Nové hračky v Černobylu

Pubikováno v časopisu FotoVideo (5/2020; str. 50 - 55; PDF)

Zrovna jsme balili věci po autogramiádě v pardubickém FotoLabu, když se nade mnou objevila mohutná postava ukrajinského fotografa žijícího v Liberci, Maxima Sačoka. “Ty vole, Maxi, co tady děláš?”, znejistěl jsem. Max odpověděl svým hřmotným hlasem s ukrajinským přízvukem: “Pšijel sem Tě presvědčit, abys udělál se mnou wórkshop na Ukrajině!”. Max mi tohle nabízel už po mejlu, ale odmítl jsem jej, stejně jako všechny ostatní - pro rok 2020 jsem počítal s jedním velkým vysněným říjnovým kurzem v Himálaji a basta, nechtěl jsem o ničem dalším slyšet. “Maxi, však jsem Ti to psal, nemám na to čas viď…”. Chvilku jsme si povídali a já měl druhý den letenky do Kyjeva. Maxův plán byl totiž natolik skvělý, že jej odmítnout opravdu nešlo.

Tak za prvé, poletím poprvé v životě z rodných Pardubic, z letiště našeho rodáka a prvního českého aviatika, Jana Kašpara. Za druhé, můžu si vzít k sobě parťáky na výpomoc. A za třetí, nebudeme se pohybovat jen ve slavném Černobylu, kam nás mj. Max dostane i mimo běžnou turistickou zónu, ale má pro nás připravenou unikátní továrnu v Černihivu, která bude celá jenom naše. Tady opravdu nebylo co řešit, letěli jsme z Pardubek tři lektoři, neboť se ke mě přidali také dva kamarádi z pardubického Stablecamu, který je hlavní distributor DJI pro Českou republiku. Oba až po zuby vyzbrojení čerstvými řízky a a s kufrem plným paštik, které si pak slavnostně zase vezli zpátky. Naše výprava mohla začít! 

Když má člověk už něco ve světě nalétáno, ví, že to nic neznamená. Po každé jej může něco překvapit a ne jinak tomu bylo i doma, v Pardubicích. Ani v Dubaji, ba ani v New Yorku anebo Istanbulu jsem si nemohl dopřát důkladnější prohlídku mých zavazadel za asistence tří policistů a šéfové letištní ochranky. Vybalit každý objektiv, ba každou baterku či světlo, to po mě skutečně ještě nikde nechtěli. Je ale pravda, že kdybych byl já na jejich místě, odletět se taky jen tak nenechám. Však jsem měl s sebou zase ranec jak hovado, narvaný hračkami na testování. Tím, že jsme letěli na tak krátkou dobu, jsem si mohl dopřát luxusu mít všechno s sebou a vyzkoušet si to do sytosti. Celou výpravu jsem totiž pojal jako testování novinek, které jsem chtěl mít s sebou v Himálaji o pár týdnů později, během expedice na pátou nejvyšší horu světa, Makalu. Řeč je zejména o novém gimbalu DJI Ronin-SC pro mé oblíbené Nikony Z7 a Z50, ale také o nových stativech Manfrotto Pixi, karbonovém Befree GT XPRO a rovnou třech zetkových sklech, Nikon Z 24 mm f/1.8 S, Z 35 mm f/1.8 S a Z 50 mm f/1.8 S. Připočtete si k tomu tři kreativní dny bez pevně daného programu a na krásné dny je zaděláno. Samozřejmě nesměl doma zůstat dron a tak jsem Maxe pověřil sehnáním povolení pro létání v Černobylu, stejně jako další dva účastníci výpravy, kteří tady také chtěli poletovat. Max zjistil, že sehnat oficiální permit není snadné, ale že je možné to vyřešit nějak jinak. Co přesně znamená to “jinak” se už nikdy nedozvíme, ale faktem zůstává, že jsme byli mnohdy ve vzduchu všichni tři najednou. A vyplatilo se!

Několik lidí nás od Černobylu zrazovalo s odůvodněním, že po odvysílání slavného stejnojmenného seriálu na HBO je tam nyní narváno. Zájem o destinaci neprojevují již dávno jen fotografové, ale také turisté, neboť se Černobyl stal oblíbenou atrakcí. Netuším, jaká je v zóně situace o víkendech, ale kromě slavného lunaparku a vysílače Duga jsme zde byli ve všední den prakticky sami. Společnost nám dělali jen dva místní průvodci, kteří jednak dávali pozor na naší bezpečnost, a také na policii, aby nebyli problémy. Ba dokonce ani radioaktivita nebyla zdaleka tak silná, jak jsem se domníval. Jirka Čáp ze Stablecamu nechal omylem zapnutý dozimetr celou cestu z Pardubic a zpět a nejvyšší dávky jsme dostali jednoznačně cestou do Kyjeva v letadle, které letělo stratosférou. Ani v chladících věži pátého bloku nenachytalo jeho zařízení více ionizujícího záření. Od té doby, co je sovětský sarkofág čtvrtého bloku v Pripjaťi překryt novým sarkofágem, je možné vystoupit z auta přímo na místě jaderné tragedie a chvíli zde pobýt zcela bez obav.

Od našeho návratu z Černobylu neuběhlo mnoho času, a expedice na osmitisícové Makalu v Himálaji se rozplynula jak pára nad hrncem. Celosvětová pandemie nového koronaviru zavřela naše hranice a já jsem Maxovi velmi vděčný za to, že jsme poslední týdny otevřených hranic prožili v tak inspirativním prostředí. Říjnový workshop v Himálaji jsme zatím neodepsali, věřím, že nakonec odletíme. Níže se můžete podívat na krátké video z naší výpravy :)