FAERSKÉ OSTROVY 2022

Dneska jsem se probudil na voňavé, čerstvě posekané louce pod vinohradem v Mělníku. Děti spaly v autě, já konečně pod tím svým malým stanem pro jednoho. Zatímco včera jsem se klepal půlku noci pod širákem zimou a tu druhou jsem odháněl měsíc a nějakého obřího dotěrného psa, dneska jsem spal o poznání lépe. Všudypřítomní zajíci, srnky, chrousti, ba ani cvrčci se nedostali do mého přístřešku, ve kterém plánuji nocovat příští dva týdny. Je krásná  slunečná neděle, čeká nás cesta domů a hlavně pořádný úklid auta. Tedy, rozhodně nepatřím mezi lidi, co leští svojí káru každou neděli před domem, spíše naopak. Bude to její asi pátá návštěva myčky po těch osmi letech, co ji máme. Když už, tak už - taky jí vyluxuju! Vždyť zítra brzy ráno zaklepe na dveře další bláznivé dobrodružství!

FAROES (1/12): Ivánkův zeměpisný renonc, aneb zítra razíme na cestu

Byl jsem zrovna v nejlepším. Omylem jsem aplikoval nějakou speciální chemii určenou pro mytí pneumatik na brzdové kotouče, protože jsem nepochopil, co je myšleno tím slovem „kola“ a taky jsem namísto karoserie navoskoval důkladně čelní sklo, které nám v příštích dnech bude zanechávat ve výhledu roztomilé kapičky v každém dešti. Můj parťák Ivánek by se měl zjevit každou chvilkou před domem, takže když vidím jeho číslo na rozbitém displeji svého telefonu, očekávám něco jako „Jsem před domem, pojď do hospody na jedno!“. Namísto toho jsem se ale dozvěděl, že pražáček Ivánek si, podobně jako já, plete světové strany a teď zjistil, že Dánsko leží na severu, zatímco moje rodné Pardubice na východě, takže to k nám vůbec nemá po cestě tak, jak si myslel a jestli bych se prý nezlobil, když bych jej nabral zítra ráno doma, v Dejvicích. „Alespoň nám nebudeš křenit…“ smál jsem se na celou myčku a dopatlal nějakej ten šampón na tu svoji káru, jejíž původní barvu jsem již očividně zapomněl.

Je pravda, že naše auto nepůsobí dojmem nezřízeného luxusu a že se jej už pár let bojím parkovat poblíž popelnic, aby si někdo nemyslel, že jsem ho tam odložil. Ale mám k němu vztah, mám jej rád. Letos by měla mafiánsky černá oktávka s xenony a zatraceně hlasitým novým autorádiem slavit plnoletost a tuhle cestu jsem ji tak nadělil k důležitým narozeninám. Dostala novej startér, kamarád Jarda ji utáhl ruční brzdu a nechali jsme ji celou polepit obřím runovým nápisem Føroyar ve snaze o lepší přivítání domorodci. Původně jsem si tehdy jel pro jiné auto, ale tohle byla láska na první pohled. Stála nenápadně v garáži chlapíka, co vozil „čistokrevné němky“ do Čech a na rozdíl ode mnou vybraného auta měla již od výroby úpravu pro spaní uvnitř, což je podle mě zcela nejzásadnější charakteristika, jakou auto může mít. Peníze na novou káru jsem tehdy vyhrál v soutěži o nejlepší vědecké video a tak je jasné, proč si s ní povídám a o novém autě jsem nikdy ani neuvažoval. „Tak holka, zejtra se projedeš!“

FAROES (2/12): Na sever, příteli, na sever! No a taky na západ.

Ráno jsem vyprovodil holky do školy. Když jsem jim dával pusu na rozloučenou se slovy „Tak ahoj za dva týdny…“ holky to vzaly stejně, jako když jim říkám „ tak ahoj odpoledne!“ Už si zvykly na to, že tu a tam odjedu a neřeší to. Na rozdíl ode mě. Vždycky když se za dětmi zavřou školní dveře a já odjíždím daleko, je mi trochu do breku. Ale vím, že to potřebuju a že být spolu nonstop by nebylo dobré. Rychle jsem naházel do auta všechny ty krámy, politoval se a vyrazil do Prahy nabrat Ivánka. Cestou jsme se ještě společně stavili u kamaráda Karla Wolfa, který bydlí cestou. Na náší řečnickou otázku, zda byl někdy na Faerech (Karel byl všude), reagoval poněkud překvapivě. „Jo jo, cestou na Island jsme tam strávili tři dny v mlze. Hele, nikde o nich vlastně ani nepřednáším ani je nezmiňuju, byly to prostě tři nudný dny v dešti… To by nikoho nezajímalo.“ No dobře kámo, děkujem! Karel nám ale vrazil do ruky lahodnou medovou pálenku na červa a zajistil nám tak střevní a tedy i duševní klid. Když jsem pak na Faery před časem zavedl řeč na návštěvě strýce, celoživotního pilota a teď už i spisovatele, dušoval se, že Faerské souostroví „nikdá přes ty hnusný mraky neviděl, přestože přes něj nutně mnohokráte letěl do Keflavíku“ Naše cesta ale právě začala, již není návratu!

Byl jsem unavený po víkendu a po nedávném nachlazení. Trochu jsem doufal, že můj parťák bude svěží, ale vypadal ještě hůř, než já. Už v Lovosicích jsme si tak dopřáli první kafe a já na něj dojel až do Berlína, kde jsme se střídali u kormidla. Chvilku jsem se škodolibě bavil pozorováním toho, jak se chudák snažil zařadit šestku, kterou naše auto opravdu nemá, ale pak jsem raději záhy usnul. Hranici s Dánskem jsme překročili někdy v jednu ráno. Krásná blonďatá policistka se smála tomu, že nejsme schopni vyslovit jméno přístavu, kam jedeme a tak se ji Ivánek pokusil přejet nohu. Uskočila a popřála nám ještě v letu šťastnou cestu. Do přístavu Hirtshals jsme dorazili chvíli po východu slunce. Vypnul jsem motor a slastně zavřel na chvilku oči. Dokázali jsme to! Můj odpočinek netrval však dlouho, asi po minutě do mě spolujezdec výrazně drknul: „Kámo, my ale nejsme německý důchodci! Sundáme kola a jdeme to tady projet, však proto jsme tu! Trajekt nám jede až za dvě hodiny!“ Pravdu měl. Tohle dánské pobřeží nabízí kromě písčitých pláží ledově studeného Severního moře taky památku na válečné nacistické opevnění, majáky a větrem zavátá nábřeží.

Poslední kilometr na trajekt jsme pak už víceméně prostáli ve frontě několika stovek aut, která se všechna postupně namačkala do té obrovské ocelové bárky. Ještě nikdy jsem neplul takhle velkou lodí. A kdybych si v autě nezapomněl mikinu a kalhoty, možná bych si tu jízdu na horní palubě dokonce i užil. Desetipodlažní MS Norröna v hodnotě zhruba tří miliard korun je jen o jeden rok starší, než naše auto! Pluje to poměrně rychle a to až 21 uzlů (tj. cca 38 km/hod) a pojme kromě 1500 pasažérů a 800 aut také kino, knihovnu, bazén, posilovnu, heliport, několik barů a restaurací a kaváren. Jde mi z toho doslova hlava kolem! Je sice menší než Titanic, ale její plavba bude třeba šťastnější. Co mě na plavbě ale zaujalo jako přírodovědce a planktonáře nejvíc, je samozřejmě fakt, že loď jako jedna z mnoha dalších sbírá po celou cestu plankton! Vůbec jsem o tom neměl tušení, ale od roku 1931 desítky lodí brázdících zejména severní Atlantik sbírá po dobu plavby zhruba sedm metrů pod lodí vzorky zooplanktonu, měří hlavní charakteristiky vody a směr a rychlost proudů. Jedná se tak o jeden z nejdelších trvale běžících výzkumných projektů vůbec. Na konci plavby se vzorky automaticky fixují formaldehydem a po sléze je pak ručně vědci analyzují v britských laboratořích. To je sexy!

Dovolte mi však zastavit se na chvíli u Ivánka, coby mého parťáka na tuhle cestu. Kromě toho, že jídlo vdechuje bez náznaku kousání a že je na rozdíl ode mě vybaven hustým účesem, dokonalými nepoužívanými zuby a vyrýsovaným tělem, lišíme se rovněž značně po stránce duševní. Ivánek miluje jednorázové příbory, papírové kelímky, trvanlivá mlíčka do kafe, které z klasického keramického hrníčku pije velmi nerad. To ale není to hlavní. Byť mi to málokdo věří, nemám moc rád adrenalin a už vůbec ne takové ty napůl zakázané akce. Jistě, cestování a to zejména s drony vyžaduje jistou kreativitu ve výkladu leteckých pravidel, ale pašování techniky a ilegální létání z duše nenávidím a podnikám to jen tehdy, když nemám jinou šanci jakkoliv svou činnost povolit úřadem. Snažím se na tomhle pracovat a občas svoji ilegalitu trénuju. Což o to, pokrok tam je, ale velmi mírný. Můj dosavadní vrchol představuje nenápadné neukázání cestovního dokladu průvodčímu ve vlaku Českých drah s předstíráním, že já už jej přeci ukazoval. Aby bylo jasno, platnou jízdenku mám samozřejmě vždycky u sebe, ale alespoň ji občas hned neukazuju a zkouším, zda mi to projde. Ivánkova odvaha má jiné limity, což se ukázalo hned u snídaně, kterou si na lodi samozřejmě neplatíme, protože šetříme a jíme z dovezených zásob na kajutě. Ráno jsme ale vyrazili na bar koupit si espresso. Oba bary však byly zavřeny a jediná šance na kávu tak spočívala v tom předstírat, že to zaplacené máme a pro snídaňové kafe v kelímku si dojít do bufetu. No, upřímně, na tohle bych teda odvahu neměl a smířil jsem se s tím, že kafe ráno prostě nebude. Co je pro mě problém, pro Ivánka představuje výzvu a během několika sekund se objevil u mě v knihovně se dvěma kávičkami a s úsměvem na líci. Aby mi dokázal, že to s odvahou myslí vážně, hned po kávě se v kajutě převlékl do plavek s jasným cílem - nenápadně se infiltrovat mezi movité spolucestující a vniknout alespoň na minutu do venkovní vířivky na sedmém podlaží. To jsem si nemohl nechat ujít a tak jsem jej následoval s kamerou, coby důkazem. Prošli jsme nenápadně kolem všech lidí kolem, kterých naštěstí nebylo venku příliš, však pršelo a foukalo. Netrvalo to ani deset sekund a vlasatá postava mého spolunocležníka se již válela v horké slané vodě. „No pojď pojď“, hecoval mě Ivánek a pohledem nenápadně poukázal na absenci bezpečnostních kamer nad lázní. Z toho už jsem couvnout nemohl a pár minut jsme si tak v horké vaně dopřáli. „Jsme vířivkový banditi!“ halekal hned ten blbec na celou chodbu, když jsme běželi útrobami ocelové monstra zpátky do kajuty. Tenhle výlet začíná divoce.

Rychle jsme se ještě rozhlédli po všech dostupných zákoutích lodi a zapluli do peřin naší kajuty, kterou máme jen sami pro sebe. Když jsem se po čtyřech hodinách absolutního komatu probudil, zalovil jsem v igelitce svačinu zakoupenou ještě v přístavu. Věděli jste, že balený dánský roast beef obsahuje asi decilitr krve? Já ne. Všechna mi vytekla na bílé peřiny mého námořního pelíšku. Až přijde uklízečka, budu tvrdit že to bylo poprvé.

FAROES (3/12): První den ve znamení rozčarování

Moc jsem si přál zažít po čase cestu bez plánu a povinností. Spontánní a nesmyslné dobrodružství, jehož hlavním cílem je nemít přesně vytyčený cíl.  Tak jistě, nějakou kostru v hlavě mám, ale je to všechno ve fázi mlhavých nápadů a představ založených na dětské kreslené literatuře. Až tady na palubě trajektu mi ale došlo, že jsme si přeci jen mohli alespoň něco málo před cestou načíst. Všechno, co o Faerských ostrovech vím, je první odstavec na Wikipedii, což jistě dodává cestě nádech tajemna, ale zároveň trochu nynějšího nepříjemného prozření. Náš plán, totiž jezdit po ostrovech na horských kolech a spát na divoko ve stanech, se otřásá v základech. Na všech prospektech i internetu výslovně varují, že mimo silnice se na kolech jezdit nesmí a že spát na divoko se nevyplácí - jsou tady za to mastné pokuty.  No jo. Kdybychom si ale cokoliv z toho, co tady teď čteme, přečetli doma, nikdy bychom sem nejeli tak, jako to udělali všichni normální lidi před námi. My už tady ale jsme a chceme se nevzdat. Náš trajekt právě zakotvil v hlavním městě Faerských ostrovů, Tórshavn. Není cesty zpět. Vyjeli jsme ven z té ocelové obludy, pokecali s celníkem, který obdivoval naše auto a popřál hezký pobyt. Jen co jsme vyjeli z doku, Ivánek řekl památnou větu: „Tak, a odteď víme absolutní hovno, co nás čeká a co máme dělat“. Prima, to jsme chtěli. Našli jsme benzinku a přemýšleli. Nic nás nenapadlo. A tak jsme následovali staré čínské přísloví: „Když nevíš, dej si kafe!“ A tak jsme si dali kafe na benzince. Zase nás nic nenapadlo. A tak jsme sundali bajky z auta a projezdili hlavní město křížem krážem. Dobrý! Viděli jsme asi všechno a postavili stany přímo u moře nad majákem chvilku před setměním, tedy někdy k půlnoci, a uvědomili si to hlavní. Jsme na Faerech. Jsme tady, jsme tu teď. Nikam nespěcháme. Jediný závazný termín je odplutí lodi zpět, za dvanáct dní. A tak pokaždé, když budeme mít pocit, že někdo něčím zdržuje, opakujeme si stále dokola: „nikam nespěchám, dneska mám v kalendáři volno, vole!“ Je to opojné.

Od prvního momentu, kdy jsme vystoupili z lodi, je jasné, že společenské rozdíly mezi Faeřany a Čechy jsou poměrně značné. Tak například - na všech benzinkách pracují pouze a výjimečně mladé krásné blondýnky. Jakmile se jim na čele vyloupne první vráska, šup s ní na loď lovit (vel)ryby. Dokud je to ale na výstavu, vystavuje se. Pakliže se dívka narodí jako brunetka či zrzka, jde na loď hned, jak se naučí chodit. Smůla. Jako druhý zásadní rozdíl vnímám kulturu veřejného prostoru, která tady připomíná spíše naklizené Rakousko či Švýcarsko, ale navíc i bez zbytečného reklamního smogu a patnácti dopravních značek na kilometr. Tady totiž není u silnic prakticky nic, takže jízda připomíná spíše virtuální realitu, než opravdový svět. Když už někde nějaká značka je, tak malá a ladící s okolím. A hlavně, až na výjimky, není zákazová. A to se mi líbí! Nikde není cedule „Zákaz dronů!“ Jen tam, kde se dronovat opravdu nesmí naleznete tu a tam velmi nenápadnou cedulku s jednoduchým sdělením: „Prosím, prokažte s Vaším dronem respekt k naší kultuře a k lidem, kteří tady žijí.“ To je celé. Namísto „nesmíš“ zkrátka „prokaž respekt“. Na mě to tohle ohromně zapůsobilo a nikde, kde byl vyžadován respekt, jsem nakonec opravdu neletěl. Tím třetím rozdílem je pak jistě obyčejný úsměv. Myslím tím onu grimasu, jíž je lidský obličej schopen, jen se na to u nás v Čechách tak moc zapomnělo. Nejedná se ani tak o faerskou specialitu, jako o rozdíl mezi námi a světem vůbec.

Hned první věc, kterou jsme po příjezdu udělali, byl parking vozidla na pevnině. Rád parkuju s výhledem a tak jsem si v přístavu vybral to nejméně praktické místo, avšak krásné. Podle nápisu na cedulce se tu parkovat smí zdarma, tak jako skoro všude tady, ale jen půl hodiny. „Ty fakt nejsi normální! Víš kde parkuješ? Ty vole, tohle je ten jejich slavnej parlament!“, utahoval si ze mě Ivánek s mapou v ruce a snažil se marně vyslovit jeho název, Skansapakkhúsið. V tu chvíli začali vycházet pánové v oblecích a dámy v kostýmcích ze starých červených dřevěných budov s travnatými střechami a prohlíželi si náš povoz. Smáli se na nás a přestože jsme jim tak trochu zablokovali výjezd, zamávali nám s tím typicky nečeským úsměvem. Tohle je pro mě vždycky ten silný impuls a uvědomění toho, že cesta začíná. Tak jedem!

FAROES (4/12): Mykines, aneb 22 hodin němého úžasu

Právě teď odbila půlnoc. Zdejší krajina, ač zahalena souvislým mrakem, je stále ještě osvětlena slunečním svitem dostatečně na to, abych mohl venku pohodlně číst. Sedím v naší expediční oktávce a nemůžu spát. Události minulého dne byly natolik vzrušující a zároveň kontroverzní, že mi nedají odpočinout. Válím po rtech medovou pálenku od Karla a v duši se snažím projít každičký moment oněch událostí. Vše totiž začalo jediným spontánním rozhodnutím.

„No, a nezajedeme ještě dnes na ten Mykines?“ navrhl jsem Ivánkovi náš druhý den na ostrovech. K večerní návštěvě slavného ostrova papuchalků mě vedla informace, kterou nám včera pozdě v noci řekl slovenský trekař. Toho jsme potkali v hlavním městě, jehož jméno lze vyslovit až po třech letech denního studia faerštiny. Ranní trajekty na ostrov jsou údajně narvané k prasknutí turisty, kteří se ale ještě téhož večera zpravidla vracejí na ubytování. Večerní jízdy na ostrov jsou tak zcela prázdné. My bychom na ostrově samozřejmě chtěli být přes noc, to dá rozum.

„Koukám na to kámo, hele, poslední trajekt jede za hodinu. Pak šlus! Stihneme si vůbec zabalit věci na bajky? Vždyť ty nový brašny jsme ještě ani nevybalili z krabice!“ lehce řečnicky zapochyboval můj druh, aby se za chvilku přesvědčil o tom, že se zabalit do hodiny dokážeme. Ani jsme se nenadáli a stáli jsme před tou malou bárkou s naloženými bajky. Když nás viděli kapitán, lodník, strojník, stevard a průvodčí, kteří se všichni vešli do jednoho ohromného člověka, divili se. „Jako fakt chcete s kolama na Mykines jo? Tvl. Hustý. Hele, ale zpátky chcete kdypak? Zejtra to nepůjde skoro jistě a pozejtří taky ne. Počasí vypadá dost blbě!“ zapochyboval onen multifunkční pán s šedou jednostupňovou přehazovačkou kryjící kštici na ústupu. Ivánek naštěstí neslyšel tuto pochybnost a tak jsem potvrdil jízdu za nás oba. Jídla jsme měli na dva dny nanejvýš, ale víte jak se to píše v Bibli? Je tam vepsán návod, kterým se řídím od svých jedenácti let, kdy jsem si ono slavné Ježišovo poselství v té obří knize našel.

Matouš 6:25-30 „Proto vám říkám: Nemějte starost o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a pít a co si oblečete. Není snad život víc než jídlo a tělo víc než oblečení? Podívejte se na ptáky na obloze. Nesejí, nesklízejí, neshromažďují do stodol, ale váš nebeský Otec je živí. Nejste snad vy mnohem dražší? Copak si někdo z vás samými starostmi prodlouží život o jediný den? A proč si děláte starosti s oblečením? Pomyslete na polní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh takto obléká polní trávu, která dnes je a zítra bude hozena do pece, neoblékne snad mnohem spíš vás, vy malověrní?“

Nějak to prostě dopadne, vždycky! Za chvilku jsme tak již seděli jen my dva a dva britští důchodci na lodi směrem ráj na zemi. Paní se již na lodi za oba rozhodla, že pojedou hned zpět, že by tam taky mohli zkejsnout na několik dní. „Můžete mi vysvětlit, kde jinde na téhle planetě byste si milostivě přála zkejsnout?“ zeptal jsem se rozesmátý, zatímco jsem to na ní přes ty vlny řval do větru s výrazem nepříčetného Achaba, jež se řítí do záhuby tažen vysněným Moby Dickem. Asi to na ní udělalo dojem, stejně jako možnost evakuace z ostrova vrtulníkem, když bude nejhůř. Rozhodli se tedy zůstat. Naše kocábka přistála v 17:07 na břehu mého vysněného opuštěného ostrova. V tu chvíli se začala psát historie našeho pobytu, která trvala pouhých 22 hodin a 3 minuty. Jak málo času stačí na to se zcela zamilovat se do místa, které nemá obdoby! Oddat se jeho půvabu a vytvořit si nové přátele! Jako šíp mířený přímo mezi levou komoru a pravou síň do mě vstoupil genius loci, když jsem s bajkem v podpaží vyskočil z houpající se lodi na břeh za smíchu turistů, kteří se do jednoho snažili opustit ráj, dokud je čas, před bouří. Ptali se, proč si bereme kola, když tu není kde jezdit? Smáli se a nechápali. Mě však byli ukradení. Bajk jsem zahodil vedle lodě a hned jsem vyndal z batohu teleobjektiv. Přistáli jsme v kolonii racků a buřňáků, jejichž let jsem se snažil všemožně zachytit. Dýchal jsem v rytmu jejich letu a pořídil mnoho stovek fotografií králů oblohy. Možná po hodině jsem se rozhodl vystoupit z mola po schodech nahoru, kde na mě celou dobu čekal Ivánek. „Heh, mám Tě! Zatímco jsi fotil ty úplně vobyčejný racky tady, já už viděl papuchalka! A už ho mám na Instagramu, abys věděl!“ úplně mě dostal. Ani jej nepřekvapilo, když jsem opět odhodil bicykl i batožinu a okamžitě se začal plazit po útesech křičíc desítky nesrozumitelných citoslovcí.

V jeden moment se celé hejno papuchalků zvedlo a odletělo. Zaujalo mě, co je mohlo tak vyděsit. Odpověď jsem našel na své druhé hodině, když kolem mě prošla urostlá postava bývalého francouzského legionáře Christophera, který si přišel číst na vyhlídku knihu. Asi dvacet minut mě pozoroval, jak se tam plazím s teleobjektivem a jak jsem šťastný. Pak se na mě dlouze podíval a nechal si ukázat pár fotek. „Ty asi víš, že k majáku se nesmí, viď?“ utvrdil se, že je mi známo letošní nařízení. Místní se dokonce snaží, aby se k majáku nesmělo už vůbec, aby dopřáli největší možní soukromí ptákům, kteří zde žijí déle, než lidé. „Vím vím, říkalo nám to hodně lidí. Ale my jsme s tím smíření hele. Já chtěl vždycky vidět alespoň jednoho papuchalka a i tady v přístavu jich máte tisíce… Neboj, nepůjdeme tam!“ pokusil jsem se jej uklidnit, aby mě velmi mile překvapil. „No podívej, ono je to zatím uzavřené hlavně kvůli sesuvům půdy, ale tak strašně moc nebezpečný to není. Vidím, že jsi schopen se tady pohybovat s respektem, tak ti říkám, běžte tam. Jen si, prosím, dejte velkej pozor na hnízda - hlavně před mostem vede stezka přímo kolem jich, tak abyste do něj nešlápli. Prostě respekt a nepruďte je tam dlouho!“ Ta zpráva přišla jak hrom z nebe. Ivánek i já jsme byli průhlední únavou a těšili se do stanu. Ale dnes by ještě nemuselo pršet, zítra přijde bouře a k majáku se již nedostaneme. Museli jsme vyrazit! To, že v příští hodině prožijeme privilegovaný zážitek na pokraji absolutního inferna, jsme ještě netušili ani jeden.

Cesta vedla zprvu velmi prudce do kopce, od hladiny moře až na vrchol menší hory Rógvukollur. Odtud vede stezka po příkrém úpatí svahu dolů, zatímco na těch nejexponovanějších místech se vedle sebe tísní desítky, či spíše stovky papuchalků, kteří si člověka nedůvěřivě prohlíží dokud neodejde. Po několika serpentinách následuje úsek cesty, který byl zcela stržen masivní kamennou lavinou, která stezku oficiálně uzavřela. Zde jsme se opatrně posunuli níže až k visutému mostu nad úzkým průlivem Hólmgjógv a který tak spojuje dvě části ostrova Mykines. Na uplném konci ostrohu Hólmur stojí pak ikonický maják s opuštěným stavením, ke kterému dříve proudily davy turistů. My jsme zde najednou stáli zcela sami za kulervoucího západu slunka ve společnosti papuchalků a buřňáků. Stále jsem nemohl pochopit, že se mi dostálo možnosti sem přijít, tohle vidět, slyšet a hlavně fotit. Vítr sílil a bouře se blížila od východu. Nevadí, i tak jsem vzletěl malého drona, který statečně bojoval s poryvy větru. Na místě jsme zůstali jistě přes hodinu.

FAROES (5/12): Mykines, každá mince má dvě strany

Jen co jsme se vrátili z majáku do vesnice, přišla bouře jak z béčkového amerického filmu. Dětské houpačky se samy houpaly ve větru, pršelo i horizontálně a já se jen bál, aby to můj nový malý stan vydržel a nebyl odvát někam do vln oceánu. Moje obavy byly ale zcela liché. Stan stál na místě jako přikovaný, zatímco jsme se navečeřeli v jediné hospodě na ostrově, v podniku The Locals, který provozuje Catherine, mírně ezoterická divoženka v roztrženém vaťáčku, avšak pečlivě namalovaná i učesaná. „Hele, Catherine, a jak dlouho tady na tom opuštěném ostrově už jsi?“ uvedl jsem do rozpaků člověka, který na nejzápadnějším faerském ostrově prožil de facto celý život. Ano, celý život na ostrově o rozloze pouhých desíti kilometrů čtverečních, kde je ale jen jedna usedlost s asi dvanácti stálými obyvateli a půl milionem papuchalků. Matka Catherine neopustila ostrov takřka padesát let. Žádné silnice, žádné semafory, ruch, reklamy, nic. Jen několik farmářů, ovce, ptáci, Catherine, Christopher a Oda.

Chris přijel na ostrov na návštěvu, původně jen na pár dní, ale je tu už dva měsíce. Nebýt jej, nebylo by našeho výletu k majáku. Strávil velkou část života jako voják Spojených národů v Jemenu a v Džibutsku, takže je pro něj Mykines doslova vysvobozením. Je to velmi podobný příběh, jako v případě Ody, která přijela na ostrov studovat možnosti udržitelného turismu a již zde zůstala natrvalo. Mezi místní ale nezapadla, protože se snaží papuchalky chránit před davy turistů, které sem za dobrého počasí vyhodí loďka v deset odpoledne, aby ve čtyři už byli zase pryč. Oda se snaží k nelibosti farmářů vymyslet nějaká pravidla i pro cesty na jiná místa, než je maják. Na ostrově si koupila dům a ten udržuje ve stylu padesátých let. Kromě toho, že zde sama hostí nocující návštěvníky, sama je pak provází ostrovem a snaží se o maximální respekt k hnízdům papuchalků, racků bouřňáků i rybáků. Je to podle ní jediná cesta, jak čelit turistům, kteří jsou schopni brát vajíčka či mláďata přímo z hnízd, případně po hnízdech rovnou šlapat.

Od rána pršelo a foukalo, držela se mlha a bylo vlezlo. Počasí na prd a v příštích dnech to nemělo být lepší. Kolem baru, který jsme okamžitě pojali za svůj základní tábor, prošla náhle velmi kudrnatá a neupravená ovce. Tedy neupravené a podivně otrhané jsou tu všechny, neboť se zde chovají takřka výlučně jen na maso, zcela výjimečně někde i na mléko. „Podle mě je to jen důsledek toho, jak jsou ti místní farmáři neschopný a líný… tvl, ovce na maso! Takhle plejtvat vlnou a mlíkem!“ zhodnotil to hned Ivánek. Tahle ovce u hospody byla ale rozevlátá ze všech nejvíc. Vyběhl jsem ven a lehl si v dešti na trávu, abych ji mohl fotit odspodu. Aniž bych to věděl, celou dobu mě při tom pozoroval Chris a náramně se bavil. „Ještě nikdy jsem neviděl někoho, kdo by byl ochotnej kvůli fotce blbý ovce ležet na mokrý trávě tak dlouho!“, ohodnotil mojí snahu, když jsem si jej všiml asi po dvaceti minutách. „Mno jo, to víš, ona vypadá jak Ivánek s těma kudrlinkama, to jsem musel….“ zavtípkoval jsem na účet kamaráda a Chrise si tak definitivně získal. „pojď ukážu Ti tady pár tajnejch míst, který si jinak necháváne pro sebe… Tobě je chci ukázat!“ Sotva jsem si stačil vyměnit objektiv a již jsme šplhali na laně v mořském příboji k „modré laguně“, kam se prý chodí Oda koupat nahá, ale nesmí se to vědět, pozorovali tuleně u vodopádu a prošli kolem obří kolonie bouřňáků. Bylo to strašně moc bezvadný a já si přál na tajemném ostrově zůstat. Klidně napořád. Ale na celé faerské ostrovy máme sotva dva týdny a Ivánek už s Odou dojednal naší dopravu z bouřky, která bude patrně bičovat bouřku nejméně další dva dny. Nejsem opravdový pilot a tak asi nikdy nepochopím, jak je možné odletět v bouřce z ostrova, kam se nedostane ani loď, helikoptérou. Ale vrtulník je na ostrovech považován za běžnou hromadnou dopravu a dokonce jej nebudeme ani platit, protože to platí zdejší vláda, když prší moc. A tak jsme v něm seděli najednou nalepení jeden na druhého, jen naše bajky zůstaly v hospodě. Chris nám je prý pošle lodí, až bouře odejde. A tak už zase odněkud prchám vrtulníkem a kochám se světem přes zamlžená okénka tohoto bizarního dopravního prostředku a nevěřícně kroutím hlavou nad tím, co všechno jsem za tu chvilku stihl vidět. Kdyby už nic jiného, tenhle výlet stál za celé Faery!

Zatímco jsme letěli z ostrova na letiště na ostrově Vágar, běžela mi v hlavě pořád dokola jen jedna otázka: kde se v češtině vzalo tak divné slovo: papuchalk? Dneska jsem se konečně dopídil, že se patrně jedné o složeninu dvou jiných ptačích jmen, a to papouška a alky, podobně jako u orlosupa. To by mě samotného nikdy nenapadlo!

FAROES (6/12): Vágar, aneb trosečníky v automatické myčce

Na ostrově Vágar jsme přistáli po chvilce letu. Vůbec nechápu, jak je možné, že ten vrtulník dokázal letět i v tak silném větru. Jenomže fyzik, letec ba ani meteorolog nejsem a tak jsem se spokojil s tím, že jsme ten krátký let opravdu přežili a jsme zase na pevnině, byť bez kol. Tedy, na pevnině… je to zábavné, jak mám tendenci tímhle termínem označovat všechny větší ostrovy, které jsou mezi sebou propojené mořskými tunely a doprava na ně je tak nezávislá na počasí. Nárazy větru byly dnes odpoledne tak silné, že jsme sotva stáli. Okamžitě mi byla strašná zima a zpytoval jsem své černé svědomí. Na tenhle výlet jsem se balil v parném českém červnu a úplně jsem zapomněl přihodit do batohu kromě goretexových pohorek i své vlněné spodky. No nevadí, nějak se přímo v autě převléknu do druhých kalhot. Však ono to půjde. Popojeli jsme alespoň kousek po šotolině kamsi pod kopce, kam nás poslala Oda, že je tam prý skvělé místo na krátký pěší výpad. Dveře od auta jsme museli otevřít jedině proti směru větru, jinak hrozilo jejich okamžité vypáčení poryvy. Ivánek cvičně vybojoval asi padesát metrů, a já se jen zmohl na vypnutí stěračů a pozorování okolní krajiny skrz mokré přední sklo. Tfujtajbl, kam jsme to přijeli?

Náš původní plán spát přímo tady na divoko dneska raději opouštíme. Bylo by tu na nás vidět a není tady o co stát. Ivánek si objednal poslední volné místo v hostelu, přestože se jednalo o dívčí pokoj, a já si zalezl do auta, které se ve větru kolébalo úplně stejně, jako trajekt, který nás sem dovezl. Trochu jsme oba doufali, že zítra bude líp.

Nebylo. Ale to nevadilo. Vyhledali jsme prodejnu s alkoholem, který by mohl pozvednout vlezle chmurnou náladu. Podobně jako na Islandu, i na Faerech vládne mírná forma prohibice a tak se dá ohnivá voda pořídit pouze ve speciálních obchodech. Ivánek zprvu vyjádřil obavu, zda nám bude pivo vůbec prodáno, když jsme si nechali občanky na hostelu, ale ubezpečil jsem jej, že svoji plnoletost rád prokážu svým elegantním knírkem, který mi pod nosem raší již třetí týden a není tak pochyb, že je možno prodat mi třeba i Whiskey. My se ale spokojili s pivem a vyrazili do toho hnusu tam venku. Jsme tady a teď a tak jsme se spolu rozhodli vyrazit na tajemný trail. Prý je to speciální vycházka spíše pro místní, není tam žádná značená stezka, ale závěr prý stojí za to. První dvě hodiny chůze si nepamatuju. Foukalo proti, pršelo, brodili jsme řeku a ztratili se po prvním kilometru. Náš jediný navigační bod bylo krásné jezero Fjallavatn, na jehož břehu byla v mapě nakreslená cesta. Ta v reálu ale ležela pod vodní hladinou a nad ní vykoukla jen tu a tam. Za celou cestu jsme nepotkali nikoho, dokonce i těch ovcí tady bylo velmi pomálu. Někdy na sedmém nebo osmém kilometru jsme se orientovali již jen podle svahů okolních hor a namířili si to přímo přes mokřady. Boty šly do batohu, kalhoty jsem si vykasal až k pasu. V dálce však byl tušit mocný vodopád, který padal z vysokých skal, aby se větrem zase vracel zpátky nad ně! Netrvalo dlouho, když jsme minuli několik rozbořených domků a ohrad a objevili jsme u sotva pár metrů široké avšak několik desítek metrů hluboké soutěsky. Do ní padal hřmotný vodopád říčky Reipsá, aby jej zvedal do vzduchu vítr, který se proháněl soutěskou.

Celá ta krásná scenérie ležela jen pár desítek metrů od vysokých útesů nad oceánem, z něhož vanulo dnes tak silně, že jsem nedokázal zpoza útesu ani vykouknout. První pokus mi totiž vzal čepici a druhý brýle. A tak jsem si jen lehnul na skálu a kochal se zátokou, kde bych si jednou přál zakotvit loď, až nějakou budu mít. Pokud byla ta naše neexistující cesta jediným suchozemským přístupem k zálivu Viðvík, musí tady být i v krásných letních dnech úplný klid. Že jsme dnes nepotkali nikoho za celý den, tomu se asi ani nelze divit.

FAROES (7/12): Máme zpátky naše bajky!

Druhého dne ráno bylo počasí o poznání lepší, než jak nám tvrdila předpověď, která je tady ještě méně spolehlivá, než u nás. Slunko si tu a tam nacházelo cestu mezi mohutnými mraky nad klidným oceánem a já rychle usušil na rozehřáté kapotě oktávky všechno, co jsem usušit potřeboval. Pravda, většinu těch věcí jsem po chvilce našel v širším okolí auta, kam to rozfoukal i přes těžítka v podobě bot vítr, ale to mi nevadilo. Jednou je to konečně suché, takže paráda! Napsal jsem rychle Chrisovi prosbu o nějaké info ohledně našich kol a vytáhl Ivánka na vodopád Skarðsáfossur v Husím údolí (Gásadalur), na který jsem původně vůbec nechtěl jet, protože se jedná o vyhlášenou turistickou atrakci. Je to přesně takové to místo, co na Vás vyskočí na Google, když do něj napíšete „Faerské ostrovy“. To je pro mě obvykle znamení, že tam nechci být, protože jsou tam všichni. Byli jsme ale opravdu nedaleko a potřebovali jsme nějak vyplnit čas čekání na naše kola, po kterých se nám už začínalo stýskat. Bloumali jsme zrovna na vyhlídce, když se mi rozsvítila část displeje mého telefonu, která ještě nebyla rozbitá. Chris potvrdil, že naše bajky naložil ráno na bárku a můžeme je za chvilku čekat v přístavu. Hurá! Rychle jsem přistál oba drony a skočili jsme do káry, z které jsme již zahlédli připlouvat loď do přístavu.

Tam jsme se objevili jen pár chvil po doplutí našich bajků zrovna v momentě, kdy je laskavý kapitán lodi zoufale prostříkával univerzálním mezigalaktickým olejem na všechno, WD-40. Řetězy byly z té mořské vody zcela zarezlé, ale dokud se kola točí, je vše v pořádku a nás ta změna barvy až tolik netrápí. Trochu jsme to ještě celé promazali a byli šťastní, že zas konečně můžeme drandit. Ani ne za půl hodiny jsme už byli nabalení a vyrazili po pobřeží stezkou Dragasund, o které jsme měli hlášku, že je na kola vhodná. Nic ale nemohlo být dál od pravdy. První bod, který nás překvapil, bylo vstupné! Tak  jako kdysi na Islandu, místní farmáři, kterým se courají výletníci po pozemcích, zavedli vstup na některá místa s vidinou pasivního příjmu doslova za nic. Zrovna na tuhle cestu Vás ale navíc nepustí bez průvodce a ještě k tomu za pár kilometrů dlouhou procházku inkasují v přepočtu bezmála dva tisíce korun na člověka. No neberte to. Ivánek ani jsme tohle samozřejmě nebyli ochotni zaplatit a už vůbec jsme se nechtěli otravovat s nějakým horským vůdcem třicet metrů nad mořem. Pokusili jsme se tedy alespoň o ilegální průjezd stezkou, kde jsme však brzy usoudili, že jízda po úzké pěšince mezi kameny nad prudkým útesem znamená, že dřív, nebo později budeme během sekundy my i kola v podmořské výšce mínus metr. „Tohle je normální sebevražda…“ utrousil Ivánek. Více než riziko pádu mě osobně zase vadila ilegalita a tak jsme se sbalili a vypadli. Každá naše akce přeci nemusí skončit úspěchem.

Opustili jsme rychle ostrov Vágar a přejeli zpátky na hlavní ostrov Streymoy k malinké malebné vesničce Norðradalur, nad kterou je v mapě namalovaný vodopád Áarstíggjafossur (jestli tohle někdo z Vás dokáže přečíst, má u mě lízátko). Nahoru k němu se dostaneme sice jen pěšky, ale budiž. Venku je hezky a my chceme něco vidět. Ivánek hodil koupačku v jezírku nad vodopádem, já proletěl malýho drona, kdy jsme potkali dva místňáky na nedělní procházce. „Hele, kluci, vodopád jako dobrý, ale hádám, že víte úplný prd o tom, jaký útesy jsou támhle nahoře“ ukázal jeden z nich na vrchol vzdáleného kopce, kam by nás ani nenapadlo se škábat. „tak tomuhle my říkáme Reipaskor, je to asi třista metrů vysokej útes. Tak tam hlavně neblbněte a nespadněte. Budete čubrnět!“ ještě dodal a oba pokračovali v procházce dál. Nevím, jak moc se chtělo nahoru Ivánkovi, ale bylo jasné, že já teda nahoru musím. A byla to zas salva endorfinů! Létal jsem FPV střemhlav dolů kolem těch útesů a snažil se vyhýbat vzestupným proudům od oceánu, které můj let vždy rozhodily. Marně. Na tohle musí bejt člověk prostě rackem, aby se to naučil lítat. Tohle není jednoduchý. Ale je to krásný. V příštím životě potřebuju bejt ptákem a konečně to lítání alespoň krapet pochopit.

FAROES (8/12): Na jižním ostrově

Byl to nečekaně slunečný nedělní večer. Najeli jsme autem do posledního trajektu na Suðuroy, nejjižnější ze všech Faerských ostrovů. Ivánek na palubě rozjímal nad výtečným burgerem, který já ale zhltnul co nejrychleji, abych se nezdržoval něčím tak přízemním jako je jídlo a mohl trávit co nejvíc času trávením večeře venku na palubě s výhledem na rozmanité malé ostrůvky, které se na horizontu míhaly jako postavy na orloji. Namísto kostlivce, lakomce, hvězdáře a marnivce se ale na levoboku naší lodi střídaly ostrovy Nólsoy, Sandoy, Stóra Dímun ale hlavně nádherný a neobydlený Lítla Dímun. Každý je tak jiný, na každý bych se nutně potřeboval vyškrábat až na vršek a rozhlížet se kolem dokola. A na každém bych chtěl přespat! Byla to neuvěřitelná podívaná a i když foukalo a byla zima, jen pouhá přítomnost slunce na obloze mi stačila k tomu, aby mi bylo tak nějak teplo. V hlavě mi rezonovaly věty, které jsem o Suðuroy doposud slyšel, ať už od ostatních cestovatelů, anebo rovnou od faeřanů. Jejich poselství bylo obvykle velmi podobné: „Ten ostrov leží docela daleko a většině turistů se na něj nechce, proto tam skoro nikdo není!“

Z M/S Smyril jsme vyjeli oktávkou po desáté hodině večerní, tj. ještě dost dlouho před západem slunce. V tuhle chvíli se mi ještě jevila čelovka v batohu jako ten nejzbytečnější kus vybavení, který jsem si s sebou mohl zabalit, vždyť tu není nikdy tma! Slunce sotva zapadne za horizont, aby už zase vylézalo na horizontu opačném. Jenomže i kdyby takhle rotovalo klidně až do nekonečna, na některá místa místa se jeho svit nikdy nedostane, tak jako do místních tunelů, do kterých jsme se konečně pustili na kolech a kde jsem byl za čelovku konečně rád.

První den a půl jsme na jižním ostrově strávili v mlze a v dešti. Přejeli jsme na kolech sice velkou část jižního pobřeží od moře až po vysílač na vrcholu Beinisvørð, pnoucím se více jak čtyři sta metrů vysoko, ale rozhled byl i tady jen na tři metry okolo sebe. Doposud největším poznatkem faerské cyklistiky tak zůstalo zjištění, že mnohem důležitější, než jestli jede člověk do kopce či z něj, je směr větru. S větrem v zádech se tady jede i ve značných stoupáních doslova jak na elektrokole, zatímco z kopce proti větru ten bajk dolů nejede a člověk musí usilovně šlapat na lehké převody, aby se pomalu posouval dolů. Je to frustrující, ale vítr je zkrátka hlavní živel zdejší krajiny a nezbývá, než to přijmout. Co mi ale hlava nebere je fakt, že i přes tak silný vítr je krajina zahalena tak hustou mlhou. Té vlhkosti je je vzduchu asi tak hodně a tak všude, že jí vítr jen posouvá od nevidím do nevidím. Však jsem také u majáku Akraberg poprvé viděl na vlastní oči Nautofon! Jedná se o obrovskou trumpetu, do které je vháněn vzduch speciálním strojem. Ohlušující tón se nese kilometry daleko, aby upozornil lodě na blížící se mys či mělčinu právě v těch okamžicích, kdy není vidět ani na krok před sebe. Anglicky se tomu říká vesele „foghorn“.

V nepřízni jsme vytrvali dva dny, když se náhle obloha rozestoupila a my konečně mohli zcela pochopit, u jak úžasných útesů již dva dny kempujeme. Ivánek se pustil do řeči s místním malířem, kterého ven z domu vytáhla tak jako nás změna oblačnosti. Hned nám vysvětlil, na které útesy chodí malovat nejraději, abychom se na nich brzy objevili s drony. Jak s oblibou říká můj kamarád George Karbus: „byl to zase nákyp!“. Stovky metrů vysoké skály, o které se rozbíjejí vysoké vlny oceánu za neustálého povyku mořských ptáků. Nikde nikdo, jenom my a tahle divoká příroda. Tohle jako odměnu za čekání v mlze a dešti rozhodně beru!

FAROES (9/12): Na severním ostrově

Cesta z jižního ostrova na ten severní začala idylicky. Už večer jsme se dohodli, že není kam spěchat, protože mlha nám nikam neuteče. Vstal jsem tak někdy kolem desáté, Ivánek do mě nalil kafe, pak ještě jedno a odebrali jsme se konečně posnídat na polední trajekt. Na téhle lodi mají skvělý bar, kde jsem neodolal nejoblíbenějšímu jídlu mojí ženy - chlebíčkům! Tady je mají s lososem, krevetami a kaviárem, takže jsem si ve faerském MHD hodoval jako paša, dokud se nezačala loď poněkud kymácet ve vlnách a já trochu pobledl. „Ale ale, aby pán neochutnal ty luxusní chlebíčky dvakrát!“ dobíral si mě Ivánek. „Tak to teda ne! Tahle dobrý a hlavně taky drahý chlebíčky já rozhodně zvracet nebudu!“ oponoval jsem rychle a hned jsem se raději zadíval na kmitající horizont, abych svá rovnovážná ústrojí uklidnil. Povedlo se.

Jen jsme vyjeli z trajektu, hned jsme zamířili na sever. Kromě podmořských tunelů jsme taky projeli unikátním podmořským kruhovým objezdem, který je otevřený něco málo přes rok. Díky němu jsme se objevili nečekaně rychle na úplně nejsevernějším ostrově, Viðoy. O něm jsme nevěděli skoro nic a tak jme dojeli až tam, kam to šlo, na úplný sever, kde by se měly nacházet druhé nejvyšší útesy Evropy, 750 metrů vysoká skalní stěna Enniberg. Zaparkovali jsme auto kdesi za baráky místních a chvilku odpočívali s výhledem na dramatické nebe, když mě z krátkého spánku probral tlumený hovor Ivánka s místní dívkou převalující cigaretu na rtech. Oba jsme ji hádali asi šestnáct let. Z hovoru jsem zastihl to nejdůležitější:

Ivánek (I): „Ty seš asi místní, co?“

Holčina (H): „Bych řekla.“

I: „Jaký to je tam nahoře?“

H: „Moc pěkný! Jenom dneska teda fakt fouká, tak si dejte bacha!“

I: „Hele, a nevíš, jestli by tady šlo někde přespat, nejlíp ve stanu?“

H: „No, tady se malej stan vejde asi všude. Ale nestavte ho na trávu. Trávu potřebujou naše ovce. Málo trávy, málo ovcí. To nechceme. My chceme hodně ovcí. Chápeš to?“

I: „Počkej, takže ono Vám to tady patří a můžeme si tady klidně přespat? Já jen, že je to na ostrovech bez povolení nezákonný viď…“

H: „Mno jo. Hele, vidíš támhletu horu? Tak od ní až po tu druhou je to všechno naše. A jestli chcete spát tady, tak to patří sousedovi. Tak já Ti to za něj dovoluju, a máš to legální“ a smála se na celý kolo.

Ivánek se začal smát taky, protože čerstvýmu čtyřicátníkovi právě dovolila spát na louce šestnáctka. Najednou přijel týpek se třema dětma a začal líbat naší holčinu. Ty děti jí říkaly mami. Jestli chcete i po třech dětech vypadat jako puberťák, stačí zjevně splnit tři podmínky: kouřit, jíst kilo jogurtu denně a žít na Faerech.

Od vesničky Viðareiði ležící na úpatí přírodní pyramidy jsme vyrazili zase pěšky a tak jsem si do batohu narval oba drony. Kdyby alespoň chvilku nefoukalo, to by byla parádička! Nahoře to ale byla zase šílenost. S foťákem jsem raději ležel na mechu, abych měl ostré fotky. I dnes jsem tam tahal oba létající stroje zbytečně, ale to mi nevadilo. Věděl jsem totiž, že dneska si konečně dopřejeme krásné divoké kempování na břehu potůčku. Jistě, naše stany se v deštivé noci prohýbaly větrem a ráno nás po opuštění stanu začalo milovat na tisíce bodajících pakomárců, kteří nám okamžitě zalézali do nosu, uší i očí, ale kdo by nechtěl být tak hodně milován? Tohle zase bylo bájo!

FAROES (10/12): Zjevení na Kalsoy

Když nevíš coby, skoč na trajekt. On někam dojede a něco se stane. Kolikrát jsme tohle už udělali? A je to tu zas. Jen co naše oktávka přibrzdila v Klaksvíku, zjistili jsme, že za chvíli jede trajekt na ostrov Kalsoy. Nemuseli jsme si s Ivánkem vyměnit ani půl slova a náš povoz hrdě najížděl do útrob dalšího ocelového monstra, jež jej měl vyvrhnout na nedalekém tajemném ostrově, kde se natáčela poslední bondovka. Fajn! Z protějšího břehu jsme vystřelili až na sever ostrova a vydali se k majáku, o něm jsme věděli jen tolik, že se jedná o turistický cíl, jemuž je lepší se prý pro davy návštěvníků vyhnout. Jenomže my tu byli sami, úplně sami! Počasí nevypadalo kdovíjak slibně, ale nepršelo. K majáku nám zbýval kilometr, když se potkaly zčistajasna dvě fronty na nebi a mezi nimi se objevila skulina přesně v místě, kde mělo již brzy zapadat slunce! Do tří minut jsem nad majákem kroužil svým FPV dronem. Míjel jsem jej těsně ve vysoké rychlosti, kdy se pod mýma virtuálníma nohama počaly lámat stovky metrů vysoké útesy. Zatoužil jsem se k majáku dostat co nejrychleji i osobně a tak jsem rychle sbalil svůj závodní stroj a k majáku běžel. Bylo to nádherné! Stejně tak učinil můj kamarád, jehož jsem přitom stihl sledovat druhým dronem. Jen my dva, maják, slunce a několik desítek ovcí! „Asi doplňují křemík, či co…“ okomentoval Ivánek beránky olizující solární panely majáku. Ráj trval dobře dvacet minut, když se obloha opět zatáhla a bylo po všem.

Leželi jsme ještě oba na čerstvě spasené trávě a vnímali vítr, šumění vln Atlantiku, bečení oveček hledajících své matky a neustálé ozvy bekasin ve větru, jež přehlušoval pouze výstražný zvuk rybáků, kteří před námi bránili svá hnízda. Zatoužil jsem i zde spatřit papuchalky, kteří zde byli vidění a tak jsme společně zamířili na nejvyšší hřeben zdejšího úskalí, kolem hrobu Jamese Bonda. Možná v jeho stínu, možná z vlastni hlouposti… pustil jsem se odvážným směrem po skalním úbočí. Pod mýma nohama se najednou ocitla hloubka tří set metrů kolmého prostoru, držel jsem se oběma rukama drobných výběžku skály, zatímco mi nohy klouzaly po vlhkých stupech. Na krku se mi houpala pevná třístovka na zetdevítce, tedy nějaké dva kilogramy těžký přívěšek. Doplazil jsem se značně neladně až k místu, kde jsem si představoval papuchalčí kolonii. Ale bylo tam jen jedno hnízdo buřňáka, který na mě zíral tak lhostejně, jak jen mohl. Zahájil jsem pomalý ústup až k batohu, který ležel na místě s minimální šancí pádu do hlubin. Vyjmul jsem ještě jednou svůj záložní dron a startoval jej z ruky. Chtěl jsem se alespoň pokusit zachytit onu magickou sílu obřího bigwallu, v jehož klenbě hluboce duněly zvuky vln oceánu, mísící se neustálým štěbetáním všelikého ptactva. Vršek skal se dmul do oblak, kam jsem vyslal svého malého pomocníka, když se mi konečně zjevila scéna nejkrásnější! Ve výšce několika set metrů nade mnou, mnohem výš než kam oko dohlédne i kvůli vysoké oblačnosti mezi mnou a mým objektivem, se rázem objevil vršek skalního srázu, na němž se překvapivě objevilo malé jezírko. Ve fjordech mezi ostrovy Kalsoy a Kunoy se přitom válel obří mrak, který by zde jak hledal odpočinek. Nedbal jsem kriticky nízkého stavu baterie svého dronu a snímal scénu pořád dokola, než jsem musel nechat zařízení pomalu ale jistě nechat padat až ke mě. Povedlo se. Chytil jsem jej do ruky a dobře jsem věděl, že dnes už nic lepšího neuvidím. Zase mi to vyšlo! Byl jsem šťastný! Jako už tolikrát tady.

FAROES (11/12): GUYS GO WILD!

Už několik dní mě štve, že jsem někde v autě ztratil takovej malej magnet, kterým si při natáčení připevňuju mikrofon na oblečení. Pro televizní výstupy musím mít fakt slušnej zvuk a bez kvalitního mikrofonu jen těsně pod bradou natáčení v místním povětří nedává smysl. No nevadí, nějak si vždycky poradím, magnet se najde patrně až při úplném úklidu auta doma. Začínáme v něm mít už solidní bordel.

Večer jsme se objevili na jediném povoleném campu zdejšího ostrova. Obloha byla zatažená jak v Harry Potterovi, když má někdo přijít, odejít, umřít anebo něco podobně dramatickýho. „Ty jo, přemýšlím, jestli dneska spát ve stanu, anebo v autě. Má celou noc pršet, tak zas bychom nemuseli mít mokrý stany viď…“ povídal jsem si spíš tak pro sebe, aniž bych čekal odpověď, která však přišla vzápětí. „My ale máme mokrý stany každej den… ty vole, vždyť tady zmokneme denně několikrát!“ „No jo. A jo…“ zamumlal jsem jako odpověď a postavil si přístřeší ve směru převládajícího větru. Ráno jsme vstali pozdě, ale v dešti utíká čas jinak. Zavřel jsem se na zdejším veřejném záchodku s proudem a internetem a pracoval na scénáři našeho dokumentu. Mohlo to trvat několik hodin, těžko povědět.

Někdy kolem druhé hodiny odpoledne mi volala žena. Když se se mnou v telefonu loučila, dopadlo to nějak takhle:

„Tak se měj, já už půjdu z práce, vezmu holky k Tvojí mamce a pak pojedeme na chalupu…„

„Tak ahoooj, já už taky potřebuju obě ruce, právě balím stan za východu slunce!“

„Počkej, počkej a jakej že je u Vás časovej posun?“

„Mno, máme o jednu hodinu míň no. Jako jo, slunko vyšlo ve tři ráno, ale už jsme alespoň po snídani! Dneska vařil Ivánek.“

„Jo, a co jste měli dobrýho?“

„Utopence a lahváče“

„Aha. Tak ahoj.“

Žena pochopila, že manžel opět vlčí. Težké nevlčet v téhle krajině.

Jen díky Ivánkově snídani se však podařilo vyřešit můj problém s mikrofonem. Kdo by to byl řekl, ale víčko od lahváče zcela dokonale nahradilo magnet, který si dávám pod bradu, aby držel mikrofon. Natáčení může pokračovat! Až to poběží v televizi, jen Vy budete vědět, že ten mikrofon po bradou drží zátka od piva.

FAROES (12/12): Prý jsme blázni, říkali

Od první chvíle, kdy náš obří trajekt připlul k břehům Faerských ostrovů, jsem toužil navštívit maják na ostrově Nolsoy. Takové krásné opuštěné místo a mapy.cz na něj ukazují cestu vhodnou i pro naší oktávku! Návštěvu nedalekého ostrova jsme odkládali až na hezké počasí. Svoje přání jsem si připomněl o pár dní později, když jsme pluli trajektem z Tórshavn na Sudoroy. Loď plula jen nedaleko břehů ostrova Nólsoy a maják z konce devatenáctého století se na mě doslova smál v paprscích západu slunce. Ivánka jsem tak na návštěvu ostrova ukecal až v předposlední den našeho pobytu. Dle slov místňáka Johanna je právě sobotní večer jako stvořený pro rychlý výpad, neboť v jediné restauraci v jediné vesnici na ostrově, totiž v Magie Caffé, pořádají prý pravidelné sobotní večery s živou hudbou. Lidé z hlavního města se tam jedou ožrat a pak jedou posledním trajektem průhlední domů. To znělo jako plán! V slunečném odpoledni jsme se tak objevili na trajektu, kde jsme objevili mísu sušenek zdarma, hned vedle automatu na kafe. Když jsme konečně slušně poobědvali, nabídli jsme pár posledních sušenek kolemjdoucímu podivínovi, který vypadal pohuble. „Mno, nic moc…“ pronesl po ochutnání té první. „Jsou zadarmo!“ zdůraznil Ivánek a podivín rychle změnil názor: „V tom případě jsou vynikající“ a vzal si jich několik do kapsy. Pak jsme se ve třech vrhli na automat, který podivínovi tvrdil, že nemá dostatečný kredit na nákup nejlevnějšího kyselého faerského kafe. „Odkud, že vlastně si?“ zeptali jsme se. „Z Izraele přeci“ odpověděl chlapec a promnul si pejzu. „No jo, žid a nemá kredit“ ukončil naše přátelství Ivánek a my už se konečně začali chystat na vylodění.

Točené pivo v Maggie jsme si rozhodli nechat jako odměnu na pozdní večer, zatímco poslední odpolední paprsky patřily cestě k majáku na opačné straně ostrova. To je jasné! Oktávka zůstala ve městě a my se vydali na našich kolech. Po zhruba sto metrech pěkného asfaltu se cesta změnila v kamenitý úvoz a po dalším kilometru to už byla doslova kozí stezka. Mno, mapy.cz se sekly, ale to nevadí. Máme přeci dobrá kola, a tak je můžeme nést na zádech! V tom nejprudším srázu, zrovna když jsem si roztrhl kalhoty o ostré hroty pedálů, zatímco jsem balancoval s bajkem na hraně skal, se proti nám objevili čtyři místní turisté. „Pánové! Vy si, prosím, myslíte, že víte co děláte, anebo je tohle pokus o sebevraždu?“ vtípkovala nejmladší z nich. „My jsme profesionální pitomci z Českého republiky, já jsem vůdce a tohle je můj klient“, opětoval jsem palbu nepříliš kvalitním humorem, který byl pochopen až vyprsknutí smíchu Ivánka. „No, dělejte, jak myslíte, však se brzy potkáme“ pronesla naopak mírně starší dáma, aby pak dodala: „Pracuju tady v nemocnici…“. Po zdolání skalnaté pěšinky se naše cesta značně proměnila. Jestli k lepšímu či horšímu, nedokážu soudit. Zbylých pět kilometrů vedlo rozsáhlými mokřady, na které sedla hustá mlha. Slunce bylo v nekonečnu a my viděli jen na pár metrů před sebe. Ztráceli jsme se ze značené cesty co pár minut a šlapali jsme tak zaboření hluboko do rašeliny orientovali se hlavně podle GPS v hodinkách. Projít takový mokřad bez kol, pěšky, by tak kvalitní holinky. Na kolech se nám však dařilo držet boty jen vlhké. Pak jsem ztratil nejen cestu, ale i Ivánka a víc si nepamatuju. Bojoval jsem doslova každý metr až k majáku, kde už na mě čekala známá červená postava se salámem v ruce. Kolem dokola bylo vidět úplný hovno.

Pokud bych měl nějak shrnout celou naší cestu, tak ne, neobjevili jsme nový cyklistický ráj. Žádná nová destinace snů se nekoná. A ne, nebylo vůbec rozumné vyrazit na ostrovy na kolech. Ale pokud bych stál před rozhodnutím, zda vyrazit s bajkem znovu do země, kde se podává kari do každého jídla včetně sunaru, neváhal bych. Bylo to totiž úplně skvělý! Jo, jsem nepoučitelnej blbec. Ale nadšenej!