Nekonečně romantická, zimní, slovenská Malá Fatra 

Petr Jan Juračka, Jirka Džordž Černý, Aleš Buček 

Publikováno v časopise Cestopisy (11 + 12/2011: 23 - 27). PDF.
Článek se souhlasem autorů "přetiskl" 5. dubna 2013 server dobrodruh.sk.

„O tuhle kolonii jsme prostě neměli přijít…“ říkával žertem jeden z našich oblíbených pedagogů na fakultě. A měl pravdu – Slovensko má totiž rozhodně co nabídnout. Když jsme přemýšleli o tom, kam vyrazit na prodloužený víkend, dát si přitom do těla a trochu užít zasněžené romantiky, byly slovenské hory jasnou volbou. Protože jsme byli předchozí léto provětrat kola na Malé Fatře, rozhodl jsem se dotáhnout kamarády do stejného terénu a podívat se, jak vypadají tatáž místa v zimě. A světe div se – šest hodin cesty od Prahy se skrývá doslova outdoorový ráj. 

PŘES DIERY S PRSTEM V NOSE

Vyjeli jsme ve čtvrtek z Prahy půlnočním rychlíkem směr Žilina. V celém vlaku bylo jen velmi málo „normálních“ lidí bez krosen s připnutými cepíny a mačkami. Cesta s jindřichohradeckým rumem utekla jako voda a já ráno zažil možná nejhorší kocovinu v životě. Po dvou nepříjemných toaletních hodinách v socialisticky stylizovaném, avšak příjemně vytopeném hotelu Diery jsme ve třech vyrazili směr Dolné diery. Nasadili jsme mačky a nastoupili do koryta zamrzlého Hlbokého potoka. Původně jsme očekávali pekelný nářez, místo toho se jednalo o pohádkovou cestu zimním rájem. Vyjma dvou ledolezců a jedné Homolkovy rodinky jsme potkali pár v pokročilém věku, který si Diery naprosto užíval a dodal nám jistoty – „když oni, tak my s prstem v nose,“ dalo by se číst v našich myšlenkách. Přestože jsou Dolné i Horné diery přes zimu oficiálně uzavřené a v turistické obuvi naprosto (!) neschůdné, s nasazenými mačkami jim nebylo co vytknout. Některé kolmé úseky s našimi přes dvacet kilo těžkými batohy nebyly sice úplně elegantní, ale stálo to za to. Nicméně o tom, že i tak je zde nutno dbát nejvyšší opatrnosti a mít z přírody velký respekt, svědčí fakt, že několik dní po našem treku zde zahynul zkušený český horolezec. Čest jeho památce!

BEZ VODY

Po Horných dierách jsme nastoupili na Tesnú Rizňu a došli do sedla Medzirozsutca. Pod Malým Rozsutcom jsme zahodili batohy a vydrápali se nahoru. Ticho, jen v dálce štěkající psi ze Zázrivé, západ slunce v lehkém mlžném oparu a obloha pokrývající milióny odstínů od bledě modré po růžovou. Krásný konec dne! Když jsme se vrátili ke stanu, čekalo nás však jedno nemilé překvapení – totálně odešlo těsnění benzínového vařiče. Po dlouhé hodině Džordžovy obětavé práce jsme si rozdělili ešus vlažných čínských nudlí, zajedli je studeným lunchmeatem a ulehli. Bylo jasné, že příští den nebudeme mít téměř žádnou vodu a budeme muset jíst sníh…

ROZSUTCE – NĚKDY PRO BLBCE

Ráno jsem se vyhrabal ze spacáku před svítáním a vyběhl opět na Malý Rozsutec. Další z rán, která člověka nabijí pozitivní energií alespoň na měsíc, až jsem si říkal, jestli vůbec chci zpět domů. Po dvou hodinách fotografování jsem se vrátil ke stanu, vzbudil kluky a jali jsme se stoupat na Veľký Rozsutec, k jehož fantastickému tvaru směřovaly naše pohledy po celou cestu. Bez vody mě tenhle úsek velmi potrápil, vrcholu jsem dosáhl s velkým zpožděním. Bylo už po poledni, když jsme sestupovali směrem na sedlo Medziholie. Vzhledem k parádnímu počasí stoupl provoz na cestě, potkali jsme zde možná několik desítek lidí. O existenci maček většina asi ani neměla tušení. Zda je obdivovat pro odvahu či zatracovat pro blbost necháme na čtenáři, každopádně se  mnozí po namrzlém svahu klouzali jak o závod. Tak jako tak je ovšem zimní provoz na Veľkom Rozsutci naprosto nesrovnatelný s tím letním – přímo na vrcholu jsme v létě potkali desítky aromatizovaných metrosexuálů v žabkách, v tílku a hlavně s početnými kapesními psíky… Na několika internetových stránkách jsme se před cestou dočetli, že jsou Rozsutce na zimu uzavřené. Není to ale úplně pravda – smí se na ně až do prvního března, a jsou pro návštěvníky hor zapovězené do půlky června.

PARÁDNÍ HŘEBENOVKA

Vzhledem k časovému zpoždění a žízni jsme se jednomyslně shodli obejít následující vrchol hřebenovky Stoh traverzem přes lavinový svah. Přestože je tato cesta v zimě logicky uzavřená, troufli jsme si na ni vzhledem k nízké a pevné sněhové pokrývce a minimálnímu lavinovému nebezpečí. Nastoupali jsme na Poludňový grůň a po západu slunce i na Chleb. Z ustavičného pojídání sněhu mi na návětrné straně namrzly rty, měli jsme žízeň, takže jsme se rozhodli složit hlavy na povalech Chaty pod Chlebom. S termoskami naplněnými horkým čajem, hydratování hektolitry kofoly, čajů i piva jsme pak celou neděli šlapali o poznání rychleji a s větší radostí než v předchozích dnech. Vrcholky jsme míjeli jeden za druhým a užívali si slunečního svitu jako nikdy. Myslím, že by se mnou většina návštěvníků zimní Malé Fatry souhlasila, když řeknu, že úsek mezi Veľkým a Malým Kriváňom patří mezi naprosto nejlepší – příjemně exponovaná a namrzlá hřebenovka, rozhled 360° a Tatry jako na dosah. Zima byla již na ústupu a několik předchozích dní pražilo do jižních svahů slunce jako o život. Pozorovali jsme tady příchod jara, zatímco severní svahy byly pokryty souvislou sněhovou pokrývkou. Obecně však bylo sněhu na hřebenech velmi málo, tvořil vlastně jen několik centimetrů tlustou umrzlou slupku.

DÍKY!

Za osm hodin jsme od Chaty pod Chlebom přelétli přes nejvyšší vrchol Malé Fatry Veľký Kriváň a pak přes Pekelník, Malý Kriváň, ledem pokryté Biele Skály, Suchý, kofolu v Chatě pod Suchým a Starý hrad až do nádražního bifé ve Strečně. Tady už nám bylo všem jasné, že se do zimních slovenských hor musíme ještě vrátit. V nádražní putičce, kde jsme se nakonec po zhlédnutí interiéru rozhodli doplňovat tekutiny pěnivým mokem venku na peróně, nás čekala příjemná tečka v podobě veselého kolemjdoucího ukrajinského původu. Když nás viděl venku pít pivo a sušit bosé nohy na posledních zbytcích odpoledního únorového slunka, nalil do nás po sto gramech borovičky na zahřátí a popřál šťastnou cestu. Díky!     Dolné diery - nasadili jsme mačky a nastoupili Velký Rozsutec - sedlo Medziholie do koryta zamrzlého Hlbokého potoka   Velký Rozsutec - sedlo Medziholie   Horné diery jsou přes zimu oficiálně uzavřené a v turistické obuvy naprosto neschůdné. V mačkách jim nebylo co vytknout.