Ahoj Rudo,
velmi často když někde veřejně promítám anebo publikuji své fotografie, lidé reagují slovy "Tak to Ti opravdu závidím" anebo "Tak tohle by se mě taky líbilo". Asi to znáš velmi dobře sám. Přestože je prvotní smysl těchto vět obvykle mířen pochvalně a o nějaké opravdové závidění se skutečně nejedná, nenechávají mě tato slova nikdy v klidu. Důvod je jasný. Není totiž často co závidět, a už vůbec by se to většinou nikomu dalšímu nelíbilo. Už proto, že investovat doslova veškeré své úspory do toho, abych se mohl vyloženě dřít s těžkým rancem techniky na zádech, se kolikrát nelíbí ani mě :-)
Ne, dělám si srandu, samozřejmě je to něco co mě hluboce naplňuje a dělá to můj život o něco smysluplnějším a chci to dělat dokud budou nohy a ruce sloužit. Ale i tak jsem se rozhodl sepsat velmi stručně pocity a myšlenky, které se mi honily hlavou během fotografování v Grónsku, ze kterého jsem právě v těchto dnech vrátil. Třeba Tě to zaujme natolik, že to uznáš za vhodné publikace ve skvělém FotoVideo. A třeba si to dokonce někdo přečte, a už nebudu ani já, ani další fotografové slýchat tak často ono "závidím", byť dobře mířené :-)
Druhým důvodem proč jsem to napsal je jistá pohodlnost mnoha fotografů, ať už amatérů nebo vyloženě profesionálů. Co učím fotografické kurzy v Českém Švýcarsku, chodí k nám mnoho zapálených fotografů s úctyhodnými znalostmi z oboru fotografie. Mnozí mají dokonce tu nejlepší současnou techniku. Ale to, že se krajinář vrací z úspěšného lovu unavený, nevyspalý a špinavý už mnohým uniká. Nezřídka se stává, že si z kurzu přinesou domů hezčí fotografie spíše ti, co do toho jdou po hlavě; technické znalosti a vybavení jdou pak lehce stranou.
Chtěl jsem tedy demonstrovat, že taková fotografická výprava vlastně není jen tak nějaký výlet, na který si jeden blázen vyšlápne a nafotí náhodně více jak čtvrt terabajtů dat. Je to výsledek poctivé kolektivní dřiny a o to je to pro mě cennější.
S pozdravem a velkým díky za FotoVideo :-)
Petr
Je to fuška, milostpaní…
Před dvěma lety jsme se spolu s několika přáteli během cesty na Bajkal rozhodli, že naším dalším velkým cestovatelským cílem bude Grónsko. Doma jsme pak sedli nad mapy a začali plánovat. Vybrali jsme Arctic Circle Trail, slavný grónský trek od Sisimiutu do Kangerlussuaqu. Celý trek obnáší nějakých sto mil pěšky (a asi patnáct v kánoi po ledovcovém jezeře) a běžně se chodí devět dní. Jediná civilizace, kterou po cestě potkáte, je několik turistických chat, kde ale není nic krom tvrdé pryčny na přespání a jistoty toho, že na vás v noci nebude pršet nebo vám ve vichřici neuletí stan.
Do Grónska jsme letěli tři (já, Džorč a Ondra), a protože jsme tam vyrazili hlavně kvůli zážitkům a focení, rozhodli jsme se jít trochu pomaleji, abychom večer a ráno mohli stoupat na nedaleké vrcholky bezejmenných hor a fotit.
Už v Čechách si kluci vzali na svá bedra dobrovolně více jídla, vařiče, stan, benzín a mnoho dalšího společného vybavení. Díky tomu se vytvořil v mém batohu prostor, který jsem mohl zaplnit fototechnikou, ta sama o sobě měla 16 kilogramů (dvě těla, stativ, šest objektivů, spousta baterií, blesk a mnoho dalších užitečných věcí). Za peníze, které mi zbyly po nákupu letenky, jsem pak nakoupil několik baterií; další baterie a paměťové karty mi pak půjčili přátelé. Měl jsem tak skutečně ojedinělou možnost fotografovat v nedostupné divoké přírodě s vybavením, na které jsem zvyklý. Kdybych to šel sám, měl bych prostor tak pro jeden kompakt.
Na začátku treku jsem měl tedy batoh těžký asi 27 kilo a dalších pět kilogramů techniky na hrudi. tzv. „natěžko“ jsme ušli denně nějakých 10 až 20 kilometrů a troufám si říci, že jsem využil všech vhodných večerů ke stoupání na kopce v okolí trati (avšak už s méně naloženým batohem), čímž pár kilometrů každý den ještě přibylo. na každou noc jsem měl nastavený budík kvůli polární záři (a jaká byla!), skoro každé ráno jsem kontroloval počasí ještě před východem slunka a za vhodných podmínek jsem pak fotil i jeho východy.
Jak trek ubíhal, začínalo postupně krátké grónské léto přecházet do ještě kratšího podzimu. My jsme navíc mířili od poměrně vlídného pobřeží směrem k nehostinnému ledovci. Noci se stávaly čím dál studenějšími, vítr čím dál ostřejším, k ránu teploty padaly pod nulu a udržet foťák ve zkřehlých prstech a udělat ostrý záběr třesoucíma se rukama bylo čím dál složitější. Jak se nám trek krátil, začínali jsme se už opravdu těšit do civilizace, alespoň na nějaké jiné jídlo, než byl kuskus s houbama a bujonem.
Když slovo zima dostane nový význam…
Po dvanácti dnech byl náročný pochod arktickou tundrou za námi. Chvála Bohu jsme dorazili zdraví; tedy až na svědivou vyrážku na Ondrových rukou, která se později podlila a vytvořily se na ní puchýřky a kterou až po návratu domů diagnostikoval lékař jako omrzlinky. Jinak se naše oblečení, výbava i strava ukázaly být jako naprosto přesně odhadnuté. Na konci cesty jsme měli ještě menší rezervu jídla na dva dny, na které nás počasí mohlo uvěznit ve stanu. Oblečení jsme měli na sobě všechno, a to hned několikrát. Naštěstí mi zbylo ještě několik posledních baterií a paměťových karet. A strávit posledních pět dní do odletu letadla na letišti v Kangerlussaqu nebo bezcílným poflakováním se kolem by byla škoda… slovo dalo slovo, a tak jsme už druhý den po našem příchodu do Kangerlussuaqu vyrazili na ledovec s malou skupinkou vědců, kterým zrovna končila terénní sezona v Grónsku. Když jsme už ráno před cestou balili stan za mírného sněžení, začal jsem mít první obavy.
Před dvěma dny, když jsme kvůli focení západu slunce vystoupali na vrchol skalnatého kopce, spatřili jsme obří grónský ledovec poprvé nějakých 50 km před sebou. I na tu dálku z něj fičel silný a mrazivý vítr, asi jako kdybych nainstaloval větrák do mrazáku a stál před ním. Jaké to bude přímo u něj? Vždyť s sebou nemáme pořádné zimní oblečení! Počítali jsme se zimou lehce kolem nuly (a méně než –5 °C na treku skutečně nebylo). Kempovat při –15 nebo –20 °C je jiné kafe… potřebné věci proti pořádné zimě jsme nechali doma. Kluci se však tvářili být v pohodě, a tak jsem obavy překousnul.
Nahoře, hned pod ledovcem na kótě 660 (anglicky point 660), nás zastihla opravdová sněhová bouře. Rychle jsme postavili stan, a když jsme z něj za čtyři hodiny vylezli ven, bylo kolem nějakých pět až deset čísel namrzlého sněhu. Slunko se už občas prodíralo přes mraky ven, a tak jsme Džorč a já zamířili k ledovci. Ze břehu jezera před ledovcem jsem natáčel s GoPro s rukama pod vodou a dával si zatraceně velký pozor, abych neuklouzl. Byl by to malér, čekaly nás ještě tři noci ve stanu, nemohl jsem se jako obvykle vesele ráchat v ledové vodě, nebylo totiž kam se jít usušit ani ohřát… navíc se mi pořád na mysl vracely Ondrovy ruce. V okamžiku, kdy se slunce schovalo za horizont, nastal třeskutý mráz. Pan samec. Nevěřil bych, jak rychlé to může přijít. Ondra, který mezitím ze spacáku pozoroval kapky pomalu stékající po stěnách stanu, viděl, jak se všechny v jednom okamžiku zastavily a zmrzly. MATRIX!
Ještě před spaním jsme se vydali na nedaleký vrcholek. Měl jsem na sobě všechno svoje oblečení, ale i tak mi byla strašná zima. Silný studený vítr od ledovce před sebou hnal malé sněhové zmrazky, které se zabodávaly do každého nekrytého kousku kůže. Filmoval jsem celou scenérii na rybí oko. Při ručním ostření s odklopenými prstovými konci rukavic jsem přestal na několik minut cítit prsty. Úplně.
Když jsme se připravovali na noc, začal jsem mít trochu strach. Všechno oblečení včetně pláštěnek a návleků jsme použili k izolaci sebe a spacáků od karimatek, na nohou tři páry ponožek, konce spacáků po vzpomínce na pražské bezdomovce v igelitových taškách – každá vrstva dobrá. I přesto jsem se večer před usnutím trochu třásl zimou a doufal, že jsem si správně zul boty. Ráno z nich totiž budou jen dva kusy ledu, které se neohnou. Dobrou noc.
Vítej v zóně pro velké kluky. Anebo spíš pro velké blbce…
Přežili jsme. zima nakonec nebyla tak hrozná, ne víc než –20 °C. takže druhý den jsme rychle zabalili, rozloučili se s hlavním ledovcem a vydali se na cestu podél jednoho z jeho splazů – Russelova ledovce.
V hlavě mi zněla slova Markuse, jednoho z vědců, kteří nás včera vezli na kótu 660: „Hele, kluci, až půjdete k Russelově ledovci, dávejte si bacha. Ten ledovec je fakt nebezpečnej. Tam, kam voděj turisty, je to ok, ale dál fakt nechoďte. Mezi Váma a ledovcem poteče řeka. Tam se často tvoří tyhle ‚quick sands‘, z kterejch jsem nedávno tahal kámoše. A ten ledovec se taky dost láme, velký kusy ledu lítaj kolikrát nečekaně daleko. Minulej měsíc to zabilo jednoho borce, co byl moc blízko. Prostě se držte stranou, jo?“
Odpoledne jsme už měli za sebou asi sedm kilometrů poklusu s plnou polní, abychom stihli ještě poslední paprsky slunce ozařující čelo ledovce. Poslední dva kilometry vedly měkkou tundrou do hodně strmého svahu, teklo z nás jak na prvních tanečních. Od ledovce přitom opět vál silný a mrazivý vítr. Zatímco kluci obětavě stavěli stan, já shodil krosnu, rychle se převlékl do suchého, nastavil časosběr a pak doslova letěl k ledovci. Monumentální! Fascinující! Neuvěřitelné!
Dynamicky zvrásněné kameny do hladka vyleštěné dravým tokem, úžasné tvary písků a nad nimi rozsochatý ledovec tvořící ostroh, který se jen taktak nakláněl nad vodu. K tomu všemu dokonale sehraná hra světel a stínů. To všechno mě přivedlo až k samotnému ledovci jako magnet.
Moje ruce a mysl pracovaly jako perfektně sehraný stroj. Sice jsem stál tam, kde jsem stát neměl, ale stát dál jsem nemohl už vůbec. Možná to bylo úžasem, možná mrazem či respektem, ale byl jsem v tu chvíli schopen fotografovat z ruky až s třikrát delšími časy než normálně, s ostrostí na pixel. Moje ruce držely a nehnuly se ani o píď. Markusova slova se přitom v hlavě mísila s myšlenkami na naši ještě nenarozenou Majdu. (To, že čekáme holku, jsem věděl tou dobou jen několik hodin.)
Ještě jeden poslední snímek a běžím pryč. Ještě jedno otočení. Jeden úžas. A jedno velké díky za to, že ten ledovec držel.
Takhle nějak tedy chápu práci krajináře v terénu. Není to med. Občas to i trochu bolí, ale neměnil bych. Je to něco, co mě hluboce naplňuje a dělá to můj život smysluplnějším. Chci tuhle práci dělat, dokud budou nohy a ruce sloužit.
Russelův ledovec – okamžik, kdy nelze zůstat stranou…
