VELKÉ DOBRODRUŽSTVÍ NA JEZEŘE INARI, 2023

Inari (1/5): Asi je to praštěný, ale nevadí mi to

Kdyby Vás zajímalo, kam se chodí na takový ptákoviny, jako je zimní přejezd obřího jezera na kole, tak se to stalo na louce v Troskovicích pod Troskami 23. července 2022, zatímco jsem šel z hospody U Mamuta s natočeným řezaným pivem do našeho rodinného stanu. Holky se spokojeně honily se psem ve vysoké trávě a já doma zrovna čerstvě parkoval svůj první fatbike a přemýšlel, kam bych s ním tak mohl vyrazit. Věděl jsem, že chci šlapat po ledu a věděl jsem, že to nebude můj milovaný Issyk-kul v Kyrgyzstánu. Jak jsem totiž ve stanu zjistil záhy na telefonu, půl kilometru hluboké dějiště novely Čingize Ajtmatova sice leží v nadmořské výšce odpovídající naší Sněžce, ale tak takřka nikdy nezamrzá díky teplým pramenům. Jednoduše jsem tedy otevřel mapu v telefonu a prstem jí tlačil tak na sever, dokud to jen šlo. Zastavil jsem se v severním Finsku, až v Laponsku, kde mojí pozornost nemohla neupoutat obří plocha jezera, jehož jméno se tak libozvučně neslo - Inari. Od tohoto okamžiku jsem věděl, že to je můj cíl a že nechci nikam jinam. Chci na Inari a na kole v zimě! Protože Inari zamrzá a protože se hezky jmenuje. Víc jsem zatím nepotřeboval vědět.

Uběhlo několik měsíců, během kterých jsem svůj bláhový nápad kamsi zastrčil hluboko do hlavy, až se na zemi objevily první známky námrazy a já si na něj zase vzpomněl. Začal jsem se tedy vyptávat starších a zkušenějších kolegů na to, co ci o mém nápadu myslí a zda se nechtějí připojit. Nepřipojil se ke mě nikdo z mých polárnických, ani cyklistických přátel. Přesto jsem však dostal od několika lidí zajímavé rady!

Polárník Vašek Sůra: „Já tam byl několikrát na lyžích. Hele, zima tam moc nebejvá, většinou jen kolem dvaceti pod nulou, takže spíš nuda. Ale sněhu, toho tam umí nakydat dost. Jednou mi jeden klient udělal krok stranou z prošláplý cesty, že se jako vyčurá vedle. No byla sranda vidět z něj jen hlavu, jak se celej propadnul… Kamaráde, takový prašanu, to když napadne, tak to s ním kolem nemáš šanci. Ale jinak je to tam krásný a super! Určitě jeď!“

Fotograf David Kőberle: „Tchyně tam byla! Měli ale -45°C a v autě jim zamrzl lák od okurek. Naštěstí se to dá vyřešit na benzinkách, jsou na to připravený!“

Extrémní biker Adam Záviška: „My tam měli první tejden pořád -35°C. Je to nádhera! Ale už tam teda nikdy nepotřebuju!“

Extrémní biker Honza Kopka: „Já to tam miluju! Po jezeře jezdí skůtry a když chytnete podmínku, můžete jet v jejich značený stopě docela obstojně! Pošlu Ti do mejla GPS souřadnice srubů na ostrovech, to se Ti bude líbit!“

Polární ekolog, jehož jméno bych radši nejzveřejňoval: „Podívej, celej ten princip fatbiku je zcestnej, ale užij si to. Dělal jsem na tom průvodce na Špicberkách, tam to celkem šlo. Jen si teda musíte vzájemně hlídat obličeje - jakmile se někde objeví bílej flíček, znamená to často omrzliny a to nechceš. Jinak, propadnout se na velkém zamrzlém jezeře do vody je podobný, jako tam potkat ledního medvěda anebo uvést do jiného stavu neznámou dívku v opilosti - šance, že se to stane, se limitně blíží nule, ale následky to má pak nedozírný… Mě se to teda stalo už všechno, takže vím, o čem mluvím!“

Parťáka jsem na výpravu úplným omylem ulovil až deset dní před plánovaným termínem. Jmenuje se Juha, má rád zimu, známe se už několik let a má úplně stejně pitomej smysl pro humor jako já. To by nám mohlo klapnout!

1. Pozemek bezkempu.cz, kde jsem dostal svůj potrhlý nápad: https://www.bezkempu.cz/2519 - mimochodem je to velmi pěkné místo pro přespání s rodinou

2. Na snímku dole vidíte samotného Honzu Kopku, ke kterému jsem se přihlásil na „snow bike camp“ v Jizerských horách letos v lednu. Pokud Vás zajímá problematika zimní cyklistiky, můžu Honzovy akce maximálně doporučit! Nejen že mi poradil spousty důležitých fíglů s navigací, předcházení omrzlin anebo třeba ladění tlaků v duších, ale taky se kolem něj motají skvělí lidi a já silně uvažuju o tom, že bych k němu na nějaký ten víkend někdy zase jel! https://www.jankopka.cz/

Inari (2/5): Jedem!

Poslední večer doma před odletem jsem zašel vyvenčit našeho psa a ten mě už zase zatáhl do hospody. Kolikrát mu říkám, že tam nepůjdeme, ale on tam dycinky vycítí ty pamlsky, co dostane za barem a hodí na mě smutný oči, takže mě často nezbude, než si dát od cesty desítku až dvě. Ale co už, je to němá tvář a pro tu se našinec prostě obětovat musí. U našeho stolu zrovna hráli moji kamarádi kostky a já neměl drobný, tak jsem si je půjčil přímo na výčepu. Kostky lítaly vzduchem a můj dluh se nečekaně zhodnotil natolik, že jsem za sebe zaplatil obě piva, vrátil půjčený obnos a ještě přihodil nebývale vysoké dýško. „Tak to jsme moc rádi, že ses přišel rozloučit, ale už abys šel!“ rozloučili se se mnou ti mojí pivní kumpáni a já konečně dobalil všechny ty krámy zavřel za sebou dveře pardubického bytu.

Na pražské letiště nás přišla vyprovodit kamarádka Andrea. Do rukou nám dala sušenou a údajně i lahodnou pálivou korejskou řasu Kimnori se slovy: „až Vám bude zima, toto by Vás mohlo zahřát, chlapci!“ Asi ji nenapadlo, že to sežereme hned v Helsinkách při pohledu na sněhem zaváté ranveje a na venkovní teploměry ukazující -14°C. „Tak, alespoň nás na severu nebudou žrát komáři, ne?“ zhodnotil venkovní klima Juha a roztrhl obal korejské pochoutky. Řasu jsme navíc zkombinovali s místním chilli párkem, na který jsme si ještě nechali nasypat pálivé papričky jalapeños. Pomohlo to. V našich tělech se rozhostilo instantní teplo a my se pokusili usnout na lavičce, alespoň na chvilku.

Probudil jsem se až při mezipřistání našeho letadla, do kterého jsem se dostal ani nevím jak. „A opravdu si pánové přejete letět až do Ivala?“ ptala se nás opakovaně letuška, zatímco jsme se drželi oba vší silou sedaček Airbusu 320 jakožto takřka jediní cestující. Bylo děsivé mít sami pro sebe tak velké letadlo, ale nevadí. Plán je plán a my chceme až na sever! A basta! „Jo, letíme až do Ivala, bejby!“ pravil Juha a upravil si na nose sluneční brýle, aby dal najevo morální převahu.

„No hele, na Inari bych teď asi nejezdil. Je tam hromada čerstvýho sněhu a hlavně tam jsou fakt velký promočený místa, jakmile do toho najedeš, seš celej pod vodou! Vím o čem mluvím, včera jsem se na našem jezeře propadl i se skútrem…“ snažil se nás od původního plánu odradit týpek v autopůjčovně a bál se o fungl nového hybrida, jehož klíčky mi mával před nosem a pořád nevěděl, jestli káru půjčí, anebo radši přijde o kšeft. Stejné tvrzení jsme slyšeli už od místních Finů po cestě a taky a o pár hodin později taky v půjčovně kol v Kiilopää, kde už na nás čekaly naše bajky. „Nevím, co mají všichni s tou vodou. Venku je mínus moc, to je každá slušná voda zmrzlá, nebo ne?“ ujišťoval jsem vždy Juhu o genialitě plánu na jezeře a podložil své tvrzení doktorátem z hydrobiologie. Popadli jsme tak oba prototypy fatbajků s pracovním označením „Vyöry -30“ a v zavřeném a vytopeném autě na sebe navlékli značné množství vrstev. Popadli jsme kola, s nimiž jsme okamžitě zapadli do sněhu po pás. Bojovali jsme asi dvě hodiny a obkroužili pětikilometrové kolečko kolem auta. „Kámo! Myslím, že jsme připraveni!“ zavelel jsem k parťákovi, který se pomalu loučil s romantickou představou jízdy na jezeře a smiřoval se s nevyhnutelným očistcem v podobě potupného tlačení kola vedle sebe. „Zastavíme, prosím, cestou v krámu?“ poprosil mě ještě, aby v zápětí dodal: „chtěl bych koupit magnetku na ledničku a snickersku!“

V obchodě jsme si navíc koupili nebývale dobré finské pivo, jehož název „Lapin Kulta“ se nám stal první naučenou frází toho krásného, byť zcela nesrozumitelného jazyka. „Lapin kulta!“ řvali jsme na místní lidi namísto pozdravu. Všichni se na nás okamžitě smáli a my se smáli na ně. „Lapin kulta!“ ozvalo se zezadu v autě zaklení, když Juha zjistil, že nám za tu chvilku pivo v kufru zamrzlo v plechovce. „Lapin kultaaa“ kříčeli jsme oba do tmy, když jsme konečně dorazili k břehům vysněného jezera. Ta pláň! A tolik sněhu! Vždyť jme v tom nemohli ani pořádně jít! Jak v tom pojedeme? Popadli jsme pivní tříšť do rukou, nechali běžet motor auta a vyrazili společně závějemi do míst, kde by podle mapy měla vést alespoň mírně uježděná skútrová zásobovací cesta. Prašanem jsme se brodili dlouho, světla našeho auta byla v té dálce již úplně zanedbatelná, když se Juha náhle zastavil a zcela zcepeněl. Velmi tiše jen zašeptal směrem ke mě: „A tadyyyy, v tom Finsku, ty voleeee, vlastně jako žijou medvědi, lišky anebo vlci?“ a pomalu pokynul směrem k odraženým světlům patřícím očividně očím nějakého docela dost vysokého zvířete. „Hele, já nevím ale nebál bych se!“ a oba jsme na zvíře zakřičeli: „Lapin kultaaaaa!“. Zvíře se ani nehlo a tak jsme šli blíž. A ještě blíž. „Hele kámo! Tohle ale není zvíře! To jsou odrazky navigační tyče, to je naše cesta! Jo! A půjde to! Po tomhle můžeme ráno jet!“ smáli jsme se oba na celé kolo nejen naší hlouposti a strachu, ale taky tomu, že podmínka je přinejmenším tady na začátku naší cesty „jetelná“! Zítra vyrazíme na led! Kiitos!

1. luxusní pálivá korejská řasa https://www.pepis.shop/rasy/kimnori-korejske-krupave-morske-rasy-buldakmat-gim-5g-kor/

2. úplně perfektní finské outdoorové mapy: https://retkikartta.fi/

Inari (3/5): Jedem!

„Hyvää päivää, Lapin kulta!“ neboli „Dobrý den, laponský miláčku“ byla naše první slova, když jsme se probudili v kufru půjčeného kombíku. Venku lehce chumelilo a nás čekalo nabalit všechno potřebné vybavení, oblečení, techniku a jídlo na kola a do batohů. No, ze spacáku se mi do té zimy opravdu nechtělo a tak jsem se ještě chvíli válel a sám sebe přesvědčoval, že zůstat celý den zachumlaný do peří být nemůžu. Juha těsně před odletem z Prahy vyzvedl nepřeberné množství malých cyklistických brašniček přímo v náchodském Acepacu a jako malé děcko se těšil na to, až je všechny navěsí na řídítka, vidlici, do rámu a pod sedlo. Byl do toho tak zažraný, že část těch brašen ověsil dokonce i na moje kolo, což jsem velice uvítal, protože mnou utažené popruhy obvykle ihned sklouznou a rozhodně to není moje vina, aby bylo jasno! „A tady do těch příručních kapsiček nám dávám sušený maso, aby bylo vždycky po ruce! Přeješ si krůtu či hovězí?“ zeptal se mě labužník, aniž bych se stihl rozhodnout a nasypal mi tam obojí. „Tak, a teď to máš luxusní masové cuvée!“ zachechtal se pod vousy, trochu mi užral a slastně mlaskl.

Balení a oblékání nám trvalo nakonec celkem čtyři hodiny, ale alespoň jsme měli všechno perfektně odladěné a mohli jsme tak poprvé nastoupit na led i s bajky. Tedy - to, že je pod člověkem ledová plocha, to není jasné hned na první dobrou. Ta obří pláň je zavátá sněhem a působí to spíš jako ohromná louka, což je enormně uklidňující až do prvního průjezdu skútru okolo. V tom doslova ohlušujícím tichu se totiž kromě zvuku motoru nesou velmi dobře hluboké a hlasité zvuky pracujícího ledu, který pod tíhou jezdce tak trochu praská a iluze louky je hned tu a tam. Prvotní strach vystřídá respekt a smíření se se situací. Jedeme!

První kilometry chumelilo, ale to nám nevadilo. Postupně jsem ze sebe odhazoval vrstvu za vrstvou, až jsem skončil ve dvou tričkách a rozepnuté goretexové bundě. Teplota -7°C byla příjemná, však vzduch byl suchý. Nejvyšší dosažená rychlost 13.2 km/hod! To mi, troufám si tvrdit, zavlál i jeden ze zbylých vlasů vyčuhující z pod kulicha. Bylo to krásné svezení! Ale jen chvíli, zhruba prvních pět mil. Sebevědomě jsme minuli odbočku vedoucí k prvnímu potenciálnímu srubu na ostrově Jääsaari a šinuli si to dál na sever do čím dál otevřenější krajiny, která byla také čím dál tím víc zavátá čerstvým sněhem. Zhruba každých dvacet až třicet metrů se moje přední kolo zabořilo do sněhu a já musel seskočit na zem, odtlačit bajk na nový sníh, naskočit a znovu se rozjet. Rozjetí se ale málokdy povedlo na první pokus, však musel člověk skočit správně a nešlápnout málo ani moc, aby se zadní kolo neproklouzlo. Bylo to absolutně vyčerpávající, ale jeli jsme a nevzdávali se. Naše tempo v hlubokém sněhu kleslo pod 3 km za hodinu a úseky, kde jsme kola vedli, začaly významně převyšovat ty, kde jsme byli schopni jet. Zprvu rychlejší Juha se mi začínal v šeru ztrácet za mnou a ja něj raději co půl míle čekal, abychom prohodili pár slov, polkli kousek cuvée a makali dál.

Každý další úsek byl nekonečný. Naložená kola se v hlubokém sněhu bořila příliš a prakticky všechny pokusy o nasednutí byly potrestány - až na výjimky jsme museli pěšky. Nekonečná rasovina! Juha navíc trochu přecenil své síly hned na začátku, kdy používal krapet těžší převody. Teď se mu to vymstilo v podobě křečí ve stehnech. Náš cíl je v nedohlednu, ale je to jedno - máme přeci čas. Už dávno jdeme po tmě a kupodivu se mi nakonec i daří tu a tam nasednout a jet, když začíná sněhová pokrývka namrzat v nastupující noci. K odbočce do našeho vysněného srubu na ostrově Kärppäsaari jsme dorazili vyndaní, ale šťastní. Tedy až do momentu, kdy jsme zjistili, že od odbočky nevede žádná prošláplá cesta. Ta práce tu čekala na nás. Šel jsem první a po chvíli cítil, jak se moje noha propadá do povrchu poněkud jiným způsobem. Rychlé posvícení a bylo jasno - stojím ve vodě! Opravdu je to možné! Nevadí, však to máme už kousek!

Větřil jsem trochu jako divoké zvíře a zahlásil Juhovi podezření, že cítím kouř. A opravdu! Po asi dvaceti minutách jsme se probojovali konečně na cílové souřadnice. Stál tu krásný srub a před ním tři skútry. „Tak se třeba nějak vlezem?“ podívali jsme se na sebe s Juhou trochu bezradně. Najednou jsme si však v kuželu čelovky všimli druhé, menší stavby. Byl to dřevník, v něm by se asi přespat dalo taky, byť ve výrazně nižším komfortu. Ale aspoň bychom nemuseli stavět stan. Trochu bezradně jsem se rozhlédl kolem a nestačil se divit - byla tu ještě jedna, třetí bouda. Vlítl jsem dovnitř a okamžitě zařval na Juhu: „Tak pojď bydlet, Blaženko!“ Byla to sauna s otočným krbem a třema dřevěnými lavicemi. Juha rychle rozdělal oheň v krbu a já začal rozvařovat sníh na vařiči, ve kterém se brzy městnalo velké množství jehličí a rozmražených mrtvých komárů. Rád bych teď napsal, že jsem postavil na čaj, ale nebyla by to pravda. My trdla zapomněli koupit čaji i kávu! A tak jsme se odsoudili k pití teplé vody. Nevadí. Na poličce pod stropem jsem objevil pytlík s několika kostkami cukru. Alespoň si tu vodu můžeme osladit!

————

1. bundy, které jsme s Juhou měli na sobě celé Finsko vždycky, když jsme zrovna nejeli na kolech, jsou už osvědčené péřovky šité v Beskydech - Patizon ReLight 200. Je to takový malý sbalený balíček do batohu, ale v reálu se pořád jedná o pořádnou bundu - však do Himálaje jsem si na Manáslu nebral žádnou jinou a zima mi nebyla :-) Píšu to tady teď pro to, že jich kluci ušili nečekaně o pár desítek více a tak na ně hodili v Hanibalu dost razantní slevu - pokud jste o nějaké péřové bundě pošilhávali, tohle je za mě jasná volba :-) https://www.hanibal.cz/patizon-relight-200_z32337/ Mimochodem, i ty spacáky máme z Beskyd. V tom mém spím už čtyři roky a říkám si, jestli ho už nevyprat :-) :-) :-)

1. hodně se mě ptáte ve zprávách na ty sruby na jezeře, odpovím tady hromadě - jsou zdarma (nenajdete v nich ani kasičku pro dobrovolné příspěvky), jsou perfektně udržované pravidelným servisem po celý rok a není na ně žádná rezervace - prostě se vejdete a když ne, tak se vejdete vedle do sauny tak jako my. Ke každé patří také čistá suchá toaleta včetně mulčovací kůry na zasypání. Inu, Finsko…

1. To sušené maso bylo samozřejmě Adventure Menu - něco malinko mi ještě zbylo a už se těším, že to se mnou poletí za týden na Island :) https://www.hanibal.cz/adventure-menu-susene-maso-hovezi-50g_z21789/

Inari (4/5): 40 hodin v laponském ráji

„Můžeme vstoupit?“ ozvalo se zaklepání na dveře sauny, zrovna když jsme srkali už třetí hrnek vody s cukrem. Obyvatelé vedlejšího srubu nás přišli se zájmem navštívit. Jsou to tři norští kamarádi, kteří občas jezdí do Finska na jezero, na pivo a na Karaoke ve městě. Když nás tam viděli narvané do sauny i s těmi koly, nestačili se divit. Juha vypadal poněkud strašidelně, protože seděl namáčknutý přímo na dvířka krbu a sálalo z něj obrovské množství páry, asi jako když otevřete papiňák. Přesně tak si představuju naštvanýho satana, na kterého nalejete kýbl vody. Jen s tím rozdílem, že Juha s rozpuštěnýma vlasama vypadá tak trochu jako Ježíš, takže je ten pohled na něj poněkud rozpačitej a nerozhodilo to jen mě, ale i nory. Zjevně se ho taky trochu báli, ale na rozdíl ode mě s ním nemusí dnes spát v jedné místnosti. Urputně jsem zatím vařil vodu s cukrem a oba jsme netrpělivě čekali na večeři, však nás taky čekalo knedlo zelo! „A to jste si fakt nevzali ani jeden čaj? No vy jste dobří týpci!“ smál se nám nejstarší z norů a za chvíli se objevil s nerozbaleným čtvrtkilovým balením turka. „Je to Vaše kluci, my si zejtra koupíme nový ve městě…“ a nedal jinak. O půl hodiny jsme pili už třetí kafe a náš svět byl opět barevný. Norové přijeli ze severu čerstvým sněhem, proto jsme našli stopu jejich skútrů až těsně před srubem. Naše další cesta na sever je prý projetá pouze minimálně. Pokud nezačne hodně mrznout, k dalšímu srubu to znamená v případě špatně projeté stopy tlačení kol něco mezi 35 a 40 kilometry. To nejsou dobré vyhlídky. Ale co už, třeba povrch zamrzne a my pojedeme jako králové! Ráno moudřejší večera.

Někdy kolem půlnoci jsem se ještě rozhodl vyfotit naší chaloupku z venku, ale všude bylo tolik sněhu, že jsem nebyl schopen to udělat s mým milovaným kapesním stativem, zatímco ten velký zůstal v autě na břehu. Vynesli jsme tak ze sauničky erární plechový kýbl, který jsem postavil do sněhu a stativ pak na jeho víko. Stejný princip jsem pak použil o chvilku později, nechal jsem foťák snímat časosběr nočního nebe, které bylo krystalicky čisté a mrazivé. „Kdyby se tu tak mihla polární záře, viď?“ naťukl jsem Juhu, ale oba už jsme byli unavení a chtěli jít spát. Hvězdy na nebi se objevily před dvěma hodinami a záři jsme doposud kontrolovali při každém přiložení do krbu, ale nic. Dneska asi smůla a zalehli jsme.

O pár hodin později jsem si nad ránem došel pro omrzlý fotoaparát s kýblem, vložil do něj baterii a prošel fotky nočního časosběru. „No tak to mi ho vyndej! My jsme blbci! Hej kámo! Čtvrt hodiny po tom, co jsme si šli lehnout, tady lítala záře jako hovado!  A my to zaspali!“ křičel jsem ještě na spícího parťáka, který se mi svěřil s tím, že on tedy rozhodně nespal, protože byl totálně zkafovaný a čuměl do půl třetí do rána do ohně! Jak mu teď bylo líto, že se neotočil k oknu, anebo že nevyšel ven. Já byl z té situace doslova zdrcený. Ta představa, že jsme dojeli tak daleko za severní polární kruh a prospali polární záři, to bylo moje strašlivé selhání a je mi to najednou příšerně líto. Vyčítám si to v každé druhé minutě a je pro mě velmi těžké myslet na cokoliv jiného. V tu chvíli ve mě postupně uhasli všichni ti jiní Péťové, které v sobě mám. Péťa závodník, Péťa dobyvatel i Péťa cyklista se v tom okamžiku všichni zvrtli zpátky v toho jedinýho správnýho expedičního Péťu - ve fotografa! „Kámo, hele, pojď tu zůstat celý den a ještě jednu noc! Tady je to tak úžasný!“ pravil jsem Juhovi a zahájil rekapitulaci dnešní etapy. Na jeho tváři bylo vidět okamžité potěšení a v kalhotech obří šutr, který mu tam spadl ze srdce. Ta vidina celého dne stráveného tlačením kola někam, odkud není cesty dál, ale musí se zpátky… ta jej trápila už od večera. Nastěhovali jsme se tak do vedlejšího srubu po norech, uvařili si dalších sedm káviček a odpočívali před večerním soumrakem a nočním honem na polární záři. Juha vytáhl pro odpolední siestu dokonce tajnou zbraň, která tak nějak mimoděk způsobila, že jsme se oba do Finska beznadějně zamilovali - obří pytel napěchovaný „kaneli-korppu“, tedy zapečených bagetek se skořicí. Nic tak monstrózně sladkého jsem asi ještě nejedl, hltali jsme to smyslů zbavení celý den.

Odpoledne vládl krajině nádherný soumrak, venkovní rtuťový teploměr hlásil -19°C a ten vnitřní digitální úplně stejnou hodnotu, jen s opačným znaménkem. Dřevěný srub byl zavátý po pás čerstvým sněhem a byla to taková krásná, svým způsobem až nepochopitelně dokonalá zimní idylka jak z kreslené pohádky. Jen na nebi se začínají honit mraky přes obzor, oblačnost je dnes náš nepřítel. Tak moc bych si přál, aby dnes zase spustila aurora tu svojí laserovou show na noční obloze! Tak moc bych chtěl ještě jednu šanci! Nastavili jsme si s Juhou po půlhodinách budíky a lezeme ven na střídačku. On je po stránce polární září panic a touží ji vidět, já ji toužím vyfotit a natočit. Oblačnost je však čím dál horší a trochu se to začíná tvářit tak, že žádná druhá šance nebude.

Od sedmi večer jsme venku co půl hodiny, teď už je půlnoc a není vidět ani jedna hvězda na nebi. Chodím to kontrolovat až na jezero, kde mám přehled o celé obloze. Jsem smutný, zoufalý, ale naděje umírá jako poslední a to až za svítání! O půl druhé ráno to bylo ještě horší, ve dvě byl venku Juha a nepochodil ani on. O půl třetí jsem byl venku zase já a náhle jsem si všiml, jako by ty mraky chytly přeci jen menší zelený nádech. „Ty, hele, neručím za to, ale malinko, trošičku, jako krapíteček… to tam možná začíná“ pronesl jsem opatrně k hlasitě spící postavě, která se během pouhé minuty změnila v postavu stojící, oblečenou, nalévající nám oběma další kafe a zpívající svým bez nadsázky operním hlasem Beethovenovu verzi Ódy na radost a to v dvouhlasém provedení. Jde se ven! A opravdu: ždibítek, stopově, náznakem tam ta zelená byla! „Já su tak šťastný“ pronesl smířeně Juha, který sice čekal trochu větší show, ale i tohle se mu moc líbilo. Záře byla viditelná hlavně na displeji foťáku, očima byla jen slabě postřehnutelná. A tak já fotil a on se kochal a snažil se sám sebe přesvědčit, že se mu to líbí.

Nečekal jsem to, ale v těch mrazech tam se mnou vydržel až do okamžiku, kdy se to stalo. Nebe se někdy po čtvrté hodině ranní vyčistilo a záře blýskla nad našima hlavama tak silně, jako jsem ji ještě nikdy nezažil. Přes celé zorné pole se najednou neslo to krásné zelené, ale i fialové světlo, až z toho šel strach. „Jó, tak tohle je to vono!“ řvali jsme tam oba nahlas a byli šťastní, že jsme dnes zůstali na tomhle úžasném místě. Fotili jsme až do svítání, kdy se záře začala míchat se slunečním světlem ve Venušině pásu. Poslední hodinu jsem necítil prsty na nohou, však tu pobíhám celou dobu v cyklistických tretrách a rtuť teploměru se nepřehoupla nad -21°C. Když jsme došli do srubu a já se vysvlékl ze všech vrstev oblečení, které jsem měl na kole s sebou, pohled na moje prsty nebyl dobrý. Byly do modra a já v nich neměl naprosto žádný cit. Juha naštěstí zapomněl kýbl se sněhem na kamnech a měli jsme tak teď k dispozici nádobu s horkou vodou. Svoje nohy jsem do ní ponořil, abych ucítil příšernou bolest. A to je dobře, o prsty asi nepřijdu.

Inari (5/5): Když mrzne, je to lepší

„Drasticky se otepluje kámo!“ křičel jsem na protahujícího se Juhu ve spacáku. Asi je to známka jisté aklimatizace, protože teploměr ukazoval zrovinka -14°C. Zatímco jsme se balili, do vedlejšího srubu se přijela ohřát výletní skupina turistů na skútrech, která byla vedena místním průvodcem. Ten nás zašel navštívit do srubu a když se podíval na ověšené bajky v předsíni, zasmál se a oba si nás velmi podrobně prohlédl. „O Vás dvou už se tady docela dost mluví! Heh, já si říkal, že Vás taky musím potkat! Dneska Vám to hoši pojede jak po másle, sníh na jezeře zamrzl, to si užijete!“ a měl pravdu. Náš návrat byl absolutně nesrovnatelný s cestou sem. Nebýt protivného mrazivého protivětru, jeli bychom úplně lehce, takhle to ale taky nebylo k zahození. Fičelo sice tak, že jsem ve sněhu nebyl schopen najít Jirkovu stopu, přestože jel pár desítek metrů přede mnou, ale to nevadí. Směr máme dobrý! Šlapali jsme a jeli jsme! Žádné ponižující tlačení kola! Dokonce už taky oba víme, jak se asi cítí takový vorvaň, který se chce jen nadechnout na hladině, ale přijedou se na něj na lodích podívat zvídaví turisti s dalekohledy - přesně tak si nás přijeli prohlédnout japonští turisté tažení za jedním velkým skútrem. To, že to nebyli laponci, ale japonci, to usuzuji podle množství fotoaparátů namířených na Juhu a na mě, co by na exoty na kolech, co se taky chtějí jen nadechnout.

Večer jsme konečně dorazili k poslednímu srubu naší cesty, Jääsaari, uvnitř se však svítilo. Jaké to štěstí, že uvnitř seděli slovanští bratři - dva postarší polští důchodci, kteří jdou po jezeře na sněžnicích a se saněmi za sebou! Zatímco jejich manželky překonávají místní dálavy s psími spřeženími, pánové zakrojují špek, který zapíjejí medovinou! Tu nám dali ochutnat a my přespali, jak už je naším dobrým zvykem, ve vedlejší sauně. Tedy, toho spánku nebylo příliš. Chodil jsem opět každou hodinu ven, Juha to tentokrát zabalil a vzbudit se nenechal. Záře zářila tak, že to bylo vidět až u nás v Čechách a to dokonce víc, než tady, třista kilometrů nad severním polárním kruhem, kde se honily mraky jako o závod. Nevadí! Něco málo jsem pofotil, pokochal se a vyspím se přeci zítra před cestou na letiště, no ne? Tedy, to jsem si myslel.

Realita našeho posledního dne byla však jiná. Přijali jsme pozvání do tradiční kouřové finské sauny, kterou jsem ze sebe i přes pravidelné sprchování cítil ještě čtyři dny. Když jsem ale lezl dírou v ledu z vody, jejíž teplota 0.7°C nemá nic společného s tím, čemu já u vody říkám „teplota“, nad hlavou opět lítala záře jako zběsilá! Sluneční aktivita byla rekordní, stejně jako naše nasazení jejího „honu“. Celkem třikrát jsem tuto noc dojel autem na parkoviště ke vstupu do národního parku Urho Kekkonena a celkem třikrát vystoupal na úpatí hory Kiilopää, kde se nabízel fenomenální a ničím nerušený výhled na noční nebe. Dvakrát byl Juha se mnou, na potřetí jsem vyrazil sám. Nic takového jsem doposud neviděl. Měl jsem u sebe poslední nabitou baterii do foťáku a poslední kartu s volnou kapacitou. Na nebi šlehaly zelené záblesky a já se kolikrát načapal, že na místo focení jen vejrám na tu nádheru s otevřenou pusou. To sem si vždy uvědomil poměrně brzy podle namrzajících plomb… Dneska jsem se do Laponska definitivně zamiloval!

Nemám rád, když se někdo odněkud vrátí a pak všem nadšeně vysvětluje, jak ten svět je tam venku o tolik lepší, než u nás doma, v těch milovaných Čechách, v zahrádce rodného Polabí. Tentokrát pro měl byl ale návrat skutečným šokem. Za celou dobu ve Finsku se na nás nikdo nezamračil. Všichni na nás byli neuvěřitelné hodní a milí, všichni odpovídali na moje blbé vtipy ještě blbějšími fórky a smáli se na celé kolo. Ano, všechno je tam dražší, však jen krabička zápalek stojí 6€, ale taky Vás za tu cenu pozdraví a nabídne náhradní škrtátko. Nicméně… u vchodu do veřejné sauny najdete nové drahé sekery na štípání dřeva, jen opřené o špalek. Na místě, kde proudí desítky místních denně, stojí ve sněhu opřená kola za statisíce. Nezamčená. Já vím, že je to jen blbá shoda náhod, ale první den doma nám před vchodem do bytu někdo ukradl obouvák na boty vyrobený z hasičáku. Téhož odpoledne pak Zuzce ukradl z košíku na kole na Třídě Míru čerstvě koupené pečivo, zatímco byla na skok v jiném krámu. Návraty někdy bolí, ale víte jak. Všude dobře, doma nejlíp! Ale až někdo zase ukradne mojí ženě rohlíky, nakopu mu.. vy víte co.

Co jsme měli s sebou?

Naše dobrodružství za polárním kruhem nebylo sice z nejextrémnějších dějinách lidstva, ale zadara to tedy nebylo. Většinu času byly teploty hluboko pod nulou, já jsem za ten týden zhubl kilo, Juha rovnou kil šest. Přestože podmínka pro jízdu na zamrzlém jezeře nebyla vůbec optimální, jet se to dalo a našeho cíle jsme dosáhli bez trvalých následků, tedy nepočítáme-li lásku k Laponsku :-) Rozhodl jsem se tedy proto sepsat tady seznam vybavení, které jsme použili a nutno dodat, že nás ani jedna z položek tohoto seznamu nezklamala. Vybavení píšu za sebe, Juhova varianta se v některých detailech mírně lišila.

Vybavení

Hlavní položku samozřejmě představují naše bajky a to Rock Machine Vyöry 30. jsou to de facto ještě prototypy a všechny tři doposud vyrobené kusy jsou ve Finsku. Náhoda? Nemyslím si :-) S bajky jsme tak nemuseli letět, naopak na nás čekaly v půjčovně kol Roll Outdoors v Kiilopää. Na kola jsme potřebovali navěšet velké množství brašen, které byly všechno od náchodského výrobce Acepac. Pro mě to už není žádná novinka, ale léty vyzkoušený systém pro sbalení čehokoliv na kolo. Použili jsme podsedlovou brašnu, systém řídítkových brašen, brašny do rámu a pak taky na vidlice. Celé je to velice snadno konfigurovatelné a člověk si to na každou výpravu může poskládat jinak. Jedna věc byla však zcela zásadní, a to návleky na řídítka - bez nich by nejen že tepelný komfort rukou, ale hrozily by nám i omrzliny. Návleky jsme použili Acepac Poggies MKI. Acepac je pak zajímavá značka tím, že ty brašny jsou dělané zejména na odolnost - žádné svařené spoje, žádné lehce zničitelné díly. Zkrátka je to vybavení do nepohody. A když už jsme u omrzlin - na kole nehrozí jen na rukou, ale taky u nohou. Moje hačmáky byly chráněny zimními cyklistickými tretrami Lake MXZ304. Jsou skvělý! A je v nich teplo! A hlavně - „lake“ je anglicky jezero a když jedeš na jezero, nemůžeš mít boty značky Stream. Nebo ne? :-)

Fotografická a filmová technika

Tak čím jiným začít, než jaký jsem si vzal foťák a kameru v jednom?  Nikon Z7 II - absolutní pecka v podobně plného formátu, ale stále ještě důstojně lehkého těla. Přibalil jsem k němu ještě sedm originálních baterií a jednu dokonce z nejnovější generace, tj. takovou, kterou mohu nabíjet přímo v těle přes USB z powerbanky. A že se mi to hodilo! A co objektivy? Na noční focení nesměl chybět můj milovaný Nikkor Z 20 1.8 S, na oduševnělé portréty Juhy pak Nikkor Z 85 1.8 S a Nikkor Z 35 1.8 S. To by šlo! Na vlog a zároveň Juhovo focení jsme vzali osvědčenou a ultra-lehoučkou Nikon Z30 s jedním náhradním akumulátorem a se dvěma kitovými skly - univerzálním Nikkor Z DX 16-50 mm f/3,5-6,3 VR a teleobjektivem Nikkor Z DX 50-250 mm f/4,5-6,3 VR, který jsem jako jediný nevezl v batohu, ale v brašně na rámu kola. Na těla foťáku a tělo moje jsme použili rovnou tři externí mikrofony, a to Sennheiser MKE 400, osvědčený Mirfak N2 a pak samozřejmě Instamic. Na obou kamerách jsem pak nosil k velké spokojenosti popruhy Peakdesign. Stativ jsem řešil, jak je pro mě typické, skrze miniaturní Manfrotto Pixi na kola, v přístavu a na pevnině obecně pak Befree Advanced Carbon (MKBFRTC4-BH). Dron jsem vzal skutečně kapesní, ale nečekaně výkonný - DJI Mini 3 Pro s dvěma náhradními akumulátory a s ovladačem pyšnícím se integrovanou obrazovkou. A nesmíme samozřejmě zapomenout na 360° akční kameru. Protože se moje X3 v Krkonoších stále nenašla, vzal jsem s sebou starou dobou Insta360 One X2, ke které mám i záložní akumulátor - a ten se teda hodil! Na čištění vybavení (včetně čipů) jsem si vzal samozřejmě Photosol. Fotky jsem na místě upravoval a postoval na starém dobrém telefonu iPhone X, který má už asi pátý displej a třetí baterku :-) Techniku jsem vezl ve stejném batohu jako na Faerských ostrovech, tedy v Lowepro Flipside Trek BW 450 AW. Miluju ho :-)

Svícení, navigace, dobíjení

Základem jsou čelovky a to byly v mém případě osvědčené a ultralehké Ledlenser H5. Dvě proto, kdyby něco… a zároveň je fajn jednu dobíjet a druhou používat. Nicméně - akumulátory lze vyjmout a nahradit jednorázovými (či jinými dobíjecími) bateriemi typu AA. Já měl s sebou přibaleny lithiové, kterým by neměla vadit zima a které pasují také do mé navigace, kterou jsem dostal od Ježíška - Garmin eTrex 32x. V té byly nahrány souřadnice srubů a taky projetá trasa. Hlavní záznam trasy jsem však nechal na hodinkách Garmin Forrunner 945, které k ní přiloží ještě hodnoty aktuálních teplot měřené externím teploměrem Garmin Tempe na batohu, stejně jako mojí tepovku. Na cestu jsme si pak nesvítili jen čelovkami, ale taky cyklistickými svítilnami o celkem slušné kapacitě - Smart Polaris 650 lumens. Všechno to elektro jsem nabíjel z hlavní powerbanky takřka všech mých výprav - Goal Zero Sherpa 100AC se záložním Goal Zero Flip 24, který nabíjí zejména hodinky a čelovky. Do vybavení počítejme samozřejmě taky hustilku, základní cyklonářadí a lepení…

Spaní

Základ mého spaní tvořil ultralehký, ale přitom megateplý spacák Patizon G800. Ten se vezl celou dobu v předním Acepac bagu a byl tak permanentně v suchu :-) Měl jsem pod sebe ale ještě dvě karimatky - jednu nafukovací Mountain Equipment Aerostat Synthetic a druhou odolnou Robens ZigZag Slumber W pro případ průšvihu, ale záropveň taky jako ochranu nafukovačky před propíchnutím. Lepení na károšku jsem však doma samozřejmě nenechal :-)

Oblečení

Tak a jsme u AΩ všeho. Začal bych vrškem - první vrstva na těle syntetické funkční triko High Point Code. Neběhám v ničem jiném už několik let a je to na ně vidět. Přes něj druhá vrstva je u mě tradičně merino Devold Expedition Man Hoodie, je to pecka, co hřeje i propocená a pak rychle schne. Přes ní už jsem při jízdě a teplotách nad -10°C dával jen bundu. Pokud bylo chladněji, použil jsem naopak ještě mikinu High Point Elektron a v případě nehýbání se pak mikinu High Point Woolcan 4.0 Hoody. A bundy? Jako goretex jsem vybral High Point Protector, kterou jsem si vzal poprvé na K2 v roce 2016. Od té doby se mnou byla na Islandu, v Nepálu i v Austrálii. Dokonce jsem ji tuhle půjčil kamarádce Marušce, která v ní rajzovala na Špicberkách a v Antarkrtidě. A nezklamala ani tady! Nutností je samozřejmě skladná bunda péřová - poslední rok nenosím jinou, než Patizon ReLight 200.

Pojďme na nohy - tady je to snažší. Nejlepší trencle jsou podle mě merino a nejvíce mi vyhovují trenky českého střihu [sn] super.natural - bez nich nedám ani ránu :-) Ale doplňuju je ještě merino trenkami od Devoldu a Sensoru, hlavní je rozmanitost trenclí kvůli otlačeninám tam, kde je nechceš. Jako podvlíkačky používám sadu dvou různě teplotně laděných jégrovek značky Devold - jedny jsou do krutý zimy a ty druhý do ještě krutější. Na jízdu jsem ale použil úplně nové cyklistické kalhoty české značky Silvini, přes které jsem si natáhl úplnou hardshellovou novinku High Point Alpha Pants. Jsou bezvadný! A tohle kombo se osvědčilo úplně nejvíc jak pro jízdu, tak pro proluky.

Ponožky jsou moje věčný téma, samozřejmě. První vrstva tenké merino Bridgedale, druhá vrstva pak merino podkolenky stejné značky, které alternovaly dvěma párům High Point Merino Lord. Ty taky tahám všude. Bez správně laděných fuseklí by bylo všechno v kelu, ale tohle si musí každý vyzkoušet sám, to je jasný! :-)

Co kulichy? Měl jsem s sebou nakonec jen dva, protože mi pomohly kapuce bund i mikin. Tak jako všude, kde se hýbu, jsem nosil jako první vrstvu Patizon Merino Beanie a nesměl chybět samozřejmě ani výrazně teplejší kulíšek High Point Mike Merino Cup. Na hlavě jsem měl helmu Rock Machine, ale tu jsem v případě mrazivého větru občas sundal, protože mě trochu studila a terén nebyl v případě pádu do prašanu nikterak nebezpečný, připočteme-li naší (ne)rychlost. Za to s rukavicemi, to bylo těžší - první vrstva merino od Rab, přes ně pak nejčastěji Warmpeace Grym. Pro případ problému nechyběly ale péřové rukavice Sir Joseph 8000M a na jízdu při teplotách nad nulou pak lehké neoprenové rukavice Silvini.

Jídlo

A to hlavní nakonec! Žrádlo! :-) Byli jsme vybavení! Jak jinak, než od jídlem od trutnovské firmy Adventure Menu! :-) A to tak že hodně, takže jsme si mohli dovolit vyměnit tu a tam sušené maso za medovinu s poláky, anebo rýžový nákyp za kafe s nory. Vařili jme jak na kapslích hašeného vápna, tak na plynu na mém vařiči Jetboil. Jídlo „z pytlíku“ už dávno není jen písmenková polívka, ale jedná se o plnohodnotné a hlavně taky dobré žraso!