Irsko 2021

Extrémní fotograf, kapitola první, Malinká

Nemělo smysl otálet (1)

Včera, velmi brzo ráno ještě před východem slunce, jsem létal dronem v centru Brna. Pak se vrátil na hotel, trochu se prospal a dal si k snídani míchaná vajíčka v hotelové lobby. Dnes už sedím v letadle z Amsterodamu do Dublinu vstříc novému dobrodružství. To, co mi dřív přišlo normální, je dnes zcela výjimečné. Točené Starobrno na náměstí, pizza snědená na letišti, normálně u stolečku. Usmívající se letuška nabízející džus a kávu. Svoboda pohybu. Věřím tomu, že se svět zase vrátí někam tam, kde nám bude hezky. 

Je zajímavé pozorovat na sobě změnu, kterou ve mě čínská chřipka napáchala. Dříve jsem se na cestách nejvíce obával přísných bezpečnostních kontrol na letištích, které rozpalovaly doběla moje lithiové baterie do dronů a foťáků. V hlavě jsem míval neustále zapnutý alarm - mám dostatek oblečení? Co objektivy, jsou dobře zabalené? Mám dost karet? Pojištění? Dnes není na podobné úvahy prostor. Veškerou mou pozornost zabírají neustálé kontroly administrativy. Dostanu svůj výsledek PCR testu včas? A co když vyjde pozitivní? Co mám napsat do oficiálních lejster na odůvodnění cesty? Mám potvrzení o karanténě, aby nás pustili přes zavřené okresy? Počkat! Hlavně nezapomenout vytištěný email z imigračního! Pustí mě vůbec do taxi? Kam se mám objednat na další test? I když se můžou tyto okolnosti jevit jako krajně nepříjemné, nemá smysl čekat, až bude líp. V tom máme my Češi dost hořkých zkušeností. Letíme poloprázdným letadlem do poloprázdného Irska. Jinak mnohdy nakyslé obličeje letištního personálu se pod rouškami usmívají a vítají mezilidský kontakt. Letušky s námi vtipkují, stejně jako policejní a civilní letištní ochranky. 

Všechno to trápení se jednou zapomene. Majda právě hlásí deltu Temže, nad kterou právě přelétáme. Anglie je pod námi! Starosti jsou rázem tytam. Slavnostně otevírám pytlík gumových medvídků. Jedééém! Přiletěli jsme do Irska hodinu před půlnocí, do letištní haly střežené vojáky. Přísně nám ukazují, kam smíme a kam ne. Jsme z toho trochu nervózní, ale jsem rád, že jsem už doma vyhodnotil přečkání první noci naší povinné karantény na letišti jako nereálné.  My Češi máme to štěstí, že zrovna nejsme na seznamu nežádoucích návštěv Irska a můžeme tak po-příjezdovou karanténu trávit mimo určený a předražený hotel v Dublinu. Objednali jsme si tak obytňák, který pro nás ale bude připravený až ráno. Naštěstí se nás tak přímo v Dublinu ujmula Československá rodina a nechala nás přespat u nich v bytě. Bylo bychom bez Marušky, Miňa a Sáry pěkně nahraní. Takhle jsem se ale probudil do slunečného dne na gauči přímo v irské metropoli s lehkou kocovinou a tušením, že příští dva týdny budou zase intenzivnější, než jak jsem plánoval.

První noc v karanténě (2)

Jsme tu první den a na nebi čaruje odpolední slunce. Přivítání jako lusk! Majda nás neomylně odnavigovala napříč celým Irskem až k západnímu pobřeží a pak na dlouhý a úzký poloostrov končící zříceninou Martello Tower, kousek naproti Ballyvaughan. Nevydržel jsem a hned vzletěl dronem - byl to můj úplně první let s DJI Air S2, však je na trhu sotva pár týdnů a á si jej vyzvedl doslova cestou na letiště, tak jako většinu ostatní techniky. Bavilo mě to natolik, že jsem se okamžitě rozhodl vzlétnout i druhým dronem - DJI FPV, které je pro mě pořád ještě úplně neosahaný. Létal jsem těsně nad mořem a užíval si paprsky světla. Když jsem byl asi metr nad vodou, ztratil jsem signál. Dron se úplně odmlčel a obraz zčernal. Bylo mi jasné co se stalo. “Tak jsme bez efpévéčka, právě jsem ho utopil”, pronesl jsem zkroušeně Majdě , která právě přistála svůj dron. “Zkusil si zapnout RTH?”, položila pro mě absolutně ztřeštěnou otázku. “Myslíš, že jako vyplave, osuší se vrtulkama v podpaží a doletí sám domů jo?”, pronesl jsem napůl žertem a zcela zoufale tlačitko Return to home zmáčkl. Za minutu byla ta potvora nad námi! Zjevně jsem jen ztratil videosignál a on čekal poslušně na povel kdesi za kamenem! Taková radost! Podobné incidenty jsem od toho okamžiku zažíval každý den, létat za útesy je zábava a ten dron je poslušné koťátko.

Chtěl jsem FPV rychle dobít, abych mohl ještě dnes alespoň jednou vzletět, když se náhle ukázalo, že v našem obytňáku nefungují zásuvky. Strkal jsem tu nabíječku úplně všude včetně palubní skříňky, sprchy a výfuku, ale nic. Pátrali jsme po příčině úplně všude a našli ji až v manuálu k autu - rozvod 220V funguje jen v okamžiku, kdy je auto připojeno do sítě kabelem! To z našeho pojízdného hotelu dělá hotel nepojízdný a jsme v pasti. Při balení jsem doma nechal invertor i všechny 12V nabíječky s tím, že je přeci nebudu potřebovat. Taková chyba! Jak následně zjišťujeme, naše obří auto se vůbec nemá šanci vejít k domu, kde máme karanténu oficiálně trávit a odkud bychom se jinak jistě dobili hned. Snažíme se tak alespoň zaparkovat někde na první noc, ale úplně všude jsou přísné zákazy pro stání přespání, anebo na vjezd obytňáků vůbec. Další past a my nakonec dojíždíme v nočním dešti na obří parkoviště na Moherských útesech. Zakázané to tu nevypadá a my doufáme, že tu na nás nikdo nepřijde. 

Jen co jsme zaparkovali v neustále sílícím větru, začaly se ozývat hodně hlasité údery z koupelny. Obešel jsem auto s čelovkou a bylo hned jasno.  “Ty vole, dvířka od hajzlu jsou na sračky. Hovna chtějí ven!” Zahalekal jsem v tom prudkém lijáku do auta, s nímž cloumal vítr jako s bárkou na moři. “Tak už asi víme, proč to bylo tak levný”, odpověděl suše Vojta, který právě odhalil, jak se ve větru a za jízdy samy otevírají střešní okna. Spravili jsme to na druhý pokus provizorně náplastmi z lékárničky a přeparkováním auta proti větru. Zítra musíme koupit nějakou pořádnou izolepu a zavřít ta dvířka permanentně. Do postelí jsme zapadli okamžitě, abychom případné další rány dvířek zaspali. Spánek nás naštěstí přemohl brzy.  

Je ráno. Vítr si pohrával s naším příbytkem celou noc a není tomu jinak ani teď. V kapkách deště pozorně naslouchám přijíždějícím autům na parkoviště a doufám, že ani jedno nebude policejní. Irsko je v pátém stupni epidemiologických opatření a nesmí se nic. “Na druhou stranu, jsme tu zavření v autě a nikam daleko nechodíme. Třeba nám to projde…” řekl jsem tak nějak polohlasně zrovna v okamžiku, kdy na na mě Majda a Vojta udělali takový menší psychologický nátlak. “Dodržovat karanténu na Moherských útesech? Hele, vždyť tam nikdo není!”. Vyrazit si pěšky na vykřičenou turistickou oblast znělo v mých uších jako ta největší blbost, jakou bychom mohli udělat. Nemohl jsem ale předstírat, že tam někoho potkáme, protože na celých útesech parkovalo deset aut. Pozorovali jsme hlavní vyhlídku a zahlédli jednu rodinu a údržbáře. “Můžeš mi říct, jakej je rozdíl mezi ilegálním lítáním dronu v Pákistánu a procházkou na útesech?”, lehce mě zmoralizoval Vojta a já svolil. Asi není potřeba vysvětlovat, že jsem si tu lehkou prochajdu neužil, ale zase jsem byl rád, že oba viděli tyhle krásné útesy, kde budeme, doufejme, již brzy trávit mnohem více času, legálně. Potkali jsme jen správce parkoviště, který nás zdálky pozdravil a jen na nás s přáním hezkého dne zavolal, ať si neděláme starosti s výjezdem. Prý tu můžeme zaparkovat a přespat kdykoliv.

Když jsme se vrátili k autu, hlasitě jsem si oddychl. Mojí mysl začalo ale brzy tížit hned několik dalších komplikací včele s absencí možnosti dobíjení. Potřebujeme proud, o tom žádná. A potřebujeme jej mít co nejdřív. Možností není málo, ale reálná šance na sehnání na občasné parkování v zavřeném kempu se rozplynula velmi rychle. Dokonce jsme napsali do místního golfového klubu, že pokud nás nechaji parkovat u nich u vchodu a dají nám proud, že jim uděláme na oplátku fotky a videa pro propagaci. Neodepsali. Vyčítám si, že jsem doma nechal nechal všechny ty 12V nabíječky a invertor, kterým jsem schopen dobíjet ledacos přímo z cigaretového zapalování. Zatímco sehnat nový invertor u nás v Čechách není otázka více jak několika minut, tady nic. Zkusili jsme všechny možné obchody, ale bez úspěchu - nikdo nemá ani jeden skladem. Zoufalství! My tři bez proudu vydržíme, ale nikoliv už drony, foťáky, telefony, simulátor, počítače. Nejsme tu na výletě, přijeli jsme točit film a musíme to vyřešit. Jako hrom z nebes přišla zpráva o tom, že v nedalekém městě Ennis mají skladem elektrocentrálu a ještě k tomu v akci. Cenově to vychází dobře a nebylo co řešit. Obchod zavírá za 50 min, cesta by nám měla trvat 40. Vyrážíme pro ni, kupujeme ještě kanystr benzínu, olej a večer budeme moci konečně dobít všechny ty hladové stroje, které škemrají o každý miliampér naší pozornosti.

V zajetí stihomamu & Deux ex machina (3)

Ráno nám všem přišla SMSka od irského ministerstva zdravotnictví. Chtěli potvrdit, že celou naší karanténu setrváváme na adrese, kterou jsme uvedli v imigračním protokolu. Sledují nám telefony? Na Georgovu adresu jsme dorazili sice hned na začátku, ale náš van se tam nevejde. Dneska tak spíme dobrých třicet kilometrů daleko, na břehu jezera Doolough, v lese bez jakékoliv dané adresy, kterou bychom mohli v protokolu aktualizovat. Georgovu adresu jsme tak potvrdili a předpokládáme, že nás nikdo nesleduje, že na to jejich kapacity nestačí. A i tak, děláme něco špatně? Však se snažíme o nějakou tu izolaci co to jde. Neustále v hlavě lovím odpovědi na otázky, které nám mohou klást lidi z call center ministerstva a doufám, že nezavolají. 

“Ahoj, koukala jsem, že jste v Irsku. Kdybyste chtěli s čímkoliv pomoct, stačí se ozvat, obytňák se k nám vejde úplně v pohodě… Kamila”, zablikalo mi na telefonu během upovídaného propršeného dopoledne v kempru. “Opravdu si nás chceš pozvat domů? Jsme tři a máme výjimečně špatný smysl pro humor…”, zněla moje odpověď, na kterou Kamila odpověděla, že její muž Tom je prý “taky exot” a nemáme se bát. Budeme jejich první česká návštěva za dva roky, co tu žijí - však jsou taky na samotném jižním pobřeží daleko ode všeho. O pár hodin jsme už měli na ministerstvu změněnou adresu karantény, večeřeli skvělý těstoviny, pili pivo a dobíjeli drony kousek od Kerry cliffs. Na ty jsme se mimochodem pokusili cestou dostat, ale zastavila nás obří cedule s nápisem “CLOSED MEANS CLOSED” a mě nezbylo, než se ke slavným útesům dostat jen virtuálně FPV dronem. Proletěl jsem hustý dešťový mrak s nulovou viditelností a silným bočním větrem, dron letěl v náklonu dobrých třiceti stupňů. Vrhl jsem se do té bílé tmy stokilometrovou rychlostí v dobré víře, že se ve vzduchu s ničím nepotkám. Najednou se mrak pode mnou rozplynul a pode mnou se objevila úchvatná propast tvořená skalní stěnou, o kterou se rozbíjely mohutné vlny Atlantiku. Večerní sluneční světlo se rozbíjelo nad divokým příbojem o rozervané útesy všude tam, kam mi hutné mraky dovolily se podívat. Bylo to nádherné!  V letové výšce, resp. spíš hloubce zhruba - 70 metrů jsem opět ztratil signál a byl opět zachráněn autonomním záchranným režimem mého nového společníka. Postupně si na to spolu zvykáme, jde nám to celkem dohromady. Večer jsem ho ještě potrénoval, tako vždycky, na simulátoru a usnul jako miminko s palcem v puse.

Tom nám ráno kromě několika litrů kafe udělal taky zaručeně tu onu pravou irskou snídani, ve které asi nejzajímavější položku tvořil tzv. irský puding. Ve zprvu podivné černé hmotě jsem brzy rozeznal vynikající moravský prejt! Té radosti! Naposled mě tak potěšila ptačí specialita v Mexiku, která byla věrnou kopií české tlačenky, jen bez octa a cibule. Nadcházejícího volného dne jsme pak využili k létání, dobíjení všeho možného, stahování karet, zálohování, čištění čipů a v neposlední řadě taky ke sprše. Svého nového DJI Air 2S jsem startoval sedmkrát za slunce a sedmkrát jej přistál v dešti, rovnou do ručníku. Ve vzduchu vydržel rovné dvě letové hodiny a já se s ním absolutně sžil. Místní počasí je vyloženě aprílové a mě se to strašně líbí. Kamila i Tom jsou fotografové, nadšení ptáčkaři a milovníci přírody. Na stěně jim visel můj kalendář a mě konečně docvaklo, že je to ta ona Kamila, které jsem ho na podzim posílal pro manžela jako dárek. Udělalo mi to radost, ale ne takovou jako příhoda o jelenovi, kterou začal záhy vyprávět Tom. “Hele, krásnej kousek. Chodil nám tady za barákem, vytipoval jsem si, kde bych ho mohl najít. Šel jsem na něj s foťákem a už mi bylo jasný, že zejtra to bude ono. Jenže zejtra ani pozejtří  už nepřišel. Říkal jsem to sousedovi, že ten jelen je pryč a von na mě, že to ví, protože ho zastřelil. Doufám, že Vám bude chutnat - Kamča už ho servíruje…”. Tohle je fakt karanténa z říše snů! 

Během večeře se na mě podívala jejich pětiletá dcerka Ema a přísně mě přečetla upřímným dětským pohledem. “A mami, ten nejmenší pán byl opravdu u sopky?”. Smáli jsme se všichni na jedno kolo. Ema nám nakreslila obrázek duhového dinosaura, který jsme hned přilepili na ledničku obytňáku.  Ráno jsme vstali ve čtyři a vyrazili do Tralee na PCR testy, kam nás Kamila objednala u jejich obvoďáka ve Sneem. S negativním výsledkem nám skončí karanténa a my se těšíme, až budeme moci trajdat i dál, jak deset minut od našeho pojízdného domova. Ten budíček jsme si naordinovali hlavně kvůli východu slunka nad jezerem Lough Leane v národním parku Killarney, kudy naše cesta vedla. Hamba by mě fackovala, kdybych nechal tuhle šanci na východ promarnit! Předpověď byla tak padesát na padesát, to nám přišlo prima. A jak se to vstávání vyplatilo! Slunce vyšlo nad panenskou přírodou v 5.44 a hodinu po tom začalo pršet. 

Když jsme do Tralee konečně s menším zpožděním dorazili, překvapilo nás, že testovací centrum sídlí ve vojenském prostoru. Vojenská stráž nás decentně upozornila na zákaz kamer v objektu a my se prokličkovali serpentinami dopravních kuželů před obří očkovací stan. Takový ten obří, polní, vojenský. Tam se nevejdeš, řekla Magda. To samé řekla doktorka, ale já to viděl jinak. Viděl jsem to blbě. Nadcházející skřípot kovových trubek bořícího se stanu zalarmoval vojenskou posádku do pozoru. Trefil jsem to tak nešťastně, že jsem nám provedl nepříliš esteticky vzhlížející otvor do střechy, ale úplný obytňák kabriolet to naštěstí není. Nic, co by nevyřešila kvalitní páska zakoupená na pumpě a dobré pojištění. Vojta jen suše cosi poznamenal o prvním teroristickém útoku na vojenskou základnu obytným vozem, a jeli jsme dál.

Ostatně, jak tu tak jezdíme po celém Irsku, postupně zjišťujeme, že náš obytňáček přeci jen už asi něco zažil. Zagorka, jak mu důvěrně přezdíváme, má najetou něco málo přes třicet tisíc kilometrů, což v případě průměrné vzdálenosti 62 mil na den, kterou předpokládá její majitel, dělá minimálně dva roky permanentního provozu. To by odpovídalo tomu, že poličky ve skříních nepřežily ani první nastartování vozu, stejně jako pravé výklopné okénko, několik venkovních zámků dvířek, které dnes již drží jen izolepa. Skříňka pod dřezem existuje již jen symbolicky, na palubní desce se občas rozbliká žlutý výstražný trojúhelník, nesvítí levé světlo. Ale nic z toho nám nevadí, naše auto umí jezdit dopředu a dokonce i couvat a dá se v něm skvěle spát. Nic víc od něho nechceme a budeme rádi, když mu tyto elementární funkce ještě nějaký čas vydrží. A kdybych mu neurval zadní nárazník při vjezdu na trajekt během odlivu, slušelo by mu to i na fotkách.

Sociální diskrepance (4) 

Ty moje mláďata, jak oběma svým kameramanům přezdívám, jsou už lehce jiná, krapet selfíčková generace. Je mezi námi deset let rozdílu a nejvíce se to projevuje během karanténních soutěží v poslechu filmových soundtracků na Spotify. Nechávám je tady hádat svoje milovaný filmy z “ranných devadesátek” - Krokodýla Dundeeho (1986) ještě Magdalena poznala, ale třeba Policajta z Beverly Hills (1982) nepoznal ani jeden. Zkusil jsem na ně taky Osobního strážce (1992) a Top Gun (1986). “Není to nějaký ten film o lvici?”, zeptala se ta hezčí z nás a já propadl sentimentu. Ty mladý tyhle klasiky už vůbec neznají. Musím to napravit! 

Zas tak ztracená generace to ale rozhodně není. V ovládacím rozhraní mého dronu umí naťukat mnohem více možností, zejména takové ty poloautomatické lety, které já stejně raději lítám manuálně rukama, protože jsem už holt stará škola a mám dojem, že to umím tak nějak líp, než appka v telefonu. Dinosaurus. Oba moji kumpáni se ale taky zajímají, na rozdíl ode mě, o vaření. A to je prima, protože můj kuchařský majsrštyk toastového chleba s burákovým máslem nelze konzumovat do nekonečna - někdy to máslo totiž vždycky dojde. Magdalena v místním super-organic-bio obchodu zakoupila náhražku klasických těstovin z místního super-organic-bio kelpu, tedy seaweedu, nebo prostě chaluhy, chcete-li. Nepatřím úplně mezi lidi snídající březovou kůru s kopřivami, ale podobným experimentům se nebráním a cokoliv mořského mám obvykle rád. Je pravda, že v Japonsku mi po mlžích srdcovkách spadl krevní tlak na hodnoty česnekové topinky, ale jinak mám zejména tyhle stélkaté organismy v oblibě. Na Sibiři jsem si jednou koupil dobře půl kila takového salátu a jako správné prase jej postupně spořádal. I když jsem to zalil dvěma nebo třema pivy, po pár hodinách vykazoval můj žaludek značnou nelibost a já se rozhodl ten říhací maraton ukončit na toaletě. Poprvé v životě jsem zvracel jídlo stejné konzistence, barvy i chuti, jaké jsem před tím přijmul. Kdyby to nebylo krapet nechutný, řekl bych, že jsem si za jedny prachy šmáknul ještě podruhý. Salát byl v mých útrobách pouze odložen a pak nepoškozen opět odevzdán, až jsem ten špinavý, ruský hostelový hajzl ucpal.

Je jasné, že jsem Magdin chaluhový salát přijímal s vědomím této dávné historie, avšak bez předsudků a s chutí. Měl jsem po celém dni stráveném za volantem docela hlad. Neměla se mě ptát na názor, když jsem dojedl. “Bylo to fakt strašně dobrý! Už už jsem si teda myslel, že se zase pobleju, ale je to pořád ve mě…”, pokusil jsem se pochválit její kulinářské umění. Možná to jako absolutní kompliment tak úplně nevzala, protože mi za hodinu už v moři vrátila mou pochvalu podobným způsobem… “Seš asi fakt jedinej, komu to sluší v těch potápěčskejch brejlích víc, než normálně.” Tak dík!

Nas ne dogonyat (5)

“Co výsledky, furt nic?”, zeptal se George nás třech, sedících v karanténním obytňáku, hypnotizujících displeje našich mobilů v očekávání výsledků PCR testů z předchozího dne. Celé Irsko posílá vzorky do Belfastu v Severním Irsku, takže to zkrátka trvá. “Nic”, odpověděli jsme jednohlasně se značnou mírou zklamání, která byla na našem hlase určitě poznat. “Tak pojeďme čekat do zátoky, jinak s Váma bude strašná nuda…” zaznělo z úst mého učitele a my jen poslušně vklouzli do jeho menšího auta. Objeli jsme postupně všechna okolní místa, kam obvykle v tuto dobu pluje Malinká, zhruba dvacet čtyři let stará samotářská samice delfína, se kterou mají George a jeho žena Kate velmi intimní pouto. Delfín, za kterým jsem de facto do Irska přiletěl. “Vezmeme si cajky a půjdeme k vodě. Nikoho tam nemůžete potkat, tam fakt nechodí nikdo, maximálně tak Silke…”, zavelel GeorgeDříveJirka a my poslušně došli ke břehu Atlantiku. Silke, německá extrovertní žena milující téhož delfína, čínské horoskopy a dobrou náladu, na břehu opravdu byla. Tak, jako my, čekala. “Dude, Ty máš ty vole takový štěstí!”, zařval na mě zničehonic George, když vodní hladinu protnula hřbetní ploutev jeho kamaráda kytovce. Běželi jsme na břeh, převlékli se do pěti-milimetrových freedivingových neoprenů a nahopsali do vody. Pravda, zažil jsem již teplejší koupačku, než deset stupňů pana Celsia, ale dobré to bylo. “Dívej pod sebe, kámo”, zahalekal Jirka s šibalským úsměvem a já pochopil, že se mám asi podívat na tu špatnou viditelnost, kterou zrovinka zeleně zakalený oceán u břehu měl. Mezi nohami mi však v tu chvíli proplul třímetrový delfín a mě doslova spadla brada. To si pamatuju dobře, protože mi pak do tlamy vtekla ta příšerně studená voda a já se od tohoto okamžiku divil raději zvednutým obočím. Sice mi při tom lehce teklo do brýlí, ale to mi tolik nevadilo.

Malinká připlula s podivným objektem na ploutvi. Myslel jsem si, že se jí tam chuděrce zachytila rybářská návnada, ale opak byl pravdou - to ona si na ploutvi vezla hračku! O chvilku později jí měla už na nose, pak zas na ploutvi a pak jí, stejně jako pes, odevzdala Kátě, aby jí mohla aportovat. Vejral jsem na to jako na zjevení, ale co už. Nejsem tady od vejrání, jdeme fotit! George mě pod vodou ukázal lano k bójce a nad vodou mi udělil krátký pokyn: “Tady ten provaz pořádně napni a drž! Na! Ona se o něj ráda drbe!”. O chvíli později se siluety obou dvou spřátelených savců třely o lano, které jsem tak tak udržel. O chvilku později jsme si s Jirkou vyměnili role a já se za pomocí lana dostal o něco hlouběji, než jen s ploutvemi. Fotil jsem ode dna ku hladině, lidská a delfíní silueta byly ještě dobře rozeznatelné, i když to bylo dobrých deset metr vodního sloupce. Nafotil jsem zhruba pět set fotek za půl hodiny v oceánu, a když jsem za Malinkou vlezl podruhé, bylo to dalších sedm set. Z vody jsem pak lezl v absolutním rauši a čuměl několik minut na hladinu Atlantiku s výrazem idiota. “Ta Malinká tě pod tou vodou úplně zhulila co?”, smál se mi Džordž. “Nejsi první, bro, tohle je zkrátka mazec.”

Zároveň se mnou vylezla z vody Silke. “Bacha na nás, jsme ještě oficiálně v karanténě…”, řekl jsem prvnímu člověku, s kterým jsme se tady v Irsku, kromě dvou českých rodin, pustili do řeči. “Já taky”, odpověděla beze studu a sundala si potápěčské brýle, pod nimiž měla stále perfektně namalované modré stíny. To se jednou povedlo i mojí mamce, která se onehdy ve Španělsku namalovala namísto šminkami Centropenem. Zda to byl i tenhle případ, to nevím. Jen jsem byl za revoltující němku tuze rád. Nejsme v té rebelii tak úplně sami, tohle je už mezinárodně organizované spiknutí!

Den jsme se rozhodli zakončit na rovněž opuštěných Moherských útesech, podmínky na západ slunka vypadaly výborně. George je komentoval svým oblíbeným úslovím “Dneska to zas budou sunsety, dudi!” Vytáhl jsem samozřejmě nejen foťák a normální dron, ale taky ten závodní FPV stroj, který byl pro příležitosti, jako je tahle, doslova stvořen. Nikdy jsem nepatřil k těm, kteří s drony porušují nějak rádi pravidla. Obvykle všechna nařízení dodržuju nejen z nějakého respektu, ale taky protože při létání hodně nerad riskuju. Co se pamatuju, tady v Irsku to bylo tehdy poprvé, kdy jsem letěl s DJI Inspire 2 tak daleko, že jsem jej ani neviděl, ani neslyšel. Bylo to nad otevřeným mořem u Kilkee, asi kilometr a půl od břehu. Tehdy by se ve mě krve nedořezal. Právě Atlantik tak nějak tyhle delší lety přitahuje, člověk se potřebuje podívat na pobřeží z dálky a ví, že nikoho spíše neohrozí. Létám tady tak doslova kilometry daleko. Dnešní FPV na Moherech mě pak málem urvalo koule. Svištěl jsem zhruba stokilometrovou rychlostí mezi skálou stojící v moři a útesem, nade mnou i pode mnou jsem míjel jednoho racka a bouřňáka za druhým. Kdybych to do jednoho z nich napral, bylo by po něm i po dronu. Hodně jsem přitom vykřikoval, jak mě to děsilo. Ještě jsem ani nepřistál a všem se nám rozblikaly telefony. Naše karanténa byla právě ukončena, jsme negativní. Pakliže by nějaké pojetí povinné karantény mohlo nést přízvisko EPIC, bylo by to patrně to naše. Nejsem si jist, jak moc dle zákona správné to vlastně bylo, ale třeba alespoň trochu ano. Po pěti dnech strachu, procestovaných sedmi stech mílích a nasnímaném terabajtu dat, jsme od teď v Irsku konečně legální.

Jestli tohle přežiju, tak to asi nepřežiju (6)

Po včerejšku by si člověk skoro až rád dopřál dne klidu, ale opak byl pravdou. Vstávali jsme po třech nebo čtyřech hodinách spánku a vyrazili hned brzy ráno na sever, na více jak tři hodiny dlouhou jízdu na Achill Island. Včera tam byli k vidění žraloci velicí, dokonce s delfíny. To nemůžeme nechat jen tak! Potápět se s planktonožravým žralokem mi nevadí, s láskou jsem si vzpomněl na lapálie z Indonésie, kdy jsem jednomu z nich skončil omylem v tlamě. Tady to přeci nebude horší! Den byl jak ze žurnálu, cestou jsme zmokli jen jednou, jinak si slunko snadno nacházelo cestu mezi mraky až k nám, aby nás ohřálo. Bylo zkrátka nádherně. Zdejší krajina byla úplně jiná, než ve zbytku Irska. Možná to bylo absencí jinak všudypřítomných zídek, které tvoří nepříjemnou bariéru pro lidi i pro zvířata. Tady je krajina oveček volná, jako na Islandu, anebo v Grónsku. Je krásná, ale pro ni tu nejsme. Hned míříme do zátoky, kde by měli žraloci být. 

Sotva jsme zastavili a trochu se rozkoukali, na mělčině se jeden žralok objevil. Jeho tmavá silueta kontrastovala s bělostně světlým pískem na dně. “Pornooooo, tohle ještě nikdo nikdy nenafotil dude!” zařval George, který se za celou dobu, co jej znám, poprvé oblékal rychleji, než já. Běželi jsme v neoprenech na pláž a hned vlítli do vody. Nic. Dlouho nic. Ani jeden žralok. Jen zvířená voda kolem. A jak jsme v přílivem zakalené zátoce nic velkého neviděli, začal jsem se rozkoukávat v okruhu desítek centimetrů od sebe. Kromě spousty malých rybek kolem nás plavaly úžasné medúzy talířovky (Chrysaora hysoscella), ale hlavně bioluminiscenční žebernatky (Ctenophora). Když jsem viděl tu první, skoro se mi zastavil tep. Okamžitě mi před očima vyvstaly kreslené obrázky zoologických knížek, které jsem jako dítě hltal. Ihned jsem i přes všudypřítomný Atlantik cítil vůni toho starého papíru, na kterém ty obrázky v knize doma jsou. Snažil jsem se držet hlavu co nejblíže žebernatce, abych si ji co nejdetailněji prohlédnul, když se přímo za ní zjevila obří silueta žraloka. V hlavě jsem si pomyslel, že ta sedmimetrová potvora až příliš nápadně připomíná obávaného velkého bílého ze Spielbergových Čelistí, ale hned jsem takovou myšlenku zavrhl. George by mě ani sebe přeci nevzal na místo, kde by něco tak nebezpečného mohlo žít. Nechal jsem tak žebernatku žebernatkou a pustil se za překrásným žralokem, kterému jsem však neměl šanci ve vodě stačit. Dokonce uplaval i Jirkovi, kterého jsem po chvilce dostihl, aby na mě zavolal: “Ty vole, ja se úplně  leknul, že to je Great White!”. Málem jsem se posral.

Naštěstí ale vzápětí dodal: “Ale je to jasnej a krásnej basking, ukázal mi tlamu, je suprovej! Jen se nějak nechce krmit na hladině, pod ní je strašně rychlej, to se moc fotit nedá… Jdu na břeh, potřebuju fakt na záchod a do vody se mě nechce…” George odplaval a já se ještě chvíli věnoval žebernatkám, medůzám a taky krásnému krabovi na dně, kterému místní neřeknou jinak, než spider crab  (Maja brachydactyla). V hlavě mi vyvstala vzpomínka na knihu Jacquese Cousteaua, mého dětského superhrdiny, který ale na rozdíl od pitomého Spidermana nebo Batmana opravdu žil a nebyl jen nakreslený obtloustlým grafikem kdesi ve sklepě Holywoodských studií. V té knize Cousteau, vynálezce a propagátor přístrojového potápění, kterému přezdíval “aqualung” (vodní plíce) vzpomínal na situaci, kdy dovedl pod vodní hladinu univerzitního profesora. Ten poprvé na vlastní oči viděl všechny ty nádherné mořské organismy, které byly živé, barevné. V prvních okamžicích nemohl poznat ani ty nejběžnější, které znal jen jako naložené exponáty z lihových či formaldehydových lahví. Byl tak hypnotizován tou nádherou pod vodní hladinou, že jej nemohli dostat z vody, i když mu už došel vzduch. Byl jsem na tom stejně. Zmrzlý na kost, utahaný jak koťátko z věčného potápění se na nádech, ale absolutně připoután k Atlantiku. Až časem se dozvím, jak důležitý dnešek pro mě byl.

Když jsem po dvou hodinách konečně vylezl z vody, rozhodl jsem se fotit a natáček žraloky z dronu. Ten jim na rozdíl ode mě stačí dobře. Ještě v neoprenu jsem nasadil FPV brýle a jako perverzní novodobý Fantomas vzbudil značný rozruch na pláži. Večer jsme s Georgem vyběhli na místní pohoří, přestože byla výrazná oblačnost značící minimální šanci na spatření slunka. George je vidět nemohl, já ano - dronem poletujícícím vysoko nad mraky. Když jsme se po tmě vrátili k moři a vlezli do auta, Vojta si sedl poprvé za volant Zagorky. Poprvé měl řídit sedmimetrový obytňák. Po tmě a v dešti, na těch proklatě úzkých cestičkách. Po celém dni práce. Snažil jsem se trochu odporovat: “Řídil jsi vlastně už někdy vlevo?” zněla moje rýpavá otázka. “Budu řídit vlevo teď. Podívej se na sebe, seš už úplně průhlednej. Vlez si radši dozadu…” odkázal me do postele Vojta a já si cestu nepamatuju. Probral jsem se až ráno na parkovišti o dvěstě kilometrů jižněji, absolutně dehydrovaný a odepsaný po včerejším dobrodružství. Ale s vědomím, že to zase stálo za to. 

Z nuly na sto a hned zase zpátky (7)

Druhého dne dopoledne jsme si v Zagorce uvařili french press a donesli si jej přes ulici ke Karbusovým domů. Vonělo to i přes dvoje dveře, kolik jsem toho kafe do konvice nasypal. Ale i tak, měl jsem hlavu na tři kusy, bolela mě jako střep. Po včerejšku jsem byl zkrátka pořád utahanej jako koťátko, nejsem na potápění ve studeném oceánu přeci jen ještě zvyklý a asi jsem trochu přetáhl strunu. Byl jsem v půlce hrnku, když se mi rozblikal telefon. Druhá strana potřebovala najít potenciální díru v mém kalendáři, a tak jsem si jej otevřel na počítači, který ležel na stole přede mnou. Přes rameno mi koukal George a málem se při tom zadusil ovesnou kaší. “Pýtrs, tohle je jako fakt Tvůj kalendář? Jako takhle Ty opravdu žiješ?”, zeptal se mě s neskrývaným překvapením. “Tak, teď toho tam úplně moc nemám, nechal jsem si trochu volna díky kovidu…”, vysvětloval jsem cca 80% zaplnění oproti normálnímu stavu. I tak, najít volný den není v mých plánech prakticky možné.  “Tak teď Ti ukážu můj kalendář, jo?”, pronesl George a otevřel svůj laptop, který ležel vedle mého. Pomalu jsme scrollovali absolutní prázdnotou níž a níž, v kalendáři nebylo pořád nic. Tedy, až do patnáctého října, kde byla první položka. “Vidíš, patnáctýho!” pronesl hrdě Jirka a ukázal mi prstem na políčko s označením jeho narozenin. Když jsem se přestal smát, zahájili jsme vážnou debatu na téma svobody. Mám rád plný kalendář! Mám rád to těšení na všechny ty pecky, které si v něm maluju. Ale je pravda, že spontánních celodenních aktivit jsem se pro ně musel vzdát. Slíbil jsem si, že něco ztřeštěného neplánovaného po návratu z Irska hned udělám a pak jsme konečně vyrazili za Malinkou k vodě. Venku nebylo moc hezky, já si jen lehl na břeh oceánu a po očku vyhlížel ploutev, která se dnes neukázala. Nevadilo mi to. Zbytek dne jsem prospal v autě, venku pršelo a mě se nechtělo nic. A dobře jsem udělal, protože druhého dne jsem zase spotřeboval veškerou energii, kterou mi spánek ušetřil.

Od rána bylo úplně všechno jinak. Vletěli jsme rovnou za Malinkou a kropil jsem fotku za fotkou. George mě přitom chvíli pozoroval a věnoval mi asi tu nejdůležitější radu, jakou mi mohl dát. “Hele, tohle, co tady děláš, to jako není dobrý. Nemůžeš jen brát a fotit, ale musíš jí taky něco dát, aby jí to s Tebou bavilo… Týpek s foťákem je pro delfína extrémně nezajímavej, nemotornej. Zkus hodit na chvilku kejs na břeh a věnuj se jí…”. Nechápal jsem úplně přesně, co tím myslel, ale zkusil jsem to. Válel jsem se chvíli na dně a hle - delfín courá pupek o dno přímo proti mě. “Tady tak mít foťák!!!”, blesklo mi hlavou, ale vydržel jsem. Zkusil jsem se otáčet kolem své osy v kelpu a Malinká? Ta taky! Úplně jsem se do toho pustil, až jsem zapomněl, že jsem tady přeci jen kvůli fotkám, a ne kvůli mezidruhové komunikaci a balení delfíních ženských. Když jsem se vynořil, slyšel jsem za sebou až dusivé bublání: “Ty jsi stejně strašnej baleťák! Tohle bylo úplný labutí jezero ty vole!”, smál se za mnou George a odplaval na břeh. Já to už nevydržel a popadl foťák. Malinkou jsem nakonec utahal, protože v zátoce plavala pořád kolem mě dokola, a přitom spala. Těžkej život mají ti delfíni - spát jen na jednu hemisféru a pořád při tom plavat? Šílenost!

Cestou domů se nás George do pléna zeptal: “Nemáte s sebou prime pětatřicítku?”. Nikdo už nevíme, na co ten portrétní objektiv chtěl. Já mu totiž hned odpověděl, že luxusní pětatřicítku mám doma, ale že máme s sebou jednu vynikající erární sedmadvacítku, kdyby chtěl. Zavládlo delší ticho, které přerušil až překvapený dotaz: “To Nikon někdy vyrobil jo? Jsem o ní nikdy neslyšel, hele!”. “No jasně! Je vostrá jako břitva, kámo!” Až Magdy nezadržitelný smích prozradil můj další nejapný žert a já se znovu utvrdil, že partu do Irska jsem si vybral dobře. Však mi to pak holka mnohokrát vrátila i s úroky.

Večer měl však k filmové idylce předaleko. Moje fotky z vody, které jsem mezitím stáhl do počítače, jsou absolutně neostré! Nepoužitelné! Všechny! Do hajzlu! Propadl jsem depresi, něco dělám špatně a nevím co!  Kde dělám chybu? Foťák mám nastavený přísně, ostřím dobře, tohle se mi ještě nikdy nestalo! Toho večera jsem se to ale dozvědět ještě neměl. Přišla totiž ještě větší rána. Moje rozčarování nad neostrostí snímků přerušila série tišených nářků ze zadní části kemprvanu. Magdalena, naše sedmadvacítka, byla bílá jako stěna.

Boží znamení (8)

“Asi jsme přišli o velkou část našich dat. Skoro všechny materiály jsou v hajzlu na obou discích, něco se strašně podělalo a já nevím co!”, řekla sklesle a zároveň nejistě Magdalena s tím, že neusne, dokud na to nepřijde. Hlavní filmové materiály s Malinkou byly z většiny absolutně nepoužitelné. Nastartovali jsme agregát na nočním parkovišti uprostřed města a snažili se najít řešení. Naštěstí se nám podařilo zachovat chladnou hlavu a postupovat systematicky a společně. Procházeli jsme záznam po záznamu a snažili se najít klíč k tomu proč jsou některé záběry v pořádku a jiné ne. Vojta si po chvíli všiml, že problém je jen s novými foťáky druhé generace, zatímco videa z generace první jsou v pořádku. Fajn. Ale i u první generace to bylo tak padesát na padesát - v pořádku vs. v hajzlu. Vojta ale zaperlil vzápětí podruhé - jsou to všechny záběry, které jsme točili zpomaleně! Prima! Udělali jsme menší testy v Zagorce a přesně tak to bylo. Přišli jsme tedy o slowmotion videa? Na počítači se nám povedlo v dalším kroku zjistit, že každé druhé políčko filmu vykazuje problém, ale každé první je v pořádku. Čili bychom mohli použít alespoň půlku políček a měli tak video bez zpomalení! Uf! Ani to však nakonec nebyla pravda. Vojta s Magdou dokázali poškozená políčka zpětně opravit a bylo tak jasné, že ač to bude pracné, o materiály nepřijdeme vůbec! Zabralo nám chvilku pátrání a našli jsme dokonce viníka všech našich lapálií - Magdalena používá v Nikonech specifický obrazový profil (Z-log), který koupila od tajemného vývojáře z Asie. Skvěle se jí to barví, má to bezvadné barvy a nízký kontrast, s kterým se dá dobře pracovat a měla s tím doposud vynikající zkušenost - i pro tuhle její progresivní kreativitu jsem si ji přeci do projektu Extrémního fotografa vybral! Její videa jsou úplně jinde a tajemný Z-log je jedním z koření, které tahle olomoucká čarodějka ve své kuchyni používá. Profil zkrátka nebyl aktualizovaný pro nové foťáky. Heureka! Nic, co bychom nemohli vyřešit již zítra a teď alou na kutě, jsou tři hodiny ráno, vstáváme za chvíli!

Ráno, když jsme složili integrované postele a provedli takový ten základní úklid v Zagorce, jsem šel do zadní části vozu, kde je mj. i toaleta. “Hele, teď tam nechoď. Magduš pustila na mobilu na stolečku Beatles, aby zamaskovala prdění na záchodě”, prozradil mi Vojta, zatímco se z kuchyně lynuly tóny a slova “Hey Jude, don't make it bad… “ Kromě odhalování lapálií s technikou má Vojta zjevně talent i na ženskou psychologii. Já si zatím jen říkal, proč nezvolila radši Michala Davida, nebo něco takovýho. Myslím, že by jí to šlo rychleji, ale nechtěl jsem prudit. V hlavě mi pořád běžel můj problém neostrých fotek. Dnes jsme se znovu potápěli s Malinkou, byla úžasná a řekl bych, že si na mě už i zvykla tak, jako já na studenou vodu, která mi začala doslova chutnat. Vyměnil jsem objektiv v podvodním pouzdře a použil svoje starší rybí oko 16 mm f/2.8. Dokonce jsem jej měl i přelepené izolepou na tzv. hyperfokální vzdálenosti, aby se mi ostření během potápění nepohnulo a já měl ostré absolutně všechno. Byla to ale čirá marnost! Moje fotky byly jak akty od Roberta Vana, u kterého je však jemná neostrost spíše výhodou. Moje fotky byly zkrátka pořád špatné! Trápilo mě to. Nemohl jsem myslet na nic jiného. Na obloze se objevil obrovský mrak a já dnes sám vyrazil s Vojtou na západ slunce na Mohery načerpat nový vítr. George byl unavený a Magdalena si šla orazit za Silke. Oba tak promarnili jeden z nejnádhernější západů, jaký jsem kdy viděl. Poslední metry jsme doslova běželi na útes v dešti s technikou v rukách. Jen co jsem doběhl na hranu útesu, rychle jsem odletěl kilometr na moře. Startoval jsem i letěl ve vydatném slejváku, který skrápěl veškerou techniku i oblečení. Nedbal jsem jej, déšť jsem se naučil vnímat jako svého přítele a pomocníka. Celou tu cestu ve vzduchu jsem couval na plný plyn, abych zachoval co nejsušší přední čočku objektivu a dosáhl potřebného odstupu od útesů včas. Poprvé v životě jsem viděl, byť jen na monitoru telefonu, takovouhle duhu. Jasné Boží znamení, že všechno bude dobrý, o materiál jsme nepřišli a já na tu záhadu s neostrými fotkami určitě přijdu. Pakliže se cítím dobře ve vzduchu, můj čas ve vodě jistě přijde taky. Jenom vytrvat! 

Do posledního dechu (9)

Když jsem druhého dne ukázal svoje podvodní snímky Georgovi, řešení neostrosti mých fotek mi sdělil překvapivě okamžitě. Zjevně už to taky někdy pod vodou taky zkoušel. Port, tedy přední čočka podvodního pouzdra, musí mít všechny vlastnosti přesně spočítané pro daný objektiv. Stačí malý posun v optické soustavě a fotky nikdy ostré nebudou. Foťák, objektiv, ba ani za fotograf za to nemůže! Aha! Tím se vysvětlil můj včerejší pokus s rybím okem, které jsem měl zaostřeno na všechno od půl metru ode mě do nekonečna. Rychle jsem našel na webu tabulku kompatibility a zjistil, že do mého pouzdra můžu dát buď nejnovější rybí oko od Nikonu, anebo pevnou dvacítku. George mi svoje rybí oko půjčil a já se těšil, zda to konečně dopadne!

Přišli jsme k vodě a čekali. A čekali. Divoký delfín není pejsek, připlavat taky nemusí. Po dlouhém čekání nic. Skočili jsme do vody alespoň jen tak cvičně a zároveň na rozloučenou. Zítra nám to letí domů, byla by škoda se alespoň na chvíli nesmočit. Do vody šel se mnou Vojta. Blbli jsme chvilku v kelpu, už mi byla trochu zima, ale dohodli jsme se, že spolu ještě zaplujeme do jedné z jeskyň, které jsou pod břehem. Hned v jejím ústí jsem na dně potkal spider craba a trochu jej poškádlil kamerou. Čím dál a hlouběji jsem pak vplouval do jeskyně, tím méně jsem rozlišoval barev a tvarů. Namodralé hvězdice na kamenech mě ale hezky dovedly až k malému žralokovi, měřil sotva metr a bál se mě o poznání víc, než já jeho. Jeden dva záběry a už byla tma. Musel jsem plavat s hlavou nad hladinou a bez brýlí, abych rozpoznal, kudy vede moje cesta. Na úplném konci jeskyně na mě čekala pláž s mohutnými balvany. Po chvilce se mi zrak adaptoval a já zjistil, jak je to uvnitř krásné. Zpěněná voda, byť poněkud smrdutá, omývala do hladka uhlazené tvary skály okolo. Bylo to tam ale jako v ledničce a tak jsem se brzy vypravil zpátky kolem žraloka za Vojtou, který stále hypnotizoval kraba u vstupu do jeskyně. “Tak jdem ven co?”, drkotal jsem na Vojtu, který souhlasně přikývnul hlavou. V tu chvíli se pode mnou vynořila důvěrně známá delfíní silueta. “Mmmmmmalinkááá je ttttady” křičel jsem nadšeně na Vojtu ješte pod vodou se šnorchlem mezi zuby, takže mi mohl rozumět jen něco jako “huaaahimmbbzz”. Ale asi ji viděl taky, protože měl očividně brejle zamlženější víc, než před tím. Přišla si tam pro nás naprosto neomylně.

Do vody se za námi přidal George. Sluneční paprsky pronikaly vodni hladinou a vytvářely v tom povodním ráji rychlou a přitom krásnou hru barev a světel. Byl jsem napnutý, ale při tom uvolněný a šťastný. Malinká měla skvělou náladu, George jí bavil jeho ploutví i foťákem. Občas mi zmizeli oba na dně v hloubce hodně pod deset metrů a objevili se zase úplně jinde. Někdy si říkám, jestli on ten George nemá podobně jako Malinká taky svůj soukromý echolokátor. Jen se bojím odhadnout, v kterém orgánu tak může sídlit. 

Až po hodině plavby s Malinkou mi došlo, jak dobrý smysl pro humor Bůh má. Kdyby tohle nebyl opravdový příběh, ale smyšlená povídka, řekl bych, že autor není příliš originální. Deux ex machina, řešení v posledním možném okamžiku je přeci tolik ohrané téma! Toho večera, doslova hodiny před naším odletem, jsem měl konečně pořádně ostré fotky! Když jsem pak na foťák namísto rybího oka nasadil svojí pevnou dvacítku, která mě sedí nejvíc, sázel jsem ostrý snímek jeden za druhým. Taková radost! “Dude, pojeď za mnou”, hlesl na mě Jirka nad vodní hladinou a vzápětí mi zmizel v hloubce. Výdech. Nádech. Pořádný výdech. Pořádný nádech a kolmo dolů kolem kamene, do podvodního převisu, takové nádherné jeskyně, jejíž strop byl porostlý různorodými přisedlými organismy. Těsně pod stropem na mě čekal George, chtěl mě vyfotit. Docházel mi už kyslík v krvi, ale velmi ochotně jsem na něj hodil očko, když tu se přímo pod ním objevila dobře známá silueta. Saturace mojí krve mě v tom okamžiku přestala nezajímat a já vyrazil až na dno jeskyně za Malinkou. Jedna fotka ve tmě, pohlazení a kritický stav. Vyrazil jsem rychle kolmo nahoru a úplně zapomněl, že nade mnou není vodní hladina, nýbrž strop, o který jsem se křápl škeblí, jen to luplo. Rychle jsem se zorientoval a vyplaval ven už bez šnorchlu v puse. Na hladině jsem jen zalapal po dechu a společně s Georgem se vysmál své malé nehodě. V mojí duši se rozhostil klid a já se z radosti jal plavat s Malinkou i Georgem ještě chvíli bez foťáku. Utahali jsme ji a opět usnula. Bylo to krásné. Dílo bylo dokonáno.

My se hned vyvalili na prosluněný balvan na břehu, jen v neoprenových kalhotách. Leželi jsme na tom teplém šutru a přijímali sluneční energii. “Vůbec nechápu, jak dobře to všechno vyšlo. Nechytl jsem ani jednou zánět do ucha, při potápění na to ale přitom trpím pravidelně. Obě uši mi tu ale fungujou perfektně, dokonce jsem ani nenastydnul. Nic.  Prostě nic…”, řekl jsem společníkovi vedle mě. “I to počasí Vám fakt vyšlo kámo! Zítra se to všechno změní a přijde bouře. Teď tu bude fakt hnusně, aspoň taky zaedituju nejaký fotky na kompu. Ale na odlet budete mít asi hnusně no”, odvětil Jirka, kterému jsem v rámci svojí mininirvány jen lehce odvětil: “Odlet už bude v klidu. Teď už to bude jenom dobrý!” a usnul jsem. Dál od pravdy jsem nemohl být. Ale o tom až zítra.

My chceme domů! (10) 

Večer jsme se zabalili a vyrazili zpátky do Dublinu. S Vojtou jsme se za volantem vystřídali, byli jsme oba unavení. Někdy v jednu ráno jsme konečně přijeli k půjčovně kemprů. Hladové očko svítilo podobně, jako když jsme si Zagorku půjčovali. V ledničce byla poslední tři piva na oslavu, plyn byl prázdný už od neděle, takže jsme v autě poslední dny už ani netopili. Na kartách a na discích jsme měli rovné 3TB dat, baterie všeho byly vybité. Spánek nás přemohl brzy a nás již jen za pár hodin čekaly tři zdánlivě triviální úkoly. Vrátit Zagorku. Dostat se na letiště. Odletět.

Cestou do půjčovny jsme strhali černé pásky držící vozidlo v jednom kuse a modlili se, aby alespoň do garáže v jednom kuse vjelo, nacouval jsem do ní vskutku opatrně. Povedlo se. “Gratuluji! 1300 mil! To tady jen tak někdo neudělá, kde jste s tím až byli? “ zeptal se sympatický půjčovatel obytňáků. “Všude!”, zněla naše odpověď. “Mno, ten nárazník jste potunili hezky, ale to je v pohodě. Auto vypadá tak nějak normálně, tak Vám strhnu jen tohle a pak ty míle. Klidně volejte taxi na letiště, my to teď půjdeme po Vás pořádně vyčistit, ještě dneska jde tohle auto dalším lidem…” Wow. Tak tohle bylo rychlý. Taxikář nás hodil na terminál podle plánu a já už se nechal kolébat perfektně fungujícím plánem. Už jsem se viděl doma. Tedy až do momentu, kdy jsme ukázali naše aktuální PCR výsledky doposud sympatické dámě na přepážce. “Vy máte testy od HSE (pozn. Health Service Executive)? Lituji, ale s těmi Vás nemůžeme pustit do letadla. KLM tento test nepodporuje…”, byla její rezolutní odpověď. Zdravotnický systém v Irsku byl tou dobou již pátým dnem napadený hackerským útokem, který nám znemožnil získání jiného cestovního potvrzení o absenci viru SARS Cov 2 v našich rypácích. Nebylo možné objednat se po internetu na testy kamkoliv, HSE byla jediná služba, kterou jsme si domluvili osobně a která se až do teď zdála být v pořádku. Nebyla. Naše urputné vysvětlovaní na dámu nechtělo zabrat. “Cestujete do České republiky. Pravidla jsou v té zemi velmi striktní!”, snažila se nás odradit. “Ano, to tedy jsou. Ale my jsme striktní občané České republiky a velmi striktně do ní chceme jet… Však oni nás už do země pustí, když Vy nás pustíte do letadla. Jsme po COVIDu a máme tři negativní PCR testy v posledních dvou týdnech…” zahustil jsem atmosféru. Stále laskavá, byť komisní, dáma odešla kamsi do zákulisí zjistit, zda existuje šance, že odletíme domů. Když se vrátila, pronesla velmi pomalu a srozumitelně zásadní sdělení: “ Možná bych pro Vás měla reálné řešení. V Amsterodamu by Vám na tranzit mohl stačit antigenní test ne starší než 24 hodin. V Praze si to pak už vykomunikujete sami. Test zde v Dublinu na letišti trvá obvykle hodinu. Testovací centrum je přímo za Vámi, ale jsou to lemplové a trvá jim to. Naopak na druhém terminálu je soukromá firma, jsou dobře organizovaní. Jen, musíte to stihnout dříve, než uzavřu přepážku. Ten moment nastane přesně za 53 minut. Můžete to zkusit nějak stihnout…”. Začal závod s časem.

50 min do zavření přepážky
Uřícení se všemi batohy vybíháme z terminálu 1 ven. Venku příšerně lije a fouká silný vítr. Georgova předpověď sedí. Běžíme na druhý terminál, jsme mokří během okamžiku.

47 min do zavření přepážky
Nacházíme testovací centrum. Cesta k němu vede přes šikany tvořené zábranami. Rozrážím je vozíkem na trávě a vbíhám přímo do vchodu.
“Prosím, jsme tři, odlétá nám za hodinu letadlo. Potřebujeme urgentně tři ATG testy.”
“Máte domluvenou schůzku?”
“Ne, to nemáme, Můžeme si prosím schůzku domluvit nyní na teď?”
“Nikoliv. Nejprve musíte mít domluvenou schůzku - to si udělejte prosím venku. Každý zvlášť na svém mobilním telefonu.“
“Opravdu by to nešlo urychlit?”
“Opravdu nešlo”.

45 min do zavření přepážky
Vybíhám ven a sděluji svým kumpánům onu skutečnost. Všichni otevíráme webové rozhraní, které po nás chce naše nacionále, adresu domů, adresu v Irsku, platební údaje, dotazník spokojenosti, barvu naší kůže a spoustu dalších hovadin, které ukrajují cenné minuty. Venku strašně leje a údaje je na mokrém displeji takřka nemožné vyplnit na poprvé. Každý chybně vyplněný údaj aplikace vrací a některé položky je nutné vyplnit znovu. Snažíme se stát venku a držet mobily pod střechou.
“Prosím, nestůjte ve dveřích. Vyplňte si to venku!”, ozvalo se zevnitř.
“Venku strašně leje, ty mobily jsou v dešti úplně k ničemu.”
“Ano, to je nemilé. Prosím ale, opravdu nestůjte ve dveřích. Běžte si to vyplnit ven!”
Ujíždí mi nervy.
“A jak kurva do prdele mám vyplnit tenhle Váš zajebaně zkurvený dotazník, když mi chčije voda na displej? Poradíte mi?”
“Prosím,  uklidněte se a vyplňte si to venku!”.
“Dobře kurva.”

40 min do zavření přepážky
Shrbený, nasraný a promočený prorážím dojebaný dotazník jako první. Procházím platební bránou a vrážím Vojtovi do ruky svojí platební kartu, aby ji použil na platbu taky. Nechávám všechna zavazadla venku v tom dešti, včetně počítače a všech našich dat. Uvědomuji si to až v okamžiku, kdy se mě jakýsi muž snaží velmi pomalu uvést do fronty na odběr. Doufám, že to nikdo neukradne. A že to nepromokne. Čas se vleče strašně pomalu, neustále kontroluji telefon, abych Vojtovi schválil platbu, ale stále nic. Vedle mě stojí Magdalena, kterou si pro odběr vybral velmi klidný pán. Magda se snaží seč může upozornit velmi rozvážného muže na náš problém. Ten ji chytá za rameno, hledí jí do oči a ještě klidněji pronáší větu: “Omlouvám se, ale není šance, abyste to stihli. Test trvá skutečně hodinu.” Magdalena se mnou navazuje kontakt přes muže, který stojí mezi námi a neustále ji drží za rameno. Prosím jej, aby ji prostě odebral. Budeme muset koupit nové letenky. Záhy jsem ale zjistil, že letenky stojí naprosto nesmyslné peníze, jsou až na další dny a že všechno je špatně. Alespoň že telefon hlásí Vojtovu žádost o platbu, kterou ihned potvrzuji.

35 min do zavření přepážky
Pán dokončil odběr Magdaleny, která má slzy v očích. Opět ji chytá za rameno a snaží se jí uklidnit. Pak si nás všechny bere stranou a ujišťuje se, zda máme skutečně negativní PCR od HSE. Jasně, že máme. “Pokusím se to pro Vás nějak udělat…. pokusím se…” zašeptal tiše, abychom to slyšeli jen my. Děkujeme mu co nejvíce můžeme a běžíme zpátky v dešti na náš odletový terminál. Batohy jsou absolutně mokré, ale naštěstí jen na povrchu a nikdo je neukradl. “Stejně jsi hustá, jak ses tam rozbrečela!”, pochválil jsem Magdu za vynikající herecký výkon. “Ty vole, on mi strčil tak strašně hluboko až někam do mozku a ještě tím tak dlouho motal, že jsem se rozbrečela bolestí… Tohle byl asi nejhorší odběr vůbec”, vysvětlila mi situaci Magdalena s čerstvě proraženou amygdalou.

25 min do zavření přepážky
Stojíme absolutně hotoví před přepážkou, kde už skoro nikdo není. “Nyní musíme čekat!” pronesl jsem nahlas moudro dne. A tak jsme čekali na výsledky v e-mailu.

15 min do zavření přepážky
A stále jsme čekali.

10 min do zavření přepážky
A stále jsme čekali.

5 min do zavření přepážky
A stále jsme čekali.
“Myslíte, že přijdou?”, zeptala se slečna na přepážce.
“Myslím, že ne. Je to v prdeli. Prý to trvá hodinu! Nechápeme to, u nás je to za pár minut hotový…”. 

1 min do zavření přepážky
A stále jsme čekali. Magdalena nachází stopu ve spamu. Ale stopa je marná, byla to sleva na viagru a dědictví z Ugandy.

0 min do zavření přepážky
Přepážka se zavřela. V ten okamžik nám však všem přišly e-maily s negativním výsledkem. “On to dokázal!” Magdalena doslova zařvala na odletovou halu. Slečna přepážku rychle ještě otevřela, naházela naše batohy na pás objednala jejich expres transport k letadlu a nás poslala tzv. fast track rovnou na odletovou bránu. LETÍME DOMŮ! Pocity zoufalství a beznaděje vystřídala euforie a štěstí. Dokázali jsme to! Naše těla upadla do pohodlných sedaček Boeingu 737. Výdech. Nádech. Povzdech. Tohle bylo zase epické dobrodružství!

Doma z Irska (11)

“Ty vole brzdi! Vždyť nás zabiješ!”, zakřičel jsem na Filipa z Nikonu, který mě vezl domů z letiště v tom jeho krásně žlutým obrovským autě. “Co se stalo?”, vyjekl na mě ustrašený kamarád za volantem, stojící na brzdě uprostřed kruhového objezdu. “Vůbec nic, Filipe. Jsem debžot. Promiň, v Irsku se to jezdí naopak, vlevo viď… Ale že ses lekl, co, hehe!”, začali jsme se oba smát. Měl jsem štěstí, že jel Filip zrovna z Prahy, jinak bych musel tahat ty desítky kilogramů techniky vlakem. Cesta nám utekla a mě tak nějak napadlo se Filipa zeptat, který den by se mnou mohl posnídat. Mohl ve středu. “Tak mě vyzvedni doma o půl pátý ráno, sbal si bajka a na nic se neptej!”.

Byl jsem pořádku doma. Včas a vcelku. Nic, co by nebylo samozřejmé. Naopak, bylo to úžasné! Přivítal jsem se s dětmi, nechal zálohovat data na QNAP a konečně se v klidu vyspal. Moje touha po spontánním dobrodružství, které jsem sám sobě slíbil ještě v Irsku, byla silná. Druhou noc už jsme spali s mojí Zuzkou v naší oktávce - pronajal jsem nám louku mezi dvěma potoky, s ohništěm a ještě k tomu na hrázi rybníka, na jehož hladině se kolébaly dvě potápky roháči. “Ale že to těm dvěma slukám na té řece sluší, viď?” sladce se přeřekla moje drahá a nám bylo oběma jasné, že diskuse dnešního večera nebude o české divoké přírodě.

Ani jsem se nenadál a nadešla středa. O půl páté byl u mě doma Filip s mým gravelem (bajkem), které mi vyzvedl ze servisu, abychom všechno stihli. Krátce po východu slunce jsme již parkovali v Krkonoších, v Jánských lázních (780 m n.m.) a já začal Filipovi vysvětlovat naší cestu na snídani na Luční boudě (1410 m n.m.). “Kudy objedeme Černou horu?”, zeptal se mě mírně nervózní Filip. “Přes její vrchol, samozřejmě!”, odpověděl jsem bez váhání, jezdím tudy totiž skoro vždycky. “Že jsem se ptal!”, usmál se kamarád a po zbytek dne se už radši neptal vůbec na nic. Stoupat jsme začali za slunného rána s vidinou mraku nad námi, který objal vrchol Černé hory jako japonskou Fudžijamu. Nahoře byla skutečně mizivá viditelnost a tak jsme rychle jeli níž směrem na Kolínskou boudu. Cestou jsem si však pod Černou boudou nevšiml kamene, který jsem předním kolem odstřelil do toho zadního a způsobil si první defekt na tomhle kole. Poškodil jsem jím docela hodně i ráfek, ale odjet zbytek cesty na osmě přeci nemůže být tak hrozné. Když jsme společně s Filipem vyměnili duši za novou, vrhl jsem se opět střemhlav z kopce a přitom kontroloval očima zadní kolo. To jsem neměl dělat, protože přímo přede mnou uprostřed cesty visela ještě ze zimy neuklizená vleková poma. Trefil jsem jí přímo na kebuli, až se mi zatemnilo před očima a sjel na kole dolů po sjezdovce. Nemít helmu, bylo by to možná na vrtulník. Takhle ale mohla naše cesta pokračovat a my po chvilce stoupání konečně dorazili na to hlavní - sněhové závěje nad Modrým dolem (1410 m n.m.). Tyhle závěje jsou tu vyhlášené - jezdí za nimi cyklisté z celé republiky. Jen, jejich pravý čas, tedy doba se sněhem a s průjezdnou silnicí zároveň, trvá obvykle sotva pár týdnů. Krajina byla v mlze a mě bylo tuze líto, že tu nejsme o pár hodin dříve. Poslali jsme do sebe alespoň obří snídani na Lučce, však obžérství je mi z hříchů nejmilejší. Dolů do údolí jsme sestoupili už v dešti a v mlze. Nevadilo nám to. Stejně jako nám nevadil tentokrát Filipův defekt jen kilometr od auta. Však nás čekal oběd na zahrádce v dešti, a já měl v hlavě pořád toho brouka s načasováním našeho výšlapu.

Shodou okolností se o naší výpravě dozvěděl kamarád Karel Wolf, který hledal nějaké pěkné instantní dobrodružství před menším plánovaným ošetřením kolene, kterého jistě na týden či dva omezí. A tak jsem zase seděl v autě do Jánských lázní, tentokrát s “celopérem” na nosiči, když se mě zývající Karel v jednu hodinu ráno zachumlaný do péřového spacáku na parkovišti zeptal, na kolik si má nařídit budíka, moje odpověď jej mírně zaskočila a řekl bych, že i rozrušila. “Za dvacet minut Karlos. Vyrazíme hned. Ale to nevadí, stejně je tady na parkovišti spaní zakázaný!”. Vytasil jsem na řídítka obří čelovku a zase jsme stoupali do toho krásného Černohorského kopce. Karel si během stoupání mumlal cosi o magorech, šílencích, bláznech a o pomatených fotografech, ale nebral jsem si z toho osobně nic. Však nás čekala krásná cesta! Silnice byla na rozdíl od minula suchá a defekt si udělal jen Karel, ještě za tmy a na asfaltu. V plášti našel doslova monstrózní škubu, kterou jsme zevnitř podplepili náplastí na duši a do ní vecpali co nejvíce lepidla v naději, že se více nenatrhne. Cestou nahoru jsme pak co pár chvil potkávali obrovské laně, za den jsem jich napočítal hodně přes deset. V hlavě jsem si trochu rovnal myšlenky, co bych při takovém setkání s laní uprostřed cesty asi dělal, kdyby k tomu došlo během těch divokých sjezdů. Došel jsem k závěru, že bych s tím neudělal vůbec nic. Nebylo tak alespoň nutné nic řešit a já mohl pokračovat v cestě dál s čistou hlavou. K modrodolským závějím jsme dorazili s Karlem absolutně přesně - jen pár minut po východu slunka, které se do nás opřelo jen co minulo vrchol Studniční hory (1554 m n.m.). Jeho energii probouzející krajinu z mrazivých teplot jsme si užívali dobrou půl hodinu, než nadešel čas sjet dolů na Luční boudu, nechat tady kola a pokračovat na Sněžku pěšky. Měl jsem ohromnou radost, že se mi tentokrát načasování povedlo přesně tak, jak jsem chtěl, byť za cenu spánku. Spánkově deprimovaný Karel už neměl tolik řečí, jen mi usnul během oběda, ale neměl jsem mu to za zlé. Vyvalil jsem se spolu s ním vstříc slunku a na pár minut po jídle taky usnul. Slunko mělo dnes docela sílu a když nás oba vítala u nás doma moje žena, hned si všimla našich obličejů, svářečů amatérů. Byl to zase krásný den!

A to je už opravdu konec mého irského deníku. Moc Vám všem děkuji za ty desítky komentářů na facebooku i jinde, bavilo mě je číst!
Jsem rád, že si to nepíšu pro sebe :-)

Záznam naší společné přednášky s Georgem je stále k mání zde:
https://www.smsticket.cz/vstupenky/24650-irsko-s-dronem-nad-utesy-a-potapeni-s-delfiny-p-juracka

Naše trasa s Filipem i Karlem byla stejná:
https://www.strava.com/activities/5389197338