ISLAND (1/7): VYRÁŽÍME
Je pozdní večer a všechny obchody, zejména ty s alkoholem, jsou na pražském letišti již uzavřeny. Přestože s tím nepočítali, stojí u odletové brány čtyři rozjaření přátelé v bujarém duchu a překvapují se vzájemně novými, neuvěřitelnými a přitom zaručeně pravdivými historkami. Občas někdo vytasí utajenou plechovku piva, kterou si hned všichni okolují a do minuty vypijí. Partu Srdcařů, tedy nás, čeká nové dobrodružství. Za chvilku jim letí přímý let na vysněný Island.
Vůdčí osobou naší cesty je Miroslav Náplava, s kterým jsem naposledy cestoval po Jižní Africe a Lesothu. Jako kameraman tam byl tehdy Ondra Hošek, který je druhým do naší islandské party. A tím třetím nemohl být nikdo jiný, než Petr Horký. Tedy Horkáč, s kterým jsem byl v Ekvádoru a několika balkánských zemích, anebo v Egyptě. Ten Horkáč, který procestoval s Mirkem například Albánii a Kubu, o nichž napsali své zásadní společné knihy. Nikdy jsem však s nimi nebyl na cestách společně. Těším se na to, co přijde. I kdyby nám to mělo celé propršet a my ty dva nadcházející týdny měli prosedět v Mance, sdrcařském dvanáctitunovém náklaďáku, bude to sranda. Máme sice v hlavách každý několik dílčích cílů, které si od filmování slibujeme, ale nechceme na nich lpět. Letos poprvé odlétáme zcela otevření tomu, co přijde. Jsem jediný z party, který letí na Island poprvé. Ale očka nadšení těkají všem stejně. všichni totiž vědí, že Island je úplně jiná země.
Let si nepamatuju. Vzbudilo mě až klapaní skříněk nad hlavou. Naše cesta začala teď.
—————-
http://www.srdcari.cz/
https://www.facebook.com/srdcari/
ISLAND (2/7): ROAD TRIP S HORKYSEM
Definitivně jsem se probral až v příletové hale v Keflaviku. Nevím co zas kdo hledal v mým báglu. Schválně jej nechávám odemčený, aby si jej letištní kontrola mohla pohodlně otevřít a zase zavřít. Ale ne, nějakej idiot prostě musel použít veškerou sílu, aby se pokusil urvat zip na mým duflle bagu. Blbec! Naštěstí tenhle kus kůže a kovu od Singáče vydrží nemožný, a zip si spravuju sám, byť to trvá dobrou čtvrthodinu, ve tři hodiny ráno.
Mirkův kamarád Radek nás hodil k Mance, která stála posledních pár týdnů zaparkovaná kousek od letiště. Odtud jsme přejeli před místní univerzitu na obří prázdné parkoviště a znova upadli do komatu. Tentokrát ale ale už na rovné posteli v autě. Probral jsem se až v pozdním deštivém dopoledni uprostřed několika set aut. Zatímco se Petr a Mirek vypravili do místní Škodovky pro dohodnutého Kodiaqa, coby malé útočné vozidlo, já se vydal za nosem na univerzitu. Kam jinam můžou také směřovat moje kroky, že? Ne, že by mi šlo o vzdělání. Šlo mi o dostupnou toaletu a taky rychlou wifi, na kterou mají přístup všichni vědečtí a akademičtí pracovníci v celé Evropě napříč většinou univerzit a detašovaných pracovišť. Jen co jsem vstoupil do budovy, zavibroval mi telefon na znamení kvalitního signálu a já se postavil ke konferenčnímu stolečku s laptopem a ihned se uzavřel do vlastního vesmíru posledních restů před cestou. Musel jsem upravit popisky tabulek našeho posledního vědeckého článku, než půjde do publikace. Asi po hodině práce mě vyrušil velmi distingovaný pán: “Dobrý den. Mohl bych Vás poprosit, zda byste na chvíli nenadzvedl Váš počítač? Prostřel bych Vám na stole ubrus.”. “Ale jistě”, odvětil jsem a raději se zeptal: “A můžu tady ještě pracovat i s ubrusem, anebo to mám chápat jako nějaké vstřícné znamení, abych šel do prdele?”. Pán se na mě laškovně podíval. “Víte, nikomu nevadíte. Ale právě přichází pan prezident…”, a ukázal mi pohledem na pracovníky ochranky se psy, kteří kolem mě začali kroužit. Vyšel jsem z budovy, ke které se zdálky blížila blikající vládní kolona. Potkat prezidenta hodinu po prvním probuzení v nové zemi mi přišlo sice dobrý, ale moje práce byla teď důležitější než si hrát na paparazziho. Navíc ani nemám foťák po ruce, je ještě zabalený v Mance. Raději jsem se nasockoval na vedlejší fakultní budovu, abych dokončil pro mě podstatné popisky.
Když jsem se k obědu vrátil do Manky, kluci mi ukázali mapu Islandu s vyznačenými body, kde mají přibližně vymyšlený program. Mirek s Ondrou potřebovali dotočit záběry kolem nádherné hory Snæfell, plus nám chtěli ukázat unikátní lávový jeskynní systém Surtshellir. Paráda! Horkáč má jediný cíl - natočit pomník zaníklému ledovci Okjokull, kterému tady všichni říkají familiárně Ok. Nakonec přichází na řadu moje přání. “Kluci, já tu chci prostě bejt a je mi to všechno jedno. Kdybych si ale mohl něco přát, strašně, strašně rád bych si vyfotil Kirkjufell - je to strašně krásnej kopec a viděl jsem z něj perfektní fotky na Instáči”. Takže plány by byly. Rychlý oběd z pytlíku a rozdělujeme se na dva týmy. Mirek a Ondra pojedou napřed Mankou na Ok a počkají na nás před jeskyněmi. Horkáč a já bereme “Koďoura”, jak od teď přezdíváme naleštěnému Kodiaqu, a míříme na jih, kde se chceme ještě přesvědčit o tom, kolik turistů najdeme na nejvykřičenějších místech Islandu.
A tak jedeme. Největší vodopády doslova míjíme z rychlíku, ty davy jsou napříč dešti a roční době opravdu nepříjemné. Nevadí. Zastavujeme na výhledech, když se zrovna někam prodere záblesk světla skrz tmavé mraky, ale jedem, až do půlnoci. Chceme se probudit už u slavné ledovcové laguny Jökulsárlón, o které v tu chvíli víme jen to, co nám řekl Ondra. “Hele, jsou tam davy turistů, ale je to dobrý. Jako plave tam dost ledu na vodě…”. Zhruba tam někam, kde nám místo ukazoval Ondra na mapě, jsme dorazili asi tak v jednu hodinu ráno. “Šláftruňk?”, zapokoušel jsem Pýtrse. Měli jsme s sebou dvě islandské lahve, co jsme koupil hned na letišti a moc jsem se těšil, že je konečně ochutnám. Tolik jsem toho o nich slyšel! Naloženej lišejník a lávovice! To fakt jinde na světě nemají! Otevřeli jsme nejprve lávu. Údajně lahodný nápoj filtrovaný skrz islandskou lávu, jak slibovala etiketa, byl jen nechutně přeslazeným levným potravinářským lihem. Houpající se kousek lávy u hrdla lahve působil exoticky na letišti. Ale tady není kol dokola nic jinýho, takže si můžu sám vybrat, kterej šutr si k flašce přiložím sám. Přišla na řadu láhev druhá. Určitě bude lepší! Lišejník se v lahvi vyjímá a na etiketě píší, že lišejník je “hand picked-up”. No to je dobře, protože otrhávat lišejníky ze šutrů strojem by bylo o dost složitější, že jo. Otevřel jsem lahev a zasněně přičichl. To jsem neměl dělat. “Kokso! Vždyť to smrdí jako kdejakej roky starej lihovej vzorek zooplanktonu, co mám v Praze ve skříni!”, zanadával jsem si nahlas. Ale přeci to nevyhodíme, třeba to bude chutnat jinak. Nechutnalo. Petr nechtěl být za babu a ochutnal také. On v tom na rozdíl ode mě pocítil nemocniční materiál nasáklý desinfekcí. Tohle fakt ne. Jako -koupit to domů a vytasit se s tím před návštěvou, když se jí chceš už zbavit, na to je to dobrý. Ale na pití tohle fakt není.
Když jsem se ráno probral a šel se podívat za auto, kde to vlastně jsme, pořádně jsem si promnul oči a hned volal na Pýtrse. “Ty volé, makéj! MASAKR!”. Měli jsme zase štěstí, protože jsme netušíc zastavili na parkingu, kde nebyl skoro nikdo jiný, u krásného výhledu a probudili se do fenomenálního východu slunce. Fotili a točili jsme možná dvě hodiny, když se tu začala pohupovat přímo přede mnou opovážlivě kra. “Ty hele, to je nějaká minilochneska ne?”, zněl náš verdikt, než jsme pochopili, že je to jeden z mnoha tuleňů obecných (Phoca vitulina), kterých tu ještě uvidíme mnoho desítek. Když jsme se vrátili k autu na menší snídani a kafe, dostal Horkáč nápad projít se k ledovci. Vzali jsme si každý do batohu tyčinku a mikinu. Je to přeci kilometr, maximálně dva.
Ušli jsme jich pět a ledovec se začal pomalinku přibližovat. Za celý den jsme krom ranní kávy na parkingu potkali jeden pár a po další hodině jednoho zbloudilého turistu v polobotkách a foťákem na krku. “Chlapi, nevíte, jak je to ještě daleko k ledovci? Nemám s sebou nic, rozhodl jsem se k němu jen tak spontánně projít, ale teď mi to přijde nějaký dlouhý…”. Naše odpověď nemohla být jiná. “Nevíme, taky jsme to nějak extra nečekovali. Ale bude to tak kilák nanejvýš dva….”. Borec se s naší odpovědí smířil rychle a utíkal dál, zatímco jsme je fotili. Potkali jsme jej až o hodinu později, kdy se vracel. “Byl jsem už docela blízko, ale už jsem se bál bejt sám takhle daleko, tak točím. Mějte se chlapi!”. A tak jsme se měli. Po čase nás značená cesta odvedla již příliš daleko od ledovce,a tak jsme se k němu vypravili přímo za nosem. Nějak to přeci dopadne. Ledovec je už tak blízko! “Petře, jak myslíš, že to ještě bude daleko?”, zeptal jsem se, abych slyšel naší už oblígátní hlášku: “Hele, přijde mi to fakt kousek. Můj odhad by mohl být kilásek. Možná dva.”. Neříkali jsme sto borcovi čtyři kilometry nazpět? Ale co na tom sejde? My nespěcháme. K ledovci jsme nakonec opravdu došli, byť kilometrů to bylo šestnáct. Naše romantická představa návratu po jeho povrchu se však rozplynula jako pára nad hrncem. Mezi námi a ledovcem vzdáleným posledních dvacet metrů tekla dravá říčka, jak už to tak u ledovců bývá. Její brodění nám přišlo příliš nebezpečné pro tu trošku legrace a potupně se vracíme po zemi. Přesvědčil jsem však Petra pro návrat po břehu jezera, toužil jsem ještě pofotit tuleně a hlavně ty úžasné kry, z nichž mnohé připomínají tu velrybu, tu mořského koníka anebo králíka. Cestou k jezeru jsme na moréně potkali jen dvě zbloudilé ovečky. Cesta tu sice nevedla, ale nám to nevadilo. Tedy, nevadilo nám to až do momentu, kdy nám v cestě stála, přesněji tedy tekla, širší ledovcová řeka. “Tak, buď ji přebrodíme, anebo se musíme vrátit, ale to by bylo dalších alespoň deset kiláků. nejvíc dvacet…”. Rozhodnutí bylo jednoduché a zatímco moje pohorky zaperlily a neprotekly, Petr musel jít bosky. Všechny naše plány na odpolední, resp. večerní program, už byly každopádně pryč. Naše procházka k ledovci trvala nakonec devět hodin. Ještě jsme si vyfotili pár ker, uvařili konečně jídlo a popojeli doslova pár kilometrů, abychom se ráno mohli probudit z nádhery místa, kde jsme v noci omylem zaparkovali auto. Ale o tom až příště.
ISLAND (3/7): DIAMOND BEACH, FALUS a PRVNÍ KONTAKT S POLICIÍ
Když jsme se ráno probudili na parkovišti, slunku zbývala do východu sotva půlhodina. Obzor byl jasný a tak jsme z auta hned vypadli ven. “Petře, hele, tady všude ležej na pláži kusy ledu, jak na těch slavnejch fotkách z Islandu všude ty jo. Není tohle ta profláknutá pláž?”, ptal jsem se hned Horkáče. Ani jeden jsme nevěděli, kde ten vykřičený spot má být, ale usoudili jsme, že bude asi někde jinde, protože jsme byli na pláž takřka sami. Hned vedle nás vytékala nejkratší ale rychlá řeka Islandu, Jökulsá, a oddělovala nás od druhé pláže, kde bylo lidí o poznání více. Shodli jsme se, že tohle určitě není to slavné místo, ale že je to tady fakt pěkný a zafotíme. Bylo to to místo. Když jsem tudy pak jel o týden později okolo, na našem parkovišti už stálo hned několik autobusů a mezi krami na pláži poskakovaly zástupy fotografů se stativy. Měli jsme takové štěstí!
Asi za dvě hodiny už jsme měli ker až po krk a chýlil se náš čas k návratu za Mankou. Předběžně jsme domluvení na nějakém večerním setkání, ale známe se. Mirek ani Ondra si nedělají iluze, že bychom my dva mohli dorazit nějak brzy. Zastavujeme u každého výhledu, létáme s drony, fotíme a pořád nechápeme, jak úžasná tahle země je. Neujeli jsme tak ani dvacet kilometrů a už jsme stavěli znova. Hned u silnice je odbočka, kam chodí všichni možní lidé, za obzorem je tušit ledovec. Vylezu ven z auta jen tak v kroksech, protože boty mám z východu totálně prodojené, a nečekajíc žádného skvostného výhledu jdu si jen tak mírnix týrnix na obzor, aby mi náhle spadla brada. Nádhera! Naprosto epesní ledovcový splaz se valí do krásného jezera, ke kterému hned musím doběhnout. Nedá mi to, a chci se ujistit, jestli jsem neustále v národním parku Vatnajökull, kde se bez povolení nesmí dronit. K mému překvapení je půlka jezera mimo park! Petr hned po chvíli rangera, který nám potvrdil, že část jezera není z majetkových důvodů v parku, a že když popojedeme za most, můžeme si poletovat jak chceme. Lepší zprávu toho dne už jsem si přát nemohl. Našli jsme tak skvělý flek nejen pro létání dronem, ale taky pro kajak. Jezdit mezi krami na mém nafukovacím ledoborci byl můj první nápad hned, jak jsme o Islandu začali uvažovat. Teď jej tu ještě nemám - veze mi ho Barča, tedy přesně padesátiletá Škodovka 100 s Danem a Janou Urbanovými z Čech, ale až sem trajektem konečně doplují, přesně sem se chci s kajakem vrátit! Můžu tady létat a je to tady skvělý! Jezero se jmenuje Fjallsárlón, ledovcový splaz pak Fjallsjökull a dohromady tomu celému říkáme “Falus”, protože jinak si to do teď nejsem schopný zapamatovat. Ty islandské názvy, to je něco pro mě.
Přesně v tomhle duchu zastavování u každého myslitelného výhledu jsme pokračovali v cestě dál, až se začalo chýlit k západu slunka. S Petrem jsme dojeli na stavbu kolem mostu, odkud to vypadalo na slušné focení. Slunko se prodíralo skrz černé mraky, nastával dramatický večer. Foukalo příšerně, na létání to nebylo ani náhodou. Nebyli jsme si jistí, zda se nepohybujeme náhodou v nějaké zakázané zóně, ale značky se zákazem vjezdu jsme nikde neviděli. Chtěli jsme už odjet o kousek dál, když tu k našemu auto přijela policejní hlídka. “Chlapi, můžete nám prosím s něčím pomoct?”, otázal se mě policista. Ty brďo, tak my budeme zachraňovat islandský policajty! Nadšeně jsme skočili do Koďoura a následovali policejní auto až na most. Jak se o pár vteřin později ukázalo, celé to byl krásný fórek. Dnešním dnem končí vleklá oprava mostu a pánové policisté mají přestřihnout a odnést pásku značící zákaz vjezdu. A stříhání pásek, to je přeci něco! Chtěli se tak při tomto činu vyfotit pro manželky, a když viděli naše foťáky, napadlo je, že kdyby na fotkách byli vidět i profesionální reportéři od novin, mělo by to větší šmrnc. A tak jsem na chudáka policajta mířil svým teleobjektivem z patnácti centimetrů, jen ať je to fór jak se patří.
Stihli jsme toho večera zastavit i na dalších místech, až jsme k Mance dorazili dlouho po půlnoci. Ondra i Mirek byli dávno v limbu, ale naštěstí se nezamkli. Panák skotský a rychle na kutě - zítra nás totiž čeká jedno další dobrodružství, o kterém zatím nemáme ani páru. Přímo u Manky je totiž vstup do lávového podzemí…
ISLAND (4/7): V LÁVOVÉM TUNELU
Spíše formálně nastavený budíček na východ slunce jsem spokojeně zamáčkl. Venku pršelo a fičelo, zatímco ve spacáku bylo dneska obzvláště útulno. Jen jsem se protáhl, slastně zamručel a po očku se ujistil, že to se stáváním vidí i ostatní stejně. Když to ranní “póčo” někdy nevyjde, umím za to být i rád. Probudila mě až o dvě hodiny později intenzivní vůně kávy, tedy neklamné znamení, že je Mirek vzhůru. Nestihl jsem si ani promnout oči, a z dolního patra Manky se ke mě do podkroví, kde už jsem byl sám, natáhla ruka s malým hrníčkem kávy. Ta ruka patřila Mirkovi, stejně jako hlas oznamující ráno: “Vaše ranní káva mistře…”. Poděkoval jsem a s radostí se uvelebil i s plecháčkem v ruce, ale ještě ve vyhřátém péřovém spacáku, u malého okénka, skrz které bylo možné sledovat okolní krajinu. Slunko už bylo vysoko a tu a tam si našlo cestu skrz deštivé mraky, aby mohlo občas poslat do krajiny “šlajér”, tedy paprsek světla. Tenhle krásný filmový termín mi po čase zas připomněl Horkáč, oba jej máme od kameramana Pavla Otevřela, a kdo ví, jestli si jej sám nevymyslel.
Když už jsem přicházel konečně k sobě, uvědomil jsem si, že to v Mance houpe jak na lodi. Neklamný důkaz poryvů větru, které se opírají o boky našeho dvanáctitunového monstra. Dneska to na lítání asi nebude, kdo ví. Navíc je pátek třináctého, člověk tomu leteckému neštěstí nechce jít jen tak naproti. Když jsem se pokusil opustit Manku na ranní vyčůrání, nejen že to nebylo ani na lítání, ale ani nato normálně stát. Vítr se mnou lomcoval jak s loutkou a definitivně ukončil proces ranního probouzení. Měl jsem v kapse klíčky od Škodovky, která parkovala hned vedle. Na zadním sedadle byl můj duffle a v něm pár drobností, z nichž bych si rád vzal bundu. Vůbec jsem si neuvědomil, že parkuju po větru a když jsem chtěl otevřít dveře, jako obyčejně, málem mi je to vyrvalo z pantů. Vítr se v tu chvíli narval do batohu a vytáhl hned několik drobností z auta ven. Naštěstí se mi povedlo dveře rychle zavřít a všechny ty věci pochytat společně s Ondrou, který zrovna šlukoval první ranní cigaretu v závětří Manky. Rychle jsem se vrátil do Manky na snídani. “Vůbec netuším, co by se v tomhle počasí dalo dělat venku! Jako zevnitř je to světlo hezký, to jo, ale vždyť se tam nedá ani stát!”, postěžoval jsem si parťákům. Mirek mě utřel, tak jako obvykle: “Půjdeme do podzemí. Hned vedle Manky je do něj vchod, proto tu jsme…”
Už dávno jsem pochopil, že když se chci rychle zorientovat na místě, kde zrovna jsem, kromě offline stažených map mi je dobrým pomocníkem geocaching. Otevřel jsem jej i teď a rychle se začetl do listingu tzv. Earth cache, která o našem místě, tedy lávovém tunelu Surtshellir, pojednává. Spadla mi brada. Zhruba jedenáct století zpátky tady došlo k erupci sopky. Vytékající láva tekla proudem po povrchu země širokým korytem. Zatímco láva na povrchu v kontaktu se studeným vzduchem rychle stydla, láva hlouběji v toku si zachovala vysokou teplotu. Stalo se tak, že ona studená láva ztuhla a vytvořila tunel, kterým mohla horká láva odtéci dál. A když odtekla, tunel zůstal. Na povrch je otevřen několika vstupy, které vznikly buď zřícením stropu, jako např. Íshellir, u kterého parkujeme, anebo naopak příliš velkým tlakem ještě vroucí lávy, která tehdejší strop protrhla. Tak jako tak, naše auto stojí sotva padesát metrů od vstupu do několika kilometrů dlouhého přírodního tunelového komplexu a já nestíhám ani dočíst popis kešky, když už jsou kluci uvnitř. Rychle jsem si nasadil spodky, sbalil si do batohu kromě stativu taky vodu, nové světélko od Fomei, které jsem ještě nestihl vrátit, a utíkám za nimi.
Mirek nás neomylně zavedl k tajemným keltským hlavám vytesaným do kamene, které jsou hned u vchodu. Jejich původ se mu ještě nepovedlo vysvětlil, kdo ví, jak dlouho tu jsou. Ondra mi pak ukázal na telefonu fotky z jejich poslední návštěvy, kdy na dně tunelu byly krásné ledové stalaktity. Škoda, ty tu dnes rozhodně nebudou. Mirek i Ondra se od nás brzy odpojili, však v tunelu strávili hned několik dní. Počkají na nás v Mance, zatímco Petr a já si jej můžeme projít. Petr věřil, že nějaké dva nebo tři kilometry projdeme tak za hodinu, a mohl by se tak ještě večer pokusit o výstup na ledovec. Ani ne po půlhodině strávené focením hlav a ušlých zhruba padesáti metrech na plán rezignuje, a ochotně mi asistuje se světly, anebo pózuje tam, kde potřebuju lidskou postavu do záběru, abych mu dodal měřítko. Postupně jsme prošli všechny hlavní chodby, tu a tam nakoukli do malých bočních odboček, až jsme došli do nádherné barevné jeskyně. Na jejím stropě se protrhla svrchní část klenby, a vznikl tak otvor, možná tak metr na metr. Otvorem však do jeskyně proudí denní světlo, kterého se nemůžu nabažit. venku zjevně prší a svítí slunko zároveň, ale světelná atmosféra je natolik pomíjivá, že se mi ji nedaří zachytit. V tunelu jsme strávili nakonec několik hodin a já Petra poslal k Mance napřed. Nafotit jeskyni nebylo totiž jen tak. K Mance jsem došel až později odpoledne a dostal na výběr. Buď pojedu s kluky napřed na západ s tím, že bychom mohli přespat u mého vysněného Kirkjufelu, anebo jet s Petrem k pomníku zaniklého ledovce. První varianta se tvářila výrazně fotogeničtěji a tak nechávám Horkáče Horkáčem. Však je to polárník a na ledovci si poradí. Zítra se zase jistě šťastně shledáme.
Nikdy jsem nebyl pověrčivý, ale tenhle pátek třináctého přeci jen lehce smolný byl. Alespoň pro můj dron. Když navečer vítr polevil, v ruce mi při předletové kontrole zůstaly dvě vrtule - ještě že jsem si ulomených zámků všiml! Jinak by to skončilo neštěstím. Také jsem si dnes poškrábal přední krytku objektivu a ještě k tomu ztratil jeden z kniplů ovladače. Na druhou stranu, úplně smolně bych tuto situaci nehodnotil. Povedlo se mi najít nádherný, patrně bezejmenný vodopád na říčce Árdalsá, fotografovat jej s pozadím nádherných zasněžených hor miniauturního národního parku Þjóðgarðurinn, a bezpečně přistát. A to není málo. Dneska to byl zase velký den.
ISLAND (5/7): DLOUHÁ NOC, HODNĚ MOC, DLOUHÁ NOC
Byla skoro půlnoc, když jsme se blížili k mému vysněnému kopci Kirkjufelu, který jsem znal z desítek, ne-li stovek fotek Islandu. Předpověď nebyla dobrá, ale to nic neubíralo na mém nadšení, a taky napětí. Jaký ten kopec opravdu je? Nekecali všichni? Ne. Nekecali. Je krásný. Stejně jako dva malé vodopády, s kterými v popředí jej všichni fotografují. Jedna jediná kompozice, kterou všichni opakují, jako kdyby se učili kompozici a snažili se o co nejpřesnější repliku kompozice od dřívějších fotografů, mistrů. Přestože je už pozdě a zítra patrně nebude kdovíjaký východ, přestože dnes ani nehrozí polární záře… na malém parkovišti u vodopádů se střídá hned několik asiatů se zrcadlovkami. Lidé se stativy se šourají jak od vodopádů, tak k nim. Všichni si chtějí vyfotit Kirkjufel, který je právě z úhlu od vodopádů nejužší. “Jedem dál”, řekl jsem Ondrovi, kterému se náhle ulevilo. Představa noci strávené na parkovišti plném fotografů a turistů jej děsila. Přespali jsme jen o pár kilometrů dál, na útesu pnoucím se vysoko nad mořem. Výhled na moře tu byl fenomenální, ale naše obří auto stálo jen pár metrů nad zhruba sedmdesát metrů vysokou propastí. Do jeho boků se opíral silný vítr s cáry deště a hlavou mi běžely zbytečné obavy…
“Zabrzdil Ondra to auto dobře?”
“Přežili bychom pád?”
“No to je jasný, že. Teda já tady nahoře vůbec.”
“Nehoupe se to už fakt moc?”
“Seš blbej a radši spi.”
“Fakt už bys měl raději spát hele”.
A pak už bylo ráno. Auto se samozřejmě ani nehlo a celé dopoledne lilo jako z konve. A pak pršelo skoro celý den, který jsme až na prosluněný, byť profičený, západ slunce strávili v autě likvidací zásob a vedením důležitých řečí. Večer se k nám přidal konečně zase Pýtrs a my mohli zahájit přejezd na novou lokalitu, pod Mirkovo oblíbený kopec Snæfell. Od ní jsme neočekávali nic jiného, než společnou noc strávenou na klidném parkovišti. Heh. Chyba lávky! Už když jsme se blížili k mysu, na kterém parkoviště leží, upoutal mojí pozornost nádherný maják Malarrif. Asi nejhezčí, jaký jsem kdy viděl. Jeho dokola kroužící světlo pravidelně rozšiřovalo tvar našich zornic, zatímco jsme seděli v autě, oči mi těkaly po krajině a bylo jasno, že tady je to dobrý! Po levé straně se najednou pnuly dva obří skalní prsty Lóndrangar a noční obloha se mírně protrhala. “Do hajzlu! Tohle je naprosto libový!”, halekal jsem na kluky v kabině čím dál tím rychleji jedoucího kolosu, a ještě jsem dodal jednu z mých už obligátních vět: “tady chci teď žít!” na znamení, že jestli nespíme tady, nepřežiju to. Manka ještě ani nevypla motor a já už utíkal se stativem v ruce a s fotobatohem na zádech. K majáku, kam jinam. Rychlá fotka, rychle video. Přesun na pláž! Na horizontu se pomalu klube měsíc, dnes je takřka v úplňku. Musím s tím počítat! Snažím se o kompozici s dvěma prstoskaláky nalevo, s mořem napravo, s hvězdami nahoře. Najít místo, kde by mě moře nemuselo spolknout foťák během dvouhodinového časosběru, a přitom to bylo přesně to ono, mi trvá hodinu. Nakonec jsem pro snímání zvolil přeci jen “levnější” zrcadlovku Nikon D500. Jednoduše pro případ, že by můj odhad čáry přílivu nebyl správný. Zetko nechávám na druhý časosběr. Venku je hodně světla, nechávám nastavenou nízkou citlivost čipu a jak se později ukázalo, poněkud zbytečně dlouhý expoziční čas. Nevadí. Po hodině boje s časosběrem #1 utíkám k Mance nastavit časosběr #2. Moje představa je jednoduchá - Snæfell s noční oblohou a hezkým popředím. Tady je práce výrazně snažší a když nastavuji expoziční hodnoty, všímám si na displeji mírně nazelenalého závoje. Že by polární záře? Pořizuji druhý a třetí záběr. Na všech závoj je a pohybuje se. Očima jí nevidím, ale je to ona! Běžím k autu, abych klukům oznámil radostnou novinu! Ti mě uvítali panákem vynikající skotské a než jsem se stačil rozkoukat, přichází SMS od Ondry, který je taky v terénu. “Sviti to jako hovado. Vypadnete z auta!. Ondra.”. Vyskákali jsme z Manky a na xichtem se nám objevují rohlíky. Jo! “Tak naše první záře na Islandu…”, pronesl nostalgicky Miroslav a ťukáme si plecháčky se skotskou. Horkys fotí, já se kochám. Oba moje foťáky cvakají přeci časosběry! A ta záře by tam měla být! Minimálně hodinu a půl teď nemůžu nic. A tak jsem dopil panáka, a odešel k moři zkontrolovat, zda je voda od foťáku ještě daleko, však začíná přiliv. Byla. Měl jsem pořád ještě nějaký čas navíc a tak jsem otevřel v telefonu Geocaching, abych se podíval, zda přímo na pobřeží není schovaná krabička. A kupodivu, jedna na mě čekala u staré rybářské chatrče (GC1ZMQ1). Když jsem k ní docupital, nevěřil jsem vlastním očím. Kromě třech vyplašených lišek jsem tu našel neskutečně krásné místo! Jako už tolikrát! Díky keškám mám už nafocených tolik míst! Tak sem se ještě dneska vrátím, slibuju si v duchu. Došel jsem zpět k autu a ohřál si v něm Adventure Menu. To už se vrátil do Manky i Mirek s Pýtrsem, a nalil nám všem Akvavit, skandinávskou kmínku. Vynikající. Ale zapít jsme to museli další skotskou. To už byl čas na to vyběhnout ukončit časosběr na břehu.
Když jsem našel foťák, neskutečně jsem se naštval. Nějací dva fotografové mi celý časosběr zkazili. Zjevně patří do toho druhého auta na jinak prázdném parkovišti. Běhají s čelovkami všude po pláži, budou na většině políček zachycení. “Stejně jsem měl moc dlouhej expoziční čas na časosběr s polární září, však lítala po obloze jak blázen, to chtělo nanejvýš deset sekund”, utěšuju se v duchu, abych jim odpustil. Těžko povědět, zda to bylo skotskou, tmou, neopatrností… Stál jsem zhruba tak na sedm metrů vysokém útesů a lehce zavrávoral, když jsem si omylem šlápl do prohlubně. Ustál jsem to, naštěstí, dolů jsem nespadl. Ale rozhodl jsem se rychle mrsknout fotobatoh vedle sebe, abych si ještě dofotil expoziční varianty pro složenou fotku. Když jsem se po chvilce otočil, abych si něco z batohu vyndal, nevěřil jsem vlastním očím. Celý fotobatoh je pod vodou! Pod slanou vodou! Rychle jsem jej vyzvedl, aby z různých otvorů tekly proudy mořské vody. “Tak tohle je definitivně v prdeli!”, řval jsem tam jak šílenec, až to vyplašilo i ty dva fotografy půl kilometrů ode mě. Rychle jsem začal vyndávat jednu věc z batohu za druhou. Dron se tváří být v suchu, byl v kapsičce. Objektivy ujdou. Díky tomu, že má ten batoh uzavíratelný kompartment na techniku, jsou ty dražší věci uprostřed v suchu! Uf! Veliké UF! Jen baterie do dronu už tenhle můj omyl nerozchodí, stejně jako malé světélko od Fomei. Sbalil jsem si všechny věci a donesl je k Mance. Ještě než jsem k ní došel, vidím ty dva tydýty, jak mi svítí přímo na druhý časosběr. Běžím k nim a posílám je asi tušíte kam. Rychle uklízím techniku, rozložil jsem ji všude po Mance, kde už ostatní členové výpravy usnuli. Rychle jsem zkontroloval jen tu část výbavy, kterou chci dnes ještě používat. Oba foťáky, dva širokáče. Zbytek rychle utírám, a nechám v autě přes noc vyschnout, u čehož si ještě zanadávám a svaluju vinu na ty dva. Sice za to nemůžou, ale pomůže mi to.
Vyrazil jsem neomylně znova k chatrči. Cestou jsem ještě nastavil časosběr #3 na maják s odrazem o vodní hladinu. Když jsem došel k boudičce, na chvíli jsem se posadil a koukal na moře osvícené silným měsícem. Příboj byl silný, stejně jako záře za mnou i nad majákem. Bylo to opojné a nádherné. Byla to krásná noc! Rozhodl jsem se jít k moři blíž. Přeskakoval jsem z kamenu na kámen, občas mi noha ujela na kelpu, a nabil jsem si. Nevadí. Konečně jsem ale našel skvělý a velký kámen! Přikrčil jsem se a začal komponovat moře. Větší vlny omývají můj stativ a mám promáčené boty . Nevadí mi to. Tedy, nevadilo mi to až do momentu, kdy jsem si po deseti minutách opojného focení mořského pobřeží uvědomil, do jaké jsem se dostal pasti. Pobřeží je tady velmi pozvolné a příliv tak přibývá velmi rychle. Stál jsem na vysokém kameni, od pevniny mě náhle dělilo deset metrů ledového moře. Co teď? Čekat nemá smysl, za chvíli bude tenhle kámen zcela pod vodou. Svítím si na nohy a nestačím se divit. On už pod vodou je! Tak hlavně nepanikařit! Rozhodl jsem se počkat na příchod větší vlny, před níž moře na chvilku ustoupí. Nečekal jsem na ní dlouho. Přeběhl jsem. Uf! Kámen už dávno není od hladinou vidět. No nic, mám ještě čas, než ukončím třetí časosběr a tak se dnes již po několikáté vypravuji ke dvěma krásným skalám, prstičům, na pobřeží. Jsou asi dvě hodiny ráno a vůbec necítím únavu, přestože tady pobíhám a fotím už přes pět hodin v kuse.
Našel jsem si moc hezké místo na výhled. Nastavil jsem časosběr #4 a vyrazil se podívat jen tak, teď už bez foťáku, na hranu útesu. Sedl jsem si na něj a kochal se stále ještě sílícím příbojem. To moře tady má drtivou energii. Mnohdy třímetrové vlny se rozbíjejí o útes. A já sedím přímo nad nimi! Větší vlny došplouchnou až skoro ke mě a na obličeji mi sem tam ustane na tváři kapka, abych ji, slanou potvoru, ze sebe sundal prstem a ochutnal. Tenhle mys je asi nejhezčím mysem, na kterém jsem kdy stál. Záře pomalu oslabuje a na mě dnes poprvé dopadá únava. Rozhodl jsem se dojít si pro foťáky a jít spát. Jenomže! Čelovka hlásí kriticky nízký stav baterie a odmítá se rozsvítit! Však já tady s ní běhal na hlavě už několik nocí, a úplně ji zapomněl dobít! Co teď? Promnul jsem si oči a pomalu se začal vracet jen za svitu měsíce. Opatrně přelézám z kamene na kámen, prolézám průrvy, které jsem cestou sem přeskakoval. Je velmi jednoduché takhle bez světla ztratit orientaci a tak po pár minutách naprosto netuším, kde mám foťák! Moje Zetko! Když jej tak do hodiny nenajdu, hrozí, že jej vezme příboj. To je dneska ale noc! Dlouho, hodně dlouho jsem jej hledal. Když už jsem byl bezradný, sedl jsem si na kámen a začal přemýšlet, že půjdu do auta pro nějaké silné světlo. Foťák tady nechat nemůžu! Ale trefím přesně sem zpět? A vůbec, jsem vlastně alespoň ještě trochu správně tam, kde jsem jej nechal? Kolotoč výčitek se v šedé kůře mozkové naštěstí netočil dlouho. Náhle se přímo přede mnou, asi tak třicet metrů na jedné hodině, náhle zeleně blikla LEDka. Je tam! Je tam! Jo! Konečně můžu jít spát! Ulehal jsem někdy kolem půl čtvrté ráno a když mě kluci probudili k ranní kávě, vyprávěl jsem jim můj noční příběh. Nebýt rozložené techniky všude po autě, asi by mi ani nevěřili, jakého pitomce to s sebou zvali. A to ještě nevěděli, že tu největší rošťárnu jim teprve provedu.
ISLAND (6/7): ROZLUČKA S PÝTRSEM A PŘEBAREVNÉ ÚDOLÍ
Horkáč nakonec musel z Islandu odletět o několik dní dříve, než já. A nastal tak moment, který jednou nastat musel. Rozlučka. Přijde mi fair většinu trapných životních okamžiků a milníků spojených s nadměrnou konzumací alkoholu do psané podoby nepřepisovat, ale v tomhle případě bych rád udělal výjimku. Nastal totiž okamžik, kdy jsme konečně měli záminku a de facto i nadmíru vhodnou příležitost donutit Miroslava a Ondru k ochutnání těch dvou nechutností, které jsme si pro tento slavný moment uchovali. Lišejník a lávu! Začali jsme lišejníkem, jak jinak. Zatímco Ondra již při nádechu a ještě zcela za střízliva vypadal, že to po prvním ochutnání vyhodí i s čerstvě pozřeným vepřovým žebírkem, Miroslav znalecky zakloktal a polkl: “Normální hořká řasárna. Bylinka no. Nechápu, co naděláte” a tvrdě pracoval na svém kamenném výrazu, aby nám nedal ani náznak toho, že je to tak trochu ekelhaft. Po sérii nechutného lávového likéru prohlásil, že lišejník je teda lepší a ostentativně jej polkl ještě jednou. Na jednu stranu mě trochu mrzelo, že jsme se nedočkali žádného cirkusu, ale na stranu druhou jsem byl rád, že těch 30$ utracených za obyčejný lišejník naložený v levném výčepním lihu nebudu na konci pobytu muset vylít na zem, a lišejník tak našel svého nového adoptivního majitele.
Horkys už si myslel, že nejhorší má za sebou a všem rozlil Sheckletona, tedy vynikající whiskey, kterou jsme proložili naším oblíbeným espressem (rozuměj: slazenou vodkou s příchutí kávy). Pakliže začínáte po přečtení těchto řádků ztrácet orientaci tak, jako my po jejich požití, nezoufejte. Hlavní hřeb večera měl totiž přijít. Já jej již znal, ale pro Petra to bylo poprvé. Kapřík. Geniální panák vymyšlený Miroslavem tady a teď. Panák, po jehož první konzumaci jsem se musel jít projít kolem Manky, a po konzumaci druhé jsem si jej zamiloval tak, že při psaní tohoto textu na něj získávám znovu chuť. Oč se jedná? Je to celkem jednoduchý recept - do panáku Akvavitu (tedy skandinávské kmínky) se nařežou dva až tři stroužky česneku. Panák se rychlým pohybem musí i s celým obsahem dostat do úst, kde dojde k postupnému rozžvýkání česneku v akvavitu. Po polknutí následuje položení většího krystalu soli na jazyk. Výsledná směs chutí skutečně připomíná přismaženého a přesoleného vánočního kapra, po kterém získal tento speciální nápoj svoje jméno. Ondra, který už pár dní řeší mírné nastuzení, si dal do panáku dokonce ne stroužky dva či tři, ale de facto celý česnek, na což Miroslav reagoval logickým dotazem: “Ty máš Ondro nastydlý i konečník, či co?”. Všem nám bylo jasné, že takto započatá zábava nemůže vydržet dlouho a že by mohla skončit více než potupně. Ondra tak začal nemilosrdně trvat na tom, že se půjdeme společně vykoupat do horkého pramenu Landbrotalaug, který by měl dle všeho být na druhé straně jezírka, než kde parkujeme. A tak zatím co se Mirek odvalil do kabiny, aby si vlezl do spacáku a prohlásil rozlučku za skončenou, my tři jsme postupně přebrodili ledovou vodu a jeden za druhým nahatí naskákali do horkého bazénku ve skále, který měl rozměry zhruba tak metr a půl na metr. Ondra a já jsme si znalecky nechali na hlavách kulichy, Pýtrsova pleška už je zvyklá na polární kraje a tak mohl machrovat bez čepice.
Ještě než jsme však naskákali do vody, rozmístili jsme všichni v jejím těsném okolí několik časosběrů noční oblohy, kterou jsme dnes snímat museli! Přestože byl stále silný měsíc, mnohokrát se vinula polární záře přes celý obzor. Bylo to opojné! Započali jsme tak zcela nevyhnutelnou debatu o tom, zda je tohle ještě práce. “Tak pominu-li fakt, že mnozí lidé za práci považují pouze činnost, která je nebaví…”, započal jako obvykle poněkud ze široka Petr, “je nutné si uvědomit, že fakt, že jsme nazí v horkém bazénku v mírně podnapilém stavu nic neubírá na faktu, že všichni tři tady teď snímáme záběry, které jsou nedílnou součástí našich pracovních výstupů, takže za mě rozhodně pracujeme!”. “A na to se napijem!”, pronesl Ondra a vytáhl karibský rum, který s sebou vynesl z Manky. Naše pracovní nasazení toho večera byla doslova ohromující, šichta skončila až dlouho po půlnoci.
Ráno nebylo z nejrychlejších, ale odehrálo se ve vší počestnosti. Jakmile přestalo pršet, Ondra s Mirkem rozestavěli na stativy čtyři kamery a natočili nový díl série Horkáčových rozhovorů “Foto Hausbot”. Natáčení rozhovoru pro mě ale bylo tak trochu utrpením. Nikoliv pro bolavou hlavu nebo nevolnost, to ne, všechno bylo v pořádku. Ale pro světlo, které začalo poletovat kolem nás a tu a tam se opírat o kolmé stěny hor a skal. Úzké světelné paprsky si hledaly cestu skrze mraky a já měl co dělat, abych neustále nefotil anebo alespoň nesledoval okolí, ale věnoval se rozhovoru. Ten skončil naštěstí brzy a já jen rychle sedl do Koďoura a vyrazil se s foťákem i s dronem podívat na protější údolí, kde se mi to zdálo být zajímavé. Navíc leželo už za hranou ochranného pásma letiště a mohl jsem tam tak startovat drona. “Jsem zpátky tak za půl hodiny jo, kluci…” prohodil jsem ještě ke svým parťákům, aby mi za hodinu volali, že pomalu pojedou směr Keflavik, odkud to večer Petrovi poletí, a že je mám pak dojet. “Ne ne ne, pojeďte za mnou, uděláme super nejvíc hustej záběr Manky!”. Kolos i s třemi pasažéry se tak objevil za necelých deset minut přímo u mě, na místě, kde jsem “objevil” naprostou náhodou fenomenální čedičové varhany zvané Gerðuberg, rudý kopec a krásnou cestu. No kluci měli radost, že to vidí, a Ondra ochotně Mankou zapózoval, aby jí to slušelo. Bylo to epický a natáčeli jsme dobře půl hodiny. “Petře, jak dlouho tady asi ještě chceš být?”, zeptal se mě Horkáč, kterému mělo letět letadlo zhruba za devět hodin ze stopadesát kilometrů vzdáleného letiště. “Tak dvacet minut, možná třicet, a hned pak pomažu. Tak tu se mnou zůstaň a pojedeme na letště spolu”, navrhl jsem. Galantně odmítl, tušil, že to se mnou ještě nebude jednoduchý. Nicméně jsme se dohodli, že jej pak večer hodím na letiště a že dorazím včas, aby si mohl vykýblovat svoje věci z auta. Polétal jsem si krapet kolem varhan a rozhodl se podívat se ještě hlouběji do údolí. Kdo ví, na konci je v mapě vodopád, třeba tam dojedu. Když jsem však po prvním kilometru objevil přenádherný vulkán s nevyslovitelným názvem Ytri-Rauðamelskúlur, bylo mi jasné, že tady chci alespoň vystoupit a nadýchat se. Roztáhnout si hrudní košíček, vždyť tohle je nádhera! V tu chvíli mi došlo, že Manka je už dávno pryč, jsou zhruba dvě hodiny odpoledne a já ještě nejedl. Naštěstí jsem našel v kufru pytlík s jelením ragú, které jsem hned hodil za motor, abych jej alespoň trochu ohřál. V palubce na mě čekala jedna zapomenutá vidlička a na druhé straně kufru toaleťák - párty jak hadr! Na konci údolí skutečně vodopád byl, ale už ve stínu. Nechtěl jsem tu strávit zbytečně moc času a tak jsem jen tak cvičně nastavil časosběr do nádherného údolí a šel si do auta nabít mobil, abych jím mohl ovládat dron. Do něčeho jsem se na chvilku začetl a najednou mě v periferním vidění upoutal záblesk v pravém zpětném zrcátku. Rychle jsem se do něj podíval a nevěřil vlastním očím - vždyť mě v tom časosběru lítá duha! A jaká!
Vyběhl jsem ven do deště a hned vyletěl dronem. Nejprve jsem jím couval proti dešti a kameru proti kapkám namířil až na posledních chvíli, aby nebyla čočka hned po startu špinavá. Shora to ale nebylo zdaleka takové, jako zdola a tak jsem dron přepnul rychle do režimu přistání a připravil si foťák. Jen co jsem drona vypnul a hodil do kufru auta, běžel jsem se Zetkem a nasazeným objektivem 16-35/4 fotit tu nádheru! Ale bylo pozdě a duha začala slábnout. Mrzelo mě to. Časosběr běžel přeci jen na delším ohnisku a duhy tam bude akorát kousek. Šel jsem lehce smutně obhlédnout terén a promyslet si, kde bych byl býval duhu fotil, kdybych tu byl včas. Jsem na místě dobrého rozhledu a výhled do krajiny je tu docela široký. No byla by to bomba! A jak jsem tam tak seděl a koukal, stalo se neuvěřitelné! Duha se vrátila a to ještě silnější a dokonce dvojitá! Paráda! No řádil jsem jak pominutej, dokud to šlo. Ještě že tu Horkáč nezůstal, protože můj čas k odjezdu směr Keflavik začíná být dost našponovaný. Jen co duha skončila svou show, vyrazil jsem za Mankou, která už dávno čekala v Reykjaviku. Cestou jsem párkrát zastavil na hezké světlo, ale taková paráda, jako s duhou, to už nebyla. V tu chvíli jsem si však uvědomil jednu věc. Jak jsem jen tak vypadl z Manky na rychlo, nechal jsem v ní svoje doklady. A s nimi nejen řidičák, ale taky kreditky. Peněženku jsem tu za celý Island ještě nevyndal a jak vypadají jejich peníze, taky nevím. Co bylo třeba jsem doposud platil bezkontaktně telefonem, úplně všechno. A jak jsem se tak zamyslel nad absencí platebních karet, napadlo mě zkontrolovat stav paliva. “Do hajzlu”, rezonovalo několikrát kabinou. Dojezd vozu byl tak maximálně Reykjavik, pokud pojedu velmi úsporně. Na letiště to nezvládnu ani náhodou. Nasadil jsem tempomat přesně na devadesát a cestou se pokusil zastavit na dvou pumpách, abych se ujistil, že zrovna nafta se tu platí jedině klasickou kartou, nikoliv telefonem. Ukazatel stavu paliva jsem hypnotizoval až před Reykjavik, od kterého mě dělila výrazná mořská zátoka. Objet ji, to bych už nezvládl ani časově, ani s palivem. A tak jsem vjel do obřího podmořského tunelu Hvalfjörður, kde mě až uprostřed došlo, že se takovéhle tunely v Evropě dost často platí. Ale nestresoval jsem se - že by mě kvůli absenci peněz poslali zpátky do tunelu? To asi ne. Nějak bychom to určitě vymysleli… Tunel se naštěstí neplatil a až teď při psaní tohoto textu jsem zjisti, že ještě loni touhle dobou platil rovnou tisícovkou islandských korun. Měl jsem zase štěstí a pomalu dojel až k Mance. Koďoura jsme dotankovali a Petra hodili na letiště všichni spolu. Dnes večer budeme spát u dalšího krásného majáku a venku je naštěstí hnusně. Tak se třeba zase pořádně vyspíme.
ISLAND (7/7): KAJAK A ČAMČARÍ
“Jedem!” zasvištěl vzduchem první ostřejší příkaz Miroslava od okamžiku, kdy jsme vyrazili na cestu. Bylo vidět, že dnešní přejezd na Fjallsárlón myslí vážně. Teď je celkem hezky, ale zítra a pozítří má celou dobu lejt. Dnes ráno se ale vylodí na opačné straně Islandu Barča, tedy Škoda 100, na jejíž střeše se veze můj kajak. Barča má tento týden slavit padesátiny, tak ať je oslavíme hezky společně tou nejlepší jízdou, nebo ne? Mirek a Ondra to valili Mankou, já jel napřed Kodiaqem, abych stejně za chvíli zastavil na focení a kluky dohnal až ve městě Selfoss, kde Koďoura necháme na benzince a dál pofrčíme všichni Mankou. Ccvíli jsme si tedy zahrávali se scénářem ponechání Manky na pobřeží a výrazně ekonomičtější jízdou Škodovkou za Škodovkou, ale nakonec zvítězila Manka pro její společenský prostor uvnitř a takřka neomezené možnosti nabíjení. Ještě že tak! Jen co jsme vyjeli už společně ze Selfossu odehrávaly se za okny našeho náklaďáku doslova kulervoucí scenérie. Takové to počasí, kdy víte, že chcete všechno, jen ne sedět v autě. Chcete fotit. Lítat. Točit. Časosběrovat. “Chlapi, jinak to ale nestihneme vůbec. Letí Ti to Petře domů už v sobotu”, opakoval Miroslav situaci, ve které jsme. Moje nervozní nálada mu nemohla uniknout, neboť jsem se pod tíhou unikajícího počasí tradičně uchýlil k mým lehce vulgárním výlevům typu “Ty šlajery z nebe to tady do těch ledovců mrdají, až mi z toho jebne hoši!”. A podobně. Nedalo se nic dělat. Rychleji jet nemůžeme. tedy Manka by mohla, Ondra by mohl. Ale místní pokuty jsou vyhlášené, jedeme zkrátka devadesát. A když sedíte na místě spolujezdce mnohatunového kolosu a slunce jede svojí “šau”, devadesátka je jako kdybyste stáli v dešti pod okapem a ani se nepohnuli. Je to nechutná rychlost. Ale jedeme. Barča je už na místě. Blížíme se, a po takřka celém dní stráveném přejezdem nám zbývá posledních deset kilometrů, stačí už jen mírně zatočit vlevo a zahnout za hřeben.
Jen co jsme za něj zajeli, obloha se zatáhla a z nebe padaly k zemi cárance deště. Viditelnost klesla spíše na desítky metrů a bylo jasné, že je po světle. “Inu to je přesně z té rubriky: tak tohle nám skutečně nevyšlo… Celej den paráda a posledních deset kiláků se to takhle podělá…”, poznamenal Miroslav. Za chvíli už Manka zabrzdila na parkovišťátku, kde na nás čekala Barča, kajak, Jana a Dan. “Nazdááááááááááááár! Tak, to bylo přivítání a teď jdeme makat, dokud neleje moc, máme deset minut max. Přivítáme se víc až po tmě!”, oznámil Miroslav naším novým kumpánům a já začal kontrolovat loď. Rychle jsem si přichystal převlečení pro případ, že bych do té zhruba třístupňové vody spadl, taky drona, pádlo a vyrazil jsem k zátoce. Ondra mě rychle přeletěl dronem, a já už byl na břehu. Přestože jsem ze sebe strhl dobře tři vrstvy oblečení, zpotil jsem se při tom nafukování víc, než bych chtěl. Ale to nevadí. Skočil jsem rychle do loďky a těšil se na to, co přijde. Nad ledovcem v pozadí laskavě poblikávaly růžově červánky, mírný deštík dodával na atmošce a já se poprvé odrazil od břehu. První zabrání nebyla příliš sebejistá, ale jak jsem drandil mezi krami čím dál blíž, věděl jsem, že jsem konečně sám sebou. Ve svém živlu! Občas jsem si na jednu či druhou kru hopsnul i s kajakem, abych ji pak namáhavě dostával z pod lodi. Ještě se tak kvůli takové blbosti udělat! Ani jsem se nestihl rozpádlovat a padla tma. Loď jsme nechali pod autem a sešli se všichni v Mance. Kapřík. Espresso. Skotská. Český utopenci a další skotská. Zábava se začínala sotva rozjíždět, ale na všechny padla únava. Zalehli jsme a spali hned jako koťata za zvuku kapek dopadajících na rezonující střechu našeho pojízdného zámku. Když jsem se ráno probral z ledových snů, Barča už byla pryč na své cestě Islandem. Venku lilo. Kávička. Snídaně. Kávička. Pořád lilo. Už bylo pozdní odpoledne a pořád lilo. “Už mi jebe z toho, jak lije. A Manka potřebuje dobít”, posteskl si Ondra. A tak jsme již na sklonku prosezeného dne rozjeli naší domácnost do kempu, kde jsme ji napojili na proud. A byla tma. A když skončila tma, a rozednělo se, pořád lilo. “Pořád mi jebe, ale můžeme jet. Manka je nabitá”, zahlásil opět Ondra my vyrazili k laguně u ledovce Svínafellsjökull s myšlenkou, že by šlo na kajaku vyplout tady. Ale pořád lilo a jsou tu turisti. Tady ne. Ale přeci jen jsem alespoň vyletěl s dronem, abych se podíval na obří kry shora. Byly jako plující šachovnice - černé střídaly bílou. Bílá Vás asi nepřekvapí, ale kde se vzala černá? Je to jednoduché - jedná se o sopečný popel. Zda pochází přímo ze sopečné erupce Eyjafjallajökull z roku 2010, jak mnozí tvrdí, to nedokážu posoudit. Ale byla to podívaná!
Odjeli jsme s Mankou zpátky na naše parkovišťátko, když se z ničehonic obloha roztrhala. Dokonce jsme zahlédli tu a tam sluneční paprsek. Okamžitě jsme znovu nafoukli loď a já vyrazil mezi kry. Konečně jsem si na břeh také vzal svůj spacák, abych mohl udělat snímek, který jsem měl v hlavě po celou dobu Islandu. Dronie, tedy selfie z dronu, ve spacáku a v lodi! Už jsem lezl do husího peří, když mě Miroslav zastavil. “Ty hele, nechci Tě do ničeho nutit jo, ale ten spacák má hodně podobnou barvu, jako vnitřek lodi. Vždyť tam nebude skoro vidět. Nechceš si do něho vlézt naruby? Vždyť je uvnitř tak krásně žlutej! To bude nádhernej kontrast s tou červenou lodí, ne?”. Uznal jsem hned, že má pravdu a do spacáku skutečně vlezl naruby. Ještě že tak! Konečně vznikl můj nejdůležitější islandský snímek a já mohl vyrazit domů za rodinou! Večer jsme přesunuli už blíže k Reykjaviku, koupil příšerně drahé islandské pivko v plechovkách a přespali v zóně ochranného pásma pitné vody pro islandské hlavní město. Kdosi na nás naštvaně zavolal policajty, ale to už bylo v pohodě. Pár úsměvů vyřeší nevyřešitelné a já už seděl v letadle domů. Čamčarí, čamčará a hotovo. Jo. Tohle byl zase epickej vejlet! Asi tady budu muset udělat workshop!
Loď: Gumotex Thaya
Spacák: Patizon G800
dron: DJI Mavic 2 Pro
www.srdcari.cz
