MADEIRA 2023

Zaklopil jsem počítač, zabouchl dveře bytu, popadl svou ženu za ruku a zmizel v té krásné divočině uprostřed oceánu s cílem obyčejného užívání společného bytí, nemyslet na práci, na knihu a na děti s láskou jen vzpomínat… Jakkoliv to měla být „pouhopouhá dovolená“, cestovat po mém boku asi zkrátka přitahuje nečekaná dobrodružství, maléry i nevšední radosti z té krásy, která člověka obklopuje. Když už píše deník SAMA OD SEBE i moje choť, je jasné, že tohle zas nebyl úplně běžný partnerský pobyt all inclusive, ale ochutnávka svobodného objevování nepoznaného. Oba máme krvavá a oteklá kolena, otlačená ramena, permanentní žízeň a pocit, že peklo a ráj mají někdy k sobě nečekaně blízko.

MADEIRA (1/7)  Příběh modrého ruksaku

Pamatuju si to, jako by se to stalo před měsícem, tj. docela dost rozmazaně a matně, ale ten obraz v tý hlavě pořád ještě někde je. Ty krávo, ta moje blonďatá holka si mě fakt prej vezme, chápeš to? Se svatbou chce vysadit prášky, takže naše plánovaný líbánky jsou taky třeba na dost dlouhou dobu poslední šance na nějakej společnej trek… To se nesmí promarnit! Zaběhl jsem tehdy do krámu a vybral jí jako dárek k narozeninám krásnou modrou krosnu, protože ta její byla hrozně odraná a nepohodlná. Neřešil jsem značku ani cenu, ta barva rozhodla okamžitě. Pojedeme do Černé hory! Sjedeme tam nějaký řeky na raftech a budeme sice oddaní, ale svobodní!

Hovno, hovno, zlatá rybko. Zuzka nemá ráda, když to ventiluju takhle veřejně, ale proběhla svatební noc, kterou si oba pamatujeme docela jinak. V mých očích to byla dost hustá a nekonečná jízda, ale taky to může být způsobený tím svátečním marihuovaným koláčkem od Janky. A i když se na průběhu naší „první“ noci nejsme schopní dodnes shodnout, jedno je jasný - od toho okamžiku jsme už nebyli dva, ale tři. Teda, Zuzka zpochybňuje i tenhle zcela nezpochybnitelný a očividný fakt a svaluje to na události nadcházejících dní, ale to je tak všechno, co k tomu může říct. Zkrátka bylo zaděláno na Madlenku, která byla od svatby ve výrobě a s ní následovaly všechny ty těhotenský okamžiky štěstí i strasti v podobě zakázanýho toniku a vína a taky odložený cesty do Černý hory na neurčito. Ty bláho. My budeme mít dítě!

No a od toho okamžiku ležela nikdy nepoužitá modrá krosna ve skříni. Mezitím si Zuzka ještě jednou zarodila, já si obhájil doktorát a pořídili jsme dětem psa, kterej se rozhodl je pohlídat na chalupě v Miletíně před prarodičema a my dostali na tejden opušťák. Na chodbě jsem nafoukl tři různé karimatky, z nichž si milostivá paní do své modré krosny zabalila neomylně tu nejpohodlnější a odjeli jsme s koštovací zastávkou na Pálavě směr vídeňské letiště. Madeiru čekají odložené líbánky!

MADEIRA (2/7)  Cesta je součást dovolený, synku!

Jo, tak to přesně říkával můj otec, kterýmu to ale nikdo nevěřil, protože to byl jasnej prototyp člověka s cestovní horečkou jako hovado. Táta neměl cestování úplně v krvi, nejlepší cesty pro něj byly ty, které už měl za sebou a věděl, jak to všechno dopadlo. Naše tradiční společná výprava z Holic do Žacléře pro keramickou hlínu se plánovala na týdny dopředu, však je to takovej flák cesty! Když jsme před deseti lety vyrazili společně ještě se švárou Matesem na Brač, kde už to táta znal, protože nikdy nejezdil rád tam, kde to neznal, zaparkovali jsme Fábii pod borovicí a nikam se s ní už nesmělo. Kam nedojdeme pěšky, to nás nezajímá, protože řízení v zahraničí je rizikový, abyste věděli, holomci!

No, jenomže já to mám naopak a za cestu opravdu považuju všechno mezi zamknutím a odemčením bytu. Na Madeiru nám to se Zuzkou letělo v pondělní poledne z Vídně, kam je to z Pardubic přeci jen krapet z ruky a proto jsme vyrazili už v sobotu s cílem dvou nocí strávených v naší milované oktávce. První noc už bez harantů jsme strávili s Harantem na hradě Pecka, tu druhou na Bezkempu mezi vinicemi v Dolních Dunajovicích, přímo pod Pálavou. Na klidném pozemku obletovaném roháči jsme za cvrkotu sarančí nebyli sami, ale vedle parkovala ještě přátelská single Alena z Prahy. No dobře, začíná to trochu jako laciná povídka z péra Eriky Mitchell na Pornhubu, ale průběh noci byl výrazně zábavnější než trojka na venkově. Šajnující měsíc totiž vytáhl Alenu z jejího stanu, která namísto obřího dilda vystavila úplňku dle jejích slov „kouzelný křišťál, aby se dobil energií“. Amatérský mineralog Péťa se v autě dusil smíchy, dokud neusnul. A ještě ráno cítil křeče v žebrech.

V Dunajovicích jsme si dopřáli za východu slunce kafe z automatu v místní pekárně, koupili jsme taky křížovky do letadla a vyrazili do rakouské metropole. Z přistání ve Funchalu s kódovým označením ICAO jsem měl respekt, však sleduju už několik dní, jak se co chvíli nějaké letadlo otáčí těsně před dosednutím a odlétá na druhý, či třetí pokus, anebo rovnou do Lisabonu či na Kanáry. V madeirském Santa Cruz mohou přistávat jen piloti po speciálním výcviku a tak se na to vlastně docela těším. Však pilot obvykle sedí ve stejném letadle, jako já, tak je to i jeho krk, no ne? Zuzka tohle jen tuší, nebudeme se znepokojovat. Chudák sedí v úplně jiné části letadla, protože jsem odmítl zaplatit vyděračskému přepravci Istvánovi 73€ za volbu sedadel, tak se musí má choť držet holt někoho jinýho. Letadlo při přiblížení házelo trochu víc, než jsem čekal a Slováci kolem mě začali křičet. Rozhodně neřvali „důvalašídů“, znělo to spíš jako „tykokotnaozaj“. Když jsme konečně dosedli za ohlušujícího potlesku našich bratří bez „ř“, nejmohutnější východňárský cestovatel s výraznými zelenými brejličkami zahulákal na všechny kolem z plna hrdla: „Jezus Marjá, asi som sa posral!“. A tak jsme konečně na ostrově. Hurá na trek!

MADEIRA (3/7)  Nepřátelská květena [píše Zuzka]

Na letišti na nás čekal domluvený usměvavý taxikář, který nás má se zastávkou v supermarketu hodit na start našeho putování. Protože mi poslední dva dny není úplně nejlíp, dost možná i z nervozity z toho, jak to zvládnu, nakupování jídla na příští čtyři dny mi moc na naší zastávce při cestě do hor vůbec nic neříká. Nemám hlad, ani na nic chuť. Kdežto Petr nakupuje hladový, takže zběsile nosí věci do košíku a já se ho snažím krotit: „Co blbneš vždyť to všechno poneseme!“ Odpověď zní: „Ponesu to já a něco jíst musíme!“ A přihodil ještě pár konzerv a nějaké pečivo. Tady musím, můj drahý, přiznat, že nás tvůj hlad zřejmě zachránil. Mě v tu chvíli vůbec nedošlo, že to, co teď koupíme, budeme příští čtyři dny snídat, obědvat i večeřet.

Nezapomněli jsme koupit hajzlapapír, zapalovače a Petr samozřejmě oslavnou plechovku piva na start. Najednou stoupáme taxíkem mlhou do hrozných krpálů a když řidič konečně pochopil náš plán, ostentativně si začal klepat na hlavu. Začínám se trochu bát. Jako vím, že se tady ty přechody chodí, ale jestli bude takhle hnusně… Vydržím být celou dobu mokrá? Do čeho jsem se to zase dala? A ještě dobrovolně! No nic. Svět patří těm co se neposerou! Anebo alespoň těm, co se neposerou předem. Vzdát to přeci můžu vždycky!

Najednou se ale mlha rozestoupí a my se pomalu blížíme do místa, odkud má začít naše putování. Otevírá se nám jeden z nejkrásnějších pohledů, co jsem kdy viděla. Jsme vysoko nad mraky, slunce svítí a všechno je najednou takové růžové. Tady člověku patří celý svět! Je to fakt paráda. Rychle přebalujeme věci. Teda já rychle a Petr tradičně pomalu. Musí si to přeci všechno uspořádat aby mu to vyhovovalo. Jako upřímně… v některých věcech je to taková princeznička, že by to do něj člověk ani neřekl. Ale mě to je dneska fuk. Trpělivě sedím, čekám a u toho koukám na tu nádheru pod sebou. Tohle za to stojí!

Když si konečně vytunil všechny svoje věci jak potřeboval, vyrážíme naší první levádovou stezkou. Je to veliká krása, člověk jde celou dobu stínem podél potůčku, který vytváří chladné mikroklima. Navíc to má velmi nenápadný sklon. Jde se mi fakt dobře a mám ze sebe dobrý pocit. Na konci pěšinky je vodopád s krásným jezírkem, je už ale docela dost večer a na koupačku je v tu chvíli vlastně i zima. Navíc chceme dojít do tábořiště nejlíp ještě za světla a tak hned stoupáme od jezírka neznačenou stezkou, kterou jsem si vyhlédla ještě doma na satelitních snímcích. Naštěstí je pěšinka udržovaná a lze po ní jít. Hurá! Tak tenhle risk mi vyšel. Nastoupáváme rychle nějaké metry, až se ocitáváme na veliké náhorní plošině, kde už není moc porostu, jen omamně vonící mateřídoušky. Je to krása. V podstatě by se tady kdekoliv dalo postavit stan, ale shodneme se, že raději dojdeme na oficiální tábořiště, což nám navíc zkrátí zítřejší cestu.

Najednou se ale cestička začíná zmenšovat a vegetace zahušťovat. Ty celkem hladivé janovce metlaté vystřídala nějaká jejich místní obdoba která šíleně škrábe a píchá. Petr je každým metrem nervóznější. „Ty volé, co je tohle za nepřátelskou květenu!?“ Podle své milované a obstarožně vypadající GPSky neustále hledá cestičku, která tam opravdu vede, ale asi po ní nikdo moc nechodí. Vždycky, když už máme pocit, že jsme nadobro ztraceni mezi trny, najdeme na kameni pod nohama malou oranžovou šipku, což Petra vytáčí ještě víc. „Tohle jako někdo označil jako cestu? Si dělaj prdel, ne? Já si snad vezmu dlouhý kalhoty už mě ty kytky nebaví!“

Já jsem paradoxně v klidu. Jako kovanej orienťák jsem na podobný věci od kytek zvyklá. A ostružiny jsou za mě o dost horší. Až mě udivuje, jak v klidu tím procházím. Na to, jak dlouho už orienťák neběhám, jsem pořád dost otrlá. A fakt jsem v tu chvíli vděčná, že mi tenhle sport prošel životem. Naučil mě toho hodně - například neztrácet zbytečně výšku a chodit nejkratší cestou. To ale třeba v tomhle případě nebylo úplně nejlepší, když vezmu v potaz, že asi 300 m od nás vede značená stezka. Ale bere to trochu oklikou! A určitě není tak zábavná!

Konečně v šeru u lesa rozpoznáváme grily, které tu jsou skoro na všech tábořištích. V té tmě sice vypadají jako obrovské náhrobky, ale jsme rádi, že jsme došli. Rychle stavíme stan - já po tmě a Petr s čelovkou… Ano. Ještě doma jsme se shodli, že v rámci minimalizace vybavení a váhy na zádech nám bude stačit do dvojice jedna čelovka. To jsme výjimečně byli blbí oba.

———-

Naše trasa prvního dne: https://www.strava.com/activities/9387240096

MADEIRA (4/7)  A zase ten Karel Jaromír!

Včera jsem ve stanu do noci na chatrném signálu a s vybitou baterií lovil v telefonu povolení ke stanování. Postupně jsem zjistil, že podmínky nastavené místní vládou nedávají smysl a že je člověk de facto nedokáže splnit, i kdyby se rozkrájel. A tak jsem z vládního systému vymámil cosi jako povolenku na stanování nedaleko našeho místa na září a spokojeně usnul. Tohle už bych přeci ukecal!

Po snídani jsme vyrazili na tentokrát značenou stezku, poprvé do pořádných kopců, ale stále ještě kolem levád, místních zavlažovacích potůčků, které na ostrově budují portugalci přes půl tisíciletí a na které jsou taky patřičně hrdí. Naše cesta vede skrz vodopády, přes místa s výhledy na širý oceán a nad mraky, pod nimiž se kdesi tam hluboko dole nachází lidská obydlí. Se Zuzkou se shodujeme, že je to jako procházka botanickou zahradou, která ale nemá turnikety, skleněnou střechu nad námi a která nikdy nekončí. Najednou máme pocit, že jsme na ostrově sami, protože nikde nikoho nepotkáváme. A pokud se přeci tu a tam objeví lidská postava s batohem na zádech, je to ve čtyřech případech z pěti Čech či Slovák a tak brzy zdravíme už jen „ahoj“, na čež se nám zpravidla dostává odpovědi „No nazdar!“

Stejné odpovědi jsme se dočkali taky na jediné občerstvovně na cestě, Boca Da Encumeada. Akorát v momentě, kdy jsme se Zuzkou hledali elektrickou zásuvku pro dobití powerbanky, do podniku vtrhl podobně odraný pár s krosnami. „Ahoooj“ vysílám pozdrav, abych se dočkal odpovědi, jak jinak: „No nazdar!“ A protože šli zjevně proti nám, přisedli jsme si k nim ke stolu, abychom zjistili, jaká je naše cesta dál. Slovo dalo slovo a náš nový nejlepší kamarád Jarda se nás zeptal, kde jsme nechali děti a odkud že jsme. A když se to dozvěděl, málem jsme všichni spadli ze židle. Jarda je z Miletína a našé chalupu, kde zrovna naše děti naplňují životy prarodičů, dobře zná - však jej taky stavěl dědeček jeho prapředka, Karla Jaromíra Erbena. A když už vedly indicie jeho původu příliš blízko, přiznal barvu: „No jo, já jsem Erben. Akorát ne Jaromír, ale Jaroslav!“

Oba nás pár namotivoval k tomu nespat tady u města pohození ve škarpě, jak byl náš původní plán, ale naopak nastoupat na hřebeny a přespat tam, opět na divoko. Přesně nám popsali to nejlepší místo a Zuzka nás tam pak dovedla v tom nejkrásnějším světle. Vystoupili jsme z mraků, které se po zbytek noci válely těsně pod naším stanem a já moc dobře věděl, že lepší výhled už bych tady hledal jen těžko. Tohle bude krásná noc!

MADEIRA (5/7)  Ten trek je fakt na posrání

Stan jsme sbalili ještě za tmy a se svítáním vyrazili směr nejvyšší bod ostrova, Pico Ruivo (1861 m n.m.). Zatímco šla naše ranní i dopolední trasa v milosrdném stínu, druhá půlka dne již vedla na slunci. Kilometr převýšení, batohy, náročný terén a minimum vody po cestě. To všechno přispělo k tomu, že Zuzka krapet obrátila list a z nadšené trekařky tu se mnou šla chřadnoucí dušička, co ale dělala všechno proto, abych to na ní hned nepoznal. No neva, tak je to kopec. Každej jednou skončí, nebo ne? S každým rohem a každou zatáčkou, s každým stoupáním i s každým novým horizontem se nám naskýtají nové a ještě hezčí pohledy na ten svět tam dole po námi. Nestačím se vším kochat, foťák cvaká prakticky nonstop. Oblaka pod námi, slunko tam nahoře. Kolem nás kvetou orchideje (např. obří prstnatce madeirské Dactylorhiza foliosa) a omamně voní, tedy spíše smrdí, endemické a nádherné rostliny (např. Pericallis aurita). Pásmo lesa skončilo, ale namísto kleče cestu lemují suché a požáry opálené vřesovce stromité (Erica arborea), které v krajině působí spíše jako dekorace, než kdysi živé bytosti.

Dnes chceme dojít na chatu pod nejvyšším vrcholem Madeiry a přespat uvnitř, protože okolo není pro stan příliš mnoho míst. Jak se chatě blížíme, dozvídáme se s každým protijdoucím nové legendy o bájném nerudném boudařovi, který pod vrcholem Ruiva sídlí. Zde jsou ty zásadní:

1. otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi. Jeho cílem je všechny odradit v návštěvě, čehož se snaží mj. docílit tím, že neubytuje nikoho bez předchozí online rezervace e-mailem. Na místě se se zájemci o nocleh nebude bavit nikdy

2. vaří jen občas a ne všem. Ostatním prodává pouze předražené a hlavně teplé limonády

3. v areálu není žádný odpadkový koš, prázdné plechovky od zakoupených limonád jsou návštěvníci povinni donést pryč v batohu

Všechno je to pravda. Nelida nás díky několik hodin starému mejlu ubytoval jako jediné hosty svého sídla. Vrchol Pica Ruiva zahalila mlha a chcalo celou noc. Za postel pod střechou jsme byli tak rádi! Ráno bylo jak z Krušných hor a nás čekal jeden z nejkrásnějších treků planety, na Pico Areiro. Neviděli jsme z něj nic krom samotné cesty, ale zase jsme nešli v davu a i tak to byla nádhera.

Na Areiru jsou boudaři normální, kafe a polívka voní už zdálky a není to drahé. Vdechli jsme tak každý svůj pořádně mastný vývar, salát, kapučíno se šlehačkou a hovězí maso s hranolkami. To mi záhy připomnělo jeden příběh z nacistických lágrů, kdy se němečtí bachaři bavili tím, že vyhladovělým židovským vězňům přežívajícím o jen chlebu podali tu a tam obdobně mastnou polévku. Záhy se vězni potáceli na latrínu za posměchu trýznitelů. Koho z nás dvou potkal podobný osud, nechám na Vás. Mě trávení funguje výborně.

Trek je u konce, je po všem. Taxík do civilizace, půjčení nejmenšího auta na světě a co dál? Malý domeček u oceánu na nás čeká až zítra a my tak hledáme místo naší poslední noci na divoko. Na nejhezčí oficiální spot Zuzka odmítá jít, v půlce trasy pláče a prosí mě ukončení jejího trápení. Spát jinde na pláži ve větru nechci a přilehlé parkoviště odmítám. Nejsme na Madeiře, abychom spali mezi auty! A tak sedáme do našeho Fiata pětistovky a letíme večerním světlem zpátky do hor. Zuzce se zalíbilo takové pěkné odlehlé místečko pod cedry. Jen co jsme postavili stan, nafoukli karimatky a vytáhli spacáky, ozval se doslova ohlušující rámus. Jen pár chvil trvalo, než jsme zjistili, že naší poslední noc venku strávíme na motokrosovém závodišti. To nevymyslíš! Naštěstí tyhle motorky nemají světla a v noci nejezdí.

MADEIRA (6/7)  Nervy jako hovado [píšeme oba]

Následující příběh je dobré vnímat nikoli v jedné, či dvou, ale rovnou ve třech rovinách. To si užijete.

[ZUZKA] značí výpověď mé ženy

[PETR] znamená jedinou objektivní výpověď situace

[CHALUPA] pak zachycuje dění na chalupě, kde naše ratolesti tráví čas s prarodiči a prababičkou, zatímco jsme my dva na Madeiře.

[PETR]

Uvolněný večer v domku na pláži, jistota studeného lahváče v ledničce a procházky v okolí levád s německými důchodci vůbec nejsou špatnou tečkou za bláznivým trekem. Ale ani jeden z nás to nevydrží déle, než pár hodin a tak jsme se pokusili vyrazit na místo, kde na celém ostrově vzniká jistě největší počet fotografií - do vavřínového lesa Fanal. Popravdě je to velmi pěkné místo, které však nelze mít nespojené s haldou lajkůchtivých nanynek a jejich přítelů s foťáky. Tu jedna poskakuje v červených plesových šatech kolem kravího hovna s okamžitým followerem v podobě nasraného býčka, tu druhá opakovaně okrasně utíká před chlapcem, jenž ji mistrně pronásleduje FPV dronem. Třetí si drží kozy až nad bradou v stříbrných šatech, zatímco jí klučík portrétuje  bezzrcadlovkou ze země. Jedinou výjimku tvoří osamocená blondýna zachycující pomíjivou krásu své prdele dronem, který položila na pařez a díky okamžitému náhledu na ovladači se tak může v upnutých legínách prohlížet ze všech stran v reálném čase. Pokud existuje něco jako influencerské peklo, je to tady. Se Zuzkou jsem se dohodli na urychleném opuštění Fanalu s tím, že si vyrazím zaběhat kolem levád. Na mapě jsem našel jsem potenciálně zajímavý okruh, těším se na to.

[ZUZKA]

Pomalu, ale jistě se blíží den, kdy tohle dobrodružství skončí. Za těch pár dní, co jsme slezli dolů z hor jsme si už trochu odpočinuli a Petr už má zase roupy, potřebuje alespoň jeden běhací zářez ne?! Když už je na ty Madeiře tak si přeci musí jít alespoň jednou zaběhat!

Lidi je to normální? Má tohle váš muž taky? Pánové, je to pro Vás taky tak důležitý mít nějaký, samozřejmě hodinkama přesně zaznamenaný běhání všude, kam zavítáte? Mě to přijde ujetý a fakt to nemám to ráda. Nerada se rozděluju, když jsme někde mimo, ale protože jsem děsně tolerantní manželka, tak vnitřně trpím a čekám, co zas vymyslí.

Sedíme v autě nad Rabacalem, a on už dobře půl hodiny řeší kam půjde běhat. Za okny auta je mlha jako prase a prší. V duchu si říkám, že jsem asi fakt divná, ale v tomhle bych běhat nešla, ani kdyby mě někdo prosil. Teda kecám, orienťák jsem běhávala i v horším počasí, ale to je tak nějak daný. To jsou závody a tak se jde do lesa i kdyby trakaře padaly. Pořád tam probírá mapu a já přemýšlím, co tam asi tak budu hodinu, nebo dvě v té mlze dělat a taky, jak jsem se tomu mohla vyhnout. Aha! Já jsem asi neměla být večer tak přítulná, to by měl teďka jiný starosti, jak mě přesvědčit, aby to klaplo alespoň dnes večer. Jenže tuhle čárku na futrech už má, tohle si musím pamatovat pro příště…

„ Zuziku?“ vyruší mě z mého přemýšlení. „Tak už to mám - tady mě vyhodíš a tady mě vyzvedneš. Poběžím to tak hodinu a půl. Může bejt?“ No, nelíbí se mi to. Tady jako budu hodinu a půl sedět v autě, protože panoramata úplně nejsou, což mu je jedno. Budu čekat, až se vyběhá a ještě v týhle mlze pojedu někam, kde ani nevím, jestli půjde zaparkovat. Super! „No to je mi právě takový blbý, že tady budeš čekat ale víš jak já za to počasí nemůžu, tak počkej já zkusím vymyslet něco jinýho!“

Mlčím a čekám. Po dlouhém rozmyšlení a hledání z toho vyleze trasa jednou levádou na konec a druhou zpět. Takových míst na Madeiře moc není a navíc je to výrazně níž u moře u městečka Ponta do Sol, takže by tam třeba nemuselo být tak hnusně. Říkám si, fajn půjdu se kousek projít a pak tam na něj někde počkám. To není nic tak hrozného.

[CHALUPA]

Děti se nechaly prarodiči přesvědčit na projížďku na kolech. Psa nechají prababičce Věře, však je mu vedro a stejně bude jen chrápat. Prababička souhlasí a pouští si televizi. Toto byl poslední okamžik klidu na všech třech frontách.

[PETR 12:55]

Se Zuzkou jsme vyrazili pěšky na začátek Levada Nova, kde jsem pustil hodinky, dal jí pusu a vyběhl. Teda moc pěknej bizár to je! Leváda vede zhruba dvě stě metrů nad údolím a povětšinou bez zábradlí. Běžet se dá po zhruba půl metru širokém betonovém chodníčku nad údolím. Kdo se nebojí, nepadá. A tak držím tempo kolem 4:46 na kilometr a užívám si exponovaný běh! Moc hezky jsem to vymyslel! Procházející turisté uskakují do křovisek a do vody, ale dávám jim vždy čas, aby nikdo nemusel do propasti a každému děkuju hezky portugalsky „obrigado!“

Zuzka mě přesvědčila, abych běžel s telefonem a mohli jsme si tak na konci běhu zavolat, kde se potkáme. Sdělil jsem jí odhad trvání výklusu se značnou rezervou na 70 minut, chceme se potkat asi ve městečku. Telefon v ruce překáží, ale nevadí. V tunelu si alespoň budu mít čím posvítit.

[ZUZKA 13:06]

Jít se projít horní levádou byla zásadní chyba. Říkala jsem si na horní levádě budou lepší výhledy. Ó! To jsem neměla dělat, je to děsně exponovaný! Půl metru široký chodníček, na pravé straně stejně široké koryto potůčku a nalevo díra jako prase! Zatočila se mi hlava a udělalo se mi blbě z představy, že ON tady jako BĚŽEL! Na spoustě exponovaných míst chybělo i to chatrný žbrdleníčko co tu obvykle mají. Šla jsem a vnitřně jsem se přesvědčovala, že to dám. Na místech, kde byla strž dolů jsem vážně přemýšlela, že raději půjdu tím korytem levády. Pak jsem zkoušela jít i bokem, jenže při představě, že tu šílenou díru mám za zády mi snad bylo ještě hůř.

[PETR 13:07]

Na druhém kiláku jsem kvůli lidem asi o patnáct sekund na kilometr pomalejší. Ale to nevadí. Valím to a je mi prima.

[CHALUPA 13:09]

Prababička Věra si uvědomuje, že neví, kde je pes. Obvykle chodí z domu jen na houpačku u vchodu, ale v rámci pátrání vyráží hledat zvíře do zahrady.

[ZUZKA 13:10]

Po necelém kilometru jsem si řekla, že se na to můžu vy…, no vy víte co. Fakt mi to za ten stres nestojí! Otočila jsem to a šla jsem zpět. V zatáčkách bez zábradlí jsem si jen říkala: „nekoukej se dolů holka, nekoukej se dolů!“ Koukala jsem tedy raději na koryto s vodou. Pak jsem ale zakopla a zavrávorala. Koukej se pod nohy a hlavně dýchej! Tímto způsobem jsem se došourala na pevnou zem a začala jsem přemýšlet.

[vsuvka]
Většina velkých dějinných zvratů v historii lidstva začala stejně. Žena začala přemýšlet.
[konec vsuvky]

[PETR 13:12]

Třetí kilometr je opět o něco pomalejší, hlavně kvůli tunelu. Nevadí. Valím. Po výběhu z tunelu mi ale jedna česká dívenka i po navázání očního kontaktu skočila nečekaně pod nohy. Rychle jsem uskočil, abych do ní nedrcnul a přitom mi ze zpocené ruky vypadl telefon. Přímo do levády, z jejíhož dna jsem jej vylovil. Kdo neznáte můj telefon - nemá zadní kryt a jsou na něm vidět všeljaké tištěné spoje a NFC čtečka. Displej je už pátý, baterie a nabíjecí konektor jsou taky vyměněné. Ma za sebou několik klinických smrtí, z nichž nejdelší trvala deset měsíců, během kterých odpočíval umírající iPhone X v šuplíku, ohnutý uprostřed do pravého úhlu. Mám jej rád, dostal jsem jej před pěti lety od přátel k narozeninám a krapet se bojím, aby tahle koupačka nebyla jeho poslední. Dotyčná slečna mi nabízí kapesníčky, které odmítám s tím, že se vybrečím později. Běžím dál.

[ZUZKA 13:13]

Po tomhle ON jako běžel?! To přeci nejde. A mezi námi děvčaty bych fakt chtěla vidět ten běhací web kde našel, že se tam chodí běhat. Osobně si myslím že byl první, kdo to zkusil. Vnitřně jsem se přesvědčovala že to určitě jen šel rychlou chůzí, ale ta racionálnější část mého mozku moc dobře věděla, že to není pravda. Znáš HO. Je to magor a tahle trasa je vlastně nuda bez převýšení. Takže tyhle díry dolů tomu dávají alespoň nějaké grády. Takže paráda, aspoň nějakej adrenalínek. No a  abych se uklidnila, tak jsem mu napsala SMS zprávu: „Tvl jak po tomhle muzes bezet? Me je blbe a to jdu pomalu jak priposrana. Brzy to otocim a pujdu radsi proti Tobe tou druhou levadou!“ A víte co?! ON neodpověděl.

[CHALUPA 13:27]

Babička obešla letos poprvé celou zahradu a odpočívá úplně vyřízená na houpačce.

[PETR 13:27]

Jsem na konci levády, ale nevidím napojení na spodní návratovou cestu okolo Levada do Moinho. Před chvílí jsem minul podezřelou odbočku, ale bez map v telefonu se teď hůř orientuju. Naštěstí mám mapy i na hodinkách, ale nechci se zdržovat a tak lezu na menší skálu s vodopádem v domění, že by tady mohla vést cesta. Nevedla. Při slézání jsem si špatně stoupl a v levém kdysi operovaném koleni to škublo hned v místě křížového vazu. Ten pocit znám velmi dobře, jen jsem jej už dlouho nezažil. Do prdele… rychle koleno protahuju. Na Madeiře jsem udělal zhruba 170 tisíc kroků, ale tenhle jediný mi tedy skutečně nevyšel. Bolest naštěstí polevuje a já nechci dát problému příliš velký prostor na otok. Vybíhám i přes bolení po cestě kolem řeky, třeba tu spodní levádu nějak najdu. Držím díky sestupnému profilu tempo kolem 4:30 na kilometr, to by šlo.   

[CHALUPA 13:30]

Prababička si po oddychu dává druhé kolo Tour de zahrada. Snaží se zoufale najít díru v plotě a představuje si všude kolem rozsápaného psa. Zkouší taky postupně telefonovat dědovi a babičce, ale oba nechali telefon doma.

[ZUZKA 13:31]

Červíček pochybnosti začal hlodat! Ale protože jsem zvyklá, snažila jsem se udržet v klidu. Sedla jsem si na zídku, z které byl docela dobrý výhled na cestičku, po které se měl Petr vracet a vyhlížela HO.

[PETR 13:32]

Valím už druhý kilometr v tempu. Koleno zatím dobrý.

[ZUZKA 13:33]

Po nějaké době jsem si řekla, že mu zkusím zavolat. A hádejte co? Číslo bylo nedostupné. A červíček pochybností hlodá víc. Jestli někde spadnul, tak co? Možná tam někde leží polomrtvej a já ani nevím kde. Chtělo se mi brečet. Říkal, že mu to potrvá tak 1h a 10 minut. Řekla jsem si, že mu raději půjdu naproti. Protože sedět a přemýšlet, kde leží pod skalou, to nemá smysl… Když půjdu, alespoň budu mít míň prostoru na blbý myšlenky a navíc ho potkám dřív a dřív se uklidním. A tak jsem mu vyrazila naproti. Jsou tu jen dvě cesty. Není, kde se minout. Jestli mu to mělo trvat něco pres hodinu musím ho za chvíli potkat. Za každým rohem jsem čekala, kdy ho uvidím jít proti mně a čím dál jsem byla, tím horší to bylo.

[PETR 13:40]

Seběhl jsem kolem řeky z výšky 400 metrů nad mořem až do rovných sta metrů k silnici. Jakýkoliv pokus o hledání cesty nahoru byl marný a tak pouštím navigaci na hodinkách, které mě vedou přes městečko. Má trasa má nakonec namísto předpokládaných sedmi kilometrů s převýšením asi třiceti metrů délku kilometrů jedenácti s převýšením 336 metrů. Kopec bolí, ale pořád bych to měl dokázat uběhnout v avizovaném čase. Jo jo, rezervu jsem hlásil slušnou. To jsem ale kabrňák!

[CHALUPA 13:41]

Prababička neuspěla na zahradě ani na podruhé. Propadá zoufalství a stoupá po příkrých schodech chalupy do druhého patra, kam už přes rok nechodí, protože naposledy tam velmi nešťastně upadla. Volá na psa, však marně.

[ZUZKA 13:42]

Sakra, do prdele, vždyť už bych ho musela potkat, i kdyby to šel celý pěšky! I kdyby se plazil jako slimák. Už mi po tváři stékají krokodýlí slzy. Panikařím, jdu s hlavou zakloněnou a koukám nad sebe, jestli HO v tom svahu někde neuvidím viset za nohu. Do hajzlu! Co teď asi jako budu dělat?! Nemám ani letenku zpátky. Jak se odsud dostanu? A mohla bych odsud vůbec odletět a nechat ho tu? Třeba není mrtvej?! A co děti? Musím je vyzvednout.  

Najednou mi ale svitla kapka naděje. Lidí, kteří jdou proti mě hodně ubývá. Aha! Takže to dost možná nejde na tu horní levádu projít a oni jdou jen tam a zpět.

Takže ON dost možná čeká už u auta protože šel tam a zpátky. OK, už to je kousek tak se dojdu přesvědčit, že je moje hypotéza správná. Ale co budeš dělat když to projít půjde? Tou horní levádou jít nechci. Panika se pomalu vrací. Proč já si do prdele nemohla vzít nějakýho gaučáka, co fandí v trenkách s lahváčem v ruce fotbalu? Sakraaa už za tímhle rohem prosím prosím buď.

[PETR 13:55]

Tepovka 198 bpm, stoupám 20% svahem, leje ze mě, ale dobrý. Za chvilku budu u auta, už se těším, až se napiju. Začínám mít v tom vedru fakt žízeň. Jsem hustej.

[ZUZKA 14:00]

Prdlajs. za rohem je jen nějakej přiblblej portugalec, co mi na tlačítkovým mobilu ukazuje fotky vodopádu, kterej mi ukáže, když s ním půjdu někam mimo cestu. Snažím se ho zeptat, zda je to mezi levádami průchozí, ale on jen vytrvale mele portugalsky kdo ví co a já na něj už česky křičím, že je mi vodopád u prdele, že mám úplně jinej problém. Nic, kousek za portugalcem se mi podaří trochu zvládnout emoce a udělat nějakej plán.

Jít dál je blbost po té horní levádě to nedám, to se akorát někde zabiju ještě já, protože ON už mrtvej je. Otáčím to a jdu zpět nemám tu ani signál a dochází mi baterka v mobilu. Prostě se musím vrátit k autu (klíčky naštěstí mám) hodím mobil do nabíječky a pak budu řešit, co dál. Když tam nebude, zkusím mu znovu zavolat. Třeba už je na signálu, ale teď ho zase nemám já. A když se nedovolám, tak holt asi budu muset zavolat 112 a nějak to zvládnout.

S tímhle pomyšlením mě zase přepadá pláč. Proč sakra musí tohle dělat! Proč nemůže být týden prostě se mnou ať si dělá tyhle věci když s ním jsou Ti jeho povedení kamarádi. Já na tohle fakt nemám.

[CHALUPA 14:05]

Prababička Věra pohořela v hledání psa v patře, kam nevystoupala úplně, ale viděla alespoň na chodbu. Usedavě pláče na houpačce, kam se vrátila.

[PETR 14:05]

Tepovka 197 bpm, sklon svahu 38%. Ty krávo, no to je supér! Tempo zcela zanedbatelný, ale pořád je to běh. Mám ještě větší žízeň. Těším se na obdivný pohled ženy u auta, až si sundám triko. Rocky Balboa. Neznám bolest.

[ZUZKA 14:09]

Cestou zpátky občas i popobíhám a v každém otevřeném místě vypínám mód letadla a čekám, jestli se nechytne signál.

[PETR 14:10]

Dobíhám k autu. I přes prodloužení trasy a to bestiální stoupání jsem v cíli v čase 1 hodina a 15 minut. Zuzka tu není, asi je ve městě. Telefon nechávám v kapse a zpocené triko ze sebe strhávám podobně těžce, jako mokrý neoprén. Nechám jej na čelním skle pětistovky, kdybychom se Zuzkou ve městečku minuli, pozná, že jsem tu byl. Skrz okénko zamčeného auta hypnotizuju barel s vodou, žízeň mám teda fakt velikou.

Ani po dvaceti minutách se mi nepodařilo auto otevřít hypnózou a Zuzka nikde. Jdu jí pomalu naproti do města, ale nikde ji nevidím. Tak co, nahodím ten telefon? Správně bych jej měl teď nechat pořádně proschnout, než jej zkusím zapnout. Ale tak ať se nenaháníme. Mačkám tlačítka, ale nic. Asi je mrtvej.

Po chvilce se sel objevuje jablíčko na displeji a já konečně můžu Zuzce zavolat. Nejdřív ale provádím rychlou zálohu letenek a přístupových údajů do aplikace dopravce, vše si posílám do mejlu. Kdyby telefon selhal, to hlavní jsem z něj teď dostal. Uf. Volám Zuzce, ale asi nemá signál. Píšu ji tak SMS, aby ji přišla, až se signál obnoví.

[ZUZKA 14:42]

Asi v půlce cesty zpět konečně zpráva: „kdepak Te mam?”Rozbrečím se ještě víc.

[CHALUPA 14:42]

Prababička roní slzy jako hrachy na houpačce.

[PETR 14:45]

Zuzka je určitě na náměstí. Chystá se tam krásná květinová výzdoba na dnešní oslavy. Procházím zpocenej a bez trička davem místních. Ženy mají slavnostní šaty, pánové košile a kravaty. Je mi trochu trapně, obhlížím jediný krámek s pitím, kde ale jistě neberou karty a hotovost s sebou logicky nemám. No nic, ještě to vydržím.

[ZUZKA 14:47]

Ten kámen, co mi spadl ze srdce, musel být slyšet snad přes celej ostrov. Přišla mi ještě další zpráva: „utopil jsem mobil v levade.” Uf! Žije! Nevisí nikde za nohu, jen jsme se nějak minuli. Nechápu jak, ale je mi to jedno.

[CHALUPA 14:50]

Aby prababička  přišla na jiné myšlenky, rozhodla se jít do kuchyně a umýt nádobí. Kuchyňské zvuky slibující zajisté nějakou laskominu probudily šelmu doteď klidně spící v dětské posteli a za minutu už vrtí ocasem u nebohé ženštiny utírající hrnec.

[ZUZKA 15:10]

Vyměníme si pár zpráv, že mi Petr půjde naproti a za chvíli už mě drží v náručí. Je zpocenej a smrdí ale je mi to jedno hlavně že žije!

[CHALUPA 15:10]

Prarodiče s dětmi přijíždějí na chalupu, kde je stále s pláčem na houpačce vítá prababička i se psem, kterého má uvázaného kusem prastarého provázku kolem krku.

[ZUZKA 15:15]

Mám odřené koleno a naraženou ruku, protože jsem s sebou samozřejmě sekla. On má bolavé koleno, ale jsme spolu. Teď už to zas bude dobrý. Sdělujeme si dojmy a vyrážíme zpět k moři na oběd, z kterého se díky našim naháněcím zážitkům tak trochu stala večeře. Sakra, zase na mě ušetřil! Po dvou sangriích je mi konečně líp.

————-

Záznam mé doporučeníhodné běžecké trasy je zde: https://www.strava.com/activities/9418486718

MADEIRA (7/7) Co mi to dalo [píše Zuzka]

Chvílemi jsem byla strašně unavená, jindy jsem si myslela, že to nedojdu. Ale dalo mi to hrozně moc. Třeba skvělej pocit na konci, že jsem to zvládla.

Dalo mi to noc na asi nejkrásnějším místě, na jakém jsem kdy spala. Stavět stan tam nahoře na hřebenech a koukat se na ten obrovský kus cesty, který jsme za ten den ušli. Jako jo, bylo to jen asi 13 kilometrů, ale když se na to člověk kouká z dálky, přísahala bych, že to to je kilometrů klidně šedesát. Fakt to vypadá jako hroznej kus cesty. Na tohle místo a noc doufám nikdy nezapomenu, i když to nebyla noc plná vášní tak měla neskutečný kouzlo.

Taky jsem zjistila, že Petr není až takový střelec, jak jsem si myslela. Hrozně mě překvapilo, jak řešil povolení na stanování, ani kvůli tomu nemohl spát. Ty jo, tohle je ten člověk co vozí dron do všech zemí i tam, kde se lítat nesmí? Já jsem byla ten, kdo ho musel přesvědčovat, o tom, že dost pochybuju, že tady v noci prochází trasu nějaký kontroloři povolení a vprostřed noci tě nechají sbalit stan. Nechápala jsem ho. Vždyť ono to nějak dopadne, ne? Možná jsem byla prostě jen víc unavená a řešit jsem to nechtěla.

Taky jsem se naučila, že si nemusím každý den umýt vlasy a přežiju to. Ono mezi námi děvčaty, když má člověk ty vlasy takřka permanentně mokré, ať už zpocené, nebo zmáchané od vodopádu … tak je to vlastně tak nějak jedno.

Znovu jsem si ověřila, že bát se něčeho předem je vlastně hroznej nesmysl. Bála jsem se posledního úseku, že půjdu po nějaké lávce po hřebenech, a že tam bude díra dolů a… nakonec tam byla taková mlha, že ta díra dolů nebyla vůbec vidět.

A v neposlední řadě jsem se utvrdila, že když něco fakt chci, nebo nechci, musím to chlapovi říct co nejpřímočařeji. Jako ne, že bych tohle nevěděla. Ale pořád dokola dělám tu samou chybu. Čekám, že pochopí, že vycítí, že na to přijde sám. Ne, nepřijde! NIKDY! Oni jsou prostě natvrdlí a nikdy nás nepochopí! Takže pro příště, Zuzanko, fakt nečekej, že z výrazu tvé tváře, nebo z aury kterou se snažíš vyzařovat seč ti síly stačí, pozná, že fakt nechceš jít pět kilometrů někam na polopoušť stavět stan, i když jsi si ještě včera myslela, že to bude děsně romantický. Vykašli se na to a řekni rovnou: „JÁ TAM NEJDU!“ Pak tu existuje určitá šance, že to pochopí.

A poslední věc, kterou příště udělám jinak… nebudu to celé plánovat já. A víte proč? Protože pak nemám komu nadávat, že je to moc do kopce.

Děkuju Ti můj drahý, že si mě vyvezl. Jsem ráda, že tě mám a taky jsem většinou ráda, že nejsi gaučák.

MADEIRA (bonus) A jakou techniku jsem táhl s sebou?

No, na moje poměry prakticky žádnou. S vědomím potřeby mnoha litrů vody,  zásob potravin, oblečení a potřeb na přespání jsem se na trek potřeboval sbalit výjimečně opravdu minimalisticky. Na obligátním snímku z naší kuchyně vidíte všechno, co jsem s sebou měl. A měnil bych? Ne! Chybělo mi něco? Ano, ještě ten teleobjektiv bych unesl a hodil by se, ale nakonec jsem si poradil i bez něj.

Hlavním foťákem mi byl, tak jako u mnoha předchozích výprav, Nikon Z30 s náhradním akumulátorem a mým novým oblíbeným panem palačinkou Nikkor 26 mm f/2.8. Na jedno nabití spolehlivě nafotím kolem dvou tisíc snímků s občasným videem, ale pakliže natáčím víc, druhá baterie se hodí. A cože jsem natáčel? To uvidíte na podzim na Youtube, neb Vám spolu s LaZ a s českým Nikonem chystáme malinké překvápko. Ne, nebude to žádné onlyfans, pardon, bude to o focení. Na natáčení se mi pak hodila samozřejmě Insta360 X2. Ano, vzal bych si možná raději svou X3, ale ta patrně stále leží někde v Krkonoších a vzpomíná na naše společné dny zalité láskou. K videu patří zvuk a protože není důvod měnit, co funguje, vzal jsem s sebou do sáněk blesku Mirfak a na klopu trička Instamic. Tam nebylo co řešit, oba jsou lehoučké a skvělé.

Vlastní kapitolou je dron. V mém případě nikoho DJI Mini 3 Pro s vysílačem a dvěma náhradními akumulátory nepřekvapí. Jen jsem díky relativně krátké cestě přikročil k nejpohodlnější zálohovací strategii - každý druhý den jsem v něm měnil kartu pro případ nehody nebo jiných nepříjemností. Naštěstí žádné nenastaly, ale i tak je vždy příjemnější riskovat ztrátu jen dvou dní záběrů, než celé společné cesty. Své by o tom mohl vyprávět kamarád Tomáš, který před pár týdny utopil ve slané louži identický model dronu, aniž by z něj vyjmul kartu ihned po vynoření. Paměťovku předevčírem doslova vypáčil z prosoleného torza stroje, patrně pozdě. K datům se zatím nedostal.

Proč mám dvě powerbanky? Je to starý zvyk z Himálaje. Zatímco tou větší, Goal Zero Venture 70 nabíjím foťák, dron a  zejména mobily, menší Flip 24 nabíjí jen malé spotřebiče typu hodinek a čelovky. A tak se mi nestane, že mi telefon vybije powerbanku a já budu po tmě a bez GPS záznamu trasy (co není na Stravě, se nestalo). Mimochodem, ta malinká čelovka je asi tou nejlehčí věcí v mém životě, spolu se snubním prstýnkem a zdravým úsudkem.

A ten filtr na vodu? S tímhle jsem byl poprvé a doufám, že ne naposledy. Skladný a jak je vidno, spolehlivý! Suma sumárum 3.5 kg radosti včetně obalů. Paráda!