Moje první osma

Náš původní společný cíl byla pátá nejvyšší hora tý naší modrý planety, Makalu. Ono, upřímně, ten cíl je ale až druhotný. Trávu, Miri a Máru beru jako svoje natolik blízké přátele, že je nejsem již příliš schopen odlišit od širší rodiny. Jsme to my. Jsme parta, co se umí navzájem podržet, když je třeba. Když mi Tráva před třemi lety zavolal, že to nevidí na Makalu, ale na Ama Dablam, byl jsem v pohodě. Hlavně, že budeme spolu. Na Amu jsme tehdy nevylezli až na vršek, nechali jsme tam pytel jen kousek pod. To nevadilo. Začali jsme plánovat dál a já začal tvrdě makat. Na sobě, na technice, na všem. Začal jsem taky psát deník, který Vám tu nabízím. Dílek po dílku. Je to můj zatím nejintimnější a hlavně nejdéle psaný deník - vznikal skoro dva roky. Třeba Vás pobaví, třeba zaujme. Hlavně by ve Vás měl ale vyvolat ty pocity, které člověk má, když se pro takové dobrodružství rozhodne. Je to spousta myšlenkových zvratů, výčitek a hlavně lásky. Pokud z něj budete mít pocit, že jsem kretén, fajn. Pokud mě alespoň trochu pochopíte, budu přeci jen radši.

DOMA (1), čtyři měsíce do startu

Vím to už dlouho, a nikdy jsem o tom nepochyboval. Jsou ale momenty, kdy to je jasné jako facka. Vybral jsem si dobře. Tedy, ono to zní, jako bych šel do krámu koupit bagetu, to bych nerad. Začnu znova. Měl jsem štěstí. Veliký štěstí. Kulervoucí meganejvětší štěstí na tu nejlepší ženu na světě. A dneska to vidím zas. Je první adventní neděle, právě jsem se vrátil z Krkonoš. Z takový tý tradiční akce pro alpinisty od Vikiho Kořízka a jeho Zuzky pro jejich klienty, jezdím jim tam povídat na oslavu konce sezony už nějakej ten rok, letos opět s Horkáčem a mýma dětma. Utahal jsem tam kočičky v tom mrazu docela snadno, vrátily se obě domů odrýmený s červenýma tvářičkama. Vrhly se hned na maminku, pak na hračky a zavřely se v pokoji. Žena postavila na kafe, sedli jsme si ke stolu a já nečekaně otevřel téma příštího roku. Nebudu to protahovat, zkrátka jsem během několika nesouvislých a vykoktaných vět Zuzku poprosil o požehnání na další expedici. Ona dobře ví, že to není jen pět nebo šest týdnů mimo domov, ale taky spousta tréninku a akcí, kterému tomu předchází, a pak samozřejmě spousta akcí po návratu, S Klárou Kolouchovou tomu pracovně říkáme “kolotoč”, protože to je asi nejpřesnější popis toho, jak člověk před odletem na expedici může vidět svět kolem sebe. Rozmazaně a v běhu. “Zvládla jsem to letos, zvládnu to i příští rok. Zase duben?”. Oněměl jsem. “Jjjjooo,” vykoktal jsem ze sebe a pochopil, že mám možnost zase odjet do Himálaje. Zase s Trávou, Miri a s Márou Novotným. Makalu! Můj první pokus o osmu! Bez kyslíku a výškových šerpů. Tak říkajíc na tvrďáky, ale s partou, co se umí bát, umí ustoupit, ale taky se umí prát a hlavně, úplně ze všeho nejvíc, se umí od rána do večera smát! Zuzka přijala můj plán bez emocí, racionálně. A já už se teď těším na to, až se vrátím domů, a vyrazíme jako rodina k moři. Už v létě jsme se zamilovali, ani nevíme proč, do Azorských ostrovů. Téma Nepálu tak vyhasíná tak rychle, jako se zažehlo. Tečka. Jedeš. Hotovo. A teď pojď řešit léto. Miluju ji.

TRÉNINK. UŽ ZASE (2), čtyři měsíce do startu

Včera jsem byl před prací v posilce a pak plavat. Dneska ráno jsem byl běhat, nějakých dvanáct kilometrů za hodinu v jinovatce, to není špatný. Zítra mě čeká stěna. Pracovní náplň mých dní už zase obsahuje povinnou složku sebetrýznění, která mě ale baví, a přináší hmatatelný výsledky v reálném čase. Padám večer do postele jak mrtvola, a ráno mám co dělat, abych se donutil otevřít oči. Miluju volný víkendy, kdy můžu spát klidně až do devíti. Hned v pondělí po naší debatě se Zuzkou jsem zašel do práce poprosit o propustku na expedici. “Když Tě pustila žena, já Tě držet rozhodně nemůžu”, přijal můj plán šéf Michal. Nabírám takovej dojem, že když dělá člověk tyhle šílený věci pravidelně, okolí to přijme jako fakt. Tak fajn. Tak zas do posilky a zase běhat, tentokrát kiláků dvacet a pod dvě hodiny! A v posilce si naložit zase o něco víc - když mě nebolí hrudník při každým nádechu, jako bych tam nebyl. A v bazénu musím taky přidat. Kamarád Ilja uplave za hodinu tři kilometry, já jen dva. Jak to jen dělá? Možná to je tím, že vypadá trochu jako mlok, když si nasadí ty vtipný brejličky, zatímco já v nich vypadám jak líhnoucí se rybí potěr.

Přišly Vánoce. Strávili jsme je společně jako rodina, bylo to hrozně fajn. Jen, když zrovna holky rozbalovaly své vysněné dárečky a juchaly nad nimi radostí, hlavou mě proletělo to samé, jako o Vánocích před kádvojkou, před čtyřmi lety. Co když to jsou poslední společné Vánoce, blbečku? Co když zůstaneš kvůli kdovíčemu někde na tom pitomým kopci kdesi v Himálaji a Tvoje rodina bude příští rok slavit Štedrej večer s dětma sama? Chvilku jsem se tím v hlavě zaobíral a pak si uvědomil, že jsem akorát omezenej pitomec. Nesmím se na ta rizika tak poutat. Taky mě může klepnout pepka v bazénu anebo na finančáku. A co. Kašlu na to. Holky jsou krásný. Příští rok jim Ježíšek musí donést něco šílenýho, ať je sranda. Napadl mě poník, ale ten by se v našem 3+1 asi nevotočil. No, ještě bude čas to promyslet. Letos dostaly svoje vlastní foťáčky a mají radost.

DOMA, JE TO ŠÍLENOST (3), tak se z toho hlavně neposer

Blíží se to. Makalu se doma i mezi známými probírá doslova každým dnem a upřímně, rodinné momenty, kdy na tu tíživou skutečnost blížící se expedice zapomeneme a žijeme normálně, jako taková česká rodinka s dvěma dětmi, jsou pro mě nejhezčí. Uchovávám si takové momenty v srdci jako nabroušené drahokamy, kterými budu brzy rozbíjet ledovou tíživost obav a himálajských depresivních sraček kolem mě. Je to čím dál tím těžší o tom nemluvit, když každou chvíli odjíždím lézt na stěnu, v ložnici suším běžecké oblečení a v koupelně ručník z bazénu a tělocvičny. Konečně mám taky letenky. Datum odletu 5. dubna 2020. Dobrý. Datum příletu? Šílený. Ani nevím, jak to Zuzce říct! 21. května 2020. Mám jí to říct hned, nebo dávkovat? Ona není blbá a to ponižující dávkování bytostně nesnáší. Budu chlap a řeknu jí to celý, jak to je. Jasně! Vždyť dřív expedice na osmitisícovky zabraly měsíců pět! Ale dřív taky chodili chlapi na vojnu. A ženský si neholily nohy, takže jim to doma víc utíkalo. Anebo, já nevím. Je to dlouhý. Příšerně dlouhý. Samozřejmě máme zaplacenou možnost přehození letů, pokud se nám ten kopec povede dřív. Anebo pokud to naopak nebude mít smysl tam kysnout dlouho. Všichni doufáme o zkrácení výpravy alespoň o deset dní. Ale kdo ví. Hlavní bude vrátit se domů v plném počtu a ve zdraví. Není to zvláštní? Pokud bychom se sešli všichni v odletové hale ruzyňského letiště Václava Havla a dohodli se, že na to všichni prcáme a že expedici ukončujeme před odletem, mohli bychom jí považovat za úspěšnou - nikomu se nic nestalo. Dali bychom si někde stranou pár piv a žili bychom dál naše spokojený životy. A ještě bychom ušetřili na bublifuk pro děti.

Čím víc se snažím tyhle myšlenky si zakazovat, tím těžší je taky nemyslet na rizika. Tuhle jsem šel jen tak s košem a pak taky do elektroodpadu, který je od baráku si tak dvě stě metrů. Bylo tak minus tři, namrzající mlha a já šel jen v triku s krátkým, ve spacích trenclích a v kroksech. Co bych se na to oblíkal, nemá to smysl. V té mlze spatřil mou chatrně oblečenou postavu bez plachetky Martin Malinskej, když zrovna pokuřoval svý asi padesátý cigárko toho dne před Cherry barem, kolem kterého cesta k elektroodpadu vede. Zdálky už na mě volal: “No to sem si říkal, který pako tady asi tak chodí jen tak, že jo… ale že budeš na Makalu trénovat v trenkách u popelnic, to bych nečekal! Pojď prosímtě se mnou k autu parkuju kousek odtud, něco pro Tebe mám…”. A tak jsem šel k Martinově jednomístné pracovní Fábii, která parkovala o dalších tři sta metrů dál. Trochu jsem se bál aby mi v těch volnejch trenkách nenastydly kulky, ale Martin obvykle nečeří vodu zbůhdarma. Zpod žebříku a kýblu s barvou vytáhl prastarou knihu s jednoslovným názvem. MAKALU. “Našel jsem ji! Říkal jsem si, že tohle musíš přeci načíst!”. Měl jsem velkou radost. Žena si zprvu myslela, že už zase domů nesu nějakej bordel od popelnic, kterýho mi bylo líto. Trochu jí to zaskočilo, protože jsem zrovna vynesl odpad, který pečlivě vytřídila. Když ale zahlédla název mého beletristického úlovku, pochopila, že jsem potkal Martina. Kdo jinej, že jo. Kniha Makalu od Ivana Gálfyho a Milana Kriššáka pojednává hned o dvou československých výpravách na Makalu. No, číst tohle nebylo snadný. Při první výpravě v roce 1973 totiž zahynul ve věku 34 let RNDr. Jan Kounický, CSc., a to během útoku na jižní vrchol, ve výšce 7900. Bylo to 26. května, tedy šest dní po svém pádu s vážnými zraněními páteře a míchy. Jeho přátelé jej neopustili a všechny ty dlouhé dny se o něj starali ve stanu, který si nahoru sám vynesl a ve kterém je také dodnes pohřben. Však o něm také pojednává film s příznačným názvem “Vynes na horu svoj hrob” (1979). Nedávno jsem jej shlédnul ve vlaku. Slovensky dabovaný Jan Kanyza natolik přesvědčivě úpěl ve slovenských Tatrách a ve studiu, že jsem málem přejel a zase skončil v Chocni. Druhá československá expedice na Makalu byla sice výrazně úspěšnější, tedy s vrcholem, ale neméně tragická. Při cestě z vrcholu se ztratil Karel Shubert, jehož tělo bylo nalezeno až o dlouhých osm let později bestiálním britským horolezcem Dougem Scottem, tedy v roce 1984. Karel Schubert zahynul 25. května 1976, také ve věku 34 let. Souhra dat vypadá jako zajímavá náhoda. Zajímavá byla však jen do okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že je mi právě 34 let. A že jsem taky RNDr., Ph.D., což je obdoba dřívějšího titulu CSc. Moje narozeniny navíc připadají na 23. května. No nic. Nejsem žádnej astrolog a horoskopy nečtu. Přeci jen, dostalo se mi víry i vzdělání, které jsou s takovým uvažováním nekompatibilní. Polezu takřka o půl století později výrazně lépe vybaven. Navíc normálkou, ve zkušeném týmu a s šerpy, kteří již byli na vrcholu. A taky bez přídavného kyslíku, který byl při nejmenším jedním z důvodů smrti Honzy Kounického. Alespoň to jsou argumenty, které mi pomáhají na to všechno zapomenout. Ale zajímavý, zajímavý to rozhodně je. Druhého dne jsem měl focení u nás na fakultě a řekl to těm nejracionálněji myslícím lidem v naší sociální bublině - tedy chemikům. Chemici obvykle mluví ve vzorcích, neakceptují humor a analyzují veškerý svět kolem sebe, každou sekundu svého absurdního bytí. Kromě dneška teda. “No to není dobrý!”, překvapila mě jejich odpověď. “Jako, jasné, je to blbost. Ale aby Vás to Petře jako nějak neovlivnilo a nepřivolal jste si to!”, znejistil mě analyticky vážený pan docent Martínek. “Ale hovno, prosím Vás”, ušklíbl jsem rychle a zavedl řeč zpátky k chemii. Popadl jsem do ruky bismut a cvakal snímky jak o život. Příště hodím řeč s našima ukrajinskýma uklizečkama, alespoň se usmějou a dají mi kapesník.

MAKÁM DOST? (4), dva měsíce do startu

Čas plyne čím dál rychleji. Ještě nikdy jsem neměl zařízeno tolik věcí tak brzy dopředu před startem. Dokonce jsem byl před dvěma týdny u našeho suprovýho zubaře, pana doktora Ptáčka, kterému jsem minule psal přímo z Nepálu. Je zjevný, že tuhle situaci by tak, jako já, opakoval nerad a zrentgenoval mi celou mordu se slovy, že jsem na tom o hodně líp a že se mi pod tím nešťastným kořenem mrtvého zubu, který mě trápil loni na Ama Dablamu, bakterie již nedrží. Tehdy jsem tam klečel na zemi a dobře hodinu se snažil ten zub vyndat z hlavy cepínem. Tak šílená to byla bolest. Ve vedlejším zubu ale malé ložisko teď asi je. Deset dní před odletem mě pan doktor objednává na hodinu, prej je všechny ty malý hajzly něčím sejme a udělá mi tam nějakej další servis. Tak jo. “A jak vlastně trénujete?”, optal se mě a vzbudil tak pozornost i jeho nadmíru atraktivní sestřičky. “Mno, běhám, plavu, chodím trochu do fitka, jezdím na kole, hodně lezu… nic zvláštního, snažím se alespoň pětkrát do týdne na dvě hodiny dost kardio do červenejch…”. Na pana doktora i na sestřičku to udělalo dojem, že vím, co dělám, a že by to mělo stačit, a vrátili se ke své práci. Mě to ale hlavou čím dál tím víc šrotuje. Opravdu tohle stačí? Jasně, od K2 před pěti lety jsem trénink de facto neukončil, jen jsem si občas dopřál delší oddych. Když jsem odlétal na Ama Dablam, byl jsem na tom nejlíp, jak jsem na tom kdy v životě byl. A teď? Teď jsem ještě mnohem silnější, jak po stránce svalový, tak co se týče plic a vůbec. Jsem docela rozjetej, ale stačí to? Je to přeci Makalu, tak musím makalat!

Honza Tráva sem tam nasdílí na sockách někoho z členů expedice, zajímá mě to. Jedním z těch lidí je Lukáš. Neznám ho, ale jeho poslední příspěvek se týká toho, že dal výpověď v práci, aby měl čas na fyzickou přípravu. To mě krapet rozhodilo. Když jsem to řekl Kláře, ujistila mě v tom, že ona sice během přípravy na její osmy taky hákovat nemusela, ale že takhle intenzivní trénink může v mým případě spíš ublížit. Odjel bych už utahanej a to by nebylo dobrý. Včera mi Tráva volal cestou ze spinningu do bazénu. “Jo, jedu jedu kámo, ale Ty buď v klidu! Loni jsi byl připravenej dobře a jestli jsi teď ještě lepší, neřeš. Jestli makáš dvě až tři hodiny pět dní v tejdnu, je to dobrý. Víc bych to taky nehrotil, ale držel bych možná klidně nižší tepovky už…”, zněla Trávova rada. Uklidnil mě. Zrovna včera jsem byl dvě hodiny na kole. Foukal silnej a studenej protivítr, a já udržel tepovku v průměru na 165. Asi bych měl opravdu lehce ubrat, byl jsem pak úplně vyndanej.

Taky už teď začínám řešit techniku. Jako hlavní stroj prahnu zcela jistě po Z7 s širokáčem 14-30. Tady není co řešit, loni se mi s tím pracovalo na Amě výtečně. Kuba z Manfrotta mi posílá nějaký extrémně lehký stativ, abych tentokrát nemusel pozicovat foťák na kamenech… Taky jsem už tady doma učinil rozhodnutí, že pokud opravdu dokážu pokračovat nad C3, nebudu s sebou brát nic jiného, než dron a malej foťák. Dron bude stejnej, DJI Mavic 2 Pro a Tráva se nabídl, že jej opět vezme on. Navíc mu ale přibudou speciální akumulátory, které se samy umí ohřát před letem, super! Je to novinka z řady Enterprise, zítra je půjdu poprvé zalétat. A ten malej foťák nahoru? Rád bych vzal Z50. Ale ještě si tím nejsem jistej, spíš zůstanu na Z7 i tam. Uvidíme. V Hanibalu mi Ondra sehnal péřovej overal, Patizon mi půjčí jejich nejteplejší spacák a High Point mi předběžně slíbil de facto cokoliv. Vybavenej jsem. Je to na mě. Makám dost?

Pokud Vám video výše nefunguje, není to Vaše chyba. Je to chyba Youtube a systému, který je proti všem :-) Video je záložně ještě tady.

ZPÁTKY Z ČERNOBYLU (5), měsíc a kousek do startu

“Ty krávo, nejvíc”, odpověděl jsem studentovi a kamarádovi Tomášovi na otázku stran dojmů z návštěvy Černobylu “Ale proberem to pak, teď lezem!”, utnul jsem rychle diskusi a naskočil na boulder. Přeci jen fotografický workshop na Ukrajině, ze kterého jsem se zrovna vrátil, znamenal šest dnů klidu. Pro moje klouby a šlachy jistě vítaná změna, pro moje srdce a plíce zbytečně dlouhý oddych. Jako průprava do Nepálu Černobyl patrně fungovat nemohl, leda že bych se spolehl na to, že už v Nepálu nebudu muset nabíjet drona že je už nabitý dost napořád. Pokles výkonnosti i soustředění byl znát, přesto jsem se ale ani ne po hodině na bouldroffce ohřál a vyrazili jsme na lano. Vybral jsem si novou cestu “Francouzský styl” za 8- a předpokládal, že se podělám u druhé presky a spadnu. Ale ono nic. Lezl jsem stále výš a v polovině  si odsedl do lana ne proto, že bych už nemohl lézt, ale z překvapení, že jsem takhle rychle tak vysoko. Odpočinek mi zjevně prospěl a těžkou cestu jsem dolezl jako nic. Když jsem byl dole, řval jsem to přes celou halu na Aničku, mojí spolužačku z fakulty, která se zrovna trápila na struktuře naproti. “Gratulujem Peter! Naozaj toto, čo som lezla, je  iba 6+, ale nedolezla som to”, postěžovala si a já se do její cesty hned pustil. S novým sebevědomím jsem stoupal nahoru po nepříliš dobrých strukturách. První presku jsem cvakl rychle, druhá se ale cvakala přes ruku a já se rozhodl se cvakáním počkat na lepší pozici. Byl jsem už u třetí presky, když jsem chtěl čapnout chyt těsně nad ní, když mi ujela noha. Délka lana nad mojí jedinou preskou byla tak přesně taková, jako délka pod ní a já měl nabrané lano v zubech. Tomáš vytřeštil oči a já jen sledoval, jak se blíží podlaha. Hlavou mi problesklo jediné. “Seš bez kotníků idiote!”. Ať už bych si kotníky vymkl, anebo zlomil, byl by to velmi pravděpodobně konec expedice. Šlus. Jako zázrakem jsem však cvrnkl kolenem o strukturu. Přestože mě náraz do kdysi operovaného kolena bolel, značně můj pád zpomalil a dal Tomášovi cenné milisekundy na to najít nějaké řešení. Tomáš přitom jistil naprosto bezchybně a přestože mi zrovna povoloval lano pro cvaknutí, byl si vědom toho, že druhou presku jsem vynechal. Zastavil jsem se přesně na podlaze, resp. centimetr nad ní. Nic. Vůbec nic se mi nestalo. Podíval jsem se na Toma: “V pohodě?”. Jeho vytřeštěný výraz mluvil za vše. “Spálil jsem si ruce, ale asi jsem Tě udržel  Ty jo.” a ukázal mi červenou dlaň. Díky bohu. Zachránil mě před mojí vlastní blbostí. “Tak já to dolezu, teď se ale cvaknu rovnou, ju?”. Tomáš se začal smát a odvětil, že by za moje průběžné jištění byl rád. Cestu jsem přelezl, šlo to už dobře a já se za chvilku radoval pod stropem stěny. Sebevědomí se vrátilo a já se pustil do nějakých sedmiček okolo. “Stejně nechápu, proč tohle vůbec dělám, takhle se tu trápit”, postěžoval jsem si po dvou hodinách těžkého lezení. “Protože seš správnej sebemrskačskej retard”, odvětil Tomáš a shrnul tak můj celý životní příběh do třech slov. 

A JE PO PRDELI (6), tři týdny do startu

Trénink jsem rval poslední týdny docela na dřeň. Těžko dnes identifikovat, zda šlo o ty lesní půlmaratony anebo výběhy na Kunětickou horu. Namohl jsem si achilovku. Bolela mě už trochu v únoru, ale teď se mi to nějak rozjelo a běhat nemůžu. No jo, nejsem žádný vrcholový sportovec, neumím si na tohle dát pozor. Tak jako tak, s mírně bolestivou nohou bych odletěl, tohle bych rozchodil na treku. Během výstupu se pak nejedná o žádné velké kilometry, ale hlavně o plíce, a ty mám dobré. Nic takového ale nezkusíme. Zastavila nás čínská chřipka, nový typ koronaviru, který způsobil celosvětovou pandemii. Ani jsme se nestačili nadechnout a vláda zakázala ode dneška za tři dny opustit ČR. Nastala rychlá smršť myšlenek, zda jsme schopni se teď hned sbalit a vypadnout, dokud je čas. Pro mě se cesta uzavírá, nemůžu tady nechat rodinu samotnou v době krize, i kdyby mi žena řekla, ať vyrazím. Nikdo neví, co bude. Uběhl sotva den a už bylo jasné, že z nás dvanácti neodjede do Nepálu nikdo. Přišlo nám oficiální nařízení nepálské vlády, která kvůli pandemii ukončila veškeré expedice. Naše permity propadají a s nimi i nemalé peníze, které jsme už do Nepálu odeslali. Já si na svůj permit půjčil od Trávy dva měsíční platy, které mu teď budu splácet. Konec? Ne! Všech dvanáct se dohodlo na posunutí expedice o rok, tedy na 2021, až se situace uklidní. Stejně tak jsme nakonec museli posunout Azory, o rok. Tedy, uklidní-li se situace ještě někdy vůbec. Nevíte někdo, kde mám ibáč?

MAKALU (7), aneb je dobrý mít dobrý kamarády s dobrýma nápadama

Tato kapitola deníčku vyšla jako vlastní příběh na serveru emontana.

“Vy blázni, kdy Vás tohle napadlo?”, zeptal jsem se svých dvou přátel, zatímco jsme všichni tři seděli na mém narozeninovém dárku a pili pivo. Přestože mám narozeniny v květnu, na svůj doslova největší dárek v životě jsem si počkal až do července. “Hned jak se zavřely hranice”, ušklíbl se na mě Mára, který mě ještě před sedmnácti lety namísto tahání do skal zkoušel z biologie na gymplu. “Přesně takhle jsme si to představovali”, dodal ještě o dva roky mladší spolužák Ivan z téže instituce, a cvakl se do štandu.

S příchodem koronavirové krize a uzavřením hranic na jaře se nadobro rozplynuly šance na naší expedici, Makalu 2020. Namísto Himálaje jsem tak trávil jaro všemožně, včetně popolízání v těch našich krásných českých skalkách s přáteli. Mára s Ivanem, kteří sledovali veškeré expediční přípravy, tak pro mě připravili “záplatu”, na kterou už asi nikdy nezapomenu. Vraceli jsme se zrovna s rodinou z Alp, když se mi rozsvítil displej telefonu. “Můžeš v neděli?”. Nic víc, nic míň. Na moje otázky kam, kde, proč a jak se mi nedostalo odpovědí. Prý mě čeká jen cesta, která by se bezesporu mohla jmenovat “Pískařem snadno a rychle”, neboť v ní zakusíme takřka všechno, co pískařina obnáší. A tak jsem sedl v šest ráno na kolo a dojel do Holic, kde už mě naložili kluci do auta, abychom za chvíli přesedli do dalšího společného auta a za chvíli seděli ve vlaku do Adršpachu. Expediční začátek jak ze žurnálu - namísto auta na letiště kolo, namísto letadel s přestupem v Kataru dvě auta s přestupem v Mechově, a namísto expedičních džípů polský vlak, který s námi po starých teplických kolejích drncal úplně stejně, jako ty prastaré landrovery v Himálaji. Bylo mi jasný, že to dneska nebude Křižák, ale moje první lezení v Ádru. V tom Ádru, kam se každej lezec, co mu nekoluje místo krve v rukách a v hlavě písek, bojí. Když jsem se snažil otevřít mapy, abych se podíval, proč stoupáme úplně stranou hlavních ádrovských cest, kluci mi zabavili telefon. Pořád se jen smáli a napínali mě. První se do cesty pustil Mára. Vylezl sokolem a spárkou na předskalí a začal hlasitě odfukovat. Čekal ho symbolicky zajištěný překrok do hlavního skalního masivu, do traverzu římsou, prakticky bez nohou. Dal to, vylezl ke kruhu a začal se smát. “Teď Ty!”, zamával.

Už jsem stál před odvážným krokem, z kterého se mi točila hlava, když se tu pode mnou objevila druhá, stejně početná partička. “Kokos, to jste odvážní, tam dáte asi horezdárek!”, ozvalo se zdola. Zastavil jsem se. Ivan začal na týpka pokřikovat, ať mi nic neprozrazuje, že nevím co lezu a tak vůbec. “Jasné jasné. Ty voe, no tak ukaž, jak tam houpneš!”, hecovali mě neznámí příchozí zdola a tak jsem houpnul. Po sokolu, žábách ve vertikální i horizontální spáře, po traverzu a překroku nás všechny u kruhu čekala premiéra další z pískařských technik. Stavění. Diskuse o tom, kdo bude ten dole, neproběhla. Mára cestu vymyslel, já musím fotit a Ivan jako jediný z nás má na těle cosi jako svaly. Koleno, rameno, dřep a ruka. Nejistými pohyby se Mára skutečně objevil u něčeho, čeho se mohl přidržet a pustil se ukloněnou plotnou s pseudoškrapy ke druhému kruhu. Porno. Následoval jsem jej hned, jak se Ivan oklepal, aby se pak jako třetí za námi vytáhl za lano. Od kruhu nás už čekala poslední délka. Rajbas. Ten mi kluci nechali na prvním a já se u knížky strašně rozesmál. Právě jsem s nimi vylezl na Makalu! Ve fotobatohu ještě studené vrcholové pivko chutnalo jako nikdy. Chvíli po nás příchozí partička stanula na vrcholu Annapurny a já pochopil, proč mi kluci zabavili telefon. Tahle část Ádru se jmenuje Himálaj! Takovýhle dárky k narozeninám, to člověk nedostane každej rok. Díky kluci!

Mimochodem, když už bylo po všem, kluci otevřeli telefon a začali mi nahlas číst komentáře naší právě vylezené cesty “Po Galerii VI” na pejskařích. Řechtali jsme se všichni.

• Staník, 2010: Pěkná cesta. Začátek je trochu morálový - na bloky lze sice dát dobrou smyčku, ale je to jištění typu "schwebe" - vodorovně jdoucí lano k prvolezci. Římsa je však docela ostrá, nesolí a drží v ní i vodorovná žába.

• Nosíček, 2011: Cesta hezká. Přepad dost straší tím, že už to po odlepení asi nepůjde zpět, ale není se čeho bát, římsa bere a spára je potom taky v pohodě. Stavění je potom taky v klidu a ještě by se dalo možná zmatkovet těsně pod druhým kruhem, ale to je jen o klidné hlavě. Doporučení hodná ;-)

• Špajda, 2015: Takhle vychválený zmrdstvo už jsem dlouho neviděl!
  Tak zhruba za půl roku deníčku ahoj. Jdu si namasírovat achilovku, politovat se a přitvrdit v tréninku.

PREJ AŤ TO NEVZDÁME, ŘÍKALI (8), dva měsíce do dalšího startu

Zítra uplyne týden od mých posledních příznaků COVIDu. Zasáhl mě těsně po to tom, co jsem si na kole odrovnal prsty na tři týdny. Příprava není letos dobrá. Výškové boty jsem nazul jen jednou, a to když jsme potají v noci hráli s dětmi na slepou bábu ve sněhu během naší karantény. V Pardubicích za barákem. Zima mi v nich nebyla, tak fajn. Mám ale už zas takovou normálnější tepovku, hurá! Konečně můžu začít trochu trénovat? Ne! Alespoň tak zní rezolutní odpověď mého bývalého kardiologa, pana docenta Petra Pařízka. Přestože pracuje v Mechově, před deseti lety jsem mu svěřil svojí pumpu pro lehce invazivní servis. Udělal to skvěle a moje srdce je od té doby k nezadržení. Parádní prácička! Celou dobu operace jsem sledoval cvrkot jeho nástrojů v mém srdci na obřích monitorech, které jsem si nechal natočit tak, abych měl během operace přehled. Stihli jsme si toho poměrně hodně říct o focení a plánech.

Panu docentovi jsem se ozval naposled před čtyřmi lety. Tehdy mě překvapily následky špatně poskládaného těla v stísněné sedačky zaoceánského letu cestou ze Sydney do Dubaje. Nějak jsem si asi přiskřípl nerva a měl pocit, že se i vrátily problémy se srdcem. Naštěstí ne, byly to fakt jen nervy. Dnes však nastal čas se mu ozvat znovu. Ne, že bych měl nějaké obtíže. Ale covid je svinstvo a jsem otec od rodiny. Chcípnout si pijánko na kopci je teď příliš velký luxus, který si nechci dovolit. Doktor mě objednává na první volný termín za několik týdnů, ale předem avizuje jednoznačné: “I když vyjdou rentgeny srdce a plic dobře, i když nic neuvidíme na ultrazvuku žádné anomálie a i když Vám vyjde dobře biochemie… prosím, zůstaňte v klidu alespoň 3 až 4 týdny. Odlet na expedici je zcela nezodpovědný a riskantní. Extrémní zátěž bych jistě nedoporučil alespoň 3 měsíce…”

Naštěstí mě nemusí tížit svědomí promarněné šance. Jen pár hodin před konzultací s panem doktorem mi volá Tráva. Odpadají další účastníci expedice, čímž se výprava drasticky zdražuje. Šance last minute storna, jako tomu bylo loni, je veliká. Letos už ale nemáme nikdo našetřeny prostředky na to zaplatit všechny permity a servis zbytečně. “Tak co Peťánku, nechtěl bys se mnou radši na podzim zopáknout Amáček a nechat Makalu na další jaro?”. Ulevilo se mi. Letos opět sice nepolezu na vysněnou osmu, ale pokud půjde vše dobře, Ama Dablam je pořád nejkrásnější hora světa. Do vrcholu nám chyběl kousek a kdo ví, třeba se nám to povede tak, že pojede i Hook a přeleze nikdy nezopakovanou cestu Míry Šmída? Nové dobrodružství může začít a já se teď tři týdny můžu těšit, až se poprvé zapotím při tréninku. Zas kdo to má? Mít předepsané flákačství doktorem?

Měsíc klidu uběhl jak voda a já se na jaře opět pustil do tréninku. Běh, kolo. Lezení, tu a tam posilka, hlavně doma. Dojel jsem na kole k moři a pak? Pak nastal čas přehodnotit cíle. Makalu vystřídala Manáslu. Jarní sezónu vystřídala sezóna podzimní. Letenky jsme koupili na poslední chvíli a my, my expedice, jsme se skutečně potkali fyzicky. Letiště Václava Havla, příběh začíná.

PARTA JAKO VYŠITÁ (9), odlet z Prahy

Jsou to ani ne dva dny, co se zcela změnily podmínky pro vstup do Nepálu i pro vycestování z domova. Před třemi dny byl Nepál v černé zóně a pojišťovna nám napsala, že ať si klidně jedeme, ale že nám nic nezaplatí, kdyby cokoliv. Teď je černá zóna vypnutá, pojišťovna už je zase kamarád a Nepál od včera přijímá turisty. Ani nás to už nepřekvapuje, na rozdíl od slečny za přepážkou. Když už to vypadá, že skončíme tak, jako ostravská expedice před třemi dny, tj. fiaskem už před odletem, povedlo se letištnímu personálu konečně dovolat na imigrační oddělení v Káthmándú. “Tak prý Vás můžeme pustit, už si to tam s Vámi vyřeší sami…”, prohodila mile slečna půl hodiny před uzavřením přepážky. To by jistě nebyla malá rezerva, kdyby ale nebylo potřeba takřka všechny naše batohy přenést na nadrozměrná zavazadla a hlavně zaplatit váhu navíc. Kdo by čekal, že zaplatit jednoduše předem dohodnutou částku, osmdesát amerických dolarů, bude na pražském letištním terminálu otázka jednoho pípnutí hodinek či mobilu, divil by se tak, jako my. Platbu zde totiž nepřijímají v hotovosti, pouze platební debetní kartou, jejíž údaje si úředník pečlivě zapisuje na papírek vedle, stejně jako údaje z palubního lístku a pasu. Jedna platba za jeden batoh trvala deset minut. Nás bylo osm, takže vznikl problém. “Nemůžete nás hodit všechny, prosím, na fast track?”, pokusil jsem se urychlit náš postup trikem, jaký jsem měl štěstí uplatnit uplatnil v New Yorku, Paříži, nebo třeba v Dublinu. “Tady v Praze nemáme žádný fástrak.”, suše mě zpražila slečna za přepážkou. “Budete muset utíkat, pánové….”, ještě dodala. “A Ty zas budeš dneska celej večer klečet na hrachu, Káčo!”, chtěl jsem jen dodat, ale spolkl jsem to a jen se lehce usmál. Však je chudák jenom v práci a nemůže za to, do jaké situace jsme se dostali. Alespoň jsem jí ukecal, aby alespoň moje batohy nemusely mezi ty nadrozměrné, ale aby je poslala obyčejně. Měl jsem je docela slušně sbalené a stažené popruhy. Dvakrát se ujišťovala, že to tak chci. Dvakrát jsem jí vysvětlil, že moje srdéčko po ničem jiném neprahne.

V Istanbulu jsme měli na přestupu asi dvě hodiny a skoro všichni jsme to prospali na zemi. Když už se halou nesla poslední výzva pro náš let, došli jsme ospale na bránu. Tam jsme spatřili jiného horolezce, očividně polského, jak se celý klepe, zatímco na něj malinký turecký úředníček řve, že ho nepustí do letadla. Jak se ukázalo, polský brat neměl vyplněný nepálský příjezdový dotazník. Ten dotazník, který se na počítači vyplňuje asi tak půl hodiny a člověk musí hodně doufat, že se to povede, a že to nevyplivne chybovou hlášku. Snažil jsem se nebohému Polákovi vyplnit formulář na jeho telefonu, leč marně. Na letišti strávil mimochodem již dva dny, zcela ztracen bez znalosti angličtiny, a zoufale pozoroval, jak mu patrně uletí další letadlo. Vsadil bych se, že lavině, Yetimu i zimě by čelil o poznání odvážněji, než tomuhle zatracenému úřednímu šimlu. Zavření brány je neúprosné a po několika minutách snahy jsem jej musel nechat napospas turecké přesile. Běžel jsem do letadla, jako jeden ze zcela posledních pasažérů. 

Když jsme přistáli v Káthmándú, byl jsem jediný, komu přiletěli batohy. Všichni ostatní ze skupiny tak skončili na dva dny napospas smradlavým tričkům, o ponožkách nemluvě. V příletové hale se ale jinak nic nezměnilo a nás čekalo luxusně vyladěné administrativní kolečko, jehož cílem je vyplnit vízový dotazník a zaplatit poplatek. Na celou halu jsou tu tři zapnuté počítače, kde je možné toho dosáhnout. Levý však nemá funkční klávesnici, prostřední dělá chybu v posledním kroku a žádný z nich netiskne. Je tak nutné dostat se k pravému počítači a poslední krok dotazníku vyfotit telefonem. Telefon je pak potřeba donést k úřednici, která pokyne hlavou, opíše si kód a přijme platbu v hotovosti, zatímco jediný letištní bankomat nefunguje. Pakárna rozvojového světa, která pobaví a nezdrží příliš. Byl jsem zhruba pátý člen naší výpravy, který se dostal až do poslední úrovně, k přepážce s lidským úředníkem hypnotizujícím můj pas. Zatímco jsem čekal frontu, všiml jsem si, že u vedlejšího okénka řve nějaký polák na pět nepálců, že se taky může na všechno vysrat a letět domů, což by zjevně nepálcům vyhovovalo jako řešení ideální. Takže jej nakonec ti Turci nezabili a nesnědli, ale pustili ho do letadla! Byl to on! Slavný polský horolezec Waldemar Kowalewski nabyl letem seběvědomí a oproti Turkům nyní použil zcela opačnou techniku. “Hodně štěstí, slovanský bratře!”, zahlesl jsem, zatímco jsem procházel svou kontrolou. Naše skupina vzbudila v ospalém letišti rozruch. Deset lidí, jen dva odbavené batohy. Oba moje. Jdeme tedy rovnou na rentgen, kde personál nevěřícně vrtí hlavami. Sedm objektivů, dva drony, dva stativy, několik kamer, desítky kabelů, tři fotoaparáty. “Prosím, nač máte tolik objektivů?”, zeptal se mě vyděšený Nepálec v uniformě a kulil na mě bělma. Nevěděl jsem, co odpovědět jiného, než pravdu. “Jsem fotograf”. Nastalo ticho. Taková ta pauzička, kdy nevíte, zda se smát, brečet, anebo utéct pryč. “Aha, to by dávalo smysl pane. Vítejte v Nepálu a dobré světlo!”. Jsme tady.

Tak ahoj Kathmándú (10), tak my teda vyrážíme

Povinnou týdenní karanténu jsme strávili v české hospodě, v hotelu a v jeho těsném sousedství, kde se daly koupit poslední prvky výbavy zapomenuté doma, stejně jako poslední jídlo na kopec. Už jsme postupně poznali všechny číšníky, recepční, lazebníka i kuchaře, začínali jsme se těšit na akci. Památkám jsme se letos raději spíše vyhnuli, nevynechali jsme pouze takřka povinné a depresivní hinduistické spalování mrtvol v Pashupatinátu s následným obědem u patrně největší buddhistické stupy na světa, Boudhanátu. Radim, přezdívaný všemi pro nevyslovitelnost svého jména i vysoký vzrůst a seriózní vzhled jednoduše “Radža”, nám pohotově vysvětli, že třináct velkých schodů na vrcholu tohoto svatostánku není vyvedeno jen tak zbudhazdarma. Ten, kdo vystoupí na všech třináct schodů dosáhne prý Nirvány. Nedalo mi to a rychle toto asijské náboženství porovnal s českým venkovským přístupem - našincovi totiž pro dosažení Nirvany netřeba vystoupit třináct schodů, ale naopak sestoupit schodů sedm. A tak jsme si poručili všichni vychlazené pivo a připili si na zdar našeho putování.

“Nemám úplně dobré zprávy”, zahájil ale Tráva konverzaci toho večera. “Trek z Káthmándú není průchozí. Monzun furt řádí a ta cesta je na několika místech přerušená rozvodněnýma řekama. Jediná šance na to se dostat někam pod bejz je mixér. Ale nebude to drahý, Subin nám na to přispěje.” Naše cesta z hlavního města Nepálu pod Manáslu tak nabrala nečekaný směr a my vyrazili autobusem co nejdál to jde. Tedy, ten autobus byl moderní, o tom žádná. Moderní však byl i jeho mladý řidič trénující na blížící se závody sebevrahů. Řezal s námi zatáčky tak, že jsme se museli držet, abychom nevypadli ven. Systému brzda-plyn se k mému překvapení držel i v úsecích značně terénních, defektu se očividně nebál. Když nám začaly selhávat brzdy, zachoval chladnou hlavu. Zastavil při první příležitosti, brzdy nechal během několika minut opravit náhodného chlapce, co pil pivo u cesty, a jeli jsme hned dál. Z nadmořské výšky Káthmándú 1600 metrů nad mořem jsme se rázem ocitli v malé zapomenuté vesničce Arkhet Bazar o kilometr níž. Je to taková typická hegeš vesnice, kde končí silnice a dál už toho moc není. Občasní trekaři sem chodí, ale jinak je to velmi skromný venkov. Skromné bylo i naše ubytování, ale nevadilo mě to. Naopak. Vyspal jsem se tady mezi šváby královsky, na nějaký čas naposledy.

Ráno už jsme jen do sebe hodili kafe, placky a ještě kafe. Čekali jsme, až přestane pršet, náš odlet nebyl příliš nadějný. Voda tekla z hor proudem a slejvák hlasitě bušil do plechové střechy našeho příbytku. “Tak prý, pokud dnes neodletíme, nemusíme zoufat!” pronesla Miri Didi. “Dnes se slaví den žen!”. Začal jsem se ihned pídit po tom, jak se v Nepálu slaví MDŽ, abych záhy zjistil, že celý slavnostní den spočívá v tom, že ženy dnes nesmí jíst. Naštěstí po obědě přestalo pršet a nastal čas na naházení batohů na heliport, kde už na nás čekal úplně fungl nový vrtulník. Z krabice ho mohli vybalit tak před týdnem. Velmi sebejistě působící nepálský pilot v teplákovce se třemi pruhy, který se učil létat v Moskvě, nás postupně sázel dovnitř i s batohy a s každou otočkou si přidával větší a větší zátěž. Když jsem letěl já, ve vrtulníku nás bylo kromě něj pět. Pravou půlkou jsem seděl pilotovi na nějaké šaltrpáce, což nesl s nelibostí a tak mě do toho mýho zadku vždycky štípnul, když ji potřeboval. O moc jsem se ale pohnout nemohl, na mém levém stehně už mi seděl šerpa paralelní expedice. Výkon nového stroje pilota zjevně bavil, tak jako nás krátký let úzkými roklemi. Tak mi bylo líto, že jsem tohle nemohl jít pěšky - to bych toho tady polétal a vyfotil! Naštěstí pro mě jsme nemohl letět až do Samagaonu podle plánu, ale skončili jsme o dvě vesnice dříve, ve Lho. Jeho nadmořská výška je přívětivější, výhledy z oken jsou působivější a tak nějak jsem byl hrozně rád. Helikoptéra přistála na voňavém kukuřičném poli, kde jsme vzbudili rozruch hned ve dvou vesnicích, jejichž obyvatelé se ihned přiběhli podívat, kdo jim to tady šlape po úrodě. Vyházeli jsme naše expediční bágly do malého kamenného přístřešku u pole, šerpík nám je prý do rána pohlídá a dá si s místními čaj, aby to urovnal. Rychle jsme si v dešti přebalili věci na dva dny a vyrazili do nejbližšího ubytování. Pršelo neustále, ale já měl obrovskou radost z toho, že už jsme konečně na treku. Vydali jsme se z pole loukou na cestu do vesnice. Vůně rozmanitých bylin, které jsme zadupávali pod sebe, byla doslova omračující. Tak mi bylo líto, že něco tak krásného na českém poli neucítím. Každopádně, konečně se něco děje, konečně jsme opustili Káthmándú. A konečně taky nabíráme výšku. Dnes budeme spát ve třech tisících, dvou stech.

RÁNO V MRACÍCH (11), večer v mlze

Moje první noc ve vyšší výšce nebyla dobrá. Saturace kyslíku v krvi klesla k 83% v noci a bolela mě hlava. Naštěstí jsem večer hodně pil a potřeboval tak v noci čůrat, to je takový můj indiánský trik, co jsem se naučil na Ama Dablamu. Trochu jsem si díky probuzení v tom chladném nočním dešti zacvičil, vydýchal se pak a pak konečně nad ránem usnul. Ráno byly krásné mlhy v údolí, které splývaly s mraky nad námi. Tu a tam mezi nimi prosvítaly nádherné pohledy na vesnici, hluboké údolí i na strmé štíty velehor kolem nás. Byl to doslova kulervoucí výhled z hotelu, kde jedna noc stojí jako dvě zelená jablka v Alpách, a já chtěl samozřejmě hned letět dronem. Vytáhl jsem jej okamžitě z báglu, vzápětí ovladač a nakonec jsem vyprostil baterku ze spacáku, však jsem jí měl celou noc mezi stehny, aby byla ráno připravená na trochu dobrodružství. Najednou jsem to ale zjistil. “Ty vole, ty vole, no ty vole! Já nemám vrtule! Neeeeee!”, zakřičel jsem vespolek. Nezbylo mi, než utíkat těch pár kilometrů k poli, kde přistála včera helikoptéra. Hlava děravá! Vysvlékl jsem se do improvizovaného běžeckého outfitu a spustil se do údolí. Dolů to šlo to dobře. Až natolik dobře, že jsem zcela neznatelnou odbočku k poli minul a běžel o další dva kilometry níž. Naštěstí jsem si toho po čase všiml a našel včerejší trasu na hodinkách, které mě k mým zavazadlům po hodině bloudění opravdu dovedly. Ještě že jsem si včera uložil polohu našeho přistání! Na poli stál pořád ještě náš vrtulník, pilot si zrovna leštil brejličky, když jsem se tam objevil. Smál se na mě a já zase na něj. Pro co jsem šel, to jsem mu ale radši zatajil. Nás, piloty dronů, nemají totiž piloti čehokoliv příliš rádi, ani se jim nedivím. Oni mě serou úplně stejně. 

Hledání vrtulí ve dvou třicetikilových expedičních báglech trvalo dlouho a já se začínal obávat, že jsem ty potvory nechal v Káthmándú! Naštěstí ale nenechal, po dvaceti minutách jsem je opravdu vylovil úplně jinde, než jsem si jejich polohu pamatoval. Oba skoro kompletně vyházené bágly jsem tak zase namačkal zpátky a běžel nahoru. To bylo teprve strašný. Ale mohl jsem konečně vzletět a fotit. Radost i nadšení mi vydržely zhruba pět minut letu, kdy jsem musel akutně a hlavně nečekaně přistávat pro kriticky nízký stav baterie. Dron mi doslova spadl k nohám z nebe. Co to? Prošel jsem tedy hned všechny své ostatní baterie a uvědomil si past, do které jsem se dostal. Baterie mám totiž nastavené pro samovybíjení, pokud neletí déle jak týden. Prodlužuje to jejich životnost, když nezůstávají nabité příliš dlouho. Doma jsem je nabil před deseti dny a měl jsem tak teď v ruce tři úplně prázdné akumulátory. Tak, hlavně že jsem na poli nechal nabíječku s vědomím, že ji jistě nebudu potřebovat. Nevadí. Záběry nějaké jsou, to je hlavní. Hodil jsem do sebe prý pálivou snídani, studené kafe a čaj, zabalil batoh a doskákal s ještě nezavázanými tkaničkami na startovní čáru za ostatními, kteří již čekali jen na mě a trávili si čas prvním kontaktem s nepálským sluncem, které si mezitím našlo svojí cestu v mracích, aby nás potěšilo. 

“Ty krávo, oni tady mají jen dietní sušenky!”, začali se kamarádi smát vedle u krámu, když se pokusili doplnit proviant na cestu. “Tady? Zrovna tady bych žral nejradši smaženej lepek s cukrem!”, odvětil jsem Honzovi a oba jsme si koupili alespoň slazenou limonádu. Bude se hodit. Cesta do Samagaonu byla ale kratičká a přestože jsme ji šli skoro celou v dešti a mlze, utekla nám dobře. Visuté mosty, krásné pěšiny, mírné stoupání. Klídek. Za chvilku  jsme prošli městskou branou a ocitli se v proslulé poslední vesničce pod základním táborem. Shodili jsme bágly v rozestavěném hostelu, kde prý budeme dnes spát a hned vyrazili k jezeru a do kláštera. Den žen se slavil zjevně i tady - v právě rekonstruovaném klášteře makalo zrovna na třicet lidí. Dvacet osm chlapů se drželo pracovních nástrojů, zatímco dvě ženy nosily kameny. Třicetikilové vaky naložené kamením nosily na krku sem a tam. Muži je pak jen rozhrnovali na ploše. “Hele, tohle je jako co?”, zeptal se náš galantní Pavel a chtěl se žen zastat. Zastavili jsme jej. “Je to jiná kultura Pávlísu. Však u nás je to samé, jen nakládáme ženskejm namísto kamení péči o rodinu…”, neslo se oduševněle nastalým tichem. “A tady už je někdo dlouho z domu a stejská se mu, co?”, vrátilo se mi jako míček z druhé strany tenisového kurtu. 

Večer, před spaním, jsem nám s Márou na pokoji pustil soundtrack prvního Rockyho. Mára se skoro rozbrečel dojetím, měl jsem radost, že měl radost, zatímco já měl trochu teplotu. V leže byla moje klidová tepová frekvence o třicet až čtyřicet úderů za minutu více, než doma. Saturace kyslíku v krvi mi klesla na 74% a já věděl, že tohle nebude dobrá noc. Zatnul jsem pod peřinou pěsti a myslel jsem na Rockyho. Určitě by se s tím taky uměl poprat. 

PRVNÍ SAMAGAONSKÉ UDÁLOSTI (12), aneb kupujeme si karmu

Ráno jsem se probral bílý jak stěna. Noc jsem ale přečkal, a ač unavený, slabý a s bolavou hlavou, Trávův nápad na aklimatizační výlet jsem přijal s povděkem. Vypravili jsme se do kláštera Pung Gyen na náhorní plošině, v nadmořské výšce rovných čtyř tisíc metrů nad tím mořem, po kterém se mi už začínalo stýskat. Mozek mi v hlavě pulzoval s každým krokem, s každým nastoupaným metrem. Ale stálo to za to, bylo nádherně. Slunko si opět našlo alespoň na několik minut okno v mracích, všude kolem nás pobíhali jaci, koně a oslíci. Celou cestu s námi šel navíc Jack, pes naší paní paní domácí. Strávil jsem skoro celý den s Miri, Trávou a s Márou zevlováním kolem kláštera s výhledem na ledovcovou morénu. Při sestupu už mi bylo o hodně lépe a já si konečně užíval odpolední slunce plnými doušky. Na chvíli se kolem nás objevily vysokohorské štíty, ani jsme nedýchali, jak to bylo nádherné.

Cestou na hostel jsme si s Márou všimli, že podivná a podmáčená kamenná ohrada uprostřed vesnice , které jsme si všimli už včera, se podezřele plní jaky. Někteří jsou tady jistě již druhý ne-li třetí den, nemají co jíst a nemohou se hnout. Podivné vězení neuniklo pozornosti i ostatním členům výpravy. Začali jsme se ptát, o co jde. Jaké bylo naše překvapení, když jsme dalšího dne zjistili, že je to opravdu vězení pro jaky, jejichž majitelé je nechali pást na cizích pozemcích, anebo se zaběhnout. Aby se jak dostal z vězení ven, musí být vyplacen pevně danou částkou do obecní pokladny. Místní platí sto rupií za kus, přespolní dvojnásobek. Částka za jaka není pro nás Evropany nikterak astronomická, jaků je však v ohradě dobře čtyřicet a zhruba polovina je přespolních. Nás je deset, to jsou čtyři jaci na člověka. To by šlo. Nápad byl na světě a my se už hádali, kdo kolik přispěje na instantní vylepšení karmy. Náš záměr vesnici zcela překvapil, prý to před námi ještě nikdo nikdy neudělal. Naše výprava se tak stala okamžitě velmi oblíbenou, zejména mezi některými majiteli jaků, kteří neměli dost prostředků na jejich vyplacení. Nastala hodina há, Miri Didi předala peníze starostovi a ten dal pokyn k odemčení brány, čemuž přihlížela úplně celá vesnice. Tolik smíchu, co jsme slyšeli! Prvních dvacet jaků jsem točil ze zídky, zbylých dvacet jsem si už utéct nenechal a běžel jsem tak mezi dvěma skupinami hladových a šťastných zvířat. Byla to ještě větší podívaná, než slavné Encierro ve španělské Pamploně! A kdybych byl neuklouzl na hovnu zrovna v klíčový okamžik, řekl bych, že by to bylo v pohodě. Takhle jsem si užil trochy nechtěného adrenalinu k vydatnému smíchu nepálských dětí. Jaky jsme společně zahnali za bránu města a měli všichni společnou radost. Jakmile jsme je přestali hnát, chudáci se okamžitě pustili do pastvy. Ani jsem se jim nedivil. 

Na konci dne jsem musel uznat, že i Tráva může mít výjimečně dobrý nápady. Tenhle se mu rozhodně povedl, tohle bude teď naše nová, himálajská tradice! Možná i proto, že to nebyl jeho nápad. Vymyslela to Miri Didi.

DRUHÉ SAMAGAONSKÉ UDÁLOSTI  (13), aneb jak se přežrat na pohřbu

“Do bejzu vyrazíme zítra ráno!”, hecovali se někteří z našich u večeře. “Čiňte, jak myslíte!”, pravil výjimečně rozvážně Tráva, zatímco lehce levitoval v meditační poloze nad lavicí. Toho nadnášela jačí karma a duševní nirvána. “Zítra tady bude slavnostní pohřeb místního lámy, bude to hustý. Já si tohle nenechám ujít určitě!” ještě dodal, a objednal si pivo. Nikdy jsem nebyl zastáncem pohřebních párty, ale tohle opravdu člověk nezažije každý život a plácl jsem si s Trávou, Márou a s Didi na to, že nepůjdu nahoru, dokud nebude po všem. Chtěl jsem to vidět a natáčet. Čekal jsem leccos, ale tohle ne. Láma Lopen Gurmi Rempoche zemřel v požehnaném věku devadesáti sedmi let v nemocnici v Káthmándú, oslava tak začala jeho příletem vrtulníkem před místní školu za vesnicí, kde již čekaly zástupy místních mužů a mnichů. Na louce již byl vytvořen špalír z desítek dětí, které v roztomilých školních, sytě zelených a žlutých teplákovkách mávaly buddhistickými šálami. S mrtvým lámou přiletěl i jeho živý nástupce, ten vystoupil z mixéru po svých. Předchozího lámu vyndala z helikoptéry parta místních smradlavých chlapů, byl zabalen v dřevěné krychli, která byla překvapivě malá, avšak krásně zdobená, polepená jeho fotografiemi, modlitebními mantrami a vlajkami. “Jak se tam může vejít?”, zeptal jsem se řečnicky Miri, která ale znala odpověď. Zeptala se totiž na to samé Ongchhua. “Sedí v meditační poloze a je nějak nabalzámovanej, aby to vydržel…”. A tak se nesl sedící mrtvý láma davem do vesnice. Před ním kráčela kapela s klasickými dlouhými himálajskými troubami, které musí nést dva lidi. Trubadúry doprovázeli zvonečky, bubínky a další hudební nástroje, které ani neumím popsat. Jeden mi byl však velmi sympatický - připomínal český klarinet křížený s hobojem, avšak převelice zdobený. Všude kolem vonělo zapálené jalovcové dřevo na čortenech, ženy na poslední chvíli spravovaly chodníky tam, kde by neopatrné nohy mužů nesoucích lámu mohly uklouznout. Celou vesnicí stál špalír všech jejich obyvatel i jejich přátel a obyvatel sousedních vesnic, kteří přijeli na slávu z širokého okolí. Ženy a děti zpívaly, kolemstojící muži kynuli hlavami. Když průvod prošel špalírem, špalír se vždy přidal na jeho konec. Průvod tak neustále rostl, aby byl největší těsně před klášterem nad vesnicí, kde měl skončit. Tělo lámy tady bude uloženo čtyřicet devět dní, po které budou slouženy mše. Až tehdy bude tělo spáleno a nový láma nastoupí na pevno do svého nového úřadu.

Když jsem se prodral davem až do kláštera, byla oslava v nejlepším. Mniši hráli co jim plíce stačily, ženy pěly a úpěly s podobným nasazením. Muži tiše stáli okolo a přikládali další a další jalovcové dřevo, jehož dým vytvářel hustou mlžnou clonu, ve které se rozptylovalo světlo slunce, které zrovna opět našlo skulinu v mracích. Zvědavost mi nedala a já vstoupil do tmavých dveří kláštera, za jimiž jsem čekal uložení lámových ostatků. Byl tam však dvoreček, z něhož vedly další dveře do třech dalších menších domů. Uprostřed náměstí, tedy spíše po jeho obvodu, seděli mniši, které moje přítomnost náhle upoutala. Už už jsem chtěl vycouvat a dělat, že neexistuju, když mi ten hned první naznačil, že si můžu sednout k němu na koberec na zemi. Neváhal jsem ani sekundu a letěl jsem k zemi! K mému překvapení moje kroky následovala Miri Didi s Trávou a tak jsme tam seděli tři a čekali co bude. Mniši se bavili tibetsky, v čele zasedl nový láma. Ten jediný měl roušku, asi proto, že přiletěl z Káthmándú a nechtěl šířit nákazu. Po chvilce nás všechny obešly ženy nalily nám ten slavný, tibetský čaj se slaným máslem. Chtěl jsem jej ochutnat od okamžiku, kdy jsem jako malej kluk přelouskal Sedm let v Tibetu od Heinricha Harrera. Tehdy jsem si chuť takového čaje živě představoval a bušil se do prsou, že na rozdíl od autora slavné knihy bych si na něčem takovém určitě pochutnal. Teď jsem se trochu bál, že se poseru před expedicí a ochutnával jsem proto velmi pomalu. Bylo to intenzivní. Upřímně, bylo to výrazně výraznější, než jsem si jako kluk představoval. Vypil jsem půlku velkého kovového šálku a zbytek po vzoru svých přátel vylil nenápadně za sebe na zem.

V rohu náměstíčka se objevil náhle další člen naší družiny - Honza. Překvapilo ho, když nás tři viděl sedět v takové společnosti, bavil se myslím dobře. “Hele, nestůj tam takhle a koukni do těch dveří kolem. Mě strašně žere, že nevím, co tam je!”, zahalekal jsem na něj. “Ty vole, není to blbý, jim tam takhle vlízt?”, zeptal se Honza, zatímco nás druhý Honza lehce napomenul, ať tolik neřveme, že jsme přeci jen v klášteře na pohřbu lámy. “Tak hele,” ozvalo se prvních dveří vzápětí. “Tady ženský něco kuchtěj, a voní to kurva dobře!”, oznámil slavnostně Honza, zatímco vlezl do druhých dveří. “No a tady už to mniši žerou a zjevně jim chutná. Spokojenej?”. Nebyl jsem spokojený. “Mě ale ještě zajímá, co je v těch posledních dveřích!”, trval jsem na svém. “Ty vole, tam bude von, přece…”, tipoval si Honza a pod dozorem asi třiceti mnichů vklouzl do posledních dveří, aby z nich po chvilce zase vylezl. “Sem to říkal. Je tam von! Uprostřed!”. V tu chvíli Honzu popadl jeden z mnichů a laskavě jej posadil vedle nás. Dostali jsme nepálské národní jídlo, které se tu jí prakticky denně a my jej byli přejedení tak, jako vždycky v Nepálu. Dal Bhat, tedy rýži, čočkovou polévku a pár brambor s kari. Bylo to neuvěřitelně dobrý, dokonce jsme dostali každý lžíci. Po jídle se mniši začali jeden po druhém pomalu odebírat na mši, která se měla odehrát v třetích dveřích, kolem lámy. Do malého domečku se začali těsnat mniši tělo na tělo a my čtyři jsme se dohodli, že raději poděkujeme a vycouváme z klášterních dveří ven. Mše bude dlouhá, nebude tam vzduch a tak vůbec, tibetsky umíme jen pozdravit. K našemu překvapení nebylo jídlo jen pro mnichy, ale pro celou vesnici, která mezitím seděla úplně všude kolem kláštera. Všichni do jednoho hodovali holýma rukama, smáli se a měli pěkné odpoledne. Stejně jako my. 

RUM & BASE (14), jsme na startu

Chtě nechtě, nastal čas vyrazit nahoru, do bejzu. Část našich vyšla už před obědem, báli se tmy. Tráva, Didi, Mára ani já se tmy nebojíme. Nosíme na hlavě takovej docela revoluční vynález, kterýmu se říká čelovka. Nám je tak nějak tma docela fuk a šli jsme nahoru pomalu, v klidu. Teda hlavně já, protože ty tři jsem po prvním focení už neviděl. Lítal jsem, natáčel ze stativu, pomalinku klopýtal nahoru. V půlce kopce na mě čekal Ongchhu. Chtěl se ujistit, že jsem v pořádku a taky že nepůjdu až do bejzu sám. Courali jsme se tedy od teď spolu. Přestože moje tempo bylo vyloženě pomalé, Ongchhu šel až za mnou. “Dobrý kámo? Já už trochu cítím výšku, Ty taky?”, zeptal jsem se na hladině zhruba 4500 metrů nad mořem. “Ne ne, já výšku necítím vůbec. Ale jsem vyžranej jak prase a dlouho jsem netrénoval, takže cítím tohle…”, zněla jeho upřímná odpověď. Chvilku po tom jsme spolu potkali vzácné horské kozy. Celé stádo, do pěti metrů ode mě. Než jsem ale vyndal foťák, byly pryč. Když jsem vzápětí vyndal dron, byly pryč úplně. Nevadilo. I tak to bylo krásné setkání. Nebyli jsme ani dvacet minut od stanů, když se v údolí pod námi rozjela nádherná inverze. Zázračnou čelovku jsem si dal na koleno a zasvítil jí na malý výkon přímo do obličeje mého kamaráda. Cvak jedna, cvak dva, bylo hotovo. Mohli jsme zasednout k hostině v jídelním stanu. Přežral jsem se jak dobytek a doufal, že noc bude lepší.

Nebyla lepší. Byla strašná. Byla to nejhorší bolest hlavy, jakou jsem kdy zažil. Nechápal jsem, co se děje. Byl jsem doslova zoufalý, svíjel jsem ve stanu v křečích, co pár minut. Byly asi tři hodiny ráno, kdy jsem se pokusil jít ze stanu ven. Chtěl jsem se jít bolestí vyzvracet, to se někdy stává. Potácel jsem se ven ze svého nového příbytku, když jsem viděl nad hlavou absolutně čisté nebe, plné hvězd. Venku mrzlo, až praštilo, ale toho jsem nedbal. Byl jsem jen v podvlíkačkách, bos a v péřovce. Rychle jsem popadl foťák stativ, výhřev objektivu. Pak druhý foťák, druhý stativ na časosběr. Zvracení počká, na vzduchu je mi lépe. Fotil jsem hvězdy, pak východ slunce nad horským hřebenem Ganesh Himāl, jehož nejvyšší vrchol Jangra Kangri (7422) jsem fotografoval teleobjektivem ze vzdálenosti padesáti šesti kilometrů. Byl přitom jak na dlani. Pak jsem pořídil časosběr předvrcholu Manaslu. Udeřila sedmá hodina ranní a já se rozklepal zimou. Na chvilku jsem se vrátil do stanu a usnul před snídaní. Byla to příšerná noc, ale mám fotky nebe, které se už za celou tu dobu v bejzu neukázalo. Už ani jednou nebyly v noci vidět hvězdy. Monzun neustal a pršelo nám doslova každý den.

Následující dva dny stály celkem za hovno, bych tak řekl. Saturace kyslíku v krvi nepřekročila 74%, bolí mě hlava, jsem unavený a je hnusně. Tím, jak trávím dnešní čas převážně uzavřený ve stanu se svou bolavou hlavou a s ibalginem, mám čas a možnost vnímat dění kolem sebe mnohem více po zvuku, než očima. Poslouchám šumění okolních řek, neustále praskání ledovců, které tábor obklopují, stejně jako ohlušující hukot laviny v protějším svahu. To, že tu však nejsem uprostřed těch nádher sám, vnímám velmi dobře. Kamarádi smějící se vtipům postávají před jídelním stanem s plechovými hrníčky čaje. Čilý ruch se během toho čekání ozývá samozřejmě z kuchyně, kde si nepálský kuchař Čakra cosi zpívá, zatímco kolem něj poskakují všichni jeho pomocníci. Večer je pak hlavním zvukem elektrocentrála, která sídlí jen pár metrů od mého stanu. Pro mě je ten zvuk milý, připomíná mi možnost dobít si to, co se v dnešním lehce zamračeném odpoledni nestihlo dobít ze slunka. Dobil jsem si v ní rychle telefon a vyrazil na heliport alespoň se pokusit chytit signál na svou nepálskou SIMku. Povedlo se. Zvoní to a na druhé straně se ozývá nejisté “Juračková, prosím?”. “Tady blbec na horách…”, zní rychlá odpověď. Dnes poprvé za celou dobu se v telefonu dobře slyšíme, ani jeden nevíme, že je to taky naposledy. Všechny další dny bude už na telefon příliš hnusně a budeme si radši psát SMSky. Mluvili jsme spolu, dokud mi úplně nedošel kredit. Vrátil jsem se do stanu a zase se přežral. Od teď už mě bude jenom líp. Určitě.

NASTAL ČAS ZAŘADIT PRVNÍ PŘEVODOVÝ STUPEŇ (15), a vypadnout

Po třech dnech v základním táboře spím konečně dobře. Hodinky si to tedy nemyslí, ale mám i v noci saturaci na 84%, dobře jím, hlava mě nebolí a mám zas konečně takovou tu radost ze života. Oblékl jsem se do těch obřích bot jako kocour Mikeš, dal si snídani a vypil všechno kafe, co bylo k mání. Čakra nám na cestu přibalil pár vařených brambor se solí a uvařené vajíčko. Tolik radosti do kapsy! Vyrazil jsem nahoru sám, Tráva a Didi mě jistě doženou brzy. Venku bylo hnusně, ale předpověď byla dobrá. Tak teď alespoň jednou obejít čorten a hurá do mlhy!

Zhruba po kilometru klopýtavé chůze a dvě stě padesáti výškových metrech se člověk objeví na tzv. crampon-pointu. To je místo, kde máme v zamčených barelech nechané mačky, cepíny a část lezeckého materiálu, abychom je nemuseli nosit sem a tam. Byl jsem tady během pobytu v základním táboře už dvakrát, abych se vystavil alespoň trochu vyšší výšce. Odemkl jsem sud, nazul mačky na botky, hodil si na batoh cepín a šel nahoru. Ti dva za mnou pořád ještě nebyli, nevadí. Viditelnost byla na pár desítek metrů, ale nefoukalo, bylo kolem nuly. Batoh jsem měl těžký, ale šlo to. Část výbavy mi vzal nahoru laskavě šerpa Tenzing, který vyrazil už před hodinou. I tak, spaní, oblečení, foťák, kamery a dron, jídlo na týden, to všechno znamenalo dobrých sedmnáct kilogramů na zádech. Šel jsem plynule, pomalu a co dvacet minut dělal krátké zastávky na pití. V jeden okamžik se přede mnou objevila známá silueta amerického účastníka vedlejší výpravy, Petera. Bledý jak stěna, špatně dýchal, byl unavený. Na chvilku jsem se přioblékl, abych se mohl zastavit a povídat si. “Jestli se nespravíš během chvilky, hele, kámo, běž do zpátky do bejzu. Vypadáš fakt blbě!”, pokusil jsem se jej otočit. Nedělalo mi to potěšení, ale Peter vypadal o dost jinak, než jak jsem si jej pamatoval ještě z Káthmándú.

Cesta do C1 je jinak doslova příjemnou odpolední procházkou. Na konci je sice menší strmý výšvih, ale ten netrvá dlouho. Na jeho konci mě dohnala Miri, k již postaveným stanům ze včera jsme tak dorazili spolu. Já se usadil ve stanu po Milanovi a Honzovi, Miri si vlezla hned do vedlejšího a čekali jsme na Trávu. V prvním výškovém táboře nás bylo odhadem několik desítek a pro mě to bylo jednoznačně nejkrásnější místo celého výstupu. Tábor sedí na obří sněhové převěji naproti Naike Peak (6416), hluboko v údolí je vidět základní tábor. S večerem klesly mraky do údolí a my se objevili nad nimi. Zavládl takový příjemný klid. Tráva dorazil chvilku po nás. “Potkal jsem Petera, točil jsem ho docela rezolutně dolů, byl na sračky… a dostal jsem tam za to pojeb od nějakých polských holek, nebo vodkaď byly. Že prej kdo mi dal právo mu do toho kecat… krávy!”, zněl Trávův asi nejdelší proslov expedice. Peter se toho večera opravdu vrátil do bejzu, kde se jeho stav ale nezlepšil a o dva dny později se proletěl vrtulníkem do nemocnice s výškovou nemocí. Náš úsudek byl tedy správný a moje výčitky se nadobro rozplynuly.

Čeká mě první noc v prvním výškovém táboře. Uvařil jsem si na noc dva litry čaje, dal si vynikající večeři “Chicken Supreme s ratatouille a brufenem”, pustil jsem si nějakou muziku a usnul.

—————

Moje cesta do C1: https://www.strava.com/activities/6050368549

CELEJ DEN V JEDNIČCE (16), jsme parta hic

Od rána si kladu jednu a tutéž otázku pořád dokola. Opravdu je tohle to ono? Tohlecto je to, co jsem fakt tak moc chtěl? To jsem fakt ty roky dřel, abych mohl být tady a teď? Tohle už není divokej třídenní výlet s kámošema a s lahváčema v tlumoku. Tohle je měsíční střela plná bolesti, strachu, únavy i lhaní si sobě samému… Dnes mají moje holky v Pardubicích volný den, touhle dobou tak nějak asi vstávají. Tedy, ještě chvilku se budou válet v posteli a pak náhle zavoní kuchyní palačinky. Prý je u nás krásný a slunečný podzim, nebo spíš babí léto. Kdybych nebyl tady, mohl jsem je vzít třeba na výlet k řece, do skal, anebo zkrátka někam, kde to máme rádi. Namísto toho tady sedím ve stanu a držím si hlavu oběma rukama. Čekám, jestli zabere brufen a snažím se nedívat se ven, je tam hrozně světla, pohled na sníh mě doslova bolí. Po improvizované snídani se mi povedlo usnout. Spal jsem nikoliv jako spací, nýbrž jako psací stroj. Pamatujete si ještě staré mechanické psací stroje? Jak se na nich dělal nový řádek mocným a hlavně hlasitým pohybem páky u pravé ruky? Přesně tak mě co chvilku vzbudí můj vlastní mocný nádech v okamžiku, kdy tělo usoudí, že má málo kyslíku a začne hystericky lapat po dechu. Během řádků tak spím, s každým novým se ale nadechnu, proberu se, a začnu spát další řádek.

Kolem poledne jsem se konečně přestal litovat a sbalil si věci. Měl jsem chuť vrátit se do bejzu, alespoň na jeden den tam dolů, ale hodil jsem je nakonec do vedlejšího stanu, abych uvolnil stan, ve kterém jsem dneska spal. Honza s Milanem mají dnes přijít za námi, tak ať spí u sebe doma. Ke mě do stanu dorazí naopak Mára. Těším se na něj a snažím se alespoň uvařit čaj na přivítanou. “Tak jsme tady, přátelé, kamarádi! Kde jsou červené koberce?”, neslo se výškovým táborem ještě dlouho před tím, než se ti tři bodří blázni objevili v naší nadmořské výšce. “Honziku, prostři plátýnko!”, zavelel okamžitě Milan a Honza okamžitě vytáhl kostkovanou utěrku. Na ní se během chvilky objevil chleba, taveňák, klobásky, česnek, cibule a májka. Fór střídal fór až jsme se za břicha popadali, vyšlo slunce a já to všechno fotil. Z mínus dvaceti byla moje nálada na stech stupních, hlava přestala bolet a svět byla zase krásné místo k žití. Hurá!

“Ty vole, my jsme skoro v šesti tisících a tady chodí pes!”, zařval na všechny Honza, aby pak vzápětí dodal: “no do prdele, a za ním stojí chlap, co nemá nohy! Teda, von nestojí, ale jako stojí, nebo já nevím, jak se tomu říká…”. Bylo mi jasný, že Honza má halucinace z výškové nemoci a musíme ho dostat hned dolů. Nedá se nic dělat, ach jo! Vylezl jsem rychle ze stanu, před kterým ale stál fakt pes. Byl to Jack, náš starý známý. Poznal mě, trochu štěknul, zavrtěl ocasem a olízal mi ksicht. Hned za ním se fotila skupina lidí s chlápkem, co fakt neměl nohy. Jak jsme pak zjistili, byl to Rus Rustam Nabiev, který o obě končetiny přišel při nehodě a mimochodem to poslal až na vrchol. Jen po rukách. Hustej. Honza evidentně halušky neměl, dal kousek salámu čoklovi a my všichni upřeli zraky na zítřejší postup do druhého tábora, když už jsme byli venku a všechno bylo v pohodě. Cesta vede pod hrozivými seraky ledovcem, je to hodně do kopce, minimálně v jednom místě to vypadá dokonce na převis. Tenhle pohled vyděsil nejednoho člena expedic na Manaslu. Nám tady odpadli Pavel a Martin, v táboře jen kousek pod námi se zrovinka loučili jiní chlapi. Objali se, chvíli mlčeli, než ten jeden konečně řekl: “Tohle psychicky nedám. Promiň kámo, nemám co k tomu co jinýho říct. Tohle ja ně mě moc…”, a šel dolů, zatímco ho jeho parťák  ještě dlouho pozoroval před svým stanem, než do něj zalezl. “A zase o jednoho míň… “, řekl už ani nevím kdo. Mára nám uvařil Chilli con Carne, já udělal pár posledních fotek a zalehli jsme. Zítřku jsem se bál, ale mnohem, mnohem víc jsem se na něj těšil. Konečně lezení. Mám rád vertikální směr.

HURÁ DO DVOJKY (17), a teď se neposrat

Když jsem cestou na letiště volal Radkovi Jarošovi, abych ho pozdravil, začal se smát: “Ha, tak Ty jedeš na Manáslu… to je Trávova oblíbená hora! Moc tam všechny pozdravuj, tož šance máte myslím veliké. Jediný objektivně nebezpečný úsek je myslím mezi jedničkou a dvojkou, jak je to tam rozbitý. Jinak bych to viděl jako skvělej kopec, moc si to tam užij!”.  Cesta z prvního výškového tábora do dvojky je opravdu jediným úsekem, kde se na Manáslu dá mluvit o lezení. Nejeden člověk, který ten postup viděl na vlastní oči, se otočil a jel domů. Mě se to ale na první pohled jevilo jako zajímavé zpestření. Jistě, je potřeba projít pod rozbitými seraky, kde vede lehce riskantní traverz, a je potřeba překonat několik kratších kolmých až převislých ledových švihů, ale lezeme přeci na osmitisícovku, a ne na Milešovku. Proto jsme tady, těším se na to! Ráno našeho výstupu mě sice zase bolela lehce hlava, tělo bylo ale připravené a já se pustil do kopce za Honzou a Milanem. Bylo to skvělý! Konečně jsem mohl mlátit cepínem do ledu, což sice neumím dobře, ale o to víc mě to baví. Konečně se mačky zakusovaly předními hroty do ledopádů, konečně jsem použil jümar, konečně to všechno… slunko svítilo, jako by nemělo rozum, nefoukalo a viděli jsme podle mě až na konec světa a ještě kousek dál. Stoupalo se nám krásně, užíval jsem si každý krok! Když jsme došli do obávaného traverzu, uprostřed jsem se zastavil a díval se na ty obří ledové stěny nade mnou. Hustý! Tohle se urvat, nezbude tu z nás ani mastnej flek, natož hrobeček! Bylo to impozantně brutální, udělal jsem pár fotek a pak rychle cupital do něčeho, čemu jsem sám sobě říkal bezpečí. Byl jsem jen v triku, což byla doposud ideální volba oblečení. Pod kalhotami jsem měl sice tenké merino spoďáry, ale kalhoty jsem měl na bocích kompletně rozepnuté, takže jsem se příliš nepotil a šlo se mi dobře. Jistě, zadejchaný jsem byl jak rozbitá parní lokomotiva, ale to už k téhle výšce patří. Konečně nás čekal krátký převislý úsek. Byla v něm fronta - nějaký klient jedné z agentur se zasekl v horní části a nemohli s ním hnout. A tak jsme si sedli na zadek a pozorovali to divadýlko, kterak tři nebozí padesátikiloví šerpíci tahají po centimetrech na horu kohosi, kdo sem zjevně příliš nepatří. Namísto popcornu jsme posvačili pár sladkostí a zapili to dobře vychlazenou vodou bez bublinek. “Proč sem tyhle lidi lezou? Já to nechápu….”, odsoudila lehce Miri člověka, co dost možná poprvé někam leze takhle vysoko, vertikálně, s mačkama. No jo, peníze, ideály… Upřímně, já sem taky nepatřím. Ledy lezu jako John Travolta tančí polku. Rád, ale na hovno. A co? Nahoru se dostanu, dolů taky. Uzly umím dva, ale hodí se mi v životě úplně na všechno. 

Ve frontě na zamrzlou atrakci s námi čekala holka z Iránu a šerpa jedné z expedic, navlečený do rozepnutého péřového overalu. “Kámo, jak se Ti leze? Vaříš vejce na tvrdo?”, zeptal jsem se ho laškovně. “Odpovím Ti opisem, příteli…”, spustil nečekaně dobrou angličtinou. “Odkud pocházíš? Má Vaše země sopky?”, překvapila mě jeho otázka. “Jsem z Pardubic, to je uprostřed Evropy. Sopek máme vůkol dost, ale asi tak od třetihor jsou všechny vypnutý…”, zklamal jsem šerpu. “V tom případě nemůžeš pochopit, co se mi teď děje v rozkroku!”, začal se smát a snažil se alespoň trochu vyvětrat nádobí.

Nastoupil jsem po uvolnění klienta přímo do žlabu a zasekl mačky i cepín do ledu. Nastoupal jsem asi tři metry, když se nade mnou začali hrnout šerpíci prahnoucí po sestupu. “Ty vole, nene!” zahartusil jsem hned. Pustili mi dolů kontinuální asi minutovej proud ledových krystalků od velikosti cukr moučka po tenisáky. Velké kusy se rozbíjely o mou helmu, ty malé si okamžitě našli cestu za můj zátylek, na záda a nakonec i do kalhot. Já tam stál jen v tom triku a začal drkotat zubama. Výška šest tisíc, stojím v předních hrotech maček ve stínu ledového žlabu a klepu kosu jak Vašek Holý na samotě u lesa. “Vy malý asijský zmrdi!”, snažím se po česku marně pozastavit konání himálajských tygrů nade mnou. No nic. Lezu. Kopu co můžu a jsem nahoře. Převis už byl těžce na laktát, jak jsem spěchal. Nemůžu se nadechnout ležím na zemi absolutně prošitej se zatměním mozku. Srdce mi tepe jako nikdy, klepu se na zemi a žeru držkou ve sněhu. Mají co chtěli, už můžou slanit. Vašnosti. Trvalo mi dobře minutu, než jsem se zvednul, ukázal jim fakáče a kousek poodešel. Honza s Milanem, kteří lezli přede mnou, stáli nahoře a jen se smáli, co jim plíce stačili. Sto metrů je rovně, pak je to zase v prdeli a musí se nahoru. Vydejchal sem, hodil očko na Himálaj a tvářil se jako vlk v “Počkej zajíci”. Jsem kápo, jo? Víte to všichni?

Stál jsem si tak v klidu na tom hřebínku a kochal se světem kolem. Tím v klidu myslím stav, kdy stojím, bágl je na zemi, můj tep je kolem stotřiceti za minutu a hluboce dýchám, co tři sekundy. Hlava dobrá, lehce se točí. Cítím mírnou hypoxii, ale je mi fakt dobře. Kolem mě se najednou objevily kopce jak z virtuální reality. Hned za mnou dolezla Miri. Před námi jsme pustili borce, co teď v dalším výšvihu sotva jeví známky života, natož abych jeho tempo považoval za chůzi. Utahujeme si z něj, přestože víme, že nejsme sami o tolik rychlejší. Když ž se blíží polovině výšvihu, vyrážím za ním, aby na nás nemuseli čekat další. Makám. Rvu to jak debil, abych dokázal nejen ostaním, ale i sám sobě, že jsem hustej. S báglem to švihám do kopce, dejchám jak kdyby to mělo bejt naposled. Potím se a je mi dobře. Mám rád tuhle dřinu, mám rád, když je to na hraně. Cejtím se silnej, dobře připravenej. Takovej pardubickej krutopřísnej husťák, na kterýho celá Himálaj čekala, aby si před ním sedla na prdel. Je to náš chlapskej svět, který ženský nikdy nepochopí, ale my chlapi máme v sobě každej svýho Belmonda, co se občas ukáže.

Vyběhl jsem ten zaprděný kopeček s lehkostí mě vlastní, když mi na hlavě zapípala kamera. Plná karta. Jasan, žádný problém. Sundal jsem bágl, vytáhl náhradní miniaturní kartu, když jsem náhle ucítil, že ji v prstech necítím. Vyměnit jsem ji zvládl, ale bylo to divný. Ovládal jsem prsty levé ruky, ale necítil jsem je. Mravenčila mi až od ramene. Miri se ukázala hned za mnou. “Miri, prosimtě, já necítím levou ruku!”, hlesl jsem k mnohem zkušenější kamarádce, která je díky absenci penisu zvyklá na to být vrbou a utěšitelkou nás dozajista jinak hustých chlapáků. Miri mi hned povolila hodinky, sundala prstýnek a vložila mojí ruku sobě na obnažený krk, aby mi ji zahřála. Bylo to poprvé, co jsem nějakou holku nechal sundat mi snubák a strčit moji ruku pod její tričko, ale věřím, že tyhle okolnosti by mi Zuzka odpustila. Miri Didi nic neříkala, ale bylo vidět, že jsem ji překvapil. Když mi ruku ohřála, cit se vrátil a došli jsme k závěru, že to je jen od ascenderu. Nic vážného, jen jsem ruku odkrvil. Uf. Miri šla pomalu dál a já si chtěl nasadit batoh. ALE. Jedno velké a děsivé ALE. Náhle jsem pocítil pocit, jaký znám jen od zubaře. Umrtvení levé půlky obličeje. Zuby, rty, tváře. Necítím nic. Je to divný. Nemůžu příliš artikulovat, neposlouchá mě to. Za mnou je Tráva, drmolím na něj svůj problém. Vyděsil jsem ho a vidím to na něm. “Hele, to si stejně bude jenom tím, jak mám utaženej hruďák”, snažím se jej uklidnit a jdeme spolu dál. S půlkou mtrvého ksichtu to nebylo kdo ví jaké, ale šel jsem.  Časem to odeznělo a já začínám věřit tomu, že mrtvičku jsem ještě nedostal. “Přechodná lokální hypoxie!”, zavolal jsem na Trávu, když už jsem se cítil dobře. “Copato?”, odpověděl majitel největších lýtek plzeňského kraje. “Jen, že už tam budem…”, odpověděl jsem a vrhl se do závěrečného stoupání. Začínala se mi trochu točit hlava, ale tohle není moje první párty, to je v pohodě. To, co jsem viděl kolem sebe, to mi za to všechno zatím rozhodně stálo. Absolutně nestíhám vnímat tuhle velkolepou krajinu kolem mě. 

Za hodinku už jsem se prodíral stany v druhém výškovém táboře. Na sračky, ale v cíli. Mára tu na mě čekal, postavil nám stan. Kdo nikdy nebyl takhle vysoko, neví, co tohle znamená. “Děkuju kamaráde!”, házím bágl na zem a padám na dno stanu. Dýchám, tedy spíš snažím se popadnout dech. Mára mi rychle podal jeho regenerační nápoj a kafe. Je to parťák, jakého tady potřebuju a ani netuším, že mu to všechno budu moci brzy vrátit. Jen co jsem se rozdýchal, napil a uklidnil, vyndal jsem drona. Byl přesně ten čas na to letět, dvě desítky minut do slunka západu. Odstartoval jsem před stanem, ale pro vlastní let jsem si zalezl hezky pěkně dovnitř, abych viděl dobře na displej a aby mi tolik nemrzly prsty. Byla to nádhera! Před očima mi ubíhaly nádherné scenérie okolních hor, sotva jsem při tom lapal po dechu, stejně jako Mára, který mi tu a tam pokukoval přes rameno ve stanu. “Uvědomuješ si, ty vole, že všechno tohle je naše společná práce?”, zařval jsem na oněmělého kamaráda ve stanu. “Nebejt Tebe, určit bych teď zrovna nelítal nějakým dronem okolo. Řešil bych stan, vodu a podobný věci. Ty jsi můj regulérní spoluautor!”. Mára se jen usmíval. Měl radost, že jsme to spolu zvládli a že nám funguje vařič. 

CELEJ DEN VE DVOJCE (18), jak moc bebí je bebí?

Dycinky, už někdy od ranného dětství, jsem měl pocit, že tam nahoře, na horách, tam se to děje. Kdo není nahoře, je ztracenej. Utápí se v nezáživné až fádní nížině. Ale tam nahoře, tam v osmi tisících, tak tam to je ono. Člověk je blízko Bohu i vesmíru, je nad mraky. Dívá se dolů. Teď, ani nevím pokolikáté, když už se zase škrábu někam nahoru, mi kopec jasně připomíná, že je to přesně naopak. Život je tam dole, debile. Tady je sice bezmezná ledová krása, ale taky utrpení a bydlí tady smrt. Tak ji nelez do nory, ať si nepotykáte.

Snažím se zeptat Miri, Trávy i Tenzinga, jak moc bolení hlavy už je moc. Je totiž jasný, že bolest k velehorám patří, jen si nejsem jistý mírou, kterou mám ještě snést, a kdy je to už moc. “Když Tě bolí hlava málo, to je normální….”, řekl mi Tenzing a šťoural se přitom cepínem ve sněhu. “A když mě bolí moc?”, ptám se znovu. “Když Tě bolí moc, tak to je blbý a nahoru bys neměl jít…”, zněla jeho další jednoduchá odpověď. “A když mě bolí středně moc?”, ptal jsem se už zoufale. “Středně moc, to je dobrý…”, a začal se smát. S Trávou s Miri jsme se dohodli, že spolu počkáme ve dvojce celý den a další noc a pak se uvidí. Mára, Milan a Honza to poslali rovnou do trojky, do jednoho stanu se prý vejdou. My vyrazíme až zítra a uvidíme. Dnešní noc tak budu spát ve stanu s Radžou, Pavel bude sám v jejich malém stanu hned vedle nás. Večer je zas krásné světlo, mám tu na něj štěstí. Většinu dne trávíme odpočinkem, vyprávěním a vařením vody ve stanu. Mára tady nechal mlýnek na kafe, pasuju se do role hlavního baristy a vařím nám překápko třikrát za den. Jeden hrnek mi trvá zhruba půl hodiny, od fáze sněhu po voňavý a čerstvý kafe.

Když už jsme zalehli s Radžou ke spánku, vyprávíme si ještě hodně dlouho o Pákistánu. Oba na něj máme krásné vzpomínky. Já tam díky Kláře viděl svoje první velehory cestou na K2, on tam stavěl elektrárnu. Tichá modlitba a spánek. Usínám s myšlenkou na rodinu, jako vždycky. Zítra buď sestoupím, anebo půjdu nahoru. Tady ale už být nechci. 

POMALU NAHORU A RYCHLE DOLŮ (19), ať žijí jednorožci

Ráno bylo jasné, že už bych rozhodně neměl v rámci aklimatizace spát výš, než dnes. Bolest hlavy zase zesílila. Co ale jasné není, je obloha. Dnes je pod mrakem, viditelnost klesá na méně než třicet metrů, vytrvale sněží. Miri a Tráva vyrazí do C3 přespat, zatímco Radža, Pavel a já se tam dojdeme jen podívat, vystavit se na chvilku výšce a přespíme ještě jednu, třetí noc ve druhém táboře, než sejdeme dolů. Na výšku 6700 se stejně už nedá příliš aklimatizovat, tenhle postup je tu běžný i u jiných expedic. Říká se tomu prostě “touch”, neboli dotek. Dotkni se a běž. Tak jo. Vyrazil jsem chvíli za klukama společně s Tenzingem, ale předběhli jsme je ještě před nástupem do kopce. Rvali jsme to v té mlze strmě nahoru, dokonce jsme předběhli i slavnou polskou lyžařku. Až nahoře jsem zjistil, že naše tempo bylo pouhých patnáct minut za Márovým časem, to je můj osobní úspěch. Hrozně mě to bavilo, limitoval mě jen dech. Může se to zdát být úsměvné, ale vzdálenost, kterou jsme za dvě a čtvrt hodiny “vyběhli”, činí pouhých 750 metrů!, převýšení je pak 400 metrů. Po kolena ve sněhu v strmém svahu, s nedostatkem kyslíku, zamlženýma brejlema, ale s radostí. 

S Tenzingem jsme se nahoře dohodli, že nemá smysl na nic čekat a že půjdeme za chvilku dolů. Sněžit asi jen tak nepřestane. To už za námi přišli i Tráva s Miri, Radžu s Pavlem taky předběhli. “Tak co, letěl jsi?”, poňoukal mě Tráva, když už jsem byl na odchodu. “V tý vánici mi to přišlo zbytečný, ale je fakt, že alespoň zkusit start bych mohl, co….?”, přesvědčil jsem sám sebe v rychlý vzlet. Drona jsem přistával tak, jako vždycky. Do ruky, kterou mu nastavím na přistání jako takový přenosný heliport. Viděl jsem drona, jak dosedá přímo do dlaně, ale najednou všude začala stříkat krev. “Ty vole, co to?”, znejistil jsem. Krev byla zjevně moje, lehce prokřehlé prsty nebyly tak citlivé a nebolelo to příliš. Vypnul jsem rychle dron a pozoroval tu spoušť. “Asi se mi jen nějak zatočila hlava…” uklidňoval jsem sebe i ostatní, hlavně Tenzinga, kterého moje krvavé přistání zaskočilo. Byl to takovej apokalyptickej Kill Bill 3, ta rudá krev na bělostném sněhu by se jistě Quentinovi Tarantinovi tuze líbila. Rychlá kontrola vrtulí, pak utřít krev z dronu a strčit posekané prsty do sněhu. Miri měla u sebe naštěstí náplasti a já si vybral tu s jednorožcem, to je jasný. Za pár minut jsem se již chlubil obrázkem Radžovi s Pavlem, které jsem potkal na sestupu. V tu chvíli nám to přišlo ještě jako dobrá legrace. 

“Hele, Tenzingu, proč, když už tady musí být dvě lana, proč jsou úplně stejný? Vždyť se to hrozně plete…”, postěžoval jsem si při slanění věrnému šerpovi. “Příteli, tady je jenom jedno lano…”, překvapil mě obratem. A opravdu. Stačilo zavřít jedno oko a druhé lano zmizelo. A do prdele. Mám najednou čtyři nohy, mžitky před očima a špatně odhaduju prostor. Cesta do C2 vede naštěstí sněhem, tam se dá šlapat tak nějak naslepo, ale raději se jistím osmou, co kdyby. V půlce kopce jsem šlápl hodně špatně a ujelo mi to následně po prdeli. Za osmu jsem byl hned hodně rád. Sklesali jsme to za chvilku, několikrát jsem ale zakopl o svou vlastní nohu. Jinak dobrý. Po návratu do kempu je mi jasné, že mám problém, ale třeba se z toho vyspím. Čeká mě poslední noc na kopci, ráno už konečně půjdeme do bejzu, po pěti nocích strávených vysoko na kopci. Tam dole se všechny moje problémy jistě spraví jako mávnutím kouzelného proutku, povečeříme jaka a bude zase legrace. Alespoň tak jsme si to s Radžou ve stanu unaveně slíbili. Alespoň se vysvětlilo moje nepřesné přistání.

Svého světlého kulicha i spacák jsem přitom nechtěně potřísnil krví, která díky aspirinu tekla poctivě ještě dlouho po nehodě. Nejvíc to ale koupil Márův spacák, který jsem přes den sušil ve stanu a večer mu ho balil do komprimovacího obalu. V pravidelné večerní radiové relaci jsem mu doporučil to před fanoušky využít pro jeho PR a komunikovat to jako památku na využití práva první noci s nepálskou pannou, kterou mu dal náčelník Samagaonského kmene za jeho heroické výkony na horách. Jestli to své Žanetě doma takto opravdu tvrdil, anebo jí řekl jen fádní pravdu, to už nevím. 

NA JEDNO OKO (20), hlavně rychle

Ráno bylo všechno dvakrát. Dva stany, v něm dva Rádžové. Na obzoru vyšla dvě slunce a tak jsem ještě dolétal baterie obou dronů. Ten menší jsem poslal rovnou do C3, kde už Tráva sušil karimatku před stanem a hned mi zamával. Dokonce mi do kamery pokynula z jejich stanu ruka Miri, zjevně už byla taky vzhůru. Jen co jsem je přistál, obloha se zatáhla a my začali balit věci. Nechal jsem si v depozitním stanu foťák, tři objektivy, stativ, spacák a nějaké oblečení. Sestup do prvního výškového tábora a nakonec i úprk do bejzu jsem zvládl na pravé oko, to levé jsem měl po většinu času zavřené. Moje dvojité vidění, mžitky před očima a do toho ta mlha… Upřímně, moc jsem toho při sestupu nenatočil.

Nejhorší část pro mě, byl jistě sestup z crampon-pointu. Cesta vede po věčně mokrých a kluzkých skalách, je tam natažené lano, však je to takový náznak lezení. Proti nám šla nahoru jedna výprava, nechtěl jsem čekat, až se vyškrábou. Navíc, nebyl jsem schopen odhadnout, jak daleko jsou ode mě jednotlivé chyty a stupy. Ono je docela důležité vědět, zda je ten či onen výčnělek ode mě vzdálený deset centimetrů, anebo půl metru. Byl jsem absolutně dezorientovaný a překvapený, co se děje. Slezl jsem tak skalku odvážně mimo vytyčenou trasu, částečně spíš po hmatem a částečně jsem jí sjel po zadku.

V bejzu se nic nezlepšilo. Zkusil jsem kafe, jídlo, odpolední spánek i himálajský univerzální lék - colu. Nepomohlo nic. Večer jsme si pustili film, viděl jsem ho dvakrát vedle sebe. Tak, třeba to přejde do rána, spíme dneska o kilometr a půl níže, to by mělo pomoct. 

JSEM ABSOLUTNĚ V PRDELI (21), a nechci si to přiznat

Včera jsem se vrátil do bejzu docela vyndanej. Teda, fyzicky mi nic nebylo, klidně bych běžel zpátky na kopec. Ale to vidění, to bylo divný. Několikrát jsem zakopnul, dnes ráno jsem se motal po základním táboře po těch kamenech velmi nejistě. Když jsem se podíval pod svoje nohy, měl jsem pocit, že jsem spíš pavouk. Tolik nohou jsem pod sebou viděl. Nic jsem si neudělal, ale viděl jsem svoje nohy čtyřikrát. V jídelním stanu jsem musel na svoje kamarády značně mžourat, bylo to divný a hodně nepříjemný. Nadhodil jsem hned u snídaně, že s tím zkusím něco dělat a že sejdu z bejzu do Samagaonu, který je víc jak o kilometr níž. Je tam wifi a vyšší tlak. Lepší, než sedět na zadku a čekat na odpuštění. Mára, kterého od včera bolelo v krku, se toho hned chytl. Nechtěl mě nechat sejít samotného, navíc si chtěl vyměnit pár nových nahatých fotek se Žanetou a už ho nebavil luxus, kterému jsme byli v bejzu vystaveni. Slovo dalo slovo a dva parťáci hopkali po kamenech dolů, spolu. Bylo to strašný. Teda fyzicky v pohodě, ale přejít potok po kamenech, bylo pro mě nepředstavitelně těžké. Občas jsem šlápl do vody, Máru jsem před sebou viděl doslova dvakrát. Tak kdy už uvidím normálně? Čekal jsem, že se mi za každým rohem vidění srovná a že budu zase v pohodě. Určitě. Určitě budu hned v pohodě. Chci zpátky na kopec! No tak! No tak, oči moje! Já chci vidět! Tohle je strašný, jsem jak opilej deseti pivy a při tom vnímám, vždyť jsem střízlivý. Prosím!

Doběhli jsme do Sama. Dole bylo krásné babí léto, voněla tráva, pásli se jaci a dostali jsme skvělou polévku. Mára chrchlal a byl zklamaný, že wifi nefunguje. Já nechrchlal, ale taky jsem byl zklamaný, že wifi nefunguje. Koupili jsme nějaká jablka a vyrazili zpátky. Mára šel za mnou, to bylo divný. Ne, že by mi nestačil, ale nepředbíhal mě. Občas se zakašlal a chvilku stál. Bylo poznat, že není ve formě. Vyběhli jsme to spolu nahoru za tři hodiny. Já v triku, on v mikině a v bundě. To bylo taky divný. Sice pršelo a bylo kolem nuly, pouhé tričko bylo však v tento moment jistě logičtějším oblečením. Jen co jsme došli do bejzu, Mára se vyrazil doobléct do svého stanu a já zašel za ostatníma. Tráva popadl satelitní telefon a vytočil specialistku na horskou medicínu. Dal mi ji na ucho. Po tom, co jsem jí vysvětlil svůj problém, nastalo dvě minuty dlouhé ticho. Ona mi postupně a jasně vysvětlovala, co se stalo s mým tělem. Všechno, co říkala, dávalo smysl. Nemohl jsem odporovat, nemohl jsem nesouhlasit. Strašně moc jsem si přál, aby na konci toho telefonu zaznělo nějaké ALE. Nějaké řešení. Nějaké Deux ex machina. Aby mě překvapila. Čekal jsem něco jako: “a teď si do oka vymačkáš tibetský pepř za úplňku a bude to dobrý!”. Anebo: “strčíš si ptáka do citrónu a bude to dobrý!”. Anebo jakoukoliv jinou babskou radu, doufal jsem v okamžité řešení. Nepřišlo žádné. Přišla jen studená věta na závěr: “Expedice pro Tebe jednoznačně končí, nemůžeš za to, ale je to tak. Nahoru už nesmíš, pro věci si pošli kluky!”. Ticho. Poděkování a další ticho. Zavolali jsme ještě druhému lékaři, který mě sice optimističtěji, avšak se stejným názorem, distancoval. Bylo po všem. Spadla klec. Svět se najednou otočil o trochu rychleji. Zavládlo ticho a já slyšel svůj vlastní dech.

Neříkám, že se mi nechtělo brečet. Chtělo. Ale ustál jsem to. Jsem přeci dospělý chlap, je to jen kopec. Bla bla bla. Honza Koukol mi podal lahev rumu, kterou jsem kamarádům koupil ve vesnici. Ani by mě nenapadlo, že ji s ním vypiju. Proložil jsem to pivem, několika siláckými řečmi a večerním filmem. Když jsem se v noci potácel ze stanu, přísahal bych, že můj zrak byl zpátky. Usnul jsem nadšený. Probudil se nervózní. Nejprve jsem otevřel jedno oko. Pak druhé. Nasadil jsem brýle. Ty vole! Ty vole! Tohle není špatný! Pokud fakt vidím normálně, můžu na kopec! Určitě! Vyšel jsem ze stanu, potřeboval jsem příšerně čůrat. Krok, pak druhý. Pak smyk a zase kolotoč. Viděl jsem úplně stejně blbě, jako včera. Kurva. “Kurva do píči!”, vzbudil jsem celý bejz a pak provinile zalezl do stanu. U snídaně už se mě nikdo nemusel ptát, zda je to lepší. Mlčky jsem pozoroval kamarády, jak se balí na vrchol, který jsem jim v tu chvíli ani nezáviděl, jen jsem jim jej strašně moc přál. Ráno jsem však viděl, že nejsem v problémech sám. Mára vypadal jak smrt. Na obličeji mu vyrazila šedá vousiska, tváře se mu propadly, stejně jako jeho oči, které zmizely kdesi hluboko v jeho lebečních kostech. Nemluvil, třásl se zimou. Sotva stál, byl pohublý, pohrblý, slabý a nebyl to Mára. Byla to troska. Vypadal jak fetka na Smíchově, co čeká, až mu někdo hodí bůra. Ani jeden z nás nemohl dolů sám. Já bych se zabil pádem, on neměl sil. Jenomže můj problém byl jasné horší, zatímco u Máry jsem věřil, že to dá. “Je to silnej a zdravej chlap, plnej síly. Tohle je jen debilní viróza!”, ubezpečoval jsem všechny. Dohodl jsem se s Miri, že mu dáme 24 hodin na zotavení a že pro mě nebudeme volat pomoc dřív, než bude jasno, jak je to s Márou. Pokud bude potřebovat vrtulník, počkám na něj. Dlužím mu to.

U večeře bylo jasno. Mára musí dolů víc, než já. Tolik jsem si přál hodit tu jeho debilní infekci na sebe. Dva v jednom. A co? Dal bych to. On si do prdele tenhle kopec zaslouží víc, než kdokoliv jiný z naší bandy! Tohle jsem ale zařídit nemohl. Jediný, co jsem mohl pro svého kamaráda udělat, bylo vyhovět jeho přání a jít do nemocnice místo něj. Je jedno, zda zavoláme vrtulník na jeho, nebo na mojí pojistku. Oba nemůžeme dolů sami, oba potřebujeme pomoc. Oba jsme pojištění stejně a u stejné společnosti UNIQUA. Ten, kdo zavolá, musí být noc v nemocnici. Mára se ale při tom slově “nemocnice” osypal a prosil mě s očima zaraženýma až do zátylku, abych tam šel já. Měl jsem za to, že on by teda měl být pod dohledem určitě, ale tohle měl u mě předplacený. Vrtulník jsem zavolal já a čekali jsme na něj dlouhé dva dny. Tak dlouho trvalo, než se v mracích nad bejzem udělala alespoň minimální díra v oblačnosti. Pilot byl neuvěřitelný machr, nechápu, že šel do takového rizika. V triku a v džínách, s kyslíkem zavedeným přímo do nosu, aby neztratil saturaci, vystoupal do bejzu a naložil nás oba. Ještě jsem se rychle stihl obejmout s Miri a s Trávou. Oba jsme brečeli, ale oba jsme se tvářili jako teplý kovbojové z reklamy na cigára. Jen co se s náma mixér zvednul, Marek pomalu usínal. Jen jsme si dali pěst a ruku. Teď už to bude dobrý, kámo! Hodinový let za víc jak pět tisíc dolarů Mára prospal v péřovce. Já se kochal tou nejkrásnější krajinou hlubokých roklí, které jsem viděl tu dvakrát, tu třikrát. “Je po všem kámo”, řekl jsem příteli sesutému vedle mě. Jen zvedl oči a nezmohl se na odpověď. “Kurva”, dodal jsem tiše uvnitř kabiny tak, aby to nikdo neslyšel. Třeba jen proto, aby mi to pomohlo. Nepomohlo mi to. “Kurva do prdele, do hajzlu a do netopýří prdele!”. Nepomohlo ani to. Pomohlo jen vědomí, že to jsem já, kdo je tady kretén a že můžu být šťastný, jestli znovu uvidím. Nějaký kopec, o tom už nemůže být ani řeč. Byl, je a bude. Na mě je jen to, zda jej ještě někdy uvidím na svý vlastní oči, anebo ne. Kurva.

JSEM VE ŠPITÁLU (22), a věřím, že to dobře dopadne

Přílet na letiště byl hustej. Sedli jsme na plochu pro vrtulníky, kde už na mě čekalo houkací auto. Narvat do něho našich skoro sto kil bagáže byla legrace a já už ležel na lůžku. Jednak to vyžaduje protokol, jednak nebylo jinde místo. Rvali jsme to v protisměru na houkačkách, i když řidič viděl, že to není třeba. Příjezd na urgent, vyšetření. Udělali mi EKG, změřili tlak, saturaci a mladá hinduistická sestřička mě odebrala nervózně krev. “Hele, lidi, jste strašně milý, ale já vidím dvakrát, jo? Moje tělo je v pohodě, o to se nestarejte, ale nechcete se mě podívat na oči, nebo do mozku, nebo ty vole něco takovýho?”, zeptal jsem se konsilia mladých lékařů, kteří mě obklopili jako dvanáct měsíčků. Mudrovali, mudrovali a poslali mě na rentgen plic že bych tam mohl mít vodu. Když jsem už byl na svém pokoji, vysvětloval jsem mladému lékaři svůj problém. Vyndal tužku a zeptal se mě, kolikrát ji vidím. Nasral mě. Moderní špitál, to je. Ale tomografii anebo rezonanci, tu tady čekat nemůžu. Krásná sestřička mi podala prášek. “Prosím, na co to je?”, zeptal jsem se. “Na bolest hlavy, pane….”, odpověděla stydlivě, jako bych ji při tom žádal o ruku anebo nezávazný sex v místní absolutně prostorné sprše. “Mě hlava nebolí”, snažil jsem se oponovat. Ona, s očima zabořenýma do podlahy odvětila jen: “Tak s tímhle práškem už Vás nebude bolet vůbec”. Sežral jsem ho a zabořil se do postele. 

DOMŮ, LETÍME DOMŮ (23), 

Letadlo domů nám letělo hned druhý den večer. Museli bychom ale zaplatit doplatek v hodnotě nové zpáteční letenky. Hajzli. Další letělo za tři dny, tam byl doplatek snesitelný a nás tak čekalo ještě kurýrování na hotelovém pokoji. Pravda, když jsem viděl Máru, jak leží pořád bílý na posteli, nejí a nemluví, bylo to tak lepší. Nechali jsme jej otestovat preventivně na kovida, co kdyby. Naštěstí byl čistej, je to zkrátka pitomá chřipka. Pomeranče, jablka, banány. Míchaná vajíčka, hektolitry kafe a hlavně spánek. Zabralo to. Pomalu, ale jistě, po dvou dnech snědl do konce rejži k obědu. Postupně jsme si nechali oholit obličeje u místního lazebníka, já si dal vysněné a vychlazené pivko v hotelové lobby. V té lobby, kde si tohle pivko přede mnou dali Sir Edmund Hillary, Reinhold Messner, ale taky John Kennedy anebo Beatles. Cena tomu odpovídala, ale na tu se už historie neptá. Byl jsem jediným hostem restaurace poloprázdného hotelu v době pandemie. Oba číšníci měli radost z hosta a obletovali mě, jak jen mohli. Měl jsem radost z toho, jakou mají radost a nechal se nakonec docela slušně ožrat. Takovou oběť podstoupím rád, klidně i zítra.

Po třech dnech v Káthmándú v nadmořské výšce 1600 metrů nad mořem se mi konečně vrátilo vidění. Zkoumal jsem svá míchaná vajíčka ponejprv jedním okem, pak druhým. Zkusmo jsem přeskočil zábradlí, trochu se popral s Markem. “Já vidím!”, zkusil jsem mu jednu natáhnout, aby mě i v jeho zesláblém stavu přepral dvěma prsty a s úsměvem. Když jsme hotel opouštěli, jeho hlavní manager se s námi vyfotil a věnoval nám šály. “Děkujeme, že jste přijeli a prosím, vyřiďte v Evropě, že už se na všechny zase těšíme!”. Vyřízeno. Dnes večer, když jsem kupoval dárky pro holky v ulici vedle, mi děkovali za první kšeft po sedmi měsících. Všichni mají hlad, ale smějí se. A já se taky směju, protože je všude kolem mě už zase normální počet lidí. Svalili jsme se do taxíku, padla tma, venku pršelo tak, jako každý večer. “Je tu teda hustej vzdoušek…”, poznamenal Mára. “Tak aby nebyl, vždyť jsem k obědu sežral půlku jaka…”, přiznal jsem se bez okolků. 

Na přestupy v Istanbulu mám docela hodně vzpomínek. Cestou z Egypta jsem se tady pěti pivy Efes snažil zahnat Faraonovu pomstu. Marně, průjem mě dohnal na plno až ve vlaku domů, bylo to strašný. Cestou do Pákistánu nám tady s Klárou naopak uletělo letadlo, protože jsme se zapomněli v salonku. Cestou z Tanzanie jsem měl na celý přestup jen půl hodiny, což jsem stihl, na rozdíl od mých batohů. Dneska na něj máme dvanáct hodin. Jsme unavení, máme rýmu a jsou čtyři hodiny ráno. Nuže dobrá. Svalili jsme se do křesel a usnuli. Já si dopřál panáka skotský, na oslavu vidění, cesty domů a toho, že jsme oba už zase alespoň trochu použitelní. O pár kil lehčí, oba trochu slabí, ale dnes večer uvidíme naše holky!

Ve dveřích pardubického bytu jsem se objevil v devět hodin večer. Madlenka i Vendulka na mě čekaly dole na chodníku a vrhly se mi kolem krku. Zuzka otevřela dveře bytu, ke kterému jsem stoupal po shodech, naložený bagáží. “No, že seš konečně doma. Už je potřeba vynýst koš!”, uvítala mě tak, jak to umí jenom ona. Všechno dobře dopadlo.