Elberadweg: Od pramene Labe kolem jeho toku na kole až k moři

“Sejdeme se na Řípu!” zněla jediná zeměpisná instrukce Miroslava Náplavy naší srdcařské bandě, která se měla potkat na finální ukončení natáčení televizního seriálu. Měl jsem zrovna nové gravelové kolo a Říp na mě působil dojmem důstojného cíle. Z Pardubic jsem to nestíhal, startoval jsem tedy od soutoku Cidliny s Labem s tím, že pojedu kolem toku Labe až kam to půjde. Já, cyklista začátečník, jsem si toho večera kromě monstrózního vlka uhnal taky namožené šlachy pravého kolena, které mě pronásledovaly několik měsíců. Nesprávně nastavené kolo na mojí postavu, špatně zvolená trasa, špatný styl jízdy. To vše se sešlo jak u letecké katastrofy, takže jsem pod Říp dorazil za hluboké tmy ve značně nepoužitelném stavu s bolestmi, které alespoň na chvíli zahnalo pár piv s kamarády u ohně. Cestou pod Říp jsem ale dostal nápad, že až svůj styl jednou vychytám, mohl bych dojet na kole třeba až do Drážďan! Anebo klidně ještě dál. Však to Labe je tak magické!

Elberadweg (1): jak taková hovadina vůbec může člověka napadnout.

Plán v mojí hlavě postupně zrál, až jsem o něm začal postupně mluvit s lidmi v mém okolí, včetně Tomáše, mého bývalého studenta. “Hele, dostal jsem strašně ulítlej nápad - že bych sjel na kole celý Labe, od pramene k moři! A natočím během toho krátkej dokument právě o Labi!” vyhrkl jsem na něj, zatímco jsme se za cinkotu karabin blížili k našemu oblíbenému lomu, abychom si navečer trochu zalezli. “Jó, to jeď! Je to prej skvělý, říkala to moje babička, jela to nějak nedávno…”, zpražil mě okamžitě nečekanou odpovědí a dodal něco ve smyslu, ať raději lezu nahoru. Když už lezl on, naštěstí pak následovalo lehčí zamumlání o tom, že babička jela jen kousek, odněkud někam. Uf. Elberadweg, jak němci celé téhle cestě říkají, je skutečně zejména mezi důchodci oblíbená, protože vede skoro celá po rovině a po dobrém povrchu. Jedná se však spíše o různorodé a spíše jednotlivé úseky polabské stezky, dlouhé obvykle několik desítek kilometrů, které na sebe tu lépe a tu hůře navazují. Spojit je v jednu cestu a projet ji na jeden zátah je už přeci jen jiný přístup. Rozhodně jsem nebyl první, koho to napadlo. Ani první, kdo by ji dokončil. Ale ucelených příběhů o celé stezce od pramene k moři, jsem našel na internetu jak šafránu. Většina lidí jezdí navíc po směru větru, tedy od moře k prameni. Můj plán byl však opačný, po směru toku. Musel jsem vyrazit!

Od začátku mi bylo jasné, že na takovou cestu nechci vyrazit sám. Ve dvou se to lépe táhne a první, komu jsem naznačil takovou možnost, byl Ivánek. Jeho odpověď byla jednoznačná: “Kámo, nikdy jsem na žádným bikepackingu nebyl. Nic o tom nevím, nemám na to žádný vybavení, ale řekni termín a jedu!”. A jel. Měl jsem tedy parťáka, měl jsem i termín. Neměl jsem ale připravené vybavení a začalo tak plánování. První, co vyvstalo v mé hlavě, byly vzpomínky na dva předešlé výlety podobného typu. Oba s mou ženou, oba s enormně těžkými koly - tři týdny na Kubě a dva týdny na Malé Fatře. Vzpomínky na ranci ověnčené bajky byly pořád ještě natolik živé, že jsem se rozhodl udělat maximum proto, abych měl tentokrát kolo lehčí. Začal jsem minimalizovat své vybavení, neboli gramařit. Moje motivace pro co nejlehčí kolo byla prostá - nechtěl jsem ztratit radost z rychlé jízdy a zároveň jsem chtěl urazit pohodlně alespoň sto kilometrů denně, aby naše putování netrvalo zbytečně dlouho.

Jako první položku jsem vyhodil jídlo a vaření. Pojedeme převážně Německem, o kterém se mezi našinci proslýchá, že je to vyspělá evropská země s řetězci prodejen potravin i rychlého občerstvení. Kafe nám určitě udělají taky, vařit tedy nebudeme. Jako druhou položku jsem vyřadil stan - namísto něj jsem do bidonu pod rámem narval Žďárského vak. Obstaral jsem si ultralehký spacák, ultralehkou karimatku a vyhodil zbytečné oblečení navíc. Mnohem těžší úkol bylo vzdát se “nadbytečné” filmové a fotografické techniky. A tak se poprvé v mém životě má kompletní výbava, čítající dron, fotoaparát, dvě kamery, teleobjektiv, tři mikrofony, paměťová média a dva stativy vešla pod pět kilogramů i s fotobatohem. Je to možné! I s kolem a se všemi věcmi jsem tak vážil zhruba 93 kilogramů.

Nastal ten D. Venku bylo vedro, já pořád neměl dobaleno a vlak do Krkonoš měl vyjíždět za půl hodiny. Ivánek dorazil k nám domů s hodinovým zpožděním, avšak perfektně sbalen, učesán a čekal na mě před barákem s výrazem Mitche Buchannona po prvním sexu s Pamelou Anderson. I ty trenýrky měl takový vykasaný. Dobrodružství začíná. 

• Pokud byste měli zájem podívat se, jaké vybavení jsem na cestu zvolil, všechny položky naleznete okomentované úplně dole na této stránce.

• Náš článek o bikepackingu na Kubě, který vyšel v časopise Velo: http://petr.juracka.eu/s/Kuba2011_Velo.pdf

Elberadweg (2): Konečně jsme vyjeli

Výběru techniky i vybavení jsem se věnoval půl roku. Na balení všech těch krámů do brašen jsem si nechal patnáct minut. Nikdy tenhle nepoměr nepochopím, ale vždycky to tak dopadne, je to totiž jeden ze základních cestovatelských  principů a zákonů džungle. Na vlak jsem tak odjížděl s plnou igelitkou věcí a s plánem sbalit všechno do podsedlové brašny až po cestě. S Ivánkem jsme uháněli na vlak, jehož odjezd se nepříjemně blížil. Snažil jsem se ještě doma koupit nám lístek až do Vrchlabí online, ale systém mě nechtěl pustit pro nákup jízdenky s koly. Musel jsem tak fyzicky navštívit přepážku, kde mi ochotná paní drah “Čekej & Dojedeš” vysvětlila celou záhadu. Pardubice mají rozsáhlou výluku nádraží a do Hradce (čti Mechova) tak musíme z Rosic nad Labem, kam je zajištěna náhradní doprava autobusy. “Není problém!”, zahalekal jsem přes celou nádražní halu a na Ivánka pokynul, aby mě laskavě následoval. Začal boj s časem, měli jsme na to zhruba sedm minut. Rosice nad Labem samozřejmě znám! Jenomže na tamní nádraží jsem nejel nikdy jinak, než vlakem, a tu jedinou odbočku z nadjezdu, která k němu vede, jsem samozřejmě minul. Začali jsme tak poněkud nešťastně kroužit rosickými uličkami, zatímco to tropické slunko bylo v českém nadhlavníku. “Ty vole, si nám tady naplánoval trestný kolečka jak na biatlonu”, zahalekal na mě parťák, jehož důvěra v moje navigační schopnosti již dávno vzala za své a převzal navigaci sám, však měl na řídítkách telefon. Vrátili jsme se na nadjezd, kde jsem uprostřed třech jízdních pruhů upustil igelitku se všemi věcmi. Naštěstí se zcela nevysypaly a ta Tatrovka za mnou ochotně počkala, až se pro ty své krámy laskavě vrátím. Dorazili jsme na rozkopané nádraží v minutě odjezdu, avšak stále včas. Zpocení jsme narvali bajky do vlaku. Po minutě jsme zjistili, že to nebyl ten správný vlak. Narvali jsme tak bajky do vedlejšího vlaku a opět usedli. Plán koupit si proviant na cestu a nádraží nám nevyšel, a tak jsme do sebe vylili jedinou vodu, co byla v jednom z bidonů. Od teď jsme na cestě.

Cestu do Vrchlabí si ani nepamatuju, uběhlo to všechno nějak rychle. Jen co jsme vylezli z třetího spoje, uháněli jsme již na kolech do Špindlu. Já na mohutném sjezdovém celopéru s šířkou plášťů šesti centimetrů, zatímco Ivánek na silničce s plášti třetinovými. “Kdybys měl pocit, že jedu jako pomalu jo, tak nejedu. Jedu tak nějak svoje maximum…”, oznámil jsem zadýchaný Ivánkovi, který mi s klidem a úsměvem na líci odvětil, že jede taky maximum. “Fakt?”, nechtěl jsem věřit, jakou mi udělal radost. “Jo, jedu teď taky maximum. To Tvoje” smál se od ucha k uchu a užíval si klidné jízdy. Cesta nám netrvala dlouho a já už kupoval lístky na lanovku na Medvědín. “Kdybych věděl, že je to takhle drahý, to bych si to radši vyšlapal! Musíme trochu šetřit, bych se vsadil, že v přepočtu na minutu nebo na metr nic dražšího na světě už neexistuje!”, rozčiloval se chvíli marně můj souputník. Mýlil se. Však jej o pár dní později čekalo zaplatit deset eur za sto metrů přívozu Labe v Hřensku. Pominu teď, že všechny ostatní přívozy dál po proudu, kde je Labe již o pěkný kus širší, stály eura dvě, anebo to bylo gratis. Nevím, jestli to bylo tím, jak byl Ivánek naštvanej, ale jen co vyjel z Medvědína, poskočil si na rozbité silnici přes díru a protrhl obě duše najednou. Udělal mi radost, protože obvykle to bývám já, kdo něco pokazí. Výměna nových duší netrvala dlouho a my si to šinuli kolem úplně posledního sněhového splazu na Zlatém návrší postupně až na Labskou boudu, náš výchozí bod.

Jistě, startovali jsme však až u samotného pramene (1387 m n.m.). Tedy, Labe samotné nepramení přímo v kamenné skruži, ke které se váže turisticky rozcestník, ale v loukách nad ní. Přesné místo pramene není možné stanovit, neboť se mění i v ohledu na aktuální podmínky a tak je jako oficiální pramen udána právě tahle skruž, která byla vysvěcena 19. září 1684 biskupem Janem z Talembergu. O tomto aktu panuje hned několik legend, z nichž ta nejzábavnější tvrdí, že biskup byl natolik korpulentní postavy, že se nechal nahoru vynést velbloudem. Ten však v polovině stoupání výstup ukončil, legenda přímo říká, že “velbloud leh a potom zdech”. Biskupa museli donést až ku prameni jeho poklonci. Tak jako tak, od té doby slouží právě ona skruž jako poutní místo všem a nebyl důvod, aby nestačila i nám. K prameni jsme si došli na západ i na východ slunka pěšky, neboť na kole se sem zkrátka nesmí. V obou případech  jsme tu byli sami, ochutnali jsme vodu, a rozjímali jsme nad drobným potůčkem, z něhož se již za pár dní má stát veletok. Naše cesta na kolech tedy začala až výjezdem z Labské boudy, z toho obřího betonového komplexu, který sídlí nad Labským dolem. “Můžu se Ti s něčím svěřit?”, zahájil jsem poněkud intimní rozhovor u druhého piva na nově opravené terase osmého patra krkonošského hotelu, zatímco po obloze poletovaly poslední červánky, které jsem mezitím časosběroval o pár metrů vedle. “Hele, já mám tenhle barák rád! Já vím, že je velikej, ale přijde mi, že tohle se fakt povedlo! Je to takovej neotřelej nápad. Jak nemám většinu socialistický architektury kdoví jak v oblibě, mě se tohle líbí!”, prozradil jsem svoje tajemství Ivánkovi. Překvapilo mě, že úplně stejný pohled na Labskou boudu má i vyhlášený architekt Adam Gebrian, jehož recenzi mi Ivánek ihned přetlumočil. Vím, je to kontroverzní budova. Ale to už ty zajímavé budovy bývají. Labské jsme druhého dne už jen zamávali a sjeli do údolí. Od teď už nás čeká až k moři de facto jen rovina.

Cílem našeho prvního dne byla naše chalupa v Podkrkonoší, kde zrovna přebývali rodiče mojí ženy a taky naše mladší dcera Vendulka, která měla zrovna v ten den šesté narozeniny a já si ji konečně mohl užít. Její první narozeniny jsem prošvihl na K2 v Pákistánu, druhé v Austrálii. Mám od té doby vždycky radost, když můžeme být v její velký den spolu. Lepší začátek cesty jsem si nemohl přát. Dědo, otevři nám lahváče!

Elberadweg (3): Jeden trapas za druhým

“Tatííí, zahraješ si se mnou línej penis?”, neslo se hlasitě zahradou na chalupě a já se začal ihned smát. Ještě jsme leželi s Ivánkem ve spacácích pod třešní, a tohle byla první věta, kterou jsem toho dne slyšel. Byl jsem už pár chvil vzhůru, vzbudil mě kos, který mě od brzkého rána bombardoval třešněmi, hlavně těmi tvrdými, nezralými. Asi se mu nelíbilo, že jsme se mu na noc nasadili do revíru. Vedle mojí hlavy stál prázdný lahváč, dopíjel jsem ho labužnicky s výhledem na hvězdy těsně před tím, než jsem usnul. Chvilku jsme si Vendulkou hráli s molitanovým tenisákem a já se začal balit. Z horského kola na gravelové, dnes poprvé jsem na něj měl navěsit všechny ty brašny a konečně vyrazit.

“Měli bychom se asi každý ráno před jízdou dynamicky protahovat, po jízdě večer pak nějak staticky”, pokusil jsem se nastolit tréninkovou školastickou morálku týmu. Ivánek mě spražil tvrzením: “Hele, kdybych si měl u Tipsportu vsadit, že to takhle neuděláme ani jednou, klidně bych tam v nějakým slušným kurzu hodil litra…”. Vyhrál by. Ač jsem se snažil sebevíc, vždycky jsme na nějaké větší protahovaní zapomněli. Ale nevadilo. Však první kilometry jsme jezdili enormně pomalu a když už jsme se konečně ohřáli, v pomalé jízdě jsme pokračovali dál. Od začátku nám bylo oběma jasné, že nesmíme šlapat první dny rychle, že musíme nejen energii šetřit na závěr celého putování. Rychleji by to pak ani o moc nešlo, od rána nás sužovala další vedra. Teploty se na slunci šplhaly hodně přes třicet stupňů a my byli červení jak raci. Po vzoru našich hrdinských letců bojujících v Anglii za druhé světové války jsme si na rámech našich kol začali lihovkou čárkovat vypitá neakoholická piva, která jsme pili raději, než vodu. Zejména jako boj proti ztrátě solí, o které jsme přicházeli vydatným pocením. Boj s horkem byl únavný a lehčí úžeh jsme si přivodili záhy. Nevadilo nám to, však dnešní cíl byl blízko  - moje rodné Pardubice, skrz které Labe protéká a kde na nás čekaly poslední věci k zabalení. Byla to také poslední možnost se některých kousků oblečení zbavit. Teplý svetr i mikinu jsem tak nechal doma. 

Jen co jsme přišli domů, hodili jsme do pračky naše zpocené dresy. Pračka je vypere za chvilku a v tomhle úmorném vedru jistě uschnou do hodiny. Představil jsem Ivana mojí ženě, která mi, zatímco byl ve sprše, řekla památnou větu: “Měl by sis najít nějaký ošklivější kamarády. Vždyť Ty mi sem vodíš jednoho idola za druhým!”. Až teď mi došlo, že Ivánek je vlastně z pohledu ženský asi docela hezkej chlap. Vyrýsovaný svaly, bílej úsměv, hlava plná kadeřavých vlasů, vysokej, ramenatej. Nikdy mě nenapadlo o něm takhle uvažovat, takže jen co vylezl ze sprchy, hodil jsem po něm vyprané dresy, aby je šel pověsit. “Přihodil jsem mu tam i to prádlo, co jsi měla v pračce předtím, aby se nenudil…”, pochlubil jsem se ženě, kterou moje efektivní plánování Ivánkova času zděsilo. “Chceš mi říct, že ten hezkej chlap, kterej tu před chvilkou byl, mi teď věší moje děravý spoďáry?”. “Aha, no, asi jo…”, a podíval jsem se z okna, jak zrovna Ivánek věší Zuzčiny kalhotky  strašně se přitom uculuje. “Pojďme změnit téma, co třeba počasí? Teplo že?”, odlehčil jsem rodinnou atmosféru, než se Ivánek vrátil a my dostali na stůl Zuzčin květákový mozeček. Podávala nám jej červená až za ušima. S bramborama.

Elberadweg (4): Ivan & Ivánek

Je to možná podivná náhoda, ale předchozí idol, kterého jsem své ženě představil, byl taky Ivan. Není tak vysoký ani tak vlasatý jako Ivánek, ale nemá ani jeden kaz, má modrý oči a uzvedne mě na jedné noze, což jsme vyzkoušeli loni v Ádru. Ivan je také nadšený cyklista a rozhodl se k našemu pomalému putování na dva dny přidat. Jeli jsme tedy obvykle v tomto pořadí:

• první sprintující Ivan s nateklými lýtky, největšími v Pardubickém kraji

• druhý rovněž sprintující Ivánek, s kadeřemi vlajícími ve větru

• třetí vlající a proplešlý já, na svém kole zkroucený avšak stále nadšený…

Jen co  jsme vyjeli s asi dvouhodinovým zpožděním z Pardubic, Ivánek zahlásil přicházející hlad. Ivan se jen smál, protože jsme neujeli ani dvacet kilometrů a už jsme do sebe všichni cpali smažený sýr v Lázních Bohdaneč. “Chlapci, kdy že chcete k tomu moři dojet? Já jen, aby Vám na cestu nenapadl sníh…” utahoval si z nás po právu Ivan. “A to budete jíst celou dobu smažený věci s tatarkou, jo?” rýpnul si ještě do našeho dnešního jídelníčku. “Tak je to takovej experiment výš, prostě ketovýlet…”, odpověděl Ivánek s pusou plnou mastných hranolek. Úkol dnes byl jasný - neuhnat si znovu úžeh a alespoň trochu se posunout dál kolem toku Labe. To se nám povedlo, ale ne příliš. U Poděbrad nám bylo všem strašné teplo a Ivánek zahlásil potřebu se vykoupat. Toho se chytl Ivan, který v mapě vytipoval “jezero Poděbrady”. “Nebude to přecpaný lidma?” zeptal jsem jej, aby mi odpověděl, že bude. A opravdu bylo. Vlezli jsme sice do vody uprostřed mnohatisícového davu, ale zchlazení se nekonalo. Voda byla teplá úplně stejně, jako ta, co jsme vezli v bidonech. Ještě nás neopařila, ale bylo to o fous. Chvíli jsme tak stáli po krk ve vodě a snažili se nohama zarýt do chladnějšího bahna, když tu se na břehu u našich kol začali navzájem fotit dva třicátníci telefonem. Měli dohromady jedny velké sluneční brýle, které si na modeling půjčovali, aby jimi vylepšili image ukrajinských dělníků ve dni volna. Jejich počínání nás začalo bavit. Pokoušeli jsme se jim dostat nenápadně do záběru a dělat v pozadí trochu opičky, aby byla legrace. Marná byla naše snaha, neboť mezi námi a jimi v ten pravý okamžik prošla majestátní žena nahoře bez. Udělala chlapcům zaručeně nejzajímavější pozadí vůbec, přehlédnout to rozhodně nemohli. “Hele, Rybana!”, hlesl přehřátý Ivánek a nám bylo jasno, že se musíme začít chladit alespoň vzduchem. Navigoval jsem hned naší cestu dál kolem mých milovaných Čelákovických tůní, z nichž část nese jméno po panu docentu Jaroslavovi Hrbáčkovi. Byl to mimochodem jeden ze zakladatelů české hydrobiologické školy a byl to ten člověk po kterém jsme v roce 2010 pojmenovali nový druh perloočky, Daphnia hrbaceki. Měl jsem velikou radost, že jsme mu ji stihli oficiálně “předat” oficiálně na kongresu těsně před jeho odchodem na onen svět. Měl z ní radost. A já měl radost dnes, že naše cesta k moři vede právě kolem míst, které nesou jeho jméno.

Přespali jsme na Lhotě, čistém písáku kousek u Prahy. Zatímco Ivánek vychrupoval spokojeně ve stanu a Ivana budily ze snů pouze uřvaní skokani, já nemohl zabrat kvůli komárům. Doktor hydrobiologie a zapomene doma moskytiéru! Noc tak pro mě byla strašná, usnul jsem až nad ránem vyčerpán z neustálého plácání krvežíznivých parazitů. Kolik hanlivých přezdívek jsem jim toho večer dal! Ráno jsem měl obličej docela poštípaný, asi na mě nebyl hezký pohled. Ivan totiž pronesl něco ve smyslu: “Hele, jestli Ti ten krém, co vozíš v rámovce, umrtvuje prdel, měl bys ho možná teď hodit radši na ksicht…”. Ale vyjeli jsme. Skrz nudapláž rovnou na Mělník a na soutok s Vltavou. Zatímco já na soutoku poletoval dronem, chlapci okamžitě naskákali do vody, aby zjistili, zda je studenější Vltava, či Labe. Tak co, tipnete si? :-)

Elberadweg (5): Setkání s bezobratlými, aneb konečně v Německu

Probudili jsme se už zase jen ve dvou do deštivého dne na kraji Ústí nad Labem, tolika lidmi zatracovaného průmyslového města, které mám tak rád. Tedy, hlavně pro jeho okolí, to dá rozum. Vidina celodenní etapy v dešti nepatřila mezi nejsvětlejší myšlenky toho rána, ale dát si den pauzy nemůžeme a navíc by to ani nepomohlo, však  má pršet pět dní. V rámci boje o vytvoření zdánlivé fyziologické pohody jsme posnídali ještě v Ústí na benzince veškeré vystavené pečivo, které jsme pak zapili obříma latéčkama. Dosrkával jsem zrovna to svoje chemicky vanilkové, to já rád, když se ozval křik z myčky. “Fuuuuuuj, ten je strašnej!”, vykřikla slečna benziňačka. Čekal jsem leccos, třeba obřího pavouka žeroucího uloveného potkana, mrtvýho ježka v chřtánu mamby, co utekla z místní zoo, anebo třeba agitujícího Tomia Okamuru. Opak byl pravdou. Vyděsil ji naprosto nádherný a bezbranný nosorožík kapucínek. “Vy na to fakt budete sahat?”, křičela mi už se smíchem do ucha slečna, zatímco si postěžovala, že má ten brouk na její vkus divný nohy. “Tak, do řádu jste jej určila dobře!”, pochválil jsem ženu, jež nemohla pochopit moje počínání, snahu o záchranu nebohého zvířete známého z Červené knihy ohrožených druhů. Takový nález rozjasnil moje ráno o poznání víc, než jakékoliv kafe, déšť mi od teď už nevadil. Vyrazili jsme přes Děčín do Hřenska!

Nejnižší místo České republiky, kudy Labe ve sto patnácti metrech nad mořem opouští naší zem a vtéká do Německa, znám velmi dobře. Tedy, alespoň v rámci možností pohledů fotografa, lezce i jeskyňáře. Pohled cyklisty na kaňon Labe mi však byl doposud zahalen tajemstvím, které jsem dnes poprvé mohl odkrýt. Je to nádhera! Přestože vydatně pršelo a dešťové mraky halily celé údolí do neprostupných mlh, naše stezka přesně kopírovala levý břeh, po kterém jsme se ocitli náhle v Bad Schandau a Drážďanech. Pískovcové stěny vysoké přes sto metrů se slavným mostem Bastei či pevností Königstein uběhly před očima na můj vkus až příliš rychle. Pokud jsem se na nějaký úsek vyloženě těšil, byl to tenhle a po hodince bylo po všem. Musím se do těchto míst brzy vrátit! A určitě zase na kole. 

Náš den byl dlouhý. Dojeli jsme až těsně před nádherné městečko Meißen, o kterém jsem se já ignorant až druhý den dozvěděl, že to je to slavné město porcelánu, česky Míšeň! Nečekala nás však prohlídka památek, nýbrž zoufalá snaha o nalezení dobrého místa pro přespání. Dnes se nejvíce projevila Ivánkova výhoda stanu pro jednoho, který jsem chybně vyhodnotil jako pro tuto cestu nepotřebný. Žďárského vak mě sice spolehlivě ochránil před trny, rosou, deštěm i zimou, ale před komáry nikoliv. Proběhla další noc hrůzy a já tak ráno vtrhl v centru Míšně do outdoorového obchodu ještě před jeho otevřením. “Prosím, řekněte, že máte moskytiéry”, zahalekal jsem na usměvavou slečnu, která udělala první kšeft ještě před otevíračkou. A mě udělala radost. Obrovskou radost! Bylo deset hodin dopoledne a já už se těšil na dnešní noc, až budu ulehat pod ochrannou síť. Od teď budu nezastavitelný! Budu od teď totiž v noci spát!

Elberadweg (6): Podivné břehy 

“Tak já nevím, mám si dát to ochucený mlíko, anebo špenátový smoothie?”, rozhodoval jsem se nahlas před tradiční ranní návštěvou supermarketu. “Ty si dej hlavně nějaký prášky na hlavu!”, smál se na mě Ivánek, který se zrovna vrátil z lovu s pytlíkem plným koblih a s jogurtem. Na dnešní etapu jsem se hodně těšil, protože to v mapě vypadalo tak nějak podivně. Břehy Labe byly v pravidelných intervalech zahloubeny do vlastního toku řeky, na satelitních snímcích vypadaly také podezřele. Když jsme se k labským břehům konečně dostali fyzicky, drbal jsem se zcela bezradný po hlavě. V té mojí škebli se vyrojilo hned několik zdánlivě logických teorií, k čemu by tohle mohlo být. Tou nejpravděpodobnější mi přišla ochrana proti povodním, ale nezdálo se mi to dost jednoznačné. Naštěstí u nás na fakultě máme takovou službu veřejnosti “Zeptejte se Přírodovědců”, kterou tu a tam využiju i jako zaměstnanec. Odpovědi jsem se dočkal okamžitě přímo od pana proděkana prof. Jakuba Langhammera. Rozhodl jsem se ji tu zveřejnit takřka celou, je to fakt zajímavost.

“To, co vidíte, jsou tzv. výhony (Buhnen), resp. výhonová pole. Jejich smysl je zpomalit erozi břehu a dna a diverzifikovat dynamiku proudění. Trochu se rozepíšu, protože jsem strávil pár let v Mezinárodní komisi na ochranu Labe ve skupině pro sedimenty - velké řeky na dolním toku, jako je Labe v Německu, mají koryto regulované, napřímené a v rovných úsecích je proudění koncentrované do uniformního proudu, který má díky přímkovému charakteru a umělému profilu vyšší rychlost a rovnoměrné rozložení v příčném profilu. To, kromě urychlení proudění, vede k výraznému urychlení eroze koryta a dna. To se neustále zahlubuje a břeh je namáhaný. Dochází k zahlubování koryta, změně zrnitostního složení materiálu a neexistenci klidových oblastí. Ve výsledku tok velmi rychle ztrácí dnový substrát a materiál se zde do koryta uměle přidává. V Německu se tak děje opak toho, co na našem úseku, kde se koryto Labe naopak od nánosů bagruje. Řeka tak ztrácí přirozenou diverzitu hydromorfologických podmínek, ale i schopnost poskytovat útočiště různým druhům, které tu mívaly přirozený výskyt, ale díky rychlému proudění, neexistenci klidových úseků nebo tmavých tůní svá stanoviště ztratily. Na rozdíl od malých řek, kde se pro návrat do přírodě blízkého stavu dělají revitalizace s uměle meandrujícím korytem, toto u tak velkého toku už udělat nejde. Proto se dělají tato výhonová pole, která vytvářejí umělé zátočiny s tůněmi, které rozbíjejí uniformní proudění, zmenšují tlak na erozi břehu a zpomalují tak odnos materiálu a zároveň poskytují útočiště druhům, podobně jako meandry. Nejde tedy o opatření proti povodním, ale proti nadměrné erozi koryta. Srdečně Vás, Petře, zdravím! J.L.”

Elberadweg (7): O motýlech a lidech

Dnešní etapa se nesla ve znamení odpočinku. Ujeli jsme na pohodu něco málo přes stovku a já se v poklidném tempu měl alespoň šanci více dívat kolem sebe. Přeci jen, pěšky nebo na kole člověk vnímá krajinu pečlivěji, než při rychlé jízdě autem nebo vlakem. Má šanci ji nejen v klidu vidět, ale taky cítit a slyšet. Při tom mi nemohl uniknout jeden ze základních rozdílů mezi německou a českou krajinou. Člověk totiž nemusí být vystudovaný přírodovědec, aby si všiml, že mu po zářivě zeleném dresu leze po překročení hranic řádově víc různorodých hmyzích skupin a že to kolem něho o poznání více bzučí.

V Německu, respektive v Bavorsku, jsem půl roku studoval a žil. Věřím, že mám tedy dost daleko k tomu němce jakkoliv bezmezně adorovat či milovat, spíše jsem v nich našel dobré sousedy, kolegy a mnohdy i přátele. Německy jsem se sice nikdy nenaučil, ale něco málo jsem z jejich světa pochytil. Poznal jsem Němce jako nám hodně podobný národ, v mnoha ohledech více, jinde méně, samozřejmě. Také si stěžují na své politiky, mezi nimiž mají, tak jako my, řadu populistů, neschopných příživníků a zlých lidí. Také bojují s korupcí, s nekompetencí a vším možným. Kdo však v Německu kdy pracoval, mnohdy potvrdí, že za tvrdou práci se tady taky tvrdě platí. Němci jsou důslední, mají rádi čistotu a velmi dobře je vystihuje okřídlené úsloví “alles in Ordnung”, tj. “všechno v pořádku”, anebo jak se “poněmčeně” říká “všecičko v richtigu”. 

Jednu věc však nikdo Němcům nemůže upřít. Jakmile přejedete hranice, prakticky ihned poznáte, že nejste v Čechách. Díry v silnicích úplně nezmizí, ale výrazně jich ubude. Houkající řidiči míjející jen o pár centimetrů zběsilého cyklistu na cestě k moři také postupně přestanou existovat, stejně jako desítky billboardů u silnic, nepořádek a skládky v pangejtech. Pokud něčeho na naší cestě naopak výrazně přibylo, byl to právě hmyz.

Světovému úbytku hmyzu se snaží všechny národy čelit různě, a zatímco v Německu jsou ochranné pásy dnes již zcela běžnou součástí krajiny, u nás jsou taková místa spíše jen tam, kde se blbě oře. Velmi nerad bych si představoval uvědomělého německého traktoristu, který toto koná ze svého vlastního přesvědčení a lásce k zemi nebo biodiverzitě. Přestože takoví jistě existují, mimochodem i u nás, pásy rozkvetlých bylin kolem cest a na krajích polích plnící svou ekosystémovou roli jsou zpravidla výsledkem vládní politiky a německého ministerstva zemědělství. To naše má tzv. greening na stole již dlouho také, ale velmi úspěšně to aktivně blokují svou nečinností. Proč? To už si musí každý dosadit sám. Je to škoda, u nás, aby člověk na poli čmeláka pohledal. Ale věřím, že i tohle se u nás brzy změní.

Časopis Blesk už dávno není tou pouhou výspou bulváru, jak tomu bylo dříve. Nedávno v něm vyšel zajímavý rozhovor s naším entomologem Petrem Šípkem právě o vymírání hmyzu.

I tematice bylinných pásů se u nás na katedřa ekologie PřFUK mnoho let věnuje kamarád a kolega Ondra Sedláček s projektem tzv. Motýlích rezervací. Možná by Vás zaujalo, jak dobří kamarádi jsou pro moderní ochranu přírody vojáci, motokrosaři a jiné cílové skupiny, které umí zasáhnout do vzhledu krajiny. Kdysi jsem o tom natočil takové veselejší video - "Ochrana přírody tankem".

Elberadweg (8): Perný den

Dneska jsme vstali brzy. Od Labské boudy jsme na naší cestě dnes přespali poprvé někde oficiálně a ne pod dubem. Ivánek nám v deštivém večeru zarezervoval pokoj na půdě polorozbeřené, avšak útulné usedlosti, kterou obývá místní skupina umělců. Paní domácí nás navštívila až před ranním odjezdem, kdy jsme dopíjeli kávu z jejího překapávače. Na stole stály vyrovnané lahve od piva, které měla vychlazené v ledničce. Nevěděli jsme, zda jsme měli mít přístup až do kuchyně, ale pár eur navíc za pivko a použití kávovaru jí udělalo zjevně radost. Win win. Dnes nás čekal dlouhý úsek kolem Magdeburgu, kde jsem neměl v plánu nic konkrétního natáčet. Náš dnešní cíl byl tak velice prostý - dostat se co nejdál. Ivánek měl navíc svátek a s ním spojené jediné přání - poprvé v životě se zaradovat na tachometru z dvou set ujetých kilometrů za jeden den. Plán s naloženými bajky ambiciózní, avšak ne nereálný. Trochu poprchávalo, pak pršelo víc.

“Ty hele, já si asi vezmu bundu, vono docela prší už…”, pronesl jsem do placu.
“Počkej s tím, kouknu na radar”, hekl Ivánek a už prstem šátral po displeji telefonu.
“Tak ne bundu si neber, hele. Podle radaru tady teď vůbec neprší…”, uklidnil mě.
“Tak jo, tak já si ji teda neberu” zadrkotal jsem zubama a kousl se.
“Stejně jsme digidementi, fakt…” dodal Ivánek.

Do Magdeburku jsme už dojeli relativně suší, obkroužili jsme katedrálu a já “omylem” projel místní fontánu tak, že jsem se mohl sušit znova. Ale to mi nevadilo, za pár kilometrů na nás čekal jeden z cílů, o kterém jsme věděli předem - mimoúrovňové křížení Středoněmeckého plavebního kanálu s Labem, tedy říční křižovatka. Obří vodní dílo.

“Hele, já to chci dronit, to je Ti asi jasný viď. Ale nejdřív to obhlédnu, natočím ze země a drona vypustím až budeme někde dál schování, abych tam úplně neprovokoval, kdyby to bylo náhodou nějak zakázaný, jo?”, ujišťoval jsem nejen Ivánka, ale hlavně sama sebe.

“Tak já nevím, doby, kdy se nemohlo fotit na nádraží, jsou už asi pryč, ale dělej, jak myslíš. Já to zatím vočihnu na kole…” a jak řekl, tak provedl. Ivánek zmizel, já se vyhoupl nad Labe ke kanálu zrovna v okamžiku, kdy se ke mě blížila obří nákladní loď. Dron byl ve vzduchu samozřejmě do minuty, před očima všech okolo. Nevadilo to naštěstí nikomu. Rychle jsem sklidil drona do batohu a sejmul mobil z ovladače. Na jeho displeji na mě vykoukly nepřečtené e-maily a tak jsem se cvičně podíval, kdo mi asi tak píše. Zjistil jsem, že mám již několik výzev k tomu, abych se účastnil na práci na knize o žížalách. Proč zrovna já? Hodil jsem telefon zpátky do batohu a vyrazil za Ivánkem.

Další kilometry padaly jeden za druhým, únava nás oba zastihla až na tom zhruba sto dvacátém. Dohodli jsme se, že si dáme pořádnou pauzu, jakmile to někde bude takříkajíc epesní. Epesní to nikde nebylo dalších třicet kilometrů, ale počkat se nám vyplatilo. Najeli jsme na lehce neplánovaný další přívoz přes Labe, abychom mohli jet po druhé straně. Cesta bude možná horší, ale kratší. Ještě že tak! Objevili jsme se v patrně nejkrásnější vesnici, jakou jsme za celé Německo projížděli - Werben. Chvilkami jsem si říkal, zda nejsme na nějaké obdobě Veselého kopce nebo spíše v Polabského skanzenu v Přerově nad Labem, však je to tady jeden krásný baráček za druhým. A v tom nejméně nápadném byl vchod s nenápadnou cedulkou “bier”. Pravda, paní domácí jsme překvapili, ale udělala mi volské oko, natočila dvě nealkoholická piva a nechala nás dobrou hodinu ležet na zahrádce jen tak. Bylo to zjevení jak z filmu pro pamětníky. Šlachy a klouby bolet sice nepřestaly, ale té energie, co se v nás najednou našlo! 

Po dvaceti kilometrech nás čekala poslední šance pro styk s civilizací pro tento den. Příjemný bar U Kotvy na náplavce malého městečka Wittenberge přímo u Labe. Zapadalo slunko, všude kolem nás doslova prcali chrousti jak o život. U mě v helmě jsem přistihl inflagranti hned dva páry. Objednali jsme si na venkovní zahrádce poslední nealko dne, když nám číšník oznámil, že musíme vyplnit osobní dotazník kvůli Covidu.

“Každý svůj?”, zeptal se Ivánek.
“Ano, pokud tedy nežijete spolu…”, laškovně mrkl jedním okem číšník.
“Takže stačí jeden…”, opětoval laškovné mrknutí Ivánek.

Zbývalo nám posledních dvacet nádherných kilometrů po šotolině přímo po protipovodňové hrázi Labe, aby konečně mohl padnout Ivánkův dárek k svátku. Uháněl jsem poměrně svižně, když se to stalo. První útok divokého zvířete za celou cestu neměl na svědomí pes, divoké prase ani jelen před říjí. Zaútočil na mě invazní druh psík mývalovitý! Běžel proti mě, chrčelo to v něm jak ve starém traktoru a cenil zuby nebezpečně blízko mých nohou a plášťů. Zařval jsem na něj, on na mě, já na něj, on na mě. Raději jsem mu ujel. Ivánek to celé pozoroval zdálky a měl za to, že jsem se docela pomátl. Psíka, obávám se, mi dodnes nevěří.

Poslední dnešní kilometry jsme projeli doslova džunglí. Cestu jsem v hustém porostu sotva tušil, první jel Ivánek a místy ji možná projížděl jako první člověk za hodně dlouhý čas. Navigoval však neomylně podle GPS až na místo, které jsme vybrali v mapě před pár hodinami. Měl jsem sice v nohou dvě stě kilometrů, ale nemohl jsem nefotit nádherná noční oblaka nad námi, osvícená úplňkem nad řekou - strávil jsem s nimi dobrou hodinu. Mapa slibovala v cíli našeho dnešního dne vyhlídkovou věž, informační tabuli a turistický přístřešek. Ten tam skutečně byl, jen obydlený vlaštovkou sedící na hnízdě, kterou jsme nechtěli rušit. Dokonce i věž tam byla, ale rozhodně se nejednalo o vyhlídku. Byla to stavba mnohem smutnější, ale o jejím původu jsem se měl dozvědět až druhý den. I když jsem ležel klidně na zemi, moje vnitřnosti pokračovaly v kolébavé jízdě pomalu dál. Byl to dlouhý, ušlapaný, ale krásný den.

Elberadweg (9): Magické probuzení na tajemném místě a den ve znamení bolesti

Budík zvonil ve čtyři hodiny ráno. Vstávat po třech hodinách spánku a po tak náročném dni nebylo příjemné, ale jen do okamžiku, než jsem otevřel obě oči. Přes moskytiéru napnutou mezi dřevěným sloupkem a mým bajkem jsem jasně viděl tvořící se červánky na nebi, zatímco v okolních loukách se válela jemná mlha. Vystřelil jsem jak z praku a začal fotit. V dronu jsem měl 80% kapacity, velmi dobře jsem se snažil plánovat sérii tří krátkých letů tak, abych nepřišel o samotný východ slunka. Fotil jsem, točil jsem, byl jsem nadšený. Až za denního světla upoutala mojí pozornost ona vyhlídková věž, u které jsme přespali. Měla daleko do mé představy o rozhledně, či turistickém cíli. Tajemná, funkcionalisticky strohá budova až příliš nápadně připomínala architekturu vojenských prostorů. Ale proč tady? Co tady dělá?

Vyrazili jsme po kamenité cestě dál. Ivánka to stálo jeho poslední defekt na cestě a než jej opravil, poslal mě ke břehu, podívat se na desítky mrtvých invazních krabů říčních (Eriocheir sinensis), kterých si všiml, než jsem si ráno zabalil věci. Krabi na Labi jsou již více jak sto let, člověk je zavlekl do ústí Labe dopravou a oni se pak sami dostali proti proudu, dokonce i na naše území. Jak jsme ale jeli dál, potkali jsme hned několik dalších velmi podobných věží. V hlavě se mi už rýsovalo jejich možné vysvětlení, které mi potvrdila až informační tabule u první z věží, které stály poblíž již oficiální trasy labské stezky, Elberadweg. I v tom horku mě polil studený pot. Tudy, přesně tudy, vedla innerdeutsche Grenze, vnitroněmecká hranice mezi Západním a Východním Německem, která na čtyřicet let rozdělila tisíce rodin a celý německý národ na dva zdánlivě nesmiřitelné státy. Labe sloužilo v této časti Německa jako přirozená hranice, která se oficiálně táhla středem toku, jehož zaminované břehy byly přísně střeženy desítkami tisíc vojáků, ostnatým plotem a věžemi, z nichž u jedné jsme dnes strávili noc. 

Symbolická připomínka studené války nebyla však jedinou bolístkou toho dne. Včerejší etapu jsem ujel celou v barefootech, ve kterých se mi jezdí na kole dlouhodobě pohodlněji, než v cyklistických nášlapech. Z preventivních důvodů však obojí obuv střídám, abych předešel přetížení šlach a kloubů, které mě občas trápí. Jen včera jsem to odjel bez podrážky úplně celé a neuvědomil si, že musím také o tuto vzdálenost, asi tři nebo čtyři milimetry, posunout sedlo. A to jsem neudělal. Moje nohy byly tak o kousek napnutější, než je správné a já se po celý následující den potýkal s bolestí achilovky, kterou jsem si načal loni na jaře běháním do kopců. Bylo mi jasné, že s tímhle si nesmím zahrávat a tak jsem dnešních sto třicet kilometrů musel chtě nechtě odšlapat patami. Nevypadalo to cyklisticky, nebylo mi to příjemné, bylo to pomalé, ale byl to jediný způsob, jak jsem mohl tu krutou bolest v levé noze překonat a nevzdát to.

Úpěl jsem i na rovných, pohodlných úsecích. Ivánek shovívavě přešel, že ho parťák náhle nestíhá. Tu a tam se rozjel, aby nám objednal kafe, které už na mě čekalo na odpočinku. Tu a tam pak naopak zpomalil a jel se mnou, abych nebyl sám. Přesně v jednom takovém místě, na vyprahlé pláni, se mu jeho čekání nevyplatilo. Než jsem jej stihl dojet, předjela mě skupinka německých týpků našeho věku, s nabalenými taškami na trekových kolech. Nebýt té bolístky, nenechal bych se přeci něčím takovým předjet, ale dnes nebylo na vybranou a musel jsem je nechat valit před sebou. Dojeli Ivánka, který málem spadl do příkopu napravo, zatímco skupinka mířila do příkopu nalevo. Když jsem jej dojel i já, smál se na celé kolo a vysvětlil mi, co se stalo…”Ty vole! Tohle nemůžeš, se nechat předjet takovejmahle typama! Mě to ani nenapadlo, že to nejsi Ty. Tady je vedro, viď, tak jsem sundal kalhoty před sebou a větrám si ptáka v tom horku, na sluníčku, na větru, pohoda. A když mě míjíš vlevo, nevšiml jsem si, že to vůbec nejsi Ty a ještě jsem Ti jím tak jako zamával… Fórek jako. Ty kráso, ja je všechny málem sundal…! Teď jsem tady za úchyla!”. Tohle sundalo i mě, smáli jsme se tomu po zbytek dne a Ivánek mi slíbil, že už na nikoho během naší cesty nebude svým ohanbím mávat. 

Večer jsme konečně přijeli do Hamburku! Nevečeřeli jsme však výjimečně sami v nějakém narychlo nalezeném bistru, nýbrž na břehu mrtvého ramene Labe, jehož souřadnice nám poslal můj letitý kamarád Gunther Wegner, autor světově nejznámějšího softwaru na zpracování časosběrů LrTimelapse. Gunthera jsem potkal poprvé na živo v Praze, kam jsem jej pozval přednášet v rámci našeho fakultního Přírodovědného fotoklubu, a pak po pěti letech v Tokiu na představení systému Nikon Z. Dnes jsme se konečně potkali u něho “doma” v Německu a strávili příjemný večer, na jehož konci jsme se Ivánek a já vydali do nedaleké houštiny najít místo na přespání. “Někdy bych se na ten Tvůj systém výstavby místa na spaní s moskytiérou podíval, ale nechci přijít o hodinu spánku…”, utahoval si ze mě Ivánek, jehož stan stál opět o pár minut dříve než jsem zalehl já. Před spaním jsem jen letmo zkontroloval telefon, kde na mě vyskočila další výzva k sepsání monografie ze života žížal. Hodil jsem jej do spacáku a zadíval se na jasné nebe. Komáři bodali marně do mojí sítě a já v klidu usnul, aniž bych tušil, že mnohem větší invaze se na mě chystá odspodu, ze země.

Elberadweg (10): Dokázali jsme to!

Tohle ráno bylo jak z hororu. Doslova. První, co jsem po ránu bylo vidět, bylo klíště přisátý v mým rozkroku. Ještě než jsem ho opatrně vyndal, zjistil jsem, že není jediný. Abych byl přesnej, postupně jsem jich našel přisátých dvacet. To už je moc i na mě. Dalších třicet jsem si sundal z růzmých kožních záhybů po těle ještě před přisátím, a to za neustálého útoku komárů všude tam, kde se moje kůže přiblížila příliš k síti. Rychle jsem sbalil všechny věci a odjel. Napsal jsem jen krátkou zprávu Ivánkovi, aby věděl, kde mě má hledat - na nedaleké louce, kde jsem se snažil dostat ze sebe všechny ty mrchy a zároveň perfektně prosušit věci, počasí mi přálo. To největší klíště, fakt nechutně velké, jsem si našel za uchem zrovna v okamžiku, kdy přijel odkudsi z města Ivánek i s kafem, aby mě spravil náladu. Bylo vidět, že ho jeho výběr lepší volby vybavení na přespání už tolik netěší, tohle ráno jsem si fakt protrpěl. Dodnes nevím, co to bylo, ale kromě klíšťat a komárů na mě celou pravou půlku těla, od kolen po ramena, pobodal nějaký jiný hmyz. Zhruba tři sta štípanců svědilo jak čert, ale to už ke spaní na divoko asi patří. Budiž. Dneska náš čeká centrum Hamburku a pokusíme se o únik co nejdál za něj. 

Do středu největšího německého přístavu to bylo jen dvacet kilometrů, ocitli jsme se tam prakticky hned. “Ty hele, ono to tady vypadá úplně přesně tak, jak jsem si to představoval!”, houkl jsem na Ivánka, který mi odvětil stroze: “Tak to sis asi představoval dobře!” a podal mi místní párek na kari. Město nám nesedělo, odvykli jsme už tomu ruchu i nepořádku a raději šlapali dál. Už už jsme chtěli opustit jeho periferii, když jsem zjistil, že jsem ztratil botu! Můj barefoot někde odpadl z podsedlové brašny. Zahájili jsme dlouhé hledání, které skončilo fiaskem. Tedy, Ivánek si mě vychutnal a cenný nález mojí boty na turistické promenádě mi prozradil až v okamžiku, kdy jsem se s ní definitivně rozloučil. Asi abych si svých botek vážil o to víc, což se mu povedlo, protože od teď jsem je vozil obě už jen uvnitř batohu.

Labe se za městem rychle rozšířilo na dva a místy až na tři kilometry, z řeky se postupně stávalo moře. Jeho hladinu čeřily obří nákladní lodě vezoucí tisíce a tisíce nákladních kontejnerů. Jedna do Antverp, druhá na Srí Lanku. Objevovaly se co půl hodiny a vytvářely značné vlny, do kterých skákají hamburští obyvatelé trávící nedělní odpoledne na písečných plážích posledních kilometrů naší řeky. Jeli jsme celé odpoledne, až padla tma a na nás oba únava. “Vůbec nevím, jak dál!”, hlesl rezignovaně Ivánek. “Jediná cesta vede buď přes už dávno zavřenej přívoz, anebo dálniční most!”. Ten most, ke kterému jsme se snažili dostat polem, abychom se nějak s koly protáhli kolem dálničního tahu, ale marně. “Tak pojeďme na přívoz, lehneme si přímo u něj a pojedeme prvním ranním spojem!”, snažil jsem se najít jediné východisko. Měli jsme oba velký hlad, dohromady jsme měli v zásobě už jen jednu snickersku a trochu vody. “Tak asi jo”, neodporoval parťák a my se za pár minut ocitli u rozsvíceného trajektu s nahozeným motorem a zvednutými závorámi. “Borci, počkejte, umeju si ruce a převezu Vás!”, překvapil nás veselý převozník. “Tý jo, je jedenáct večer a Vy už chcete být určitě dávno doma, moc děkujeme! Kolik Vám zaplatíme?”, pokusili jsme se o zdvořilost. “Ale prdlajs! Však tady jezdíme zdarma a nonstop!”, dostal nás zvídavý muž, kterého start naší cesty velmi překvapil. Jen co jsme se ocitli na druhém břehu Kielského průplavu, únava z nás opadla. Pokud s sebou hneme, stihneme ještě otevřený mekáč, necelých deset kilometrů odtud. Zavírá za půl hodiny… Byli jsme tam pod dvacet minut a vjeli rovnou do oblíbeného “Drive Thru” na kolech. “Pánové, to jste to hezky stihli, už jsme chtěli zavřít. Co si dáte?”, ozval se milý hlas z mikrofonu. “Prosíme osm čízů, velkou bílou čokošku, kafe, krevety a hromadu hranolek!”, znělo naše zoufalé přání. Ivánek ani já takovéhle prasárny obvykle nejíme, kór o půlnoci, ale hlad je potvora a noc je ještě mladá. Bylo to takové naše poslední přání. Poslední přání dne, který skončil přežráním na parkovišti. Oblečeni v péřovkách jsme vycítili šanci dorazit k moři dnes ráno, pokud pojedeme celou noc. Stihli bychom tak příliv, což je u severního moře zásadní. Pokud je odliv, voda se nachází stovky metrů od břehu, a to jsme nechtěli. 

Noční spanilá jízda byla nádherná. Přes únavu a klížící se víčka nás obou jsme vnímali krásu polárních mezosférických oblaků, do nichž synchronizovaně poblikávaly větrné elektrárny výraznými červenými světly. Naše cesta vedla pastvinami, v nichž jsme se doslova prodírali stády oveček, které polehávaly na naší cestě. Cesta nám ubíhala, my již cítili mořský vzduch. Radost z blížícího se cíle umocnil úžasný pohled na nejširší míst delty Labe, přes kterou jsme v dálce viděli mihat se světélka Cuxhavenu. Zbývalo nám posledních dvacet kilometrů našeho putování od pramene. Projeli jsme je plynule, se ctí a s humorem. Teď už jsem i já věřil, že to dokážeme! Náš cíl, nejzazší cíp Friedrichskoog Spitze se blížil. Poslední úsek byl jak z pohádky. Betonová stezka vedoucí dva kilometry od pobřeží přímo do moře se s námi kodrcala za bouřlivého přílivu a vln, které se rozbíjely pod námi. Nad hlavami nám řvala tisícihlavá hejna racků, až se naše kola zastavila.”Pojď pojedeme až do namočení předního kola do moře!”, přijal Ivánek můj nápad. Vyndal jsem rychle foťák, kterým jsem nás oba vyfotil, aby se pak úplně vybil. Nenahodil jsem jej už ani žádnou powerbankou, všechny tři byly zcela vybité. Pořidili jsme ještě poslední záběry zbývajícími akčnimi kamerami, které jedna po druhé rovněž vypověděly službu. Už jsme se museli obejít i bez čelovek, zkrátka všechno se nám vybilo přesně v té jedné poslední minutě naší cesty. Jen telefony si držely asi 5% baterie. Když jsem ten svůj odemkl, blikl na mě e-mail. Byla to prý “úplně poslední výzva k tomu”, abych napsal tu knihu o žížalách.

Domů jsme dorazili nakonec autobusem i s koly. Vlak stál bez kola šestinásobek jízdenky busem, to je moc už i pro mě, milovníka kolejí. Dorazili jsme k nám domů jen pár chvil před tím, než jsem měl vyzvednout naší Vendulku ze školky. Jen jsem otevřel ledničku, upoutalo mojí pozornost otevřené červené víno, které stálo v jejích dveřích.

“Tak otevřené víno, spokojená žena… To je dobře!”, zafilozofoval si Ivánek, ještě než si vyzvedl klíče od auta, které parkovalo před naším domem.
“Ale Zuzka červený nepije…”, oponoval jsem.
“To ovšem neznamená, že nebyla spokojená!”.
“Tak abys už asi jel, viď!”

Naše pouť byla definitivně u konce. 

—————————————-

Úplně na závěr mi určitě dovolíte pár statistických poznámek pod čarou :-) Během našeho putování jsme s Ivánkem našlapali 1331 kilometrů, z toho od pramene k moři rovných 1270 s převýšením 3248 metrů. V pohybu na kolech jsme byli při celkové průměrné rychlosti 22.1 km/hod “pouhých” 57 hodin a 28 minut, cesta nám však zabrala deset dní - vyrazili jsme v pátek 18. června od Labské boudy chvíli po poledni, naše kola se ve slané vodě namočila v pondělí 28. června chvíli po čtvrté hodině ranní. Po odečtení bazálního a klidového metabolismu jsem během naší cesty aktivně spálil celkem 32686 kcal, což mi vychází na 152 plzeňských piv a Ivánkovi na 159 Svijanských mázů. Přesto jsem za cestu přibral 2 kg, Ivánek pak 700 g. Za cestu jsme opravovali celkem čtyři defekty, Ivánek prorazil duše své silničce třikrát, já svému gravelu jednou. Ponorku jsme neviděli ani nezažili ani jednu, za to jsme během cesty pořídili 423 GB filmového záznamu a já nafotil rovné 4 tisícovky snímků. Nepočítám-li Rosice nad Labem, kde jsme se točili díky mě nějaký čas do kruhu hned první den, špatně jsme za celou cestu odbočili pouze třikrát.

MOJE KOMPLETNÍ VÝBAVA NA CESTĚ K MOŘI

Kola a vybavení na ně:

Pěšky by to bylo daleko, na lodi moc pomalý. Zkrátka jsem chtěl jet na kole a tak jsem vyrazil nakonec na kolech dvou. Ne tedy najednou, ale postupně :-) 

Můj hlavní bajk na tuhle cestu byl Rock Machine CRB 900 (9.1 kg) - moderní karbonový gravel, tedy takové jakoby silniční kolo s širšími plášti (45 mm) se vzorkem. Sice není odpružené, ale projede lecjaký terén. Ve předu tzv. “jednoplacka” značí větší odolnost proti všemu a nulovou údržbu. Na tomto kole jsem odjel devět etap z deseti. Úpravy jsem na kole udělal doslova minimální - použil jsem obojetné pedály s nášlapy i platformami, košík na lahev umístil pod rám a na obě strany přední vidlice pak nasadil dva nové košíky na dvě lahve, abych měl dost vody a nemusel ji doplňovat příliš často. Bajk jsem si nechal seštelovat na moji tělesnou kostru od Polanského v Pardubicích, což mi poradil náš fyzioterapeut Pavel Uhlíř, za což mu tímto děkuji :-) Více o kole: https://rockmachine.us/en/2020/gravel/gravelride-crb-900/gloss-silver-dvo-green-black

Rock Machine TRL 90-29 (15 kg) - horské kolo, tzv. celopéro. Na tomhle bajku jsem jel jen první etapu, která vedla po stezkách, kde bylo vhodnější terénní kolo, na kterém byl sjezd legrace, a ne z nouze ctnost. A tak jsem si sjezd z hor užil, přestože zatím neumím využít ani zlomek jeho potenciálu. Naše cesta vedla kolem naší chalupy, kde jsem mohl kola vyměnit. Více: https://rockmachine.us/cz/2020/mountain-fully/blizzard-trl-90-29/gloss-silver-dvo-green-black

Podsedlová brašna MAX1 Expedition XXL (390g) - podsedlovka, kterou jsem použil pro první etapu na celopéro, na kterém sedí jak přibitá. Více: http://www.kolapesek.cz/brasna-max1-expedition-p266476/?vid=253941

Podsedlová brašna Topeak Backloader 15L (565g) - větší a těžší podsedlovka, kterou jsem použil pro gravel. Jak se nakonec ukázalo, s brašnou od MAX1 bych to odjel v pohodě taky. Tahle mě ale velmi příjemně překvapila vypouštěcím ventilem, díky kterému oblečení zabere ve vakukovém stavu na cestě výrazně méně místa. Více: https://www.hanibal.cz/topeak-backloader-15l_z24390/

Rámová brašna MAX1 Backcountry Two (272g) - ultralehká a přitom velká rámová brašna několikáté přepracované generace českého výrobce, do které jsem toho narval až překvapivě hodně. Více: https://www.kolapesek.cz/brasna-max1-backcountry-two-p253945/

Vak na řídítka Acepac Bar Drybag 8L Nylon (195g) - překvapivě skvěle držící “lodní vak”, který mi nijak nepřekážel. Vozil jsem v něm takřka kompletní spaní, tedy spacák, karimatku, moskytiéru a pak obvykle nějaké oblečení na večery. Více tady: https://www.hanibal.cz/acepac-bar-drybag-8l-nylon_z24367/#12590 Vak jsem přidělal na řídítka pomocí dvou univerzálních stahovacích pásek Sea to Summit: https://www.hanibal.cz/sea-to-summit-20mm-popruh-se-sponou-a-hackem-1-5m_z10756/

Pak jsem vezl už jen dvě náhradní duše (jednu jsem koupil blbě, s motoventilkem, který by neprolezl mým ráfkem) a vosk Squirt chain wax (20g) na mazání řetězu v nejmenším možném balení :-) Více tady: https://www.koloshop.cz/mazivo-na-retez/Squirt-chain-wax-mazivo-15-ml.html Nářadí a hustilku vezl Ivánek. Já to stejně neumím používat. A abych nezapomněl, kolo jsem “zamykal” miniaturním zámečkem Hiplok Z lok (20g): https://www.koloshop.cz/prislusenstvi-zamky-87/Hiplok-Z-lok-zamek-lime-2ks.html

Spaní

Základ mého spaní tvořil ultralehký spacák Sir Joseph Minimis (320g). Nebudeme si nic nalhávat, není to himálajský expediční spací vak, ale zahřeje překvapivě dobře. Spal jsem v něm tréninkově i v 8 stupních u vody, jen jsem si nechal na sobě péřovku. A bylo to prima! Nejvíce jsem v něm vykosil jen pár dní před odjezdem na Tetíně, kde padla silná rosa ještě večer před spaním a já nebyl zrovna krytý před vodou. V mokrém spacáku se ve 12 stupních spalo o poznání hůře, než kdykoliv jindy po cestě po Labi, kde už jsem si navlhnout spacák nenechal :-) Více o něm je tady: https://www.hanibal.cz/sir-joseph-minimis-320-170cm_z20897/#5376

Asi největším objevem, který na mě s bikepackingem čekal, byla brutálně malá karimatka Therm a Rest NeoAir UberLite Regular (250g). Mám tendenci ji teď používat úplně na všechno, ne jen tam, kde musím nutně šetřit váhu a prostor. Je to neskutečná bomba! Pohodlí jak prase, izoluje a hlavně je to fakt kapesní věc. Trochu se bojím, abych ji někde neprorval, ale zatím drží :) Více tady: https://www.hanibal.cz/therm-a-rest-neoair-uberlite-regular-2020_z23540/#10570

Ždárák, můj první! Fakt! Já do teď nikdy nespal ve žďáráku. Zvolil jsem asi ten nejlepší, co jsem mohl, High Point Super Light 2.0 Cover (262g), který doporučují všichni, co jej mají. Je skvělej! Jako jasně, pro cestu kolem Labe by byl jistě vhodnější stan pro jednoho, jaký měl Ivánek, ale pro většinu mých dalších dobrodružství se tenhle Žďáráček stal mým novým partnerem. Hodil se mi také jako podklad pod karimatku na členitém povrchu, anebo jako plachta na sezení na mokré lavičce v Hamburku.

Moskytiéra no name (cca 120g). Jsem idiot a nenapadlo mě, že u Labe bude komáří peklo. Bylo. Bylo to inferno. Brutal. Brutální komáří inferno. Moskytiéru jsem si koupil v Míšni, zatímco tři jiné čekaly doma zapomenuty. Od té doby se mi spalo dobře :-)

Fotografická a filmová výbava

Nejdůležitější pro mě byla otázka bezzrcadlovky, která pro mě byla fotoparátem a kamerou zároveň. Od začátku mi však bylo jasné, že budu cestovat celou dobu s mým milovaným Nikon Z50 (450g) a s objektivy Nikkor Z DX 16-50 mm f/3,5-6,3 VR (135g) a Nikkor Z 50-250 mm f/4,5-6,3 DX (405g). Občas se najdou, hlavně na těch internetech, kritici, kteří tvrdí, že jim na této APS-C krabičce něco chybí. Ale to já nechápu. Z50 je pro mě nejčastěji používaným přístrojem, protože ji mám neustále při sobě. Je to stroj, který mě ještě nezklamal. Více: https://www.fotoskoda.cz/nikon-z50-16-50-mm-50-250-mm/ Když už jsme u bezzrcadlovky, bez stativu by se to neobešlo. Potřeboval jsem lehké řešení, které udrží nejen krátký základní objektiv, ale také video na 250 milimetrech. Překvapilo mě, že to dokázal můj oblíbený Manfrotto Pixi (190g). Více o něm: https://www.fotoskoda.cz/manfrotto-pixi-ministativ/

Základní objektiv jsem doplnil cirkulárním polarizačním filtrem BW KSM XS-Pro HTC Digital MRC.
Více o něm: https://www.fotoskoda.cz/b-w-filtr-polarizacni-cirkularni-ksm-xs-pro-htc-digital-mrc-nano-46-mm/ a přímo na těle jsem použil ultralehký externí mikrofon Mirfak N2 (50g), s kterým mám zatím překvapivě dobré zkušenosti. Více o něm je tady: https://www.stablecam.com/presentation/mirfak-n2 Mirfak jsem pak doplnil ještě dvěma externím nesynchronizovanými mikrofonními systémy, které rutinně používám již řadu let - vodotěsný Instamic (27g) s vlastní paměťovou kapacitou a RODE SmartLav+ (5g) připojený na můj iPhone X. Více o něm: https://www.fotoskoda.cz/rode-smartlav/

Volba dronu byla pro mě také absolutně jednoduchou otázkou - DJI Mini 2 (249g) s ovladačem (226g) je nejmenším 4K řešením od DJI, které mě uchvátilo kvalitou výstupu od prvního momentu, kdy jsem tímhle miniaturním strojem letěl. Jediným limitem, který jsem na své cestě našel, byla jeho rychlost při snímání nákladní lodi, jejíž rychlost byla stejná, jako maximální výkon dronu v normálním režimu. Točit video a fotit se však dá i v režimu sportovním, takže nebylo o čem. Více o něm: https://djicopter.cz/mavic-mini/1219-dji-mini-2-6941565905185.html Protože má Mini 2 pevnou clonu f/2.8, doplnil jsem jej na cestu neutrálně šedými a také polarizačními filtry Freewell. Více o nich: https://www.stablecam.com/item/freewell-sada-osmi-nd-a-pl-filtru-all-day-pro-dji-mavic-mini-a-mini-2-136921 Jen pozor - filtry jsou absolutně vynikající pro video a pro běžné focení, ale pro globální panorama je lepší je sundat.

Paměťové karty používám prakticky už jen od ADATA, a to v jejich rychlejších verzích. Do dronu a do kamer jsem použil ADATA Premier ONE microSDXC UHS-II U3 Class 10 & taky ADATA microSDHC Class 4 o kapacitě 64GB, do foťáku pak ADATA Premier ONE SDXC UHS-II U3 Class 10 o kapacitě 256 GB :-) Kartu jsem měnil někdy po týdnu natáčení a to jen jako pojistku proti ztrátě dat v případě ztráty foťáku. Obecně se mi nelíbí představa, že dobré karty umí dělat jen SanDisk, který stojí prakticky dvojnásobek. ADATA mě zatím nezklamala nikdy, věřím jim.

Trasu jsem měřil cyklopočítačem Garmin Edge Explore (116g), ke kterému jsem měl připojené bezdrátové čidlo rychlosti Garmin Speed Sensor a také externí teploměr na batohu Garmin Tempe. Od Garminu jsem vezl ještě hodinky Garmin Instinct (52g) zejména pro měření pulsu a analýzu spálených kalorií. Data z Garminu jsem pak zpracovával v aplikacích Strava a Relive na telefonu iPhone X (174g), ve kterém jsem rovněž upravoval fotky v Adobe Lightroom Mobile - fotkami myslím přímo RAWy z Nikonu, které jsem stahoval přes interní wifi hotspot do telefonu přímo v RAWech v aplikaci Snapbridge. Nejinak tomu bylo i u obou mých akčních kamer, které jsem na cestu vzal - Insta360 One X2 (149g) & Insta360 ONE R one inch editiion (158g). Kdo mě sledujete delší čas, víte, že tyhle kamery používám opravdu rád, protože jsou spolehlivé, rychle se připojují k telefonu a mají velmi kvalitní záznam videa. Insta360 One R jsem doplnil ještě o šedý filtr taky od Freewell, mám z toho mnohem zajímavější záznam, než kdybych točil na 1/1000 sec. Více o něm: https://www.stablecam.com/item/freewell-nd16-filtr-pro-insta360-one-r-1-inch-129160

Nejen na cestu, ale i na některé záběry jsem si pak svítil čelovkou LedLenser MH5 (92g), kterou dobíjím velmi rychle z powerbanky a kterou používám hlavně na běhání. Na řídítka jsem ji uchycoval trochu nešťastně páskem, ale fungovalo to dobře. Více o ní: https://www.hanibal.cz/ledlenser-mh5-2020_z24046/

Klíčovou otázkou bylo však dobíjení toho všeho. Jak na to? Možnost alternátoru, ať už dynama na plášti či zabudovaného v náboji předního kola, jsem po zralé úvaze zavrhl. Přestože se vývoj dynam od mého dětství posunul mílovými kroky, jejich výkon není pro mě dostatečný. Kromě záložního dobíjení v restauraci jsem tak nabíjel solárně a to přenosným poměrně lehkým panelem Goal Zero Nomad 10 (510g), který mi v případě sluníčka dobíjel obě powerbanky Goal Zero Venture 30 (250g) & Goal Zero Flip 24 (130g) velmi rychle. Více o nich: https://www.hanibal.cz/goal-zero-nomad-10-solar-panel_z31034/ & https://www.hanibal.cz/goal-zero-venture-30_z17337/ & https://www.hanibal.cz/goal-zero-flip-24_z23035/#9522

A teď to hlavní - do čeho všechnu tu techniku dát? Má volba padla na menší ze dvou sportovních batohů LowePro, které jsou k mání - na LowePro Photo Sport BP 200 AW II (1200g). Přestože jsem měl obavy, zda se mi do něj všechno vejde, osvědčil se mi velmi a hlavně udržel všechnu techniku v suchu v několikahodinových jízdách v dešti. Více o něm: https://www.fotoskoda.cz/lowepro-photo-sport-bp-200-aw-ii-fotobatoh/ Lowepro vyrábí i lehčí batohy, ale tenhle má skvěle řešená záda, takže se mi s ním nejen dobře jezdí na kole, ale taky běhá anebo chodí po horách. 

Oblečení

Upřímně, věřím si, že obléct se do nepohody umím docela dobře. Na vlastní jízdu jsem se ale musel chtě nechtě obléknout do cyklistického dresu, kterému zatím nerozumím vůbec. Koupil jsem si tak kalhoty od české značky Silvini, které jsem si vybral jen proto, že to byly jediné zelené cyklistické kraťasy na trhu skladem. Horní část dresu jsem si nechal udělat vlastní u firmy Salton. Obojí fungovalo velmi dobře! 

Mnohem více bych uměl říct k bundě, ve kterém jsem šlapal v dešti který naší cestu provázel několik dní v kuse. Jedná se zatím o prototyp českého výrobce High Point, který mě obléká už řadu let na všechny moje výpravy. Tentokrát to ale bylo pro mě poprvé, co jsem měl něco předprodukčního a musím uznat, že tohle se jim velmi povedlo! Bunda bude na trhu od září a bude se jmenovat Active Jacket. Vodní sloupec to má kolem 50 tisíc a je prodyšná jako nic jiného, co jsem měl zatím na sobě. Základ tvoří Pertex stejně jako u mé bundy High Point Pertex Helium, kterou jsem použil všude tam, kde foukalo. Více o ní: https://www.highpoint.cz/produkty/panske-obleceni/bundy-panske/bundy-proti-vetru/helium-pertex-jacket.html

Jako první vrstvu hlavně na spaní jsem použil moje oblíbené triko High Point Code (143g), které používám hlavně na sport. Spal jsem pak ještě v kulichu beskydského výrobce Patizon Merino Beanie (39g) - bez téhle čapky nechodím de facto ani na plovárnu :-) Na hlavu jsem pak použil ještě Buff od Hanibal, jak jinak :-)

Teplotní komfort po večerech jsem si dopřál díky velmi skladné péřovce Ocún Tsunami (355g), kteoru jsem vozil v podsedlové brašně. Sloužila mi zároveň jako mikina a jako polštář. Více o ní: https://www.hanibal.cz/ocun-tsunami-down-jacket-men_z21212/#22519

Trencle jsem měl dvoje. Jednak Sensor merino (https://www.hanibal.cz/sensor-merino-wool-boxerky-panske-3-pack_z17625/#3651) a taky jedny merino od super.natural. Stačily by však nakonec jedny. Jo, jsem prase. Kraťasy i kalhoty jsem volil zejména podle jejich skladnosti a váhy, a tak jsem si to užil ve svých oblíbených High Point Rum 3.0 a High Point Gale 3.0, ze kterých nevylézám ani doma. Když se teď nad tím tak zamyslím, i teď je mám na sobě. Asi bych se měl nad sebou zamyslet a občas si obléct něco jiného. Asi až dospěju. Výhledově.

Pro mě zásadní otázkou byly však boty. V rámci tréninku jezdím obvykle v nášlapech Sidi Trace, které jsem si vybral jen podle jejich barvy. Jsou dobré, ale při delších nájezdech mě bolívají kolena a proto jsem se rozhodl značnou část cesty šlapat v barefootech. Jakože fakt. I tu nejdelší trasu (204 km) jsem jel v barefootech Leguano Activ (172g), které sem pak použil samozřejmě i jako civilní obuv na večery. Nebudu machrovat, vybral jsem je pro jejich váhu, sbalitelnost a hlavně protože jsou zelené a ladí mi ke kolu. Jsou to moje asi páté barefooty, jednoznačně jsou však nejlepší ze všech, co jsem kdy nosil. Mají i dobré tkaničky, které se dají večer vyndat a mohu s nimi vypnout moskytiéru - jak jsem byl za ně rád! Více o nich: : https://www.naboso.cz/Sportovni-189/LEGUANO-AKTIV-Anthrazit-se-zelenou-podrazkou

Do bot jsem obouval merino ponožky od HighPointu, to je jasné :-)

Lékárnička 

Hele, jeli jsme do Německa, naše cesta vedla kolem jednoho ze sídel Astra Zeneca. Do lékárničky jsem si zabalil fakt jen to, co jsem plánoval použít. Krém proti vlkovi před jízdou Muc-Off Chamois, zadek jsem si pak vždy večer po koupačce v Labi mazal Bepanthenem. Jako kojenec :-) Na achilovku a kolena jsem si patlal Lioton 100000. Jako důchodce :-) A všechno jistily čtyři pilulky brufenu, z nichž nakonec padla jen jedna. To bylo všechno.