Jak jsme sáňkovali na Islandu

Kdo tuhle ptákovinu vůbec mohl vymyslet?

Snažit se držet život na uzdě a mít jej plně pod kontrolou, to je nejlepší způsob, jak si jej spolehlivě neužít. Je to jako jízda na kole. V některých okamžicích je lepší opustit kontakt se zemí a letět vzduchem. Ano, v takových situacích nefungují brzdy a tento způsob jízdy nese svá rizika, stejně jako dobrodružství, kterým člověk nechá volný průběh. Dobrodružství, která začnou tím, že se předem smíříš s tím, že nijak neovlivníš, kam, jak a s kým se to stane. Hlavní ale je, že se TO stane.

Ne jinak tomu bylo i v příběhu z ledovce Langjökull, jehož vývoj nečekal nikdo z nás. Tedy z nás… Kdo to jsme, my? Na jeho začátku byl pověstný večer strávený v kufru vozu Škoda Kodiaq 11. září 2019 v islandské zátoce Jökulsárlón. Parťák Petr Horký a já jsme se snažili odvážně konzumovat místní nepoživatelné lihoviny a spřádali bláhové plány na „až jednou“. Petr je zkušený polárník a má za sebou úspěšné výlety na všechny tři póly - tedy krom jižního a severního také „pól chladu“, tj. nejchladnější místo Země. Co mě ale zaujalo mnohem více, byl fakt, že přešel po ledovci pěšky Grónsko. To už je kafe jak od Maryši a tak jsem ho lehce naťukl: „A nechceme spolu přejít Vatnu?“ Chytil se hned, asi jako hladovej vltavskej kapr na droždí. A ještě plácal ploutvičkama!

Největší islandský ledovec Vatnajökull vzbudil ihned respekt v očích dvou duševně pubertálních idiotů spících v autě přímo pod jeho čelem. Slovo dalo slovo, ale pár let jsme na plán zapomněli. A pak jsme se jednou potkali v Praze a vzpomněli si na náš původní nápad mezi druhým pivem a tlačenkou. Petr přizval zkušeného polárníka Adama Závišku a v Nepálu nadšeně zasvětil do našich plánů taky Trávu a Miri, kteří se nečekaně chytli, ačkoliv je Trávovi zima i v Pardubicích v létě.

Od začátku bylo jasné, že potřebujeme mít perfektní plán, spolehlivé vybavení a potřebujeme se tak nějak poznat jako parta. Horkáč nás tak pozval na oťukávací zimní přespání u něho na zahradě, kam jsem dorazil tréninkově na kole o půl hodiny později, zatímco Tráva s Miri přijeli v „nepali time“ asi hodinu po stanoveném termínu. Horkáč přešlapoval nervózně na prahu rodinného domku, aby z něj vypadlo, že nejsme jediným bodem jeho večerního harmonogramu. Víte, on ten Horkáč, to je takovej ten typ člověka, co má moc rád hezké věci. Na tom by nebylo nic špatnýho, kdyby neměl v oblibě psaní kuličkovým perem do diáře a ručně psané deníky. Tedy, ani toto by nebylo špatně, kdyby těch deníčků a po kapsách schovaných diářů neměl víc. Když si s Petrem chcete domluvit termín na schůzku, neotevře tak iPhone ani počítač. Zaloví po vzoru inspektora Columba ve svém baloňáku diář a do něho krasopisně provede záznam, který dvakrát podtrhne a slastně si přitom zavrní. A tady nastává onen problém. Ručně psané diáře, ač krásné a s vyšitými deskami, se mezi sebou nesynchronizují. Nevím přesně, jak funguje plánování dne časového optimisty Horkého, ale představuji si to tak: vzbudí se, odveze děti do školy a vyrazí na cvičení. A když docvičí, zaloví ve svém baloňáku diář. Máte-li s nim schůzku, musíte doufat, že vylovil deník s Vámi. V opačném případě má štěstí někdo jiný. Je to ale jinak velmi inteligentní systém navýšení času - nemá-li na Vás Petr místo ve svém diáři, nevadí. Vyloví jiný a tam se jistě vlezete. Život je ruská ruleta, proč se tomu bránit?

Po hodinové diskusi v obýváku Horkáčovic příbytku se tak Petr vzdálil do Prahy. Prý jen ne chvilku pobesedovat o filmu. Proč měl ale v ruce kytaru, to už se nedozvím. Situace nemohla dopadnout jinak. Přežral jsem se prasečím kolenem s pěti pivečky v nedalekém pivovaru spolu s Adamem, Tráva a Miri si dali jen mojí zeleninovou oblohu a odjeli do Tábora, nebo do Plzně nebo prostě někam tam daleko, kde žijí lvi. Horkáč nebyl doma ani o půlnoci a tak jsme přespali u něj v obýváku za vůbec ne překvapených výrazů Janičky, Petrovo ženy a opory. Ráno se pak veseloučký Horkáč mihl v kuchyni, vrazil nám s Adamem do ruky kafe a zase zmizel lovit někoho ze svých diářů. V domě jsme zůstali tedy já, Adam a rodinný pitbull s obří zubatou tlamou hypnotizující měkoučké pláště mého fatbiku. A pak už jsme jen dorovnávali lichý počet účastníků výpravy na sudý kvůli spaní ve stanu, až nás bylo na soupisce najednou osm. Přibyl zkušený alpinista a známý skvělý fotograf Kuba Cejpek, pasačka švýcarských ovcí a krav Kristýna Nechvílová a nakonec tajemný Žífa, kterého zná Horkáč z onoho pravidelného cvičení v Praze a který vůbec nevypadá jako chlap. Je to totiž ženská, která už dvacet let nespala ve stanu.

A pak že balení je to nejhorší

Až na Žífu jsme se sešli všichni u mě na fakultě. Byl pozdní úterní večer a před námi stál zdánlivě zcela neřešitelný úkol - sbalit desítky kilogramů nadváhy do nenápadných příručních zavazadel. K tomu nabalit lyže a sáňky a celé to nějak zmuchlat dohromady, abychom se mohli tvářit jako alespoň trochu normální cestující Air France. Byla už hluboká noc, když jsme s tím začínali a mě nemohlo napadnout nic lepšího, než zatáhnout partu namísto balení do Mrtvé Ryby, legendárního tajného baru, kde jsem prožil velkou část svého vysokoškolského studia a kde se před šestnácti lety odehrála také moje první vernisáž zaměřená čistě na mikrofotografii. Mimochodem, Mrtvá Ryba byla jediným a tedy i hlavním sponzorem obhajoby mojí dizertační práce. Stalo se to tak v momentě, kdy jsem se snažil uhradit 5 litrů bílého a 5 litrů červeného vína relevantní odrůdy „primitivo“. Majitel podniku, kamarád Ondra, mě tehdy odpálkoval slovy: „Tohle jsi tu už propil tolikrát, že dneska je to na mě!“ Stylovější dokončení doktorátu jsem si přát nemohl.

Sbaleno jsme měli asi kolem půl druhé, budík nastavili na třetí.  Batohy jsme naskládali do Trávova auta a vyrazili na letiště. Všichni jsme se drželi kolem předepsaných 23 kil, Tráva lehce přestřelil na 27 a Horkáč rovnou na 32 kilogramů, protože „mu to přišlo v pohodě“. Nastal cestovateský medžik, batohy měly předepsanou váhu a my mnoho objektů po rukou, kapsách péřovek a na vozíčcích. Můj příruční batoh nabyl opět rozměrů zavazadel, která ostatní cestující odbavují. Jdeme na vzlet! Tedy - vzlet, let ani přistání, to si opravdu nepamatuju. Probudil jsem se až na mezipřistání v Paříži s nesnesitelným hladem, který jsem se rozhodl vyřešit pravým francouzským zrajícím sýrem za pět euráčů. Až při rozbalení ozdobné krabičky mi došlo, že v důsledku letištních kontrol nedisponuju žádným nožem na jeho nakrájení. Kdepak, na aviatika z Koněpůlek si ale ani ve Francii nepřijdou! Sýr jsem nakrájel vrtulemi dronu, však jsou ostré jako břitva!

Z okének přistávajícího navazujícího letadla jsme ale nemohli přehlédnout náš cíl - ledovec Langjökull, který se hrdě tyčil na ostrově jako přetékající poleva na muffinu. Bylo to monumentální! Za dvě hodinky jsme se už ubytovali v obřím hostelu B-47 v centru Reykjavíku, tedy v bývalé nemocnici. Naše pokoje jsou sice vybaveny novými vrzajícími palandami, ale jinak se kromě výmalby nemocnice příliš neproměnila. Na chodbách jsou stále navigační pruhy na ultrazvuk, kuchyňka je v sesterně a když si připlatíte, ubytují Vás třeba v bývalé nemocniční lékárně. Nám je to jedno. Všichni do jednoho jsme zombie a potřebujeme se vypsat. Jsme tady, už se to děje.

Sierra Papa Alfa

Ráno nás vzbudily zvony kostela Hallgrimskirkja přesně v devět hodin. Spal jsem 10 hodin 33 minut. Bylo to skvělý. To, že venku za oknem jezdila auta s hřeby v pneumatikách, to by mě ani tak nepřekvapilo. Ale hřebíky zapíchané v pláštích elektrických koloběžek, to se opravdu asi jinde nevidí. Na telefonu se na mě jako první rozsvítila zpráva od Lucie, která na Islandu přechodně žije a nalétává tady hodiny krásným a půlstoletí starým čtyřmístným americkým dolnoplošníkem Piper Warior. Její sen je stát se pilotkou soukromých tryskáčů a podle toho, jak létání miluje, nepochybuju o tom, že to jednou dokáže. Je to zatím jediná bytost, kterou jsem kdy po přistání vidět líbat vrtuli aeroplánu, zatímco stroj chlácholila komplimenty za použití nekonečného množství superlativů. Abychom se nějak dohodli, domluvili jsme si společnou schůzku s celou partou a to v místní kavárně, kde Lucie velmi rychle začala litovat, že se odhodlala seznámit se s podivíny, jako jsme my.

„Co jste to za lidi, tohle to?“ ptala se nikoliv v duchu, ale nahlas. Když jsme jí vysvětlili náš plán s přechodem ledovce, namísto nějakého „WOW“ poznamenala jen, že je to v pořádku. Že každý máme právo nějak hazardovat se svým životem a že je ráda, že má jen malé letadlo, do kterého se všichni nemůžeme vejít najednou. Od Lucie však zaznělo nečekaně hluboké moudro, které by se mohlo klidně stát mottem celého našeho pachtění tady na ostrově a to, že tady je vždycky nejlepší neplánovat příliš, ale nechat věcem volný průběh. „Víš, von to Island vždycky nějak vyřeší“ pronesla chladným a zcela smířeným tónem jako reakci na naše trápení se sháněním odvozu na ledovec.

S Lucií jsem v rámci tří letů urazil nakonec nádherných 732 kilometrů s takovým výhledem, že jsem se, už pokolikáté zase, musel do Islandu zamilovat. Mávali jsme shora vrcholu sopky Eyjafjallajökull, zastavili se na kafe na odlehlém ostrově Heimaey, ale hlavně - okoukli jsme náš ledovec! Terén vypadá dobře! Tohle by šlo!

„Lucie, a mohli bychom Tě po přistání třeba pozvat na večeři?“ zeptal se pilotky Horkáč. „No, v to jako doufám!“ odpověděla pohotově, aniž by zvedla oči z mapy položené na křídle aeroplánu. „K večeři bychom mohli udělat těstáče, co Ty na to Miri?“ otázal se Tráva nahlas, abychom to slyšeli všichni. Těstáče? Co to je? Okamžitě jsem hlasoval pro, protože ochutnat něco nového je vždycky fajn a tyhle jihozápadočeský speciality bývají většinou i dobrý. Představivost mi jela na plné obrátky po celý den. Jak to chtějí udělat, když na hostelu nemáme žádnou troubu? Nadešel večer a u stolu se nás tak sešlo devět. Před každým talířem stála plechovka piva či sklenička vína, v kuchyni to vonělo a já hořel nedočkavostí. Dneska poprvé ochutnám těstáky! Když přišly Kristy s Miri s obří mísou vařených vrtulí, tedy prachobyčejných těstovin, začal jsem se strašně smát. Naplácali jsme na ně pesto, sledě na kari a samozřejmě nějaký to listí. A byla to skvělá večeře snědená společně! Žádný jídlo snězený společně totiž není obyčejný. Zítra ráno nás odvezou na ledovec!

Tak jsme tady, pane ledovec!

Budíky všem ostatním zazvonily ve stejnou minutu, a to v 7:00. Mě ale ne. Můj je nastavený po vzoru mého dědy na 7:03 a na rozdíl od ostatních mám tak slastné tři minuty pod peřinou navíc. Rychle jsem napsal domů Zuzce přání k dalším jejím narozeninám, které slaví beze mě, vyčistil si zuby a posnídal zbytek těstáků od večeře. V osm ráno už se k našemu hostelu přiřítilo auto o velikosti havířské ubytovny i s návěsem. Řidič Jon přivítal slunečné ráno americkým country na plné pecky a laskavě přistavil schůdky k vozu, abychom nahoru vůbec vylezli.

„Dobrá muzika, Jone!“ chlácholil výběr hitů z doby války severu proti jihu Horkáč a s přivřenými víčky jistě zavzpomínal na své mládí. „Před popravou Vám taky pustí dobrou muziku a dají dobrý jídlo… chtěl bych, abyste si to trochu užili, než Vás vysadím v tom pekle“ odpověděl lehce cynicky Jon a skrze sklíčka svých tvrdě amerických slunečních brýlí pozoroval, zda někoho na poslední chvíli neodradí od toho bláhového a šíleného plánu. Neodradil. Žífa totiž seděla vzadu a neslyšela ho. „Jeden z těch vašich vaků znám! Do toho se tady uklízej mrtvoly, ten se Vám bude hodit“ pokusil se ještě o poslední marný varování při nakládce zavazadel.

Dnes ráno jsem si všiml, jaký mají na sobě všichni kolem mě velký boty. Já chodím prakticky jen v lehkých běžeckých botách a teď trochu trpím ve svých jinak oblíbených modrých pohorkách, na které jsem si už odvykl. Moje bagány jsou sotva poloviční proti těm, co mají na nohou všichni ostatní. Sám sebe se snažím přesvědčit, že když mi stačily do prvního výškového tábora na K2 a na Ama Dablam, na předchozí dvě islandské výpravy i na vrchol Kilimandžára, že tady mi musí stačit taky! A co už! Lyže s univerzálním vázáním na všechny boty mám půjčené od Horkáče a budou mě jistě dobře od té zimy a vlhkosti izolovat!

K nástupnímu bodu na ledovec jsme dorazili kolem poledne. Dokud jsme neotevřeli dveře pojezdu, sluncem zalitá měsíční krajina působila idylicky. Venku však fičelo tak, že jsme se na vybalení věcí museli schovat do jediného závětří a neustále hlídat veškeré vybavení, aby nic nebylo nikde jen tak položeno, neb by to hned odletělo. Za chvíli se ukázalo, že kromě toho, že mám nejtěžší sáně ze všech, je tu jiný problém. Jsou to moje malé pohorky, které plují v obřím vázání Horkáčovo lyží. Asi jsem si to měl vyzkoušet někde jinde, než tady při nástupu, ale to je už jedno. Jsme tady a moje půjčené lyže si mohu tak maximálně obléct. Naštěstí se mého problému ujali mnohem šikovnější parťáci a to Adam s Jakubem. Kuba postupně rozřezal Trávovi karimatku a vyrobil z ní na místě obložení mého vázání tak, že nejen že mé boty na lyžích drží, ale taky to izoluje! Jsme skvělá parta, každý umí něco. A tak jsem se zamyslel nad tím, co vlastně umím já a došlo mi, že jestli jsem v něčem dobrej, tak je to slibování. A tak jsem oběma klukům slíbil pivo a mohli jsme konečně vyrazit do kopce tam nahoru, na nejvyšší bod ledovce, kde plánujeme dnes odpoledne rozbít náš první tábor.

Nešlo mi to. Trápil jsem se s těma těžkýma saněma, ale počítal jsem s tím, že první dny nebudou snadné. Musím najít ty správné pohyby a naučit se vnímat odpor, který sáně rytmicky vykazují. To zvládnu! Papírově nejnamakanější člen výpravy, mnohonásobný ultracyklistický šampion Adam, šel za mnou a co deset minut se mě ptal: „Tak a teď už mi ten Tvůj bágl ze sáněk dáš?“ „A teď?“ „A teď už jo?“ Viděl, že batoh narvaný fototechnikou, který jsem měl přikurtovaný k expedičnímu vaku, významně převyšuje veškerá ostatní zavazadla a chtěl mi s tím pomoct. možná, abych nezdržoval příliš, kdo ví. Ale  v půlce kopce jsem podlehl a batoh Adamovi půjčil. A slíbil mu další pivo.

Tohle by vůbec nemuselo dobře dopadnout!

Tábor jsme postavili podle plánu v zákrytu improvizovaného parkoviště dvou buldozerů, kterými zaměstnanci projektu „Into the glacier“ udržují již sedm let umělý tunel vyhloubený přímo v ledovci Langjökull. Neměli z nás radost, ale zakázat nám to nemohli. Je to ledovec a jejich díra je tu navíc, ne my.

Stany jsme stavěli za vydatného větru ve dvou rukavicích. Na jemnou manipulaci jsem si tu a tam sundal rukavice horní, ale velmi rychle jsem je musel vracet zpátky. Svítilo slunce, ale neustálý vítr zvedal vydatné poryvy sněhu do vzduchu a cpal nám jej všude, kam jen mohl. Přestože je nebe blankytně modré, stačí mít jen chvíli nějakou kapsu nedovřenou a hned v ní naleznete jemný sníh, kterému se tuze líbí b nabíjecím portu telefonu, stejně jako v záhybech sjezdových lyží anebo ještě lépe v batohu s fototechnikou.

Akorát jsme se převlékli ve stanech do suchých vrstev, když se vypl motor buldozeru a odjela megalomanská tatrovka s posledními lidmi. Byli jsme tu najednou sami a všechny nás napadlo to samé - pokusit se nenápadně vloupat do té ledové jeskyně a přesvědčit se na vlastní oči, za co tady platí turisté bezmála pět tisíc korun na osobu za vstupenku. Sotva jsme o tom začali hovořit, rozsvítili se nám displeje telefonů, které mají i tady nahoře na ledovci vynikající signál. Byla to zpráva od Adama: „Jsme v jeskyni. Je tu teplo, vařič tu mám. A můžeš se tu i vykakat!“ a přiložil nám k tomu strašidelnou fotku kadibudky, která je těsně za vchodem. Za ní jsou pak dřevěná vrata, kde byl jen lehce narafičený zámek a my se tak dostali nakonec úplně všude. Když jsme prolezli asi půl kilometru dlouhou okružní chodbu vedoucí skrz trhlinu, prohlédli vestavěnou kapli a pár dalších místností, donesli jsme si do největší prostory naše vařiče a rozhodli se pro společnou večeři. Na takovém místě nejíte každý den!

„Tak tady už jen vylepit nějakej pěknej plakátek a dalo by se tady bydlet“ zavtípkoval jsem do pléna, čehož se chytla Miri. „A Ty jsi měl nějaký plakátky v pokojíčku pověšený?“ zeptala se mě, aniž by tušila, že já býval plakátovej král. „Na gymplu to byly výpisy existujících druhů želv světa a různý mapy, na vejšce jsem pak na kolejích Zuzku trochu štval, protože jsem měl přímo nad postelí plakát s Candy Dulfer, přestože jí už tehdy bylo asi čtyřicet…“ odpověděl jsem po pravdě. Miri se jen uchichtla: „No vidíš, já když byla poprvý u Trávy, tak jsem se musela strašně smát. Všude měl jenom plakáty s ním! A na stolečku měl narafičený knížky otočený na těch správných stránkách, abych si toho hned všimla!“

Večer jsme zalehli s plnými bříšky, přestože kolem stanů řádila vichřice. Uvnitř má ale člověk pocit nějakého fiktivního bezpečí a nedochází mu, že by venku, tam za těmi dvěma látkovými stěnami, nevydržel ani hodinu. Kdo ví čí to je, ale přesně v takových podmínkách se mě i Trávovi spí nejlépe. I dnes jsem v té vánici usnul spokojeným spánkem, a přestože se mi večer stýskalo po rodině, do rána jsem si hověl v pohodlí nafukovací karimatky, teplého spacáku a nechal si zdát ani neví o čem. Probudil jsem se jako poslední člen výpravy, ale na tom rozhodně nebylo nic nového. Náš stan byl ráno (čti dopoledne) způlky zcela zapadaný sněhem. Na návětrné straně se vytvořila metr a půl vysoká a metr široká sněhová stěna, kterou jsme odkapávali déle jak hodinu lopatami, abychom vyprostili do ledu zaseknuté cepíny dříve nesoucí vypínací lanka stanu. A to pořád nezačalo sněžit, jen se zvedl vítr. V jeho poryvech se nedalo otočit proti němu, nebylo vidět dál než na metr či dva. Prognóza na příští dva dny: vichřice s rychlostí větru až 140 km/hod, sněžení. Byli jsme bez naděje na postup.

Když jsem se konečně vykopal ze stanu za ostatními do jeskyně, byla v proudu ohnivá diskuse se zaměstnanci, kteří vyjeli nahoru jejich monstrózním vozidlem se čtyřmi nápravami. „Jestli tu nechcete vyloženě umřít, rádi Vás po obědě hodíme dolů. Velmi důrazně bychom Vám doporučili se naší pomoci nebránit. Zítra se sem rozhodně nikdo nedostane, bude to strašný mordor!“ pronesl klidným hlasem člověk, který tu pracuje již sedm let a který nás chce stůj co stůj dostat dolů. Kdychom byli na ledovci o den dříve, nyní bychom bojovali s vichřicí úplně sami sobě napospas, bez šance na elegantní únik. Zvládli bychom to? Zvládly by to stany?

Následovala diskuse všech. Půlka chce zůstat a pokračovat, půlka chce dolů. Nakonec se rozhodujeme pro sestup s jen minimální šancí na návrat na ledovec. V duchu se snažím namluvit si, že přeci nebudeme tou nejkratší polárnickou výpravou v dějinách a že ještě zvrátíme náš osud k vysněnému přechodu ledovce, jehož jméno ani po týdnu na Islandu neumí nikdo z nás vyslovit správně. Dostat se až sem nás stálo tolik sil a prostředků! Přeci se nevzdáme.

Pokus o návrat a romantické nebe

Od dnešního dne jsme očekávali jen vyděšené čekání v přístřešku na to, až odejde bouře. Ale počasí na Islandu se mění tak, jako nálada profesora Nešpora a tak jsme absolutně nečekaně proběhli zamrzlý vodopád na mačkách za slunce západu… Udělali jsme si krásný společný výlet a tak jsem dnes došel k názoru, že Island je jako ženská. Nemusíš ho chápat, stačí jej milovat.

A tak, jako se změnilo počasí, změnila se i nálada družstva. Kristýna, Kuba, Horkáč a já tvoříme takové to lehce „konzervativnější“ jádro skupiny. Nechceme se ještě vzdát původního nápadu a přemýšlíme, zda se dokážeme dostat zpátky na ledovec. Kristýna vzala situaci do vlastních rukou a vyrazila na obhlídku chatové osady, odkud ta monstrózní tatrovka vozí turisty až na ledovec. Máme to štěstí tady shodou okolností bydlet a předpokládáme, že tady bydlí i zaměstnanci projektu Into the glacier. Kristýna se rozhodla obejít všechny domky a tam, kde uvidí světélko, se bude chvíli velmi nápadně ochomýtat u oken. Pokusí se navázat hovor s kýmkoliv, nejlépe ale s Oskarem řečeným Rubiconem, který si nás bude pamatovat z ledové jeskyně a který působil jako docela prima sympaťák. Šance na úspěch takového plánu jsou tak malé, že se nám jej rozhodla neříct a prostě vyrazila sama ven, abychom se za hodinu dozvěděli, že byla úspěšná. Odvoz nahoru by nebyl levný, ale byl by reálný.

Následující ráno se však opět mění předpověď. Nahoře by nás to zase sfouklo, fučí stejně, jako během našeho úniku. Se svěšenýma hlavama tak nosíme naše batohy, lyže a sáně na louku zavřeného kempu a pomalu nám všem dochází, že je po všem. Konec. Šlus. Březen byl pro přechod ledovce bláhově zvoleným měsícem. My jsme to věděli, ale chtěli jsme to risknout a risk nevyšel. Co dál? Prosím jen skupinu o laskavost. Chci tu zůstat ještě jednu noc, přespíme ve stanech na louce, vodu si převaříme z řeky. V noci je dobrá prognóza oblačnosti a rád bych se vypravil na lov polární záře zpátky do tajemného koryta nedalekého ledopádu. Kuba půjde se mnou. A já se moc těším, že by to mohlo být možná i lepší, než nějakej pitomej ledovec.

A bylo to skvělý! Někdy kolem desáté večer se na nebi objevily známé zelené šmouhy. Vyrazili jsme tak rychle pryč z obydlené zóny do naší ledové soutěsky, však ji na mapách taky najdete jako „studené údolí“. Trochu jsme blbli s obřími rampouchy, Kuba na ně dokonce i lezl za pomocí obou turistických cepínů, což mu sice úplně nešlo, ale zábava to byla veliká. Procházka v mačkách po zamrzlém potoce zaseknutém v hlubokém skalnatém údolí s tím neopakovatelným výhledem na neustále se měnící nebe se pro mě stává jednoznačně tím nejlepším zážitkem celé výpravy. Není to žádná turistická atrakce, je to jen náš vlastní nápad, který konečně vyšel. „Kdybychom tohle nabízeli jako komerční dobrodrůžo pro turisty, tak nám lidi urvou ruce!“ chichotal se Kuba, když visel na dalším ledopádu a mlaskal při tom jak kdyby slaňoval obří pečený bůček. Nakonec jsme se do spacáků dostali až někdy kolem páté hodiny ranní. Byla to dlouhá noc. A neměla chybu!

Dobro došli

„Po té, co jsem Ti uvařil snídani a čaj a sám sbalil náš stan, ráčíš ode mě ještě převléct slipy?“ laškoval ráno Kuba, můj stanový spolunocležník. Jako jediní jsme ve dvojici stejného pohlaví, a tak si v liché dny říkáme mamko a taťko, v sudé naopak. Tohoto rána byl taťka asi on, to už si nepamatuju. Já byl pořád ještě tak trochu v rauši z té polární záře a moje ráno nebylo skutečně z nejrychlejších. Dobré ale bylo, že se nám povedlo ubytovat v relativně hezkém kempu přímo v Reykjavíku. Naše stany sály sice na louce, kam všichni chodili venčit psi a děti, nicméně ve společné kuchyňce jsme objevili police narvané jídlem, které předchozí návštěvníci ostrova nestihli sníst a nechali jej před odletem tady, dalším dobrodruhům. Tedy nám. Vajíčko, mléko, těstoviny… nic z toho mě ale nepotěšilo tak, jak nedopitá lahev bourbonu a rovnou pět plechovek místního silného piva! Nechápu, že si někdo koupí tak drahé pivo a nechá ho tady. Ale nevadí! Žífa lehce nechápe, jak jsme se do toho všichni s chutí pustili, dokonce dodnes ani nevěděla, co znamená pojem „vykontit“ a sdílení potravin byla dnes svědkem také poprvé. 

 V rámci vyrovnání se s naším polárnickým neúspěchem jsme celou výpravu přejmenovali na výpravu plovárnickou a ráčili se společně vykoupat v horkých pramenech. Adama, kterému je i v teplé vodě zima, jsme přejmenovali na solárníka a s vykontěnými lahváči, naložení v té krásně horké vodě jsme se jali plánovat, co dál. „Přátelé, ano, naše plovárnická expedice sice nepřešla ledovec vytyčenou trasou, ale neklesejme na mysli!“ pustil se vážným hlasem do projevu vedoucí výpravy, Horkáč, který razí heslo, že i špatný leader je lepší, než leader žádný. „Kdyby Vám někdo řekl, že dostanete v březnu 5 dní na nejkrásnějším ostrově planety, přeci jen by to byla dobrá zprava, no ne? Pojďme hořekovat nad naším osudem! Pojďme ještě něco zažít!“ vykřikl mocně, až upoutal pozornost inlfuencerek pózujících pro Instagram ve vedlejší tůni. Jako parta jsme se dohodli pro výstup na nejvyšší horu Islandu, mačky, cepíny, ledové šrouby i lana máme, nic nám nebrání! Půjčili jsme si tedy dvě auta s hřeby v pneumatikách a vyrazili na dlouhou cestu až k ledovci Vatnajökull, kde se onen vršek nachází. Myslíte, že jsme na něj vylezli? Jasně že ne. Přišla vánice, která v půli cesty před námi i za námi zasypala silnice a my zůstali další dvě noci trosečníky sněhové bouře. Nutno však podotknout, že nám nic nechybělo. Lovili jsme kešky, podnikali bláznivé krátké výstupy v okolí a snovali plány na další návštěvu Islandu.

 Až Vám bude někdo tvrdit, že něco nejde, zamyslete se nad tím, prosím, dřív, než se rozhodnete dokázat všem opak. Jasně, občas lidé tvrdí, že nejdou věci, které jdou. Občas mají ale lidi pravdu. Tedy, pokud se spolčí s počasím.

 A cesta domů? Nepřekvapila. Horkáčův batoh naplněný až po okraj zakoupenými a nesnědenými energetickými tyčinkami vážil opět 32 kilogramů, ale prošlo mu to. Možná i proto, že ty batohy nezvládly přestup v Paříži a veškerou výbavu pana polárníka mám pod nohama na fakultě dodnes. Asi nastal čas zas někam vyrazit.