aneb kratičký postřeh o tom, co jsme prožili v posledních hodinách v neskutečných podmínkách probouzejících se Alp.

V sobotu večer jsme neplánovaně o dva dny dříve vyrazili s Davidem alias Trail Hunterem na místo, které mám tak moc rád. Do těsného okolí královny Vysokých Taur, Hochalmspitze. Když jsme si v pondělí odpoledne vařili čaj a s výhledem na široké údolí zalité sluncem, namísto čaje jsem vytáhl pro mě jinak nechutnou věc - kafe v pytlíku 3v1, které jsem pil naposledy na Sibiři před deseti lety, protože jiné kafe v Rusku nikde moc neuměli. Já, kterej piju doma 20 ml espresso z čerstvě namleté kávy pražené v Itálii, jsem si za čal pochutnávat na tomhle šíleném drijáku. „Hele, a Tobě to fakt chutná?“ pošťouchl mě David s laškovným, ale spíše nevěříčným výrazem. „Je to skvělý! Je to mnohem lepší káva, než to vynikající espresso, který piješ na nějaký relativně nudný schůzi, abys neusnul…“ A pak jsme mlčeli a já vyrazil na vrchol Winterleiten (2518 m), na kterém jsem stál ani už nevím kolikrát. Cesta je k němu poměrně jednoduchá, ale před nástupem do jištěné ferraty se musí přejít takový ošidný traverz ve velmi prudkém lavinovém svahu. Normálně bych o něm nepsal, ale pro mě to byl výjimečně silný moment. V květnu to bude deset let, kdy mi přesně na tomhle místě ujely nohy. Ač mačky nasazeny, spěchal jsem za focením Mléčné dráhy a nedával pozor. Moje nosní dírky i oči byly v mžiku plné ledových krystalků a sněhu. Neviděl jsem nic. Cepín zůstal v pohotovostní poloze, ale nikoliv na batohu, nýbrž v boudě. Vnímal jsem jen neustále rostoucí rychlost, kterou jsem nabíral každým metrem. Byl jsem odepsaný a byl to jeden z nejhorších momentů mého života. A teď jsem tu stál po deseti letech znovu, nervózní, ale s cepínem v ruce odhodlaný uzavřít jednu noční můru, která mě tu a tam provázela celou tu dobu. Rychle jsem nabral jistotu a začal si ten traverz užívat v posledních paprscích západu slunce toho dne. Těch patnáct metrů mi stálo za to urazit přes 500 kilometrů autem, 10 kilometrů na bajku a 1200 výškových metrů na lyžích, o kterých jsem jen věděl to, že jsou vybaveny tuleními pasy, které otec Petra Prachtela nazval brzdícím plyšem. V tu chvíli jsem byl na živu úplně nejvíc a pochopil, že tohle je pro mě největším vítězstvím celé naší cesty.

Můj plán předchozích dní byl jednoduchý:

vyjet na e-fatbajcích s naloženými lyžemi a technikou k winteraumu
vyšlápnout na skialpech pod vrchol a ten vylézt na mačkách
nasbírat sněžné řasy a natočit část mého nového přírodovědného dokumentu Petrova divočina

Davidův plán byl ještě o něco jednodušší:

vyjet na e-fatbajcích, kam až to půjde
užít si tři dny hezkého počasí
všechno to natočit

A zatímco mě nevyšel ani jeden z mých původních plánů, Davidovi vyšly všechny tři :) Oba jsme ale maximálně spokojení a uplynulé dny jsou pro mě maximálním důkazem toho, že lpět na plánech nemá skoro nikdy smysl.

Protože:

podařilo se mě poprvé v životě stát na ski—alpech a nezabít se
podařilo se mě vylézt na jiný vrchol, kde jsem našel něco víc, než vrcholovou knihu
podařilo se natočit mnohem vzácnější přírodní jev, na který jsem úplně zapomněl - o něm bude jistě můj nový pořád v bedně již brzy :-)

O všem ostatním bude Davidovo video, které uvidíte mnohem dříve, než to moje :-) Díky kámo, tohle byly dobré dny!