Všechno to začalo včera odpoledne. Po celodopoledním sezení u kompu jsem se stavil se psem v krámu vyzvednout univerzální napájení pro starý notebooky, který mi poradil Michal Ruda. Ten Michal, s kterým se před deseti lety seznámil díky mému laxnímu vztahu k elektrické polaritě a spálil svůj první vrtulník na popel: „Tak kámo, jestli to začne hořet a já se neozvu, zavolej mi rychlou a hasiče, jo?“ Michal se zprvu uchichtl a pak se jen pro formu zeptal, zda jsem zkontroloval polaritu. No vida. Měl jsem to obráceně, už zase by u nás doma hořelo. Otočil jsem tedy konektor, strčil jej do svého prvního laptopu a pustil tam proud. Uvnitř to zarachtalo a naběhl test paměti. Můj starý Victor po ségře, tedy laptop s čipem Intel 386 vyrobený v roce 1988 naběhl jak hodinky. Jen si teda myslel, že je 1. prosince 1980 a že nemá nainstalovaný disk. „Teď to musíš rozšroubovat a podívat se, co je tam přesně za disk, hlavně to netipuj!“ snažil se mě zastavit Michal, leč marně. Vědom si univerzálního zákonu vesmíru jsem v BIOSu odklikl „HDD type 42“ a ta herka spustila DOS, který jsem očividně naposledy ze sentimentu použil před osmnácti lety a to v červenci roku 2005. Naběhly tam staré hry, kterých se okamžitě chytly naše dcerky a začaly na tý mašině pařit jak já za mlada.

Shodou okolností jsem doma s lymeskou boreliózou a sport je teď pro mě kvůli antibiotikům tak trochu tabu. Děti jsem odeslal na večer k babičce a žena odjela s kamarádkama pochlástavat někam na Seč. Můj plán intenzivní a nikým nerušené práce selhal někdy kolem deváté večer, kdy mé srdéčko zatoužilo po tom, co jsem plánoval už tolik let. Něco, co nemůžu udělat doma, když je tady zbytek rodiny, protože jsou to ženský, co tomu nerozumí. Jo. Pustili jsme si na bedně spolu se psem hned za sebou Ramba jedničku a hned na to i dvojku! A bylo to skvělý! První díl může za to, že v ledničce už není ani kousek šunky, ba ani to uzený (promiň Zuzi). Dvojka pak za to, že v troubě už není ta maková buchta (promiňte děti).

Jako malej jsem chtěl bejt vždycky jako Rambo. Ale cvičení s činkama mě nikdy nebavilo a tak jsem měl alespoň nůž, co mi byl od pasu ke kolenům a v jehož rukojeti jsem měl schovaný sirky, tak jako on. Až včera jsem si ale všimnul, že já jako Rambo už dávno jsem. Máme totiž stejnej foťák! Jo, Rambo II fotil na Nikon F3! Haha! Před třemi dny vyšla novinka, Nikon Z f, která imituje právě tyhle legendární starý kinofilmový zrcadlovky. A já už mám v hlavě svůj další retrorambofotoprojekt. Tak se těšte :-)