Jsem prostě baba

Jestli mám něco méně v oblibě, než pády ze skal… jsou to pády ze skal na kole. Nějak mi to nevyšlo a zadní kolo mého fungl-celo-péra ujelo do propasti. Kdybych jej byl býval zahodil, možná bych se nahoře ještě nějak udržel, ale přeci se nepustím nového kola. A tak jsme dolů letěli spolu, konec si úplně nepamatuju. Vybavuju si jen, jak letím prostorem po zádech do temnoty a v rukách pořád křečovitě svírám řídítka a prsty bláhově tahám za brzdy. Debžot. Čekal jsem, že to bude bolet. Ale nebolelo. Konec svahu byl mi milostiv a já se hned oklepal. Naražená záda, urvaná kamera a pár šrámů na kole jsou pod moje rozlišovací schopnosti. Teď musím vylézt z té rokle ven.

fotka (c) Vojta Kosobud

Bolest přišla až druhý den. Avšak úplně jinde, než jsem jí čekal. Je to pro mě úplně neznámý a nechutný pocit na místě, o kterém jsem doposud ani nevěděl, že existuje. Na palci u nohy. Přikulhal jsem sotva do kuchyně a ukazoval bebíčko rodině. Mojí domněnku natažené šlachy však rázem přetnula diagnóza mojí ženy, která zazněla jako pomyslný ortel s ještě ohlušující ozvěnou chrámu naší kuchyňské linky. Podagra. Anebo taky pakostnice. Naši předci téhle potvoře, dně, vymysleli spoustu přezdívek. Mě se asi nejvíc líbí “nemoc králů”, samozřejmě. Když už tak už! Panstvo mělo totiž neomezený přístup k masu a tuhle nemoc si obvykle uhnali svým zhýralým obžerstvím. Dobelhal jsem se hned do přízemí, do ordinace k naší doktorce, která sídlí ve stejném vchodu, v jakém bydlíme. Ta se na to sotva jedním očkem podívala a hlesla, že takhle od oka stejně pozná prd. “Tak nabereme kompletní biochemii, Libuško”, obrátila se na sestřičku, a ke mě dodala: “No hele, aby to byl úraz, no to byste přeci o něm věděl. Ono to asi fakt bude ono, však máte vysokou tu kyselinu močovou v krvi dlouhodobě. Teď si dáte brufen, pak druhej a třetí. Zítra odpoledne si zavoláte o výsledky, každopádně žádné pivo, luštěniny, maso a tak. Vždyť už to znáte. Ale nezoufejte, to bude dobrý.” Odbelhal jsem se potupně zpátky do bytu a začal se litovat. Pomalu jsem se smířil s tím, že včerejší pivko bylo moje poslední.

To bylo včera. A dnes je dnes. Dneska to bolí ještě víc. Sedím na pardubickém peróně a čumím na vlaky. Připadám si dneska fakt chromej a tak si představuju, co budu dělat, jestli se dožiju důchodu a budu tady sedět o holi. Učitě budu jezdit vlakem! A budu poslouchat rozhovory mladých lidí, abych věděl, jak se věci mají. A pojedu vlakem nejdál, jak to jen půjde! Myšlenkami jsem hned na mapě Evropy a snažím se vymyslet, kam nejdál jezdí z Pardubic vlak bez přestupu. Je dál Budapešť, anebo Hamburk? “Určitě Hamburk!”, proběhne mi hlavou, když mojí pozornost upoutají posunovači, co zrovna kolem prosvištěli drezínou. Oběma bylo padesát už před nějakým časem. Jednomu leze obří, vyžrané panděro z nádražáckého munduru a v očích mu čtu naprosto jasnou chuť na knedlo zelo s dvě dvanáctky. Možná na tři. V kapse má cigára. “Ty vole”, říkám si skoro nahlas. Takhle přeci vypadá týpek se dnou, a ne, jako já! Je mi 35, maso jím zhruba třikrát týdně a většinou je to losos a je toho málo. Chodím několikrát týdně běhat, pivko si dám jedno, nanejvýš dvě. Jezdím furt na kole, posiluju, spím dobře a pravidelně. Předevčírem jsem si byl zaběhat na zasněženém oválu v Holicích, ve sněhu, chumelilo a strašně foukalo. Deset kilometrů za 43 minut. To mi neříkej, že já mám dnu! Přijde mi to unfair, ale genetiku neokecám. Kdyby mi ten pitomej palec mohl třeba omrznout, to bych mu to nandal! A pak mi to došlo. Můj kamarád Radek Jaroš vylezl všechny osmitisícovky bez kyslíku. Když dolezl tu poslední, hned v bejzu dostal na hlavu korunu a titul “král Himálaje”, který rád používá všude, kam chodí. Dokonce používá hashtag #kraljaros pod každým svým příspěvkem. No jo! Tak proto! Radek je král a taky má tuhle “nemoc králů”! Proto si na Annapurně nechal omrznout všechny prsty a dneska chodí bez nich! Aby ho to nebolelo! V tu chvíli mi přijíždí vlak a já končím s rouháním. Jsem rád, že mě to nechytlo tam nahoře na horách, ale tady dole, v Polabí. Mám teď tři měsíce čas si to vyřešit. Začnu hned.

Tedy, začnu asi až zítra. Dnes jedu s potápěči z naší katedry na lokalitu Lomeček u Domažlic. Budou se potápět pod ledem a moje dálkově řiditelná ponorka u toho přeci nesmí chybět! Polykám brufen, nakládáme věci do auta a nějak to tam přetrpím. Jen co jsme přijeli mě ale moje pravděpodobná diagnóza mrzí ještě o něco víc. Zdenda, provozovatel potápěčské základny, narazil sud Plzně a pozval mě na exkurzi do udírny. Je to pokušení, ale moje vůle je silná. Jen si čichnu a jdu naštvanej ven. Raději si zavolám o výsledky a ujistím se, že mám teda tu pitomou dnu. “Pane Juračka!”, vykřikla na mě v telefonu sestřička, “je to divný! Normálně má bejt tej kyseliny do 420, a Vy máte 428! To je nejnižší hodnota, jakou jsme Vám kdy odebrali! Takže záchvat dny to Vaše bolení není!”. Zhruba o deset minut později jsem si čepoval už druhou Plzeň a zakusoval přitom vynikající domácí klobásky uzené studeným kouřem. “Teda chlapi! Já mám radost!”. Večer zpátky v Praze ale nastala apokalypsa. Sundat si botu znamená očistec bolesti, v noci nemůžu spát. Když jsem se ráno probral, moje pravá noha byla dvakrát tak velká, jako ta levá. Takový sloní kopyto to bylo, takový nateklý, beztvarý, divný a bolavý. Tohle ne, tohle není dobrý. Naštěstí fakulta sídlí hned vedle fakultní nemocnice. Když jsem před patnácti lety nedával pozor a čuměl za chůze v lese na displej foťáku, píchnul jsem si klacek do oka. Tehdy mi do rána celý zrudlo a opuchlo a zrovinka tady mě ho zachránili. Stejně tak, jako když jsem měl zánět v uchu z potápění na Kubě, to mi taky byla fakultka dobrá. Nic naplat, nastal čas  vyzkoušet to potřetí. Cestou do nemocnice jsem si od kolegy vyslechl diagnózu zánětu žil a měsíce sádry. Asi už jsem smířenej se vším.

A Vy nám sem lezete jako proč?”, zeptal se mě upřímně překvapený doktor, když viděl moje bebí. “Tohle je Vám málo? Vždyť se na tu nohu nemůžu ani postavit…”, bránil jsem se. Začal se smát. “Chlapče, tohle je hovno. Jako, chápu, že Vás to bolí. Ale podágra to není ani omylem. To byste tu nohu měl modrou, ještě hnusnější a monstróznější. Tohle je taková nateklá modřinka, víme? Mno. Zánět to taky není podle mě, budete dobrej. Pošlu Vás na rentgen a pak dáme hovor. Nazdar!”, udělal mi radost a odeslal mě pryč. Rentgen tady mají zařízený tak, že berou pacienty po třech. Každý má svou kabinku a rychle se střídají na ozáření. První šel nějakej pan Horáček, druhá Macíčková a třetí jsem byl já. To by jinak ani nebylo tak podstatný, Horáček byl takovej postarší pán, co ho bolel malíček. Ale ta Macíčková, to Vám bylo jiný kafe. Seděl jsem tam schoulenej v tý mrňavý kabince a moc dobře slyšel, co se začlo dít. “Paní Macíčková,” instruovala nebohou Macíčkovou sestřička, “Vy ale máte tedy větší prsa musíte si je přidržet takhle, ano, hezky, bradavky trochu nahoru, roztáhněte je, tak krása! A teď nedýchat!” Upřímně v tu chvíli jsem nedýchal ani já. Ona představa rozpláclých mimořádně bujných ňader hned za dveřmi zaměstnala mojí mysl natolik, že ten palec úplně přestal bolet. Když jsem se vrátil s výrazem blaženého idiota k panu doktorovi, následovala smršť jeho životních mouder. “Tak chlape. Jak říkám, úplný hovno to je. Ale nedávno jste si ten palec zlomil, víte to?” Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. “No prosím, ja si to hned myslel, že to nevíte. Zlomenina může bolet míň, než když je to blbě nakopnutý. Tak tu, abyste věděl, máte pěkně zhojenou. Teď Vám ale předepíšu gel, ať si to máznete, když budete mít zrovna čas. Stejně to máte z  toho věčnýho běhání, všichni teď běhají jako prdlý…”. “Hned jsem se samozřejmě bránil a vysvětlil, že právě kvůli ochraně kloubů preferuji poslední roky kolo. “To máte hezký, ale víte, kolo… to jsou zase hemeroidy, křečový žíly, a co ta páteř! No jo, samej sport a pak to takhle dopadá, milej pane”, nezapřel v sobě praktického ortopeda. “Napíšu Vám do zprávy hematom, protože modřinka zní moc babsky a žena by se Vám večer smála. Dejte si doma nohy pěkně nahoru, otevřete si pěkně studenýho lahváče na moje zdraví a na tý expedici hlavně nikam nepadejte. Sbohem.” A bylo. 

Druhý den jsem raději zůstal doma. Nohu jsem mazal, bral prášky, polehával na gauči a datlil moudra do počítače. Když jsem si chtěl nohu namazat odpoledne, spadla mi brada. “A do prdele!” zařval jsem hystericky na celý byt. “Nekróza!”, komentoval jsem zčernalou nebohou končetinu. Naštěstí ani tahle diagnóza nebyla správná. Nekrózu jsem z obou svých nohou dostal snadno dolů ve sprše. To mi totiž jenom pustily úplně nový, ještě nikdy nepraný, černý fusekle, co jsem dostal od Ježíška. Já ten palec mám fakt jenom naraženej. Jsem prostě baba.

Rušný den

Je brzy ráno, touhle dobou obvykle ještě spím a nenechávám se ničím vyrušit. Slunko mě vzbudilo před pár okamžiky v houpací síti, v žaludku mě hřeje horké kafe a já čekám na peróně na vlak na Prahu s vědomím, že jsem posledních dvacet hodin prožil přesně tak, jak jsem prožít měl. Kdybych nemusel mít na hlavě šátek, ostatní cestující by mě měli za vysmátého idiota, protože mám na ksichtu rohlík od ucha k uchu. Tohle byl zase den!

Začalo to jedním mailem od kamaráda Štěpána Rusňáka. Nikdo přesně neví, kde se tenhle člověk středoškolskou přezdívkou “Vlasy”, kapitán vltavských luxusních lodí nikdy nesvlékající bílou uniformu, vlastně vzal. Neznáme počet jeho chromozómů, nejsme si jistí ani jeho pozemským původem. Známe jen počet jeho končetin a seznam telefonních čísel v jeho telefonu - jsou tam totiž všichni. Opravdu všichni. Pokud přijedou do Prahy The Rolling Stones, za hodinu se chlubí selfíčkem z Vltavy po boku vždy usměvavého kapitána nalévajícího české šampaňské. Pokud potřebujete kontakt na Reinholda Messnera, Štěpán se Vás zeptá, na které z jeho evropských telefonních čísel se ptáte, však jsou staří známí. Avšak jeho hlavní a největší životní role, s jakou si ho budeme už navždy pamatovat, dnešním dnem skončí.

Štěpán se před dávnými časy stal totiž osobním řidičem a částečně také opatrovníkem odkazu pana doktora Miloslava Stingla, náčelníka kmene Kikapú, který strávil celých devatenáct let poutí přes více jak 150 zemí světa. Člověka hovořícího více jak desítkou jazyků a nejúspěšnějšího českého spisovatele, který prodal na 17 milionů knih. Pan doktor zemřel v 89 letech před jedenácti dny a Štěpán se rozhodl uspořádat několikadenní pouť na jeho počest. Pouť, která začala v úterý ve Vyšším Brodě, a která se přes nejjižnější, nejzápadnější, nejsevernější a následně i přes nejvýchodnější body České republiky včera večer skončila na pražském Vyšehradě, kde jen za pár hodin začne zádušní mše v bazilice Sv. Petra a Pavla. Štěpán na tuhle cestu pozval všechny známé cestovatele, kteří jsou navíc shodou okolností kvůli koronaviru v Čechách a tak takřka všichni jeho pozvání s radostí přijali. Včetně mě. 

Urvat se však na více dní pro mě nebylo tento týden úplně myslitelné a navíc představa třech dnů strávených v autech mě děsila. Jsem typický vlakový člověk, který chodí rád pěšky, leze na šutry a šlape na kole. Ke koloně jsem se tak přidal až na Malé Skále ve středu v noci s tím, že absolvuji jen nejvýchodnější bod naší země. Jen pár chvil před odjezdem se u mě doma stavil Filip Moško z Nikonu, který moc dobře věděl, jak moc se mi líbí nové objektivy pro Z bajonet a tak u nás v kuchyni na stole postupně vybalil všechna vysněná pevná skla se slovy: “Užij si to!”. Mezi sklíčky nechyběla ani moje vysněná, úplně nová pevná dvacítka “jedna osm es”, v onu chvíli jeden z prvních kusů v ČR, ne-li úplně první. Jen co se za ním zabouchly dveře, naházel jsem ta skla do batohu a vyrazil na nádraží.

Tím, že jsem do Malé Skály jel vlakem, dorazil jsem na místo setkání samozřejmě jako první. Nechal jsem si narvaný batoh na Žluté plovárně a úderným výklusem obhlédl má milovaná místa - skalní hrad Pantheon, Frýdštejn a samozřejmě Kopaninu. Můj okruh okruh se čtyřmi sty nastoupanými metry trval dobrou hodinu, ale kolona pořád nikde. Podle batohu mě však ve tmě poznal už z dálky Maara Holeček, držitel Zlatého cepínu a parťák pro každou párty. Dali jsme si rychlý pivo a najednou se tu kolem mě začaly objevovat doslova všechny tváře showbyznysu tak rychle, že kdybych v televizi přepínal zběsilé program za programem, bylo by to pomalejší. Jasné znamení, že se blíží Štěpán a že jsem tu správně. Mezi všemi těmi VIPs nechyběli ani moji dobří přátelé Srdcaři a když mě kamarád Mirek Náplava kolem druhé hodiny ranní poňoukl, zda nechci namísto zhruba čtrnáctihodinové jízdy autem tam a zpět raději do nedaleké jeskyně dotočit náš islandský filmeček, bylo jasno. Jsem sice na cestě na mši, ale čelovku i věci na přespání s sebou v batohu vedle kravaty a slušných bot mám, to je jasný. Hodil jsem si hamaku do nedalekého křoví a tím začal den, na který nikdy nezapomenu.

Marek Audy v suťové jeskyni Valhala, 21. května 2020, 11.51
singleshot, Nikon Z7, Nikon Z 20 mm f/1,8 S, 1/30 sec., f/2.5, ISO 250, stativ Manfrotto BeFree GT XPRO Carbon
kromě Markovy čelovky svítíme také jeho brutálním světlem shora a mojí čelovkou Ledlenser MH6

Turka, nebo rozpustný?”, vzbudila mě první slova toho dne z oken sklárny, ke které křoví patřilo. “Tý jo, no jestli můžu prosit, tak turka”, vykoktal jsem ze sebe z útrob péřáku a zašklebil se do sluníčka, díky němuž jsem byl už pěkně zpocený. Všichni Srdcaři se postupně vypotáceli z naší MANky, dvanáctitunového nakláďáku, člena kolony za Miloslava Stingla, která nám už ale ujela. Po ranní kávě jsme se vypravili, jak je u Srdcařů zvykem, na druhou kávu na benzinku, aby se všichni konečně probudili a aby řidič Ondra konečně otevřel i ospalé pravé oko, zatímco do teď řídil jen na levé. O kousek dál už nás čekali páni jeskyňáři Marek Audy a Richard Bouda. Náš cíl byl jasný jeskyňářský kvak - Valhala! Asi největší žulový suťový labyrint u nás, pojmenovaný podle severského boha Odina trempy, kteří jej omylem v Jizerkách objevili před dobrým půl stoletím. Labyrintem protéká podzemní řeka Černá Nisa a tak na nic nečekám, sundávám botičky a brodím se úzkou chodbou v naději, že alkoholové opojení výjimečného večera zmizí. Vytáhl jsem hned dvacítku a zahájil tak dvacetihodinový test objektivu. Kolik milimetrů čítá jeho ohnisko, tolik hodin ode mě dostal na to, abych si na něj udělal názor!  Když jsme vylezli z jeskyně a zamířili do trampské osady Island donést malý dárek z nedávno společně navštíveného Islandu, jakýmsi nedopatřením se o mé poloze dozvěděl kamarád Ivan Janošťák, toho času na služební cestě v Jablonci nad Nisou. “Mám s sebou věci na lezení a volný odpoledne, nemáš chuť?”, zněla jeho krátká zpráva. Prej, jestli nemám chuť… lezec, co nemá chuť lízt, je mrtvej lezec! Jako řízením osudu se mi ve stejný okamžik ozval taky můj nepálský parťák, rozervaný pískař a kameraman Honza Šimánek se vzkazem: “Mohli bychom spolu někdy něco polozit, Peťánku”. A tak jsme téhož večera stanuli všichni tři pod nádhernou věží Brána a já vejral jak péro na profil cesty. “Honzo tady ten sokol, to je hezký, dáme to?”. “No však právě sem si Vás teď vedu, je to VIIb, to tam lupneš jako prd”. Přiznám se, že jsem si na poslední cestu Miloslava Stingla do batohu lezení nepřibalil, ale to se v naší partě neřeší. Až budu kluci nahoře, pošlou mi jeden ze sedáků a boty si půjčím Honzovy. Prej se do nich vejdu. Jak řekli, tak udělali! Lengáčova cesta Josefa Smítka a Ladislava Vodháněla z roku 1939  je dost možná tou nejkrásnější pískovou cestou, jakou jsem kdy lezl cestou na pohřeb. Nechápu, co se ve mě probudilo za zvíře, ale hodil jsem si přes rameno prďolu bezzrcadlo a vyskákal to za chlapci bez ztráty kytičky. “Hele, jak se vlastně dostaneme dolů?” zeptal jsem se kluků, když jsem si uvědomil, že jsem před lezením sundal z Ivanova sedáku všechno to kovové harampádí, abych byl lehčí. Nahoře jsme tak stáli tři rošťáci se dvěma sedáky a jedním minikyblíčkem. “Takhle”, nebývale se rozhovořil Honzík a zmizel v komínu. Za hodinu už jsme za úplné tmy s Ivanem opejkali buřta v sedmihorském bejzu a řešili, jak se dostanu do Prahy na mši, abych se připojil zpátky ke koloně. Ivan jakoby neposlouchal moje logistické úvahy a jen mi ukázal na oblohu. Byla posetá hvězdami! Aplikace v telefonu hlásila měsíc na 17 promile jeho síly. Jasné znamení, že dneska ještě nekončíme. “Jasnej Kapelník!”, zavelel jsem na Ivana a vyrazili jsme k největší skalní dominantě Sedmihorek. Mezitím se ale v atmosféře nahromadil kdejaký bordel a hvězdy zmizely. Nad hlavou nám proletěla zářící družice, jejíž světlo se úplně rozptýlilo v mlze spolu se světelným smogem Turnova.

Kapelník za svitu čelovky, 21. května 2020, 24:00
doubleshot, Nikon Z7, Nikon Z 20 mm f/1,8 S, stativ Manfrotto BeFree GT XPRO Carbon;
expozice skála: 30 sec., f/2.8, ISO 320, Ivan svítí čelovkou; expozice nebe: 10 sec., f/2.2, ISO 6400
Obě expozice jsem spojil ve Photoshopu světelnou maskou Lumi 32 takřka bez ručních retuší, světelná aura v nebi pochází z mraků a v nich jemně rozptýleného světla Turnova

Nevadí, mám tady tu dvacku, pojďme blbnout!”, nechtěl jsem noční focení jen tak vzdát. Úplnou náhodou jsme zjistili, že když Ivan chodí dál od Kapelníka, vrhá jeho čelovka krásný stín přímo na bílou pískovcovou stěnu. Hned jsme našli ideální úhel tak, aby se na něho promítla silueta statného smrku. Takový přírodní videomapping… Byla už jedna ráno a já se smířil s tím, že dnes to bude bez hvězd. Ještě jsme se ale chvíli zapovídali na téma dnešní noci, když se obloha otevřela a já doexponoval i vysněné noční nebe. Byly dvě hodiny ráno a my měli hotovo. Hodili jsme hamaky k rybníku a dali si budíka za chvíli. Ivan mě ráno probudil kávou a já se najednou ocitl tady ve vlaku. Za dvě hodiny už budu doufám stát i se stativem na kůru kdysi nejsvětějšího kostela naší země. Zařídil to… ehm, kdo jiný, než Štěpán. Těším se! Té dvacítce to bude určitě slušet. S kolonou Miloslava Stingla jsem tak de facto neputoval vůbec, ale nepochybuji o tom, že tohle by mi sám náčelník Kikapú nevyčítal. Však jsem udělal to samé, co dělal celý život on. Žil jsem tak, jak jsem chtěl! Tak šťastné cesty tam nahoře, pane doktore!

Zádušní mše za Dr. Miloslava Stingla, bazilika Sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, 22. května 2020, 09:32
HDR, Nikon Z7, Nikon Z 20 mm f/1,8 S, 0.8 - 13 sec., f/10, ISO 64, stativ Manfrotto BeFree GT XPRO Carbon