Srí Lanka 2023

Naše letošní vánoční cesta za teplem začala tím, že jsem zcela bez ostychu pozval svojí ženu do trojky A ještě k tomu exotický. No, kdybych věděl, co dělám, asi bych to nedělal, anebo bych se alespoň trochu zastyděl. Jenomže já běžel v Praze po chodníku a zprávu jsem ji na telefonu diktoval, tak jak obvykle, když není čas. Snažil jsem se jí sdělit něco ve smyslu, jak moc se těším, že „si tu Srí Lanku společně užijeme“.

Dokud jsem to nevěděl, ani ve snu by mě nenapadlo, jak jsou si některý slova podobný. Třeba taková „cikánka“ moji Zuzku dost zaskočila.

Srí Lanka (1/13): Tak teda jedem! [píše Zuzka]

A je to zase tady. Blíží se nám další rodinná výprava a já si už zase říkám: „Proč já sakra musím pořád někam chtít jezdit?! Proč nemůžu chvíli sedět doma na zadku?

Proč jsem do háje toho blázna zase nechala koupit letenky někam do tramtárie. Zase ta cesta do Vídně. Majda opět rýma kašel, jestli z toho bude angína tak to zase bude bezvadná dovolená. Marně se ve čtyři ráno snažím najít pevnou půdu pod nohama a znovu usnout. Pořád mi vrací myšlenky, že jí musím zbavit tý rýmy jinak jí budou bolet v letadle uši! Nesnáším, když v letadle pláče, že jí to bolí. Mám pak výčitky, že jí to bolí zbytečně, že jsme tam nemuseli letět a mohla sem jí toho ušetřit. Z celý týhle cesty mám vlastně hromadu výčitek. Jedeme takhle přes Vánoce asi hlavně kvůli mně. Holkám neustrojím ani stromeček. Nebudou žádné dárky. Jsem krkavčí matka… všechno se přizpůsobuje tomu, že já nemám ráda předvánoční období, že už nechci zase po Vánocích hledat místo pro hromadu věcí, kterou přinesl Ježíšek. Materiálnost současného světa mě ubíjí…

Ale ubíjí mě! Nicméně vlastně nevím přesně co si o tom myslí naše děti. Teda spíš u Majdy nevím, protože ta jen málo co řekne na rovinu. Hodně přemýšlí, aby to někomu nebylo líto. A naše Véna? Tak ta to klidně řekne na plný kotel, ale tady je tak nějak neutrální, přizpůsobila se. Konečně je 6:02 a zvoní budík! Alespoň trápení s usínáním je u konce. Jdu se psem a pak hurá do práce. Jdu dělat něco jiného, než přemýšlet nad tím co se všechno může posrat.

Petr překvapivě proloupne oči, ještě než odejdu do práce, lehnu si na chvíli k němu, nechám se obejmout a svěřuju se mu se svými obavami. Co myslíte, že mi řekl? „Vždyť jedeme na dovolenou! Co řešíš bude to pěkný…“ To je všechno. Říkám mu, že je to moje poslední cesta, že mi ty nervy za to nestojí. A on na to jen: „Nene, kočičko, musíme jezdit častěji aby sis zvykla!“. A pak zase usnul.

Fakt doufám, že se v příštím životě narodím jako chlap. Já chci mít taky hned takhle hotovo.

Srí Lanka (2/?): I sloni chtějí svobodu

Původně jsme chtěli na Cejlonu vidět hlavně želvy, to je přeci jasný. Jenomže nás při plánování cesty upozornila kamarádka Zuzka na jeden sice malý a velice lokální, o to však zajímavější sloní projekt. Rozhodli jsme se jej vidět na vlastní oči a tak nebylo co řešit. Přijeli jsme sem rovnou z letiště asi ve dvě hodiny ráno, ve dveřích nás přivítal „mistr Ananda“ oblečený v sarongu. Stál ve dveřích svého domu jako obří živoucí socha, zpoza které ale vykukoval ještě větší pes. Nejsem odborník, ale křížence vlkodava se sloním embryem nemohu nepoznat. Ta obří černá bestie nás všechny přátelsky očuchala a roztáhla se na alespoň trochu chladivých dlaždičkách jak vydělaná kůže skoleného medvěda.

Vlezl jsem si do postele a chvilku se snažil pozorovat velice temnou místnost, ve které už všechny tři holky spaly. Ze stropu se na nejvyšší výkon snažil o průvan větrák a mírně pohupoval také tajemným objektem nad mou hlavou. Že by na Srí Lance frčely indiánské lapače snů? To se mi nezdálo, ani když jsem o chvíli později skutečně usnul. Ráno do místnosti proudilo denní světlo a mělo bylo jasné, že jsem měl pravdu. Nebyl to lapač snů, ale torzo bývalého lustru, z kterého čouhaly obnažené dráty. Seskočil jsem z postele a pozoroval Zuzku, jak se snaží navázat kontakt s tím očividně mrtvým obřím psem. Po kapsách našla pár psích pamlsků a laskavě mu je přistrčila až pod čumák. Vůně sušeného masa stála tomu zvířeti za otevření mordy pozření veškerých pochutin aniž by se namáhala pohnout hlavou. Ale budiž. Je zjevně naživu. Zatím.

Když jsem si v nočním taxíku poprvé četl, co o Srí Lance píše Wikipedie (ano, jsem v tomhle  neponaučitelný blbec), začal jsem se hlasitě smát. Cituji: „Kvalita připravované kávy je velmi nízká.“ U nás na fakultě se mnohdy z legrace říká, že co je na Wiki, je pravda. A tady to tedy platí dvojnásob. Zuzka vzhled mého dopoledního horkého nápoje přirovnala k provoznímu výplachu automatického kávovaru v kanceláři. A opravdu. Nejen, že to tak vypadá, ale i ta chuť je výjimečně autentická. Budiž, dal jsem si raději kávy tři, protože správný vědec musí mít pro každé tvrzení opakování! Směrodatná odchylka kvality kávy byla rovna nule, výsledek je tedy dostatečně signifikantní.

Po obědě, z kterého děti pozřely jen trochu suché rýže, nás konečně čekalo to, kvůli čemu jsme zrovna teď a tady. Dvě slonice Kumari a Menike ve věku 56 a 42 let, které mají za sebou poměrně nehezký život v řetězech a stovkami turistů na hrbu, což zrovna na Srí Lance není výjimečné. Ano, současnou situaci divokých slonů tenhle projekt nikterak neovlivní, stejně jako jejich budoucnost. Aktuálně je tohle drastické „ochočování“ nových slonů naštěstí již ilegální a i když se to tu a tam jistě ještě děje, počet slonů navlečených do pitomých oblečků a vozících selfíčkachtivé turisty pomalu klesá. Cílem celého projektu je dát dvěma slonům naději na důstojné a spokojené stáří a ukázat na celou problematiku alespoň v trochu jiném světle. A to nám přišlo prima. Obě slonice stále patří původním majitelům, kteří je patrně nikdy neprodají. Ale díky provozu turistů se projektu daří platit výpalné a slonice chovat v poměrně luxusním sloním důchoďáku s výhledem na hory. A koupat se slonama v řece a drbat je na chobotu dvanáct hodin po příletu na ostrov je zcela určitě tím nejhezčím začátkem téhle exotické cesty.

Tak uvidíme, co nás tady ještě čeká.

Srí Lanka (3/13): Příletové strasti a slasti [píše Zuzka]

Tak jo. Máme po náročném letu s nedostatkem spánku, hodně čekání na letišti a taky po šoku, když jsme se dostali z letištní haly ven, kde bylo čerstvě po dešti a bylo fakt vedro a dusno. V ten okamžik jsem viděla v očích svých dětí, hlavně Majdy, trochu děs. Říkala jsem si nedívej se na ní! Ona se s tím srovná, nedívej se na ní… Ne počkej! Musíš se na ní dívat, ať se někde neztratí. Tak se jí aspoň nedívej do očí. Ona se s tím srovná však si vzpomeň na sebe, když si tenkrát vystoupila na Kubě. Chtělo se ti brečet a to si byla dospělá.

Konečně jsme ve změti lidí letištních vozíků, pískajících policistů a troubících aut našli řidiče, který čekal právě na nás. Sedáme do auta holky jsou nadšené, protože auto je klimatizované. Tedy, hodně klimatizované. Průjezd městem není nejsympatičtější. Je tma, tak toho není moc vidět, ale to co je vidět, je pěknej asijskej hegeš. „No holky berte to tak, že teď projíždíme těmi nejméně utěšenými místy. Projíždíme periferií jednoho z největších měst, dál to bude určitě lepší“ snažím se trochu uklidnit posádku vozu a možná trochu i sama sebe. Majda konstatuje, že si to tu představovala spíš jako na Azorech, než jako v Indonésii. Noooo, holčičko, tak to sis představovala špatně. Tohle je Asie, k Indonésii to evidentně bude mít blíž. Ale doufám, že to bude mít trochu blíž k Bali, než k Borneu. Dobrý, všichni říkali, že Srí Lanka je krásná… tak nesuď, když si ještě nic neviděla.

Já v duchu hlavně děkuju Bohu, že jsem svého bláznivého muže ukecala a vzali jsme auto s řidičem a on nebude na Srí Lance řídit. Jako jo, sice bych neřídila já, ale víte jak to je? Vlastně možná nevíte. On sedne za volant a jede na vlně adrenalinu, protože v podobných lokacích to fakt může být sport a já… já jsem ten kdo má říkat, kam má jet. On jede Need for Speed a já jsem navigátor! Bože! Já jsem tak ráda, že nemusím navigovat! Víte, jak se naviguje v zemi, kde to vůbec neznáte, jezdí se tam vlevo a je tam tma a u toho na Vás mluví dvě děti? Tak já vám to řeknu. Fakt blbě! Takže uf! Za mě tohle byla zatím fakt dobrá volba! Nevím, jestli si to budu myslet i za pár dní až budu řešit, jak se zase dostaneme z místa A na místo B. Ale co, musím žít přítomností.

Ve dvě ráno se konečně dostáváme na místo. Jmenuje se to tu Elephant Freedom Project. Pán se s námi pozdraví a ubytuje nás. Do polohy ležmo padáme v podstatě samospádem. Hurá konečně trocha kvalitnějšího spánku. Petr domluví snídani na 8:30, což teda nevím proč, ale budiž, když myslí. Já to asi zvládnu.

A tady jedna momentka... chtěl jsem vyfotit naše holky, ale bylo to mnohem těžší, než tyhle makačí prcky. Je to druh Makak bandar (Macaca sinica), který žije jen tady na ostrově.

Srí Lanka (4/13): Sloní zážitek [píše Zuzka]

Přátelé kamarádi dohodneme se. Já Vám tu nebudu popisovat žádné oficiality, co se týkají tohoto projektu a tak. To nechám pánovi tvorstva, aby nepozbyl své důležitosti a já ho tu nezastínila. Jako né, že bych to nedokázala, ale asi bychom se hrozně dublovali a to byste asi nechtěli číst. Takže já se zaměřím na pocity a informace, které on neslyšel, protože někde pobíhal s foťákem a vezmu to jen krátkým úvodem.

Na tomhle místě si můžete objednat a zaplatit odpoledne nebo dopoledne se slony. Mají tu dvě slonice a nechají Vás je pozorovat při koupání a při běžných denních činnostech. Můžete je hladit, drbat drbátkem z kokosu, polévat vodou, krmit a podobně. Nesmíte na nich jezdit. My jsem vyrazili až na odpolední aktivitu, nechali jsme holky dospat a počkali jsme si až začne pršet že… Ale nevadilo to. První místo, kam jsme šli, byla řeka. Tam stály obě slonice ve vodě a čekaly na nás. Je to neskutečně majestátní zvíře, když to vidíte takhle z blízka. Dva místní týpci jim dělají takové ošetřovatele, nebo spíš tatínky. Funguje to tak, že paní koordinátorka nám řekla pár slov a ti dva co umějí anglicky jen „hallo“ a „baby happy?“ nás pomocí posunků vybízejí, ať si to jdeme taky zkusit. Takže začínáme cákat na slony z kyblíku vodu. Tady si odložím jednu poznámku: „Naučit děti chrstnout vodu z kýblu na určené místo. Holky jsou úplně levé! Vezmou kýbl a chrstnou to v podstatě skoro nad sebe. Beru si to jako zásadní úkol na léto na chalupu, žádné stříkání pistolkama, ale kýblama se budeme polejvat!“ Konec poznámky.

Postupně se osmělujeme. Pán nám rozdá, zelené slupky z kokosového ořechu a ukazuje nám, jak slona kartáčovat, nebo asi spíš drbat. Holky se bojí, že je to musí bolet takže je spíš lechtají, ale jsou nadšené. Véna trochu míň, protože má v pantoflích písek a to nemá ráda. Chce být radši bosa ale to paní koordinátorka nechce, že jsou ve vodě střepy. Kdo mě ale překvapil, je Majda… taky nemá ráda písek v pantoflích, přeci. Koneckonců, kdo jo, ale ona to vůbec neřeší! Jak je to možné? Myslím že je fakt excitovaná! Obě holky mě překvapily, že se nebály. Drbou si slony, krmí je z ruky pozorují, jak mají šikovný chobot. Nejdřív jsem si říkala, že nám toho paní moc neřekla, ale když takhle stojíte vedle toho nádherného zvířete, tak otázky naskakují samy a tak se i já dozvídám spoustu věcí, které jsem ani v nejmenším netušila.

Tak třeba míra pigmentace (počet těch světlých skvrn) je dána věkem. Čím starší slon, tím světlejší, je to taková obdoba vrásek u lidí. Na fotkách tedy ta světlejší slonice je starší Kumari, kterou tu mají už 7 let a ta tmavší je Menike. Ta je mladá dáma v nejlepším věku… skoro jako já! Když stojíte vedle a drbete je tím kokosem, tak ony někdy jakoby zavrčí. Člověk je trochu obezřetný, přeci jen je to fakt velký zvíře a fakt nechcete, aby se nasrala a šlápla Vám třeba na nohu. Paní nám ale vysvětlila, že to je naopak. Tohle mručení je něco jako když kočka přede. Takže je to výraz toho, že se jím to líbí… OK dobrý vědět!

Další zajímavostí dne je, že denně jedna slonice sežere 200 kg žrádla a vypije 150 litrů vody. Hustý. Smyslem jejich života je jíst… docela dobrej smysl života, což? Další zajímavost, kterou se dozvídáme, je že nejčastěji slon umírá, když má špatné zuby. Mají obrovskou sílu, ale když si příliš obrousí zuby, nemají už pak čím rozmělnit potravu a postupně umírají. Proto jim tu některé větší kusy, které jsou příliš tvrdé na rozkousnutí štípou na menší.

Jak moc je jejich smyslem života jídlo pochopíme záhy, když se od řeky přesouváme na procházku v okolí. Paní nám vysvětluje, že někteří sousedi je tu nemají rádi, protože ty slonice prostě jdou a žerou všechno co je kolem cesty. Vůbec neberou ohled na to, čí je to zahrada! Chápete tu drzost? Ale víte, jak ona jedním škubnutím očeše celou menší banánovou palmu! Pak se někomu pustili do okrasných kytek před barákem a to není jedna kytička. To je celej keř. Jako upřímně něco takovýho, kdyby prošlo kolem zahrady mojí babičky tak si skoro myslím, že by jí to vyburcovalo k běhu a těch sprostých slov co by padlo.

Tady, ale koordinátorka už evidentně ví, kdo ten problém má a kdo né, takže jsou úseky, kde je necháváme pást a jsou úseky, které projdeme rychleji a ošetřovatelé se je snaží donutit, aby se nezastavovaly. Procházka je velmi pomalá, ale hrozně zajímavá. Je to vlastně takové pasení slonů. Najednou si slonice z džungle přinese kokosový ořech. Donese ho na silnici a tam na něj šlápne a rozpůlí ho. A chystá se si z něj chobotem vypreparovat ten kokos. Zdá se, že jsou i mlsný. Ošetřovatel jí ho ale sebere a loupe nám kokos abychom ochutnali a následně s ním slony krmíme my. Jako přátelé tohle bylo nejvíc nejhustší zjištění dne… aspoň pro mě. Asi si umíte představit, že sloní kůže je celá drsná, ale co možná nevíte, tak má po celém těle takové chloupky, nebo možná spíš štětinky a chlupy na ocase připomínají spíš nylonové struny na kytaře než chlupy, ale… má neskutečně heboučkej jazyk! Jako fakt. Úplně nejvíc jako hedvábíčko, to jsem fakt nečekala. Náš pes má oproti slonovi normálně rašpli.

Vendulka se evidentně trochu nudí a po asi dvaceti minutách procházky se ptá, kdy to už skončí. Vnitřně Vás to trochu naštve, protože co chce jít jako dělat lepšího. Radši se neptám protože tuším co bych se dozvěděla (hrát Roblox nebo něco podobného). Odpovídám, teda, že nevím kdy to skončí a ptám se, co jí chybí. Dozvídám se, že jí všechno svědí a chce se umejt a taky má bordel v botách. Přesvědčuju jí, ať nepřemýšlí nad tím, že jí to svědí a hlavně at si to neškrábe. Taky mě trochu svědily nohy lehce ošlehané trávou a posléze namočené do vody. Ona ale nedbá a škrábe se dál. Začíná tradiční martyrium s dítětem co si nechce dát říct a cítí se nepohodlně. Nakonec to vyřeší tak, že přesměruje svou pozornost na otravovaní Majdy, která je v pohodě a na nic si nestěžuje. Sakra tímhle se to asi nezlepší tak se snažím Vénu přesměrovat na sebe, abych udržela alespoň jedno dítě v klidu. Nakonec to naštěstí ustojíme a světe div se, nakonec to opravdu přestalo trochu svědit, protože to přestala škrábat. Že jsem ale měla pravdu, to neuzná ani za nic. Procházka pomalu končí a my jdeme rozjímat se svými zážitky. Bylo to super a jsem fakt ráda, že jsem tohle mohla vidět. Ikdyž to stojí trochu toho nepohodlí při cestování a balení tak tohle rozhodně stálo za to.

No Srí Lanko! Jsem zvědavá, co nám ještě přichystáš!

Srí Lanka (5/13): Prohnile krásné Kandy [píše Petr]

Kandy (මහනුවර)! Starobylé město s velkým chrámem na břehu jezera uprostřed hnijícího a lehce zapáchajícího vnitrozemí Cejlonu, pětadvacátého největšího ostrova světa. Od jeho návštěvy nás někteří zrazují, jiní jej zatracují úplně. Městečko je plné podivínů, šarlatánů, zlodějíčků a podobných existencí. Ale taky je tady Pizza Hut a pouliční stánek s nanuky. Tohle nemůže být přeci tak špatný! Rozhodli jsme se do Kandy přijet místňáckým autobusem, který stál v přepočtu celou rodinu přesně jednu korunu na kilometr. No neberte to! Navrhuji od teď zcela vážně cestovat už jen autobusy, ale tak nějak tuším, že mi to neprojde. Zatímco se v uličce busu mezi jednotlivými zastávkami střídají prodejci všeho myslitelného zboží, řidič bravurně zvládá jednou rukou vybírat serpentiny, zatímco v té druhé usilovně drží vařenou kukuřici v mokrém pytlíku, kterou si právě koupil. O to usilovněji se jí snaží ohlodat za hudebního doprovodu písní, které jsou si pro naše ucho natolik podobné, že je jen velmi těžké rozpoznat, kdy skončila jedná a kdy začala druhá. Oltář s blikajícími buddhy v přední částí autobusu je obmotán kolem dokola umělým břečťanem a veškerý interiér je zabalen v třpytivém igelitu. Ani naše školní jídelna na základce neměla v sobě tolik umělé hmoty, jako tahle pojízdná bláznivě blikající kraksna s karburátorem a s emisemi na úrovni menšího zaoceánského plavidla.

V Kandy je rušno. Je to Asie se vším všudy. Smrad, tuk tuky, provoz, makaci, bordel a kanály, ve kterých je to všechno najednou. Děti jsou v šoku. Zuzka je taky v šoku. Já sem nadšený! Je tu rauš! Chaos! Bordel! To je moje. Rozhoduju se dojít na hotel s honosným názvem Ceylon Lake Residency pěšky, protože je to jen jeden kilometr a všude je taková dopravní zácpa, že to bude rychlejší. Nejzajímavější objekt z celého Kandy je za mě zcela jistě nejvyšší socha buddhy na Srí Lance. Úplně bílej, asi padesátimetrovej Buddha si tu sedí na kopci a pozoruje město shora, jako kdyby si hrál s modely vláčků a s angličáky. Když člověk dobrovolně přispěje pár babek, může mu mezigalaktickému buddhovi vylézt na záda - doslova. Za Buddhou je totiž schodiště a v něm jsou další menší místnosti s dalšími zlatými Buddhy. Jeho ušní lalůček je velkej asi jako já. Hned bych mu vylezl i na zátylek, ale celej Buddha je tak nějak mokrej a kluzkej. Rozhoduju se dneska ještě nezabít a dát chill, jak teď mladý říkají tomu, čemu naše generace říká zevlení.

Podařilo se mi sehnat místní pivo, které si slastně otevírám na terase hotelu, jehož honosnost za názvem silně pokulhává, zatímco krajinu smáčí monzun a postupně se stmívá. Venda si vedle mě kreslí deník a já se jen tak kochám pohledem na celé Kandy, které je pod námi. A je to tu hezký, trvám na tom! Najednou jsem si všiml velkého dravce, který poletuje jen kousek před naší terasou. K němu se přidal druhý, pak třetí. A všichni mávají křídly úplně jinak, než jak to ptáci dělávají. Chvilku na ně nechápavě koukám, až mi to dochází! To jsou přeci kaloni indičtí! Takhle velkého netopýra jsem nikdy neviděl. Chtěl bych je mít doma, alespoň plyšový. Ale tááááááákhle velký!

Tohle nám proletělo kolem terasy, zatímco jsme pili odpolední kafe... Orel Indomalajský (Ictinaetus malaiensis).

Srí Lanka (6/13): Dopravní prostředky Cejlonu [píše Zuzka]

Vzhledem k rozhodnutí nepůjčovat si tady auto, se nám otevřel pro nás celkem nový, neprobádaný způsob cestování. Sami jsem to párkrát vyzkoušeli, ale balit se i s dětmi tak, abychom byli schopni transportu každý se svým batohem? To je poprvé! Nová forma cestování ve mě sice vzbouzela trochu obavy, jak budeme shánět odvoz dál, ale ty byly fakt liché. Tady jsou všichni zvyklí tyhle služby pro cizince poskytovat velice běžně. A dělají to rádi a s nadšením. Cestou Vám i ukážou vodopády, na kterých nikdy nebyli, anebo nebo čajové továrny a cokoliv je napadne. Však jim platíte na místní poměry dost peněz a pro nás to zdaleka není raketa.

My jsme ale přeci jen šetřiví a tak jsme jako první transport do Kandy zvolili autobus. Bylo to super! Místní týpek nás hodil na zastávku asi dva kilometry a stálo to asi mnohokrát víc, než samotná dvouhodinová cesta busem. OK, tohle je super rozměr. Autobus má neuvěřitelného ducha. Vepředu blikají budhové, všude záclonky, ohrádka na motor, která připomíná modlitební místo. Prostě boží! Má to ale jeden háček. Hraje tu nahlas muzika a je tu smrad. Když autobus podřadí, vyvalí se z výfuku tolik černého dýmu, že člověk pár vteřin nic nevidí. Dobře… emise tu asi neřeší. A ano… omlouvám se, naše stará dobrá oktávko, opravdu nečoudíš!

V Kandy jsme vystoupilii u věznice, ale hlavně nad brutálně páchnoucím kanálem. Koukám se na své děti a ve výrazu jejich tváře čtu, že počáteční nadšení z autobusu opadlo. Poodejdeme kousek z davu a kupujeme studené pití. Petr nadšeně poskakuje: „Holky! To bylo super a bylo to v podstatě zadarmo! Odteď už jezdíme jen autobusama!“ Z podpalubí se náhle ozve: „Tak na to zapomeň! Do něčeho takového už nenastoupím!“ načež otec kontruje: „A proč se Vám to jako nelíbílo?“ a očima probodává nešťastné dětské tváře. „Ta muzika byla příšerná a sedl si vedle nás nějakej chlap a bolí mě hlava a dělalo se mi tam blbě a…“ vydržely by pokračovat ještě dlouho.

No nic, necháme to vyhnít. Po Kandy se pohybujeme hlavně pěšky, protože dopravní situace je tu fakt šílená. Sedět v tuktuku v zácpě se nám nechce, zase by to tam smrdělo a tak raději obcházíme uličky po svých, přičemž holky náhle pronesou, že si teda myslely, že bude Srí Lanka hezká a ona je zatím šeredná a špinavá. No jo, je to vlastně naše první pořádné setkání s touhle zemí. A upřímně, Kandy není moc hezké město. Zatím se vlastně ledasčeho bojíme. Dát si někde něco k jídlu jen tak na ulici…? No, nevím. A tak míjíme jídlo jedno za druhým, až se dostaneme do chrámové oblasti, ani nevíme jak. Petr oplývá nadšením, takže nás bez jídla táhne do chrámu, kde se musíme zout a chodit v tom bordelu ještě bosí (i když pravda, kolem chrámů je celkem uklizeno). V okamžiku kdy Petr platí vstupné, prohodí směrem k nám: „Tak měly jste nanuka, tak ještě vydržíte tak hoďku bez jídla ne?“ Na odpověď ale nečeká a zaplatí celkem drahé lístky a my za ním jen vlajeme. Upřímně řečeno chrám dobrý ale zase že bych si z toho sedla na prdel, to nemůžu říct. Možná je to ale tím hladem. Holky statečně prochází chrám, ale už to začíná být na hraně, vidím to na nich. Vendě nechutnala snídaně, takže měla jeden suchej toast. Majda něco snědla, ale jsou už čtyři odpledne. OK přichází čas něco udělat. A tak začnu nenápadně: „Hele, Péťo, ony už mají fakt hlad a já mezi námi taky“. „Jo, jo“ ozývá se zpoza objektivu, „už jdeme“. Tak zase sedíme na obrubáku a čekáme. Po chvíli si rejpnu trochu víc: „Jako čekáme, až bude čas večeře, abychom ušetřili za oběd, nebo jak to myslíš?“ Konečně odloží ten pitomej foťák a začal se soustředit na to důležitý. V duchu trochu nadávám, ale na hlas jsem zticha. Najdeme místo, kde jsme si zuli boty a řešíme, co s tím jídlem.  „Tak půjdeme tady na tu hlavní, tam je spousta restaurací, tam se prostě někde najíme“ snaží se nás odbýt pomyslná hlava rodiny. „Hej, počkej, uklidni to! Slíbili jsme Véně pizzu ona má taky hlad a nevím jestli se tady nají. Pojď, vezmeme tuk tuk a on nás doveze k nějaké pizerii!“ Stojí jich tu hromada, ale všechny jsou prázdné. Jdeme tedy kolem jezera pěšky a situace se opakuje… „jé, tady je krásnej pták, to si musím vyfotit!“ Začíná to ve mě trochu rezonovat. Brzy mu ten foťák zabavím a vrátím ho na konci školního roku! V tom se do toho ale vloží naše Majda… „Fajn, tati, vždyť mi klidně budeme hlady až do rána. Klidně si toho ptáčka vyfoť!“ Začneme si z něj utahovat všechny tři. Trochu ho to překvapí a tak se rozejde a konečně najdeme vytouženou pizzerii. Ten úsměv na tváři naší Vendy a to uspokojení že dostala něco, co vypadalo i chutnalo tak, jak očekávala… je super! A mě se ulevilo… Snědla celou pizzu! Byla teda malá, ale i tak!

Další den objednáváme auto přes aplikaci „pick me“. Petrovi co pět minut volá řidič a je vidět, že si ti dva nějak nerozumí. Během jedno z oněch nešťastných telefonních konverzací nechává Petr telefon nahlas a jejich dialog je zhruba takovýhle:

Yes, so you need a car, okay, I coming, hužvanajtysevn bags, yeah, lake the road you okay, Sir?

Petr se směje: „Yes, I am okay!“.

So you are fifteen?

No! We are four with just small bags!

Okay okay. Hažvanil kuprr come on drive the road soon Kumbalwella from Kandy morning sun buggerwill?!

Petr absolutně netuší, co má říct.

Please, what the fuck is Buggerwill?“ zeptá se zcela odevzdaně a napůl ze srandy, aby se z telefonu ozvalo jen jedno slovo.

„Yes!“

Od té doby má náš řidič jméno a zůstane mu napořád. Je to Mr. Buggerwill!

Týpek přijede na čas. Sice úplně jinam a tím nejmenším myslitelným autem, do kterého se vejdeme, ale když se konečně potkáme a nalodíme přímo u hotelu, Petr je z té kraksny nadšený a skáče kolem ní radostí. Jak jinak.  Buggerwil nás veze šest hodin, zastavuje, kde si řekneme a je hrozně hodnej. A já? Já sice sedím s holkama ve třech vzadu, ale jsem v zenu. Jakože naprosto. Můžu totiž soustředit svojí pozornost jen na jedno místo, neřeším, kam máme jet. Řeším jen, aby to holky v pohodě zvládly a byly spokojené. Takže půl cesty jedu s Vénou na klíně, ale nevadí mi to… koneckonců, je jí osm. Kolik takových příležitostí budu ještě v jejím životě mít? Tenhle rozměr se mi ale většinou neotvírá, často mi vadí, že se po mě válí a nebo že po mě něco chtějí. Co se stalo? No vlastně asi to bude tím, že nemusím nic řešit. Ten chlap ví, kam jedeme, řídit evidentně umí a já můžu jen být tady a teď se svými dětmi. Je to vlastně hrozně fajn nechat někdy někoho, aby za Vás něco vyřešil!

Všechny tři fotky jsou momentkami z DJI Osmo 3 Pocket.

Má rád, když se živočichové tváří a chovají tak, jak se jmenují. Tak například se mi líbí, že lenochod obvykle nepobíhá zběsile po džungli, ale "líně chodí" po větvích. Anebo třeba taková Achatina žravá, která sežere všechno, na co přijde. Kočkodan na snímku se jmenuje hulman posvátný (Semnopithecus entellus priam) a to tedy, prosím, uznejte, že samotný Buddha by se mohl od vznešenosti tohoto pohledu jistě přiučit! Ještě tak, abychom my lidi, dělali čest našemu druhu, člověku moudrému (Homo sapiens sapiens), ale to už bych chtěl moc :-) Další deník již zítra :-)

Srí Lanka (7/13): Výstup na Ella Rock [píše Petr]

Sedím si na terase útulného proskleného domu uprostřed horského mlžného lesa. Zatímco mi na stole velmi pomalu chladne sladká, avšak svým způsobem překvapivě dobrá parodie na kávu, nespouštím oči z mraků, které se rychle převalují přes všudypřítomné čajové plantáže. Každých pár minut vydatně prší, zatímco těch druhých pár minut žhne slunce jak o závod. Přímo přede mnou pobíhají po drátě chipmankové (veverky indické,
Funambulus palmarum), kolem domu se jen tak prochází  divoký páv, který právě vyplašil dvě nenápadné promyky mungo (Herpestes edwardsii) slídící kolem domu po zbytcích jídla. Zuzka nakrájela kousky papáji a roznesla je po okolí terasy, aby mi pomohla nalákat nějakou žoužel na focení. Doufali jsme v cokoliv, ale namísto pestrobarevného ptactva jsem se dočkal jen tisíců malých mravenců, které budeme vyklepávat ze všech batohů ještě několik dní. Je ráno a zvuk žab tak nahrazují ledňáčci a desítky druhů hmyzu. „Viděl si ho?“ přerušila moje kochání Zuzka a já se ohlížím na místo, kde jsem koutkem oka opravdu zahlédl něco velkého a rychlého. Přímo vedle našeho domu, doslova pár metrů od terasy, krouží nad malinkým posekaným trávníkem orel. „Já se picnu!“ odpovídám vzápětí a rychle sahám po foťáku, který mám neustále nachystaný vedle sebe. Dodal jsem jen žertem: „Tak ten určitě přiletěl na tu Tvoji papáju!“ a začal jsem fotit. Tady se mi líbí! Tohle je Cejlon takový, jaký jsem si jej vysnil.

Abychom ale neseděli celý den jen na baráku a nekoukali, kde co lítá, doslova, rozhodli jsme se hned náš první den v Ella podniknout výšlap na věhlasný Ella Rock, o kterém se všude dočtete, jak nebezpečný podnik to je a že je to akce jen pro zkušené outdooristy. Dokonce i náš řidič tuktuku nás dlouze přesvědčoval, že tohle je s dětmi sebevražedný podnik! Kdyby mu to řízení onoho veselého dopravního prostředku umožňovalo, nepochybně by si k tomu ještě ostentativně kleknul. A realita? Nebýt zemních pijavic přisátých na dětských nožičkách, byl by to takový klasický Juračkovic dopolední výlet. Jen s tím rozdílem, že tady je fakt krásně, za dvacku si dáte v horském sedle čerstvý kokos a není tady ani jedna keška. Fakt. Ani jedna!

Srí Lanka (8/13): Ella [píše Zuzka]

A ještě než se začtete do Zuzčina deníku u mě na webu, mám tady jedno aktuální info - příští týden se tváří velmi dobře předpověď na zimní let horkovzdušným balonem! Východ slunce ve středu ráno by mohl mít i zasněženou krajinu, ale to samozřejmě slíbit neumím. Chtěli bychom startovat v okolí Nového Města na Moravě. Pokud byste se rádi proletěli se mnou v koši a zafotili si z neobvyklé perspektivy, napište mi do zpráv Váš mail - pošlu Vám nezávazné bližší info v průběhu víkendu.

Cesta z Kandy do Elly byla dlouhá. Jakože hrozně dlouhá, ale zvládli jsme to. V Kumbalwelle, což je obydlená zatáčka nedaleko známého turistického městečka Ella, nás přivítal déšť a asi jedno z nejhezčích AirBnb, kde jsme kdy byli. Zelený domeček asi tak dvacet výškových metrů na silnicí s okouzlujícím výhledem do džungle na protějších svazích. Srí Lanka je hodně obydlený ostrov, ale přes hustou vegetaci často domy ani nevidíte. A tohle místo je přesně jedno z těch, kde máte pocit, že jste tu sami. Ale nejste. Je tu spousta zvířat. Veverky, kterým familiárně říkáme chipmakové, vlhy, orel co nám kroužil přímo nad barákem, srnky, promyky. A tohle všechno můžeme v podstatě pozorovat z postele skrz veliké francouzské okno. Že mi tenhle výhled bude chybět, jsem si jistá už od prvního okamžiku. Na terase trávíme s Petrem spoustu času. Škoda, že děti tohle ještě neumí docenit a je pro ně lepší koukat se na tablet, než na protější záplavu zeleně. Ale asi jsem to jako dítě taky neuměla. Jednou se to určitě naučí!

Do Elly je to jen asi deset minut cesty tuk tukem. Vyrazili jsme tam za deště, když se stmívalo. Všichni říkají, že je Ella krásné město. No, jak bych Vám to řekla. Ella je tak nějak „Srí Lansky“ krásná. Za krásná města bych já označila třeba Cinque Terre v Itálii, ale tohle? Je to takovej klasickej místní bordelistán s pár obchůdky blížícími se ”evropským poměrům”. Ale ducha, toho má Ella zcela určitě. Je to rozhodně jedno z nejhezčích měst, ktreré jsme doposud na Srí Lance viděli. Což ale není těžké, protože jsem byli zatím prakticky jen v Kandy. Nicméně, okolí Elly je doslova nádherné! Je zapuštěná do hor a dokonce jsou tu místa, kam se dá jít. Když se bavíme s místními, značně nám nedoporučují výstup na Ella Rock s dětmi, prý to klouže a je to náročné. Od českých kamarádů ale víme, že to tu místní dost dramatizují. Vydáváme se tam druhý den a nelitujeme. Zas tak náročné to tedy není a ten výhled za to stojí. Místní podnikatelé tradičně dokáží chytit příležitost za pačesy a tak v sedle pod Ella Rock prodávají kokosy, marakuju, manga, kolu, fantu, vodu. A ještě tam mají přichystané plastové židličky abyste u toho občerstvení nemuseli sedět na zemi.

Cestou nahoru se k nám navíc přidal samozvaný průvodce. Odchytil si nás v poli, že jdeme špatně. Nejdřív se zdálo, že nám jen ukáže správnou cestu, ale nakonec šel před námi až nahoru. Nedokázali jsme ho odmítnout. Cestou jsme potkali hodně skupin turistů a jen asi dvěma se evidentně podařilo vyhnout někomu podobnému. Zřejmě je to běžný způsob přivýdělku lidí, kteří bydlí v údolí pod Ella Rock. No co, ukázal nám opice, odehnal krávu a oběma dětem sundal z bot pijavici. Neměl to příliš náročný za ty prachy, ale co už. Člověk se pořád učí.

Srí Lanka (9/13): Konečně safari! [píše Petr]

Nejhezčí zážitky jsou ty, které nečekáte. Přiznám na rovinu, že jsem si s plánováním naší cesty hlavu příliš nedělal a nechal to prakticky celé na Zuzce, která stejně nejlíp ví, co by se mohlo těm naším treperendám nejvíc líbit. Ale aby to neplánovala jen pro děti, zařadila do programu taky jedno safari, asi spíš jako dárek pro mě. Naznačila mi, ať si s sebou vezmu pořádný tele a víc jsem potřebovat nevěděl. A tak jsem všude s sebou tahal s sebou pevnou čtyřstovku a nečekal, že si jí užiju tak, jako tady v národním parku Udawalawe. Teda lidi, byly to šoky i pro mě! Když jsme si hodili věci na ubytko, vyrazili jsme pěšky po vesnici podívat se do sloního sirotčince. Hned na prvních třiceti metrech nám do cesty vstoupil, tedy spíše vskočil… no dobře vlezl had. Ale jakej! Mělo to hodně přes dva metry a v tu chvíli mi vůbec nebylo jasný, kterej had to vlastně je a tak jsem se snažil držet rodinu radši dál. Teda upřímně, on se k němu nikdo moc nehrnul, ba spíš naopak. Když se na chodníku vedle nás objevila místní žena a hada spatřila, odskočila jak divá a utíkala pryč. S oblibou na cestách vždycky říkám, že místní vědí vždy úplný prd! A tady to platilo dvojnásob! Hada jsem rychle určil pomocí mé oblíbené appky iNaturalist a bylo nad slunce jasné, že je to obyčejná užovka rodu Ptyas. No ale co si budem, že. Raději jsme zdrhli taky a dávali pozor, kam šlapeme.

Druhého dne konečně přišla moje chvíle. Vyrazili jsme takřka hodinu před východem slunce do národního parku, jehož minulost rozhodně není romantická. Zdejší prales padl z velké části na výstavbu obří vodní nádrže a jeho vysídleným obyvatelům tak bylo nabídnuto přilehlé okolí. Jenomže to okolí je pořád obrovský a já byl hned po vjezdu za bránu parku jak v Jiříkově vidění! „Tady chci žít!  A zítra chci jet znova!“ jsem řval co deset minut, zatímco naše Venda byla již unavena z dalšího a dalšího pozorování slonů, vlh, hulmanů, pávů a dalších obyvatel tohoto ráje na zemi.

No, fotil jsem jak magor. Úplně jsem zapomněl, jak je safari prima věc! Taky jsem se rozhodl vypsat jeden kurz v Keni anebo Botswaně, ale to až jednou. Třeba za rok?

Srí Lanka (10/13): Jsou všude a je jich moc [píše Zuzka]

Toulavý psi. Potkáváte je tu všude. Na vrcholku Little Adam's Peaku, cestou na Ella Rock, před každým domem, u každé restaurace. Někteří jsou na tom lépe, ti druzí takové štěstí nemají. Spousta z nich je chromých na jednu nohu, jiní mají třeba jen půlku ucha. Jsou to takové děti ulice. Když se někde vyskytne háravá fena, zaručeně to poznáte… je kolem ní hromada psů, co se snaží jí zase o krok přiblížit zkáze. Fenu poznáte skoro vždy. Tím, jak často mají štěňata, jsou na tom o poznání hůř než psi. Jsou hubené, spočítali byste jim všechna žebra. A už vůbec nemluvím o tom, když na ulici potkáte fenu s pár týdenními štěňaty. To je vážně moc!

Žádný ze psů tu není agresivní, drží se lidských obydlí a vyjídají odpadky. Někteří lidé s nimi mají slitování a občas jim něco předhodí, jiní je nakopnou. I přesto, jsou pro ně lidé spíše zdrojem dobrého, než špatného. Je vidět, že se jich nebojí. Když jsme šli po ulici, která byla za hezkého počasí plná psů, za deště tu nemokl žádný. Lidé je tolerují a nechají je lehnout si na suché místo u jejich domu. Dovnitř je ale nepustí. Jejich místo je na ulici. Já bych si je nejradši všechny pohladila a nakrmila, bohužel je ale musím odhánět. Nechci, aby je hladily naše holky. Přeci jen blechy a různé parazity mají zcela určitě a ani vzteklina není vyloučená. I když pes se vzteklinou asi vypadá i se chová jinak.

S holkama si o tom často povídáme. Hrozně je litují a když vidí štěňátka, můžou se rozplynout. Majda by si je nejradši všechny vzala domů. Véna se mě ptá, proč je nechytí a nedají někam do útulku. Snažím se jí vysvětlit, že když je tady tolik psů na ulici, asi tu není moc lidí, co by si chtěli brát psa z útulku. Protože kdyby ano, stačilo by si spřátelit jednoho z těch, co máš před barákem. A taky, že život na ulici je pro ně asi lepší, než život v útulku v podstatě bez naděje, že se z něj někdy dostane. Do určité míry se na to dá koukat i tak, že kdyby pes domácí nebyl úplně domácí, asi by žil nějak takto. V míru s lidmi, někde poblíž ve smečkách. Zajímavé je, že jsem je tu nikde neviděla se prát. Chodí kolem sebe a respektují se. Když je jim zima tulí se jeden k druhému. Je to těžký pohled, ale asi je potřeba to přijmout, že je to tak.

V Rainbow Caffe v Elle jsem našla odkaz na místní organizaci, která se snaží psům z ulice najít domov a pomoci jim s rehabilitací. Webovky jsem ještě nestihla prozkoumat, ale upřímně si to neumím příliš představit. Za ten týden, co tu jsme, jsem viděla jen asi dva psy, kteří prokazatelně někomu patřili a byli někde doma. Jeden byl ten obří kříženec vlkodava se slonem a druhý byl nějaký bull (uplně je od sebe nerozeznám), kterého měl pán na šňůře. Byl to asi jediný pes, který byl prokazatelně nějaké konkrétní rasy.

Víte možná bych si toho dřív tolik nevšímala, ale teď, co jsem se stala “pejskařem” a jsem zvyklá sedět na sedačce a nohy si hřát o svého kudrnatého nejlepšího kámoše, rve mi to srdce. Když si představím našeho Garmina, jak leží na gauči a dá si dobrý pozor aby si lehl tak aby měl pod hlavou polštář, chce se mi brečet. Pes je zvíře, které z Vás vytáhne všechno zlé, co se Vám za den stalo. Je to maximální dobíječ baterií. Kdo to nezažil, nepochopí. Já mám to štěstí, že jsem se nakonec svého čtyřnohého kamaráda dočkala! Čekala jsem na něj 37 let a on byl přesně to co mi chybělo ke štěstí. Můj táta nikdy psa nechtěl. Pro něj  patřil pes na vesnici k baráku, tak jak byl zvyklý od své babičky. Jako dítě jsem mu to měla často za zlé a probrečela jsem kvůli tomu pár nocí. Dnes jako rodič už dokážu jeho postoj pochopit.

Jsem ale ráda, že jsem zvládla svým dětem dopřát tu psí lásku. To bezmezné nadšení, když přijdeš domů a pohladíš ho. Tu radost a zaujetí, když jenom pošeptáš…: „Garmi jdeme ven?“ On se okamžitě zvedne, vrtí ocáskem a úplně jako by říkal: „jasně tak už pojď!“ A ten relax, když se po jeho boku procházím přírodou… Každému psovi na světě bych přála život s milujícím člověkem, protože člověk a pes patří k sobě. Jednou bych si přála pomáhat psům. Myslím, že bych tomuhle druhu měla vrátit to, co dává náš Garmouš mně.

Dneska jsem konečně vyfotil rybu. Vidíte ji?

Srí Lanka (11/13): Kterak tesař k mořským želvám přišel [píše Petr]

Jeden můj kamarád, profesor u nás na fakultě, se ve svém volném čase poměrně výrazně realizuje v okolí svého bydliště aktivitou, pro kterou jej raději ponechám v anonymitě. On sám tomu říká „gerilové vylepšování životního prostoru“ a jedná se tak, jak už název napovídá, o menší partyzánské aktivity, pro které nemá požehnání patřičných úřadů, protože jim o nich ani neřekl. Neděste se, nejde o nic velkého, spíše o drobné činnosti jako tu a tam postavit malý dřevěný mostek přes potok, poopravit cestu pro bosý běh, sběry odpadků, instalaci hmyzích hotelů a podobně.

Je jasné, že lecjaký samozvaný zásah do životního prostředí či do ochrany přírody nemusí vždy dopadnout tak, jak jeho autor zamýšlel, ale v tomto případě se příliš škody nadělat nedá. O mnoho větší dopad ale může mít obdobný projekt, pakliže se přímo dotýká volně žijících a navíc ohrožených zvířat. Takový projekt by v našich končinách byl jistě nelegálním a patrně i nerozumným nápadem. Ale pokud člověk žije v zemi, jejíž aktuální problémy leží zcela mimo ochranu přírody, může být partyzánský boj tím správným krokem, zejména pokud člověk konzultuje své jednání s někým, kdo situaci rozumí. A to přesně udělal tesař Gayan. Každoročně půl roku intenzivně pracuje, aby si pak mohl na tu druhou půlku mohu vzít volno a věnovat se čtyřem dospělým samicím karety obrovské v „jeho“ zátoce, kde s nimi může zdarma kdokoliv šnorchlovat. Ony želvy jsou patrně ze státního „záchranného“ programu, kde strávily část mládí v umělých bazéncích. Zcela tak ztratily své instinkty a jsou odsouzeny k životu v jediné zátoce. A že to není žádná pořádná ochrana, starat se o čtyři želvy, kterým nevratně člověk již ublížil? Mohl bych teď jistě argumentovat vytvořením kladného vztahu k želvám u mnoha lidí, kteří si je díky Gayanovi mohou prohlédnout zblízka. A to nemluvím jen o turistech, ale také o stovkách místních lidí, kteří se na tzv. Turtle Point rádi vracejí. Jenomže Gayan má v rukávu mnohem větší eso.

Celá plovací zátoka je jen záminkou té pravé ochrany želvích mláďat, která na Srí Lance, stejně jako  třeba v Indonésii, končí obvykle ještě ve formě míchaných vajíček na talíři. Gayan spolu se svými přáteli vybudoval tajnou líheň, kam vejce nakladená v okolí „jeho“ zátoky přenáší. Jsou zde ve stínu, ukryta před zraky místních lidí, před varany i ptáky, pod pletivem. A když se líhnou želvy, jen je pustí ven, ať si běží do oceánu, kam patří. Záchranná stanice samozřejmě neunikla pozornosti mojí spolužačky Hanky Svobodové, která se nyní snaží pomoci Gayanovi činnost zlegalizovat a rozšířit.

Tyhle lidi, kteří nečekají až na to, co přijde shora, ale vezmou věci do vlastních rukou ve svém volném čase a za svoje peníze, obdivuju. Tedy, pokud se alespoň poradí s odborníky, aby neudělali více škody, než užitku. A co Vy? Znáte ve svém okolí někoho, kdo se taky snaží o to pomoci, i když jej o to nikdo nežádal? Nebo jste to přímo Vy, geriloví ochránci? :-)

Více se nejen o Gayanovi dozvíte na webu:

https://www.morskezelvy.cz/nas-tym.htm

Náš deník z cesty, kdy jsme se přesně před pěti lety vypravili i s dětmi a Hankou Svobodovou neonebydlené ostrovy v Indonésii, pak naleznete u mě na webu: http://petr.juracka.eu/indonesie2019

Srí Lanka (12/13): Cestování s dětmi [píše Zuzka]

Dnes je naše poslední Srílanské ráno. V našem momentálním bydlišti je tradičně hroznej bordel. Petr si vždycky svoje propriety naskládá na zem. Hlavně nedat nic do skříně, aby to tam pak nezapomněl! Asi si umíte představit jak to pak vypadá. Všichni spí, jenom já přemýšlím, jak to všechno zabalíme, abychom měli v letadle vše, co potřebujeme. Cesta bude dlouhá. Přes dvě hodiny autem na letiště, minimálně tři hodiny strávené čekáním na letadlo, pak čtyři hodiny v letadle, pět hodin v Dubaji a dalších asi pět hodin v letadle do Vídně a odtamtud už jen čtyři hodiny autem domů.

Říkáte si proč tohle někdo dělá s dětmi? I já si to někdy říkám, ale věřte, že to není tak strašné a má to i své výhody. Ptáte se jaké?

Tak třeba BORDEL. Srí Lanka je Asie se vším všudy, což znamená, že je tu bordel. Bordel na ulicích. Anebo bordel, když nakouknete k někomu domů, což není problém, všude mají otevřeno. Říkáte si “Ty vole! Jak takhle můžou žít?!” Často hliněná podlaha, jedna sedačka, na kterou všichni lezou s těma špinavýma nohama, protože většina lidi tu chodí bosky. Brrr! Možná si někdo z Vás myslí, že tohle děti nevnímají, ale není to pravda. Vidí to. A je vážně super vidět, že Vaše dítě jde vytrvale po ulici s odpadkem v ruce a vyhlíží odpadkový koš! Zatímco Petr to po nějaké době vzdá a papírek od nanuku odloží na přilehlé zídce a prohlásí toto místo za důstojný odpadkový koš, holky stále nesou ten papírek a napomínají ho: “No tati?!”. Za dalších několik metrů mi Majda říká: “Mami, tak já to vyhodím alespoň támhle” ukazujíc na hromadu odpadků na ulici. Jo tohle je dobrej pocit vidět, jak vnímá, že by asi nechtěla, aby to takhle vypadalo i u nás doma.

NEPOHODLÍ. Dlouhé přesuny auty, nebo autobusy jsou náročné, ale i tím se děti učí se snést nějaké to nepohodlí. Nevyrostou z nich žádné princezny, co se stydí dotknout něčeho co není zrovna úplně čisté. Sedět v autobuse plném lidí a poslouchat místní hudbu byl pro ně asi jeden z nejhorších zážitků, ale věřte, že o něm budou nejvíc vyprávět.

PŘIRODNÍ KRÁSY vidíte věci, které u nás vidět nemůžete! Třeba safari. Ale i to může být pro děti náročné. 4 hodiny v džípu kde to fakt drncá jezdíte a řidič Vám vyhledává zvířata. A do toho máte otce fotografa, který je schopen Půl hodiny fotit jednoho blbýho ptáka! Myslím, že Vendulka by to po prvním slonovi klidně ukončila: “Fajn, viděla jsem slona v přírodě” odškrtnuto. A taky si myslím, že Petra někdy v duchu proklínala, na druhou stranu i Petr musí občas zatnout zuby protože on by na to safari jel klidně čtyřikrát dokola. Celá takováhle cesta je prostě o kompromisech. Což je v životě a hlavně ve vztahu jedna z nejdůležitějších dovedností. Umění kompromisu. Snad se jim to někde zakoření.

LIDÉ nejen my dospělí, ale i děti vnímají rozdíly v lidech. I oni vidí jak se tu každý usmívá. Jdete kolem chýše, o kterou by si Evropan neopřel  ani kolo, ze které kouká babča a usmívá se! Jdete kolem tuktukáře, kterého odmítnete a on se na vás usměje a popřeje Vám hezký den. Lidi tu nikam nespěchají, jen se prostě usmívají. Z těhle zemí se do Čech vrací špatně. Vlastně nevím proč jsou češi tak často protivní. Však se tam v tom našem srdci Evropy máme jako prasata v žitě! Fakt zkuste vyjet někam dál a poznáte to. Já pevně doufám, že jedna z věcí, které si budou naše děti zase chvíli vážit bude dobré bydlo.

Než jsme odletěli, bez mučení se přiznávám, že jsem si při každé jejich hádce doma říkala proč? Proč sakra zase dáváš prachy do dovolený s nima, kde budeš poslouchat jak se hádají, bude to plné nepohodlí, dlouhých přesunů a bude tam teplo. Zase Ti to celé zkazí, tak proč to děláš? Ve dvou by to bylo levnější hezčí a snazší. Teď jsem, ale ráda, že tu byly a že jsme to všechno zažili společně! Víte, holkám je skoro 11 a 8 vlastně nám možná zbývá posledních pár let, kdy ještě budou chtít s námi někam jet. Někdy je to náročné, někdy to bolí, někdy se strhne hádka nebo nějaká strkanice, ale stálo to za to. Svět není jen růžový, ale to ani být nemá. Tahle forma cestování nám jako rodičům dává smysl.

Nevíme kam se jednou vrtnou a co budou v životě dělat. Možná budou žít na farmě se zvířaty a už nikam jezdit nebudou. Možná ani nebudou chtít, protože to bylo strašný jak jsme je furt někam tahali, kdo ví. Nám to ale dává smysl, asi oba doufáme, že tím, že jim ukážeme “svět” je obohatíme na celý život. Za rozpočty všech těch cest, které jsem s nimi podnikli bychom s přehledem mohli mít nové auto, novou sedačku a já nevím co ještě, my ale asi raději něco zažijeme. Však, kdo by se zbavoval jedničkové oktávky že? A že trochu rezaví? Nevadí. Tak jí polepíme a bude zase jako nová!

Děkujeme Srí lanko, že si nám ukázala svoje krásy a já upřímně doufám, že jsme se neviděli naposled.

Srí Lanka (13/13): Každá mince má dvě strany [píše Petr]

Ani náhodou! Tohle je ráj!“ pronesl ke mě rozhodně postarší britský důchodce jako odpověď na mou otázku,  zda se mu nestýská po mlze v Londýně. „Papá“, jak mu ostatní říkají, pracuje v restauraci Sunrise přímo na břehu oceánu a po třech letech čekání to vypadá, že konečně dostane srílanské vízum a bude zde moci žít trvale. Věk bych si mu dovolil odhadnout na dobrých sedmdesát let. Jídla roznáší po restauraci bez trička a drinky ochotně nosí i na pláž. Bos, jen v kraťasech. Zasněně jsem jej pozoroval a pil u toho už druhé studené pivo. „Asi bych tu mohl žít!“ pronesl jsem opatrně před rodinou, která však moje nadšení sdílí jen v mantinelech normálního uvažování středoevropana toužícího dožít se prvního rande, potažmo prvního rande svých dětí. Na rozdíl ode mě jsou všichni mojí rodinní příslušníci realisti a uvědomují si, co všechno by jim tady chybělo a naopak, co by přebývalo. Tak třeba obrovský hroznýš, který se doplazil do baru Sunrise za stejným účelem jako my, a tak chvíli před naší večeří slavnostně pod střechou chytil a spolkl krysu. Mě ale přebujelé oživení ostrova nevadí, ba naopak. Jsem vděčný za každou mnohonožku pod nohama, stejně jako za obří achatiny, za ryby v oceánu, za každou vlhu i toho už asi stopadesátého slona. Prožívám na ostrově neskutečné štěstí a mrzí mě, že nemůžu teď na břehu Indického oceánu strávit doslova moře času potápěním, běháním po plážích a nezřízenou konzumací mořských plodů. Jsem od přírody snílek a můj čas běží jinak, než všem ostatním jedincům mého živočišného druhu.

Být přírodovědný mimoň ale nutně neznamená nechápat, že na světě neexistuje ráj se vším všudy. Ano, naše země nedostala do vínku vysoké hory, mořské pobřeží, písečné duny, deštné pralesy. Jenomže ten náš bájný praotec se zase dokázal zastavit včas na fleku, které až na výjimky nesužují živelné katastrofy ani vraždící infekční choroby. Jistě, tu a tam se i u nás něco semele, ale ve zcela jiných měřítcích. Zcela poslední „atrakcí“, mohu-li to tak nazvat, kterou jsme na ostrově viděli již cestou na letiště, bylo muzeum Tsunami, které zasáhlo většinu ostrova 26. prosince 2004. Vlna, která vznikla uprostřed oceánu pohybem litosferických desek, zabila patrně 35322 lidí jen tady, na Cejlonu. Když jsme vystoupili z auta, netušili jsme, že stojíme u masového hrobu, kde leží stovky mrtvých. Když jsme vstoupili do maličkého a chudého muzea, netušili jsme, jaké fotky uvidíme a jak zasvěceného výkladu se nám dostane. O celé ničivé události nám vyprávěl s vervou a s vášní muž mého věku, tedy v nejlepších letech samozřejmě. Vyprávěl nám o svém psovi, který se jej snažil vyštěkat z domu a když pochopil, že jej jeho páníček jen ustavičně napomíná, navždy utekl. Stejně jako sloni, kteří při útěku od pobřeží zabili několik desítek lidí. Ti se šli naopak podívat na břeh, kde namísto zajímavých fotek našli svoji smrt, která se přiřítila náhle onoho nedělního dopoledne. Ráj byl toho dne peklem na zemi. Zajímavé je, že vedlejší vesnice zkáze unikla, a to díky zachovalému korálovému útesu, který obyvatele ochránil, ale sám nepřežil množství splašek z půdy, které korály otrávily. Jo, tak tahle věta by mohla jít na základkách do diktátů.

Když jsem si slavnostně na konci naší pouti otevřel plechovku místního ležáku, u stolu naproti mě seděla mladá Novozélanďanka, ze které jsem si trochu utahoval pro její angličtinu, což se všem Aussies stává neustále. Měla z toho legraci a povídali jsme si ještě dlouho po večeři. „Sem si vždycky myslel, že lidi ze Zélandu nikam necestují, protože celej svět jezdí k nim!“ pokračoval jsem ve vtípcích. „Jo jo, jako máme to těžký, najít něco pěknýho, když si vezmu, na co jsme zvyklí. Ale mě se líbí tak nějak všude, když nad tím teď tak dumám. Ty seš vlastně odkud?“ Po mé odpovědi dlouho váhala s tou její. „Tak vím, že existuje Praha, ale to je tak všechno, co o Vaší zemi vím. Jo, ale potkala jsem tu zatím dva různý Čechy a víš co? Oba jsou sládci! Koukám na to Tvoje pivo a tak si říkám, že u Vás taky nežijete úplně marně!“ A tím to shrnula úplně celý.

Tahle socha Buddhy stojí u památníku obětem a byla postavena jako připomínka velikosti oné vlny, která dosahovala k Buddhovým ramenům ve výšce bezmála třiceti metrů.