NA ŽELVY!

Můžeš o tom číst. Můžeš o tom slýchat. Ale všechno je to marný, dokud se Tě to fyzicky netýká! Jo, je to tak. Rozhodl jsem se vrazit většinu rodinných úspor (rozuměj, prakticky všechno kromě zlatého zubu po prababičce a mojí levé ledviny) do cesty celé naší rodiny do asijského rovníkového ráje, kde jsem se pokusil o něco, co jsem v životě nikdy nedělal. Podmořskou fotografii a film! Došel jsem totiž k závěru, že čekat s tím dle mého původního plánu na důchod nemá smysl. Nevím o tom nic, ale to přeci nevadí. Když jsem začínal s drony, s časosběrem, anebo s filmem, začínal jsem úplně stejně. Od nuly! A kdo ví, jestli se nějakého důchodu vůbec dožiju. 

Následující texty vznikly tak, jak je pro mně zvykem. Na iPadu přímo na cestě, v zemi kde se sladí i mangový džus, na dvou neobydlených a sedmi obydlených ostrovech, pěti lodích, ve dvanácti autech i devíti letadlech. Budu Vám je nyní servírovat každý druhý den. Užijte si to, protože tohle jinde asi číst nebudete.  Je to moje zpověď o důvěře, zodpovědnosti, odvaze a o jednom velikém dobrodružství. Je to zpověď o životě na cestě.  

JE TO VELKÝ (1/8)

A tatí, až se vratíme, dáme si šgapety?”, zeptala se mě tříletá Vendulka po tom, co jsme dobalili všechny ty bágly na třítýdenní dobrodružství v tropech. Poněkud to otřáslo moji vírou v to, že si bude to nebohé dítě tuhle cestu pamatovat i po zbytek života jako prazážitek, ale stornovat letenky jsem kvůli takovéhle pochybnosti rozhodně neběžel. Ostatně, špagety si můžeme dát i tam. Možná.

Ona už samotná očkování dětí před cestou stála za to. “Vendulko, a teď jdeme k paní doktorce, která Ti dá včeličku, víš.” “Jakou včeličku, co to je? Já nechci včeličku!”, zaskuhralo nešťastné dítě a začalo se ošívat. “To jako vakcínu, abys mohla jet s námi na ty želvy, víš?”. “Jo, jako injekci jo? Tomu jako vy žíkate včelička jo?”, uzemnilo naše sebevědomí ono malé dítě, které při vpichu očkovací látky ani nedutalo, aby se ihned po opuštění ordinace mohlo otázat, kde ty želvy teda jsou, když už to dostala.

Teď si možná říkáte, o jakých želvách je to vlastně řeč... Želvy jako takové poznamenaly můj život už od dětství. Rodiče mi koupili v zoo Huga, tedy samečka želvy nádherné, který s námi bydlel doma od mých sedmi let. Můj nový spolubydlící mě hned od začátku našeho společného života bavil. Nosil jsem mu různou kořist z potoka, “vědecky” jsem jej pozoroval a chytlo mě to natolik, že jsme doma brzy nechovali jednu želvu, ale hned pět různých druhů. Těm největším, sahelským želvám ostruhatým jsme s tátou dokonce postavili druhý menší domek na zahradě, aby se do něj vešly. Byť mi je táta přivezl jako malé, sotva třícentimetrové drobky, rostly dost rychle a za pár let vážily každá několik desítek kil. Snažil jsem se tehdy pozorovat jejich projevy chování, oblíbená spánková místa, jejich vzájemné kontakty... dokonce jsem na ně vypracoval svoji první větší “badatelskou práci”, tzv. SOČku, s kterou jsem se dostal do celostátního finále. To jsem se taky poprvé v životě opil, když jsem skončil na bramborovém místě, ale to je teď vedlejší. V tý kašně na náměstí v Holešově mě tehdy naštěstí kumpáni našli včas a příběh mohl pokračovat. 

Když jsem se dostal na vysokou, pohrával jsem si krom želv také s myšlenkou na hydrobiologii, která mě lákala díky středoškolským soustředěním, které pro nás Karlovka tehdy dělala. Přesněji řečeno, ta soustředění pro nás dělali magisterští studenti ve svém volném čase a krom přednášek a praktik přímo na fakultě měli pro nás úchvatný “mimoodborný” a hlavně noční program. Dodneška si pamatuju, jak jsem s tátou měnil zrovna Hugovi v akváriu vodu, když zazvonil telefon. Tehdy byla u nás ještě pevná linka a volal mi z Prahy Honza Mourek s informací, že jsem poslední náhradník, kterého mohou přijmout na jarní soustředění na fakultě. Řval jsem jako malej kluk, teda já jím vlastně ještě byl. No a když vezmete zapálenýho středoškoláka do Prahy, kde může přes den naslouchat skvělým profesorům v oboru, kteří mu svou látku vykládají jen tak z radosti, a když jej pak bez dozoru necháte pobíhat o půlnoci po Praze s krumpáčem a v kouzelném hábitu, aby splnil nějaký zaručeně tajný úkol mimoodborné noční hry, máte jistotu, že ten kluk nejen že se na jinou školu nebude chtít přihlásit. A když jsem se tedy konečně na vytouženou Karlovku dostal, hned v prváku jsem se snažil vyřešit svoje dilema. Želvy, nebo hydrobiologie? Prošel jsem tehdy svoje oblíbené knížky o plazech a vyhledal si jejich autory, abych zjistil, zda by někdo nemohl vést hned od začátku mojí diplomku. Jediný, kdo byl alespoň v Praze, byl pan doktor Moravec v Národním muzeu, který mě laskavě přijal, ale téma na želvy zrovna v hlavě neměl. Jen na ještěrky a ještě k tomu naložené v lihu. A tak jsem zašel na toho roku vzniklou katedru ekologie, za Adamem Petruskem, který mě nadchl pro hydrobiologii právě už na středoškolských soustředěních. Snažil jsem se jej přesvědčit, aby vedl mojí diplomku na želvy. Ta ale byla hodně mimo rámec jeho tehdejší práce. Vrazil mi do ruky anglicky psanou učebnici o limnologii, tedy nauce pevninských vod, s tím, že se jí mám pokusit do měsíce přečíst a ať mu dám vědět, jestli mě tohle nebude bavit víc. První stránky byly strašné, protože výuka angličtiny na našem gymplu se v posledních ročnících točila takřka výhradně kolem kdejakých britských reálií, které mě nudily k smrti. Sice jsem uměl vyslovit správně “Glasgow”, ale jak se řekne pásek ke kalhotům, nebo třeba skříň, jsem nevěděl. A teď najednou jsem měl v ruce anglicky psanou odbornou publikaci. Slovník to jistil a já to fakt stránku po stránce dal. Když jsem přesně za měsíc knihu vracel, bylo jasno. Baví mě to moc a třeba se jednou k želvám ještě dostanu, mumlal jsem si sám pro sebe, když jsem se upsal ke studiu sladkovodních mikroskopických korýšů, o jejichž existenci jsem doposud neměl ani tušení.

O rok později se k tomu stejnému Adamovi hlásila také studentka Hanka Svobodová. Na rozdíl ode mě jej ale přesvědčila a on skutečně začal vést studentku na mořské téma. Hanka tehdy odjela na diplomku do Irska, žít tři měsíce na opuštěném majáku v pokojíku o rozloze 2x2 metry, což si sama vymyslela a zorganizovala. Zarputilejší ženskou aby člověk pohledal! A ta samá Hanka se rozhodla během magisterského studia odjet za mořskými želvami do Indonésie, učit se půl roku jazyk a snažit se postupně dostat až na místa, kde kladou mořské želvy vajíčka a pomoci s jejich ochranou právě tam. Ono se to nezdá, ale od druhé světové války do konce milénia klesly stavy karet v Indonésii o 91% s tím, že jako hlavní zdroj jejich vymírání jsou patrně pytláci, kteří den co den vybírají všechny snůšky nakladené na místních ostrovech. Přeci jen, takové želví vejce je dobrý obchodní artikl. Pytlák dostane za každé jeden americký dolar a ve snůšce jich je až ke stovce. Loni na podzim jsem pak dostal bláznivý nápad, a to vyrazit za Hankou až do Indonésie a natočit s ní dokument pro Novu, do Petrovy divočiny. Přeci jen, jedná se o krásný projekt a lidé by o něm měli vědět. Slovo dalo slovo a já si začal pohrávat s myšlenkou vzít s sebou naší starší Majdu, ukázat holce svět. Nakonec jsme se postupně ale rozhodli odjet všichni, byť za cenu kratšího pobytu na neobydlených ostrovech. 

Kromě mojí ženy a našich dvou dcer se k výpravě přidala i “moje druhá žena” Dáša s devítiletou dcerou Viktorií, kteři se snaží Hance pomoci s želvím projektem už od loňského roku. Poznali jsme se všichni až na letišti v Praze. 

Jedeme!

————————————————

Film o tom, jaké to bylo, když mi bylo šestnáct a želvy byly pro mě vším: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1042643646-nehasit-horim/301220329180009-herpetolog-a-fotograf-petr-juracka/

Projekt mořské želvy: http://www.morskezelvy.cz/

Moje kniha: https://fotograf.firstclass.cz/

Sdružení Arachne: http://arach.cz/

TAK JE TO TADY (2/8)

Vytahali jsme všechny spotřebiče ze zásuvek, vypnuli vodu a zamknuli jsme dveře. “Je tohle celý, myslíš, vůbec dobrej nápad?”, zeptala se mě moje Zuzka přede dveřmi tak, aby to děti neslyšely.  “Ne. Je to úplná hovadina, ale bude to supr!” odvětil jsem jí rychle, aby nemohla o mých slovech dlouze pochybovat a utíkal za dětmi dolů po schodech. Odjeli jsme na letiště do Prahy, kde jsme zjistili, že na Bali nemáme žádné ubytování. To nás ale nerozhodilo a prokázalo se dávno prokázané: děti snáší veškeré ty letištní útrapy a životní nejistoty mnohem statečněji, ne my, dospělí. Když jsme po sedmnácti hodinách ve dvou letadlech přistáli na Bali, Hanka nám koupila na příští den další letenky na Borneo a já rychle zamluvil hotel na první noc. 

Zavřel jsem se hned v koupelně a vlezl pod ledovou sprchu. Dostavily se výčitky. “Neposral jsem to? Majďe bylo teď šest let, Vendě ještě nebyly čtyři. Neměl jsem to nechat na jindy? Na kdy, ale?” Rychlý tok zběsilých myšlenek zastavilo až urputné bušení na dveře. “Tatí, je tu obží štika!”, řvala na celý hotel naše Véna. Vyběhl jsem polonahý a mokrý ven, našel uzoufanou ženu na posteli pěkného, ale stísněného pokoje a dvě děti na chodbě civějící na asi dva centimetry velkou ještěrku na stropě. Podal jsem ženě placatku se slivovicí, na kterou si na rozdíl ode mě při balení vzpomněla. Přijala ji s povděkem. “Co budem dělat, až dojde?”, svěřil jsem se jí s obavami. “Nic zvláštního. Budem v prdeli.”, odpověděla doposud křehká žena. Zbytek večera proběhl nadmíru dobře. Stihli jsme vtrhnout do restaurace minutu před zavíračkou, aby nám udělali krom jiného i vysněné špagety pro Vendulku. Usnul jsem až ve dvě. Výčitky byly silnější, než spánek ustupující tlaku nepříjemných myšlenek. Nezáleží na tom, co všechno mám za sebou. Kdykoliv jsem někam kdy cestoval, vždy jsem byl členem týmu, který měl silnější, anebo alespoň stejně silné hráče, jako jsem já. Kdykoliv mě nebylo dobře, mohl jsem se spolehnout na parťáky, co pomůžou. Teď poprvé ale hraju tu roli silného parťáka já. Nesmí mi být blbě. Zkrátka nesmí, mám zodpovědnost. Jetlag se alespoň dětí ani Zuzky netýkal. Spaly všechny hned a dobře. A já k ránu konečně už taky. Jsme tady!

První ráno v Indonésii bylo klidné. Při snídani nám Hanka vysvětlila takové ty podstatné kulturní záležitosti, jakože u jídla můžeme krkat (za mě super!), ale nesmíme smrkat (za mě problém, už kvůli množství chilli u každého jídla). A že se místní zdraví namísto klasického “How are you” vžitým indonéským pozdravem “Sudamandi”. V překladu to znamená “Už ses koupal?”, což si nemáme brát osobně. Po sprše je tady každému zkrátka dobře a koupou se až třikrát denně. 

Nasedli jsme do dalšího taxíku zpět na letiště a vyrazili z Bali na Borneo. Když má biolog možnost výběru mezi běžným a zeleným vařeným vejcem v bufetu hned po příetu na třetí největší ostrov planety, které myslíte, že si vybere?

Hanko, hele, tohle je fakt strašně hnusný vejce, ale půlku jsem ho sežral. Můžeš se prosím zeptat místních, z čeho to je? Není to kachna třeba? Nebyla to jen dekorace?

A tak se vrchní česká želvoložka pustila do dlouhosáhlé diskuse s personálem, abychom zjistili, že jsem právě sežral vejce, které namočili do slaného nálevu a nechali měsíc zahrabené v písku na pláži. Nahnilé jej pak uvaří a servírují debilům, jako jsem já. Říká se tomu Telur Asin. Mno, začalo to dobře! Čeká nás pro teď poslední, čtvrtý let. My jsme stahaní, děti čilé a bujaré. Majda chce hrát prší a Véna by si dala špagety. Už zas. 

RÁJ EXISTUJE (3/8)

Sedím na lavičce na konci mola tropického ostrova prakticky přesně na rovníku, zírám tupě do iPadu uprostřed noci a popíjím chlazené pivo. To zní možná idylicky, ale upřímně, popíjet chlazené pivko na lavičce můžu i u nás, byť v tyto dny spíše v péřovce. V čem se to tedy natolik liší od Čech, že píšu o ráji? Třeba proto, že jsme se ráno potápěli s žralokama velrybíma, během čehož jsem se dvakrát málem posral. Poprvé dojetím, po druhé strachem, když se celej můj zadek objevil v hubě patnáctimetrového obra, kterému jsem omylem tak trochu zamáčkl oko. Bylo to nádherný!

Ale to už předbíhám událostem. Moje vyprávění skončilo příletem na Borneo, a tady bych se měl odpíchnout dál. Když jsme s dětmi absolvovali poslední čtvrtý let, zdálo se, že nic snadnějšího, než létání letadlem neexistuje. Holky si natolik přivykly zažitému životu na letištích a v letadlech, že by jeden málem hádal, že tak žijeme pořád. Jediné, na co si asi naše Vendulka těžko zvyká, je fakt, že je tady doslova opravdovou superstar. Naše malá blonďatá holčička s velikýma modrýma očima láká jako magnet doslova každého indonésana. V lepším případě se s ní chce vyfotit, v tom horším ji zatahá za tvářičky, což ta malá chuděrka nese se značnou nelibostí. Právě průchod uličkou v místní aerolince je pro ni nejtěžší, všichni k ní mají tak nějak blízko a sáhnout si chce každý. Ale už přitom alespoň nebrečí.

Na hotelu jsme se objevili za pár chvil a průběh večera už nikdo z nás patrně nikdy nevylíčí. Žádný totiž nebyl, usnuli jsme jako na povel a probudily nás až modlitby z nedaleké mešity v pět ráno. Vyrazil jsem hned před hotel s kapesním mikrofonem, abych je zaznamenal, když jsem si uvědomil, že stojím bos na chodníku nad stokou, v které pobíhají děsivě obří potkani. Když jsem se vrátil na pokoj, zase jsme všichni usnuli a probudili se až na základě hlasitého klepání na dveře. Bylo jedenáct hodin dopoledne a nastal čas na další přesun, ten doposud patrně nejtěžší. Půl den v pětimístném autě, ve kterém nás sedělo devět. Krom řidiče a postav, které již znáte, se k nám přidal Berly, dlouholetý ochránce mořských želv a šéf místní organizace Konservasi Biota Laut Berau, a taky bývalý partner naší Hanky. Stísněný prostor, techno hrající z Youtube řidičova telefonu, ba ani vedro nebyly však hlavním zdrojem vrásek na mém obličeji. Poprvé v životě jsem viděl plantáže na palmy olejné, tedy na palmový olej. Poprvé jsem viděl shořelý prales, torza dávných velikánů a nově vysázené plantáže onoho nechvalně známého svinstva. Pořád dokola se snažím opakovat si, že nemám právo moralizovat místního vesničana, co za pár drobných zničí prales, který živil jeho předky. Vždyť my, “bílí”, jsme napáchali mnohem více zvěrstev a jsme to my, kdo jsme přivedli tuto civilizaci na její samotný kraj. Jaké právo náleží nám soudit? Ale přeci jen, na rozdíl od místních, přemýšlíme alespoň pár tahů dopředu. A je očividné, že to, co se děje nejen na Borneu, ale i na Sulawesi, Sumatře anebo třeba Papui, není správné. Hořící orangutani a umírající prales jsou jen pomyslnou špičkou ledovce nad ztrátou vzácného a důležitého ekosystému naši planety. Žádný člověk nemá právo na to, co se tady a teď děje. “Tady ty ohořelý stromy, co míjíme poslední kilometry, to všechno hořelo, když jsem tady projížděla před čtyřma lety. Tehdy panovalo na Borneu brutální sucho a nadnárodní společnosti obchodující s palmáčem toho využily. Nesmí si totiž koupit půdu, na níž je prokazatelně prales. A tak jejich lidé rozdali místním benzín a ti to všichni podpálili, aby mohli půdu legálně prodat.”, řekla Hanka v autě jen tak mimochodem. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi rozbít někomu hubu. Ale komu? Vždyť jsme to zas jen my, kdo za to může! Nebo kdo jinej asi tenhle kolotoč roztočil? Nejíte náhodou při čtení tohohle příšerně dlouhýho textu výrobek obsahující palmový olej? Nejste toho součástí tak, jako já už tolikrát? Tok myšlenek se nedá zastavit, stejně jako příval výčitek. To my totiž toužíme pořád po něčem víc, zatímco týpkům kolem mě tady teď na ostrově stačí mít peníze na benzín a na krabičku cigaret. Nikdy, asi nikdy nepochopím naší roli ve světovým dění. Sám jsem součástí systému a o to raději jsem teď tady a po oku obdivuju Hanku, která dělá všechno jinak, než my.

S Hankou toho mám společného ve své podstatě pramálo. Studovali jsme oba na katedře ekologie. Já se vydal cestou mnohorozměrných analýz, elektronové mikroskopie a morfologie korýšů. Obsáhl jsem za patnáct let na fakultě velké množství statistických i mikroskopických metod a dosáhl na titul Ph.D. více než se ctí. Hanka nikdy nebyla tak statisticky a řekněme ani kariérně zaměřená a ukončila studium po obhajobě diplomky, s jejíž statistikou jsem ji tehdy pomohl. Sbalila si batoh a odjela na indonéské ostrovy, kde neuměla ani pozdravit. Jak jsme se na ni tehdy dívali! K dnešnímu dni její organizace “Chráníme mořské želvy” ale pomohla na svět více jak milionu a půl malých želv. Obstojně se jejímu týmu daří také komplikovat obchod s želvovinou a nyní také apeluje proti komerčnímu nabízení želvích mláďat turistům, kteří vypouštějí k smrti unavená mláďata čekající na svůj velký moment v kyblíku či bazénku s vodou totálně unavené, aby je nic netušící turista mohl vypustit za dolar na pláži. Já, velký pan doktor přírodních věd, mezitím objasnil míru izolace kokořínských tůní z pohledu drobných bezobratlých, vylepšil trochu metodiku elektronové mikroskopie korýšů a spolu-navrhl řešení několika taxonomických oříšků v klasifikaci planktonu. Rozdíl v našem reálném impaktu je vcelku jasný.


Abych se vrátil k dnešnímu dni... Ten pro mě začal již včera večer. Místní rybáři viděli v posledních dnech žraloky velrybí, jak připlouvají do zdejších vod lovit plankton, kterého je v tomto roční období více. “Zítra se je prý pro nás pokusí nalákat na mraky malých rybek, co jim zůstávají v sítích, a vyhazují je, tedy jestli chceme...”, naznačila plán rána Hanka. Do prdele jak jestli chceme? My jsme se všichni, jak jsme tady, narodili přesně pro tenhle moment! Budík 5.30. Děti na značce. Come on, tohle je životní příležitost! Loď pluje k sítím, pod nimiž plovou obří monstra! Úvaha, zda k nim vlezu do vody, trvá přesně... jednu sekundu. Vždyť foťák jsem si ukládal třesoucíma se rukama do podvodního pouzdra už večer, abych měl vše připravené předem! Nemohl jsem usnout z toho, zda je volba na širokáč 16-35/4 ta správná, když mám v batohu rybí oko 8-15! Do dvou do rána jsem tohle dilema řešil! Poprvé polezu do vody s foťákem v novém pouzdře, a hned ke žralokovi! A teď? Teď mi něco ožírá kůži na těle a je mi to úplně jedno. Značně s klidem také přecházím fakt, že mi z hlavy upadlo moje oblíbené GoPro, které se mnou skoro dva roky putovalo světem a nyní jsem jej odevzdal dnu celebeského moře. V jeden okamžik sedím na obřím žralokovi, zatímco mě z něj smete ten druhý ploutví a já pod ním pozoruji poprvé ryby-čističe, které jsem doposud znal jen z televizní obrazovky. Neustále se drží svých pánů, protože bez nich by v moři nepřežili. Mají natolik specifické adaptace k tomuto životnímu stylu, že už nemohou žít jako normální ryby jen tak ve vodě. Jen ty jejich hlavy, uzpůsobené k tomu, aby se udržely u žaber žraloků! O chvíli později se pak vynořuje z hlubin třetí žralok, o kterém jsem doposud neměl ani tušení. Nasál do své obří tlamy zhruba tak polovinu mého těla, řekl bych tak od kolen po prsa. Naštěstí pochopil, že nejsem plankton, ale planktonář, a láskyplně mě opět vyplivl ven, aby mohl pokračovat v hodování. Po hodině potápění se Madlence dělá na houpající se várce nevolno a je bledá jak stěna. Nastal čas se vrátit zpět a po zbytek dne se snažit naprosto bez šance o vyfocení obřích karet, které se mě ve vodě vždy leknou a odplavou. Ale mě je to jedno, protože já mám dnes splněno! Ano, kdybych měl šanci fotit a točit žraloky velrybí znova, udělal bych mnoho jiného. Na focení bych použil ještě kratší expoziční čas a přemýšlel bych u focení více už od začátku. A asi bych volil to rybí oko. A třeba bych si to GoPro přidělal ne na hlavu, ale na housing. A taky bych... to je teď jedno. Tu svoji fotku si odtud doufám odvážím a do smrti smrťoucí nezapomenu na dnešní den! A to znamená jediné - dnešek stál za to žít! A taky stál za to putovat přes půlku planety s dvěma malými bytostmi, kterým ty dnešní události dojdou až jednou, někdy.


Večer se nám povedlo sehnat na ulici malé banány. Možná to zní jako drobnost, ale pro naší Vendu to byl nejzásadnější moment posledních dní. Ryba ani kuře s rýží, které jsou jediným dostupným jídlem tady, ji nechutnají. Touží prý po řízku, po bramborách anebo pečivu. Malé sladké banány ji však vykoupily z hladu a bez jediné hlásky jich do sebe před spaním vecpala osm. “Doufám, že se z toho neposere”, zakončila pragmaticky klidný večer moje choť. Usnuli jsme všichni jako lusknutím prstu.

Palmový olej na Wikipedii: https://cs.wikipedia.org/wiki/Palmov%C3%BD_olej

Rozhovor Lucky Výborné o primátech a palmovém oleji se Stanislavem Lhotou, který proti odlesňování v Indonésii bojuje: https://radiozurnal.rozhlas.cz/tempo-odlesnovani-kvuli-palmovemu-oleji-v-jihovychodni-asii-zpomaluje-rika-6202605

Film a projekt “Zelená poušť” mého kamaráda Mišo Gálika: https://www.facebook.com/zelenapoust/

Projekt mořské želvy: http://www.morskezelvy.cz/

Moje kniha: https://fotograf.firstclass.cz/

POTÁPĚNÍ JAKO Z POHÁDKY, ANEB PÝDŽEJDŽEJ MILUJE SVOJE PODVODNÍ POUZDRO (4/8)

Na dnešní ráno Hanka domluvila transport na pohádkovej atol Maratua, kde má druhého dne učit ve škole. Je to tam docela pěknej kus cesty lodí, a tak naplánovala dvě zastávky po cestě. Upřímně, ta druhá byla naprostej top! Tou první byl ale ostrov Sangalaki, známý jako ostrov želviček. Proč to ale? Ostrov želviček zní možná idylicky, a pro mnohé turisty to idylka i je. V malém bazénku si vyloví jednu z několika desítek asi pěticentimetrových karet, udělají si s ní selfie a hodí ji zpátky do vody. Těžko se na ně zlobit, turisté nemohou tušit, jaké zlo bazének pro nebohé želvy představuje. Ty totiž nemohou plavat proti vlnám a nevyvíjejí se jim dostatečně silné svaly. Nemohou se ani dostatečně hluboko potápět a tak ani jejich plíce nefungují tak, jak by měly. V bazénku ztrácejí přirozené instinkty nutné pro přežití ve světě tam venku, včetně navigace zpátky na místo svého původu v dospělosti, když dojde na kladení vajíček. Velmi smutným faktem ale je, že turistické bazénky se želvičkami zde provozuje samotná indonéská vláda, a tak se všechno tváří  naprostém pořádku. 

Ze Sangalaki jsme raději rychle odjeli a stavili se na nedalekém korálovém moři. Plavali jsme z lodě a pro holky to bylo dost náročné. Ve vlnách jim často nateklo pod brýle, neumí ještě tak úplně dobře samy plavat a chtěly se přidržovat lodě. Přesto přese všechno si myslím, že to co, co viděli pod sebou, jim už nikdo nikdy nevezme. Ta nádhera! Těch barevných ryb, korálů a ostnokožců! Když děti ukončily svou plavební činnost, popadl jsem ještě podvodní pouzdro a zašnorchloval jsem si sám do nejmělčí části, asi sto metrů od lodi. Fascinován modrým korálem jsem však zapomněl na to, že je odliv a najednou jsem se ocitl uprostřed korálového porostu v hloubce asi dvaceti centimetrů. Kdybych se byl postavil, pošlapal bych tu nádheru a to bych si nemohl odpustit. Lehce jsem se raději posouval jen na prstech rukou a nechával pouzdro splývat na hladině před sebou. Tu a tam se mi korál zachytil o moji fungl novou košili, kterou mi vždy lehce natrhl, ale to je už život. Dostal jsem se zpátky na loď a naprosto netušil, že dnešek ještě nekončí. 

O chvíli později jsme totiž zakotvili na ostrově Kakaban. Je to místo, kde se kumuluje poměrně hodně turistů. Ostatně, je pravé poledne a z ostrova se stahuje velká skupinka spálených Američanů. “Nezbylo Vám nějaký jídlo? To, co máte, vypadá fakt dobře!” prohodila ledabyle indonésky Hanka s místním průvodcem americké skupinky, abychom za chvíli všichni poobědvali s nimi. A co že tady turisté hledají za štěstí? Kakaban je jedno z asi dvou vzácných míst na zemi, kde je možné šnorchlovat v obklopení tisíců malých medúz v brakickém jezeře uprostřed atolu. Díky jejich dlouhodobé izolaci od moře a absenci přirozených nepřátel zcela ztratily žahavou obranu a člověka mohou tak nanejvýš pohladit. V jezeře žijí rovnou čtyři druhy a ve vegetaci nacházím i jejich polypy. Biologova extáze! Orgáč jak hovado prostě! Tolik přitom lituji, že jsem si nepřibalil taky pásek a olova. Můj vztlak je neúprosný a já neustále stoupám k hladině. Budu toho tenhle výlet litovat ještě tolikrát! Snažím se celou dobu fotit alespoň trochu proti slunci, třeba tam něco padne. 

Když jsme z Kakabanu odplouvali, bylo jasné, že jsme holky měli namazat opalovákem. Jsou od sluníčka rudé a stěžují si, že si na cestu přibalily příliš teplé plyšáky. Druhého dne se probudily slušně spálené, Vendulka má na uchu puchýře. Nás to ale přeci nezastaví! Vyrazili jsme do místní školy, kde se bude Hanka dnes snažit environmentálně zapůsobit na děti, které se o podmořském životě od učitelů ani rodičů mnoho nedoví. Ano, znají dobře ryby a jiné “suroviny”, které jim moře dává. Ale dost možná nikdy nepoznají pohled na korálový útes, který mají pár set metrů od domova. Nikdo jim jej totiž neukáže. Tatínci tu nešnorchlují. Tedy takhle: dvě třetiny Indonésanů žijících na ostrovech neumí ani plavat. A ve městě prakticky nikdo. Jednou se při vykládání věcí na ostrovech jeden z rangerů zřítil do vody. Bylo mu kolem padesáti a celý život prožil tady, přímo na mořském pobřeží. Hanku nejprve zaskočilo, že se ihned začal topit. To, co ale následovalo, bylo mnohem zajímavější. Jen co se mu podařilo přidržet mola a dostat hlavu nad vodu, začal se od srdce smát. “Lidi, hele, ta voda je fakt slaná!”. V tomhle kontextu je pro mě o poznání pochopitelnější, proč je většina korálových útesů v okolí zničená lovem dynamitu, který místní rybáři s oblibou hází do mělké vody, aby vylovili více ryb. Nemají totiž ani tušení, jaký svět se jen dva tři metry pod nimi nachází!

Příchod do školy byl monumentální. Na naše dva ještě nedávno sněhově bílé andílky se sesypali ponejprve učitelé, následováni stovkou dětí. Každý si chtěl na holky sáhnout, anebo ještě lépe, udělat si s nimi selfie. Zhruba hodinu nebyla ani jedna z našich dcer schopna komunikace. Stály tam jak opařené a plakaly střídavě proto, co viděly kolem sebe, a proto, že jsou spálené. Nebyl to snadný moment a na krajíčku měla i Zuzka. Co chvíli jsem se snažil odbíhat od Hanky, abych alespoň trochu pomohl holkám. Jenomže ty se nakonec oklepaly i beze mě a půjčily místním dětem desítky plastových pohádkových bytostí, které mají s sebou v batůžcích.  Ve škole nastal poprask a všichni byli rázem šťastní. Na ostrově Maratua zavládly na chvíli Vánoce. O další půl hodinu později už učí moje dcery ostatní nejen vzdělávací pexeso s mořskými želvami od Hanky, ale také Černého Petra, v kterém naše Venda ani tady na rovníku nenachází rovného soupeře. Dnešek byl velký den. 

——————————————————————————

Hanky přednáška na TEDxu: https://youtu.be/kqLjPsE1k9k

NA ŽELVÍ OSTROVY! (5/8)

Konečně nastal den “D” a my vyrážíme za tím, za čím jsme do Indonésie odletěli. Na želvy! Přesněji řečeno na dva neobydlené ostrovy celebeského moře, Bilang Bilangan (místní jej píšou hezky jako Bilang2an) a na Matahu. Mataha je jen o kousek menší a leží v těsné blízkosti korálového útesu. Na obou ostrovech stojí relativně útulná chatrč skýtající přístřeší pro tři místní rangery, kteří jsou zde každý večer i každé ráno připraveni chránit zdejší snůšky před pytláky, na což obyčejně stačí jejich pouhá přítomnost na ostrovech. Když kolem plující rybáři vidí, že jsou na ostrovech ochránci želv, na vykrádání snůšek si netroufnou. A tak se tu občas na plážích zapálí i sesbíraná hromada naplavených odpadků, aby bylo vidět, že to tu žije. Úloha rangerů je však o něco složitější, neboť musí třikrát denně celý ostrov obejít, z toho dvakrát v noci. Kromě běžného monitoringu také přenášejí vajíčka ze snůšek nakladených na nevhodná, či nebezpečná místa, do chráněné zóny, kde mají o jejich líhnutí přesný přehled. Těším se jak malej, konečně vypadneme z civilizace!

Od rána prší, ale moře je naštěstí poměrně v klidu. Hanka sehnala o poznání větší loď - ještě že tak! Dva motory, každý o výkonu dvou set koní! Po dvou hodinách plavby z Maratui jsme byli na širém moři a dostali jsme se do větších vln, které si s naší lodí pohrávají, jako kdyby to byla vánoční skořápka vlašského ořechu se svíčkou plující na Vltavě. Chvíli mi bylo líto, že to nemůžu natočit dronem z pohledu od moře, v druhou chvíli mi to líto už nebylo. Asi bych se poblil. Děti plavbu zvládaly zhruba první půl hodinu, ale postupně se Viki a Majda raději uložily ke spánku, protože jinak by zvracely zcela jistě. Jediná Vendulka měla z vln radost a každý větší skok naší lodi vítala s jásotem. “Tohle, kdyby viděla máma, tak mě na místě profackuje!”, posteskla si Zuzka. “A přestaň se tlemit, vždyť jde o život, ty blbečku!”, dodala. Vendulka si také jako jediná z dětí užila bezprostřední blízkost delfínů, kteří naší loď na vlnách přivítali. Chtěl jsem ještě obletět dronem alespoň samotnou loď, až bude odplouvat po tom, co nás zanechá na ostrově, ale strhl se tak silný déšť, že jsem se k létání s dronem neodhodlal. Natočil jsem alespoň pár záběrů na již tak mokré Osmo Pocket a na Z7 a pomohl rangerům odnosit naše bágly do přístřeší. Ani jsem se ale nestihl převléknout z promáčeného oblečení a začaly se dít věci. Přijeli mořští cikáni!

Ti svoje jméno nezískali náhodou. Většinu života tráví na moři, živí se lovem ryb, které pak vyměňují za rýži, sladkou vodu, anebo jako dnes s námi, za cukr a cigarety. Hodně prší a jsou velké vlny, a tak si u nás na ostrově nechali svoje malé lodě a odpluli do zátoky s velkou lodí, kde počkají, než skončí bouře. Vyběhl jsem za nimi v dešti hned na pláž a fotil jak pominutej. Na foťák lila sladká voda shora, mořská pak zdola, když jsem klečel v písku, abych je fotil z podhledu. Jsou extrémně fotogeničtí, rozhodně víc, než ti naši z Krásné Lípy nebo Rumburku. Respektive, tihle cikáni žijí v naprosto fenomenálním prostředí a po každé, když na některého z nich namířím objektiv, rozchechtají se jak pominutí. Doběhl jsem s mokrým foťákem do chatrče, a rozhodl se jej rychle vysušit. Nedostal jsem k tomu ale příležitost, protože se hned vzápětí začaly líhnout malé karety ze snůšky přímo před vchodem! No fotil jsem i točil jak utrženej ze řetězu, objektiv jsem jen rychle utřel z obou stran do ručníku, který pak nade mnou Zuzka držela jako deštník. Takovýhle štěstí jsme fakt nečekali. Venda i Majda odvážně čelily polonahé dešti, aby pomohly malým želvičkám ven. Tohle bylo prostě skvělý! 

Pro samotné děti je pobyt na neobydleném ostrově náročnější, než pro nás. Jíme zejména rýži (byť vynikající) na zemi, rukama. Tedy, děti třemi lžícemi, které si půjčily od rangerů. K rýží Berly vaří či griluje rybu, co zrovna chytili cikáni. Všichni tušíme, že tahle dieta se dětem líbit nebude. Nás dospělé ryba baví, každý den je trochu jiná, každý den Berly použije trochu jiné koření. V očích dětí to je ale pořád jen ryba. Není cesty zpět. Alespoň poznají hlad. Vždyť je to taky výchovný.

——————————————————————————

Film o želvích ostrovech s Hankou a Danem Bártou: https://www.ceskatelevize.cz/porady/11467245921-cesi-zachranuji/216562260250005-cesi-zachranuji-morske-zelvy-na-borneu/

DNESKA JSEM DEBŽO (6/8)

Idiocie. Jinak se to asi nazvat nedá. Nebo jen prostě blbej nápad? To už je teď jedno. Podělal jsem to fest. Zkrátka, vyrazil jsem na “šoulačku” do pralesa, tj. s foťákem a teleobjektivem v ruce v naději, že třeba vyfotím varana, nebo něco jinýho. Taky jsem si vytipoval pár větších pavoučích sítí k focení a našel nádhernej strom, kde jsem si plánoval časosběr. To všechno by byl podle mě celkem dobrej nápad, jak využít trochu poledního času, kdybych při tom ovšem nešel bos. Jo. Po vzoru ekvádorských indiánů jsem vyrazil jen tak, vždyť už tady chodím bos druhý den a to i v pralese. Bylo to v pohodě, dokud jsem cestou zpátky na prochozené cestě prudce nešlápl na zalomený klacek v zemi, prostředkem chodidla. Patrně ratanová ratolest. Ta bolest byla tak prudká a intenzivní, že jsem zahodil Z7 i s novým teleobjektivem do pralesa, jak jsem vystřelil. Okamžitě jsem v bahně pod sebou viděl vytékat dost krve na to, abych pochopil, že to není moc dobrý. Vytáhl jsem foťák z bahna, a odbelhal se co nejrychleji k příbytku, před kterým naštěstí seděla Zuzka. Když viděla krvavé stopy v písku, otřáslo to s ní. Ani se jí nedivím, vždyť jsme na tolik extrémním místě vzdáleném od nejbližšího obydleného ostrova dvě hodiny jízdy lodí, kterou ale nemáme a nemůžeme si ji bez signálu ani zavolat. I kdybychom ji ale měli, do nejbližší nemocnice by pak následovala několik hodin dlouhá jízda autem a pak letadlem. Zuzka mi začala ránu ihned omývat pitnou vodou, aby z ní dostala bahno a písek. Když už byl rozsah zranění patrnější, rozhodl jsem se sám vytrhnout menší objekt z rány ven. Bylo to moje vlastní maso. Žmoulat jej mezi prsty byl natolik divnej zážitek, že jsem zbytek prací přenechal Zuzce. Sešly se k nám postupně všechny ženy týmu a po kompletním očištění začaly aplikovat různé desinfekční přípravky. Nezařvat při tom bylo zatraceně těžký. Blbý taky bylo, že jsem si patrně nějak narušil inervaci třech prstů na noze, občas mám pocit, že je nemám, občas naopak bolí a nebo je cítím úplně nezvykle, jako by je tlačila bota, i když jsem bos. Přemýšlím, zda ten elastický cizí objekt, co nešel ani pinzetou vyndat ven, nebyla moje šlacha. Však kuřecí vypadá obdobně!

Zuzka se mi o ránu postarala ještě večer, ale já už věděl, že i přes silnou bolest musím stůj co stůj večer vyrazit na želvy! Vždyť je dnes jasno, měly by klást. V deset večer se mnou vyrazila i Majda, která se ale nakonec přidala ke skupince všech normálních lidí, kterým jsem já nestačil. Každý krok byl pro mě nepředstavitelným utrpením, musel jsem často odpočívat. Přestože jsem měl nohy v ponožkách a ty zas v botách, cítil jsem pod nohami každičký na pláž vyplavený korál. První želva nebyla daleko, oddychl jsem si. Jenomže ještě nezačala klást a my ji nechtěli vyrušit. Šli jsme proto dál. Po zhruba půl hodině jsem viděl skupinu, jak na mě čeká. Jak já jsem jen doufal, že mají kladoucí želvu! Chyba lávky! Čekali na mě a Madlenka chtěla už jít spát. “Hele, vracet se ale nemá smysl”, řekla mi Hanka. “Jsme v půlce ostrova, teď je už rozumnější ho obejít celý”. Madlenka proti plánu značně protestuje, protože se dost bojí vyvrženýho mrtvýho vorvaně ležícího asi půl kilometru před námi. Pokud bychom se otočili, nemusela by kolem něj projít v noci, ve dne jí to prý stačilo. Ona velryba tady leží od šestnáctého prosince loňského roku. Hanka odhadla její původní velikost na zhruba 25 metrů, já odhadl její stav na “pěkně hnusnej kekel”. Majda ale není jediná, kdo má z velryby strach. Tím druhým jsem já. Koupali jsme se s holkama dnes ráno jen 300 metrů od ní, což odhaduju jako takovou mez toho, co by ještě mohlo donést nějakou infekci. Pořád se ale utěšuju tím, že aktuální proud byl směrem od nás k velrybě a že to bude dobrý.

Madlenku nakonec vzala na záda Dáša a já potupně pajdal daleko za nimi. Až... až konečně! Ostrov jsme takřka obešli a dobrých 400 metrů od příbytku před námi zrovinka nakladla vajíčka dobře padesátiletá želva! Hned jsem k ní zalehl, abych nemusel myslet na bolest a začal točit. Abychom želvu při kladení vajec nerušili, svítíme jen červeným světýlkem čelovek, točím proto na extrémní hodnoty citlivosti čipu a doufám, že autentičnost situace nižší kvalitu záznamu vykoupí. Madlenka je nadšená taky! Ona z toho, že mohla želvu pohladit, já z toho, že získávám cenné záběry do Petrovy divočiny, kterou už mám solidně roztočenou. Strávili jsme spolu s želvou dobrou hodinu, a já usínal s dobrým pocitem, přestože mě za další tři hodiny čekal budík, abych vyrazil na obhlídku ranního stavu pláže. Co kdyby se jedna samice zapomněla a já ji mohl vyfotit v denním světle? Co kdyby náhodu...?

HURÁ NA MATAHU! (7/8)

Odjezd z Bilang Bilanganu na vedlejší Matahu přišel v pravý čas. Od rána je šílený vedro a děti se probudily se štípanci na nohou a rukou. Tedy přesněji, s desítkami štípanců. Jsou to takový ty hrubý, podlitý hnusný a hlavně svědivý štípance, takže musíme holky neustále něčím bavit, aby na to nemyslely a nedrbaly se. Já vyrazil ještě za tmy na východ slunce na vedlejší lépe orientovanou pláž, ale nedošel jsem pro bolavou nohu příliš daleko. Trochu jsem doufal, že zastihnu nějakou opožděnou karetu po kladení na písku, že bych jí vyfotil v tom ranním svítání, ale nebyla tam žádná. Když jsem se vrátil k poštípaným dětem a zoufalé ženě, bylo jasné, že je zapotřebí nějaká změna. Mezi ostrovy se přemístíme loďkou ochranářů, cesta by měla trvat asi patnáct minut. Tedy, ta loď je skvělá. Ale taky malá, nevejdeme se do ní úplně všichni najednou s Dášou a Viki. Takhle mezi ostrovy to je fajn, ale je to taky náš jediný možný spoj s pevninou, přesněji s Borneem, což je sice ostrov, ale je tak velikej, že mu říkáme pevnina. A protože tu není ani signál, nemůžeme si na Borneo zavolat a objednat loď větší. Bude to ještě dobrodružství. Každopádně Mataha je krásná! Je to úplně nejvíc nejlepší místo v Indonésii! Jo jasně, říkám to už o nějakým místě tady už asi potřetí, ale tohle je skutečně epický. Nikde nikdo, jen my, rangeři a písek. A voda kolem dokola! Když je odliv, voda sahá k písečným plážím více jak sto metrů od chaty. Když je pak ale naopak příliv, voda je přímo pod okny. Zírám jak puk. A jsem takovej spokojenej. 

Večer jsem se trochu rouhal, když zazněl plán odjet z ráje už druhý den. Utěšoval jsem se tím, že horolezci na vrcholu Everestu taky netráví celý víkend kocháním, ale sotva patnáct minut na jedno či dvě selfie. Pokusil jsem se vytěžit z našeho pobytu na ostrově maximum a snímám podle mě dost klíčovej časosběr přílivu jak večer, tak v noci. A následně pak i v zamračeném ránu, kdy jsem foťák umístil do přílivové zóny. Začíná lehce pršet, začíná víc pršet. Raději se stahuju do chaty rangerů. Začíná pršet jako hovado. “Jo jo, takhle nějak to vypadá, když je období dešťů”, posteskla si Hanka, protože v tomhle počasí rozhodně nikam odjet nemůžeme. To, že nestihne dojet na vládu v pátek, jak chtěla, jí ale nerozhodí. Dnes o půl čtvrté ráno, když byl silný odliv, šel Berly na pláž sesbírat mušle, které má Hanka ráda. Dnešní oběd ten přívalový déšť, zdá se, zastíní. Jsou výborné! Tedy, pochutnali jsme si hlavně my, dospělí. Děti škeble přešli mlčky a snědly alespoň trochu rýže.

Jen co jsme dojedli, zahlédla Zuzka želvu jen kousek od domu. Venku pršelo, ale já se rychle převlékl, vlastně spíš svlékl, hodil foťák do vody a vyrazil. Viditelnost je ve vodě zhruba půl metru a já se v ní spíš trápím. Aby byla želva na videu vůbec patrná, musela by se moje pouzdro snažit spíš sežrat, než aby přede mnou utíkala. Snažím se čas ve vodě využít alespoň k něčemu a trénuju ostření. Rybí oko, které mám zrovna nasazené, umí ostřit totiž i na kapičky na předním skle pouzdra, což focení občas komplikuje. Začíná mi být zima a dochází mi ona tíživost situace. Točím film o želvách, ale nemám doposud žádnou větší želvu nafilmovanou pod vodou! Jak budu asi střihat film o želvách bez želv?

Jen co jsem vylezl z vody, bylo jasné, že v nejbližších hodinách nikam nejedeme. Vlny za útesem jsou obří. Tedy, Hanka si myslí, že by to šlo. Ale rangeři mají stejný názor, jako já. Ne, že bych jim rozuměl, ale výrazy tváří hledících směrem k vlnám mluví řečí srozumitelnou komukoliv. Rozhodl jsem se poslední chvíle na Mataze využít alespoň k procházce a ostrov jsem v dešti celý obešel. Neměl jsem už ani čím utírat objektiv, ale to nevadí. Hlavním cílem mojí obchůzky totiž nejsou fotky, ale pokus o to se srovnat s tím, že odjíždím bez nafilmovaných velkých želv v moři. A že odjíždíme z ráje. Právě tahle procházka je pro mě však prvním civilizačním šokem naší cesty. Přestože jsme na neobydleném ostrově, vzdáleném dvě hodiny plavby lodí od nejbližšího ostrova, pobřeží je lemováno tunami, ano tunami! naplavených odpadků! PET lahve, boty, kabelky, pásky, etikety, sklo. Kamkoliv se podívám, mezi kořeny a na větvích nad vodou nacházím barevné plastové a textilní odpadky, přestože právě na těchto ostrovech odpadky pravidelně sbírají a odnáší rangeři i dobrovolníci. Je mi z naší civilizace hrozně!

No, moc jsem se se situací nenafilmovaných želv nesrovnal. Ale zase nemůžu chtít všechno a tak se vracím k chatrči alespoň s pokusem o nenucený úsměv. “Dneska nic, už je pozdě”, padlo rozhodnutí a já jsem šťastný za prodloužení našeho pobytu. Vendulka chce čůrat a tak jí odvádím dál od chaty. A když jí tak držím v ruce, zatímco ona spokojeně očůrává kytičku, já koukám po okolí a nevěřím svým očím! Hned vedle nás si to štráduje malá, právě vylíhnutá karetka. Ihned svolávám tým a ten velmi rychle zjišťuje, že se právě líhnou dvě hnízda. Za chvilku máme více jak stovku karet v kbelících a já jsem šťastný. Zase šťastný! Mám možnost udělat si reparát a konečně nafilmovat i nafotit ten malý zázrak! Bez deště! Večer, když je jde Hanka pouštět, si vyjednávám pláž jen pro nás dva. V tu chvíli se na chvilku rozejdou mraky a ostrý paprsek světla Hance osvětluje tvář i lehce průsvitnou sukni. Já vím, že právě teď točím naprosto klíčový záběr pro náš film! Desítky malých želviček běží svůj závod směrem k moři v Božím světle a já mám radost, že jsme zde mohli zůstat! Takovou radost!

Večer jsem zahlédl Berlyho, jak v titěrném prostoru místní kuchyňky brousí kokosové přívěšky ve tvaru želv, mant, anebo dugongů. Suvenýry z kokosu jsou totiž jednou ze zbraní, kterými se Hanka snaží bojovat proti těm ze želvoviny. Berly mi taky ukázal žraloka, jeho prvního. “Nemohl bych jej od Tebe koupit? Je skvělej!”, ptám se zaskočeného Berlyho, aby se jej rozhodl ještě dodělat a další dvě hodiny i jej ladil. Peníze jsem mu musel doslova vnutit, ale zadarmo jsem jej nechtěl. Neudělal by mi radost. Kdo ví jak dlouho na mém krku vydrží. Bude mi ale celou tu dobu připomínat tohle “nouzové” přespání v tropickém ráji. 

Ráno, jen chvíli po východu slunce, odjíždí první várka na pevninu. Naše loďka je pro nás pro všechny příliš malá, museli jsme se rozdělit. Volba na první skupinu tak padla logicky na Hanku, Viki a Dášu. Odhadujeme odjezd naší druhé skupiny na poledne a můj plán je jasný. Věnovat celé dopoledne želvám pasoucím se na mořských travách přímo před chatrčí. Je jich tam několik, ale viditelnost není ani dnes zdaleka dostatečná. Ne, nemám šanci. Po dvou hodinách ve vodě se vzdávám. S dětmi se chvíli poflakujeme kolem chatrče a já si fotím věci, na které nebyl doposud čas. Na detaily, na sušené ryby, na rangery. Je poledne a loď nikde. Obouvám se ještě jednou do ploutví s cílem prozkoumat útes před námi. Kdybych slyšel loď, vrátím se do půl hodiny. Ještě že jsem to zkusil! Ne, neviděl jsem ani jednu karetu, ty jsou totiž při odlivu někde v moři. Tady je pro ně teď příliš malá hloubka. Ale já mám konečně možnost obdivovat podmořské akvárium! V ruce jem měl jen Dášino GoPro, protože moje Z7 má plnou i poslední sedmou kartu. Ve vodě jsem přes hodinu a vracím se právě v okamžiku, kdy přijíždí loď. Ještě se loučím posledním pohledem s rájem, jdu se sbalit. Pojedem! Hurá! Teda, spíš ach jo. Slzička tam je. 

Anebo ne? Už jsou čtyři, jsou vlny. Řidič navrhuje nechat to až na ráno a já jsem, to už asi chápete, opět nadšený! Třetí noc na Mataze! Ptám se Berlyho, kam teda všechny ty karety při odlivu odplouvají. “Jsou leckde. Ale možná by mohly být na útesu. Je to asi 900 metrů od břehu tímhle směrem” a ukazuje klackem do mapy, kterou jsme spolu nakreslili do písku. “Chceš tam hodit?”, ještě dodal.  Nadávám jako špaček, že jsem to nevěděl dříve. Mohl jsem tam být přeci celý den! Jasně, jedem! Lodí tam budeme rychleji a hlavně mi Berly přesně ukáže, kde by želvy mohly být. Skáču pozadu z lodi s GoPro v ruce a nechápu tu nádheru kolem mě! Tolik ryb jsem viděl jen před mnoha lety na Kubě, ale to rozhodně nebyla taková nádhera. Útes padá skoro dvě stě metrů do nekonečných hlubin a po pěti minutách šnorchlování vidím první karetu. Je ode mě asi deset metrů, ani se nehnu, abych ji nevyplašil. Točím. Jen co odplavala, sprintuji k lodi a beru si Z7. Na jedné kartě mám ještě 3 minuty místa, to dám! S objektivem 35 milimetrů budu ke karetě výrazně vizuálně blíž a zdejší viditelnost je řádově lepší, než na “pastvinách” před domem. Jsem ve vodě až do slunce západu, Berly i náš pomocník, zhruba dvacetiletý Riswan, na mě trpělivě čekají na lodi a občas mě jen pomohou se vrátit proti proudu. Ve vodě je už skoro tma, ale nevzdávám se. Cpu tam ISO milión a přede mnou plavou další dvě karety. Bojí se mě. Ale schovávám se jim za útes a pak na ně vypluji v nečekaný okamžik. Získávám cenné sekundy do dokumentu. Kdybych měl býval olova, mohlo to být lepší. Kdybych tu byl celý den, bylo by to supr. Kdybych byl více věděl o tom, jak to tady chodí... Kdybych.... zase samá kdyby. To je jedno. Mám dva záběry a hlavně jsem okouzlený tím nejkrásnějším šnorchlováním mého života natolik, že sám sobě si slibuji, že si co nejdříve udělám licenci na přístrojové potápění. Tohle musím zažít alespoň ještě jednou v klidu s flaškou na zádech. Je to nádhera!

Když už jsem se pro tmu definitivně vzdal a vylezl do lodě, Berly nahodil vlasec a plul nad útesem, aby v naší lodi záhy přistály dvě krásné a barevné ryby, o jejcihž taxnomickém zařazení nemám sebemenšího tušení. Riswan jim zakroutil krkem jako slepici a Berly se mě zeptal, zda by mi nevadilo stavit se ještě na Bilang2anu, kluci čekají na cigarety, které pro ně máme. Sice je už tma a rodina mě dnes neviděla, ale tu hodinu navíc jistě vydrží. Jedeme! Možná se chtěl Berly ukázat, možná to tak dělá pokaždé... to už je jedno. Jedeme na plný výkon přímo proti vlnám a mám co dělat, abych nevypadl z lodi. Skáčeme s lodí vysoko a všichni se řechtáme tak, jak to umí jen chlapi, když je přitom žádná ženská nevidí. Tedy až do momentu, kdy si ti dva začnou vyměňovat názory indonésky. Hodně na sebe křičí a Berly kličkuje mezi čím dál vyššími vlnami. Zahazuje do moře nedokouřenou cigaretu. To není dobrý! Není toho moc vidět, ale i já už vím, že je něco hodně špatně. Najednou doslova surfujeme po velké vlně, která nás málem celé zavřela. Přichází další, ještě mocnější a hlavně vyšší vlna. Bude u nás tak za deset vteřin, co budeme dělat? Do prdele, tohle je fakt realita? Jsem bledej. Berly skáče z lodi na pravoboku! Riswan jej následuje, ale skáče na druhou stranu, z levoboku! Co mám ale do hajzlu udělat já? Rozhodl jsem se v lodi nezůstat a běžím přes příď, ať to máme každý v soukromí. Skáču rychle do vody, aby mi bylo hned jasné, co se stalo. Jsme na mělčině! Uvízli jsme na korálovém útesu, ve kterém se snažíme společnými silami držet loď proti vlnám. Jsem jen v ponožkách, a ostré korály doslova řežou moji kůži na chodidlech. Když došlápnu na místo, kde je stále ještě čerstvá rána z pralesa, padám na kolena do moře a řvu bolestí. Upřímně, tohle byla apokalypsa! Ale naštěstí se nám podařilo dostat loď z nejhoršího a Berly mě pobízí, abych skočil do lodi. On skáče dovnitř hned za mnou a rychle vyplouváme proti vlnám. Po dvou minutách jsme už zase všichni tři na moři a oba indonésané si zapalují cigaretu. Tak je to asi dobrý. Už zase se chlámeme jako chlapi, co mají tajemství. Cestou zpátky na Matahu uvízneme na mělčině ještě dvakrát, ale to je už jen písek a máme z toho spíš srandu. Večer se svěřuji ženě s obavou, aby nás na zítra na Borneo hlavně nevezl Berly a usínám. Na půl vyčerpaný a na půl šťastný jak měsíček na hnoji. Ten útes byl totiž doslova opojný. A já jsem z něj opilý ještě teď.

Ráno jsme se nalodili. Řídí Berly.

Naštěstí je s dětmi v lodi výrazně opatrnější a my se opět dostáváme na širé moře. Dva malé ostrovy a několik lodí po cestě nás uklidnilo. Neustále se po nich se Zuzkou rozhlížíme. Nemusím nic říkat, ale oba víme, že myslíme na totéž. Hledáme, kam bychom doplavali s dětmi v případě převrhnutí lodě. Holky usnuly. My jsme jak na trní. Celé tři hodiny, než jsme se dostali do mělčin na pobřeží starého známého Kalimantanu, tedy Bornea. Dnes je dobrý den. To, čeho jsme se báli nejvíce, je za námi!

KULTURNÍ A JINÉ ŠOKY (8/8)

Příjezd na Borneo nemohl být idyličtější. V mangrovech nás přivítala skupinka endemitních primátů kahau nosatých! Netrvalo mi ani minutu vytáhnout bágl, z něj pevný teleobjektiv, nasadit jej přes FTZ na Z7, přepnout do systému redukce vibrací, nastavit automatickou kontrolu ISO oproti preferované cloně a konečně sundat krytku a zaostřit. Jenomže minuta není zrovna málo času a kahau jsem si tak nevyfotil. Ani neprohlédl. To nevadí. Jsme tady a jsme na pevnině, je to fajn! Je mi všechno jedno. 

Vystoupili jsme z lodě značně veselým způsobem přes druhou loď k někomu domů a objednali odvoz do stodvacet kilometrů vzdáleného Tanjung Redebu. Nenapadlo nás ani ve snu, že nás čeká sedm hodin děravé silničky a neustálého divení se světu, který jsme pozorovali skrze okýnka našeho vozu. Nekonečně dlouhé plantáže palmy olejné střídají chudé vesnice. Když jsem viděl otce, jak koupe malou holčičku ve stoce, do které před pár sty metry sousedi házeli odpadky, když jsem viděl jinou větší holčičku pálit PET lahve před domem, a když jsem viděl děti v rozervaných hadrech, až tehdy jsem pochopil, v na kolik extrémním místě se nacházíme. Nebojím se, máme dobré auto a máme Berlyho. Malárie je odtud přeci jen vzdálena kilometry daleko, ale i tak. Je mi úzko. Těch sedm hodin utíkalo pomalu. Velmi pomalu. K tomu všemu mě po včerejšku natéká týden zraněná noha, jejíž prsty mě dnes silně bolí. Asi jsem už stará bábovka.

Do hotelu jsme dorazili až za tmy. Dáša je ráda, že nás vidí. Než jsem ve městě sehnal jídlo, děti usnuly na pokoji. Zuzka i Viki šly spát taky a já se pustil do stahování plných XQD karet na Dášině MacBooku. “Where are you from?” ptá se mě a Dáši po čtvrt hodině bez pozdravu drsný muž, za kterým stojí ještě drsnější muži se samopaly. V hotelovém lobby jsme takovou společnost neočekávali. Přicházejí další ozbrojenci a prohledávají pokoje. Někoho hledají? Co se stalo? Dáša odchází k jejich pokoji, u kterého již stojí hlouček vojáků. Ten je ale zamčen. Kde je Viki? Co se stalo? A proč jsou tu ti ozbrojenci? Těžko popsat hrůzu v očích matky, která se zoufale snažit doklepat na dveře, za kterými by měla být její dcera. Když jsem slyšel až v lobby její úzkostný křik, vyběhl jsem za ní. “Proboha, já tam měla dítě! Ona tam asi není, takhle hluboce nikdy nespí! Vyrazte ty dveře!!!”  Hlavou mi proběhly příšerné scénáře toho, co všechno se mohlo tady na Borneu stát. Únos byl tím v dané situaci nejlepším! Seběhl jsem hned na recepci a zařval na hoteliéra, ať navalí náhradní klíč. Třesoucíma se rukama jej začal lovit v krabici. Konečně! Běžíme spolu ke dveřím, které pomalu přestávají odolávat nátlaku naprosto zoufalé matky. Co uvidíme uvnitř?

Naštěstí velmi hluboce a spokojeně spící Viki! Policie následuje k mému pokoji, kontroluje ženy mého života a pak odchází. Až druhého dne se dozvídáme, že bylo Valentýna. Policie nehledala ani šéfa drogového kartelu, ani únosce malých českých holčiček. Hledali souložící nesezdané páry. Tohle nevymyslíš! A Viki? Tu tam patrně jeden z nich zabouchl. Proto nevyrazili dveře. Věděli totiž, že je v pořádku. Je to tady jinej svět. 

Prsty na nohou mě tlačily čím dál víc. Sbalili jsme bágly a odletěli na Bali. Zuzka, já a nakonec i Dáša docházíme k názoru, že děti potřebují odpočinek. Po všem tom vláčení je na vzdálená a opuštěná místa zaslouží pohodu u hotelového bazénu. A konec konců, my si nějaký studený drink taky rádi dopřejeme. Největší radost má z našeho rozhodnutí Vendulka. Na hotelu mají totiž konečně její milované špagety! Objednává si je s chutí k obědu i k večeři tři dny po sobě. A já? Konečně jsem našel zemi, kde si i já, pardubickej tydýt přijdu jako opravdovej chlap. Po třech týdnech mám vousy hustší, než kdokoliv jinej tady. Pisoáry jsou mi u kolen a v peněžence nosím zrovna tři miliony. Tohle je dobrá země!

Návrat na Bali ale není jen růžový. Po dni stráveném u bazénu se nám zastesklo po moři a vyrazili jsme na sotva pár desítek metrů vzdálenou pláž, abychom si vyměnili vyděšené pohledy. Tohle že je ta slavná balijská pláž, za kterou sem létají lidé z celého světa? Cože?! Cesta k moři připomíná skládku na pražské periferii. V moři je odpadků více, než vody a hned se otřesení vracíme na bazén. Zlatej Mácháč! Dalšího dne jsme se ubytovali u Petra Hindricha, Čecha, který na Bali žije deset let a založil zde neziskovku Green Books s jediným cílem: povídat místním dětem o životním prostředí. Protože vláda ani rodiče tohle nedělají. V indonéských mořích končí šest tun odpadků každou minutu, tahle země se čtvrt miliardou lidí nemá žádnou základní odpadovou politiku! To, co jsme zažili, je prý hlavně situací po dešti. Nicméně, situace je kritická a vláda nyní experimentuje se zákazem jednorázových plastů. Tož hodně štěstí!

Nechceme nakonec s dětmi trávit čas jen v okolí bazénů a tak je taháme obden na delší výlety po souši, abychom viděli alespoň pár turistických míst. Chrámy, zahrady, vodopády. Kamkoliv dorazíme, potkáváme zahraniční turisty, kteří si nepřišli vyfotit něco zajímavého. Přišli si vyfotit sami sebe. Nanynky v červených sukních pózují v rýžových polích pro Instagram a tváří se zamyšleně nad během světa. Druhé zas odhalují ňadra před klášterem. Jako kozy pěkný, ale proč tady? Velké sluneční brýle, instantní úsměvy, ale mimo kameru prázdnota. Rychle pryč! Rychle zpátky k Petrovi na zahradu ochutnat cukrovou třtinu a vlastní papáju. A zabalit se. Naše dobrodružství pomalu končí.

Víte, co jsou to smíšené pocity? Třeba takovej ten moment, kdy víte, že cesta úspěšně končí. Nevyplavil jsem foťák, neutopil jsem ani rodinu ve vlnách v malý loďce na širým moři. Děti překonaly stovky štípanců od komárů, Zuzka precizně vyčistila a dezinfikovala moje rány na neobydleném ostrově... Zvládli jsme celodenní přesun autem na rovníkovém Borneu, nenechali se okrást, ani si neuhnali úžeh. A pak, pár hodin před odletem, si urazím kus zubu během čištění fotografického stativu. Jak říkám, takový ty smíšený pocity... za chvilku jsme doma! 

Vendulka usnula v autě cestou z letiště a nepodařilo se nám ji probudit. Nezabralo dokonce ani lákání na řízek s bramborou kaší, které ji babička slíbila udělat na přivítanou. Nechali jsme tak spící a zcela neprobuditelné dítě u babičky, a odešli spát k nám domů, bydlíme hned ve vedlejším bloku. Sázky na to, kdy se Vendulka probudí, vyhrála Zuzka. Přesně ve dvě hodiny ráno Vendulka zacloumala s babičkou a jala se dohadovat slibovaného řízku a kaše. Slib je slib, o půl třetí ráno tak baštila jako o život a ptala se, proč sluníčko zaspalo snídani. Od babičky jsem ji odvedl po čtvrté hodině ranní, nakonec slastně ještě na hodinku zabral. 

Každá cesta mě něčím mění. A tahle mě poznamenává velmi silně. Cítím neskonalý obdiv k bojovníkům s větrnými mlýny. K lidem bojujícím za lepší svět! K lidem nehledícím na vlastní diskomfort, pracujícím pro tuhle planetu bez nároku na honorář či společenské uznání. Ano, i naše doba má svoje morální hrdiny následující opravdové hodnoty. Jenom je možná pro vlastní problémy nechceme vidět.

Terima kasih banyak!

————————————————

Projekt mořské želvy: http://www.morskezelvy.cz/

Projekt Green Books Petra Hindricha: https://www.green-books.org/

Moje kniha: https://fotograf.firstclass.cz/

BONUS: ZUZKA O INDONÉSII (1/3)

Dost z Vás touží po mém pohledu na naší cestu po Indonésii, a protože kdybych to i já psala den po dni, jako Petr, asi by to bylo v zásadě dost podobné povídání, jen s drobnými, třeba časovými nuancemi, kde bychom se jistě neshodli kdo strávil kolik času staráním se o děti… :)  Začnu asi tím co pro mě bylo na celém tomhle výletě nejtěžší. Bylo to něco co vlastně celé cestě předchází.... rozhodnout se jestli vůbec odjet, nebo ne. Za tu dobu, co žiju se svým mužem jsem prošla několika obdobími, kdy jsem si mnohokrát říkala: „Proč sakra já vždycky sedím doma a on si lítá po světě.“ Nejvíc asi v době, kdy jsme plánovali druhé miminko a já sem tenkrát řekla: „ano taky chci mít druhé dítě brzo, ale jedině pod podmínkou, že alespoň do roka od narození druhého potomka nebudeš plánovat žádnou delší cestu.“ Chci, aby měla Madlenka sourozence a chci aby si byli blízko, ale taky se nechci zbláznit. 

Jak myslíte, že to dopadlo? za první rok naší druhé holčičky byl asi na třikrát na zhruba desetidenních cestách a její první narozeniny strávil na treku pod K2 s Klárou Kolouchovou ve stanu. Jo někdy to není jednoduchý. Ale po pár hádkách jsem se vyrovnala s tím, že to prostě takhle bude a buď budu mít vedle sebe spokojeného chlapa, který se vždycky vrací domů s úsměvem a je vidět, že se na nás těší... Anebo… vlastně nevím, co by bylo, kdyby nejezdil. Nikdy se mi nepodařilo toho nedosáhnout a teď už se o to ani nepokouším. Ale ano i já často toužila vidět kus světa a tak často jsem mu to záviděla. Když tedy přišla na řadu řeč o téhle naší cestě do Indonésie, tak ve mě tahle touha zase začala hořet. Je ale taky pravda, že jsem to nebrala moc vážně. Takových nápadů už tady bylo a nakonec stejně vždycky letěl sám. 

Když ale na Silvestra přišel s tím, že ty letenky opravdu koupil, dolehl na mě tísnivý pocit zodpovědnosti. Zbláznila jsem se, nebo co? Vůbec nevím jak to v takových zemích chodí! Co jako budou holky jíst? Navíc, naše Vendy, která už asi tři měsíce (od té doby co jsme jí řekli, že v Indonésii nic jiného není) tvrdí, že rýži nejí a že bude jíst jen kokos, běželo mi hlavou několik myšlenkových pochodů. Ale nejtíživější pro mě byla představa, co když jim něco bude. Ať už nějaká nemoc nebo zranění. Co si počnu na nějakém neobydleném ostrově? A upřímně, kdybych předem věděla jak to bude vypadat... nejela bych. Myslím že bych tu tíhu zodpovědnosti neunesla. Teď zpětně jsem ale moc ráda, že jsem svůj strach (a že nebyl malý) překonala, a že jsme to všichni společně dokázali. A protože už vím, že jsme to zvládli, asi bych i jela znovu. 

Takže ano sbaleno strach překonán a odjezd se konal... a teď co bylo nejtěžší pro matku dvou dětí v Indonésii? Nejtěžší okamžiky jsem asi prožívala během cestování na lodích. Majdě se ve vlnách dělalo špatně a já si vyčítala, kam jsem jí to vzala. Navíc, hned druhou plavbou jsme se od pevniny Bornea vzdálili natolik, že mi začalo být ouzko... Jiná cesta, než lodí, odsud neexistuje. Co budu dělat, až se to dítě fakt šprajcne? Naštěstí Majda vyřešila svůj problém tím, že skoro pokaždé většinu cesty zaspala. A protože jsem nemusela řešit, že je jí blbě, když spala, přemýšlela jsem o tom, co by se asi tak stalo, kdyby se s námi ta loď převrhla. Většinou prakticky nikdo nevěděl, že na tom moři někde jsme a nikdo ani nevěděl, že máme někam doplout právě dnes. Když jsme se cestou na Bilangbilangan dostali na širé moře a s lodí to houpalo na můj vkus fakt hodně, pomalu jsem se začala modlit a to podotýkám, že jsem bezvěrec. Prosila jsem toho nahoře aby mě nepotrestal za mojí hloupost. Víte, v Čechách bych jen tak k někomu s dvěma dětma do auta nenastoupila! A tady? Tady Hanka domluvila nějakého místňáka, kterého pravděpodobně sama viděla poprvé, možná podruhé, a ukecala ho, aby nás tam za předem určený obnos odvezl. Ale Hance jsem věřila, vlastně mi stejně nic jiného ani nezbývalo, než jí a těm všem možným Indonésanům, co nás tam vozili, věřit... Zůstat na pustém ostrově se mi nechtělo a tak jsme prostě museli doufat, že to dobře dopadne. Hančina vyprávění o tom, že všude u silnice mají ty lahve s benzínem proto, že nejsou schopni naplánovat cestu a odhadnout, jestli jim benzín vystačí, tak aby pro něj nikdy neměli daleko, jsem se snažila vytěsnit z hlavy. Říkala jsem si, že sakra snad ani ten Indonésan nechce, aby tohle byla jeho poslední cesta. Teď už všichni víte, že jsme cestování lodí přežili a já můžu zase jedině zopakovat… Ano bylo to náročný, ale stálo to za to! :-)

ZUZKA O INDONÉSII (2/3) - ŠNORCHLOVÁNÍ

Když Petr vypublikoval tady na facebooku svou epizodu o šnorchlování na korálovém útesu, dost mě to namíchlo a tak jsem se rozhodla tuhle část do svého povídání zahrnout také... Abych to tak trochu uvedla na pravou míru. Začátek šnorchlování totiž popisuje, tak, že z toho vychází jako idilický tatínek, který se vlastně jenom smočil a hned se vrátil zpět pomoct mi s dětmi.

Já si to, ale pamatuji úplně jinak. Velmi rychle si oblékl ploutve masku, hodil do vody foťák, bezeslova tam za ním skočil a během pár minut byl od lodi dobře čtyřicet metrů. Hlavu měl pod vodou, takže mě ani nemohl slyšet, kdybych po něm něco chtěla. Po zkušenosti ze žraločího potápění jsem věděla, že zůstat v lodi s holkama nemůžu, protože by jim bylo zle a vzhledem k tomu, jak rychle zmizel v nedohlednu ho odsud jen tak nedostanu. Navíc upřímně? Taky jsem z toho chtěla něco mít. Holky, ale poprvé v životě lezly do vody z lodi a byly z toho značně nervózní. Obě se křečovitě držely schůdků a vzájemně si nadávaly, kdo komu víc na schůdkách překáží. Vůbec se mi je nedařilo dostat dál než dva metry od schůdků. Navíc jim teklo do brýlí a tak jsem s nimi několikrát musela vylézt zpět do lodi předělat brýle a zase zpátky do vody… Možná si teď někdo říkáte: “proč lezla do lodi, aby nastavila brýle?”. Nooo, jestli někdo umíte nasazovat jednomu dítěti brýle když na Vás druhé visí a sami nedostanete na dno, tak mě prosím vezměte do učení :) Po nějaké době nevím jak dlouho to bylo, ale mě to připadalo jako věčnost, jsem byla tak nalokaná slané vody a psychicky vyčerpaná, že jsem poprosila Hanku, aby doplavala Petrovi připomenout, že kromě podvodního pouzdra s sebou vzal i manželku a dvě děti. Když se vrátil, tak jsme si děti rozdělili a bylo to o něco lepší.

Když tuhle epizodu pustil do světa, tak jsem nevydržela a napsala pod to komentář, jak jsem to zažila já. Cítil se hrozně dotčeně, že byl v té vodě maximálně deset minut a že to zase přeháním. Trochu jsme se chytli a já mu na to řekla: “tak asi je to prostě relativní, Tobě to připadalo jako deset minut, mě jako hodina a do toho komentáře jsem napsala třicet minut, což je skoro na půli cesty, tak o co ti jde?”. Chvíli mlčel. Po chvíli mi povídá: “DOBŘE, MĚLA JSI PRAVDU. Bylo to 28 minut.” Podíval se totiž na čas první a poslední fotky, kterou pod vodou udělal. Umíte si představit jak jsem se v tu chvíli cítila? No asi jo, protože tohle určitě řeší spousta párů, jak dokázat druhému, že ta Vaše pravda je pravdovatější, než ta jeho... No cítila jsem se jako vítěz!!! Vyrostla jsem v tu chvíli o několik centimetrů a šla jsem spát s dobrým pocitem. Alespoň jednou se ukázalo, že si to nevymýšlím, že na něj furt někde čekám!!!

Na závěr bych dneska chtěla říct dvě věci. 

Za prvé, že i přes úskalí, která jsem výše popsala, bylo šnorchlování na korálovém útese krásné. Nicméně se tím tady tak úplně nezabývám, protože to už popisoval Petr ve svém povídání, a navíc si myslím, že tohle “behind the scenes” se ode mě očekává.

A za druhé jsem chtěla poděkovat Tobě můj milý, vážně si cením toho, že si mi přiznal, že to bylo 28 minut. Mohl si klidně mlčet a nechat mě v tom, že se to prostě nedá dokázat kdo z nás měl pravdu. A upřímně? Nevím, jestli já bych to přiznala :)Tenkrát večer mi to fakt hodně zvedlo náladu. Takže ještě jednou díky!

ZUZKA O INDONÉSII (3/3) - VYPOUŠTĚNÍ MALÝCH ŽELVIČEK

Ostrov Bilangbilangan nás přivítal pravým tropickým lijákem. Zprvu se to tvářilo jako nevinný deštík, sedli jsme si na pláži u báglů vyložených z lodi a pustili jsme se do oběda. Petr ale rychle pochopil, že důležitější, než jídlo, bude odnést ty bágly s foťákama rychle do sucha. A tak se stalo, že než jsme snědli alespoň část jídla (abychom mohli lodí zpět poslat kastrůlky, v kterých jsme ho měli nabalený), odnesl nám všem Petr spolu s rangery nejen všechny věci, ale i boty. Vyrazili jsme bosky po pláži, pak se ale cestička stáčela do pralesa. Napadlo mě, že to asi není dobrý nápad tudy jen tak projít, ale lilo tak silně, že jsem se snažila dostat holky do sucha co nejrychleji a řekla si, že to snad nějak přejdeme. No, jediná Vendy v naší rodině má rozum a projít pralesem bosky kategoricky odmítla. Takže jsem ji musela nést. Když jsme dorazili do chatičky, převlékli jsme se do suchého a holky si začaly hrát s hračkama. Já si prohlížela chatku a okolí a potichu jsem přemýšlela, jak tohle celé zvládnu. Nevymyslela jsem to, jen jsem věděla, že prostě musím. Chata na Bilangbilanganu na mě působila hodně temně, svítí se tu jen když večer běží agregát, jinak je přes den celá ve stínu. Navíc všichni rangeři kouří a nejraději v kuchyni. Jako extrémní nekuřák jsem měla na kahánku. Tady mám jako spát?! Připadala jsem si jako ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny a přesně jsem si vybavila větu Jany Preissové: “Já ti rozumím. To je ten pokojík, ze kterýho mě bude přecházet zrak!”. Přeučovat místní na nekouření mě ale ani nenapadlo, oni jsou tu doma.

Najednou se ozvalo z venku hlasité volání Berlyho: “Turtles!!” Vyběhli jsme ven a opravdu přímo před chatou se z hnízda zběsile drala asi stovka malých želviček. Nic podobného jsem v životě nezažila a nikdy na to nezapomenu. Holky vyběhly ven, bylo jim jedno, že prší. Rychle jsem jim svlékla trička. Petr natáčel a holky koukaly a trpělivě čekaly, až jim tatínek dovolí vyndávat želvičky z hnízda. Byly skvělé a v tu chvíli jsem na ně byla vážně hrdá. Na Vendě bylo vidět, jak je jí zima, stékaly jim proudy vody z vlásků, ale nevzdaly to a dočkaly se. Konečně bylo natočeno a ony si mohly sáhnout a přendat želvičky do lavoru, kde budou čekat na příhodnější denní dobu, abychom je mohli pustit na jejich strastiplnou cestu. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků v životě a měli jsme to štěstí ho na těch dvou malých ostrůvkách uprostřed Celebeského moře zažít několikrát. Jsem opravdu vděčná za to, že jsme to já i holky mohly vidět a zažít. Nebyla to vždycky idylka na téhle „dovolené“, ale vážně to stálo za to!

Víte člověk si tam na konci světa uvědomí, jak je příroda mocná. Ano spousta těch malých tvorečků, které jsme vždy v podvečer vypustili do moře, nepřežije. To je ale přirozený výběr a má to tak být, vždyť dospělá želva už v podstatě nemá žádného velkého predátora. Pokud přežije své „dětství”, má vyhráno.

Dokud jsme se do toho ale nezačali míchat my, lidé. Jenom my jsme ti, kdo likvidují nejen želvy, ale i spoustu dalších druhů na planetě. A protože jsme to všechno viděli, rozhodli jsme se s Petrem, že budeme pravidelně přispívat na projekt mořské želvy. Asi ne úplně velkou částkou, protože už přispíváme leckde jinde, ale lepší než nic. Když se nás takových najde víc, stane se z mála nakonec hodně a snad to pomůže. Proto bych teď Vás všechny, kteří jste přečetli náš příběh až sem, chtěla poprosit: zamyslete se, jestli byste nemohli postrádat třeba jen stovku měsíčně... jsem si jistá, že se z nich neztratí ani koruna a všechny poputují tam, kde jsou potřeba. Hanku jsem poznala dost dobře a radši bych byla bez večeře, než neposlat peníze tam, kam patří. Víte, my tady v centru Evropy máme víc než potřebujem :) http://www.morskezelvy.cz/pomohu-financne.htm

ZUZKA O INDONÉSII (4/3) - DÍRA V NOZE

Nepříznivé počasí na Bilangbilanganu se trochu opakovalo, další den z větší časti propršel. A tak, když se odpoledne vyjasnilo, začal Petr obcházet kolem chaty s foťákem v ruce a tvářil se jak mlsnej kocour. „Nevidělas nějaký zvíře? Potřebuju si něco vyfotit.“ „Tak si vyfoť poustevníčky těch je tu všude hromada“, navrhla jsem mu, aby mě rychle odbyl: „Ty už mám, to už mě neba...“

V duchu jsem si říkala ať si trhne nohou, ale pak Véna chtěla čůrat a protože záchod jsem raději příliš nenavštěvovala, vzala jsem ji kousek od chaty k palmě zalít kokosy. Vedle nás něco zašustilo. „Hele to je varan!“. Petr se tam přivalil jak velká voda a začal řešit pro jakej objektiv si má dojít a filtr a já nevím co všechno. Jenže varan na ideální podmínky nečekal a zdrhnul. Další objekt, který jsem našla, byl takový velký shluk komárů na listu. Doběhl si pro makro objektiv, komáři sice počkali, ale po prvním cvaknutí závěrky byli pryč. Vyčítavě se na mě podíval, jako bych já za to mohla. Rozesmála jsem se. „Co jako po mě chceš? Našla jsem varana a komáry a Ty sis všechno vyplašil.“ Na to mi odvětil, že varan vůbec nespolupracoval a komáři byli moc lekavý, že prej mám najít něco lepšího. Na to jsem mu nedokázala říct nic jiného než, že bude asi lepší jít fotit kytky. Uraženě se otočil a za chvíli mi povídá, že se jde projít. Na zádech bágl se všema proprietama. Bylo mi jasné, že ho do večera neuvidím, ale bylo mi to jedno. Když jsem viděla jeho frustraci z nedostatku vyfocených tvorů, věděla jsem, že bude lepší když zaleze do džungle. O to víc mě překvapilo, že byl zpátky za necelou půl hodinu.

Když jsem viděla tu díru v noze bylo mi chvíli trochu mdlo. Proběhly mi hlavou myšlenky na to, jak špatně se tu rány hojí a jak blbý by to asi bylo, kdyby se mu do takovýhle díry dostala infekce. Chvíli jsme přemýšlela, jestli ho mám zabít rovnou. nebo až po tom, co mu to vydesinfikuju. A protože mě fakt naštval, zvolila jsem variantu za B). Ani jsem nekomentovala, že dal Majdě do ruky kameru aby to celé natáčela. Vyndala jsem z lékárničky sterilní čtverce betadin, dubové kapky pinzetu a jehlu a pustila se do toho. Když jsem ty sterilní čtverce v Pardubicích před odletem kupovala, říkala jsem si, že to přeháním... Jak jsem teď byla ráda, že jsem si trošku zapřeháněla! Z rány čouhaly kusy čehosi, co začal Petr vyndávat, ale moc se to nechtělo pustit. „Nech to tam, asi to tam patří když to nejde ven ne? Tak fajn už tam snad není žádný cizí předmět teď budeš muset zatnout zuby protože to tou desinfekcí proleju pořádně.“ Bylo mi ho trochu líto muselo to bolet pekelně. Holky na něj koukaly a on ani necekl. Sice teda skoro prokousl díru do polštáře, ale to je vedlejší.

Prohlíželi jsme to ještě večer znovu vyndávali písek, který se tam dostal. Ráno jsem se konečně uklidnila. Rána se zatáhla a ani to nevypadalo, že by to chtělo hnisat. Fajn, tak tohle snad bude dobrý. Sice jsem mu to musela několikrát denně čistit od písku a desinfikovat, ale dopadlo to dobře.

Víte často se mě lidé ptají, jestli se o něj nebojím a jak s ním můžu vydržet. Odpovím Vám na obojí.

Jasně, že se někdy bojím, ale věřím, že ti jeho Andělé strážní ho v tom nenechají. Jen někdy mám pocit, že jsou to takový malí šprýmaři. Tak třeba ta noha. Já si udělat takovou díru v noze, tak mi určitě druhej den upadne, ale Petrovi ne. Oni ho prostě pro pobavení nechají šlápnout na klacek a pak zařídí aby to dobře dopadlo. Nebo ta historka o tom, jak na K2 ztratil z dohledu celou skupinu našel jí podle papírků od bonbónů. Já bych se už určitě domů nevrátila! Takže odpověď zní: ano někdy mám strach, ale vždycky věřím, že všechno dobře skončí a my se zase sejdem doma v obýváku :)

A odpověď na druhou otázku je jednoduchá. I po těch 17 letech ho mám pořád ráda a rozhodně se s ním nenudím. Vím, že když si z něj trochu vystřelím... neurazí se. Vím, že mu můžu říct cokoliv a hlavně je s ním prostě legrace. Zkrátka naše společné bytí je založené především na toleranci a na společném projektu, kterým jsou naše dvě krásný holčičky. A v tomhle mi asi chybí nejvíc, když odjede na nějakou delší cestu, nemám s kým sdílet v neděli ráno to zoufalství při pohledu na stolování našich dcer, které padají ze židle, protože jsou jednou nohou na odchodu a podobně.

A tak Ti můj milý přeju šťastnou cestu na Tvou další expedici a už se těším na první nedělní snídani po Tvém návratu. Zase budu mít partnera na sdílení zoufalství :) :)