Asi po hodině strávené v traverzu se vítr zvedl natolik, že bylo jen velmi těžké v něm i stát, natož jít. „Serte na jištění, makejte do stanu!“ zařval na mě šerpa Temba a já v dálce zahlédl světélka. Poslechl jsem jej, popadl cepín do obou rukou se zaťatými zmrzlými pěstmi v rukavicích. Jak jsem se k světlu blížil, scenérie přede mnou byla děsivější a děsivější. Viděl jsem v tu chvíli tři stany, z nichž jeden na sobě nesl viditelné logo „14 Summits“, ten byl tedy náš. Bylo v něm více lidí, než jsem byl schopen zvenku spočítat. Šerpa v předsíňce držel obě vstupní plachty, které se mu ze všech sil snažil vyrvat z rukou vítr. Foukalo natolik, že podle Beaufortovy stupnice síly větru bychom onen okamžik mohli nazvat vichřicí, či spíše orkánem. Do stanu už bych se nevešel, a tak jsem se snažil najít malé místečko v jeho pomyslném závětří. Kupodivu tady přímo na zemi leželo několik bezvládných lidí, mezi nimiž jsem si našel místo i pro sebe. Ledová zem studila i přes naducaný péřový oblek, ale vítr mi absolutně neumožňoval ani pomyslet na to, že bych z batohu vyndal péřovku či mikinu. Okamžitě bych o ně přišel. Lehl jsem si tedy na zem a zvažoval, jak dočkám rána. Nakonec jsem k sobě přivinul francouzskou dívku Marianne, kterou potkal stejný osud. Objali jsme se v těch oblecích jak dva tučňáci a snažili se vymyslet strategii přežití do rána – hlavně neusnout! Sestup nepřicházel v úvahu. Možná bychom ani nenašli cestu. Bylo 28. září 2022, tři hodiny a třicet sedm minut ráno, teploměr na batohu ukazoval -21,2 °C, výškoměr na ruce 7469 metrů nad mořem a já neměl ani potuchu, co s námi bude dál.
Ilustrace (c) Naty