AMA DABLAM, NEPÁL, 2019

Sedím si v jídelním stanu základního tábora (4580) pod přenádhernou horou Ama Dablam (6812), která se právě choulí v mracích. V bejzu je mlha, už kolikátý den. Ze stanu je sotva vidět na vedlejší stan. Humus. Mám na sobě navlečené čtyři vrstvy oblečení, pod které se pomalu vtírá vlhké chladno. V rukou dřímu iPad a snažím se, jako už tolikrát, popsat zkřehlými prsty to, co se to kolem mě právě teď děje. Jsou to docela velké příběhy plné zvratů, založené však na důvěře, otevřené hře a společné touze. Pokud byste rádi nasáli trochu té vysokohorské nálady, strachu a praštěných nápadů, čtěte dál. Jinak scrollujte raději rychle pryč. O skákajících delfínech, ani o létajících jednorožcích tohle moje vyprávění tentokrát nebude. 

AMA DABLAM (1/12): Jak se to celé přihodilo a komu tím prospějeme

“Je nejlepší!”, řekl mi suše a zcela důrazně Honza Tráva v autě, když mě odvážel potemnělou Prahou z cestovatelského festivalu Kolem světa do holešovického “bébéčka,” tedy BoulderBaru. “Hele, anebo alespoň jeden z nich. Ale stejně, podle mě teď nenajdeš v Čechách horolezce s lepší fyzičkou. Jedině asi Máru Holečků s Háčkem. Já mám takovou radost, že pojede!”, dodal ještě nadšeně, abych už ani sekundu nepochyboval, že tenhle vejlet bude obsazenej skutečně libově. Řeč byla o policejním instruktorovi a bývalém profesionálním bojovníkovi MMA Márovi Novotném, který má za sebou sólo výstup do třetího tábora K2 Česenovým pilířem. Tedy tou cestou, nad kterou jsem já každé ráno kroutil nevěřícně hlavou v base campu pod druhou nejvyšší horou planety tři roky nazpět. Když jsem si jej ještě toho večera cvičně zadal do Google, nestačil jsem se divit. Ten člověk je očividně nabušená testosteronová mašina z jiné galaxie. Rozhovor s Trávou se však v autě rychle stočil k praktickým otázkám našeho nadcházejícího společného dobrodružství. Už zítra totiž odlétá do Nepálu a za chvilku společně potkáme Honzu Šimánka, který se dnes vrátil z Čile, a kterého jsem si vybral jako kameramana pro svůj nový projekt. Zbyl nám společný čas pouze několika málo desítek minut na to probrat jen to nejnutnější. Příště se uvidíme až v Káthmándú. Tráva po čaji rychle odjel ještě do Plzně sbalit bágly. Šimanskej a já jsme si ještě chvíli zalezli. Nastal čas brát tuhle cestu krapet vážně. Náš odlet se blíží.

Původně mě Tráva oslovil s výstupem na vedlejší osmitisícovku Makalu. To se psal podzim roku 2017 a já tehdy začal nenápadně trénovat. Uběhl zhruba půl rok a sešlo se hned několik komplikací, které přípravy na Makalu rozhodně neulehčovaly. Tráva mi zavolal a nervózním hlasem se mě opatrně zeptal, zda by mi nevadila změna plánu. Termín zůstává, ale mění se cíl našeho společného úsilí. Namísto Makalu skoro sedmitisícová Ama Dablam. Moje reakce jej překvapila. Byl jsem doslova nadšený! “Ty vole, Ama je přece zásadním sólo výstupem Mirka Šmída z osmdesátek ne?! Beru!” uklidnil jsem Trávu a začal trénovat ještě víc. Kam jinam bych měl vyrazit fotit, než na Ama Dablam, nejkrásnější horu na světě? A začít konečně tvořit film inspirovaný příběhem Miroslava Šmída, o kterém už více jak rok mluvíme s Mirkem Náplavou?

Pomalu skončil rok 2018, dubnový odlet nabýval už reálných rozměrů. Hned z kraje roku 2019 se mi náhodou ozval Lukáš Záhoř, který kdysi spoluvybudoval Stream.cz a nyní nadšeně buduje internetovou televizi Mall.TV. Nebyl to pro mě cizí člověk. Mirek Náplava, který s ním řešil tehdejší projekt Srdcařů o něm mluvil vždy s respektem. Jeho mail byl z těch stručnějších: nešlo by naše příběhy nějak propojit? Má de facto okamžitá odpověď však již byla o něco komplexnější. Měl jsem totiž v hlavě celý seriál o focení, předtočené skoro celé dva díly a domluvené dva kameramany a střihače v jednom: Láďu Drahoše a Vojtu Kosobuda. Jen jsme nevěděli, kam a kdy s tím ven. Nechávali jsme to v hlavách pro případ, jako byl tenhle. Začalo rychlé jednání s jasným výsledkem: jdeme do toho společně! Na střih znělky a úvodního dílu jsem přizval ještě Majdu Fukanovou z Czech Vibes, která byla se mnou loni v Tokiu a která střihá asi nejlíp na světě. Jenomže jako jeden z hlavních hřebů seriálu jsem si vymyslel právě focení v Nepálu, a na to jsem nikoho z těchto třech lidí vzít nemohl. Potřeboval jsem někoho z lezeckého světa a nemohl mě tak napadnout nikdo jiný, než právě onen Honza Šimánek, stájový kolega z Hanibalu, kterého jsem osobně potkal poprvé loni při natáčení v Bosně a Hercegovině s Adamem Ondrou. Naše seznámení bylo z těch nevšedních. Já vyskočil z auta České televize v malé bosenské vesničce Jagare a přisedl do auta Adama, ve kterém už seděl i Honza. Oba jsme točili jeho slavný příjezd na lezecký festival Drill & Chill Climbing and Highlining ve vesničce Gornji Prnjavor - Rekavici, vřelá objetí i panáky rakije, které Adam vytrvale odmítal, aby si mohl jít rovnou prohlédnout terén. Když nasadil bouldermatku na záda, s Honzou jsme si to okamžitě rozdělili. On poběží napřed a bude točit Adama s pěkným popředím ze země, já hned startuju drona a budu to kropit shora. Neuběhlo ani dvacet minut, a sešli jsme se všichni tři na malém plácku uprostřed lesíka, ještě společně s režisérem seriálu Petrem Horkým. “Kluci, ty vado, koukejte, co jsem tady v tom křoví našel!”, halekal už z dálky Honza a v rukou držel tři ostré, naštěstí zajištěné, granáty. “Ty vole co blbneš, běž s tím do prdele okamžitě!” seřval Honzu už ani nevím kdo. Ono ho fakt vůbec nenapadlo, že to nejsou hračky. Úplně zapomněl, že je na Balkáně. Asi je Vám jasné, že to tak byl od prvního okamžiku můj člověk. A tak jak jsem mu zavolal s nabídkou točení v Himálaji. Honza řekl svoje typické: “Tak jo Peťo” a bylo. 

Ani jsem se nenadál a nastalo poslední ráno. Takovýto ráno, kdy jsou obejmutí o něco těsnější, pusinky na rozloučenou o něco sladší a slůvka “achoj tati” vyslovená chvějícím se dětským hláskem s sebou nesou tvrdé, leč neodkladné vědomí odletu a nadcházejícího měsíčního období, kdy tatínek nebude doma. Na cestu do školky jsem na sebe obul poslední nesbalenou obuv, v které plánuji aklimatizační výstup. Moje pohorky, v kterých jsem byl na K2 a v kterých jsem stál na střeše Afriky. Kolikrát já jsem v nich chodil i v Čechách, nejen tuhle zimu, po horách! Když jsem si je ve školce sundal, prsty na nohou bolely a rychle mi připomněly drobné omrzlinky z předchozích výprav. Fakt chci tuhle bolest prožít znovu? Téhož odpoledne jsem už v Praze cestou na letiště vyzvedával nové mačky v Hanibalu. Přivítala mě Janča, kterou moje obavy nezaskočily. “No asi jsou Ti ty boty malý fešáku. Na tom nic nevyšpekulujem!” a aniž by se nad mojí tupostí jakkoliv pozastavila, podala mi rovnou krabici s identickým modelem pohorek, avšak o číslo větších, a uvařila mi kafe. Pár kroků po krámě a bylo jasno. Já celou tu dobu chodil v malých botách! “No jo, ale to už je asi pořádně neprošlápnu viď?” zeptal jsem se blbě, jak ty moje malý děti.  “Tak ty botky holt prošlápneš v letadle. Choď tou uličkou často na záchod” smála se mi Janča na celej krám. A já měl radost. Moje obavy o bolest na treku byla rázem “tutam”. Hurá na letiště!

——————

Můj pořad na Mall.TV, kde poběží další tři epizody již z Nepálu: https://www.mall.tv/ze-zivota-fotografa

Mára Novotný boxuje s týpkem a sejme ho: https://youtu.be/jsfhE7lgmes

Moje kniha: http://lp.firstclass.cz/fotograf.html

AMA DABLAM (2/12): Hašiš v Káthámándú

Tak je to tady. Jsem zase na cestě. Na veliké cestě. V hlavě mi běží kolotoče výčitek, desítky technických otázek a tělu vládne napětí. Vždycky jsem tvrdil, že při cestování není tolik podstatný, kam člověk míří. Jedinou podstatnou věcí je totiž to, s jakým konkrétním člověkem konkrétní člověk vyrazil. A zrovna to “s kým” se u této cesty tváří jako naprosto skvěle namíchaný koktejl osobností, které dávají smysl. Alespoň to zatím takhle působí. První, koho jsem v odletové hale potkal, byli Marek Lejsek a Veronika Vítková. Jestli se zajímáte o sport tak jako já, naprosto teď netušíte o kom je řeč. Je ale pravda, že Verča mi v hlavě utkvěla jakožto stříbrná biatlonová medailistka z olympiády v Soči 2014 a bronzová z Pchjongčchangu 2018. Její úspěch jsem myslím dokonce zapil doma se Zuzkou, udělala nám tehdy velikou radost. Anebo byla zrovna puštěná bedna, když stála na bedně. To už nevím. Mára, její kluk, byl pak devět let trenérem českého biatlonového repre a z televize ho můžete znát jako toho týpka za dalekohledem, co zrovna strašně kleje, když některej z těch našich závodníků mine terč. Dali jsme si spolu hned na letišti nejdražší pivko celého výletu a probrali všechny ty drby kolem biatlonu. Sedli jsme si rychle. Mára je fajn.

V odletové hale jsem konečně taky poznal pro mě už bájnýho Máru Novotnýho. Nevím jak bych jej popsal, ale je to zkrátka člověk, u kterého je tak nějak na první pohled jasné, že svůj život nestrávil v kanclu za počítačem. Přestože je o hlavu nižší, než všichni kolem, a to včetně čínské výpravy na vedlejší stojně, je z něj cítit jistá energie. Ta je koneckonců i vidět, když si sundá triko. Mára byl několik let profesionálním bojovníkem MMA. Po svém poslední zápase odjel dokonce na expedici do Nepálu, rovnou z ringu na letiště a s prasklou lebkou. Jeho příběhy jsou plné překvapení a necítím se být hoden je úplně reprodukovat. Jestli je pro něj alespoň něco typické, jsou to patrně jeho sólové pokusy o osmitisícovky, včetně Everestu v roce 2009, kam lezl severní stěnou jako jeden ze dvanácti lidí, z nichž šest tam tehdy zahynulo. Samozřejmě bez kyslíku. Mára to tehdy točil pouhých 170 metrů pod vrcholem, protože jinak by byl sedmej. 

Až dávno potom, co jsme si s Trávou plácli na tenhle vejšlap, jsem zjistil že jsou on i jeho partnerka Miri, vegetariáni. S tím problém nemám, samozřejmě. Bezmasý jídla si dávám čím dál tím častěji, byť zrovna na kopci bych nějaký maso asi uvítal. V letadle mě pak dostal pro změnu Mára, kterej je abstinent a ještě mi prozradil, že Miri není jen vegetariánka, ale rovnou tak nějak napůl veganka, co si dá maximálně tu a tam kousek sejra. To jsem u horolezkyně nečekal. Mára, když viděl můj překvapený výraz, mě rychle dodělal. “Podívej, první vynášky jsou vždycky nejhorší. Makáš jak hovado s dvacetikilovým báglem a rubeš a rubeš. Na Čo-Oyu jsem byl zvyklej bejt skoro vždycky první. A víš, kdo se vždycky objevil hned za mnou? Miri! Jo, byla nejnadupanějším členem týmu. A to její veganský žrádlo bylo tak dobrý, že jsme jí ho nejednou namísto ochutnáváni rovnou celý sežrali. Až mě jí bylo líto... no těš se!” No ale i tak, jsem rád, že jsem si na cestu přibalil skoro kilo sušenýho hovězího. Bude se určitě hodit.

Na první aklimatizační část treku se k nám přidali ještě tzv. Beskydští nomádi. Partička veselých a maximálně sympatických slezských podnikatelů kolem Máry. Ti nás plánují opustit v Gokyu, zatímco Mára Lejsek, Verča Vítková a poslední persona treku, brněnské frajer Petr Mánek, nás plánují opustit až někde pod Ama Dablam, na kterou zůstaneme Tráva, Miri, Mára a já. Honza Šimánek zůstane buď v bejzu, anebo půjde nenápadně do jedničky. Dostat ho vejš by stálo strašně moc dalších peněz, tak si kluk vzal alespoň dalekohled. Takže plán by byl!

Všichni jsme se sešli až v hlavním městě Nepálu, Káthmándú. Nevím, kdo všechno už jste tady byli, ale Káthmándú je zjevně dost jiný hlavní město, než všechna ostatní hlavní města. Já totiž nemám obvykle hlavní mimoevropská měst vůbec rád. Bývají špinavá, ze všech rohů na mě koukají podivní týpci, všichni po mě chtějí peníze a vůbec. Jenomže tohle město je od prvního kontaktu úplně jiný. Mám na jeho letmý poznání jen den, ale hned je mi jasný, že tady to má svoje kouzlo a tak jsme společně vyrazili hned na tři největší taháky, o kterých se dočtete asi všude. Takže o nich tady psát nebudu, teda kromě Pašupatináthu, protože o něm můžu na facebooku opravdu tak maximálně napsat. Kdybych sem dal totiž fotku, tak by mě zablokovali asi tak na rok. Na tý fotce by totiž byla mrtvá nepálská babička, jak ji někdo z rodiny omývá obřadně nohy, aby mohla za chvilku shořet na pyramidě ze dřeva. Ted’si možná říkáte, že tady mají hustej způsob oslavy čarodějnic, ale nějaká ta nepálská babička anebo dědeček tady hoří každej den. Dokonce občas rodina nemá prostředky na to se sem, na tohle posvátný místo, s mrtvým dostat, a tak jej zkrátka pošlou poštou. Jo, i to se tady děje. V hlavě mi hned běží vzpomínky na dětskej kreslenej seriál, kterej tvořil podstatnou část mýho dětství: Willy Fog na cestě kolem světa. Willy Fog tehdy zachránil princeznu Romy před obřadním upálením a do teď to pro mě byla jediná zkušenost s tímhle hinduistickým zvykem. Tak jako tak, pro začátek expedice je tohle určitě dobrý. Člověk se tam krapet uklidní před tím raušem, co bude následovat.

Večer jsme se ještě jen tak volně poflakovali s Honzou po městě, koupit deštník, hajzlpapír a vydolovat nějaký peníze z bankomatů. Zničehonic k Honzovi přistoupil týpek a zeptal se Honzy, jestli kouří. Najednou jsme mířili společně do nějaký postranní temný uličky a mě vrtalo hlavou, proč si Honza nemůže koupit ty svoje kuřácký potřeby v normálním kamenným krámu. Ale nechci ho prudit a raději jej následuju do čím dál tím tmavšího prostoru, abych mu kryl záda, kdyby něco. Až když se v tom nejzašším ze všech nejzašších rohů rozkouřil dým, pochopil jsem, že si Honza nekupuje dýmku, nýbrž hašiš. No, jsem zvědavej, kde ho tady bude hulit. Já si tam nahoře nedám ani pivko, ale to už je asi můj osobní problém. Jde se na věc. Poslední pivko, kde potkáváme moji nejoblíbenější Kláru Kolouchovou, která se chystá šplhat na třetí nejvyšší kopec planety, Kančendžengu, aby se tam aklimatizovala na druhej nejvyšší kopec planety, K2. Po posledním pivku jsme si raději dali ještě dvě, abychom ráno nebyli moc při smyslech. Shodou okolností se totiž v době naší cesty rekonstruuje domácí terminál letiště v Káthmándú a my se tak musíme dostat autem až těsně pod Luklu, kam létají malá letadélka doslova na otočku z místního vesnického letiště Ramaechhap v Manthali (500). O půl třetí jsme nasedli do mikrobusů a valili to čtyři hodiny až sem. Pár lidí se cestou zeblilo, ale to k tomu patří. Já jsem se nepoblil jen díky tomu, že zatímco jsem cestou usnul opřenej o Honzu, probudil jsem se opřenej o Verču, která si s ním vyměnila místo, protože jí taky nebylo dobře. A poblít olympijskou medailistku nebyl úvod, jakej jsem si přál. Tak jsem to raději vydržel a vylezl z busu až uprostřed ničeho. K tomu ničemu patří jedna malá asfaltová plocha, cisterna s leteckým benzínem a pár týpků se samopalama. Říkají tady tomu letiště. To, co se zprvu jevilo jako zábava, se však brzy zvrhlo v mou tepovku vysoko nad normálem. Ozbrojená ochranka uprostřed polí nutí otevírat všechna zavazadla a ta vybraná pak procházet objekt po objektu. Petrovi přede mnou vyndali placatici, kontroloři na nás hází přísné pohledy a já už zase musím hrát tohle debilní divadlo. Techniku mám ve speciálním kompartmentu mé fotokrosny Lowepro Powder tak, aby ji kontrolor viděl pěkně přehledně, a neměl důvod se mi více hrabat v mikinách, v nichž byl zabalený dron, dřímající v šátku a kšiltovce, jako by se nechumelilo. Jeho užití bez povolení je tady jednak ilegální, a jednak trestáno vysokou pokutou a vězením. Co my jsme se přímo s místním majitelem naší agentury snažili povolení získat předem! Když po nás nepálský úřad civilního letectví chtěl zaplatit pobyt dvou různých ministerských úředníků na celou dobu s námi, což by vyšlo na takřka čtvrt milionu, marné pokusy o legalizaci dronu jsme ukončili. Přesto jsem jej do batohu vložil, abych toho následně trpce litoval, když jsem vstoupil do úzké kontrolní kabinky s mým devatenáctikilovým příručním zavazadlem. Krve by se ve mě nedořezal. V duchu si nadávám, a zpytuju svědomí, zda mám tohle zapotřebí. Velkou pozornost naštěstí vzbudil na boku přidelaný stativ a jeho řešení ještě více přispělo k narůstající frontě lidí toužících po letu do Lukly. Na mém boarding-pasu přistálo razítko “security checked” a já se ocitl na travnatém dvorku mezi odbavovací halou a runwayí. Je to v suchu. Alespoň pro teď.

Let do Lukly už nebyl zdaleka takovým dobrodružstvím, přestože zrovna tohle letiště v právem patří mezi deset nejnebezpečnějších letišť světa. Krátká a strmá runway v hlubokém údolí představuje však velmi výhodný způsob, jak se do Himálajského království dostat. Obstarožní a relativně zachovalé letadlo Dornier 228 přistálo na příkré dráze hladce a za pár minut nás následovalo i letadlo druhé, se zbytkem naší výpravy.  Za hodinu si už naše batohy převzali nosiči a my vyrazili na trek s batohy menšími. Tak jako na K2 i na Kilimandžáru, nesu svých sedmnáct kil a je mi dobře. Po cestě s Honzou hned fotíme a filmujeme. Jsme tady!

Týden po našem příletu se v Lukle pro technickou závadu srazilo české letadélko z Kunovic, Let L-410 Turbolet, s vrtulníkem. Naštěstí byla obě letadla bez pasažérů. Naneštěstí při nehodě zahynuli tři lidé. Až stejným typem letadla poletíme za měsíc zpátky, budeme jen mlčky pozorovat jejich trosky pod plachtami, odtažené jen kousek od letištní dráhy. Čest jejich památce! Ale to už bych předbíhal.

——————
Videa, fotky a nějaká fakta o nehodě v Lukle: http://avherald.com/h?article=4c6ab4e7&opt=0

AMA DABLAM (3/12): Trek do Gokya

No jo. Tak my opravdu trekujeme v Nepálu! Splněný sen mnoha nejen českých cestovatelů s láskou k horám je pro nás spíše prostředkem, jak se dostat k našemu vysněnému cíli a hlavně - jak se dobře aklimatizovat. Právě aklimatizace je naším tématem číslo jedna hned na dva týdny. Jak vysoko jsme? Jak vysoko dnes budeme? Jak vysoko budeme dnes spát? A proč mě zase bolí hlava? Pil jsem dost? Aspirin a železo jsou dobrý, že jo? Tyto a mnohé další otázky se neustále opakují a přispívají tak k již známému stereotypu balení, vybalování, objednávání dalších hektolitrů horké vody. K chůzi z kopce a zase do kopce, smradlavým ponožkám a propoceným trikotům. K otlačeným ramenům od popruhů batohů, bolavým zádům, k mokru v děravých běžeckých botech a k neustálému kontrolování aktuální polohy na interaktivní mapě s GPS. Však taky celý tenhle trek Tráva naplánoval s jediným společným cílem pro nás pro všechny - připravit se co nejlépe na to, co bude dál. Přesto přese všechno je to veliká zábava a já konečně chápu, co tady všichni ti turisté a cestovatelé hledají. Každý den vidíme nové a zase nové výhledy na himálajské velikány, jejichž vrcholky jsou pocukrované sněhem a ledem, zatímco my procházíme zelenkavými údolími mezi kvetoucími magnoliemi. Všude voní nejen keře a byliny, ale také jaci a osli, kteří se potí tak jako my, pod tíhou svého nákladu. V každé vesničce, kterou procházíme, se nacházejí sice vymrzlé, ale útulné ubytovny. Ale taky prodavači limonád, turistických holí a piva. I kdybychom se vydali jen tak, bez předem určeného a jasného cíle, užili bychom si tenhle trek dosyta. V hlubokých údolích se ztrácí i mobilní signál a s ním se rozplynou i pracovní či jiné starosti. Míjíme buddhistické kláštery, po cestě jdou proti nám tu a tam mniši a mnišky. A mezi nimi obyčejné nepálské holky koketující s místními frajery. Turisty vnímají bez povšimnutí jako zdroj příjmu a zábavy. Všechno do sebe zapadá a baví mě to.

Honza Šimánek a já jdeme obvykle poslední. Jak jinak. Točíme, fotíme a nabíráme zpoždění, které je ale každému putna. Naše neustálé kochání a jak říká Honza: “lavýskování světa kolem” nevadí ani našemu průvodci, který je povinován jít jako poslední. Nabaraj (čti “Naboras”) je sympaťák a brzy se dostal do našeho rytmu. Uplácím jej mými oblíbenými oříšky smíchanými se sušeným hovězím a on trpělivě čeká někdy i desítky minut, než dofotíme. Hned druhý den treku nám skoro celý propršel a já byl nadšený z přístřešku, pod kterým jsem si mohl fotit zhruba hodinu časosběry deště. Nabaraj sice nechápal, proč mu nadšeně vysvětluju, že jsem právě naplnil paměťovou kartu o kapacitě 64GB za pouhých deset minut, ale je vidět, že má radost, když mám radost já. A tak se jen oblékl ještě více, než už byl, a zíral s námi na déšť, v kterém si hledali cestu zrovinka kolemjdoucí jaci. Nabaraj však není naším hlavním šerpou ani průvodcem. Tím je pro nás Ongchhu Sherpa, dlouholetý kolega a hlavně kamarád Trávy i Miri. Dokonce jej před pár lety vzal Tráva do Čech, přednášeli spolu na festivalu Colours of Ostrava. Když v Praze dobíhali Pendolino, Ongchhu zhruba deset minut už v jídelním voze popadal dech a když bylo konečně nepravděpodobné, že by měl zemřít, svěřil se Trávovi, že to byl jeho třetí běh v životě. Poprvé běžel, když po něm na studentské demonstraci v Káthmándú stříleli. Po druhé vyběhl z padajícího domu během zemětřesení. Inu, jiný svět. Přesto, že to není zrovna atlet, stál neochvějně na vrcholu Everestu a dalších velikánech Himálaje. Jestli jsem to já s tím tréninkem nepřeháněl zbytečně, kdo ví.

S Honzou a Nabarajem jsme nabrali slušné zpoždění, ale zbytek skupiny na nás počkal na obědě po cestě, po kterém jsme pokračovali dál už s Trávou a s Miri. Když jsme přecházeli patrně nejvyšší a nejvisutější provazový most treku, posteskl si Honza, že by jej tak rád nafilmoval nějak pořádně, ale že bez dronu to nebude ono. Což o to, dron jsme s sebou měli, ale tady rozhodně létat nemůžu. Je tu přílišný provoz lidí a kdo ví, jak by to dopadlo. Jenomže jen co jsem tuto domněnku dořekl, začaly se dít věci. Všimli jsme si, že zatímco dlouhé desítky minut obcházíme most a hledáme, odkud bychom jej mohli filmovat, pozorují nás vojáci. Mají na krcích dlouhé, jako opravdu hodně dlouhé samopaly a pojednou se blíží k nám. Co teď? “Nelétali jste tady dronem?”, zeptal se zničehonic jeden z nich Trávy a důkladně si mě prohlíží včetně obřího batohu narvaného fototechnikou. Tráva zakoktal okamžitě předpřipravenou frázi o tom, že žádný, ale skutečně žádný dron s sebou nemáme, že se to tady přeci nesmí. Kupodivu jim naše odpověď stačila, přestože si nás povšimnou ještě další dvě vojenské hlídky. Je zjevné, že někoho konkrétního s dronem hledají. A jak jsme se o chvilku později dozvěděli, nějací Švédi jen pár minut před námi ten most opravdu přeletěli a pak utekli. Kdo ví, jak to s nimi pak bylo dál.

Večer jsme pak konečně došli do hlavního šerpského města, do Namche Bazaru. Co já už se oněm naposlouchal! Tak jaké bude? To se dnes už nedozvím, protože Nabaraj spatřil nad městem stádo divokých tahrů. Byl jsem dycinky špatnej zoolog, takže mám za to, že jsou takový divný himálajský kamzíci, co jim po zádech skáčou takový divný himálajský vrány. Pro focení je jejich biologická klasifikace stejně putna, důležitější pro mě bylo, že jsem se v tom svahu málem zrakvil. Ujela mi noha a já se udržel ani nevím čeho. Už jsem to chtěl zabalit, ale pak jsem si řekl, že bych ještě jeden záběr udělat mohl. Přehodil jsem se do režimu videa a začal točit. Ještě že tak! Opřený o drn jsem s pevnou třístovkou natočil záběr jak z National Geographic. Takovej první zářez na týhle cestě! Radost! Ta ale vydržela jen chvilku. Jen co jsem se rozhlédl kolem, poprvé jsem zahlédl náš cíl! Ama Dablam! Tam, že chceme lézt? Opravdu tam? Je to opravdu ona? Do hajzlu. Je to strašný. Večer se mi alespoň povedlo se připojit a na Instagramu se ukázalo, že Garrett Madison, kterého jsem potkal před třemi lety na K2, ten Garrett, který mě vzal hned na to na Kilimanžáro, tak že tenhle Madison bydlí dnes večer jen kousek nad námi. Jakou jsme měli oba radost, že jsme se mohli opět setkat, a vypít spolu trochu čaje! Garrett byl na vrcholu Ama Dablam dvakrát a hodně mě jeho slova uklidnila. Mluvil něco o tom, že je to sice nářez, ale že ty výhledy jsou prý přesně pro mě. Tak uvidíme. Alespoň můžu konečně spát. 

Následující dny už byly o dost jiné. Z deště se stal sníh. Z malých bot jsem se nastěhoval do velkých. Začala nás bolet hlava z výšky. Najednou jsme byli v opravdových horách. Rapidně taky ubylo trekařů, obchůdků, lesů a koneckonců taky vrtulníků nad našimi hlavami. Konečně, konečně jsme tam, kde jsme chtěli být!

——————

To zvíře na snímku je juvenilní luňák hnědý sibiřský (Milvus migrans lineatus). Děkuju Tomášovi Bělkovi za určení :-)

Moje oblíbená směs česká oříšků s hovězím: https://www.adventuremenu.cz/produkty/svaciny/trail-mix-hovezi-masopekanove-orechygoji-100-g/

AMA DABLAM (4/12): Výstup na Gokyo Ri (5360)

“Zejtra má být jasno, úplně vymydledná obloha!”, zahlásil Radek z beskydské skupiny, když se mu konečně povedlo se připojit na místní wifi. Přestože byl dnešní trek náročný, hlava mě bolela jen lehce a já začal ihned snovat plány na ranní výstup na Gokyo Ri pnoucí se hrdě nad vesničkou kdesi v mracích. “Vyjdem ve tři?” hodil jsem jako nahrávku do pléna. “Tak jo!”, přitakal překvapivě bez defenzívy Tráva a já se mazal sbalit. S Honzou Šimánkem jsem se dohodl, že pokud mu nebude ráno líp, nahoru nemusí. Je od půlky treku dost nepoužitelnej, má celkem jasnou vejškovku. Ale bojuje s ní. No a mě to chytlo až v noci. Bolest hlavy se střídala s bolestí mého proklatého zubu. Hlavně ale ta moje nešťastná hlava přerušovala můj spánek co hodinu. Však spíme o dobrých 700 metrů výš, než včera. Budík byl vysvobozením. Jasně svítící hvězdy skrze zamrzlé okenní tabulky na ještě noční obloze více než jasně naznačily průběh rána. Za dvacet minut jsme už Honza Tráva a já stoupali vzhůru čerstvým prašanem, který se však s výškou měnil v led. Nevadilo nám to. Byli jsme obezřetní a pozvolna nabírali metry. Stoupali jsme tmou úplně sami, první čelovky se tam dole objevily až dlouho po nás. Každým krokem vzpomínám na Janču z Hanibalu, díky které jsou moje nohy v teple a nemusí se krčit v těch malých botkách, v kterých jsem chtěl původně vyrazit. Honza vedl, já jen slepě následoval jeho kroky a těšil se na výhledy. Důvěřoval jsem mu i v okamžiku, kdy jsem se klouzal po ledové plotně v traverzu, který ani omylem nepřipomínal něco, čemu se tady v Evropě říká cesta. “Tady je to docela vostrý co?”, pokusil jsem se ujistit, že jdeme dobře, aby mě Honza vzápětí vysvětlil, že jsme sice cestu už před časem minuli, ale že to bude dobrý.  Když jsme se pak přesně po dvou hodinách vertikální prochajdy objevili na vrcholu, oněměl jsem. Slunce vycházelo za Everestem (8848), na jehož vrcholu seděl jen malinký růžovějící mráček. Nalevo od něj se pak hrdě pnula osmitisícovka Čo-Oju (8201). “No jo, vždyť já tam vlastně byl, je to vona. To je dobrej pocit hele”, poznamenal Honza a vrazil mi do ruky hrnek s čajem. Na vrcholu jsem pobyl nakonec celé čtyři hodiny, nasnímal čtyři časosběry a nespočet fotek. Při sestupu na mě pak plně dopadla dehydratace a já se vrátil značně vyčerpaný. Sesunul jsem se do sedačky a jen silou vůle držel víčka otevřená, než mi na stole přistane snídaně. Vypil jsem, co se dalo, a plně využil prvního volnějšího nepálského dopoledne. Spal jsem hned. 

Odpoledne mě ze sladké horizontální polohy probralo až klepání na dveře. Vyrazili jsme na ledovec v údolí, kde jsme před západem slunce neočekávali žádný provoz trekařů. Náš cíl byl jasný. První start dronu! Původně jsme jej chtěli startovat už dnes ráno na vrcholu, ale přeci jen chvíli po svítání dorazili i tři cizinci s místním šerpou a mohli by nás prozradit. Abychom pak prozrazení předešli, rozhodli jsme se dále nepoužívat slovo “dron” ani v češtině, protože je mezinárodní, a zbytečně by na nás poutalo pozornost. Říkáme mu teď “LV”, nebo-li elvéčko. Tedy “létající věc”, což je význam, kterej Honza pochopí až časem. “List vlastnictví” mu jako jeho vlastní vysvětlení naší podezřelé zkratky pár dní vystačilo.  První let za stál, světlo bylo nádherný (viz fotka) a nikdo nás patrně  neslyšel. Rychle jsem jej zase schovali a dělali jakože nic. Po večeři jsme se ještě společně vyfotili jako celá parta, zítra už se beskydští nomádi stočí zpátky. Dosáhli svého cíle a nás čeká trek přes ledovec. Přesto jsem si i na další ráno nastavil budíka na čtvrtou. Co kdyby náhodou. “Honzo, venku je to dobrý hele!” zahalekal jsem druhého dne chvíli po budíku, když jsem zahlédl hvězdy na nebi. “Tady ve spacáku ale taky”, odpověděla suše shrbená postava ve spacáku. I tak se mnou ale Honza vyrazil ven na druhý den ráno fotit svítání. Byl to pro nás pro oba dobrý trénink do dalších dnů.

——————

Právě teď vyšel na Mallu první díl z Nepálu, pojednávající o mých přípravách. Dejte si: http://bit.ly/PripravujuSeDoNepalu

Moje kniha: http://lp.firstclass.cz/fotograf.html

AMA DABLAM (5/12): Podivný příběh z Lobuche (6145)

Konečně nám ta expedice začíná! Můj kamarád Jirka Džorč Černý dycinky tvrdil, že každá cesta pro něj začíná okamžikem, kdy si musí dojít na velkou v přírodě. Tuhle fázi už máme všichni za sebou, a tak nastal čas na fázi druhou - spaní ve stanu. Stany na nás už čekaly v předsunutém základním táboře (5215), luxus jak má bejt. Blbý je, že je tam někde pod námi bejz a Mára v něm viděl na stovku dalších stanů. Trochu se bojíme, kolik bude zítra na výstupu lidu, ale s tím už asi nic neuděláme. Jsme tady a teď a chceme nahoru. Zítra se uvidí. 

Už dlouho se mi nestýskalo tak, jako dnes. Mám před očima naší Vendulku, jak odškrtává každý den naší výpravy ve speciálním malovaném kalendáři od maminky.  Výčitky jsou hrozná věc. Jen co však začnu zoufat nejvíc, situace se obrátí přesně opačným směrem, jako na horské dráze. Do našeho stanu vstoupí kuchař a donese večeři. Z okolních stanů se ozývá zvonkohra cinkajících lezeckých pomůcek a mraky sestoupí z vrcholků hor. To jsou ty momenty, které mám na expedicích nejraději a v tu chvíli vím,  že jsem na správném místě a ve správný čas. Je to taková moje expediční sinusoida - chvíli blaho, chvíli v prdeli. Nastavuju budík na 03.45, ve čtyři se podává snídaně a pak razíme do krpálu. 

Jen co jsme dojedli ovesnou kaši a doplnili do termosek i nalgenek teplou vodu pro výstup, začali jsme se pomalu za svitu čelovek shlukovat uprostřed tábora. Jsem samozřejmě zase poslední, ale pořád ještě včas. Všude mrzne a sníh nádherně křupe pod nohama. K našemu stanu dorazil Tráva a oznámil nám, že pro něj není výstup reálný. Jeho nohy otekly, jakžtakž je narval do největších dostupných bot. Půjde s námi alespoň kousek cesty, ale bude to pro bolest patrně muset brzy otočit. Vyrazili jsme a za deset minut procházíme ještě výše položeným kempem, z kterého vyráží ve stejný čas skupinka, která se zde aklimatizuje pro jejich pokus na Everest. Zaráží nás jejich tempo, které rozhodně není rychlejší, než naše. Spíše naopak. Mají už teď tempo jako na Everestu. No však uvidíme. Honza a já jdeme spíše pomaleji, protože se neustále zastavujeme a točíme a fotíme. Kolem hory jsou krásné mraky a úchvatné výhledy. Poprvé se cvakáme do fixů, kde necháváme ležet turistické hole. Cepín bude v dalším terénu vhodnějším nástrojem. Tedy, alespoň pro mě, neboť mám s sebou cepín lezecký, zahnutý, kratší a pořádně ostrý. 

Přes všechna filmovací zastavení není nakonec naše tempo úplně špatné. Zastavit musíme až těsně před ledovým výšvihem těsně pod vrcholem (na fotce jej najdete ta, kde začíná mrak) - slaňuje proti nám skupinka několika lidí, včetně Máry a Verči. Takový výšvih jsme na aklimatizačním výstupu skutečně nečekali, ale všichni se shodujeme v tom, že je to nejlepší a nejzábavnější místo celé trasy. Poprvé v životě stoupám takovouhle hladkou ledovou plotnou na lezeckém cepínu a neskutečně mě to baví, přestože mi vítr valí tisíce kousků ledu a sněhu do tváře. Kdybych měl teď u sebe cepíny dva, ani bych se nepotřeboval opírat o jumar (blokant). Mačky v ledu perfektně drží a já jsem nadšený. Chtěli jsme tohle místo s Honzou nějak filmově zachytit, ale nebyla šance. Za námi je celá everestová skupina, nad námi naopak čekají další tři lezci na sestup. Baví se mezi s sebou a vesele si vtípkují. “Nazdar sousedi!” pozdravil jsem je s jistou dávkou sebedůvěry, polštinu přeci poznám. Inu, nepoznal. Byli to Kanaďané, kteří se mému omylu od srdce zasmáli. A já s nimi. Chybí mi sotva minuta a jsem na vrcholu! SUMMIT! Lobuche East (6145)! Rychlé gratulace, rychlé společné fotky. Všichni kromě mě, Honzy, Trávy, Miri a našeho mladého průvodce Lakpy vrchol opouští. Začíná dost sněžit, ale my chceme zůstat co nejdéle. Jednak kvůli aklimatizaci a jednak bych rád pořídil shora časosběr, který ihned nastavuji. 

Najednou mě zaráží, že vidím Trávu nahoře. “Co nohy, v pohodě?”, zeptal jsem se parťáka se zájmem. “Ani náhodou, bolest jak čert! Ale nechtěl jsem Vás v tom nechat samotný. Výstup jsem provedl pod růžovou clonou Ibalginu!” zněla překvapivá odpověď, kterou přerušilo až hlášení ve vysílačce. Náš milovaný průvodce Nabaraj, který s námi trpělivě čekal na každém výhledu, to otáčí dolů. Není mu dobře. Je nám to líto, protože to obdobně točil nedávno podobným způsobem s Trávou na Mera Peaku. Ale takovej je už příběh a naše povzbudivá slova v chřaplavém rádiu směr jeho kroků rozhodně neotočí. “Co tu vlastně ještě děláme?”, zeptala se po čase nechápavě, nebo spíš z vesela, Miri, které narostla na hlavě čerstvá sněhová čepice na dobrých pět centimetrů poctivého prašanu. “Točíme tu film přeci!” promluvil dnes asi poprvé Honza a ostentativně vytáhl svůj kilový deštník, aby mohl natočit vrcholovou scénu v chumelenici. 

Těžko dnes povědět, zda rozvinutí deštníku bylo tím momentem, který spustil koloběh následujících událostí. Zda Honza tím železným předmětem narušil rovnováhu ve stratosféře, zneuctil doposud poklidné charisma vrcholu, anebo to byla jen náhoda. Tak jako tak, Honza záhy hlasitě sykl a zahodil deštník na zem. “Ty vole tohle hrozně bolelo, to byla strašná rána!”, rozmluvil se doposud spíše nemluvný Jenda ze Sedmihorek. “A copak Tě prosimtě zabolinkalo čumáčku?”, neodpustil jsem si štiplavou poznámku. “Ty vole! Vopakuju! Já dostal normální elektrickou prdu! A vyplo mi to foťák, kterej mi teď píše chybu systému! Co mám dělat?”, zeptal se mě zoufale. “Kup si konečně Nikona Ty systéme!”, pokračoval jsem s nadsázkou, aby hned na to sykl elektrickou bolestí taky Tráva, ke kterému se přidala i Miri. Všichni tři tam poskakovali v elektrickém náboji a Lakpa a já jsme je nevěřícně pozorovali. Chvíli jsem si myslel, že jde zas o nějakej fórek, ale najednou byl ten elektrický šum slyšet a já dostal ránu do hlavy. Stály mě všechny vlasy, teda to co mi na hlavě zatím zbylo, strašně to svědilo a pojednou mi začala elektrizovat i péřovka. Celý sled událostí netrval ani minutu a my měli jasno. RYCHLE PRYČ! Zjevně jsme se ocitli v nabitém mraku a ten teď rozdává rány jednu za druhou. “Podle mě je to statickej náboj, cepíny a jiný kovový věci by měly bejt v pohodě!” řval jsem na okamžitě sestupující Miri. “A víš to jistě?”, zeptal se mě Tráva. “Ne, vůbec. Ale Miri jede dolů po laně jen tak, že se ho jen drží. Myslel jsem, že třeba použije osmu...” a dostal jsem další elektrošok do zátylku. “Na osmu není čas, musíme to seběhnout!”, ozvala se Miri už z dalšího štandu a my se dali doslova na útěk. Podobnou situaci jsme nacvičovali na K2 před třemi lety a dost mě překvapilo, jak okamžitě jsem si onen grif vybavil. Popadl jsem lano do pravé ruky, obmotal jej na jednu otočku kolem lokte a začal ihned sestupovat. Honza trochu váhal, zdálo se mu to nebezpečný. Váhal tedy asi tak dvě sekundy, protože pak dostal další ránu a s lanem v ruce běžel dolů jako my natotata. Skupinku z Everestu, která opustila vrchol zhruba před půl hodinou, jsme dohnali za pět, možná deset minut. Přestože už výboje bušily do všech lidí pod vrcholem a jištění v ledových blocích vydávala doslova zvuk jako obří transformátor, lezci z Everestu se pomalu cvakali do slaňovacích osem a všechno jim příšerně trvalo. Vycvakli jsme se z fixu a v tom svahu kolem nich prosvištěli jen tak po zadku. Čas je čas a my chtěli být konečně v bezpečí.  Sbíháme dolů prakticky už bez nějakého většího jištění, jen s odsedkou cvaklou v laně. Sestup mimo zónu elektrických výbojů trval i tak rovných nekonečných dvacet minut. 

Když jsme seběhli z nejhoršího pryč, neskutečně mě rozbolela hlava. Ještě na svahu prosím Miri vodu do víčka od termosky, ve které prstem míchám analgetika od Máry a Verči. Nasazuju sluneční brýle, ale i tak raději zavírám oči a soustředím se jen na svůj dech. S rychlým úbytkem adrenalinu se ozývají různé tělesné systémy, které do teď musely mlčet. Není mi dobře, ale dejchám a mám radost, že je to za náma. Uf! “Ty jo, já v tom shonu asi ztratil kulicha!”, posteskl jsem si nahlas, když jsem si na hlavě nasahal jen kapuci. “Máš ho na hlavě prďolo”, odvětil Honza a mě to konečně docvaklo. Vždyť on se mi ten kulich v tom elektrošoku zvětšil o dvě čísla! A skutečně - ani teď, když jsem jej vypral a usušil, se kulich na původní velikost už nezmenšil. “Od teď už mi bude pořád velkej, ach jo.” Rychle jsem si rozpomněl, že podobnou situaci s elektrickým nábojem v přírodě jsem už dvakrát zažil, byť ve výrazně menším, českém měřítku. Poprvé to bylo v roce 1997 kousek od Olešnice v Orlických horách, kde jsem trávil s tátou fotografický víkend na chalupě našich přátel. Byla to ta osudná noc, kdy se spustil dlouho nekončící déšť a naší zemi postihly povodně. V tu noc shořely na chalupě i zhasnuté žárovky. Podruhé jsem pak takový elektrický zážitek utrpěl na Sněžce, asi tak o tři roky později. Chytla nás tam nahoře během středoškolské botanické exkurze bouřka. Tehdy byly dost populární flanelky a všem nám v nich brutálně stály vlasy. Dnešní zážitek byl ale úplně z jiného soudku. Tohle byl totiž úplně jinej rachot. 

“Tak takovejhle úprk z kopce jsem ještě nezažil!”, pronesl jsem k Honzovi v okamžiku, kdy už se tvářilo veškeré nebezpečenství zažehnáno a analgetika začala konečně působit. “A já! Já ho už ani nezažiju”, poznamenal Honza, aby se mi pak večer ve stanu svěřil, že jedno takový himálajský dobrodružství mu za život asi stačí. “Když si vemu, jaký já lezu občas ve skaláku bomby ty jo, kde prostě nesmíš spadnout... kámo, ale nikdy jsem se tam nebál tak, jako dneska tady! To byla dobrá magnetická rezonance!”. “Anebo rovnou cétéčko viď”, odpověděl jsem, aby se hned vzápětí objevili u nás ve stanu kamarádi na pokec. Večer jsme si namleli v předsíňce čerstvou kávu z Etiopie, zkontrolovali všechny foťáky a povidali si o Českém ráji. Honza tam zná tajný cesty na velký masivy, já zase některý převisy a pozůstatky středověkých staveb. “Musíme se tam někdy vypravit společně s dětma!”, zazněl poslední koncezus toho večera. 

AMA DABLAM (6/12): Tak a jsme v bejzu (4580)!

Druhý den po našem vrcholu na Lobuche jsme sestoupili do vesničky Dingboche (4275) nabrat síly, pochutnat si na opravdovém espressu a taky se krapet pokochat místními budhistickými stupami, kterých tu mají více než dost. Bylo hezky a přestože jsme se pohybovali většinu dne ve výšce kolem pěti tisíc, přeběhl jsem to nadšený jen v tříčtvrťákách a se solárním panelem na zádech, aby nepřišla ani kapka slunce nazmar. Večer však přišla smutná zpráva. Náš věčně usměvavý průvodce Nabaraj na tom není dobře. Leží v posteli s horečkou a je jasné, že by se měl vrátit co nejdříve do Káthmándú. Následujícího rána jej tak naložil vrtulník a my vyrazili již bez něj do základního tábora, do bejzu. Nabarajovu roli měli pro dnešní den zastat nosiči, ale jeden z nich se hned ze začátku rozhodl pro zkratku. Namísto zhruba tří set metrů vedoucích k mostu se vydal přeskákat řeku po kamenech a skončil tak po krk ve vodě včetně báglů, které nesl. Z naší skupiny to odnesl Mára. Do bejzu jsme tak raději došli sami a jen co jsme shodili naše batohy před stany, uspořádali jsme amatérský boxerský turnaj. Jo fakt. Nikdo už dnes neví, kterého blbce to napadlo, ale všichni tipují mě. Ring jsme vytyčili turistickými holemi, které jsme vypnuli pomoci cepínů a natáhli mezi nimi naše červená lana. Boxovalo se v péřových rukavicích a přestože výsledek tohoto utkání nebyl příliš transparentní (Tráva mi dost nadržoval), užili jsme si tolik srandy, jako dlouho ne. Hned večer začaly padat kroupy a chumelilo jak o Vánocích. Zalezli jsme do stanů a dopřáli si zaslouženého spánku. 

První den v bejzu byl pak jak z katalogu cestovní kanceláře “Tráva & Didi, na svý si přijdi”. Ráno nám rozjasnilo pár hodin slunka, které jsme dokázali efektivně využít - vyprali jsme si, dobyli solárně většinu powerbanek, kamery i čelovky. S Trávou jsme za sluncem velmi ochotně otáčeli nejen naše lehké přenosné solární panely, ale také ty dva velké, místní, a tak zbyla energie taky na stažení a zálohováni hned tří karet počítačem. Docela mě překvapuje, jak za ty poslední tři roky solární technologie pokročily. Jeden malý panel dokáže za polojasného počasí dobíjet naráz přes 110V baterku do foťáku, bezkontaktně iPhone, čelovku a malou kameru k tomu. Pokud bych tu neměl šanci připojit se k velkým nepřenosným panelům, částečně by za jasného počasí vyřešil nejen můj počítač, ale i dron. Mám z toho radost. Sníh rychle slezl a okolí stanu proschlo. Odpolední bouřka včetně krupobití a s ním spojené mokré prádlo visící na šňůrách mezi stany už nemohlo naši radost z pohody v bejzu pokazit. Postupně se mi ze stanu odstěhoval taky Honza a já tak získal cenný prostor pro zálohování dat, dobíjení a de facto taky pro oblečení a lezecké vybavení. Taková bejzová idylka, a to včetně jídla. Z pohledu pardubáka jsou to de facto až na výjimky de facto takový přílohy s přílohama. Kupodivu jsou to ale všechno enormně dobrý jídla a rozhodně nestrádáme. Naopak! Nejlepší byly pro mě bramborový placky jak od mojí babičky Emilky, který jsem měl dycinky tak rád. Babička mi je dělávala pokaždý, když jsem u ní spal. Je to moc fajn mít takový dětství, o který se může člověk v dospělosti opřít.

Od prvního okamžiku s Trávou tady v Nepálu mě pak nestačí udivovat jeho brutální plzeňská angličtina*. Sám moc na jazyky nejsem, ale to, co tady předvádí, je skvělá zábava. Tráva totiž dokáže ten svůj plzeňské “tutonc” vecpat do všeho. Nepálci, kteří s ním už dlouhé roky spolupracují, už dávno pochopili, že bude pro všechny nejlepší, když se naučí pár slov česky a budou je sami používat. Taková Trávova typická komunikace s Ongchhem byla například tato (pro větší autenticitu Trávova řeč přepsána foneticky):

“Ongchhu! Plýs, jů hef aur ňů džekyt že jo? Ty testing péřovky myslím, dówn jako.”
“Jasně miláčku. I will bring them. You will like them, moc pěkný!”
“Wau wau gůt kolór Onhchhu!”
“Do you like the jackets?”
“No ty vole, sou suuuupr džekyts tuto! Áj sink dys wil bý bik sakces!”

Dokud se baví o barvě nových zkušebních péřovek, dobrý. Ale teď si vemte, že ti dva se takto baví ve vysílačce o dalším postupu na kopci. A že si opravdu rozumí, zatímco Vy nemáte šajn, o čem se spolu vybavovali třeba dvacet minut. Začíná bejt veselo. Těším se nahoru. Těším se na ten boj. Proto jsme tady.

——————

*Tráva je momentálně v údolí Mustangu v západním Nepálu. Sázím na to, že tam má tak blbý připojení, že se nebude moc pár dní bránit :-)

AMA DABLAM (7/12): Den D! Vyrážíme!

Dny tady teď plynou jak přes kopírák. Ráno přes panely nabíjíme co se dá, odpoledne se ztrácíme mezi stany v mlze. Jediným výjimečným dnem byl zelený čtvrtek. Do kempu přišel láma a zahájil Puju, buddhistický obřad za naší bezpečnost na kopci. Dopolední pivko s obřadem spojené rozhodně neublížilo a my druhý den konečně dostali zelenou na výstup. Jak od lámy, tak od počasí. Začal tak ranní běs spojený s balením. Redukce nadbytečného vybavení, čištění karet, dobíjení čelovek. Přes naší aktivní snahu o naprosto minimální váhu má jen můj bágl dvacet kilo. Váhově jsme na tom všichni asi dost podobně a to si nemusíme nést lezecké boty, vážící dobrá čtyři kila pár. Jeden z šerpů se nad námi slitoval a na druhý den nám je slíbil donést do výškového tábora zabalené v jedné z expedičních tašek. Juch!

Vyšli jsme za slunce, ale už za půl hodiny nastal tradiční obrat počasí v mlhu a vítr. Postupně jsme nastoupali do sněžícího a hlavně mrazivého mraku. Viditelnost se srazila v několik málo metrů a raději jsme s Honzou a Honzou drželi pohromadě. “Stejně je to hrozná ptákovina se sem vláčet, Vám teda povím!” zamrmlal Honza pod svoje čím dál tím masivnější vousy. “Je no. Ale pěkná ne?” odpověděl Tráva. Přetáhl jsem si integrovanou pláštěnku přes rukavice, aby mi tolik nemrzly prsty. Když jsme dostali do zhruba 5500 metrů nadmořské výšky, ozvalo se shora hlasité volání: “Didi! Didi!”. Trávu to značně rozhodilo, ani neviděl, kdo to volá. Řvali jsme na sebe s neznámou osobou tam kdesi v mlze dobrých pět minut, abychom pochopili, co se stalo. Miri, totiž Didi, se ztratila! Tráva se snaží vymyslet postup záchranné akce. Nechat tu batoh a jít jí hledat? Najde ho pak ještě? Jít ji hledat s batohem? Rychle padá tma, musíme jednat rychle. Nakonec se ukazuje jako nejlepší řešení stát na místě a řvát. Didi se za několik minut sama ozvala a když se na chvíli mrak otevřel, Tráva zahlédl její siluetu. Jak se později ukázalo, dehydrovaná Miri byla ztracená hodinu a půl. Skoro nepila, aby šetřila vodu na nouzový bivak, s kterým se už postupně smiřovala. Uf. 

Dál jsme stoupali už společně ve třech, až k závěrečnému úseku pod výškovým táborem, který je pro jistotu zajištěn fixním lanem. Úsek se zdá být zprvu spíše takovým veselým traverzem, a tak sedák neoblékám. Už je hodně šero a starý známý šustivý zvuk mojí bundy při každém pohybu prozrazuje teploty pod nulou. Chceme už být nahoře a tak se jen rychle chytám lana a vyrážím. V půlce traverzu jsem však pochopil, do jaké jsem se dostal šlamastyky. Turistické hole v ruce znamenají veliký problém a já rozhodně nestojím dost pevně na to, abych je mohl připnout k batohu. Pořád se držím jednou rukou fixu, druhou pak zarážím bolestivě rukověť hole mezi batoh a moje záda, do tzv. pohotovostní polohy. Druhou hůl vrážím na stejné místo o poznání s větším úsilím, ale nakonec mám obě ruce volné a můžu stoupat dál. Občas mi ujede noha tak, že mám co dělat, abych svůj krátký pád udržel. Ale jde to a chvílemi se mi to dokonce začíná líbit. Pecka! Tedy až do okamžiku, kdy jsem nečekaně uletěl a lano se mi obmotalo kolem zápěstí. Visel jsem tam za obtočenou ruku jako Superman. Ale bylo divný, že se mi to tak nějak pořád líbilo. Udělal jsem krok zpátky, ruku odvázal a  rychle si natočil terén na kameru. Stany jsou už jen pár výškových metrů nad mou hlavou a Onchhung mi vyrazil naproti s čelovkou. Hodinky všech okolo ukazují souhlasně 5840m. Tak tady budeme dneska spát.  Dnes je to skutečně nečekaný Velký Pátek!

Konečně jsem vlezl do stanu! K mému překvapení jsme byli na každý stan jen dva lidi, přidělený mi byl Londýňan Sam, můj dosavadní spolunocležník Honza spí dnes s Márou. Kluci mi nasypali do misky trochu rýže, kterou jsem zhltl se značnou chutí. Převlékl jsem se do suchých ponožek a vlněných spodků. Se Samem jsme zalehli ihned ke spánku, jen chvíli jsme se bavili o ženských a tak. Usínalo se nám krásně a všechno se tvářilo idylicky. Asi tak patnáct minut. Pak jsem se vzbudil strašnou zimou. Celé tělo se třáslo, nechápal jsem, co se děje. Oblékl jsem si tedy na sebe úplně všechno, co jsem s sebou měl, tedy dva merino svetry, teplou mikinu, vlněnou bundu i expediční péřovku. V tom všem jsem se uzavřel do péřového spacáku, aby to jen malinko pomohlo. Nemám horečku? Na nohou jsem měl už troje ponožky, dvoje spodky a kalhoty. Schoulil jsem do klubíčka a tiše drkotal zuby. Co se to děje? Necítím prsty na nohou, ani na rukou. Rychle jsem tedy ještě rozepl spacák a vyštrachal péřové expediční rukavice. Jednu ruku v rukavici jsem si položil ve spacáku pod hlavu, druhou jsem si dal mezi stehna a snažil se usnout. V hlavě mi běží myšlenky o umrznutí, ale něco mi říká, že tady přeci neumrznu. Jsem ve stanu, venku je sotva mínus deset a já jsem tak hodně navlečený. Podaří se mi utěšit a usínám lehkým spánkem asi na dvě hodiny. Hodinu po půlnoci jsem se vzbudil příšerně zpocený a strhal z sebe většinu vrstev, aby mi byla ihned zase ohromná kosa. Takhle se stavy totálního promrznutí a přehřátí střídaly celou noc. Nevyspal jsem se. Nad ránem zazvonil budík na východ slunce. V tomhle stavu bych jej nejraději ignoroval, ale potřebuju na záchod.  Popadl jsem toaleťák, zapl se do péřovky a otevřel stan. Oněměl jsem. Přímo nad mojí hlavou trčel vrchol Ama Dablam! Ještě pod hvězdami! Jsme tak blízko! Úzký profil hory protíná mraky jako obří zub predátora. Pyšný majestát ukazuje náš další směr. Mě je ale hrozně blbě. Začal jsem zvracet, cítil jsem se slabě. Ze stanu vylezl Sam a ptá se mě, zda jsem v pohodě. “Nejsem kámo. Je mi hrozně. Podáš mi sem ale prosím stativ?”, odpověděl jsem překvapenému zápaďákovi. Z posledních sil jsem nastavil časosběr směrem na Amáč. Dokonce jsem zahlédl svit čelovky fixního týmu v druhém výškovém táboře. Je mi tak zle, že si neumím představit, že bych se tam měl za nimi vyškrábat. Ulehám raději zpátky do stanu a dnes poprvé usínám alespoň trochu dobrým spánkem. Ráno je uvnitř vedro a já konečně lezu ven, abych zjistil, jaké jsou další plány. Neumím si představit, že bych v tomhle stavu mohl pokračovat dál. Pokud ale bude počasí na naší straně, pokusím se ostatní přesvědčit k postupu a sám zůstanu ve stanu. Dám se do kupy, jsem přeci velkej kluk! K mému překvapení nejsem sám, kdo se necítí dobře. Miri bolí hlava a nemůže moc jíst. Malátný je taky Honza a ani Sam se nevyspal nejlépe. Výšková nemoc nás všechny překvapila, mysleli jsme si totiž, že už jsme aklimatizovaní více než dobře. “Taky ses nemohl v noci dodejchat?” zeptal se mě Honza, aby se, a de facto i mě, ujistil v tom, že to není dobrý. K výškovému rozdílu více jak 1200 metrů nahlas přisuzuji průběh noci také prudké změně tlaku související se sněhovou frontou, která nás v té výšce zastihla. Ostatní jen tiše přitakávají. Předpověď nevypadá moc dobře. Mára balí batoh a po dohodě s námi vyráží spolu se šerpy do dvojky na vynášku a hlavně na obhlídku terénu. My ostatní buď sestoupíme tak, jak navrhuje Ongchhu, anebo zůstaneme ještě jednu noc. Dál nejdeme, obloha se zatahuje. Ulevilo se mi, ale ne na dlouho. “Teď tu nikdo není, nechceš letět elvéčkem?”, zeptal se mě tráva. Točí se mi hlava, zrovinka jsem uvažoval o dalším zvracení. Rozhlédnu se okolo, a musím uznat, že má ten kluk recht. Je tu hezky a jsme tu sami. Zvedající se oblaka dodají videu i fotkám na dramatičnosti. Vybírám rychle nejteplejší baterii a startuju z ruky. Honza mi děla spottera a sleduje dron. Já zalezl do stanu, abych něco viděl na displeji telefonu, a abych si mohl sednout. Je to nádherný. Lítám jak umím, občas nechávám drona jen tak viset ve vzduchu a zavírám oči, aby se mi udělalo lépe. Po dvanácti minutách ve vzduchu, které mi utekly jako by šlo o pár sekund, jsem přistál do ruky. Zalezl jsem hned do stanu a zavřel oči. Jen jsem dýchal a snažil se uklidnit. Asi jsem usnul. Trávu celý den tíží tíha rozhodnutí dalšího postupu. Nerozhoduje se jen za sebe, ale za celý tým. Zoufale hledí na černý displej satelitního telefonu a čeká na co nejpřesnější předpověď počasí vypracovanou z pěti různých modelů a semknutou do 165 znaků jedné SMSky. Zůstáváme v táboře o poznání déle, než jsme původně zamýšleli, a to až do pozdního odpoledne. Marek se tak mezitím vrátil ze dvojky a ke svému překvapení nás ještě našel v jedničce. Každopádně byl úplně vyndanej. “Musíš věřit jumaru. Nesmí se vycvaknout. Odsedka a pád. Strašný. Jsem na kaši.” vypadávají útržkovitá svědectví z úst člověka, který je z nás fyzicky vybaven jednoznačně nejlépe. Odpoledne jsme nakonec všichni sešli do bejzu strašně se přežrali. Už zase mi bylo dobře. Už už jsme se chystali ke spánku, když nás zastihla velmi smutná zpráva. V kanadských horách prý zahynul v lavině slavný horolezec David Lama, i s celým jeho týmem. Jeho počiny jsme tady všichni obdivně sledovali dlouhé roky. Tráva mlčky nalévá nepálský rum všem ve stanu. Připíjíme smutně na jeho památku a odebíráme se do mdlob tepla spacáků. Čeká nás několik dní čekání. Vyrazíme ještě za hnusna, abychom nahoře stihli slušné počasí? Nenasněží nám tam příliš?

AMA DABLAM (8/12): Čekání. 

Miluju jejich úsměvy. I ty zákeřný, lumpácký, kdy je jasný, že mi nachystaly nějaký naschvál a čekají, až se nechám napálit. Miluju jejich hry, i ty co mě tolik nebaví. A miluju jejich objetí, která mi tady teď tolik chybí. Miluju, když s k nám vlezou pod peřinu, kde najdou bezpečí. Teď bych si k nim nejraději vlezl sám. Jen na jednu noc. Ale nejde to. Jsem pět tisíc kilometrů daleko a o více jak čtyři a půl kilometru výš. Mám co jsem chtěl a musím v sobě najít způsob, jak na ně tolik nemyslet. Ach ty děti!

Jsme zpátky v bejzu už třetí den. Spánek je prima, jídlo ještě lepší. Už zase vstávám ráno v noci i brzy ráno, abych nafotil všechny ty krásný kopce kolem. Dokonce jsme s Honzou ráno polítali elvéčkem kolem bejzu, ale prej jsme byli slyšet. Poslední zprávy jsou takový, že nahoru vyrazíme až za čtyři dny a tak přemýšlím, že zítra vyrazím sám nahoru znovu do prvního tábora. Jedna noc navíc mi může pomoci, až přijde finální útok. Kromě počasí přišly taky zprávy od fixního týmu. Vršek Amáčku, jak naší královně Himálaje přezdíváme, je pod ledem. Nahoru zatím nikdo nevyšel a mě tak vůbec nemusí být líto, že mi bylo nahoře tak zle. Tak prima. 

Pobyt v bejzu je pro mě ale kupodivu den ode dne složitější. Na vině nejsou ani ponorková nemoc, nebo zažité stereotypy, nýbrž počasí. Slunce vídáme zpravidla pouze z rána a to jen na několik málo hodin, během kterých zdaleka nedokážeme nabít vše, co bychom potřebovali. Plánované čtení a komentování  bakalářky mého studenta komplikuje fakt, že MS Office po dvou týdnech mého offline života seznal, že jsem svou služební licenci asi ukradl a dožaduje se připojení k internetu. Tady… Když se po několika dnech na internet opravdu dostanu, zjišťuju, že ten mnou nenáviděný Microsoft není jediný, komu tak chybím. Facebook mi naposílal desítky mejlů o tom, že moji kamarádi komentují statuty mých kamarádů a vyžaduje po mě dvojí ověření ke správě mojí stránky skrz SMSky na českou SIMku. Google se zase dožaduje doplnění mých osobních údajů o potvrzení, zda se ze mě stal Nepálec. “Seš Google, tak si to vygoogli debile!”, dochází mi trpělivost. Stovky dalších zbytečných mejlů mažu plynulým pohybem po touchpadu. Kdybych tak alespoň mohl nabíjet notebook tak, že bych pracoval průběžně na fotkách! To je teď ale naprostá utopie. Teploty padají krátce po poledni k nule a iPad, jehož stav baterie byl ještě dopoledne na sedmdesáti procentech, vítá můj obličej zrcátkem v podobě černého displeje. Jsme tu zkrátka offline, zmrzlí a bez elektrické energie. Kdyby mělo alespoň smysl si přeprat, bylo by to fajn. 

Tohle odloučení od práce i společnosti má však své výhody. Dnes ráno jsem si například sedl před stan na židličku, kterou jsem otočil naproti vycházejícímu slunci. Do uší jsem si vrazil bezdrátová sluchátka a se zavřenýma očima jsem se zaposlouchal do hudby, kterou jsem si před cestou stáhl do telefonu. Slunce vnímám skrz zavřená víčka jako příchozí energii do zmrzlého těla. Přemýšlím, kdy v posledních letech jsem měl na takový relax čas. Nikdy. Přestože mi můj uspěchaný a neustále nadupaný život začíná chybět čím dál tím víc, nacházím alespoň okamžiky, kdy můžu jen tak ležet ve spacáku a vzpomínat nejen na svou rodinu, ale taky na svoje dětství a lidi, kteří už tu nejsou. Odhalovat krásu pomíjivých okamžiků života, které zůstávají jinak zapomenuty pod clonou pracovního nasazení a zaručeně důležitějších věcí. 

Občas si říkám, jaké by to bylo se jeden den namísto v bejzu probudit doma. Byl bych s holkama celej den, řádili bychom v parcích, anebo vyrazili na vejlet. Večer bych zase usnul doma, ve svý posteli, abych se mohl probudit zpátky v bejzu. Ale asi je dobře, že to tak nejde. Však, pokud dobře počítám, už za čtrnáct dní budu doma. Ať už s úspěšným výstupem či bez něj, budu zase vejrat na pitnou vodu z kohoutku, elektrické zásuvky a ostatní vymoženosti našeho pardubického bytu. Už zase budu roztáčet kolotoč událostí a nebudu mít čas na přemítáni a prosté civění na nebe. A už zas budu určitě plánovat další dobrodružství, kde mi tohle všechno bude chybět. Asi jsem fakt pošuk. 

Odpoledne přišel do tábora Tobias. Ten Tobias, který se celý přetočil při cvičném slaňování na šutru. Tenhle Tobias byl dnes v druhém výškovém táboře a dorazil tam o hodinu rychleji, než náš nabušenej Mára před pár dny. Podmínky jsou na tomhle kopci opravdu všechno. Je to ale dobrá zpráva - pokud zvládl Yellow Tower on, máme šanci i my. Tím však výčet dobrých zpráv pro dnešek končí. Do bejzu se vrátil Subin, majitel agentury. Má v telefonu aktuální předpověď a nechává jej kolovat se slovy: “Mám jen jedno procento baterky, ale na tohle se stejně nechcete dívat dlouho.” Měl pravdu. V přištím týdnu je tam jen jediný den s menším sněžením. Jsme zdrcení. Naše šance na vrchol jsou teď velmi malé. Máme posledních deset dní, co můžeme setrvat v bejzu, jsme tu už skoro týden. Vrcholová čast Ama Dablam navíc stále není dofixována, je to tam pořád samý modrý led. Venku je hnusně a nenastavuju si žádnýho budíka. Je fakt ošklivo. Jdeme spát. 

——————
Pro případ že byste ještě neviděli středeční díl o mý cestě do bejzu Ama Dablam na Mall.TV, link je tu:
https://www.mall.tv/ze-zivota-fotografa/prvni-uchvatne-zabery-a-fotografie-z-nepalu

Moje kniha: http://lp.firstclass.cz/fotograf.html

AMA DABLAM (9/12): Ráno

Deux ex machina! Nikdy by mě nenapadlo, že se mi bude tohle latinský rčení naučený na gymplu někdy v životě hodit. Ráno se však “Bůh ze stroje” zjevil přímo nad našimi hlavami. Ama na nás k překvapení všech svítila plnou palbou, jen kousek nad jejím vrcholem korunovalo slunce a jeho nádherné haló, tedy rozklad slunečních paprsků skrz ledové krystalky v atmosféře. Solární panely všech přítomných dobíjely úplně všechno a my jen nevěřícně hleděli vzhůru. Takovýhle počasí! Vždyť nesněží! Předpověď se úplně sekla. Diskutujeme a mudrujeme celé dopoledne. Pokud se do večera předpovědi ještě nějak dramaticky nezmění, vyrazíme zítra na druhý pokus!

Co všechno si ale vezmu s sebou? V hlavě mi to šrotuje jak právě teď u nás na kuchyňské lince v mixéru. Za každou cenu se chci vyhnout opakování té příšerné noci v prvním výškovém táboře! Potřebuju nutně zpomalit tempo během výstupu, přijít tam včas a s lehkým batohem, odpočinutý na další cestu. Svému plánu jsem tak podřídil nejen průběh noci strávený klidným spánkem, přestože nebi vládly hvězdy, ale taky předvečer výstupu a konečně i samotné balení. Úspora váhy za každou cenu! Tři objektivy jsem zminimalizoval na jeden. ANO, JEDEN JEDINÝ OBJEKTIV! To se mi nestalo už tolik let… volba padla na nový 14-30 S nasazený na Z7. Po zralé úvaze balím do Zetka nakonec jen tři rezervní baterie, nechávám dole stativ. Rve mi to srdce, ale není pro něj teď místo. Pro video s sebou vezmu GoPro 7, které na mě čeká už ve stanu v C1 a pak samozřejmě DJI Osmo Pocket, které ponesu v bederním pásu. Nahoru bez dronu jít nemůžu, to je jasný. Beru k němu všechny tři baterky, ale jednu nechám v C1, druhou v C2 a třetí si nechám pro summit. Já chci nahoru, je to teď můj jediný cíl a na ten se musím soustředit. Tramtadá - to je všechno! Tedy, přibalím si samozřejmě ještě takové ty nutnosti jako spacák, pět párů různých rukavic, dvoje ponožky, termosku, dva kulichy a asi tři kilogramy jištění. I ten Míra Šmíd v roce 1986, který lezl mnohem těžší cestou a ještě k tomu sólo prvovýstup nahoru, měl více fotografické techniky, než mám teď já. Ale to byl jinej machr a já se s ním nechci měřit. Já jsem každopádně ready. Těším se na to!

AMA DABLAM (10/12): Nadešel konečně čas ukázat, co v nás je

Ráno je krásně. Obloha je jasná, Amáček kyne na pozdrav. Batohy máme předpřipravené už z večera a hned po snídani nabíráme směr první výškový tábor. Pečlivě si dávkuji jídlo nabalené na oběd a co hodinu si dělám chvilku na napití. Co hodina, to dva až tři decilitry vody. Víc už by byla váha navíc, méně by ohrozilo moji aklimatizaci. Jdu si od začátku svým tempem a tak strávím nakonec sám se svými myšlenkami dobrých pět hodin. Úplně jsem zapomněl, jak dobrý a produktivní takový čas může být. Do výškového tábora jsem dorazil o tři minuty později, než byl můj cíl. Jsem spokojený. Co teď? Nepodívám se ještě o kousek výš, na hradbu kamenů nad táborem? Co kdyby tam byl pěkný výhled? A tak jsem si nabalil foťák do kapsy péřovky, abych měl obě ruce volné a mohl se tam vyhoupnout. Popolezl jsem výš, a ještě výš, až jsem se objevil na samé hraně tyčící se dobře kilometr nad údolím. Byla to naprostá nádhera! Výhled jako z pohádky! Troufám si tvrdit, že je to jeden z nejhezčích západů slunce, jaké jsem za život prožil. Taky tady trávím nakonec rovné tři hodiny, s minimem vody. Ale nádhera! Oči mi těkají ze strany na stranu. Kdybych já tady tak měl jen ten svůj stativ a druhej foťák na časosběr! Jenomže to bych nebyl takhle v pohodě. Prostě ho s sebou nemám. A dron? Tráva varuje, že je v kempu jinej šerpa s klientem, povolení k vzletu nedostávám. Nevadí. Cvakám jak o život a těším se ze života. Tohle jsou přesně ty momenty, pro kterém jsem do Nepálu odletěl! I kdybychom nevylezli nahoru, už teď se nevracím s prázdnou. Jsem v rauši.

Když už je slunce opravdu za horizontem a teploty hodně pod nulou, stahují mě kluci do stanu. Povečeřeli jsme pár pečených brambor se solí, které jsme si donesli z bejzu. Do toho ještě trochu rýže, a hlavně hodně vody. Tlačíme do sebe násilím každý alespoň litr rovnou a druhý na noc do spacáku. Do rána musí být dopito jinak hrozí zase ta pitomá výškovka. Zalehli jsme rychle, přesto byl náš stan stojící na samém kraji skal posledním rozsvíceným. Usnuli jsme rychle, přestože jsme se tam mačkali ve třech. Ale ne na dlouho. Za hodinu jsme potřebovali všichni čůrat. Honza a já jsme se gentlemansky vystřídali na malé plošince před stanem, Mára to svedl jako dycinky po svém. Do flašky. 

Zhruba ve dvě hodiny ráno mě vzbudila potřeba znova. Trochu mě bolela hlava a tak jsem byl rád, že jsem vzhůru. Mohl jsem totiž provést stará známá dechová cvičení s trochou hyperventilace, coby známý způsob boje s bolestí hlavy spojené s nedostatkem kyslíku. Zabralo to. A jak jsem tam tak stál v noci před stanem a dýchal, nestačil jsem se divit. Ubývající měsíc nádherně nasvětloval vršek Ama Dablam! Kolem byla hromada hvězd! Zpropadeně, můj stativ, tolik by se mi teď hodil! Vlítl jsem do stanu a vyndal rychle Ztko s širokáčem, co by jediný nástroj pro takové noční focení. Hopsal jsem tam po kamenech jen ve vlněných spodkách a ostřil na hvězdy i na kopec. Střídal jsem kámen po kameni, pořád jsem nenacházel žádný dostatečně rovný a dobře orientovaný. Kdybych si já blbec sbalil alespoň svůj malý Gorillapod, tolik bych si teď ušetřil práce! Po půl hodině, kdy mi už začínala být zima, jsem konečně vhodný kámen našel. Vystřídal jsem několik různých nastavení a po hodině nečekaného focení zaplul zpátky do vychladlého spacáku. Usnul jsem tvrdě. Dokonce tak tvrdě, že jsem zaspal rovnou tři drobná zemětřesení. Uf! Nevím, co bych dělal, kdybych je pocítil na tomhle místě. Naštěstí jsme je zaspali všichni a ráno jsme se probudili plní síly pokračovat dál, směrem k tomu špičatému cíli před námi. Krátké spojení vysílačkou s bejzem prozrazuje, že jsme letos osmá expedice mířící k vrcholu Ama Dablam. Většina jich šla klasicky s pomocí fixních lan, pár to zkusilo takříkajíc alpsky. Vrcholu však nedosáhl nikdo. Sázíme na naše skvělé šerpy a hlavně na Marka, že to prošlápnou. Ale to už předbíhám moc daleko, dnes je cíl jednodušší. Druhý výškový tábor! Sbalili jsme bágly, dnes jsou stále ještě těžké, protože si neseme všechno jídlo i spaní s sebou. Můj váží dobrých dvacet kil, což je dost na to, abych jej proklínal už po prvních metrech. Vyrážíme. První jsme Mára a já. Mára se mi ale ztrácí brzy, leze volně a takřka nikde se nejistí. Tu a tam ale jeho světle žlutá bunda vykoukne a já si udělám představu, jak daleko od sebe můžeme asi být. Mě trochu zdržuje jištění, ale volně tohle s báglem rozhodně nepolezu. A i kdybych lezl, tak rychlý jako on bych rozhodně nebyl. Je to fakt hovado. 

Několikrát jsem mu v duši vyčítal, že na mě nikde nepočkal. Ale pokaždé si sám sobě vysvětluji, že proto není důvod. Kdyby se mi něco stalo, jdou všichni za mnou a určitě by mi pomohli. A kdybych někde naopak potřeboval pomoci s výstupem, určitě by na mě nezapomněl. Po hodině se ukázalo, že tahle moje úvaha nebyla vůbec špatně. Mára na mě už přes půl hodiny čeká na vrcholu Yellow Tower, protože tuší, že ocením jeho pomoc. Jak já mu jsem teď vděčný! Hází mi druhé lano, abych se do něj navázal, bude mě shora dobírat. Kdyby se teď stalo cokoliv, budu v bezpečí Markovi náruče o dobrých třicet metrů výše nade mnou. Expozice na Yellow Tower byla doslova brutální. Když jsem se konečně pokusil nastoupit na trasu, obří a hlavně pro mě nezvyklá výšková bota mi uklouzla. Následovala sedmimetrová houpačka s více jak dvaceti metry stoupání jen na jumaru. Mám od dětství expozici rád, ale teď byl pode mnou dobrý kilometr volného pádu. Nic takového jsem ještě nezažil. Co pohyb, to spousta vdechů a výdechů. Jsme v šesti tisících, tady se zadejchá každej horal, natož pardubák. Boty mi kloužou z každého druhého stupu a když vidím tu propast pod sebou, tlačí se mi dopředu spousty myšlenek. Tou hlavní asi je, že tohle opravdu není místo, kam patří táta od dvou malejch dětí. Všechny tyhle výčitky ale rychle potlačuje potřeba být už nahoře. Zabral jsem co se dalo a noha zase ujela. Vrazil jsem bokem batohu do skály. Náraz doslova vymrštil z boční kapsy batohu moji milovanou termosku. Co ta se mnou prožila! Jen jsem mlčky sledoval její kilometrový pád a pak pokračoval v přítazích nahoru. Už jen pár metrů!

Druhý výškový tábor se od toho prvního dost liší. Je totiž ještě horší. Plácky pro stany rozhodně nestačí pro celou jejich plochu, jsou strmé a kamenité. Nic lepšího ale široko daleko není. Odpoledne jsem raději chvilku prospal schoulený do klubíčka a opřený o batoh. Zalezl jsem si do teplého spacáku, který neustále klouzal dolů. Jen pár centimetrů od mých nohou padá dolů hluboká propast, ale snažím se na to nemyslet. Mára říkal, že stan jako celek spadnout nemůže a že nás udrží. Docela na mě tyhle hlášky zabíraj a tak jen měním polohu zipu spacáku podle toho, jestli si prorazí skrz mlhu cestu sluneční paprsky, anebo jestli jen sněží. Po dvou hodinách lelkování a spaní je mi to už blbý trčet v teple spacáku a vylejzám ven. Tu a tam se výhled otevře, ale rozhodně ne tak, jako včera. Hřeju si baterku do drona v kase a kdyby alespoň na chvilku přestalo padat, asi bych se na zemi neudržel. Počasí ale start rozhodně neumožnilo a já se tak po pár hodinách venku opět vrátil do stanu. Uvařil jsem rychle rýži s tuňákem, pytlíček od ní ale schovávám pečlivě do rohu stanu. Ráno si do něj udělám ovesnou kaši. Nebude asi nejlepší v mém životě, ale bude to teplo do žaludku před výstupem. Chvilku si s Markem ještě vyprávíme o tom, jak vezmu svoji rodinu k němu do Nového Jičína a půjdeme společně na Lysou horu. Co tam ale budeme dělat, už ani jeden nevíme. Usnuli jsme. Už z pár hodin nastane okamžik, kvůli kterému jsme všechno tohle podnikali. Pokus o výstup!

——————

S Honzou stále ještě pečlivě pracujeme na zítřejším dílu našeho seriálu na Mall.TV, kde tohle všechno uvidíte v hejbacích obrázcích. Bude to značně výpravná epizoda! :-) https://www.mall.tv/ze-zivota-fotografa

Zmínko o seriálu i knize na NikonBlogu od Petra Lindnera: https://nikonblog.cz/petr-jan-juracka-ze-zivota-fotografa-na-mall-tv-knihu-nevyjimaje/

AMA DABLAM (11/12): Summit day!

Hluboký spánek přerušil až nepříjemný budík o jedné hodině ráno. Mára rychle obléká jednu vrstvu za druhou, tlačí do sebe energetickej gel a já mu vařím vodu na výstup.  Stan jsme si přes noc příliš nevyhřáli, je v něm hluboko pod nulou. Přesně ve dvě hodiny opouští Mára náš dočasný příbytek a jde za šerpy, aby společně vyrazili napřed. Čeká na ně čtvrt hodiny, ale když vidí, že se pořád nemají k odchodu, vynadá jim a nastupuje do cesty sám. Však jej mohou zkusit chytit. O hodinu a půl později lezu ze stanu dle plánu já. Márovo světlo čelovky zářilo vysoko nad kuloárem a mířilo ku slavnému obřímu seraku nad našimi hlavami. Zbývající dvě světla šerpů jsou dvě stě metrů pod ním, a rozhodně jej nemohou brzy dohnat, zda-li vůbec. Na svoje lezecké partnery nakonec čekám ještě hodinu. Trochu se na ně zlobím, mohl jsem ještě spát. Ale co už, vyrážíme tedy o hodinu později, než byl náš plán, pořád bychom měli mít rezervu. Neplánovaným čekáním se však před nás ale dostal i zbytek zahraničních lezců s jejich šerpy. Z původních čtyř už zbyli jen dva - němec Tobias a čilská dívenka Georgette. Londýňan Sam odpadl pro infekci, australanka Stephie se vybála už v C1. Tobias to nakonec dnes také ráno otáčí dolů, a to asi dvacet minut po nástupu do fixu. Je unavený a dnešní start je nad jeho aktuální možnosti. Zbývá však Georgette, jejíž tempo je o poznání pomalejší, než naše. Hlavně že jsme včera plánovali, jak musíme vyrazit před nimi! Nyní čekáme dlouhé desítky minut před každým těžším místem a promrzají mi prsty na rukou i nohou. Čekám na první možnosti jak jí bezpečně předejít. Po necelé hodince jsme se konečně dostali do dlouhého kuloáru a já netrpělivě nastupuji na cestu krátce po ní. Jaká chyba! Ledová tříšť a pak i celé kusy ledu létaly jako projektily kolem mojí hlavy. Přestože slunko ještě dlouho nemohlo zasáhnout naší stěnu, nasadil jsem si sluneční brýle, abych předešel zranění očí. Sklápím hlavu s každým přívalem ledové smrště a stoupám pomalu. Naštěstí se asi po dvaceti minutách cesta ubrala do strany a já mohl lézt rychleji, až k asi sedmimetrovému traverzu. Těch pár metrů musí člověk projít po zhruba dvaceticentimetrové zasněžené římse, pod nohami je v tu chvíli dobrých pět set metrů asi osmdesátistupňového svahu. Slovy pískových lezců je to “takovej vzdušnější úsek”. Ještě před traverzem rychle sundávám batoh ze zad a cvakám jej do lana, aby mi nemohl spadnout do propasti. Vyndávám náhradní baterii do GoPro a k mému překvapení, je zcela prázdná. Vždyť jsem ji před třemi dny plně nabil a pro tento účel uložil dostanu! Nevadí. Mám přeci ještě další, úplně novou a také úplně nabitou v záloze. Jenomže i ona vydrží pouhých dvacet, možná třicet sekund záznamu a GoPro se vypíná. Jsem naštvaný! Tyhle baterie zjevně nesmí přemrznout. Používám GoPro od jeho druhé řady už sedm let a ještě jsem nikdy takovou zkušenost nezaznamenal. No nic. Můj výstup z hlavy zaznamenaný nebude, teď už s tím nic neprovedu. Cvakám alespoň pár snímků foťákem a nabírám proti Georgette značné zpoždění. To mi ale vůbec nevadí, ani jako náskok na Trávu, který leze za mnou. Miri jsme dnes museli nechat v C2, zablokovala se jí záda. Půjdu teď nějakou chvíli sám. 

Nahoru jsem nespěchal. Nebylo proč. Užíval jsem si každý výhled do údolí a po čase i slunce, když si našlo ke mě cestu. Zhruba tak po hodině jsem došel na údajně nejtěžší místo výstupu, tzv. Muschroom Ridge. Musel jsem smát nahlas! Všechno, co jsme doposud lezli, pro mě bylo těžší, než tohle. Tohle je pro fotografa totiž úsek za odměnu! Úzký hřebínek, na který se nevejdou nohy vedle sebe a musím se tak opatrně našlapovat nohou před nohu, má extrémní expozici. Doleva i doprava padá kilometrová propast. Nádhera! Jsem asi krapet úchyl, ale mě se výhledy líbí. Tady mi navíc na rozdíl od mnohých českých vyhlídek nepřekážejí žádné stromy ani zábradlí a můžu fotit, jak je libo. Uprostřed hřebínku mi bylo hrozně líto, že z tohoto úseku nemám žádnou památku z GoPra. A tak sundávám batoh a vyndávám dron. Na kalibraci kompasu dnes kašlu, tady bych se s ním neotočil. Startuju z ruky a užívám si pohledy. Ovládáni telefonu mi v rukavicích dnes moc nejde a tak je sundávám, na tu chvilku se to přeci nepodělá. Taky mě v klidu došel Tráva a budu mít od teď zase prima parťáka na zbytek dne. Přistál jsem drona do ruky a pustil na prvním možném úseku Trávu  před sebe. Čeká nás totiž lezení v ledu, musíme nastoupat na serak před námi. Třeba od něj pochytím trochu té techniky. 

A tak jsme za chvilku lezli na tu obří ledovou homoli, kdy se jediným pojítkem mezi laskavým bytím a jistou smrtí vinula tenká červená nitka sedmimilimetrového fixního lana. Buď mu věř, anebo táhni tam, odkud jsi přišel. Honza stoupal celkem elegantně nahoru, já to rval spíš na sílu. Tak jako tak, ledové království to bylo doslova úchvatné. Kus ledu, na který jsme se sápali, byl o mnoho větší, než nás čtyřpatrový dům v Pardubicích. Byl krásnej a hrozivej zároveň. Finální výšvih byl pak doslova třešinkou na zamrzlém dortu - zashybovat si na ledové hrazdě v 6300 metrech nad mořem a s batohem na zádech, to si člověk nedá každý den. Zničehonic jsme se ocitli na vrcholu obřího ledu, kde bylo místa možná pro dvě helikoptéry. Mnohatunový slavný serak se pnul přímo nad moji hlavou. Stál jsem pod ním jako mravenec čekajíci dopad tvrdé podrážky lidské obuvy. “Hlavně se teď neurvi!”, pronesl jsem vůči němu nahlas. “Upřímně, nemít tolik zkušeností, takhle vysoko bych se nedostal. Nemám tady se svojí aktuální fyzičkou co dělat dneska.”, svěřil se mi dyšně Honza, s kterým jsem se vzápětí dohodl, že mě spustí na laně nad obří ledovou trhlinu, abych ji mohl vyfotit. A taky na druhou stranu, prohlédnout si trochu slavnou Šmídovu cestu. Trdlovali jsme tam pár minut a konečně se nám povedlo navázat rádiové spojení jednak s Márou nahoře, a jednak s Ongchuem ve dvojce. Mára chce nahoru, ale vůbec neví kudy. “Jako nalezl jsem tady kluci do strašnýho marastu.  Vůbec nevím, co s tím, mezi ledem a skálou je tak třímetrová trhlina. Asi to vodtává nějak a strašně se to tady sype. Fakt nevím, co teď!”, zněl Márovo vyděšený hlas. “Točte to dolů!”, jdou na Vás už mraky!”, nepřidal nám Ongchhu. Rozvaha trvala několik minut, nebylo to snadné rozhodnutí. Urazili jsme 7587 km letadlem, 131 km autem a více jak 70 km pěšky... a těch posledních 200 metrů to nepůjde? Ale jít nahoru a riskovat kejhák nechceme nikdo. Točíme to. Tohle by nedopadlo dobře. A šerpové si konečně oddychli, snaží se dostat Máru dolů už dvě hodiny. Za chvilku je tu s námi “dole” Mára, kterému sestup těch několika set výškových metrů v takřka kolmém svahu trval sotva pár minut: “Nalezl jsem tam do největších sraček v životě. Tohle už bylo fakt moc kluci! Jako šel bych ještě vejš, dost možná až nahoru, ale s nějakým fakt dobrým jištěním. Takhle na mě ti kluci šerpský jen koukali a báli se nebo co. To prostě nešlo!”  

Ještě fotka. Ještě cvak. Ještě chvilka a jeden let dronem. To, co mi před třemi lety stačilo na světový rekord, je dnes nic.  Dron tu poletuje jako by se nechumelilo. Přistávám, dopíjím poslední zbytek vody a balím batoh. Poslední pohled nahoru. Máváme a jdeme dolů. Sestup je náročný. Neustále se mi pletou fixní lana, z nichž mnohá zde visí jistě mnoho let. Jsou tu tak nějak ledabyle propletené a někdy si nejsem jist, kterému mám svoje bytí svěřit. Kolikrát jsem se do nich ale celý zamotal! Tolikrát se do nich moje mačky zakously a nechtěly pustit! Nenáviděl jsem je a miloval zároveň. Zbytek sestupu jsem se zabýval myšlenkou, kolik zásahů ostrých maček takové průměrné nepálské lano může vydržet a došel jsem k závěru, že to jistě ještě chvíli dají.

Občas, když mi svah nepřijde úplně nesmyslnej, sundám ze zad batoh a hodím si jej do karabiny ve štandu, aby mi neuletěl. Je to vzácnej okamžik, kdy můžu zkusit vyndat hodně opatrně to svoje milovaný zetko a trochu pofotit kolem. Anebo vyměnit baterky v GoPro, což je ale po každý naprosto marný. Je zkrátka mrtvý. Nechce se mi se loučit, byl jsem připravený se bít o vrchol. Zároveň mám radost, že jdeme dolů všichni v dobrém stavu. Jen Georgette má drobné omrzliny na nohou a jak se později ukázalo, já na rukou. Ale to je drobnost, kterou vyřeší pár dní tepla. Možná tak dva týdny. 

“Tohle trampský žití, to není nic pro mě! Od teď snídám už jenom v pekárnách hele. Prostě klasika: denní tisk a croissant! Anebo jablíčko z vlastní zahrádky. Studenou sedmihorskou vodu! Chápeš?”, přivítal mě Honza v bejzu. Kdyby měl na zadku ocas, vrtěl by s ním jak malý štěně. Takovou měl teď radost! Končíme. Balíme. “Jdu si dát sprchu asi…”, povídám unavený Honzovi, aby mi bleskurychle odvětil: “Říkal si pivko?”

AMA DABLAM (12/12): Poslední polívka a jde se dom

Základní tábor je de facto taková obdoba dětskýho letního tábora. Jen s tím rozdílem, že dětem ve stanech už bylo osmnáct a mají péřové spacáky. Děláme si různé naschvály se solí při jídle, natáčíme se tajně ve sprše a večer se hrají karty o to či ono. Jen flašku už si zahrát nestihneme, náš tábor zítra končí. Nepřijedou si pro nás ale maminky ani tatínkové, musíme sejít do Lukly pěšky. V plánu to máme urazit za dva delší dny s přespáním v Namche Bazar, kde koupíme nějaký první dárečky dětem, ženám a maminkám. A co je hlavní, taky zaplujeme do údajně nejvýš položenýho irskýho baru. Když jsme si s Honzou objednali už třetí pivko a zabořili se do gauče, tak nějak to z nás všechno spadlo. “Kámo, vejlet to nebyl špatnej, to ne. Ale nejlepší to je teď tady! Ta naše civilizace ty vole!” zasnil se Jeníček, a usilovně přitom hleděl na orosený lahváč Guinnesse v ruce. “Můžu Vás poprosit o heslo na wifi?”, zeptal jsem se barmana. “Vyser si voko”, zněla odpověď. “Ale no tak, kámo já chtěl jen heslo na wifku, nemusíš bejt hned tak hrubej…”, bránil jsem se. “Vždyť jo brácho”, a zařval barman hlasitě na celej bar: “Vyser si voko! A napiš to s velkýma “V””.  Jo, je to fakt irskej bar. Když jsme měli v sobě piv pět, bar se zavíral. Vyzval jsem barmana ještě v hru biliáru. Byl to na nás pohled! Nebyli jsme schopní se ani jeden trefit koulemi tam, kam jsme potřebovali. Já byl totálně nalitej, on nešikovnej. Nakonec došlo na placení a Honza mě laskavě poprosil, zda by se na placení nemohl vzdálit ven. Moc jsem tomu nerozuměl, ale co taky, stejně jsem ho chtěl pozvat a vyndal jsem padesátieurovku od maminky, kterou mi vtiskla do dlaně před cestou se slovy “To máš na limonádu!”. Honzu jsem našel venku před barem bilýho jak stěnu. “Asi jsem si ten hašiš z Káthmándú neměl teď na záchodě šlehnout, ale přišlo mi to jako dobrej nápad viď.”. Řechtal jsem se mu na celý kolo, jak byl nešťastnej. Vyrazili jsme společně do hotelu, kde nás ale zastavila petlice. Hotel byl celý uzamčený a zhasnutý. Svítilo se jen v přízemí, v jednom pokoji, kde zrovna souložil japonský pár. “Inu, šukání prima, ale přece tady nezmzneme!”, shodli jsme se s Honzou a začali bušit na jejich okno. Zprvu opatrně, postupně jsme však přitvrdili, jelikož nás ignorovali. “Buš teď chvilku sám jo? Já si zase asi odplivnu”, pravil opět bílej Honza a já konečně donutil po všech stránkách asijského hocha obléci frcovní trenýrky a otevřít petlici. Konečně! Vždyť to trvalo dobře deset minut. Jak se ale ukázalo, petlice hotelových dveří není naší hlavní překážkou. Zamčené jsou totiž také dveře do druhého patra, kde se nacházely naše útulné postýlky. Začalo bušení číslo dvě a po dalších dvaceti minutách jsem dostal ze spacáku nějakého šerpu, co spal v kuchyni. Smáli jsme se tomu na chodbě tak, že náš příchod nikdo z okolních pokojů nemohl u snídaně vynechat jako hlavní konverzační téma. Zkrátka, dva rošťáci se vrací domů. 

Kontrola zavazadel při odletu z království hor v Lukle byla mnohem příjemnější, než cestou sem. Ten chlápek, kterému k práci chybí rentgen, ochmatal nejdřív mě a hned na to můj batoh. A protože z batohu nevyčuhovala viditelná hlaveň samopalu, pustil mě dál. Takhle bych to teda bral i v Evropě. Cesta letadlem mezi blízkými a strmými svahy byla nádherná, stejně jako navazující mikrobus do Káthmándú. Pořád mě svrbí prsty, coby vzpomínka na Ama Dablam. Drobné omrzlinky jako daň na poletování s dronem bez rukavic v šesti tisících. Ale nevadí mi to. Těším se na dobrý kafe. Však jsme na něj s Honzou vyrazili jen, co jsme se vybalili na hotelu. Vystřídali jsme se ve sprše, dali kopírovat karty a pak jako dva navonění bouráci vyrazili do ulic. Já si dal cestou na večeři capuccino, malou pizzu, pak espresso s vanilkovou zmrzlinou a nakonec banánové smoothie. Honza se sprasil velmi podobně a tak jsme se cestou ještě zastavili ve vídeňské pekárně na quiche, abychom s plnými bříšky objednávali konečně normální teplé jídlo. Nastal čas si přiznat že nám tenhle svět trochu chyběl. Ostatně, celý náš další pobyt v Káthmándú se točil zejména kolem jídla, spánku a espressa. Případně double shotu a flat white. 

Další den nás k sobě domů pozval Ongchhu. Jednak poznáme, jak takový šerpa v hlavním městě Nepálu bydlí, a jednak nám vypere část prádla a cestu domů. A to se neodmítá, protože smrdíme úplně všichni. Jeho byt v dvoupatrovém domě je útulný, čistý a skoro až neuvěřitelně evropský. V kuchyni jsme narvali do automatické pračky co se dalo a Ongchhu nás pozval na oběd do vyhlášené restaurace na vynikající polévku “Sherpa Stew”, kterou všichni milujeme. Říkal, že oběd není daleko. Známe ho, moc velkej chodec to není. A tak jsme vyrazili na ulici, abychom pochopili, že ona místní restaurace je přímo naproti jeho domu. To nás nepřekvapilo. Co nás ale překvapilo, byl fakt, že je to restaurace. Kdo to neví, jen stěží by odhadl, že se nejedná o soukromý dům. Ongchhu rozhrnul deku, která slouží namísto dveří do ulice, a vstoupili jsme přímo do kuchyně. Do takové správné kuchyně, jakou měla moje babička Emilka, a to včetně pachů linoucích se z různých koutů potemnělého příbytku. Prošli jsme opatrně kolem žhavých ploten a vstoupili do vedlejší místnosti, uprostřed které byly na zemi položené dvě velké dřevěné police sloužící namísto stolu. Rychle jsme zasedli a očima prozkoumávali přehršel zajímavých objektů, kterými domek oplýval. Hned vedle stolu ve výklenku ve zdi byl buddhistický oltářek. Na tom by asi nebylo nic podivného, kdyby nebyl obklopen plnými PETkami ještě s originálním obsahem limonád Pepsi, Coca-Cola, Sprite a Fanta. Trochu ty lahve působí, jako by tady stály už několik let. Všechny ty nápoje v zaprášených lahvích mají totiž identickou barvu připomínající olivový olej. Údajně jsou však staré jen několik málo měsíců a budou ještě zkonzumovány, až přestanou fungovat jako obětina. “No ty vole, doufám, že to není zrovna dneska…”, zašeptám tak v plén a rozhlížím se dokola v blankytně omítnuté místnosti. Společnost nám dělá mimochodem obrovský plastový barel na vodu, fungující jako zásoba v době výpadku její dodávky a několik krabic se starými předměty, uložené asi na jindy. Z kuchyně, kde se nad plynovým sporákem houpají kousky sušeného hovězího, se line jemná vůně naší polévky. Nemůžu se dočkat! Jako předkrm ale dostáváme úžasnou bramborou placku, a já jsem opět, asi už po sedmé, zase ve svém dětství! Už zase ty babiččiny placky! Jen s tou změnou, že tentokrát je potřebná rozpuštěným domácím máslem, ke kterému nám podali ještě extrémně smradlavé chilli v nakyslém sýru. Asi není třeba dodávat, že polévka, které se nám dostalo, byla znamenitá a to i přes dávku tibetského pepře, který jsem si do ni neprozřetelně přilil, přestože již byl v misce obsažen. Mňam!

Poslední dny v Káthmándú už byly ve znamení objevování pouličního jídla nočního města, nakupování dárků a pokusech o pár záběrů z ulic. Abychom to ale ukončili se ctí, i tyto dny jsme stávali poctivě každý den dlouho před východem slunce, abychom zažili hindusitické slavnosti anebo podivné místní sportovce v teplákových soupravách, kteří vybíhají na jediný vyvýšený bod v okolí, Swayambhunath. Ten je však zároveň hinduistickým i buddhistickým chrámem, a tak zatímco sleduju, jak pes za rohem ochcává obětiny, ve vzduchu se víří směsice pachu vonných tyčinek, olejových svíček, hnijících odpadků, potu sportovců a aroma podivného zeleného piti, u jehož konzumace všichni hekají. “Ty, hele, Ongchu, co to je za čaj tohleto?”, zeptal jsem se našeho vřelého přítele aby neváhal, jeden kelímek nám zakoupil a podal nám jej se slovy: “Toto je náš tradiční Himálajský slaný citronový čaj. Je to dobrý na tlak. A na stárnutí. A na kosti či potenci. A úplně na všechno ostatní! Ochutnejte!”. Ochutnali. Málem jsem se poblil, jak to bylo hnusný. “Co to tady máte za ňamku?”, zeptal se právě přicházející Tráva a dodal ještě jeho již tradiční: “A Vám teď jako není zima?”. Bylo vlahé ráno a dvacet stupňů nad nulou. Nechápu, jak může tenhle člověk na těch osmitisícovkách nezmrznout. Tak jako tak, atmosféra tohoto místa ještě před příchodem davu turistů byla pro mě natolik silným zážitkem, že až se příště narodím, chci bejt hinduista. To už je teď jasný.

Moje dny v Káthmándú, pomyslném civilizačním ráji, se uchýlily ke konci a mě zbyla už jedna tradiční povinnost. Nechat se ostříhat místňákem, tak jako na mnoha předchozích výpravách. Když jsem míjel kadeřnické salony, ani jeden ve mě nezanechal tak dobrý dojem, jako opuštěný pán s bříškem a veselým knírkem ve fialové košilce ve svém malém soukromém salonu přímo na prašné a již setmělé ulici. Sledoval v televizi utkání jakéhosi sportu, o němž ani nevím, že existuje, a ani po delší neverbální komunikaci odmítal uvěřit, že ten bílej ksicht se opravdu přišel nechat ostříhat. Jakmile jsem však usedl do křesla, které už nějakého toho klienta pamatuje, na nic se neptal, a ostříhal mě. Nutno dodat, že skvěle. A pak přišel s nabídkou, že mě i oholí. Nechtěl jsem, ale břitvu měl novou, působil věrohodně a říkal, že jsem teď hnusnej, ale že budu krásnej. Tak teda jo, ať se ukáže. Vyfikl mi úplně skvělou bradku a pak rozjel plejádu úkonů kterými mě neustále překvapoval. Nejprve mi umyl hlavu, kterou pak i učesal a nageloval. Pak mi udělal, nekecám, peeling. Na mým doposud husťáckým, větrem ošlehaným ksichtu provedl cosi bolestivýho a já se vrátím domů s kůží jak dětskou prdelkou.  “Ty vole, ještě že mě nikdo nevidí, to by bylo keců!”, proběhlo mi hlavou, když mi začal masírovat hlavu a krk. Pak přešel na ramena, prsty na rukou, paže, záda. Lupalo mi v obratlech, ale neustále mě ujišťoval, že ví, co dělá. “OK, ale jestli mi začneš masírovat taky prdel, tak Tě zabiju”, ukončil jsem jinak skvělý a můj zcela první pobyt v barbershopu. Podali jsme si ruce, objali se a já odcházel noční ulicí s pocitem, že jsem konečně připravený letět domů a vrátit se za těmi, které na mě čekají. Expedice končí. A já děkuju Vám všem, kteří jste dočetli můj příběh až sem. I paní Aleně z Centra FotoŠkoda, která si kvůli mě dnes odpípla oběd, aby přišla na mou dnešní přednášku v deset dopoledne u nich na krámu. 

——————

Můj pořad na Mall.TV, kde běží další tři epizody již z Nepálu: https://www.mall.tv/ze-zivota-fotografa

Moje kniha: http://lp.firstclass.cz/fotograf.html

Moje nejbližší přednáška již tuto sobotu večír v Plzni na Dronfestu: https://dronfest.cz/homepage/dronfest2019

Děkuju.