Až ráno jsem si uvědomil, že něco není v pohodě. Točila se mě bolavá hlava, Komár zmalátněl taky. Přes nic jsme si vydýchali veškerý myslitelný kyslík, naše plnoletá holka zjevně těsní stále perfektně. „Možná jsme si měli na noc otevřít alespoň trochu okno, co?“ uvědomil jsem si u snídaně, kterou jsem za chvíli odevzdal okolnímu lesu. „Asi jo, člověče, taky nejsem svěží…“ No nic, zabalili jsme si ruksaky a vyrazili ke skále, co se jmenuje „Gilotyna“. „Kdyby byla opravdová, vyřešila by mojí bolest hlavy spolehlivě“ pokusil jsem se o vtípek, který ale Komár neslyšel, neb se taky vzdálil na delší moment do hvozdu. Když se vrátil, vypadal docela dobře a oblékl se do sedáku. „Ty hele, já Tě klidně odjistím, pokud Ti neva, že u toho budu ležet…“ pokusil jsem se jej odradit od toho, od čeho Komára odradit nelze. Nastoupil obratem do cesty, zatímco jsem v leže schoulený do klubíčka symbolicky přidržoval lano, na které se navázal. Myslím, že jsem během toho několikrát i usnul, ale Komár většinou nepadá, to nevadí. „Jsem nahoře! Zruš!“ A zbytek si už nepamatuju. Probudil jsem se až za hodinu zimou. Komár byl na zemi, četl si průvodce skalami a trpělivě čekal než se dám dohromady.
„Tak hele…“ promluvil ke mě, když viděl, že už nespím. „Jestli jsme tady chtěli potrénovat lezení v extrému, tak se nám to, myslím, povedlo!“ a smál se na mě, i když by se mohl klidně zlobit. A tak jsme došli k nejvyšší skále v okolí a vylezli ji v začínajícím dešti. Myslím, že jsme připravení spolu vyrazit. Ale kam, to se dozvíte až někdy příště :-)
