Pondělní Amatérské ráno

Chcete recept na dlouhověkost a vitalitu? Jasně, že neexistuje! Ale když jsem se dnes zeptal Kocoura, jak je možný, že v pětasedmdesáti vypadá furt jako Belmondo, jen se zasmál a pravil: „A teď si vem, že ještě nikdy se mi nežilo tak dobře, jako teď! Omezil jsem hodně práci a dělám to co, co mě tak baví. Vlastně jsem pořád v jeskyních! Mě to, člověče, nepřestalo bavit ani po těch šedesáti letech, co do těch děr lezu!“ Díky Kocourovi a našemu studentovi Matějovi tenhle pracovní týden začíná neuvěřitelně! Dnes jsme totiž společně lovili různonohé korýše v jinak nepřístupné Amatérské jeskyni v Moravském krasu a víte co? Našli jsme i ty, ve které jsme jen potají doufali. Přírodověda je někdy fakt jízda! :)

Mimochodem, všechny tyto fotky jsou jen políčka filmu, a to nového dílu seriálu Doteky planety. Předpremiéra se koná již za dva týdny :-)

Záchrana živočišných druhů

Epický příběh reintrodukce koní Převalského pod taktovkou Zoo Praha uvedený společně s možná méně známým, ale o to větším problém vymírání obojživelníků nejen v Latinské Americe. V den premiéry tohoto dílu vyšlo také aktuální číslo časopisu National Geographic, ve kterém naleznete článek o průběhu letošní transportu Převaláků - skvělý text Filipa Maška doprovodily moje fotky. LOKACE NATÁČENÍ: Panama květen 2026, Kazachstán červen 2026 Každý díl seriálu Doteků planety má online (Herohero) i offline předpremiéru spojenou s diskusí a s hosty, kterých se daný díl týká. Předpremiéra pátého (tohoto) dílu proběhla 23. června 2026, příští bude 28. července od 18:10 ve Velké geologické posluchárně Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Tématem osmého dílu budou kryptické druhy našich korýšů - to budete čubrnět :-)

Hranická propast

Existují tři typy zážitků ve světě tam za dveřmi. Alespoň podle mě.

Ten první si můžete buď snadno koupit, nebo jej prožít sami, po troše snahy. Třeba nějaký canyoning s průvodcem, anebo s vlastním jištěním vylézt na krásnou skálu při západu slunce a otevřít si u vrcholové knihy lahváč před slaněním.

Ten druhý, ten už je těžší. Vysokohorský himálajský výstup, doběhnout maraton… anebo obejít třeba celou Stezku Českem. Ale pořád je to něco, co s trochou zdraví a pevnou vůlí zvládne skoro každý.

A pak tu máme trojku. Ta zažít normálně nelze, i kdybyste se rozkrájeli. Třeba letět do vesmíru, potopit se do Mariánského příkopu, potkat Madonnu s košíkem před Kauflandem… 

Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl něco z třetí kategorie zažít i já. Ale ono se to stalo. Před sedmi hodinami, navíc u nás, na Moravě. Štípu se do ruky, nechápu to. Ještě napůl prosycený dusíkem z onoho ponoru. Mám výčitky, protože znám spoustu lidí, kteří by si dnešek zasloužili o tolik víc, než já. Ale šťastná karta dneska skončila u mě. Jen blázen by řekl „ne“…

Všechno to začalo v babím létě 2022 v Nepálu. V rámci expedice na osmitisícovou Manáslu se k nám přidal takovej „bodrej synek z Beskyd“, jistý extrémní potápěč David Čani. Nikdy nebyl ve vysokých horách, ale hecl se s naším himálajským parťákem Márou, co se na oplátku nikdy nikam nepotopil. Oba se znají prakticky už od prenatálního období, svědčili si svatby a tak. A tak se dohodli, že Mára vezme Čanise do hor a Čanis Máru do vody, konkrétně do mexických jeskyní. Magoři oba dva. 

Z Čanise na treku vypadlo, že věnoval opravdu velký kus života výzkumu Hranické propasti, nejhlubší zatopené jeskyni světa. Jeho vyprávění mě fascinovalo, ale neuměl jsem si v té době představit ani půlku toho, o čem mluvil. Jen co jsem se z expedice vrátil, moje fotka z třetího výškového tábora se dostala na obálku české mutace National Geographic - stal jsem se tak historicky teprve druhým českým fotografem, kterému se dopřálo takové pocty. Tehdejší šéfredaktor NG Tomáš Tureček mě vyzval, že už přes dvacet let čeká na fotku z Hranické propasti, která si titulku rozhodně zaslouží. Prakticky okamžitě jsem se zapsal do potápěčského kurzu v Pardubicích, Čanis mi pomohl se vybavit a já začal objevovat podvodní svět. Nádherný, úplně jiný vesmír.  Propadl jsem tomu. 

Aby bylo jasno - dostat se potápět do Hranické propasti je prakticky nemožné. Je to chráněná lokalita s velice přísným režimem a to z mnoha důvodů. Kromě ochrany přírody a prevence zakalení vody je tu taky bezpečnostní riziko - Hranická je de facto minerálka, kyselka. Produkce oxidu uhličitého je značně nepredikovatelná. Těsně nad hladinou se tak klidně může stát, že se nenadechnete a než se utopíte, tak se udusíte. Však tahle „maličkost“ stála život už nejednoho člověka. Jenomže pak přišlo tohle léto a SMSka od Davida: „Tak přijeď, prďolo, su ready“. Náš ponor měl ale mnohem větší význam - smyslem návštěvy nebylo samotné potápění, ale položení speciálních pastí na jeskynní, slepé bezobratlé korýše, jejichž výskyt se v Propasti zatím nepovedlo prokázat a kdybychom je tam našli, mohl by to být převelice užitečný kousek do skládačky našich znalostí jejich skutečné diverzity. Za celým projektem přitom stojí nadšený student Matěj Ešpandr, co je teprve ve druháku na bakaláři, ale už teď jsme spolu napsaní na vědeckém článku a má za sebou tolik terénu, jako leckterý profesor.

Jen jsme došli na vyhlídku a podívali se dolů, do propasti. „Hej, je tmavá. Hodně tmavá! Nic nezaručuju, ale dneska by ta viditelnost mohla bejt fakt dobrá!“ pronesl jako první větu David. Sestoupili jsme po laně dolů, vybavení jsme si poslali malou nákladní lanovkou. Speciální pasti jsou rázem na břehu, já už jsem ve vodě a čeká mě poprvé ponořit hlavu pod vodu, které je pode mnou několik set metrů. Paráda!

Na místě jsme společně s náčelníkem gangu České speleologické společnosti Hranický kras, Michalem Gubou, který pasti fyzicky na dno položí spolu s druhým Davidem, se kterým taky zaznamenají jejich polohu. Spolu s Čanisem naší akci naplánovali tak, abychom co nejvíce využili tu jedinou hodinu ve dne, kdy sluneční svit zasáhne až na hladinu jezírka na dně propasti. Do vody lezeme s prvními paprsky, které protly hladinu. Nemůžu se dočkat!

Potápění tady má hodně specifik, ale David mi to všechno vysvětlil už na břehu, takže jsme za chvilku byli v „dekompresním habitatu“ tedy v kesonu asi šest metrů pod hladinou, kde je sice možnost si sednout, ale rozhodně se člověk nesmí nadechnout. Koncentrace oxidu uhličitého je tak velká, že jediný nádech člověka okamžitě brutálně rozkašle. Komunikace tak probíhá tak, že se jeden potápěč nadechne z automatiky, kterou vyndá z pusy, řekne co potřebuje, a pak zase pokračuje v dýchání z lahve. Co myslíte, zkusil jsem se nadechnout? No jasně že jo! Ale jen malinko, abych věděl, jaký to opravdu je. Byl to nádech tak na 1% normálního nádechového objemu a víte co? Automatiku jsem si vrazil hned zpátky do huby a byl rád, že jsem to udělal tak rychle. Nic takovýho jsem ještě nikdy nezažil, ale od teď přesně budu znát ten pocit a třeba to příště poznám sám od sebe i jinde. David vyndal svojí automatiku a na jeden nádech mi řekl: „Tož vítej v habitatu! Hned pod náma je Zubatice, je to fakt krásná křídová stěna. Takhle hezky jsem ji teda hodně dlouho neviděl! Pojď se podívat!“ a zase se nadechl z přístroje. Oba jsme vypluli z kesonu a já rychle zamířil k té obří skalní ploutvi. Nic tak nádherného jsem pod vodou asi ještě neviděl! Ty krávo!

Hodně jsem zalitoval, že jsem si na dnešní ponor nevzal pořádnej foťák, ale „jen“ malou kameru. Viditelnost byla nejlepší za poslední čtyři roky! Rychle jsem se snažil tu krásu zachytit ve videu, až jsem zapomněl držet trim a nohy mi spadly pod sebe. Byl jsem tak zabraný do natáčení, že jsem si ani nevšiml, kolik detritu jsem ploutvemi zvířil. Alenka v Říši Divů! David mi rychle signalizoval, ať jdu dál od stěny a kluci mi tenhle prohřešek, doufám, odpustili. Po chvilce jsme sklesali na 40 metrů pod hladinou a pod námi se otevřela průzračná, ale temná hlubina. Jen ta představa, kolik prostoru je ještě tam dole! Však to není tak dávno, co tady David zaplul do 180 metrů pod hladinu. Sestup mu trval devět minut, dole setrval minut šestnáct. A návrat? Osm hodin!

Po chvilce obhlídky instalovaných pastí jsme zahájili pomalý kontrolovaný výstup. V sedmnácti metrech mi bylo najednou tak líto, že tu ještě nemůžu zůstat! Viditelnost už klesla a já přemýšlel, jak bych si ještě mohl něco „uzmout“ na památku. A v tu chvíli mi došlo, že jsem ještě neochutnal vodu! Vyjmul jsem automatiku z pusy a malinko usrkl. Vodu jsem znalecky poválel po „patýrku“ a hned jsem si vzpomněl na chuť kyselky, co jsme jako děti chodili pít k pramenu v Nezdenicích na Slovácku. A tak jsem se záhy napil pořádně, no polkl jsem dobrý čtvrtlitránek. Byla výborná!

Najednou sedím na břehu Propasti, zatímco lanovka táhne nahoru vybavení. Koukám se na hladinu, ze které se pomalu vytrácí sluneční svit a je mi tak líto, že je už po všem. Jestli jsem se všemu tomu potápění učil jen kvůli dnešku, mělo to smysl! A jestli chytíme alespoň jednoho korýše do pasti nade dnem, bude tenhle příběh o to šťastnějším. Ale to už bych chtěl  možná příliš. Tož uvidíme!

Za dnešek už budu navždycky vděčný!


Nové metody

Jako tvůrce se snažím hledat neustále nové cesty, jak Vám ukázat neuvěřitelná místa našeho světa co nejpřesvědčivěji. Dnes je prvního v měsíci a s tím se váže i nový díl seriálu Doteky planety, který bude úplně jiný, než všechny ostatní - první polovina je zcela bez obrazu. Rozhodl jsem se totiž naskočit na rostoucí vlnu oblíbenosti podcastů a směřovat Vaší pozornost jen k řečenému slovu. V sedmé minutě mě to však přišlo líto a tak jsem se rozhodl pro strategický obrat - druhá půlka tohoto dílu je tak pouze obrazová, ale s textovou částí. Jak to na Vás působí se můžete přesvědčit sami :-)

Galerie z Moldavska

Moldávie pro mě byla dlouho velkou neznámou, dost možná tak jako pro mnohé z Vás. Loni jsem se do ní vypravil spolu s našimi studenty a s kolegy z Přírodovědecké fakulty UK na tzv. mezioborovou exkurzi a musím uznat, že my biologové se fakt asi dokážeme zabavit úplně všude. Bylo to totiž moc prima!

V jednom z posledních čísel časopisu Přírodovědci vyšla k téhle exkurzi tradiční minifotogalerie - kdybyste se na ni chtěli podívat, PDF přikládám.

Nejnudnější země Evropy

Vážení a milí,

včera jsem na Youtube zveřejnil třetí díl přírodovědného seriálu Doteky planety. Tentokrát je z evropské země, kam většinu lidí ani nenapadne vyrazit…

Ať už se bavíte s kýmkoliv, kdo kdy byl v Moldavsku, dozvíte se prakticky to samé: „Moldávie překypuje luxusním a levným vínem, obřími vinicemi a polemi. A to je všechno!“ Jenom že když do země vstoupíte autobusem až po střechu narvaným mladými a nadšenými přírodovědci, zjistíte, že Moldávie nudná rozhodně není! Ba naopak! Absence větších sídel a nadbytečného osvětlení ústí v noční temné nebe plné poletujícího hmyzu i ptactva, v obřích podzemních prostorách lze pozorovat netopýry a v opuštěném vápencovém lomu to bzučí jak ve včelím úlu.

Pevně věřím, že si těch skoro dvacet minut přírodovědného cestování se mnou užijete :-)

Váš Petr

Vážení a milí,

je tu první leden a s ním i první díl přírodovědného seriálu Doteky planety - Novodobí lovci orchidejí. Do teď se mi jen těžko věří tomu, že jsem se dvěma svými spolužáky mohl vstoupit do míst, kam přírodovědcova noha doposud nevstoupila :-)

Věřím, že Vám krátký film zvedne náladu a zpříjemní Vám vstup do nového roku.

S přáním všeho dobrého,

Petr

ZÁZNAM ŽIVÉHO VYSÍLÁNÍ V ČESKÉM ROZHLASE

Letos v létě jsem popíjel kávu s kamarádem moderátorem a hlavně milovníkem dobré kávy, Petrem Voldánem. Někde mezi druhým a třetím srkem jsem dostal nápad, že by byla legrace uspořádat živé vysílání jeho rozhlasového pořadu „Na cestách“ a druhého šálku kávy jsme už oba věděli jména třech mých kamarádek, které přijaly naše společné pozvání…

Hanka Svobodová, která mi ukázala, jak vypadá ochrana mořských želv v Indonésii…

Katka Kopalová, která mi ukázala, jak mikroskopovat rozsivky v Antarktidě, přestože za okny plují keporkaci…

a taky Diana Vasquez, která mi ukázala, jak vypadají kolumbijské zcela nepoznané hory, ve kterých našla nové druhy orchidejí…

To mám ale spolužačky, co? :-) Záznam pondělního živáku je od teď k poslechu na webu Českého rozhlasu a zazní v něm i aktuální zdravice děkana PřF UK, Vladimíra Krylova.

Příjemný poslech přeju!

Doteky planety

Fotit přírodu jsem začal v jedenácti letech. Točit o ní filmy jsem ale začal mnohem později a vůbec to nezačalo dobrovolně - stalo se to v roce 2011 při mé první cestě do Mongolska za koňmi převalského pod křídly Zoo Praha. Tam jsem letěl jako fotograf s úkolem pořídit jak fotografický, tak filmový záznam. Po návratu jsem se ale tehdejšího ředitele Zoo Miroslava Bobka dozvěděl, že se ode mě očekává i film.

Trochu nasupeně jsem brblal, ale nainstaloval jsem si střihací software a dal dohromady svůj první krátký film [1]. Během práce na něm jsem si začal uvědomovat, že mě to baví a od toho okamžiku se moje nároky na datová uložiště násobně zvětšily. Přidaly se techniky časosběru, leteckých videí a nakonec jsem začal řešit i zvuk. Od roku 2015 jsem pak na osm let měl vlastní pořad Petrova divočina na TV Nova [2] a od roku 2019 i seriál Ze života fotografa na tehdejší Mall.TV [3].

Dneska jsem za ty roky moc rád, video mě začalo opravdu hodně bavit. A když jsem si letos na podzim uvědomil, že mám na discích nebývalé množství dat umožňující to autenticky secvaknout do nového seriálu, na to množství práce jsem začal hned těšit. Předevčírem jsem o půlnoci ve vlaku z Plzně po dvanácti pracovních dnech dostříhal první díl seriálu Doteky planety. Udělal jsem ho přesně tak, jak jsem chtěl. Aby to byl dokument ale podaný tak, že to bavit i děti. Že tam nikdy nebude mluvit nikdo moc dlouho, že to bude mít děj a hlavně - bude to všechno extrémně autentické.

Nemůžu ani popsat, jak se těším, až to uvidíte!

OFFLINE PŘEDPREMIÉRA spolu s hlavní hrdinou dílu, Dianou Vasquez proběhne tohle úterý na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.  Začne to v šest a v sedm už bude patrně po všem i s diskusí [4].

ONLINE PŘEDPREMIÉRA proběhne u mě na Herohero [5].

Pak bude následovat nějaký ten čas, který chci věnovat ještě úpravám na základě diskuse, která v úterý, doufám, nastane. Ven bych první díl pustil rád na začátku příštího roku.

Těším se. Ještě nikdy jsem se s něčím nemazal takhle dlouho :-) Odkazy jsou v komentářích.

[1] Můj úplně první krátký film Zpátky do divočiny o transportu koní převalského do Mongolska, z roku 2011:  https://youtu.be/fO2m6mI20W8?si=z-Xow8Kwz9HyFSqw

[2] Petrova divočina na YTB: https://www.youtube.com/playlist?list=PLCm1_xVlzt_8a7TCwDYfX6flUZZisl_Eg

[3] Ze života fotografa. původně Mall.TV, teď u mě na YTB: https://www.youtube.com/playlist?list=PLCm1_xVlzt_9NoNOi08ogL1m_EjFgHilx

[4] OFFLINE předpremiéra prvního dílu seriálu Za botanikou do Kolumbie: https://fb.me/e/3P5kvnM0I

[5] Moje Herohero, děkuju za podporu! https://herohero.co/petrjanjuracka/subscribe

Hablamos!

Tohle nevymyslíš, na to přijde fakt jen sám život… Včera asi tři minuty před budějovickou přednáškou za mnou přišla kamarádka Blanka, co občas chodí na moje fotografické kurzy. Před půl rokem ji na kongresu živočichářů sbalil jistej Diego z Venezuely, kterej umí jenom španělsky, zatímco Blanka řekne tak maximálně „¡Gracias!“ Aby spolu mohli mluvit i jinak, než tělesně, sehnali si kouzelná sluchátka - mluvíš česky, druhému se to překládá do španělštiny a naopak.

Peťo, prosím, kdybys to měl při přednášce v uchu, on by tomu Diego rozuměl… já ho sem dneska vzala s sebou!“ zněla nečekaná prosba. Trochu mě to překvapilo, ale tak vyndat z ucha to můžeš vždycky, ne? Na co Blanka nepomyslela byl ovšem fakt, že když Diego zašeptá něco španělsky, ozve se mi to v uchu na pódiu jako vnitřní hlas v hlavě. Před plným sálem.

Přednášku jsem začal autorským čtením z nové knížky. Byl jsem zrovna v nejlepším, když mi vnitřní hlas zašeptal: „Taky Tě miluju!“ Úplně jsem zapomněl, že mám v uchu to sluchátko a podíval se kolem sebe, co se děje. Pokračoval jsem dál ve čtení, když se ozvalo: „No tak to je dobrý, haha!“ To už jsem si na přítomnost objektu v uchu vzpomněl a rozhodl se to ještě vydržet, zkusit to.

O pár minut později jsem líčil historky s Ivánkem z Faerských ostrovů, když se vnitřní hlas ozval znovu: „Chci se Tě dotýkat!“ začal jsem se strašně smát a podělil se s publikem o to, co se mi zrovna děje v hlavě. Blanka asi trochu zpanikařila a Diegovo sluchátko restartovala. V tom mém se ale spustilo zpravodajství z Venezuely: „Nepokoje v ulicích metropole neutuchají. Ekonomická situace se v blízkém horizontu rozhodně nebude zlepšovat!


Co si budeme nalhávat, konečně jsem zažil, jaké to asi je, když Daniel Stach poslouchá české pokyny z režie v levém uchu, zatímco v tom pravém vnímá anglický projev hosta Hyde Parku před milionem diváků v televizi. Ale vsadil bych se, že mu kouzelné sluchátko nikdy neřeklo: „Mluvte, prosím, česky!“, ba ani „Chci Tě večer pomilovat!“

Až teď mi došlo, že jsem tohle hlavní sdělení zapomněl po přednášce Blance vyřídit. Ale on se Diego určitě připomněl.

Mimochodem, celá historka má veselou dohru. Po přednášce za mnou Diego přišel a děkoval, že jsem byl ochotnej tohle podstoupit. Povídali jsme si „španělsky“, použil jsem dokonce minulý čas. Diego mi tvrdil, že by nepoznal, že se učím jenom z Duolinga a že prej to vypadá, že se se mnou jako už dá i domluvit. To mi dodalo obřího španělštinářského sebevědomí, které jsem se rozhodl ihned uplatnit při dnešních promocích ve Velké aule slavného Karolina, kde jsem shodou okolností seděl v taláru jako „důstojný reprezentant“ akademické obce, v košili, s motýlkem a čistýma brejlema. Při závěrečných gratulacích jsem třásl pravicí čerstvému latinskoamerickému magistrovi a spontánně se rozhodl negratulovat anglicky, nýbrž španělsky. Jenomže jak to byl tak na honem, namísto jednoduchého „¡Felicidades!“ mi naběhla fráze včerejší lekce, a to „¡Feliz navidad!“ A tak jsem letos poprvé popřál někomu šťastné vánoce. Tak, alespoň se můžeme už těšit.

Fotila © Hanka Valdová

Dva nové rozhovory

V uplynulém týdnu se mnou vyšly dva pokecy a to s Luckou Výbornou (Český rozhlas) a s Verčou Kratochvílovou (Lidé a Země / Exoti) :)

Kalendář na rok 2026

Vážení a milí,

letos mi to trvalo o dva měsíce déle, než v předešlých letech, ale můj krutopřísný kalendář na rok 2026 je tady! A věřím, že pořád včas :-) A pozor - letos si můžete vybrat rovnou z kalendářů dvou - planetární klasika, anebo Antarktida :-)

Ještě jednou děkuju za Vaší podporu a těším se, až Vám na zdech budou ty fotky dělat radost, letos již po dvanácté :-)

Petr

PS.: klasický kalendář odešel do tisku včera, odesílat se bude někdy do konce listopadu. Antarktida je ready vytištěná na skladu.

Příběh z DOGy

Petře, je mi to moc líto, ale rozhodli jsme se, že v Hanibalu už budeme mít jen dva ambasadory, kterým se ale budeme věnovat o to víc…“ proletělo vzduchem rychleji, než se zvuk obvykle šíří. Nastalo kratičké vakuum, ve kterém se lecjaké to vlnění nenese naopak vůbec. „Hele, mě to asi mrzí o to víc. Jednou to ale přijít muselo. Byly to s Váma krásný roky, obrečím to až doma“ snažil jsem se nebrat si tu situaci osobně, dosrkat ještě vařící kafe a po anglicku se vytratit ze sídla společnosti, která mi byla pevnou oporou při všech kulišárnách od výpravy na K2 v roce 2016. Než jsem se stihl pořádně napít, Bára pochopila, že jsem to ale vůbec nepochopil: „no ale Ty jsi právě jeden z nich!“ V tu chvíli se mě sice ulevilo, ale ještě dřív, než tahle emoce dorazila z šedé kůry mozkové k čerstvě opařeným rtům, musel jsem se okamžitě zeptat na tu jedinou logickou otázku: „A kdo, kdo je ten druhý?“ V hlavě mi běžel seznam celé Hanibalí rodiny od A do… dál jsem stihnout nedošel. „Je to Anička“, řekla nositelka toho hned druhého písmene abecedy, Bára. „Wow! Takže Anička a já?“ nechápal jsem. Anička, bohyně české highline scény, ikona outdooru a vedle ní pardubickej šmudloninja, co se na lajně neudrží ani na deset kroků, o highline už vůbec nemluvě.

S Aničkou jsme se potkali po letech tuhle neděli a naše setkání nemohlo být ikoničtější. S kamarády natáhla lajnu na Dogu v Tisé. „Nazdáááár Jurajdóóó!“ halekala na mě z hrdě stojící skalní věže Doga, jakoby ta se zrovna urvala z vodítka. „Tak co, dojdeš sem za mnou?

A jak to dopadlo? To uvidíte už brzy ve videu. Zatím prozradím jen to, že highline je čirá magie. Je to tam nahoře v prostoru mnohem lepší, než jak to vypadá na fotkách, anebo i na živo.

Děkuju, že můžu ❤️

Je tu nááááádhernej podzim!

Právník, učitelka matematiky a učitel dějepisu, technik elektronových mikroskopů, zahradní architekt, učitelka z mateřské školky a dva učitelé zeměpisu, vývojář fluorescenčních mikroskopů, anebo třeba policejní rada. Umíte si představit, co mají tihle společného? No přeci lásku k přírodě a hlavně k focení. Právě teď skončil další víkendový fotokurz. Jsem docela utahanej a nevyspanej, ale absolutně spokojenej! Tenhle víkend jsem se věnoval hlavně videu (těšte se), ale pár fotek se taky, věřím, povedlo.

Mimochodem, kurz jsme začali docela spontánním hambatým focením mojí kamarádky Draco. Tu na místo dovezl kamarád Michal, který kromě loučí a modelky dovezl v autě omylem zapomenutý kontrabas. To nevymyslíš :)

DĚKUJU!

Jo, je to patrně klišé, ale na včerejšek zkrátka nikdy nezapomenu. Moc děkuju všem kamarádům, kteří mi vstoupili do života a nechali taky mě vstoupit do toho jejich. Včerejší premiéra přednášky a křest nové knížky byly jen pomyslnou pečetí všech těch lumpáren, které jsme ve světě mimo komfortní zónu prožili. A moc taky děkuju Vám všem, kteří jste včera přišli! A taky Vám, kdo ještě přijdete - turné začíná :-) Je to jízda!

Fotky © Štěpán Skalka

Nejsou to šlapky!

Tak je to fakt tady! Moje pátá knížka už není jen v podobě nekonečných zážitků a vzpomínek, ani ve světě jedniček a nul nebo papírových archů, ale OD TEĎ EXISTUJE v opravdové knižní podobě! A vypadá to celý ještě líp, než v co jsem doufal. Ta radost!!!

A kdyby náhodou - už tuhle sobotu proběhne její křest spojený s premiérou úplně nové přednášky v Pardubicích. Je to fakt nabitý program, tady je kompletní line-up. Těším se na Vás!

SOBOTA 4.10. 2025, Pardubice

09:00 - 16:00
Cyklobojovka zdarma pro všechny příchozí zájemce o hezký společný čas v přírodě;
START 09:00 Zdymadlo Pardubice, odtud společná vyjížďka na Kunětickou horu, kde po našem příjezdu započne vlastní hra - bojovka; instrukce dostanete přímo na hradě; soutěží se individuálně i v družstvech (v týmech je to lepší) https://petr.juracka.eu/cyklobojovka

16:30 - 17:30
PŘEDNÁŠKA A PROJEKCE FILMU 1000 Miles - Jan Kopka; Malý sál Domu hudby, Pardubice;

18:00
PREMIÉRA PŘEDNÁŠKY NEJSOU TO ŠLAPKY v Sukově síni Domu hudby; v závěru přednášky proběhne křest nové stejnojmenné knihy;
https://foxticket.cz/akce/278-petr-jan-juracka-krest-nove-knihy-nejsou-to-slapky-pardubice

21:00
AUTOGRAMIÁDA A AFTERPARTY s kapelou Fredy & Krasty v klubu Everything (Palác Hybský; nám. Republiky)

24:00
PŮLNOČNÍ ÚSTAV PRO UVÁDĚNÍ VĚCÍ NA PRAVOU MÍRU, aneb jak to bylo všechno doopravdy; velice uvolněná moderovaná diskuse všech hlavních hrdinů knihy; Everything, Palác Hybský;

Nejsou to Míle!

Byl jsem trasovat trasu jednorázového “závodu” sama se sebou a takhle to vypadá :)

Cyklobojovka

Pojďte se pokusit prolomit jednu další ulítlou terénní bojovku - tentokrát na kole! Předchozí hra se odehrála pěšky a to v Holicích před křtem knížky Něha Himálaje. Dorazilo Vás dobře na padesát a užili jsme si spolu den plný legrace. A teď je na čase to zase trochu posunout - v předvečer křtu knížky Nejsou to šlapky! Vás tak čekají pečlivě vybraná stanoviště s úkoly. Zapojit se tentokrát můžete i jako jedinci zcela sami, ale v týmech to bude mnohem lepší!

A na co se můžete těšit?

  • na historická kola holického Klubu českých velocipedistů

  • legální výjezd na naší milovanou Kunětickou horu

  • nečekaná zákoutí Pardubic a jejich širšího okolí

  • tu a tam vykročení mimo komfortní zónu

  • hezký společný čas s přáteli

Akce je pro všechny zdarma a nevyžaduje účast na následujícím křtu knížky.

FAQs:

  1. Ujedu to na silničním kole?
    Ne všechno, občas ho bude třeba poponést. Ale půjde to. S kolem horským pak projedete asi všechno.

  2. Co když bude pršet?
    Tak asi zmoknete. Ale na hru to nemá vliv. Špatné počasí je mýtus.

  3. Co můžu vyhrát?
    O ceny nejde spíš o radost z toho, že jste dokázali dojet až na konec a vyluštit hádanku. Ale ceny pro Vás máme, svým způsobem i hodnotné :-)

  4. Kolik je to kilometrů?
    Tak to záleží na Vás, kolik indícií budete potřebovat a jaký postup zvolíte. Pod 15 km se Vám to ale jistě nepovede, přes 50 km by to pak rozhodně být nemělo.

TRASA: vše se dozvíte na konci společné jízdy s historickými koly na nádvoří hradu Kunětická hora, kam dojedeme společně.

START: sejdeme se v sobotu 4. října na pravém břehu Labe u zdymadla.

S SEBOU: ideálně nějakou bundu, příp. drobné na svačinu. Trasa povede tu a tam místy, kde bude možné zakoupit občerstvení. Anebo si vemte svačinu. A nezapomeňte na helmu! A taky na světlo na řídítkách - může se Vám mimochodem hodit :-)

ODKAZ NA UDÁLOST NA FACEBOOKU.

Ráno na Pravčické bráně

A pak, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš… tedy, alespoň tak to tvrdil jistý Hérakleitos asi dva a půl tisíce let před námi. Přesně před dvěma lety se mě a mým studentům naskytla příležitost přespat na Pravčické bráně, na karimatkách a ve spacácích přímo pod ikonou Českého Švýcarska, které ji má dokonce ve znaku. Ráno po rozbřesku se to nějak sešlo, že jsem namísto východu slunce fotil studentku Blanku na kamenném ostrohu nad propastí, v rouše Evině. To se na mých kurzech občas tak děje a mě to baví, samozřejmě. Blanka tehdy odložila stud a před objektivy dalších studentů ochotně pózovala tak dobře, že na ranní autobus jsme museli běžet. A teď, po dvou letech se situace opakovala do puntíku. Stejné místo, stejná Blanka a stejný úprk na autobus. Hérakleitos měl ale pravdu - řeka byla pozměněna. Ostatní tentokrát fotili na analog a tahle aktuální fotka byla focená při západu.

Kauza na Luční boudě

Ke kauze na Luční boudě jsem se vůbec nechtěl nikde vyjadřovat. Důvod je prostý - jsem přesně uprostřed :-) Pro obě instituce (tedy Luční/Labskou) i pro KRNAP jsem pracoval a mám s oběma hezký vztah. A proč že se do toho teď pouštím? To je docela pochopitelný, ale já to vezmu ze široka, protože tahle problematika je mnohem složitější, než by jeden čekal.


Začnu Luční boudou, kde se stavuju na knedlíky už od devadesátek. Jo, takhle jsem starej. V roce 2014 jsem pak na Lučku poprvé dorazil pracovně (viz přiložený archivní snímek), od té doby pak ještě asi dvakrát nebo třikrát. Klára je asi docela výstřední dáma a není to určitě žádná typická horalka. Ale přesto dokázala pozvednout úroveň Luční (a následně i Labské boudy) z ruiny na luxusní hotel. Nechci se teď pouštět na tenký led a polemizovat, jak moc patří takhle vyšperkované bydlení do klidové zóny, protože za mě to vadí pořád míň, než třeba lanovka na Sněžku. Když jsem tehdy pochopil, kolik stojí topení a provoz takové boudy, přestal jsem řešit cenu piva, guláše i přespání. Chceš, nebo nech bejt. A tak jsem na Luční dojel ještě několikrát soukromě i se ženou, protože proto. Miluju to místo. Miluju Krkonoše. A ten výhled na Sněžku z pokoje je nádherný a za ty peníze mi to vždycky stálo.


A teď ke KRNAPu. Co se jako malej prďola pamatuju, borci v zelenejch kabátcích mě tehdy krapet děsili. Měl jsem na ně spousty otázek a nechápal jsem, co to je za lidi. Jenomže jsem pak vyhrál botanickou soutěž, bydlel na Rýchorách a strávil tejden s lesákama, kterýma jsem do ty doby lehce pohrdal. Dobře, bylo mi čtrnáct, to člověk pohrdá každým. Ale lesáky jsem začal brát jako lidi, kterým třeba záleží na lese stejně, jako nám běžnejm lidem, jenom to celý vnímají jinou optikou. Později jsem se tak začal s KRNAPem oťukávat víc a víc až jsem pro ně natočil film k výročí národního parku a dokonce i sérii videospotů pro skvělý muzeum ve Vrchlabí. A víte co? Teď už znám v KRNAPu hroznou porci lidí a všichni do jednoho ty hory milujou, jako svůj domov. Protože to jejich domov je. Nejsou to zelený mozky, snaží se vyjít vstříc lidem i přírodě. A to je zatraceně těžký! Prakticky denně řeší, koho naštvou míň a koho zase zejtra víc. Protože jinak to nejde, v Krkonoších by chtěl něco dělat každej a byl by to za chvilku Disneyland.


No a teď konečně k tý problematice. Tady totiž nejde vůbec o Luční boudu a nějaký pitomý pokuty. Problém je mnohem horší. Chystá se novela zákona, kterej je strašně starej a potřebuje jí jako sůl. Jenomže za tu dobu, co se novela chystala, se do ní vrtlo hned několik zájmů a lidí… a pokud novela vyjde, tak ten zákon totálně dojebe celou ochranu přírody jako takovou. Hele, Windows už nemám deset let, ale představuju si to jako kdyby se Vám přes noc nainstalovala aktualizace a měli jste zpátky Windows XP z roku 2000. Ta novela je lobistické fuj a bylo mi ctí podepsat se jako přírodovědec pod protest proti ní. Možná to tolik neznamená, ale přírodovědci nemají moc jiných nástrojů, jak vyjádřit, že je něco velký špatný.


Po netu teď kolují teorie, že celá kauza kolem Luční je součástí lobbingu za tuhle novelu. A jakkoliv to zní logicky, já věřím na presumpci neviny. Věřím, že je to jen jedno velký neštěstí a že se to podaří nějak zachránit. Protože „vítězství“ ani jedné strany není v zájmu nikoho. Nikdo nechceme, aby Luční ukončila provoz, anebo byla v režimu, v jakém je teď. A nikdo nechceme, aby se tam mohlo jezdit jen tak. Protože pořád je to krásný místo í díky tomu, že se tam musí dojít pěšky, anebo dojet na kole. A já tam moc rád jezdím na kole. Na borůvkový knedlíky a na Paroháče, jen co vyfrézujou asfaltku, hezky po sněhu. A moc doufám, že si na ty knedle zajedu i příští rok.