PŘEHLED VEŘEJNÝCH PŘEDNÁŠEK NA PODZIM 2024
22. října 2024 v 18:10, PRAHA, Šrí Lanka, želvy, zmar i radosti, Přírodovědný fotoklub
24. října 2024, 16:00, PRAHA, Jak se fotilo v Yosemitech, Hanibal na Senovážném náměstí
31. října 2024, 14:00, JIHLAVA, Expedice Páramo, Mezinárodní festival dokumentárního filmu
2. listopadu, 16:00, KARLOVY VARY, Expedice Páramo, festival Caminos
4. listopadu. 18:00, TRUTNOV, Něha Himálaje, Listování v Trutnově
5. listopadu, 16:30, PRAHA, Práce se světlem, FotoŠkoda Fest
10. listopadu, 19:15, PARDUBICE, Něha Himálaje, Pardubický cestovatelský festival
24. listopadu, 14:00, PRAHA, Expedice Páramo, Kolem světa
27. listopadu, 19:00, NYMBURK, Něha Himálaje, Kino Sokol
30. listopadu, 17:00, JEVANY, Langtang a Nepál(y) s Trávou, Kino Jevany
2. prosince, 19:00, VRATISLAVICE NAD NISOU, Něha Himálaje s Honzou Trávou, Kulturní centrum 101010
9. prosince, 19:30, OLOMOUC, Něha Himálaje s Honzou Trávou, Pevnost Poznání
10. prosince, 19:30, BRNO, Něha Himálaje s Honzou Trávou, První Patro
16. prosince, 20:00, PRAHA, KŘEST AUDIO KNIHY Něha Himálaje s Honzou Trávou, Kino Lucerna
NĚHA HIMÁLAJE
Když je Vám patnáct let, máte dvojku z tělocviku, tlustý brejle a velice silně vyvinutý odpor k zimě… poslední věc, po které toužíte, je lézt někam na osmitisícovku a ještě k tomu bez podpůrného kyslíku. Jenže když se pak zamilujete do hor, do focení a ještě k tomu potkáte jistýho Trávu, co na těch himálajských vršcích šmajdá odnepaměti, je jen otázkou času, kdy se s rancem na zádech ozbrojení fototechnikou vypravíte nahoru taky. Přesně tohle se stalo Petru Janu Juračkovi z Přírodovědecké fakuty Univerzity Karlovy, který rovnou třikrát opustil svět korýšů a přírodovědy, aby se po boku Jana Trávy Trávníčka vydal nejprve na patrně nejkrásnější horu planety, Ama Dablam, a hned na to rovnou dvakrát na osmou nejvyšší horu planety, osmitisícovou Manáslu. Oba si tam kromě spousty legrace zažili i nejedno trápení a krizové situace, které však nedokázaly přebít jejich nadšení a lásku k horám, které společně zachytili na unikátních fotografiích. Jejich společné vyprávění nebude zcela jistě faktografickým cestopisem, ale spíše velice barevnou multimediální show doprovázenou hýkavými citoslovcemi. Těšit se můžete i na stejnojmennou fotografickou knihu a ukázky z nového filmu.
VAROVÁNÍ: po téhle přednášce se může stát, že to jednou zkusíte sami.
ISLAND(y)
Island je objektivně tím nejkrásnějším a hlavně taky nejrozmanitějším koutem Evropy. Když jsem jej navštívil poprvé s filmařskou partičkou Srdcařů, abychom zde natočili seriál pro TV Prima Zoom, obden jsme nevěřícně kroutili hlavami pod polární září, koupali se v divokých termálních pramenech a objevovali tajemství jeskyní tvořených lávovými tunely. Druhá návštěva však nebyla ani o kousek méně epická - však jsme jí celou strávili u slavné sopky, která vrněla zemí pod našima nohama. Moje povídání nebude místopisná nuda, ale spíše zážitková multimediální podívaná doplněná o širokou škálu citoslovcí.
ZE ŽIVOTA FOTOGRAFA
Když si Petr zabalil fotografické vybavení do lodního vaku na své první dobrodružství mimo evropský kontinent, na Bajkal, rozhodně netušil, že se mu jeho vášeň zvrhne nejen v povolání, ale také v životní posedlost. Jak jinak si vysvětlit, že se dobrovolně vypravil s přáteli pod stan na grónský ledovec, s dronem na K2 a Kilimandžáro i přesto, že dostal v Lesothu výškovou nemoc již ve třech tisících metrech, anebo že se po boku Srdcařů vypravil do Jihoafrické Republiky s vlastní českou drezínou na koleje, které již de facto přestaly existovat. Petr dokáže zvrátit i fádní vodácký výlet v Čechách v holý boj o přežití a ještě o tom natočit film, stejně jako proměnit fádní fotografování vědců ve focení aktů ve zhasnutém vánočním skleníku. Přestože si neumí ani rovně uříznout chleba, pro všechny jeho příběhy se stal postupně ambasadorem značek jako jsou Nikon či DJI, které jej podporují technikou ve snaze umožnit předání svědectví ze života člověka, který žije tři životy najednou, protože jeden mu nestačí. Během přednášky, která bude spíše multimediální show než-li odborným výkladem, se pokusí vypíchnout hlavní momenty své fotografické kariéry, mezi které jistě patří i fotografování koní převalského v Mongolsku, utopený dron v ugandském Nilu či nedávné evropské dronové úlety v Norsku, Švýcarsku a Irsku, stejně jako nová dobrodružství v Černobylu anebo Indonésii.
Z PARDUBIC NA KOLECH KE SVĚTOVÝM MOŘÍM
Začalo to velmi nenápadně. V rámci příprav na vysokohorskou expedici jsem si koupil kolo a začal na něm drandit po té naší pardubické placce. A jak mě to začínalo bavit víc a víc, jezdil jsem dál a dál, až přišla chuť zkusit dojet ještě dál. Společně s kamarádem Ivánkem jsme nakonec vyrazili z Pardubek do Krkonoš a šlapali na kolech od pramene Labe kolem jeho toku až k Severnímu moři. To Vám byla neuvěřitelná jízda! Labe se měnilo každým dnem k nepoznání, stejně jako my dva. Kromě toho, že nám narostla nám stehna, umastily se vlasy a oseděli jsme si zadky, jsme našli v bikepackingu zalíbení a tak jsme přesně o rok později vyrazili i s pořádnými bajky na Faerské ostrovy v Atlantském oceánu. Všichni nám o ostrovech tvrdili, že na kola tenhle výlet opravdu vhodný není a že jsme se zbláznili. A výsledek? Všichni měli sice pravdu, ale o to větší to byla legrace! :)
NEPÁLSKÝ DVOJÁK
První větší kopec, na který jsem se kdy mohl podívat a trochu na něm popolézt, byla K2 s Klárou Kolouchovou. Začátek dobrý, zejména pro Pardubáka, jehož nejvyšší výstupy poslední let směřovaly na Kunětickou horu s převýšením necelých sedmdesáti metrů. O tři roky později mě začaly svrbět omrzlé konečky prstů, pořídil si nové cepíny a pokusil se o výstup na Ama Dablam pod taktovkou Honzy Trávy, Miri a Máry Novotného. Chyběl kousek a vrcholové pivko bylo až nahoře. To nevadí, Mára je abstinent, stejně by si jej s námi nedal. Navíc by to tam nahoře bylo stejně odporně studený pití. A tak jsme se pokusili o další dva roky později o osmitisícovku Manáslu. “To bude dobrý!”, říkali mi všichni. Několik dobrých přátel, několik dobrých dronů, několik dobrých přání. A jak to dopadlo? To už se dozvíte během přednášky :-) Nečekejte prosím odborný výklad problematiky vysokohorského lezení. Bude to spíše vyprávění plné citoslovcí, výkřiků do tmy a příšerně barevných fotek.
OSTROVY ATLANTIKU
Ostrovů v Atlantiku je nespočet, ale tohle povídání bude o sedmi z nich, které Petr navštívil během letošního coronavirového lockdownu. Sopečná erupce na Islandu totiž nepočká, stejně jako divoký delfín v Irsku, za kterým se vypravil potápět se na nádech po boku nejlepšího světového fotografa oceánů světa, George Karbuse. A zatímco na Island i do Irska se Petr vracel po letech, úplně novým zážitkem se pro něj i pro celou jeho rodinu staly Azorské ostrovy. Poslední evropský ráj, jak se jim s oblibou přezdívá, nabízí nespočet míst pro potápění, pozorování velryb, výstupů na sopky a hlavně neuvěřitelnou dávku svobody, jakou jinde v Evropě najdeme jen stěží. A jak už to tak bývá, i pozemský ráj se může změnit v pozemské peklo. Ale o tom až na přednášce, která nebude vyloženě faktografickým vyprávěním, ale spíše multimediální show tohoto fotografického a přírodovědného šílence.
NA ŽELVY!
Sbalit si ranec a vyrazit na neobydlené ostrovy ležící v Celebeském moři zní možná jako skvělý nápad, přestože to lecjaký smrtelník udělat nemůže, neboť jej do tohoto zapovězeného území nikdo nepustí. Já měl to veliké štěstí, že mezi mé kamarády mohu zahrnout Hanku Svobodovou, která na těch tropických ostrůvcích tráví mnoho času bojem proti pytlákům i lidské lhostejnosti, a mohl jsem tak tato přísně střežená místa na vlastní oči vidět. A fotit. A točit.
Cesta do Indonésie však byla úplně jiná, než všechny moje předešlé výpady mimo standardní pohodlí evropského kontinentu. Viděl jsem na vlastní oči rozsáhlé plantáže palmy olejné, stovky tun naplaveného plastového odpadu uprostřed panenské přírody, mořské cikány, ale taky vajíčka kladoucí dospělou karetu, stovky malých líhnoucích se želv, fenomenální medúzy a málem mě spolkl žralok velrybí. Tomu všemu mi byla svědkem nejen moje žena, ale také naše malé dcery, které odvážně čelily příkoří cest, rýže, štípanců od komárů a mrtvého vorvaně, který je několik dní děsil před naším příbytkem.
Tahle přednáška bude zkrátka úplně jiným příběhem, než jaký jsem doposud vyprávěl.
BRUTÁLNÍ AMAZONIE
Amazonský prales byl pro mě vždy velkým snem, vzdáleným kdesi v mlze deštného pralesa a mracích nadějí. Kříčící papoušci Ara, anakondy, obří termiti, indiáni a nebo početné tlupy opic a primátů v korunách vysokých stromů, na které se nedá vlézt, protože jsou jejich kmeny poseté trny… Je to všechno pravda, anebo jsem si to vysnil z barveně ilustrovaných knížek, které jsem jako dítě hltal v naší městské knihovně? Své příležitosti poprvé se zakousnout do pralesa, a nechat jej pokousat mě, jsem se konečně dočkal. A začalo to přitom na úplně jiném místě, a to v poušti, když mě přizval Petr Horký na natáčení archeologického dokumentu v egyptském Abúsíru. Věděl jsem, že to nebude “jen tak”. Čeští egyptologové se na tato místa vrací po desetiletí a rozhodně to nedělají prostě “jen tak”! A opravdu… příběh starověkého Egypta od prof. Miroslava Bárty přímo v poušti člověka změní. Petr a Mirek si sedli a začali vymýšlet a vymýšlet, až vymysleli něco úžasného! Film! Ano, ti dva se spojili a začali natáčet výpravný dokument o kolapsu civilizací, tedy o něčem, co oba dva de facto studují celý svůj život. Bylo mi tak velkou ctí jet s nimi natáčet do jihoamerického Ekvádoru amazonské indiány v kmene Waorani, kteří žijí tak úplně jinak, než my. Jejich život totiž prochází velmi rychlou změnou ve střetu s naším světem. Není tak výjimkou, že po té, co nazí v pralese uloví opici k večeři, na kterou ale za hluku agregátu přijdou ve značkovém oblečení. Končí jejich civilizace? A existují ještě nekontaktovaní indiáni, tedy ti, kteří nemají nic společného s naší civilizací? Vyprávění o tom, jak se do pralesa letí, jak se fouká do foukačky, jak se dělá kuráre , jak krystaly na křídlech motýlů ovlivnily Váš mobilní telefon, anebo o tom, jak rychle umí běhat ekvádorské pekari nebude možná encyklopedicky poučné, za to legrace to určitě bude. A na konci jistě pochopíte, že ten bájný, barevný a uřvaný prales, který možná znáte z ilustrovaných knížek, opravdu existuje. Jen je ještě brutálnější a barevnější, než na obrázcích.
S DRONY DO SVĚTA
Jižní Afrika a Lesotho. Rakouské Alpy. Krkonoše, Příbramské podzemí či České Švýcarsko – to jsou destinace, kde se přírodovědec a fotograf Petr Jan Juračka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy připravoval na svůj životní sen, druhou nejvyšší horu světa, K2 (Pákistán), kam se vypravil po boku naší nejlepší vysokohorské lezkyně Kláry Kolouchové. A jak je pro Petra typické, v jeho zavazadlech nechyběl ani kromě kamerové jízdy dron, s kterým v prvním výškovém táboře stanovil nový světový rekord v létání ve vysoké nadmořské výšce. Petr si do Pákistánu vezl celkem 87kg filmového vybavení, na výsledku je znát každý gram. Po K2 následovaly další z Petrových extrémních letů, a to na nejvyšší hoře Afriky, Kilimandžáru, Austrálii, Norsku, švýcarských Alpách anebo v amazonském pralese Ekvádoru. Povídání, u kterého se nejen pobavíte, ale i poučíte, bude jedna velká multimediální show.
PŘÍRODOVĚDEC ZA HLEDÁČKEM
Doktorský student katedry ekologie PřF UK a profesionální fotograf Petr Jan Juračka nás provede mnohými zajímavostmi ze světa bezobratlých, a to ze čtyř kontinentů světa. V rámci několika na sobě nezávislých příběhů poukáže na to, jak pomocí mikroskopů poodhalit mnohé z jejich života - odkryje tak zajímavé souvislosti o vztahu karibských krevetek a mořské houby v níž žijí, bizarní vzhled larev středomořských krabů, zbarvení křídel tropických motýlů, pevnost šnečí ulity z Vaší zahrady či tajemné mikromorfologické znaky podivného druhu korýše z Kokořínska, kterého popsal jako nový druh společně se svými kolegy v roce 2010. Na konci nezůstane jen u bezobratlých, a dodá i zuby varana komodského či kokolitky z hrobu Arnošta z Pardubic. Petr publikoval několik prvních příběhů v časopise Živa, z dalších nyní připravuje knihu. Jeho snímky motýlích křídel zvítězily v prestižní mezinárodní fotografické soutěži International Photography Awards 2011 (USA), snímek perloočky mu pak přinesl první místo v soutěži vědecké fotografie Věda je krásná v roce 2009. Své mikrofotografie představil na titulních stránkách časopisů Vesmír, Živa či International Journal of Parasitology a doprovázejí již osm publikovaných vědeckých prací.
