„Vy dva musíte být tedy pořádně bohatí“ popadal ze za břicho smíchy Sławek, správce polského lezeckého kempu, do kterého jsme s Komárem dorazili každý vlastní černou oktávkou. Naše cesty z Pardubic a z Jablonce se scházejí až v lese asi tři kilometry před základnou, a to na křižovatce terénních cest, kde jsme se oba dokonce opravdu potkali a to ve stejnou minutu. V celém kempu jsme byli jen my dva a veselý provozovatel „Tabora Pod Krzywą“, který se dříve věnoval extrémnímu lezení, ale nyní je to zapálený jachtař. Hrdý je zejména na to, že svým terénním autem zásobuje horolezce tím nejlepším polským pivem. Tedy, alespoň to tvrdí a my mu na to skočili - koupili jsme si do zásoby na večer hned několik lahváčů a schovali je v kufru komárovy oktávky, zatímco v té mé jsme se rozhodli spát. Na to všechno ale teď nebyl čas. Náš cíl jsou zdejší žulové skalní věže, na které vedou vyhlášené cesty. Rychle jsme vybalili vybavení, provedli jeho kontrolu, naházeli to všechno do ruksaků a vypálili jsme už pěšky směrem Gore Sokole, kterým my Češi neřekneme jinak, než Sokolíky. Světová lezecká oblasti, třes se! Jsme tady!
Když jsme zadýchaní dorazili pod první asi sedmdesát metrů vysoký šutr Krzywa Turnia, měli jsme dobrý pocit. Sice to nevypadá na žádná obří madla, ale zas tak vysoké nám to nepřišlo a hlavně Komár vytáhl Braník v plastu na kuráž. Když „polski štylo“, tak se vším všudy. Bylo to skvělý, to nemůžu říct. Zatímco Komár na prvním konci lana dováděl jak pominutej a jeho pohyby připomínali valčík Evy Adamczykové ve StarDance, já se trápil ve spárách i v plotnách, asi jako Jiří Schmitzer při tangu. Ale nespadl jsem zatím ani jednou a nahoře jsme se oba radovali natolik, že jsme se rozhodli to vylézt ještě jednou, tentokrát těžší cestou, American Direct. Ta ale vedla přes velice odvážné místo, z kterého Komár vycouval, no prostě se vybál a obešel to jinudy, abych to já zkusil za ním v „té správné lince“. Bavilo mě to moc, ale přesně v tom místě, kde to můj souputník vzdal, jsem pochopil, proč. „Ty vole, tohle ne ne!?“ halekal jsem vyděšeně, než jsem se pro ten krok rozhodl. Sice na druhém konci špagátu, ale v případě pádu mě čeká celkem slušný kyvadýlko, do boku po zádech. A tak jsem za chvilku stál v mírném převisu, jedna ruka volná, druhá v titěrném chytu, nohy na tření. Teď sebrat odvahu a skočit do madla! Tři! Dva! Jedna! „Ty vole, to nedám!“ volám na kámoše. „Ty vole, to dáš“ opětuje palbu a tak to zkouším znova, teď už bez počítání. A jak jsem se odrazil do dynama na madlo, ta hlavní noha mi ujela a já tak visel jen na dvou článcích dvou prstů pravé ruky. Tak moc jsem nechtěl spadnout, že jsem to udržel i na třetí zoufalý pokus, než jsem konečně dosáhl na madlo levačkou V tu chvíli mě pohltila bolest prstů pravé ruky. Nebyl jsem schopný ničeho, než zkrouceného sebelitování dobrých deset minut na polici, kam jsem se rychle vyhoupl. Bolest pomalu přešla v euforii p pak jsme to dolezli už za tmy a smáli se celou cestu až do kempu. Myslel jsem si, že ta nejtěžší část dneška je za námi, ale to jsem se dramaticky pletl.
Rozdělat oheň, ustlat v autě, otevřít první polské pivo a uvařit večeři. Tak ten poslední bod měl dneska na starosti Komár, což si uvědomil až cestou do Polska. První, co v krámu u silnice zahlédl, byla plechovka fazolí. Přestože věděl, že budeme spát spolu v autě a budeme pít pivo, prohlásil to za naší večeři. „No, až zas tak bohatí asi nejste!“ promluvil ze tmy opět vysmátý správce Sławek, když viděl, jak na vařiči mícháme fazole s cizrnou a zajídáme to chlebem. Druhý polský pivo bylo ještě dobrý, u třetího už jsem cítil drobnou únavu. Ani jeden jsme se nechtěli opít, však nás zítra čeká celý den lezení. Zapluli jsme do oktávky a usnuli.
Až ráno jsem si uvědomil, že něco není v pohodě. Točila se mě bolavá hlava, Komár zmalátněl taky. Přes nic jsme si vydýchali veškerý myslitelný kyslík, naše plnoletá holka zjevně těsní stále perfektně. „Možná jsme si měli na noc otevřít alespoň trochu okno, co?“ uvědomil jsem si u snídaně, kterou jsem za chvíli odevzdal okolnímu lesu. „Asi jo, člověče, taky nejsem svěží…“ No nic, zabalili jsme si ruksaky a vyrazili ke skále, co se jmenuje „Gilotyna“. „Kdyby byla opravdová, vyřešila by mojí bolest hlavy spolehlivě“ pokusil jsem se o vtípek, který ale Komár neslyšel, neb se taky vzdálil na delší moment do hvozdu. Když se vrátil, vypadal docela dobře a oblékl se do sedáku. „Ty hele, já Tě klidně odjistím, pokud Ti neva, že u toho budu ležet…“ pokusil jsem se jej odradit od toho, od čeho Komára odradit nelze. Nastoupil obratem do cesty, zatímco jsem v leže schoulený do klubíčka symbolicky přidržoval lano, na které se navázal. Myslím, že jsem během toho několikrát i usnul, ale Komár většinou nepadá, to nevadí. „Jsem nahoře! Zruš!“ A zbytek si už nepamatuju. Probudil jsem se až za hodinu zimou. Komár byl na zemi, četl si průvodce skalami a trpělivě čekal než se dám dohromady.
„Tak hele…“ promluvil ke mě, když viděl, že už nespím. „Jestli jsme tady chtěli potrénovat lezení v extrému, tak se nám to, myslím, povedlo!“ a smál se na mě, i když by se mohl klidně zlobit. A tak jsme došli k nejvyšší skále v okolí a vylezli ji v začínajícím dešti. Myslím, že jsme připravení spolu vyrazit. Ale kam, to se dozvíte až někdy příště :-)
