Sám sobě modelem

To je tak. Člověk občas dostane úkol nasbírat kilo jahod. V červenci nebo srpnu prosím. To se za nějaký rozumný čas zvládnout dá. Pakliže identický příkaz dostanete v prosinci, bez dvanácti měsíčků nebo skvělých kontaktů ve sklenících tropického zemědělství je to zadání prakticky neřešitelné. To samé se dnes a denně děje fotografům - zpravidla uprostřed zimy si klient vzpomene, že potřebuje nafotit svůj rozkvetlý třešňový sad, nejlépe do zítra. Mě se podobná situace stala s Velkou geologickou posluchárnou na pražském Albertově. Zadání bylo prosté: široké ohnisko, atraktivní interiér, plno studentů. Příkaz však přišel v době zkouškového. I chodby zely prázdnotou a jinak ihned vyprodaným bagetám v automatech procházela minimální trvanlivost...

Sehnat studenty bylo tak naprosto nemyslitelné. Řešení v tu chvíli přicházelo v úvahu jen jediné - nafotit posluchárnu plnou sama sebe. A tak jsem s rádiovým odpalovačem v ruce postupně sedal na jedno místo vedle druhého a vyfotil se celkem 289 krát. Po každé v trochu jiné pozici, s jiným výrazem. 
Složení tolika snímků do jednoho výsledného bylo mnohem složitější, než by jeden čekal. Musel jsem vytvořit skupiny vrstev přesně podle toho, jak jsou v posluchárně jednotlivé řady sedaček v zákrytu. A protože jsem poctivec, každý ten xicht jsem ve velkém zvětšení maskoval zvlášť. Trvalo mi to ve výsledku kolem 7 hodin a ještě několik dní jsem nebyl schopen podívat se na sebe do zrcadla. Snímek však zaujal a sklidil mnohem větší úspěch, než posluchárna banálně plná opravdových lidí.