Nika

Jedním z míst, které jsem si prostě zamiloval, je terénní základna CHKO Kokořínsko, tzv. Třináctka, v Kokořínském dole. Starý dům se strašidelnou historií je zasazen v úzké rokli, kterou se vine dlouhá, byť hubená zahrada skrývající nejedno tajemství. Jedním z nich jsou dva skalní sklepy a venkovní byt, rovněž vytesaný v přilehlém pískovcovém bloku. Co se pamatuji, sklepy jsem začal prozkoumávat ihned po jejich objevení, a to se svíčkou v ruce. Jemně jsem prsty přejížděl stěny nesoucí stopy těžké ruční práce majzlíkem, dýchal jsem vlhký vzduch a představoval si, jaké měly jednotlivé otvory a výstupky dříve svou funkci. Největší nika, klenoucí se přímo v hlavní sklepní místnosti, byla však velmi zvláštní. Tenká, avšak vysoká. Nepochopil jsem nikdy, jaký by mohla mít účel, ale moc se mi líbila. 

A bylo to v listopadu roku 2007, kdy jsme se dvěma přáteli odebírali vzorky zooplanktonu drobných tůní na Kokořínsku. Práce to byla několikadenní a namáhavá, byla zima jak v ruským filmu a pršelo. Prostě žádný med. Co však bylo zásadní, pracovat se dalo jedině ve dne. Po setmění už na to nebylo pořádně vidět a tak jsme se stahovali právě na základnu v Kokořínském dole. Večery byly dlouhé, a tak jsem zavolal spolužačce Janě. "Hele, nechceš nafotit nějaký akty na Kokořínsku? Budeme tady ještě pár dní, jsou tu super prostory...", víc mě v telefonu říct nenechala a za pár hodin mi již pózovala nahá ve skalním bytu. Scénu jsme svítili pouze svíčkami, pilo se víno, fotili jsme dlouho do noci, až jsme u toho oba usínali. Přesunuli jsme se pak do jednoho ze sklepů, kde mi ale zničehonic Jana tak nějak zmizela. Nikde nic, jen tma. Pátral jsem se svíčkou všude kolem, až mi zůstaly oči na té dlouhé, podivné nice. V ní byla napasovaná Jana, pustila na mě oko a povídá: "Vůbec nechápu, proč to tady je a nemůžu ven. Ale vyfoť mě, tohle mi nikdo neuvěří...."