Petr Jan Juracka

A nakonec několik facebookových statutů s nádražní tématikou. Ale pozor. Tyhle statuty jsou místy vulgární, neetické, rasově a politicky nekorektní, plně subjektivní a jedná se o značně morálně pokleslé příspěvky zanedbatelné kulturní hodnoty . A vůbec nemají nic společnýho s fotkama. Možná proto je čte více lidí, než ty s fotkama. Ale ty mají zas ty fotky mno.

3. září 2011

Když už si myslíte, že Vás nemůžou ČD ničím překvapit, když jedete svoji pravidelnou trasu a všechno je tak jak má, pak čekejte překvapení o to větší. I stalo se mi včera... jedu si takhle domů z Prahy do Holic - přestup je tradičně v Pardubicích a v Moravanech. Tak jako pokaždé vystoupím si z IC které přijíždí většinou na čas, a na stejném nástupišti nastupuji na navazující osobní vlak směr Česká Třebová, abych v Moravanech vystoupil. Tak jako vždy mám na přestup méně než tři minuty, takže nastupuji do posledního vagónu, kde nalézám místo k sezení, otvírám laptop a tvořím hodnoty. Po deseti minutách ke mě přistupuje studentík a ptá se, zda je to vlak na Českou Třebovou - a v tu chvíli si oba všimneme, že tak nějak vlak už odjel. Bez posledních třech vagónů ovšem... Takže ponaučení pro příště: než nastoupíte do vlaku, dojděte se přesvědčit, zda je váš vagón spojen s lokomotivou, abyste nedopadli jako já, a nemuseli jet domů autobusem... ;-)

5. září 2011

Jako pro malé dítě a později studenta střední školy pro mne vlak představoval vždy výlet. Na vysoké jsem pak jezdil vlakem každý týden do Prahy a z Prahy. Nyní jezdím vlakem denně do práce trať Pardubice – Praha. Tím se moje povědomí o fungování Českých drah výrazně rozšířilo. Získal jsem k vlakům velmi vřelý vztah, nicméně jsem se také naučil číst mezi řádky, a drážní hlášení si umím přebrat po svém. Vzhledem k tomu, že to zdá se funguje, rád bych se o tyto postřehy podělil s ostatními :-)

Zde jest modelová situace:

• Vážení cestující, prosím pozor, EuroCity Johanes Brahms bude opožděn.
  „Hej, Vy tam dole! Konečně víme něco s jistotou: ten vlak nepřijede jak bylo plánováno. Klidně se ještě v tom mrazu promenádujte po peróně, zatím věříme, že nakonec přijede.“
• Očekávaná doba zpoždění bude asi 20 minut z důvodu stavebních prací na trati.
  „Takže vlak přijede zhruba za půl až tři čtvrtě hodiny, ne ale dřív, jak za deset minut. Naprosto nechápeme kde je, ale stavební práce na trati nám určitě sežerete všichni.“
• Upozorňujeme cestující, že očekávaná doba zpoždění se může změnit.
  „To jen pro ty, kteří nečtou mezi řádky. Ano, rozhodně to nebude 20 minut, počítejte s rozšířeným intervalem o 10% – 374% uvedené hodnoty na obou stranách.“
• Vážení cestující, omluvte prosím zpoždění vlaku.
  „Tím že si půjdete stěžovat anebo dokonce chtít jízdné zpět si jednak nepomůžete a jednak nás vyrušíte od kafe a budeme nepříjemní. Pokračujte prosím v promenádě.“
• Vlak přijíždí do stanice.
  „Někdo na dispečinku vidí nějaký vlak dalekohledem, to přeci už musí být on!“
• Prosím pozor, na nástupišti dejte pozor.
  „Toto vskutku znamená, abyste si dali pozor.“
• Ukončete prosím nástup, vlak je připraven k odjezdu.
  „Vlak sice již odjel, ale ještě jsou vidět jeho červená světla, takže můžete mávat.“
• Prosíme cestujícího, který zakoupil zpáteční zákaznickou jízdenku do Prahy, aby se vrátil na přepážku, jízdenku zde nechal....
  "hm, to zas ten blbec přemýšlel jaký pamflet o nás napíše a nechal tady lupen... škoda že ne celou peněženku... ;-)"

14. listopadu 2011

Tak jsem dneska dobíhal na vlak z Pardubic na poslední chvíli a nestihl si koupit lístek. Říkám paní průvodčí: "Pardubice Praha zpáteční na Inkartu 50." Ona totiž nepozná, zda je moje In-karta pětadvacítka nebo padesátka. " A jestli můžu, platil bych z elektronický peněženky". Ona: "Prosím?". Já "Praha. Z Pardubic. Zpáteční. Na padesátku." Ona: "Na hlavní jo?". Já: "Jo". Ona: "Takže zákaznická?" Já: "jo, a je to padesátka". Ona: "To jste mi ale neřekl, top musíte hned říct". Já: "Ale řekl". Ona: "Neřekl". Já: "Řekl." Ona: "Neřekl, proto se hned dvakrát ptám". Vysvětlit jí, že jen magor by viditelně držel v ruce nabitou In-kartu a nechtěl jet se slevou už jsem neměl, bo to byla pěkná baba. No nic, jedu :-)

5. prosince 2011

Se mi zase jednou něco povedlo. Šel jsem na svůj oblíbený Express 521 Buchlov, který pravidelně odjíždí z pražského druhého nebo třetího nástupiště. Dnes jel ze sedmičky, takže jsem získal oproti standardnímu stavu zhruba půl minuty ztrátu. Už hlásili že ať to jako ukončíme, takže jsem si popoběhl a za pískotu průvodčí vtrhl do vagónu. Dost jsem se divil, že je tak příjemně prázdný. Pouštím počítač a ejhle, jede se špatným směrem. Nalepenej na okýnko si jen čtu z rozjetého vlaku nápis České Budějovice, a jen automaticky přepínám počítač do úspornýho režimu, bo je jasné, že doma včas nebudu. Naštěstí zastavil ve Vršovicích, takže jsem vylítnul z vlaku, a vrhl se z prvního nástupiště do podchodu, abych v hale zjistil, kdy něco jede zpátky na hlavák. V okamžiku, kdy jsem vyběhl k hale vidím přijíždět na první nástupiště osobáček právě tam. Takže otočka o 180 stupňů, pár vyděšených spoluobčanů a letím zpátky na jedničku. V osobáčku jsem pak ještě průvodčímu vnucoval namísto Pardubickou kartu pražské Opencard, ale pojal to humorem a já už sedím ve standardně nacpaným écéčku na Pardubice a jsem rád, že Rychlík 651 nestaví až v Táboře :-)

7. února 2012

Když jsem se včera ráno potil v proklatě přetopeném kupé expressu na Prahu, myslel jsem si, že pravidelný sled nepředvídatelných událostí na onen den byl již vyčerpán. Cestou na nádraží, vlastně až na nádraží, jsem si uvědomil, že jsem doma nechal pražské napájení k notebooku, které je jinak normálně v Praze, zatímco pardubické je v Pardubicích a holické v Holicích (to zní logicky že?). A tak jsem se vesele vracel dva kilometry domů, v -12 °C na kole. Cesta se tak trochu protáhla, a já přijel na nádraží o dobrých 8 minut později, než je pravidelný odjezd mého écé. To mělo naštěstí zpoždění, naneštěstí jen 7 minut...  ale co říkal, jsem si, může být i hůř...

Odpoledne jsem pak šel v Praze opět na své écé, odjez v 17.42. Zpoždění 10 minut. Dávám hambáče, a sedám do vlaku. Naproti, na stejným nástupišti, stál však nezpožděný expres, co odjíždí v 17.51. Tím často jezdí má drahá sestřenice Terezka, bo na rozdíl od écé staví tento expres v Přelouči. Píšu SMS, jestli není ve vlaku. Je! Ale na přestup už to není, je přesně 17.51 a 30 vteřin, obě soupravy se daly nemilosrdně do pohybu, zároveň. Zamával jsem tedy sestřenici, a usedl. Naše souprava zastavuje. Stojí dalších deset minut a z rozhlasu se ozve, že máme sekeru 20 minut. To nemusejí hlásit, shodli jsme se všichni jednohlasně v kupé, to víme. Stojíme dalších deset minut a ozvalo se z rozhlasu, že máme sekeru půl hodiny. To nemusej hlásit, to víme,shodli jsme se opět jednomyslně v kupé. Stojíme dalších pět minut a vlak jede...

Bylo již pozdě avšak téhož dne, když jsme vjížděli do města Přelouče. Protože v té prdeli naše krutopřísněhusté écé nestaví, projíždíme Přelouč rychlostí unaveného chodce... Pro změnu mává sestřenka mě - střetli jsme se akorát. Píšu ji SMS: "nic moc, myslel jsem, že touhle dobou už budeš klepat řízky...". Sestřenice píše mě: "ty vole, jak můžeš vědět, že dneska budou řízky..????". Nevěděl. A tak vystupuju z vlaku o necelou hodinu později, než bylo v plánu, a usedám na svůj hvězdný nádražní bájsykl.

Šlápl jsem do pedálu co to dalo, abych se co nejdříve shledal s mou milovanou, která již jistě netrpělivě přešlapuje a ohřívá večeři a obrací se na mě ve svých myšlénkách. A jak si to šlapu, s tvrdým ňůjorským hárdkórem v uších, šlápl jsem až tak mocně, až mi zcela praskl přemrzlý přední ozubený talíř, čímž jsem svůj hvězdný bájsykl totálně znehodnotil.

A jak jsem šel skoro přes řídítka, vypadlo mi jako bonus sklíčko z brejlí... A tak jsem dojel domů na koloběžce bez brejliček o hodinu a půl pozdě, a říkal si, že vlastně mohlo být hůř... Včera ještě nebyl sníh, a sklíčko v pořádku našel... Zbytek večera proběhl nakonec nečekaně v poklidu, a mohu jej vlastně považovat za příjemný :-

Tak šťastnou cestu Vám, co v týhle zimě taky nemáte nic lepšího na práci než jezdit vlakem :-)

Nelahozeves, 23. února 2012

Říkají mi to rodiče, říká mi to Zuzka, říká mi to šéf: "Jsi naprosto nezodpovědné hovado neustále riskující život a techniku, a jednou si pořádně nabiješ hubu...". A obvykle, když na jejich slova skutečně došlo, stalo se to, čemu můžeme říkat zázrak, deux ex machina, anebo jak s oblibou říká moje Zuzka: "zase Ti to blbečku prošlo, ale počkej...". Jednou si ksicht asi opravdu nabiju, a bude to špatný...

Abych nenapínal, naposled jsem byl nezodpovědným hovadem minulou sobotu. To je vždycky tak... Něco mě popadne, říkám tomu vznešeně záchvat impulzivní kreativity. V daný moment vypínám veškerou přirozenou racionalitu, aktivuju jackass-chromozóm a jde se na věc. Takhle obvykle skončím s foťákem až po uši v moři, viset na skalní jehle uprostřed bouřky, případně skončím na koberečku u šéfa či u výslechu na policii...

Tyhle moje výlevy jsou v zásadě dvojího druhu: buď riskuju techniku, na jejíž opětovný pořízení prostě už nemám love anebo riskuju techniku, na jejíž opětovný pořízení prostě už nemám love a k tomu navrch hazarduju se svým zdravím či životem. V sobotu se jednalo o kombinaci riskování mojí techniky a zdraví jiných, takovej jsem kamarád. Jeli jsme si totiž v sobotu ráno rychlíkem na workshop do českých a saských skal. Já s teplotama (mj. po dalším hazardu, o kterým ale ještě nemám sílu psát), venku -20 °C. Všechno hezký, pohoda, až přišel impuls - brutálně krásnej východ slunce nad polozamrzlou hladinou Labe! No nefoť to! Zapínám jackass-chromozóm a přitvrzuju: no nenatoč to! Anebo? No nenatočto zvenku!!!

A tak vybaluju pečlivě nabitou kamerku GoPro, slastně montuju na obří přísavku a s úsměvem na tváři lepím zvenku vlaku na sklo. Ještě se přesvědčit, že drží - drží. No špica. Zavírám okýnko, vlak vyjíždí ze stanice Kralupy nad Vltavou. Usedám spokojeně do křesla, chachá, a stopuju, jak dlouho vydrží v tom mraze baterka... :-)

Chápaví z Vás asi tuší, co následovalo. Vlak se rozjel na zhruba stovku, až se ozval jeden relativně tichý zvuk, takový nic, odcucnutí jako když děcko cucá bonbón, prostě takový lup... Pomalu, velmi pomalu se obracím na své milé spolucestující a prám se: "stalo se to?". "Stalo..." dostávám rychlou odpověď. Nebudu Vás zdržovat výčtem nadávek, kterýma jsem se ať už v duchu či nahlas otituloval... Jinak elastická pryž přestává pryžit a přilnavost je tatam. Kamera v sestavě za skoro devět táců v prdeli.

Jenomže to bych nesměl bejt já a moje neuvěřitelný životní štěstí... Je sobota 7.25 ráno, venku zima jak blázen. Volám Lence, komu jinýmu že? "Lenko?" povídám, když se po chvíli vyzvánění ozve taky takové to lup... "chrrrr ehmmm ahoj, co se děje" ptá se právě probuzená hustopřísná potápěčka a hlavně vědátorka Lenka. "Hjůstne,máme tady takový malý problém" začínám popis události. Slovo dalo slovo, vyprávění předávám jí... :-)

„V pátek jsem odevzdala disertačku a rozhodla se, že v sobotu dospím několik posledních týdnů“, vypráví Lenka. „Netuším, jak dlouho telefon zvonil. Chvíli jsem nechápala, co se děje, jen jsem tušila, že je to strááášně důležitý… Proč by mě jinak někdo budil v tak nekřesťanskym čase? Pak jsem zaslechla slovo „kamerka“, na kterou se s bráchou těšíme už od prosince a pořád není k dostání, a je rozhodnuto. Scio opakuje několikrát slovo Nelahozeves, já to hledám, ještě rozespalá, na mapě. A abych v tom nebyla sama, volám v 7:40 bráchovi. Dlouhý ticho, pak se ale ozývá rozespalý hlas. To jsem netušila, že ho v pátek políbila múza a do 4h do rána pracoval… Ale přesto souhlasí! Vyrážíme na osvěžující ranní procházku v -16°C.“

„Dojeli jsme na místo. Po Dvořákově stezce jdeme až k místu, kde koleje mizí v tunelu a odtud se vydáváme, každý na jiné straně kolejí, pěšky směrem ke Kralupům. Jdeme pomalu, koukáme do kamení na náspu. Je tu sníh, který mohly projíždějící vlaky zvednout a kamerku jím zasypat... Nesnáším vlaky. Bojím se jich i na nástupišti… Ale tohle? V jednu chvíli kolem projíždí asi 100-km rychlostí vlak, troubí, a žene se těsně kolem mě. Jsem nalepená na skále, skoro nedýchám. Je strašně dlouhý, těžký, nákladní. Vítr mě k němu strhává... Tak to je adrenalin… Vydechnu, až když celý projede kolem a já zas vidím bráchu na druhé straně kolejí, oddechl si asi stejně jako já.“

„Pokračujeme dál, pročesáváme i okolí. Občas projede vlak a troubí… Snad na nás někoho nepošlou. Přicházíme až skoro k nádraží v Kralupech. Nechápeme, že jsme kameru nenašli… Vždyť je to dost velká věc, hlavně ta přísavka. Kde jen může být? Na kolejích, v rigolu vedle trati? Nenašel už ji někdo? Jsou tu stopy... Obracíme se a vracíme se směrem k tunelu. Už jsem z těch vlaků hodně nervózní. Docházíme zpět k tunelu. Pořád nic! Vypadá to beznadějně… Ještě se vracíme trochu zpátky, k zahrádkám, ale to už je opravdu poslední pokus, pak to balíme. Jdeme, kouknu se jen zběžně za sebe. Uprostřed mezi kolejemi se něco blýská, asi zas nějaká plechovka. Ale co už, radši to zkontroluju… BRÁCHA, MÁME TOOOOOOOO!!! Je to ta obří černá přísavka! Jak jsme ji mohli nevidět? Prošli jsme 3x kolem ní! Až ve chvíli, kdy se sluníčko odrazilo od pryže a zasvítilo mi do očí, ji bylo možný odlišit od kamení. Ale co kamerka? Kousek vedle se zas něco blýská. Zapadlá mezi pražci leží ta pidivěc, kvůli které tu tak blbneme! Rychle ji bereme a mizíme z kolejí. Uffffff! Spadl mi kámen ze srdce, až to zadunělo. Po téměř dvou hodinách hledání jsme totálně vymrzlí, já vystrašená, takže vlakem dlouho nepojedu :) ale jsme šťastní a hlavně hrdí, že jsme to dokázali“, oddechne si Lenka.

Tak jako tak, je úžasný že to Ti dva zvládli a že se jim nic nestalo. A je ještě úžasnější, že kameru fakt našli, a že to přežila. Obal je totálně na odpis, přísavka má v sobě pořádnou díru. Hned jsme zkontrolovali, co je na kartě... Kdo by ale čekal super hustý video letící kamery, tak jako my, bude zklamán. Jak logicky odvodil Lenky bratr, posledních několik sekund záznamu se po nárazu prostě nestihlo uložit z vyrovnávací paměti na kartu, a tak záznam končí zhruba 200 metrů před místem dopadu.

A poučení? Celý tohle vyprávění je jen dokladem několika věcí:

• i v týhle době je možný mít kamarády, na který se lze spolehnout
• ta kamerka je hodně dobře udělaná 
• opravdu bych se měl nad sebou trochu zamyslet, a příště ji navázat třeba na tkaničku od bot :-)

26. července 2012

To je zase jizda... Sedam si do kupe, abych v zapeti zjistil, ze sedim na miste s rezervaci. Nastesti komp jeste nedeje, sedam jinam. Ve vedlejsim vagone je volny kupe. Teda volny, sedi v nem u ulicky takova pani ze je vlastne skoro plny. Ale to nevadi, vedle ni (resp. ob sedadlo, fyzicky vsak vedle ni) sedi moc pekna japonka. Naproti japonce trochu moc vobarvenej japonec v ruzovym sacku. Sedam si naproti megazene. A tak si tak sedime. Japonec znicehonic opousti kupe, zjevne s japonkou nejede. Libacka, louceni, mavacka, japonec je pryc. Dobry. Za minutu useda na misto japonce nejaky pan. Blby. Ale nevadi. Vlak ma jet 17:42, je 17:39. 17:42. Do kupe strci hlavu neco jako clovek a pta se, zda mame volno. Ja blbec rikam ze jo, bo uz cumim do kompu a nevsimam si jeho vizaze.

Kdybych ho totiz videl, budu mu tvrdit ze drzim misto pro zajezd radu milosrdnych sester a pro tri autobusy nemeckych turistu. Pan s holi, pupkem, trickem Renault tym, oblicejem plnym bradavic, upravenych neupravenych vousu a vyrazem "ja jsem dedecek Charlese Darwina" vstupuje. Hned vedle me poklada svou hul, prdeli mi zavira notas. Blby. 17:45 vystupuje z kupe, prdeli mi zavira notas. 17:46 vstupuje do kupe s dve plnyma igelitkama, pocka az si zavru notas sam. V zapeti vystupuje. 17:47 vstupuje do kupe s dalsi igelitkou, prdeli mi zavira notas. Muz na miste japonce opousti kupe. Pan si nastesti seda tam, mam to obsedadlo. Proc nastesti? Protoze smrdi jako prase. Jako tri tejdny nemity prase co pod sebe sere a jeste se v tom hrabe. Nejhorsi.

Tlustoska opousti kupe. Lepsi. Nelibilo se mi jaky na nej dela xichty, protoze na ni byl teda taky pohled. To uz bych musel hazet xichty i na sebe v zrcadle. To vlastne delam. To je jedno.  Pan sedi, vytahuje dvojlitra nejlevnejsiho piti z Tesca a micha ho v lahvi s jinym jeste levnejsim pitim z Tesca. Porad smrdi. Na misto tlustosky si seda chlapec s tabletem. Pan rika chlapcovi, ze bude brzy vystupovat (goooooood news!!!) a ze si to prohodej. Chlapec ochotne useda naproti japonce. Pan smrdi. Najednou se naklani k okynku aby se podival ven. Japonce se zveda kufr a chlapcovi tablet. Jo i to je mozny. 17:55. Porad nikam nejedeme. Proc? Kvuli tomu smradu? To neeee. 17:57. Japonka opousti kupe. Uplne nejhorsi!!! Chlapec hraje gamesu na tabletu, ja pisu tohle a cumim na toho chlapa. Na to se neda necumet. Mam jit pryc nebo zustanu? Zustanu, jsem zvedavej co uvidim. Ma starou kozenou penezku plnou divnejch papiru vcetne vstupenky na "Nahota na prodej". Ma In-kartu, takze jezdi casto. Najednou zpozoruje, ze japonka, pan a tlustoch opustili kupe. Sermuje chvili nervozne kolem sebe holi. Pak pije svuj uplne nejvic napoj. Zaciname si celkem rozumet, ja tyhle levny sracky totiz piju taky. Nemam u sebe zrcadlovku (stejne by byla napadna), takze prikladam umeleckou kolaz focenou tim nejlevnejsim telefonem z Tesca. 18.25. Moje cichove bunky uz se adaptovaly a zacina to bejt celkem symaptak. Pohovoril bych, ale nevim jakej kalibr by zaval z ust. Radej mlcim a postuju tohle. A ted mela nasledovat kontrolni otazka Vasi pozornosti: na jakym miste prave ted sedim ja? Vzhledem k prilozeny fotodokumentaci ji vsak povazuju za irelevantni :-) 18.33. Jsme v Koline. Pan nevystupuje.

A tady jeste pokracovani o tom, co se delo mezi Kolinem a Pardubicema.

Chlapec vystupuje v Koline. Nastupuje a na primo jeho misto useda typek se sluchatkama. 18.35 pan se zveda na rukach a vypada to jako by si chtel usrat. Neee. Ty vole ne. Ne. Ne nenenenenenenenenene. Von si fakt usral!!! Vracim uder. Jeste jednou. Vsechno marny. 18.41. Navazan letmy ocni kontakt s panem. 18.44. Zveda se a otaci se na me prdeli. Na ty prdeli se pri tom skrabe. Novy zavan smradu. Wow. Vytahuje svoje igelitky na chodbu, zjevne jede do Pardubic. Tam budeme asi tak za 15 minut kvuli zpozdeni. Vzhledem k tomu ze si hlida igelitky na chodbicce, ceka me zbytek asi oka. Typek se sluchatkama se drzi za nos. To je zase den. Misto abych makal na disertaci jsme stravil celou jizdu prohlizenim tohohle chlapa. 18.47. Dopil to piti. Minimalne litr, spis bych rekl vic, toho dal. Dobrej. V jedny z tech igelitek ma zaclony... Vystupujeme. Slusne pozdravil, zatimco kravataci skoro nikdy nezdravi. Ti zdravi az ty co chteji oskubat :-)

A zaver? Von je prase protoze smrdi. A ja jsem prase, protoze jsem ho vyfotil, dal jeho fotku na internet a napsal k tomu ze smrdi. Docela by me zajimalo, jak tenhle typek vypadal v mych letech. A zajimalo by me, co se stalo, ze vypada jak vypada. Co me ale vubec nezajima je, jak v jeho letech budu vypadat ja. Protoze na tom mozna budu taky mnohem hur, nez je on...

14. srpna 2012

Každodenní dojíždění do práce vlakem s sebou oproti autobusu, tramvaji či metru nabízí několik naprosto odlišných zážitků. Jedním z nich je, že každé ráno vidíte na peróně nervózně pendlující jedince, kteří jeli naposledy vlakem za Rakouska Uherska a hlasitě hlaholí o tom, jaký to mělo tehdy zpoždění. Mají již týden nastudovaný jízdní řád předem, přesně vědí, kterým vlakem pojedou z Prahy zpátky, přestože to jezdí každých dvacet minut.
 
Samo o sobě by tohle byla celkem humorná součást denní rutiny. Až na to, že při příjezdu vlaku se začne nervozita těchto jedinců ještě více stupňovat. "Mařka, viděla jsi kolik je v tom vlaku lidí?" Následuje relativně dlouhý a veřejný projev o tom, že celý život makaj, platěj daně a pak tohle. Jako jasně, pravda je, že ČD jsou ještě horší podnik než ochranka Helenky Vondráčkové a že posílit jedny spoje a druhé klidně oslabit je vlastně neřešitelný problém, protože by mašinfíra Láďa z Dolních Počernic nestihnul svou pravidelnou dávku emocí, co k němu proudí z bedny.
 
Jednu věc ale totálně nechápu. Totálně. Děje se to pokaždý. Stojíte na perónu. Vlak přijíždí. Je úplně jedno, jak přijíždí rychle a kam až chce v rámci nástupiště zajet. V okamžiku, kdy je lokomotiva na úrovni davu, začne se tento dav pohybovat směrem dopředu. Občas, vlastně skoro vždycky, začnu na truc pevně tát, ač jsem si před příjezdem vlaku krátil čekání chozením dokola. Těch lidí, co se mě povede takhle po ránu nasrat je tak strašně moc, že mám ráno mnohem lepčí. A úplně nejlepčí je, když tam takhle stojím (samozřejmě bezpečně daleko od tratě aby mě mohli obcházet z obou stran), a vlak mi zastaví dveřmi přímo před nosem. To se mohou všichni zbláznit...
 
A začnou se na mě lepit. A protože bytostně nesnáším, když se mě někdo pupkem namáčkne zezadu na batoh, udělám vždy jen jednoduchou věc: udělám masivní krok zpět. Hlasitý hlahol debžota za mnou mi pak zní v uších jako rajská hudba až do odpoledne, kdy to udělám znova. Ach jo, asi jsem svině.

23. srpna 2012

Tož si zas takhle sedím ve vlaku, tentokrát jen s jednosměrnou jízdenkou, bo se teď doslova pár týdnů dom nedostanu. Mno a proti mě sedí dvě pohledný, mladý, asi ještě náctiletý, no znáte to. A je to zas konverzace:

"Týýýýý jó, to jsem Ti ještě neřekla. Víš kdo za mnou tuhle stál v metru?"

"No tak to fáááák nevím, helé, povídej"

"Jirka Mádl holka!"

"No nekecej, Ty máš štígro. A jak sis na to vlastně teď vzpomněla?"

............................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................UŽ ZAS...

16. listopadu 2012

Dneska mi to na nádraží nandal zpocenej pětačtyřicátník s párátkem v hubě. Mě! Betálnímu borcovi, co pravidelně přichází na perón totálně synchronně s příždějícím vlakem, á la James Bond, s Eminemem v uších samozřejmě. Mě! Epickýmu lanxám hrdinovi co v týhle stressový době kupuje koblihy s marmeládou minutu před odjezdem vlaku, a s úsměvem samozřejmě...

Ale popořadě. Včera jsem opustil ve večerních hodinách pracoviště příjemně naladěn, s kvalitním belgickým pivem v ruce (dárek od belgickýho spoluautora). O několik minut později s druhým kvalitním belgickým pivem usedám do temného kupé, do odjezdu vlaku asi minuta. O minutu později se snažím kupé opustit, když zjišťuju, že nemám peněženku (v pracovním stole). Tím pádem ani In-kartu, občanku, jakýkoliv jiný doklady, o penězích nemluvě. Enomže vlak je už v pohybu a s tím nic nenadělám, takže usedám v klidu zpět. Průvodčí na mě vejrá vcelku nevěřícně, ale patrně podle toho piva usoudil že jsem slušnej člověk a dá mi šanci dojet domů k opuštěné ženě.

To s sebou samozřejmě nese to, že právě teď sedím ve vlaku zpátky směr Prágl za plnej kotel, takže jednosměrná jízdenka bez slevy. A to je právě ono. Tu jízdenku jsem si samozřejmě musel koupit společně s dalšíma občanama u okýnka, což už jsem dlouho nedělal (kupuju je obvykle v automatu). Heh. Jdu si volným štýlkovým krokem k přepážce, dvě a půl minuty do odjezdu vlaku, jeden člověk přede mnou. Už už se řadím do fronty za něj, ale o jednu pikosekundu dřív, vlastně spíš o dva mikrometry blíž se přede mě nacpe upocenej pětačtyřicátník. S párátkem v puse, s obří tažkou hzenou přes rameno. Směle se domnívám, že spěchá na týž vlak, neb zbývají už jen dvě minuty, a zase takovej frmol v Pardubicích není, aby za tu dobu odjely čtyři vlaky. Jeho zběsilý výkřiky "Praha, Ústí, zpáteční, rychlé" to vlastně jen dokazují. Člověk by si řekl, že to je zas jeden z těch svátečních cestujícíh, co o cestě do Ústí napíšou cestopis a přihlásí se na cestovatelský festival. Kupuju lupen, minuta a půl do odjezdu. Kráčím krokem do podchodu, ale je mi jasný, že kafe ani koblihy dneska už nebudou. Ne ne, na to potřebuju přesně o minutu víc. Enomže, tenhle týpek, tenhle můj novej hrdina a příští oběť mýho stalkingu na dalších dvacet let vbíhá do trafiky pro noviny a možná i pro bagetu. Tenhle týpek prostě ví jak naložit s časem, a zatímco já úplně zbytečně čekám asi dvacet sekund na perónu, von už je začtenej. Dal mě a ukázal mi novej směr. 

Zvažuju, že si vyžádám kamerovej záznam,kontaktuju policii aby mi ho našla a osobně mu zařídím předplatný. Respekt!

15. ledna 2013

Na to, že s ČD poměrně pravidelně jezdím v kupé která netopí jsem si tuto zimu již zvykl. Dnes poprvé to však průvodčí omluvil s tím, že nedorazil topič. Jedna nula pro něj.

22. ledna 2013

Dnes ráno jsem přijel na pardubické nádraží pozdě. Vlak s pravidelným odjezdem v 9.16 měl být už dvě minuty v tahu. Kupuju lupen v automatu a koukám na tabuli, jak je na tom vlak následující. Ten zpoždění nemá. Co je však zvláštní, vlak v 9.16 stále na tabuli poblikává. Jsa poučen třemi lety praxe mě to nijak neznepokojuje, vím že to blikání pranic neznamená. Jdu se ale podívat na první perón, zda tam ten vlak stále netrčí. Netrčel. Sedám na lavičku, otvírám baťoh, sahám po noťasu. Hle, hlášení - vlak přijíždí do stanice. Balím noťas a tak tak stíhám naskočit do vlaku za hvizdu průvodčí. Jasně, zpoždění 5 minut přece nic neznamená, a nebudeme ho na tabuli psát, snížilo by to v očích cestujících kreditibilitu podniku. Dnes navečer kráčím po pražském nádraží na vlak zpět do Pardubic. Koukám na tabuli, zpoždění žádné. Vlak v 17.16 má odjet za tři minuty a mám to ještě přes celé nádraží. Smedný ako ťava bych v případě řekněme oněch pěti minut zpoždění si koupil ještě lahváče, takhle to už nestihnu. Nasazuju svoje rychlostní tempo a ne zcela elegantní chůzí se k vlaku blížím asi minutu před pravidelným odjezdem. V tu mrd ho, na tabuli je najednou zpoždění 10 minut. Jsa poučen vím že pakliže to bude skutečně 10 minut, pro pivo bych se stihl otočit. Kdyby to bylo minut 5, už bych mohl mít vážný problém. A těmhle údajům věřit prostě nejde. Raději usedám smedný do vlaku a píšu tenhle statut. Mnohem déle než 10 minut vlaku trvá, než se skutečně rozjede. Stihl bych to chůzí elegantní a ještě bych si dal kafe. Jen to vědět. 2x za jeden den mě tak nachytali jako naprostýho začátečníka, který věří údajům na informačních tabulích... Mám se od nich ještě co učit. Minimálně co se managementu týče: Nejjednodušší řešení problému totiž zjevně je ho vůbec nepřiznat. Alespoň dokud to není naprosto nutný. Ale je to stejně jedno, nakonec jsme po cestě zase někoho sejmuli aby řeč nestála... Takže piva si můžu koupit kolik chci, času na jeho konzumaci budu mít víc než dost, zatímco náš vlak bude hodně dlouho stát ve Velimi.

PS.: je zajímavý, kolik se vyrojí jinak introvertních železničních fanatiků po každý když to někoho přejede. Hned vyjmenují kolik je kde kolejí, kdo má kdy přednost a udělí všem nevyžádanou přednášku o novinkách v řádu železniční dopravy. Ten dnešní je zvlášť dobrej, jen postrádám obvyklý svetřík s jeleny, velké hranaté brýle a ledvinku. Zvláštní.

PPS.: Teď to tady průvodčí komentoval jako zcela mimořádnou krizovou situaci. Je zajímavé, že tato mimořádná situace má zhruba stejnou periodu, jako ženská menstruace. Teď už konečně vím, jak tomu budu každý měsíc říkat.

4. února 2013

Sedím sám v potemnělém kupé s notebookem na klíně. Vstupuje dáma a praví: "Dobrý den", načež jí slušně odpovím "Naschle"... Hmmmmmmmm. Podíváme se na sebe a máme oba jasno - zas je tu pondělí.

13. února 2013

Přátelé, přiznejme si. Kdo z nás někdy netoužil každý den prožít něco mimořádného? Mám tu pro Vás tip :-) Jednou až dvakrát denně teď zcela mimořádně postávám tak půl hodiny v Záboří nad Labem (mimořádná událost na trati) s maximální spolehlivostí. Vřele doporučuji. 

20. března 2013

Dnešní jízda zase stála za to :-) přisedl jsem si do kupé ke dvěma brňačkám středního věku, což je obvykle záruka čerstvých novinek ze světa vývoje podprsenkových kostic a šlehačky v prášku. Mno a hle - změna. Ony dámy se věnovaly tématu cestování. Přestože jsem psal sice závěrečnou grantovou zprávu, některé poznatky ze světa cestování mi byly vryty hluboko o kůry šedé kůry mozkové a vytvořily zde trvalou stopu jako rozbouřená řeka v písku. Základní poznatky jsou:.

1. Nikdy nikam nejezdi na vlastní pěst, ale najdi si dobrý zájezd - je to pohodlnější.
2. Tenhle vlak jede až do Hamburgu. Když zaspíme, pojedeme až do Hamburgu
3. Hlavně nejezdi na kole. To je blbost. Letenka na luxusní zájezd někam do prdele Tě vyjde na stejný peníze, jako léčebné výlohy po jízdě na kole v tuzemsku.
4. Nejlepší země na světě je Holandsko, protože je to odtamtud všude blízko, a mají to samou rovinu.
5. Nikdy nejez sviště v Mongolsku. Z blechy v jeho kožichu můžeš chytit dýmějový mor (pozn. ani jedna v Mongolsku zatím nebyla).
6. Hele, nespi. Hamburg je daleko.
7. A poslední: do Milána se bude brzy létat už i z Brna, čímž to se stane mnohem přístupnějším.

Uznejte, že o tohle jsem se podělit musel ;-)

13. května 2013

POTKÁVAČKY

Po vstupu do vlakového kupé bývá dobrým zvykem zeptat se spolucestujících, zda mají ještě místo. A to nejen proto, aby člověk zjistil zda-li je v kupé ještě místo. Podle reakce spolucestujících je totiž možno vyvodit mnohé z jejich charakteru a predikovat průběh nadcházejícího společného času. Pro začátečníky tady nabízím menší rozdělení do základních skupin cestujících, které při svém dojíždění skutečně potkávám:

IDIOT
reakce: bez reakce
moje reakce: vypláznu na něj jazyk
průběh cesty: kouká na mě celou cesty a nechápe, s jakým idiotem to jede ve vlaku

PAN DŮLEŽITÝ
reakce: "ano, zajisté", pronese mírně nadřazeným hlasem
moje reakce: dík, nasazuju sluchátka a pouštím HC nebo něco prostě nahlas
průběh cesty: co pět minut přijímá hovor, což mě neruší díky HC nebo něčemu prostě nahlas

VYNDAL
reakce: bez reakce
moje reakce: jasný (relativně nahlas)
průběh cesty: čumí na tabletu na film, nevnímáme se. V lepším případě má k tabletu sluchátka. V horším musím poslouchat ty kecy z Doby ledový.

BODRÝ GERMÁN
reakce: "ja, natýrlich"
moje reakce: "javol" a vytahuju z baťohu plechovku piva abysme si ťukli, obvykle taky nějakou má. Teda on má vždycky Plzeň a já Kozla.
průběh cesty: buď pijeme pivo a nevnímáme se, nebo na mě zděšeně zírá celou cestu, protože jediná věta, kterou umím německy je "Endšuldgn zí byte. Ich mechte švajne haxn mit kartófn und ajn máz byja bite. Danke!". Říkám tuto větu velmi hrdě a rád, s velmi silným a až despoticky německým přízvukem.

PĚKNÁ
reakce: usměje se a mrkne
moje reakce: usměju se a mrknu
průběh cesty: až do Kolína ji zírám na kozy, v Kolíně obvykle změní kupé

BODŘÍ MORAVÁCI
reakce: nabídnou mi panáka
moje reakce: dám si s nima panáka
průběh cesty: chlastáme a zpíváme jako magoři až mě večer žena nepozná

NETRPĚLIVÝ CESTUJÍCÍ
reakce: "kurva mě je všechno už u prdele, do pýče, už to mělo jet, já to nestihnu, do hajzlu s těmahle drahama!"
moje reakce: usedám s potěšením do kupé a kochám se
průběh cesty: pečlivě si dělám poznámky

PROFESOR
reakce: "Dobrý večer. Jistě, berte místo pane."
moje reakce: "Děkuji Vám pěkně." Usedám, vytahuju notebook a začnu strašně rychle psát na klávesnici.
průběh cesty: předháníme se celou cestu, kdo píše rychleji na klávesnici. Kolikrát by mě zajímalo, jestli oni taky píšou smysluplný věty jako já. Totiž "yksjchksajhckjlsafdvljksvljksfkjhjkbvksbfvdjkhdjkfsljfbvjkdsvbkjv".

ŠEDÝ PRŮMĚR
reakce: "jo jo"
moje reakce: "jo jo"
průběh cesty: on čumí z okna jako jojo a na moje fórky nijak nereaguje, jede přeci vlakem

NĚKDO KDO MĚ ZNÁ
reakce: "si dělej prdel, že mě nepoznáváš?!"
moje reakce: "jé, ahój"
průběh cesty: snažím se přijít na to kdo to je, dost často marně...

PARTA PANKÁČŮ
reakce: "jestli se sem vejdeš, tak weolcome on the board brouku. Dáš si pivo?"
moje reakce: "davaj"
průběh cesty: projíždíme všechny songy Tří sester a máme se rádi. Cesta s punkáčema se od té s moravákama liší prakticky jen výběrem zpívaných písní.

HIPSTR
reakce: bez reakce; má přece sluchátka, sluneční brejle a je zabraný do nějaký intelektuálně strašně náročný četby, např. do Eragona
moje reakce: sednu si co nejblíž a pozoruju, zda si přes ty oldskůlový sluneční brejle fakt čte, anebo tím jen maskuje spaní
průběh cesty: obvykle usne do pěti minut. I během spánku se však tváří jako hipster. Styl vole.

PRDÍCÍ STREJDA
reakce: "ano" řekne velmi rychle
moje reakce: chvíli zvažuju, zda vstoupím, ale většinou jo
průběh cesty: pozoruju strejdu, jak se snaží zadržovat prdění. Občas mu to nevyjde a pak maskuje že to byl on, velmi odduševnělým a rádoby nepřítomným pohledem. Často chodí na chodbičku. Občas mu trochu pomůžu a useru si taky. Pak se nám jede dobře oběma.

CESTOVATELKA
reakce: za každou cenu najde oslí můstek proto, aby mě sdělila, že se zrovna vrací z náročné cesty ze Švédska, kde byla již po druhé se stejnou cestovkou a že to bylo super
moje reakce: Někdy nasadím sluchátka, čímž to ukončím. Někdy nemám ale sluchátka s sebou a musím to poslouchat a přikyvovat.
průběh cesty: Ona nadšeně vypráví o své extrémní cestě autobusem. Pak se obvykle tak nějak ze slušnosti zeptá, jestli už jsem byl taky tak daleko. Já řeknu že už jo. A ona se zeptá kde všude. Tak jí vyjmenuju svůj seznam podle abecedy nebo podle světadílů. Zbytek cesty kouká z okna a tváří se jako že má zaražené prdy. Na mojí otázku zda má zadržené prdy nereaguje.

PLETACÍ
reakce: bez reakce, je zabraná do pletení
moje reakce: bez reakce
průběh cesty: ona plete celou cestu, bez interakce; jedné jsem ale už podal klubíčko, zakutálelo se až na hajzl. Můj čin byl odměněn úsměvem, následovaný opět bezinterakčním pletením.

ZVĚDAVÁ
reakce: předstírá že bez reakce, ale prohlíží si mě od hlavy až k patě
moje reakce: chm chm, sednu si hned vedle a začnu psát nějakou kravinu jako třeba tohle
průběh cesty: čte mi nenápadně přes rameno až do okamžiku, kdy do textu vepíšu vzkaz přímo pro ni. Např. "tak co, poznala jste se v nějaké kategorii?". V ten moment naše interakce obvykle končí a ona po zbytek cesty kouká rudá z okna. Škoda.

Je samozřejmě mnoho dalších skupin. Za povšimnutí stojí např. sufražetky, učitelky, drážní maniaci, metrosexuálové, loupežníci a pojišťováci (dva poslední lze však jen stěží oddělit). A na čem záleží nejvíce je pak složení celého kupé. Dneska je to např. vyndal, prdící strejda, šedej průměr a pěkná. Jo jo, to je zase drajf. Ale pořád lepší než plný kupé pěkných. I to už jsem zažil a dlouho jsem se z toho nemohl vzpamatovat. Vlastně jsem měl pak celý týden tiky...

10. července 2013

Na dráze je léto. Vagóny smrdí lovečákem a řízkama. Všechny vlaky mají přibližně 20 minut sekeru, protože je vhodná doba pro opírání o lopaty. Na péronech jsou k vidění jinak zakrytá chlupatá lýtka biožen. V uličkách a v kupé omdlévají účastníci letních festivalů. Toalety okupují japonci s velkými růžovými kufry a s tričky s nápisy "I love Berlin". Slováci mluví na Čechy anglicky. Sedačky až neobvykle lepí. Rezervace. Všichni mají rezervace. I průvodčí. Sluneční brýle jsou zase o kus větší než loni. Šervúd hýří odhalenými pahýly končetin. Na dráze je léto.

16. července 2013

Dneska jsem zažil velký letní dobrodružství v tramvaji číslo 9. Rozhodl jsem se totiž nasednout na Národní a svézt se na Hlavák. Narval jsem svou nehřmotnou postavu do mezizubního prostoru v předních dveřích. Chyba. Veliká chyba. Do stejného prostoru se totiž v onen moment začalo těsnat více lidí, včetně třináctileté dívenky a její babičky. Snažím se v davu sejmout bágl ze zad. Uf. Po třech faulech přilehlého důchodce jsem to dokázal. Záhy je však má ruka s baťohem sejmuta pozadím třináctileté dívenky, a já nemám žádný manévrovací prostor. Snažím se ruku dostat více k sobě. Chyba. Je tam zadek maminky, jejíž tělesná konstrukce již velmi těsně doléhá na kočárek. Mám hnátu v kleštích ze dvou prdelí. Co s tím? Půlky obou ženštin nemilosrdně drtí moji ruku, tramvaj se dala pohybu. Tím se ještě rapidně více utemoval celý prostor. Snažím se dívat někam jinam, dělat že o tom nevím. Chyba. Pronikavý pohledy babičky mluví jasně: "Lumpe. Strkáš ruku do zadku mý vnučky a ještě děláš, že to nevíš!". Co s tím. Rozhodnutí. Musím učinit rozhodnutí. Začínám zvažovat, že příjmu poslední místo vedle zpoceného invalidy. Ne. To nedám. Na jeho triku jsou velké skvrny zaschlého potu, v ruce několik koleček mastného salámu. Pouštím tedy baťoh pomalu k zemi. Mezi zadky je však tak málo prostoru, že tak činím pomalým rozevíráním jednotlivých prstů. Nesmím rychle. Baťoh visí na posledním prstu. nesmím ho pustit na zem. Rozbil bych notebook. Přišel bych o práci. Pak bych nemohl splácet hypotéku. Opustí mě žena. To nechci. Čas na další rozhodnutí. Pokouším se k zemi poslat celou ruku. Nakláním se. babička se začíná čím dál tím víc vrtět a mračit. Je to v hajzlu. Radši budu za pedofila a tak prostě vtěsnávám to, co zbylo z moji ruky, zpátky do zadku náctileté. Té to nevadí. Naopak. Na zastávce opouštím předčasně tramvaj a mířím na perón. Teď už sedím v kupé s vetchým intelektuálem, co si veze v igelitce květináč. To by bylo normální, ale z toho květináče roste normálně metrová tráva. Ta tráva. Už mi to ale nepřijde divný. Je to vlastně příjemná změna. Hurá domů. Vlastně. Ne moc hurá. Odklon přes Vršovice. Další sebevrah. Další... 

-------------------

Dnes se v kupé celkem logicky rozjela obvyklá diskuse na téma sebevrazi. Vzhledem k nemalému zpoždění můj noutbůk stejně přestal noutbůkovat a tak jsem se do diskuse výjimečně zapojil tvrzením, že mě z nich už jebe. To bych byl býval neučinil, kdybych byl býval věděl, že vedle mě sedí maskovaný drážní maniak (neměl uniformu). Proflákl jsem se tak a bylo jasné, že nejsem zcela sváteční cestující. Maniak kvitoval, že mu z nich taky jebe. V následujících momentech mezi Kolínem a Pardubicemi mi byl udělen souvislý a nepřerušovaný výklad na tato témata (chronologicky): psychologický aspekt nevýhody nadchodu oproti podchodu - rekonstrukce nádraží v Moravanech - ekonomická neefektivita parovodu v souvislosti s výstavbou Chvaletické elektrárny - a konečně: vliv sametové revoluce na báňský průmysl. Na které z drážních univerzit přednáší nevím, ale bakaláře bych si tam klidně střihnul. Bylo to až překvapivě poutavý.

23. července 2013

Tak dnešní cesta vlakem... to bylo něco zcela abnormálního. Nestalo se totiž nic abnormálního. Vyjeli jsme na čas, dojeli o tři minuty dřív. Dokonce se na mě usmívala průvodčí jako sluníčko a fungovala klimoška. Tak nevím, jestli se neblíží Armagedon. Někdo by měl informovat Blaník.

29. července 2013

Pět věcí, podle kterých ve vlaku spolehlivě poznám, že nastaly tropy: 1) Jsem často jediný cestující v kupé,který nespí. 2) Obchodní zástupci v kožených lakýrkách nenosí ponožky. 3) Potí se průvodčí. 4) Jirka, který obvykle vybírá koše v maďarských EC z Prahy, si najednou vystačí s třemi igelitkami na vagón - asi se ve vlaku méně konzumuje jídlo. Tuto činnost komentuje u každého kupé slovy "Já se na to vyseru, proč jsem sem dneska vůbec lez, do píče?" 5) Všichni spolucestující, kteří zrovna nespí, si dlouhosáhle s někým telefonují, používají přitom mimořádně dlouhých souvětí a netradičních výrazů. Z těch dnešních bych vybral např. "Hrací pudr na kaďák", "Roberte, ty rošťáku!" nebo "Ráda bych Tě nějak osvěžila, ehmm ach". Tu poslední větu říkala velmi usměvavá a pohledná utěšitelka, zajímalo by mě, co dělá v zimě. 

31. července 2013

Nejvíc nejdivnější příhody se během cestování vlakem stávají stejnak během vystupování. Cestující cítí blížící se cíl, mají radost z toho, že přežili další cestu českým vlakem a cítí nutkavou potřebu tuto radost s někým sdílet. Tak třeba dnes. Tak jako vždy jsem uprostřed vítkovského tunelu zhasnul laptop a šinul se ke dveřím. Mám to tož dobře spočítaný - u dveří čekám většinou jednu minutu a mám dobrý náskok před davy, až před hlavním nádražím zjistí, že musí ven. Jenomže je to přesně ta minuta. Minuta sdílení. Dnešní ráno tam stála jen jedna postava, žena středních let. Opětoval jsem její mírně pozitivní úsměv a začal kontrolovat ranní mejly na mobilu. V onen okamžik mi řekla: "Ve Francii, víte, já tam byla deset dní, muž aby mohl pozdravit ženu, musí ona nejprve opětovat jeho usměv". Byť jsem ji verbálně nikterak nezdravil, odpověděl jsem "Aha. Hezký.", a četl další mejly. Ona však pokračovala. "Vy asi nejste žádnej slušňák že. Ale to nevadí, aspoň umíte dělat tři věci naráz." To mě celkem zaujalo a zeptal jsem se jaký. "Mnooo, jednak udržujete stabilitu, což teda v tomhle vlaku není nikterak snadný. Jednak držíte v ruce zbraň, kterou sa tady všaci tak oháňáte (tím myslela mobil), no a nakonec ještě hovoříte s nepřijemnó babó, jako som já." "Aha. Hezký." odpověděl jsem. Ještě jsme si popřáli hezký den a vypadl jsem ven.

Tohle je však nic proti tomu, co jsem viděl pár měsíců nazpět. Namísto téhle baby tam u dveří stáli dva borci. Jeden relativně mladší slepec, a jeden relativně starší ožrala. Ožrala povídal slepcovi: "Chlapče, neboj se. Já se o Tebe postarám a pomůžu Ti vystoupit z tohodle pekla!". "Děkuji pěkně", odpověděl slepej asičtyřicátník. Když se vlak pojal brzdit, ožrala, z kterýho to táhlo jak ze sudu, neváhal otevřít neblokovaný (jak jinak) dveře ještě za jízdy. Když slepec odmítal vystoupit v poměrně vysoký rychlosti, ožrala hópnul z vlaku sám. Jenomže se tak nějak v tom ranním delíriu nedokázal pustit madel, a vedle vlaku tak celkem elegantně běžel pomocí ladných dlouhých skoků, á la Jen počkej zajíci! Když si uvědomil, v jaký je situaci, začal hlasitě halekat na strojvedoucího: "Ty zmrde, si ze mě jako děláš prdel? Hovado jedno úchylný!" Chudák slepej si samozřejmě myslel, že je to adresovaný jemu, ale i tak se začal nehorázně tlemit. Když vlak zastavil, ptal se ožrala slepýho: "Ty vole viděl si to?". Na to vzápětí přišla nemilosrdná odpověď: "No ty vole, co myslíš?"

----------------------------------- 

Začínám věřit tomu, že divný lidi se prostě přitahujou. Ani dneska jsem se totiž nedostal do vlaku normálně... Zašel jsem do mýho oblíbenýho krámu s pivem (mají tam teda taky bagety, ale to už není podstatný, já si tam chodím pro lahváče). Měl jsem poslední čtyři pětky, Plzeň stojí 39,-. Jo, je předražená, normálně si dávám Kozla za 24,- ale dneska jsem toho v práci udělal docela dost, tak že si jako dopřeju. Paní na pokladně na mě chvílí vejrá, pak kouká na svý ruce, pak na počítač, pak na mě. Pak na mý ruce a zase na mě. "Hele, netušíte, co si kupoval člověk před Váma? A kdo to zhruba byl?". Odpověděl jsem že netuším, ale že to byla spíš ženská než chlap. "Hm hm, to je v hazjlu. Myslím, že si kupovala bagetu, a že ji mám vrátit dvě kačky. Tak, a mám v tom teď bordel. Chjo. A je to vůbec v hajzlu úplně celý. My totiž máme při placení se zákazníkama navazovat oční kontakt, a já ani nevím, kdo to byl. Ach jo." Přemejšlel jsem, zda ji budu utěšovat, nebo si kopnu. Vyhrálo to druhý. "Mno tak to Vám za ní strhnou prémie co?". Chvíli ticho. "Hele, Vy si děláte prdel, ale voni nás sledujou. Všechno vědí. Takže Vás prosím o oční kontakt a vrátím Vám kačku!" "Hehe, nevrátíte", byla moje odpověď, zatímco jsem svůj hluboký a upřímný pohled věnoval jejím kozám, abych vzápětí utekl bez koruny. No a teď už za trest sedím v kupé s pěti introvertama ve flanelových košilích z Kácova, co si navzájem říkají bejku, a čumí mi na nohy. Upřímně, jsem poněkud nervózní. 

2. září 2013

Jo jo, pořádek musí bejt. A na dráze to platí dvojnásob, to je přece jasný. Tak třeba zrovna dneska - jel jsem vlakem s pravidelným příjezdem d Pardubic v 17.39. Skončil jsem však svojí dávku práce v 17.31 a tak koukám z okna, zda-li třeba nejsme napřed. A protože jsem strašně chytrej kluk, podle cedule Pardubice-Opočínek poznávám, že jsme v Pardubicích-Opočínku. Takže v klídku zavírám noťas, oblí

2. října 2013

Tyhle jízdy vlakem, to je neskutečný. Až budu důchodce (jestli se toho vlastně dožiju), budu asi vlakem jezdit jen pro tu prdel, kterou to přináší. Dneska to byl koncert, kterej začal velmi,velmi nevinně. Jako skoro každý ráno jsem si vybral kupé jenom s mladejma ženskejma (kolikrát musím projít pár vagónů, ale nějaký takový se na mě vždycky někde klepe), poněvadž nesmrděj, neřešej a jen se usmívaj, případne zasněně hledí z okna a představují si mě ve sprše. Anebo jinýho nabíječe, to je jedno. Ty chuděry dneska se teda nesmály vůbec. Nejdřív k nám přistoupil boreček, co se je snažil sbalit tím, že jednu vyhodil z místa,kde měl rezervaci, přestože v kupéčku byly ještě tři volný místa. Takže mu lejdy sice uvolnila místo, ale poslala ho pohledem tak do hajzlu, že si chlapec už neškrt a pozbytek jízdy čuměl z vokna. Holky se potom vydržely hodinu bavit o tom, jak moc se jim nechce do práce a že je to na píču, jet už podruhý v tejdnu do toho Práglu. Odpoledne jsem pak obsadil kupéčko s borcem, co by ho spíš obsadil sám, nechápu jak se protlačil dveřma. Tak hezky sme si hačli a vyhodil nás hned pan učitel, že prej má rezervaci. "Píču mrdat do hajzlu, cože?", zeptal se překvapivě chladným hlasem velké borec. "To si kópíte, a máte to." Ne že bych učitelově odpovědi úplně rozuměl, ale velké borec dodal: "Kerý sedadlo?". Učitel si nás tak prohlídl a řekl suše "Prakticky celej vlak. Je nás škola." A fakt že jo. Takže jsem místo našel prakticky až v posledním vagónu. Ani nedosednu a proti mě další borec: "Pičo, luxus. Máš tady i zásuvky, tak si tam mrdni noutbůka ne?". Když jsem mu vysvětlil že to baterka dá, potáhnul sopla a houknul na mě ještě: "Kam jedeš, do piče?". Říkám že do Pardubic, a on hned "Tak to mě vyhoď z vlaku jo? Sem po deseti dvanáctkách a to pičo nedám." Koukám na něj a úplně upřímně mu říkám "Pičo, já jsem po dvou desítkách a taky to moc nevidim". Tak jsme si oba nastavili budíka a já začal psát tohle. "To tam ty vole mrdáš jak datel, to nechápu. Tuhle jsem taky něco psal na noutbůku a dostal jsem hysterák. Ty vole, voni mě ukradli z klávesnice "a", ty vole". Když jsem mu ukázal, že já už půl roku funguju bez "d"´, šipky dolů a levýho SHIFTu, usoudili jsme, že fakt nejlepší bude to dneska prospat...

9. října 2013

Dneska měl můj oblíbený plešatý průvodčí svý naleštěný štípačky zatraceně nízko u pasu. Koženými rukavicemi převzal ode mě lístek, vytasený nádobíčko se ve vzduchu jen pootočilo a cvaknul mi lupen jako sám starej Old Shutterhand. Škoda že já žádný takový štípačky nemám, mohli jsme si proti sobě stoupnout v uličce a zjistit, kdo z nás štípe rychlejš. To mě vlastně připomnělo, že mi před lety ve vlaku do Českých Budějovic jedna deprimovaná průvodčí vyprávěla, že měla ve službě tak trochu sračku. Chodila dost často na hajzl a jak spěchala, jednou jí ty štípačky propadly hajzlem z vlaku. Byly starý a před vyřazením, přesto jí je Dráhy nechaly zatáhnout, jako by byly úplně fungl nový - stálo jí to asi čtyři tisíce. Byla z toho dost v traumatu a prý je na kolejích ještě dost dlouho marně hledala. Příběhy. Samý příběhy.

30. října 2013

Když mi bylo kolem deseti, jezdíval jsem občas s dědou vlakem. Tu do Prahy, tu do Chebu, což byl prakticky celý den. Každopádně byly tyto naše jízdy poměrně často ve znamení dlouhých konverzací, do kterých děda mistrně vtahával nebohé spolucestující. Jednou dokonce přiměl jednoho pána, aby mě nechal práskat bičem v uličce, což se vůbec nelíbilo průvodčí. Ale děda ji vysvětlil, že tohle se bude klukovi jednou hodit a přece mu paní průvodčí nechce upírat vzdělání, že... V dnešní době se spolu lidé v kupé příliš často nebaví, ale jak jsme se dnes přesvědčil, mistři náhodné konverzace ještě nevymřeli. Ráno jsem si totiž přisedl ke správnýmu borcovi, co měl kupé pro sebe. Na pohled trochu socka, ale sympaťák. "Strejdo, nemáš tabákový papírky?", zahájil konverzaci. Po rozhovoru o odvykání s průvodčím pak ze mě vytáhl co a kde dělám, a začal se mě ptát na možnosti vzniku života v tekutém metanu, o čemž samozřejmě nevím zhola nic. Ukázalo se, že celkem obstojně kreslí uhlem, že je jeho bratr kartograf a on se považuje za černou ovci rodiny. Cesta ubíhala v poklidu, v tunelu pod Vítkovem se však spolucestujícího mezi námi optal, zda je právník. "Mě by totiž zajímalo, jakej je trest za hulení trávy ve vlaku...". Na to jsem mu odpověděl já, že to je jen přestupek. "Mnohem horší to je třeba se šoustáním," pokračoval jsem a zbytek kupé počal stydlivě rudnout. "jeden průvodčí mi říkal, že když takhle nachytá pár, měli by na nich dráhy správně krom pokuty vymáhat taky náklady na kompletní desinfekci celýho vagónu". Umělec se trochu zarazil a zcela nás odzbrojil příběhem, kterej si nemůžu nechat pro sebe... "Hoši, to když jsem chodil s Nikol... no to byla taková holka, ale to je jedno. Prostě jsme si to ve vlaku rozdávali dost často. Jednou takhle, v takovým tom blbým strukturovaným kupé pro asi devět lidí takhle stojím, že jo, Nikol ho měla v puse...", přičemž se názorně postavil, aby nám ukázal, kde měla hlavu Nikol a on zbytek: "a tak jí mrdám do tý pusinky, viď, a jen se tak dívám po tom kupé a z očí do očí hledím takový úplně starý babičce!" Zeptal jsem se, zda se přidala. Prý ne, ale se zájmem si je prohlížela, dokud nebyl všemu konec. Asi Vám nemusím vykládat, jak se rval zbytek kupé ven a mělo bylo až líto, že musím do práce zjistit, jak je to s tím metanem. 

11. listopadu 2013

Na dráze se věci neustále mění. Např. každou chvíli se zcela mění zvyky a tradice, což udržuje drážní zaměstnance, zejména ty za kormidlem, v bdělosti. Je to trochu jako čínský kalendář, ale s tím, že nikdy nevíte, kdy ta změna přijde. Avšak ty hrubé změny tradic, s přibližně měsíční periodou, bych rád shrnul v následujícím přehledu. Nezačínám lednem, ale listopadem, protože to je jednak teď, a jednak je to taky čas očekávání nového jízdního řádu, tedy drážního slunovratu, který se obvykle přivalí začátkem prosince...

LISTOPAD je měsícem Karibiku. Ve vagónech jede na maximum topení i v sedačkách, takže třicet ve stínu je vlastně standard.

PROSINEC je měsícem Vánoc - zde se kalendář ČD shoduje s kalendářem křesťanským. Mezi oblíbené tradice patří přeplněné chodbičky a dlouhé fronty na všechno.

LEDEN je měsícem drkotajících zubů, neboť stařičké topné systémy ve vagónech neustály předchozí listopadový a vánoční provoz, a vlaky tak často netopí. Je to ale jedno, na dráze je provoz minimální a těch pár hrdinů to dycinky dá.

ÚNOR je měsícem popraskaných kolejí, zasypaných výhybek a poruch zabezpečovacích zařízení. Zatímco cestujícím je ve stojících vlacích krutá zima, technikům je popravdě pěkné horko.

BŘEZEN je měsícem nejistoty. Taje sníh, padají stromy. Nikdo neví, zda dojede. Je to tak měsíc zejména vhodný k navazování známostí během čekání na Godota.

DUBEN je měsícem SPARTÁÁÁ. Vrcholí boj o ligový titul, takže jsou vlaky plný chlápků, kterým hokejový dresy vlajou na těle o poznání méně, než vlastním hokejistům...

KVĚTEN je lásky čas. Zatímco se snažíš vymámit z pohledné průvodčí lístek na lanovku na Petřín, obdobně estetická cestující otevírá za jízdy okno a vlají ji vlasy ve větru. Venku štěbetají ptáci, už z dálky voní pražce a vůbec je to nejhezčí čas na dráze.

ČERVEN je měsícem rychlosti. Ve vagónech stále nepřestávají topit sedačky, protože to nejde vypnout. Venku už je pěkné vedro a kupé jsou plná. Cesta tak utíká neskutečně rychle, protože ji absolvuješ zpravidla v komatu.

ČERVENEC a SRPEN jsou měsíci prázdnin a tudíž různých perverzních slev. Ve snaze dostat lidí do vlaků, i když jsou všichni v Chorvatsku, tak dostanete levnější lístek při nákupu podprsenky anebo třeba zubařského křesla.

ZÁŘÍ, pohroma stáří. My co už máme školní docházku za sebou jsme si přes léto zvykli na jistý životní prostor,který úderem zasednutí o školních lavic náhle zmizí.

ŘÍJEN je měsícem výluk. Na dráze se totiž poohlédli, co všechno se stihlo za léto. Zase nic. To je tedy nutné dohnat, a tak se začne rychle stavět na několika místech najednou. A ejhle, vlaky stojí, auta jedou. K tomu se přidává druhá vlna září, protože začíná semestr vysokoškolákům.

V Listopadu to pak začíná znovu, budeme topit.