Šuplíkovky

Jsou vlastně tři typy fotek. První, to jsou ty, které hned po pořízení člověk maže, protože ví, že k ničemu nebudou. Jsou rozmazané, nebo špatně exponované, nebo prostě o ničem. Druhá kategorie, to je přesný opak. Už při samotném mačkání spouště chytne fotografa amok, že právě pořídil ten úplně nejlepší záběr na světě, a že tohle je prostě tutovka! Fotku hned po návratu domů stahuje do počítače, horlivě upravuje a sype na sociální sítě. A ten třetí typ? To jsou šuplíkovky. Je jich mnoho, ale na naprostou většinu fotek v šuplíku se zapomene. Bývají obvykle průměrné a jejich naděje na to, že ještě někdy spatří světlo světa jsou velmi malé...

Občas se ale stane, že se fotografovi zasteskne a vzpomene si na zážitky, které k pořizování snímků patří. Sentimentálně po letech otevře danou složku, a prochází jednu šuplíkovku za druhou. Za nějakou chvíli se v něm probudí archetypální vlastnosti pravěkého lovce: "To by bylo, aby tam nebyla zapomenutá totální pecka, pche!", a za pomocí rozmanitých softwarů tvoří bomby ze starých fotek. Hned je dere ven na web, aby zjistil, že šuplíkovky obvykle zůstávají šuplíkovkami a basta. Jenomže... někdy to prostě vyjde, a jedna fotka, co čeká roky na své odhalení, vzbudí mezi lidmi zájem větší, než ostatní dříve publikované, zaručené bomby. Tak jako třeba tahle slovenská krajinka, která zůstala čtyři roky pozapomenutá ve stínu jiných leckde profláklých fotek. Fotil jsem ji na vrcholu Malého Rozsutce za východu slunce, po noci strávené ve stanu se dvěma skvělými přáteli. V noci krutě mrzlo a od večera jsme byli bez vody, neboť se nám rozbil vařič.  Vstával jsem ještě hluboko za tmy, abych stihl vylézt po namrzlých řetězech nahoru včas, dříve než se rozední. Ale nestihl jsem to. Slunce se dralo nahoru mnohem dříve a tak jsem prostě rychle zabořil stativ do sněhu, na těle jsem nechal naposledy použitý objektiv a namířil jej na impozantní kopce Fatry a okolí, aby mi slunce úplně neuniklo. Závěrka cvakala bracketingovou sériii, zatímco jsem v baťohu lovil rybí oko a různá příslušenství pro další záběr, který jsem měl v hlavě už od probuzení. Clonu 22 jsem tam tehdy nechal kvůli paprskům slunce, které dělaly krásnou hvězdičku. Nižší kresba objektivu v důsledku vysoké clony mi přitom byla zcela ukradená, soustředil jsem se už jen na druhý, pro mě v tu chvíli důležitější záběr. Byla to chyba, ale i kvůli tomu zůstal tenhle snímek tak dlouho jen v podobě jedniček a nul v útrobách mých harddisků. Když jsem na něj ale při nedávném vzpomínání zimního přechodu Malé Fatry omylem narazil, rozhodl jsem se bracketingovou sérii složit, a to úplně jinak, než jak jsem to dělával v době, kdy snímek vznikl. Různě exponované varianty jsem pomocí Photomatixu složil do jednoho 32bitového TIFFu s vysokým dynamickým rozsahem, který jsem pak dále vyvolával v Lightroomu. Výsledek se mi líbil a uploadoval jsem jej server National Geographic Your Shot (vřele doporučuji dělat toto s fotkami i Vám). A mezi těmi "zaručenými bombami a peckami nejvyššího charakteru" je to můj úplně první snímek, kterého si obrazoví editoři NG všimli. Zaujal je dost možná právě jistou obyčejností a jednoduchou, prvoplánovou kompozicí. Kdo ví. Třeba se taky prostě jen podívali na web v ten správný moment a kafe mělo toho rána tu správnou teplotu...