Kdo mě znáte, tak víte, že jsem trochu praštěnej a že miluju hádanky, únikovky, tajemný hry a geocaching. I proto jsem slíbil, že součástí křtu knihy Něha Himálaje 11. listopadu v Holicích bude taky outdoorová únikovka. A protože jsme zrovna s naší Vendou oba nemocný doma, máme na to trochu času a rodí se nám pod rukama krutopřísnej plán. Ta bojovka bude dost šílená, určená jen pro otrlý dobrodruhy a cestovatele se zápalem pro hru a připravený na lehčí diskomfort. Odmění se jim nečekanými zážitky a možná i vznikem nových přátelství… Kdo ví? :-) Jen se ptám, je tu někdo, kdo ví, že do toho půjde? Bude to v den akce, tedy v sobotu na Sv. Martina od pozdně dopoledních hodin, končíme těsně před křtem. Potřebuju si udělat obrázek, zda je takových magorů hodně, málo anebo nikdo :-)
-------
Fotka (c) Vojta Duchoslav na křtu knížky Ze života fotografa :-)
Poprvé pořádně v Milovicích :)
Víte, jak se to říká o té kovářově kobyle…? No, já hrdý pardubák a až teď, po zhruba patnácti letech její existence, jsem se konečně dostal do polabské rezervace, které dneska už skoro nikdo neřekne jinak, než české Serengeti. Asi půl hodiny od Prahy u Benátek nad Jizerou, leží úžasná krajina, o kterou se doslova starají velcí kopytníci - divocí koně, pratuři a hlavně zubři. Tak jasně, párkrát jsem se tam už kolem plotu motal a že i to stálo za to! Ale teď jsme jakožto přírodovědci měli poněkud hlubší poselství a tak jsme se mohli vypravit offroadem přímo do ohrady. To bylo něco! Viděli jsme prakticky všechny hitovky jak na talíři, ale co bylo obzvláště peprné a doslova nečekané - učinili jsme tam docela hustej vědeckej objev! Jakože fakt! Ale to ještě nemůžu propálit. Na to si budete muset počkat na jedno ze zimních čísel českého National Geographic! Já se tak těším! :) A co Vy, už jste se taky byli někdy podívat na pořádný žvížata?
————
Moc děkuju za životní zkušenost Pavlovi Prouzovi a za cenné rady pak panu fotografovi Vojtovi Lukášovi, s kterým jsem se asi v rámci projektu pro NG neviděl naposledy :-)
Kalendář na rok 2024 je tady! :-)
Ty brďo. Snažil jsem se tenhle moment oddálit co nejvíc, abych si nemusel připustit, že nám pomalu (ale opravdu pomalu) končí další rok. Jenomže podzim se blíží a s ním je potřeba mít připravené i kalendáře na letopočet 2024 - takže dámy a pánové, je to v tisku! Co na něj letos říkáte? Ten výběr nebylo vůbec snadné udělat, ale to nebylo nikdy. A z výsledku mám radost :-)
KALENDÁŘ 2024
PS.: Omlouvám se všem, kterým jsem ještě nepotvrdil objednávku a platbu. Ale odbavuju Vás statečně průběžně, jsem krapet zavalen, za což Vám děkuji! :)
Trocha zákulisí :-)
Je to člověk, jehož předchází jeho pověst jako málokoho. Kdysi si se o něm říkalo, že vybrat si jej za školitele může jen psychopat, anebo masochista. Já byl v tý době tak trochu obojí, takže nebylo o čem. Adam je prostě jinej. Asi desetkrát koncentrovaný Sheldon Cooper, ale taky nadšený potápěč a jak o něm prohlašoval můj otec - je to určitě člověk s poruchou paměti, protože přeci není normální, aby si někdo pamatoval všechno.
Bylo to poprvé v roce 2001, kdy jsme se potkali. Bylo mi šestnáct a hltal jsem na vědeckých letních soustředěních přednášky jak houba, protože to bylo mnohem zábavnější, než na gymplu. Když mluvil o stratifikaci jezer, definitivně jsem se zamiloval do hydrobiologie a o tři roky později jeho jméno napsal do kolonky školitel. Čekaly mě brutální, avšak krásné terény na Kokořínsku, Slovenku a Maďarsku, spousta puntičkářské a mravenčí práce a stovky hodin diskusí, po kterých se mi točila hlava. To s sebou ale neslo ovoce v podobě velmi dobře dotaženého grantu, doktorátu, několika publikací a samo sebou taky konferencí ve Francii, v Mexiku, na Slovensku, v Itálii, anebo stáže v Německu a v Rusku.
S Adamem jsme už nějakej čas asi víc ve vztahu kolegiálním, ale když mám šanci připojit se do terénu s jeho studenty, jedu vždycky moc rád, stejně jako na společné exkurze. A je prima vidět, že je na ty mladý pořád správně tvrdej.
Pár jeho dost cool článků pro širokou veřejnost naleznete na webu Vesmíru: https://vesmir.cz/cz/o-nas/autori/p/petrusek-adam-2.html
Dámy a pánové, Prof. RNDr. Adam Petrusek, Ph.D.
Pro úplnost, Adam je ten z našeho pohledu vlevo, vpravo zapisuje poznámky student Vojta Brož. Oba vyplouvají do středu mrtvého ramena Labe v okamžiku, kdy je na radaru jasné, že přichází bouřka jak hovado. Ani jednoho nenapadlo, že by se dalo těch dvacet minut třeba počkat v autě. Čas je čas.
O pár minut jsem vyfotil tohle. Blejskalo tak mocně, že nebyl problém využít světla záblesku pro expozici, přestože byla všude úplná tma. Fotit s bleskem má tak pro mě od teď krapet jiný význam ISO 25600 I z té dálky bylo slyšet, že se Adam směje na tý bárce jak Achab, když vítězí nad Moby Dickem.
Tohle je už pohoda na závěr. Bouřka odešla :-)
A je tu nový kalendář na rok 2024 :-)
„Na toho prvního září jsem se vždycky moc těšila!“ řekla mi včera mamka do telefonu, aby vzápětí dodala: „až ty parchanti konečně zmizej z baráku!“ Chvilku ticho a pak jsme se oba vytlemili. Já to těm našim holkám říkám zrovna tak, jen letos jim to vyšlo tak hezky, že prvního je pátek :-) Tak nezapomeňte otočit list kalendáře…
PS.: v neděli vykopávám kalendář na příští rok, ale pokud chcete být úplně mezi prvními, teď jsem jej dal už na web, protože je to v tisku! :-)
Všechno, co jste kdy chtěli vědět o vědě (ale báli jste se zeptat)! Asi tak bychom mohli pojmenovat akci, která se chystá a to už tuhle sobotu!
O co jde? Mno. To se má tak. Letos bude už potřetí v Praze na Gutovce probíhat „vědecko-zábavní festival pro rodiny s dětmi“, tj. Science Festival na Desítce - https://sciencefestival.cz - organizuje to moje kamarádka a bývalá šéfka Saša. A já ji blbec kývnul na vytvoření hodinového programu na pódiu. A minulej tejden jsem tak nějak zjistil, že to je sice podium, ale že je to venku, bez projektoru a pro rodiny s dětma. Tutoriál na vytváření zviřátek z balónků jsem zavrhl, maňáskové divadlo nemám. Moje standupy jsou de facto strašně trapný, kór když mám čas 13:30 až 14:30, kdy se nedá očekávat, že budou lidi už pod vlivem. Co s tím? V posledním tempu před utonutím v poháru trapných nápadů jsem se chytil stébla a oslovil jednoho z nejlepších lidí, co znám - prof. imunologie Honzu Černýho. Protože si moc dobře pamatuju, jak holky vzdychaly při jeho přednáškách o biologii buňky, zatímco my kluci řešili, jak mu vystřelit kšandy. Honza, když mluví, tak je člověku vždycky líto, že to nemůže trvat dýl. A o čem budeme mluvit? Mno, nápad jsme vymysleli včera, takže máme pro Vás pro všechny improvizační vědecký punk! Ptejte se na co chcete! Já budu jen takový ďáblův advokát a moderátor, prostředník mezi Vámi a Honzou. Věřím, že to nakonec bude strašně zajímavý, protože i když se nebude ptát nikdo, já mám otázek desítky! Pro představu, jak to vypadá, když Honza přednáší, koukněte třeba, jak povídal o nesmrtelnosti pro filosofy: https://youtu.be/WLdGhFWSxJI?si=kl_FZev0tHbKO7WC Těšíme se na Vás, celodenní program je zadara! :-) Honza je mj. propagátor bosého běhu, otužování a mnoha životních alternativ, které byste u tak vysoce postaveného vědce nečekali. Ale pozor! Nebude to žádné ezohřiště! :-)
PS.: a kdybyste to měli do Prahy daleko, ještě v sobotu večer můžete zajít na mojí přednášku o bajkerských extrémech na Bukové hoře v Orlických horách: https://www.skibukovka.cz/cz/overland-adventure-fest-2-3-9-na-bukovce bude tam celovíkendový program a budeme drandit na nových trailech :-)
Stejně je tam nahoře takovej čerstvej vzdoušek! :-)
Už tuhle neděli odstartujeme s Honzou Trávou takové naše předáškové turné, které by se správně mělo jmenovat: "Jak jsme spolu nikdy nic pořádnýho nevylezli"! :-) Těším se na všechny v Teplicích nad Metují na Mezinárodní horolezecký filmový festival v neděli od 11 hodin v kině! Následovat budou na podzim (od půlky listopadu) už jen takový ty poddružný města, jako Praha, Brno, Pardubice, Tábor, Karlovo Vary, Ostrava, Červené Kostelec, Frýdlant, Lysá Hora, Jablonec a hlavně Holicé :) Ale to už se dozvíte včas :-) fotka spokojeného Péti (c) Honza Šimánek
To je tak.
Člověk si celej život něco myslí, dokonce to může i vystudovat na Karlovce, ale pak najednou na starý kolena zjistí, že žil celej život v omylu. Tak jako já teď. Je to pár dní, co jsem tady zveřejnil fotku mýho vyladěnýho bajku se zelenejma šlapkama… když ten tůnink viděl kamarád mechanik Michal Vojtěch v Holicích, zašel do železářství, koupil kousek plechu, ten nalakoval a zohejbal a vyrobil mi spešl držák na brčálově zelenou lahev, kterou mi pro ten účel koupil. A tak jsem jel se svým brčálově zeleným celobrkem s brčálově zelenejma pedálema a brčálově zeleným bidonem vstříc krajině, abych konečně já blbec pochopil, že ti naši východočeští rybáři nejsou vůbec tak hloupí a sobečtí, jak jsem si myslel. Že nešlapou po dědictví našich předků a nesypou (doslova) sračky do rybníků v rámci boje o vyšší zisky v excelových tabulkách. Že nekonají jen v kontextu komerčního zisku zcela bez zřetele na udržitelnost a kontinuitu. A že nechovají vodní prasata namísto ryb. Ne. Oni tu celou dobu jen ladí odstíny rybníků pro můj bajk. Tak já Vám ze srdce děkuju, milí rybáři! A teď už se na to konečně můžete vykašlat a zkusit dělat to řemeslo alespoň trochu pořádně. Já už to mám celý vyfocený a frčím dál.
Když se řekne krajina domova...
aneb potkal jsem bouřku v Uhersku.
Tož ptám se…
Nápad na tohle triko vzešel původně od Terezky z Manfrotto CZSK, kteří dělají trika pro své ambasadory, mezi kterém mám čest patřit. Na záda si ale dávají svoje fotky, což se mi nechtělo a tak jsem poprosil o svolení použití ilustrací z knihy jejich autorku, mojí neteř Nataly Schättingerovou, která nadšeně souhlasila. Grafiku trika vyvedl velmi hezky Daniel Kurz. Až tak hezky, že je mi teď tak trochu líto tisknout to triko jen jedno pro sebe… A tak si říkám - jo, nejsem žádnej Kazma, ale zas by se mezi Vámi třeba našel někdo, kdo by Něhu Himálaje na sobě nosil rád. Triko v bioekovegancarbonmálo kvalitě vyjde se vším všudy na pětičento. Pokud byste eventuelně měli zájem, stačí to napsat do komentáře a já už s tou informací nějak naložím, jestli jich nenechat udělat víc :)
Shinji stoupá do nebe 🖤
Některý zprávy, když rozsvítí displej telefonu, by člověk nejraději nikdy nečetl. Nejradši by ten telefon vzal a hodil dolů ze skály, aby se ten displej už nikdy nerozzářil a aby ta zpráva přestala existovat. Kéž by to tak mohlo fungovat! Ale nemůže! SMSka od Kláry je realita a i když ji smažu, nic se nezmění. Shinji Tamura, náš kamarád z expedice na K2, je po smrti. Osudným se mu stal pokus o dosud neslezenou horu v Pákistánu, když na něj a na jeho parťáka Sembu spadl kámen.
Na snímku Shinji trasuje cestu ze základního tábora do ABC přes ledovec na úpatí K2 v roce 2016. Tahle expedice byla pro všechny vyčerpávající, ale pro něj obzvlášť. Velmi distingovaný japonský vůdce žijící již mnoho let ve Švýcarsku si totiž vytáhl nejkratší sirku. Jakkoliv mu to bylo nepříjemné, neřekl ani slovo a obětoval se pro naší skupinu. Bude to on, kdo se pokusí propašovat dvě lahve toho nechutně modrého ginu Bombay Saphire do země s prohibicí. Samozřejmě ho na letišti vyhmátli, ale jeho vysvětlení, že se jedná o parfém na expedici, kde si jako guide nemůže dovolit smrdět, bylo natolik zábavné, že jsme si jen díky němu mohli tu a tam dopřát o trochu lepší Sprite před spaním.
Už ani nevím, jak ten Bombay Saphire chutná. Ale pokud jej v Pardubicích někde mají, večer si na jeden asi zajdu. Na Shinjiho památku a jako poděkování za krásné dny, které jsme spolu všichni prožili. Díky kámo.
Více podrobností o tom, jak se ta nešťastná událost odehrála, najdete tady: https://explorersweb.com/renowned-japanese-climber-dies-attempting-unnamed-peak-pakistan/
Právě vychází má nová kniha Něha Himálaje!
Má smysl riskovat život pro pár fotek? Tak přesně na takovou otázku odpovědět neumím. Rád bych Vám ale vyprávěl příběh, ve kterém třeba pochopíte, proč jsem to udělal. Ale ne jednou. Celkem třikrát jsem vsadil všechno na jednu kartu a vyrazil fotit na nejkrásnější hory planety. Himálaj byl ke mě něžný a vrátil mě vždy zpět. Napsal jsem další knihu o životě a focení tam venku, daleko za posledními dveřmi. Začtete se?
Motýli ve Fata Morgáně 🦋🌸❤️
Jaro bez focení motýlů ve skleníku Fata Morgana, to by nebylo vůbec kompletní! Kolikrát si říkám, že mě to už přeci nemůže bavit, ale vždycky je to jiné a pokaždé tak krásné! Tentokrát jsme s účastníky makrodýchanku FotoŠkoda měli skleník sami pro sebe a ten klid tam, „narušený“ jen máváním motýlích křídel, je nepopsatelný! Moc doufám, že se nám podobný makrodýchánek povede i za rok :-)
Hned tři nová videa s FotoŠkoda :-)
Co byste dělali, kdybyste měli možnost strávit noc po zavíračce v historické budově našeho Národního muzea na Václaváku? Já si tam vzal s sebou naše studenty Přírodovědecké fakulty UK a fotil s nimi minerály na chvilku se za námi stavili Luděk a Rado z FotoŠkoda a natočili pěknou fotoškolu na téma skládané makrofotografie… je to moc milý návod!
S Luďkem jsme se taky mihli v nové reklamě… heh, docela jízda! Kdo v týhle šílený době není multifunkční, jako by nebyl... Aneb tohle bylo tááááák skvělý zase Těším se fesťák multifunkčnosti!
A nakonec je tu záznam živého streamu o makru… Aneb Když má člověk u sebe různý makroobjektivy a přístup ke všeljakým mikroskopům tady u nás na fakultě, nezamilovat se do makrofotografie je prakticky nemožný!
Pokus o přechod ledovce Langjökull
Snažit se držet život na uzdě a mít jej plně pod kontrolou, to je nejlepší způsob, jak si jej spolehlivě neužít. Je to jako jízda na kole. V některých okamžicích je lepší opustit kontakt se zemí a letět vzduchem. Ano, v takových situacích nefungují brzdy a tento způsob jízdy nese svá rizika, stejně jako dobrodružství, kterým člověk nechá volný průběh. Dobrodružství, která začnou tím, že se předem smíříš s tím, že nijak neovlivníš, kam, jak a s kým se to stane. Hlavní ale je, že se TO stane.
V denících najdete zápisky z mé poslední cesty, a to na epický islandský ledovec Langjökull, který jsme se pokusili přejít s velmi nevšední partičkou letos v březnu! :)
Vybavení do Laponska
Naše dobrodružství za polárním kruhem nebylo sice z nejextrémnějších dějinách lidstva, ale zadara to tedy nebylo. Většinu času byly teploty hluboko pod nulou, já jsem za ten týden zhubl kilo, Juha rovnou kil šest. Přestože podmínka pro jízdu na zamrzlém jezeře nebyla vůbec optimální, jet se to dalo a našeho cíle jsme dosáhli bez trvalých následků, tedy nepočítáme-li lásku k Laponsku :-) Rozhodl jsem se tedy proto sepsat tady seznam vybavení, které jsme použili a nutno dodat, že nás ani jedna z položek tohoto seznamu nezklamala. Vybavení píšu za sebe, Juhova varianta se v některých detailech mírně lišila.
Vybavení
Hlavní položku samozřejmě představují naše bajky a to Rock Machine Vyöry 30. jsou to de facto ještě prototypy a všechny tři doposud vyrobené kusy jsou ve Finsku. Náhoda? Nemyslím si :-) S bajky jsme tak nemuseli letět, naopak na nás čekaly v půjčovně kol Roll Outdoors v Kiilopää. Na kola jsme potřebovali navěšet velké množství brašen, které byly všechno od náchodského výrobce Acepac. Pro mě to už není žádná novinka, ale léty vyzkoušený systém pro sbalení čehokoliv na kolo. Použili jsme podsedlovou brašnu, systém řídítkových brašen, brašny do rámu a pak taky na vidlice. Celé je to velice snadno konfigurovatelné a člověk si to na každou výpravu může poskládat jinak. Jedna věc byla však zcela zásadní, a to návleky na řídítka - bez nich by nejen že tepelný komfort rukou, ale hrozily by nám i omrzliny. Návleky jsme použili Acepac Poggies MKI. Acepac je pak zajímavá značka tím, že ty brašny jsou dělané zejména na odolnost - žádné svařené spoje, žádné lehce zničitelné díly. Zkrátka je to vybavení do nepohody. A když už jsme u omrzlin - na kole nehrozí jen na rukou, ale taky u nohou. Moje hačmáky byly chráněny zimními cyklistickými tretrami Lake MXZ304. Jsou skvělý! A je v nich teplo! A hlavně - „lake“ je anglicky jezero a když jedeš na jezero, nemůžeš mít boty značky Stream. Nebo ne? :-)
Fotografická a filmová technika
Tak čím jiným začít, než jaký jsem si vzal foťák a kameru v jednom? Nikon Z7 II - absolutní pecka v podobně plného formátu, ale stále ještě důstojně lehkého těla. Přibalil jsem k němu ještě sedm originálních baterií a jednu dokonce z nejnovější generace, tj. takovou, kterou mohu nabíjet přímo v těle přes USB z powerbanky. A že se mi to hodilo! A co objektivy? Na noční focení nesměl chybět můj milovaný Nikkor Z 20 1.8 S, na oduševnělé portréty Juhy pak Nikkor Z 85 1.8 S a Nikkor Z 35 1.8 S. To by šlo! Na vlog a zároveň Juhovo focení jsme vzali osvědčenou a ultra-lehoučkou Nikon Z30 s jedním náhradním akumulátorem a se dvěma kitovými skly - univerzálním Nikkor Z DX 16-50 mm f/3,5-6,3 VR a teleobjektivem Nikkor Z DX 50-250 mm f/4,5-6,3 VR, který jsem jako jediný nevezl v batohu, ale v brašně na rámu kola. Na těla foťáku a tělo moje jsme použili rovnou tři externí mikrofony, a to Sennheiser MKE 400, osvědčený Mirfak N2 a pak samozřejmě Instamic. Na obou kamerách jsem pak nosil k velké spokojenosti popruhy Peakdesign. Stativ jsem řešil, jak je pro mě typické, skrze miniaturní Manfrotto Pixi na kola, v přístavu a na pevnině obecně pak Befree Advanced Carbon (MKBFRTC4-BH). Dron jsem vzal skutečně kapesní, ale nečekaně výkonný - DJI Mini 3 Pro s dvěma náhradními akumulátory a s ovladačem pyšnícím se integrovanou obrazovkou. A nesmíme samozřejmě zapomenout na 360° akční kameru. Protože se moje X3 v Krkonoších stále nenašla, vzal jsem s sebou starou dobou Insta360 One X2, ke které mám i záložní akumulátor - a ten se teda hodil! Na čištění vybavení (včetně čipů) jsem si vzal samozřejmě Photosol. Fotky jsem na místě upravoval a postoval na starém dobrém telefonu iPhone X, který má už asi pátý displej a třetí baterku :-) Techniku jsem vezl ve stejném batohu jako na Faerských ostrovech, tedy v Lowepro Flipside Trek BW 450 AW. Miluju ho :-)
Vybavení
Základem jsou čelovky a to byly v mém případě osvědčené a ultralehké Ledlenser H5. Dvě proto, kdyby něco… a zároveň je fajn jednu dobíjet a druhou používat. Nicméně - akumulátory lze vyjmout a nahradit jednorázovými (či jinými dobíjecími) bateriemi typu AA. Já měl s sebou přibaleny lithiové, kterým by neměla vadit zima a které pasují také do mé navigace, kterou jsem dostal od Ježíška - Garmin eTrex 32x. V té byly nahrány souřadnice srubů a taky projetá trasa. Hlavní záznam trasy jsem však nechal na hodinkách Garmin Forrunner 945, které k ní přiloží ještě hodnoty aktuálních teplot měřené externím teploměrem Garmin Tempe na batohu, stejně jako mojí tepovku. Na cestu jsme si pak nesvítili jen čelovkami, ale taky cyklistickými svítilnami o celkem slušné kapacitě - Smart Polaris 650 lumens. Všechno to elektro jsem nabíjel z hlavní powerbanky takřka všech mých výprav - Goal Zero Sherpa 100AC se záložním Goal Zero Flip 24, který nabíjí zejména hodinky a čelovky. Do vybavení počítejme samozřejmě taky hustilku, základní cyklonářadí a lepení…
Spaní
Základ mého spaní tvořil ultralehký, ale přitom megateplý spacák Patizon G800. Ten se vezl celou dobu v předním Acepac bagu a byl tak permanentně v suchu :-) Měl jsem pod sebe ale ještě dvě karimatky - jednu nafukovací Mountain Equipment Aerostat Synthetic a druhou odolnou Robens ZigZag Slumber W pro případ průšvihu, ale záropveň taky jako ochranu nafukovačky před propíchnutím. Lepení na károšku jsem však doma samozřejmě nenechal :-)
Oblečení
Tak a jsme u AΩ všeho. Začal bych vrškem - první vrstva na těle syntetické funkční triko High Point Code. Neběhám v ničem jiném už několik let a je to na ně vidět. Přes něj druhá vrstva je u mě tradičně merino Devold Expedition Man Hoodie, je to pecka, co hřeje i propocená a pak rychle schne. Přes ní už jsem při jízdě a teplotách nad -10°C dával jen bundu. Pokud bylo chladněji, použil jsem naopak ještě mikinu High Point Elektron a v případě nehýbání se pak mikinu High Point Woolcan 4.0 Hoody. A bundy? Jako goretex jsem vybral High Point Protector, kterou jsem si vzal poprvé na K2 v roce 2016. Od té doby se mnou byla na Islandu, v Nepálu i v Austrálii. Dokonce jsem ji tuhle půjčil kamarádce Marušce, která v ní rajzovala na Špicberkách a v Antarkrtidě. A nezklamala ani tady! Nutností je samozřejmě skladná bunda péřová - poslední rok nenosím jinou, než Patizon ReLight 200.
Pojďme na nohy - tady je to snažší. Nejlepší trencle jsou podle mě merino a nejvíce mi vyhovují trenky českého střihu [sn] super.natural - bez nich nedám ani ránu :-) Ale doplňuju je ještě merino trenkami od Devoldu a Sensoru, hlavní je rozmanitost trenclí kvůli otlačeninám tam, kde je nechceš. Jako podvlíkačky používám sadu dvou různě teplotně laděných jégrovek značky Devold - jedny jsou do krutý zimy a ty druhý do ještě krutější. Na jízdu jsem ale použil úplně nové cyklistické kalhoty české značky Silvini, přes které jsem si natáhl úplnou hardshellovou novinku High Point Alpha Pants. Jsou bezvadný! A tohle kombo se osvědčilo úplně nejvíc jak pro jízdu, tak pro proluky.
Ponožky jsou moje věčný téma, samozřejmě. První vrstva tenké merino Bridgedale, druhá vrstva pak merino podkolenky stejné značky, které alternovaly dvěma párům High Point Merino Lord. Ty taky tahám všude. Bez správně laděných fuseklí by bylo všechno v kelu, ale tohle si musí každý vyzkoušet sám, to je jasný! :-)
Co kulichy? Měl jsem s sebou nakonec jen dva, protože mi pomohly kapuce bund i mikin. Tak jako všude, kde se hýbu, jsem nosil jako první vrstvu Patizon Merino Beanie a nesměl chybět samozřejmě ani výrazně teplejší kulíšek High Point Mike Merino Cup. Na hlavě jsem měl helmu Rock Machine, ale tu jsem v případě mrazivého větru občas sundal, protože mě trochu studila a terén nebyl v případě pádu do prašanu nikterak nebezpečný, připočteme-li naší (ne)rychlost. Za to s rukavicemi, to bylo těžší - první vrstva merino od Rab, přes ně pak nejčastěji Warmpeace Grym. Pro případ problému nechyběly ale péřové rukavice Sir Joseph 8000M a na jízdu při teplotách nad nulou pak lehké neoprenové rukavice Silvini.
Jídlo
A to hlavní nakonec! Žrádlo! :-) Byli jsme vybavení! Jak jinak, než od jídlem od trutnovské firmy Adventure Menu! :-) A to tak že hodně, takže jsme si mohli dovolit vyměnit tu a tam sušené maso za medovinu s poláky, anebo rýžový nákyp za kafe s nory. Vařili jme jak na kapslích hašeného vápna, tak na plynu na mém vařiči Jetboil. Jídlo „z pytlíku“ už dávno není jen písmenková polívka, ale jedná se o plnohodnotné a hlavně taky dobré žraso!
Zima v lomu
Dneska je prostě taková ta vlezlá zima, co se vloudí i pod tričko.
Patnáct metrů života
aneb kratičký postřeh o tom, co jsme prožili v posledních hodinách v neskutečných podmínkách probouzejících se Alp.
V sobotu večer jsme neplánovaně o dva dny dříve vyrazili s Davidem alias Trail Hunterem na místo, které mám tak moc rád. Do těsného okolí královny Vysokých Taur, Hochalmspitze. Když jsme si v pondělí odpoledne vařili čaj a s výhledem na široké údolí zalité sluncem, namísto čaje jsem vytáhl pro mě jinak nechutnou věc - kafe v pytlíku 3v1, které jsem pil naposledy na Sibiři před deseti lety, protože jiné kafe v Rusku nikde moc neuměli. Já, kterej piju doma 20 ml espresso z čerstvě namleté kávy pražené v Itálii, jsem si za čal pochutnávat na tomhle šíleném drijáku. „Hele, a Tobě to fakt chutná?“ pošťouchl mě David s laškovným, ale spíše nevěříčným výrazem. „Je to skvělý! Je to mnohem lepší káva, než to vynikající espresso, který piješ na nějaký relativně nudný schůzi, abys neusnul…“ A pak jsme mlčeli a já vyrazil na vrchol Winterleiten (2518 m), na kterém jsem stál ani už nevím kolikrát. Cesta je k němu poměrně jednoduchá, ale před nástupem do jištěné ferraty se musí přejít takový ošidný traverz ve velmi prudkém lavinovém svahu. Normálně bych o něm nepsal, ale pro mě to byl výjimečně silný moment. V květnu to bude deset let, kdy mi přesně na tomhle místě ujely nohy. Ač mačky nasazeny, spěchal jsem za focením Mléčné dráhy a nedával pozor. Moje nosní dírky i oči byly v mžiku plné ledových krystalků a sněhu. Neviděl jsem nic. Cepín zůstal v pohotovostní poloze, ale nikoliv na batohu, nýbrž v boudě. Vnímal jsem jen neustále rostoucí rychlost, kterou jsem nabíral každým metrem. Byl jsem odepsaný a byl to jeden z nejhorších momentů mého života. A teď jsem tu stál po deseti letech znovu, nervózní, ale s cepínem v ruce odhodlaný uzavřít jednu noční můru, která mě tu a tam provázela celou tu dobu. Rychle jsem nabral jistotu a začal si ten traverz užívat v posledních paprscích západu slunce toho dne. Těch patnáct metrů mi stálo za to urazit přes 500 kilometrů autem, 10 kilometrů na bajku a 1200 výškových metrů na lyžích, o kterých jsem jen věděl to, že jsou vybaveny tuleními pasy, které otec Petra Prachtela nazval brzdícím plyšem. V tu chvíli jsem byl na živu úplně nejvíc a pochopil, že tohle je pro mě největším vítězstvím celé naší cesty.
Můj plán předchozích dní byl jednoduchý:
vyjet na e-fatbajcích s naloženými lyžemi a technikou k winteraumu
vyšlápnout na skialpech pod vrchol a ten vylézt na mačkách
nasbírat sněžné řasy a natočit část mého nového přírodovědného dokumentu Petrova divočina
Davidův plán byl ještě o něco jednodušší:
vyjet na e-fatbajcích, kam až to půjde
užít si tři dny hezkého počasí
všechno to natočit
A zatímco mě nevyšel ani jeden z mých původních plánů, Davidovi vyšly všechny tři :) Oba jsme ale maximálně spokojení a uplynulé dny jsou pro mě maximálním důkazem toho, že lpět na plánech nemá skoro nikdy smysl.
Protože:
podařilo se mě poprvé v životě stát na ski—alpech a nezabít se
podařilo se mě vylézt na jiný vrchol, kde jsem našel něco víc, než vrcholovou knihu
podařilo se natočit mnohem vzácnější přírodní jev, na který jsem úplně zapomněl - o něm bude jistě můj nový pořád v bedně již brzy :-)
O všem ostatním bude Davidovo video, které uvidíte mnohem dříve, než to moje :-) Díky kámo, tohle byly dobré dny!
Tvl, já budu v Playboyi...
Umíte si představit někoho jako já, jak pózuje pro časopis Playboy?
„Brej den, pán Juráčka!“, ozvalo se na druhé straně telefonu. Nechtěl jsem ho zvednout, byl jsem zrovna na kole a pražil jsem si svůj „okruh hrdosti“, prostě takový zhruba čtyřicetikilometrový kolečko, během kterýho se snažím absolutně se vyndat na čerstvým vzduchu a nemyslet na nic jinýho, než pravidelný střídání končetin. Zrovna jsem ale odjel měřený segment a stejně jsem se potřeboval vydýchat.
„Nekecejte, že zrovna funíte na bajku, chlape! To je moje životní vášeň! Když mi před devíti lety vyměnil profesor Pirk půlku pumpy, slíbil jsem mu, že budu hodně jezdit na kole, když už mi dal druhou šanci na život, že jo. Jenže já chlape jezdím pořad hranu, jsem absolutní debil, trochu jako Vy, s odpuštěním teda. Ujedu pořád dvě kila pod devět hodin, ale musím držet nízko tepy, jinak mi to tam začne někde podtejkat a můžu vnitřně vykrvácet. No ty pičo - to se mi jednou stalo, úplně kdesi v lese v prdeli. Neměl jsem u sebe mobil a musel si dojet pro moc, no to byla jízda… sem tam málem natáhnul ráfky… Jo, neudělal byste se mnou rozhovor pro Playboy?“. Náskedolo delší ticho, po jehož trvání mohla druhá strana slyšet jen foukání protivětru a lapání po dechu.
Chvíli jsem mlčel a přemýšlel, kde mám doma svoje slušivý tangáče a bikiny. Pak jsem mu se mu nahlas vytlemil, ale nepověsil jsem mu to. Moc mě zaujalo, že o dvacet let starší člověk a ještě s takovou diagnózou jezdí na kole rychleji než já, trochu mě to nakrklo a na rozhovor jsem kývnul. Chtěl jsem toho typa vidět na vlastní oči. A to jsem ještě netušil, v jakém to proběhne duchu, a s kým se budu brzy válet na gauči.
Tenhle chlapský magazín jsem za svůj život držel v rukou jen jednou. Seděli jsme zrovna v letadle z Paříže, francouzské metropole, do Quita, metropole ekvádorské. Parta České televize, režisér Petr Horký společně s egyptologem Miroslavem Bártou hovořili o zániku civilizací u okénka, zatímco vedle mě usnul námi milovaný kameraman Ferdinand Mazurek, řečený Ferda. On je to takový hodný kluk ve flanelce, který ale zrovna usnul s roztaženýma nohama a s dlaní v klínu. Jeho zasněný výraz okamžitě inspiroval zvukaře naší partičky, Michala Deliopulose, který okamžitě obětoval svůj Playboy. Nastrčil jej nalistovaný na stránce, kde si zcela nahá modelka intenzivně roztahovala nohy, přímo pod Ferdovu ruku. Měli jste vidět ty letušky, když si ho začaly prohlížet, červené až za ušima. Ferda ten let už nedostal ani jeden džusíček ani kafe navíc, holky ho ostentativně ignorovaly, chlípného prasáka!
Abych to ale ještě patřičně uvedl. Nacházím se zrovna v takovém sociálně bublinovém útlumu. Od poslední cesty na Kanáry mě neuvěřitelně žerou pokrytecké, prvoplánové fotky, jejichž jediným cílem je lovit lajky a sledující s vidinou toho, že čím víc bodíků ve virtuálním světě člověk dostane, tím vyššího čehosi dosáhne. Možná proto jsem letos zatím ještě nezveřejnil na svém Instagramu jediný snímek a tady na Facebooku píšu všelicos, jen ne to, co se bude každému líbit na první dobrou. Přestal jsem tyhle metriky řešit už dávno a raději přeorientoval svoji pozornost do věcí, v nichž nacházím trvalejší hodnoty. Kniha, film, trénink na další expedici, lepší kafe, zábavnější kurzy pro studenty a překonávaní svých běžeckých rekordů ze střední, dokud mám ještě svoje kolena a kyčle. Chápete mě, doufám.
Pár týdnů po telefonátu s náruživým kolistou plájbojem jsem dle pokynů našel na ulici tajemnou vinárnu na pražském Starém Městě, ve které je jen jedno místo pro hosta. Z gauče se ihned zvedl velmi dobře oblečený povědomý pán. „Ahoj, já jsem Michal jo?“, a pozval mě na víno. Jenomže tenhle Michal tak nějak vůbec nebyl ten, kdo měl rozhovor vést. Naopak. Náš redaktor si na společný rozhovor pozval mě a českou bigbítovou legendu, Michala Pavlíčka z Pražského výběru. No ty kráso. My dva dohromady? On vynikající kytarista, já zastydlý puberťák mikroskopista… Až během povídání vyplynulo, jak jsou si hudba a fotografie blízko, stejně jako ten pocit, když jeden člověk hraje pro tisícový dav a druhý pro něj přednáší o žížalách. Jak by se dalo čekat, Michal se nebere příliš vážně a má rád, když se něco děje, když je show. V tom jsme stejní. „A pane Bošnakov…“, obrátil se na pana redaktora Michal v závěru našeho povídání, zatímco jsme společně vypili jednu láhev vynikajícího bílého a já sežral všechny chlebíčky denní nabídky… „když už se chce ten časopis trvale znemožnit tím, že namísto sličných prsatic zpovídá postaršího pána a tohoto démona, neměl by nás někdo společně vyfotit? Přeci tam nedáte jenom fotky, co už někde byly, ne?“. Logická úvaha, s kterou však časopis nepočítal.
„Tak Michale, tohle bych třeba uměl zařídit. Jak to provedeme?“, zahájil jsem kreativní diskusi na nečekané téma. Nevím, kdo z nás to vymyslel, ale rozhodli jsme, že Michal by měl na fotce hrát na kytaru, zatímco já nad ním budu viset s mačkama na nohou. A aby to byl bizár, na kterém oba trváme, provedeme to v nějakém luxusním prostoru. Jeden telefonát, pak druhý. Ještě toho večera nám ředitel Obecního domu nadšeně potvrdil, že nám pro moje netradiční slanění půjčí největší secesní sál, Smetanovu síň. Příští týden tu křtím knihu, tak ať si prý ty prostory osahám, no ne? Fotografem akce se stal můj kamarád Honza Novák z hradeckého Fomei, který okamžitě vymyslel, že na celou scénu použije svoje největší světla, asistenta jsem mu sehnal na poslední chvíli, a to mého souseda Honzu Jambora (autor fotek tady v galerii). Oba fotí hambatý holky, budou si rozumět. Bylo jasno.
Tedy, úplně jasno nebylo. V hlavě mě pořád neštymovalo to naplánování. To mám přijet do Prahy vlakem, dojít si jen tak do Smetanky a tam machrovat na špagátu? Ne! Chci se na fotce nacházet v alespoň trochu unaveném a bojovném rozpoložení! Pokud má tohle být moje první letošní fotka na Instáči, musím si ji zasloužit! Musím svůj psychický blok odstranit důstojně! Nastalo pondělní ráno, den D. Venku pět pod nulou, slunce na jasné obloze. Nebylo o čem. Z Pardubic do Prahy je to zhruba sto kilometrů, mám na to něco přes pět hodin. Vezmu to občas lesníma zkratkama, občas po silnici, většinu po stezkách. Do batohu chleba s máslem, buchtu od mámy a péřovku pro případ, že to nedám anebo píchnu tu svojí „rockovou mašinu“. Vyrazil jsem!
Na rovných segmentech s dobrým povrchem jsem jel hranu, jak by jistě řekl redaktor Petr Bošnakov. V lese jsem se vždy alespoň ohřál, milované Labe jsem zdravil v San Piegu, v Poděbradech a rozloučil se s ním definitivně v Čelákovicích. 127 km, 5 hodin a 28 minut, spáleno 3222 kcal, průměrná tepovka 149 za minutu. To by šlo! Bylo by to i rychlejší, kdyby se mi v Praze nevybil cyklopočítač a místní cyklistické značky nepřipomínaly spíše špagety. S kolem jsem dojel doslova až na podium a hned se slanil pro nastavení blesků. Přišel Michal, Honzové nás vyfotili. A bylo to. Jak jednoduché, vyfotit se konečně pro ten zatracený Instagram tak, abych se nemusel stydět.
V dubnu si půjdu koupit svůj první Playboy. Těším se na to. A jestli tam nebudou žádný hambatý holky, koupím si taky svůj první porňáč a slepím oba časáky izolepou k sobě. Už pro ten pocit! Teda, doufám, že se ještě nějaký pořádný pornočasopisy vůbec tisknou. Zjistím to brzy.
Moje včerejší trasa napříč Polabím až do Prahy, je tady:
https://www.strava.com/activities/6751211152
—————————
Hambatý holky, co fotí Honza Novák:
https://www.instagram.com/jn.portraits/
—————————
Skoro hambatý holky, co fotí Honza Jambor:
https://www.instagram.com/honzajambor.cz/
—————————
Můj Instagram, kde je konečně moje první letošní fotka:
https://www.instagram.com/petrjanjuracka/
—————————
Mimochodem, jak se ukázalo, s Michalem Pavlíčkem nás spojuje kromě testosteronu a radosti z publika taky bajk značky „Rock Machine“ - Michal si jej vybral, protože je přeci kurva rocker. A jak se dalo čekat, já po něm sáhnul, protože jsem přece lezec! O přehazovačkách nevíme ani jeden vůbec nic, nanejvýš dokážeme vyměnit duši a tím naše znalosti cyklistiky končí. Oba umíme dobře brzdit a vozit se z kopce bez šlapání. To všem imponovalo českému výrobci, který nás oba začal podporovat. Mimochodem, název značky vznikl úplně stejným způsobem - ti dva kluci na samém začátku poslouchali heavy metal, zatímco montovali první kola v garáži.
—————————
Poslední lístky na křest mojí nové knihy v Obecním domě jsou ještě k dispozici:
https://firstclass.cz/krest-knihy-ostrovy-atlantiku/
FOTOGRAFEM NA OSMITISÍCOVCE, aneb když fotograf najednou nevidí
Bylo to logické. Všechno k tomu směřovalo. Jen jsme nevěděli kdy a kam přesně to spolu pošleme. Náčelník byl jasný, Honza Tráva. K němu Miri a Marek Novotný. Víc jsem potřebovat nevěděl, jen jsem si sbalil fotobatoh a doufal, že to vyjde. V září 2021, jen tři dny po otevření Nepálu, jsme společně vyrazili na osmou nejvyšší horu světa, na Manáslu (8163 m n.m.). Vzal jsem si tři foťáky, tři akční kamery, dva drony, solární panely a powerbanky. K tomu oříškovou tyčinku a tři balíčky paměťových karet. Dobrodružství mohlo začít.
Přidal jsem na web kompletní deník z letošní expedice na Manáslu 2021. Užijte si ho :-)
