Umíte si představit někoho jako já, jak pózuje pro časopis Playboy?

„Brej den, pán Juráčka!“, ozvalo se na druhé straně telefonu. Nechtěl jsem ho zvednout, byl jsem zrovna na kole a pražil jsem si svůj „okruh hrdosti“, prostě takový zhruba čtyřicetikilometrový kolečko, během kterýho se snažím absolutně se vyndat na čerstvým vzduchu a nemyslet na nic jinýho, než pravidelný střídání končetin. Zrovna jsem ale odjel měřený segment a stejně jsem se potřeboval vydýchat.

„Nekecejte, že zrovna funíte na bajku, chlape! To je moje životní vášeň! Když mi před devíti lety vyměnil profesor Pirk půlku pumpy, slíbil jsem mu, že budu hodně jezdit na kole, když už mi dal druhou šanci na život, že jo. Jenže já chlape jezdím pořad hranu, jsem absolutní debil, trochu jako Vy, s odpuštěním teda. Ujedu pořád dvě kila pod devět hodin, ale musím držet nízko tepy, jinak mi to tam začne někde podtejkat a můžu vnitřně vykrvácet. No ty pičo - to se mi jednou stalo, úplně kdesi v lese v prdeli. Neměl jsem u sebe mobil a musel si dojet pro moc, no to byla jízda… sem tam málem natáhnul ráfky… Jo, neudělal byste se mnou rozhovor pro Playboy?“. Náskedolo delší ticho, po jehož trvání mohla druhá strana slyšet jen foukání protivětru a lapání po dechu.

Chvíli jsem mlčel a přemýšlel, kde mám doma svoje slušivý tangáče a bikiny. Pak jsem mu se mu nahlas vytlemil, ale nepověsil jsem mu to. Moc mě zaujalo, že o dvacet let starší člověk a ještě s takovou diagnózou jezdí na kole rychleji než já, trochu mě to nakrklo a na rozhovor jsem kývnul. Chtěl jsem toho typa vidět na vlastní oči. A to jsem ještě netušil, v jakém to proběhne duchu, a s kým se budu brzy válet na gauči.

Tenhle chlapský magazín jsem za svůj život držel v rukou jen jednou. Seděli jsme zrovna v letadle z Paříže, francouzské metropole, do Quita, metropole ekvádorské. Parta České televize, režisér Petr Horký společně s egyptologem Miroslavem Bártou hovořili o zániku civilizací u okénka, zatímco vedle mě usnul námi milovaný kameraman Ferdinand Mazurek, řečený Ferda. On je to takový hodný kluk ve flanelce, který ale zrovna usnul s roztaženýma nohama a s dlaní v klínu. Jeho zasněný výraz okamžitě inspiroval zvukaře naší partičky, Michala Deliopulose, který okamžitě obětoval svůj Playboy. Nastrčil jej nalistovaný na stránce, kde si zcela nahá modelka intenzivně roztahovala nohy, přímo pod Ferdovu ruku. Měli jste vidět ty letušky, když si ho začaly prohlížet, červené až za ušima. Ferda ten let už nedostal ani jeden džusíček ani kafe navíc, holky ho ostentativně ignorovaly, chlípného prasáka!

Abych to ale ještě patřičně uvedl. Nacházím se zrovna v takovém sociálně bublinovém útlumu. Od poslední cesty na Kanáry mě neuvěřitelně žerou pokrytecké, prvoplánové fotky, jejichž jediným cílem je lovit lajky a sledující s vidinou toho, že čím víc bodíků ve virtuálním světě člověk dostane, tím vyššího čehosi dosáhne. Možná proto jsem letos zatím ještě nezveřejnil na svém Instagramu jediný snímek a tady na Facebooku píšu všelicos, jen ne to, co se bude každému líbit na první dobrou. Přestal jsem tyhle metriky řešit už dávno a raději přeorientoval svoji pozornost do věcí, v nichž nacházím trvalejší hodnoty. Kniha, film, trénink na další expedici, lepší kafe, zábavnější kurzy pro studenty a překonávaní svých běžeckých rekordů ze střední, dokud mám ještě svoje kolena a kyčle. Chápete mě, doufám.

Pár týdnů po telefonátu s náruživým kolistou plájbojem jsem dle pokynů našel na ulici tajemnou vinárnu na pražském Starém Městě, ve které je jen jedno místo pro hosta. Z gauče se ihned zvedl velmi dobře oblečený povědomý pán. „Ahoj, já jsem Michal jo?“, a pozval mě na víno. Jenomže tenhle Michal tak nějak vůbec nebyl ten, kdo měl rozhovor vést. Naopak. Náš redaktor si na společný rozhovor pozval mě a českou bigbítovou legendu, Michala Pavlíčka z Pražského výběru. No ty kráso. My dva dohromady? On vynikající kytarista, já zastydlý puberťák mikroskopista… Až během povídání vyplynulo, jak jsou si hudba a fotografie blízko, stejně jako ten pocit, když jeden člověk hraje pro tisícový dav a druhý pro něj přednáší o žížalách. Jak by se dalo čekat, Michal se nebere příliš vážně a má rád, když se něco děje, když je show. V tom jsme stejní. „A pane Bošnakov…“, obrátil se na pana redaktora Michal v závěru našeho povídání, zatímco jsme společně vypili jednu láhev vynikajícího bílého a já sežral všechny chlebíčky denní nabídky… „když už se chce ten časopis trvale znemožnit tím, že namísto sličných prsatic zpovídá postaršího pána a tohoto démona, neměl by nás někdo společně vyfotit? Přeci tam nedáte jenom fotky, co už někde byly, ne?“. Logická úvaha, s kterou však časopis nepočítal.

„Tak Michale, tohle bych třeba uměl zařídit. Jak to provedeme?“, zahájil jsem kreativní diskusi na nečekané téma. Nevím, kdo z nás to vymyslel, ale rozhodli jsme, že Michal by měl na fotce hrát na kytaru, zatímco já nad ním budu viset s mačkama na nohou. A aby to byl bizár, na kterém oba trváme, provedeme to v nějakém luxusním prostoru. Jeden telefonát, pak druhý. Ještě toho večera nám ředitel Obecního domu nadšeně potvrdil, že nám pro moje netradiční slanění půjčí největší secesní sál, Smetanovu síň. Příští týden tu křtím knihu, tak ať si prý ty prostory osahám, no ne? Fotografem akce se stal můj kamarád Honza Novák z hradeckého Fomei, který okamžitě vymyslel, že na celou scénu použije svoje největší světla, asistenta jsem mu sehnal na poslední chvíli, a to mého souseda Honzu Jambora (autor fotek tady v galerii). Oba fotí hambatý holky, budou si rozumět. Bylo jasno.

Tedy, úplně jasno nebylo. V hlavě mě pořád neštymovalo to naplánování. To mám přijet do Prahy vlakem, dojít si jen tak do Smetanky a tam machrovat na špagátu? Ne! Chci se na fotce nacházet v alespoň trochu unaveném a bojovném rozpoložení! Pokud má tohle být moje první letošní fotka na Instáči, musím si ji zasloužit! Musím svůj psychický blok odstranit důstojně! Nastalo pondělní ráno, den D. Venku pět pod nulou, slunce na jasné obloze. Nebylo o čem. Z Pardubic do Prahy je to zhruba sto kilometrů, mám na to něco přes pět hodin. Vezmu to občas lesníma zkratkama, občas po silnici, většinu po stezkách. Do batohu chleba s máslem, buchtu od mámy a péřovku pro případ, že to nedám anebo píchnu tu svojí „rockovou mašinu“. Vyrazil jsem!

Na rovných segmentech s dobrým povrchem jsem jel hranu, jak by jistě řekl redaktor Petr Bošnakov. V lese jsem se vždy alespoň ohřál, milované Labe jsem zdravil v San Piegu, v Poděbradech a rozloučil se s ním definitivně v Čelákovicích. 127 km, 5 hodin a 28 minut, spáleno 3222 kcal, průměrná tepovka 149 za minutu. To by šlo! Bylo by to i rychlejší, kdyby se mi v Praze nevybil cyklopočítač a místní cyklistické značky nepřipomínaly spíše špagety. S kolem jsem dojel doslova až na podium a hned se slanil pro nastavení blesků. Přišel Michal, Honzové nás vyfotili. A bylo to. Jak jednoduché, vyfotit se konečně pro ten zatracený Instagram tak, abych se nemusel stydět.

V dubnu si půjdu koupit svůj první Playboy. Těším se na to. A jestli tam nebudou žádný hambatý holky, koupím si taky svůj první porňáč a slepím oba časáky izolepou k sobě. Už pro ten pocit! Teda, doufám, že se ještě nějaký pořádný pornočasopisy vůbec tisknou. Zjistím to brzy.

Moje včerejší trasa napříč Polabím až do Prahy, je tady:
https://www.strava.com/activities/6751211152

—————————
Hambatý holky, co fotí Honza Novák:
https://www.instagram.com/jn.portraits/

—————————
Skoro hambatý holky, co fotí Honza Jambor:
https://www.instagram.com/honzajambor.cz/

—————————
Můj Instagram, kde je konečně moje první letošní fotka:
https://www.instagram.com/petrjanjuracka/

—————————
Mimochodem, jak se ukázalo, s Michalem Pavlíčkem nás spojuje kromě testosteronu a radosti z publika taky bajk značky „Rock Machine“ - Michal si jej vybral, protože je přeci kurva rocker. A jak se dalo čekat, já po něm sáhnul, protože jsem přece lezec! O přehazovačkách nevíme ani jeden vůbec nic, nanejvýš dokážeme vyměnit duši a tím naše znalosti cyklistiky končí. Oba umíme dobře brzdit a vozit se z kopce bez šlapání. To všem imponovalo českému výrobci, který nás oba začal podporovat. Mimochodem, název značky vznikl úplně stejným způsobem - ti dva kluci na samém začátku poslouchali heavy metal, zatímco montovali první kola v garáži.

—————————
Poslední lístky na křest mojí nové knihy v Obecním domě jsou ještě k dispozici:
https://firstclass.cz/krest-knihy-ostrovy-atlantiku/