„Petře, je mi to moc líto, ale rozhodli jsme se, že v Hanibalu už budeme mít jen dva ambasadory, kterým se ale budeme věnovat o to víc…“ proletělo vzduchem rychleji, než se zvuk obvykle šíří. Nastalo kratičké vakuum, ve kterém se lecjaké to vlnění nenese naopak vůbec. „Hele, mě to asi mrzí o to víc. Jednou to ale přijít muselo. Byly to s Váma krásný roky, obrečím to až doma“ snažil jsem se nebrat si tu situaci osobně, dosrkat ještě vařící kafe a po anglicku se vytratit ze sídla společnosti, která mi byla pevnou oporou při všech kulišárnách od výpravy na K2 v roce 2016. Než jsem se stihl pořádně napít, Bára pochopila, že jsem to ale vůbec nepochopil: „no ale Ty jsi právě jeden z nich!“ V tu chvíli se mě sice ulevilo, ale ještě dřív, než tahle emoce dorazila z šedé kůry mozkové k čerstvě opařeným rtům, musel jsem se okamžitě zeptat na tu jedinou logickou otázku: „A kdo, kdo je ten druhý?“ V hlavě mi běžel seznam celé Hanibalí rodiny od A do… dál jsem stihnout nedošel. „Je to Anička“, řekla nositelka toho hned druhého písmene abecedy, Bára. „Wow! Takže Anička a já?“ nechápal jsem. Anička, bohyně české highline scény, ikona outdooru a vedle ní pardubickej šmudloninja, co se na lajně neudrží ani na deset kroků, o highline už vůbec nemluvě.

S Aničkou jsme se potkali po letech tuhle neděli a naše setkání nemohlo být ikoničtější. S kamarády natáhla lajnu na Dogu v Tisé. „Nazdáááár Jurajdóóó!“ halekala na mě z hrdě stojící skalní věže Doga, jakoby ta se zrovna urvala z vodítka. „Tak co, dojdeš sem za mnou?“

A jak to dopadlo? To uvidíte už brzy ve videu. Zatím prozradím jen to, že highline je čirá magie. Je to tam nahoře v prostoru mnohem lepší, než jak to vypadá na fotkách, anebo i na živo.

Děkuju, že můžu ❤️