Existují tři typy zážitků ve světě tam za dveřmi. Alespoň podle mě.

Ten první si můžete buď snadno koupit, nebo jej prožít sami, po troše snahy. Třeba nějaký canyoning s průvodcem, anebo s vlastním jištěním vylézt na krásnou skálu při západu slunce a otevřít si u vrcholové knihy lahváč před slaněním.

Ten druhý, ten už je těžší. Vysokohorský himálajský výstup, doběhnout maraton… anebo obejít třeba celou Stezku Českem. Ale pořád je to něco, co s trochou zdraví a pevnou vůlí zvládne skoro každý.

A pak tu máme trojku. Ta zažít normálně nelze, i kdybyste se rozkrájeli. Třeba letět do vesmíru, potopit se do Mariánského příkopu, potkat Madonnu s košíkem před Kauflandem…

Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl něco z třetí kategorie zažít i já. Ale ono se to stalo. Před sedmi hodinami, navíc u nás, na Moravě. Štípu se do ruky, nechápu to. Ještě napůl prosycený dusíkem z onoho ponoru. Mám výčitky, protože znám spoustu lidí, kteří by si dnešek zasloužili o tolik víc, než já. Ale šťastná karta dneska skončila u mě. Jen blázen by řekl „ne“…

Všechno to začalo v babím létě 2022 v Nepálu. V rámci expedice na osmitisícovou Manáslu se k nám přidal takovej „bodrej synek z Beskyd“, jistý extrémní potápěč David Čani. Nikdy nebyl ve vysokých horách, ale hecl se s naším himálajským parťákem Márou, co se na oplátku nikdy nikam nepotopil. Oba se znají prakticky už od prenatálního období, svědčili si svatby a tak. A tak se dohodli, že Mára vezme Čanise do hor a Čanis Máru do vody, konkrétně do mexických jeskyní. Magoři oba dva.

Z Čanise na treku vypadlo, že věnoval opravdu velký kus života výzkumu Hranické propasti, nejhlubší zatopené jeskyni světa. Jeho vyprávění mě fascinovalo, ale neuměl jsem si v té době představit ani půlku toho, o čem mluvil. Jen co jsem se z expedice vrátil, moje fotka z třetího výškového tábora se dostala na obálku české mutace National Geographic - stal jsem se tak historicky teprve druhým českým fotografem, kterému se dopřálo takové pocty. Tehdejší šéfredaktor NG Tomáš Tureček mě vyzval, že už přes dvacet let čeká na fotku z Hranické propasti, která si titulku rozhodně zaslouží. Prakticky okamžitě jsem se zapsal do potápěčského kurzu v Pardubicích, Čanis mi pomohl se vybavit a já začal objevovat podvodní svět. Nádherný, úplně jiný vesmír. Propadl jsem tomu.

Aby bylo jasno - dostat se potápět do Hranické propasti je prakticky nemožné. Je to chráněná lokalita s velice přísným režimem a to z mnoha důvodů. Kromě ochrany přírody a prevence zakalení vody je tu taky bezpečnostní riziko - Hranická je de facto minerálka, kyselka. Produkce oxidu uhličitého je značně nepredikovatelná. Těsně nad hladinou se tak klidně může stát, že se nenadechnete a než se utopíte, tak se udusíte. Však tahle „maličkost“ stála život už nejednoho člověka. Jenomže pak přišlo tohle léto a SMSka od Davida: „Tak přijeď, prďolo, su ready“. Náš ponor měl ale mnohem větší význam - smyslem návštěvy nebylo samotné potápění, ale položení speciálních pastí na jeskynní, slepé bezobratlé korýše, jejichž výskyt se v Propasti zatím nepovedlo prokázat a kdybychom je tam našli, mohl by to být převelice užitečný kousek do skládačky našich znalostí jejich skutečné diverzity. Za celým projektem přitom stojí nadšený student Matěj Ešpandr, co je teprve ve druháku na bakaláři, ale už teď jsme spolu napsaní na vědeckém článku a má za sebou tolik terénu, jako leckterý profesor.

Jen jsme došli na vyhlídku a podívali se dolů, do propasti. „Hej, je tmavá. Hodně tmavá! Nic nezaručuju, ale dneska by ta viditelnost mohla bejt fakt dobrá!“ pronesl jako první větu David. Sestoupili jsme po laně dolů, vybavení jsme si poslali malou nákladní lanovkou. Speciální pasti jsou rázem na břehu, já už jsem ve vodě a čeká mě poprvé ponořit hlavu pod vodu, které je pode mnou několik set metrů. Paráda!

Na místě jsme společně s náčelníkem gangu České speleologické společnosti Hranický kras, Michalem Gubou, který pasti fyzicky na dno položí spolu s druhým Davidem, se kterým taky zaznamenají jejich polohu. Spolu s Čanisem naší akci naplánovali tak, abychom co nejvíce využili tu jedinou hodinu ve dne, kdy sluneční svit zasáhne až na hladinu jezírka na dně propasti. Do vody lezeme s prvními paprsky, které protly hladinu. Nemůžu se dočkat!

Potápění tady má hodně specifik, ale David mi to všechno vysvětlil už na břehu, takže jsme za chvilku byli v „dekompresním habitatu“ tedy v kesonu asi šest metrů pod hladinou, kde je sice možnost si sednout, ale rozhodně se člověk nesmí nadechnout. Koncentrace oxidu uhličitého je tak velká, že jediný nádech člověka okamžitě brutálně rozkašle. Komunikace tak probíhá tak, že se jeden potápěč nadechne z automatiky, kterou vyndá z pusy, řekne co potřebuje, a pak zase pokračuje v dýchání z lahve. Co myslíte, zkusil jsem se nadechnout? No jasně že jo! Ale jen malinko, abych věděl, jaký to opravdu je. Byl to nádech tak na 1% normálního nádechového objemu a víte co? Automatiku jsem si vrazil hned zpátky do huby a byl rád, že jsem to udělal tak rychle. Nic takovýho jsem ještě nikdy nezažil, ale od teď přesně budu znát ten pocit a třeba to příště poznám sám od sebe i jinde. David vyndal svojí automatiku a na jeden nádech mi řekl: „Tož vítej v habitatu! Hned pod náma je Zubatice, je to fakt krásná křídová stěna. Takhle hezky jsem ji teda hodně dlouho neviděl! Pojď se podívat!“ a zase se nadechl z přístroje. Oba jsme vypluli z kesonu a já rychle zamířil k té obří skalní ploutvi. Nic tak nádherného jsem pod vodou asi ještě neviděl! Ty krávo!

Hodně jsem zalitoval, že jsem si na dnešní ponor nevzal pořádnej foťák, ale „jen“ malou kameru. Viditelnost byla nejlepší za poslední čtyři roky! Rychle jsem se snažil tu krásu zachytit ve videu, až jsem zapomněl držet trim a nohy mi spadly pod sebe. Byl jsem tak zabraný do natáčení, že jsem si ani nevšiml, kolik detritu jsem ploutvemi zvířil. Alenka v Říši Divů! David mi rychle signalizoval, ať jdu dál od stěny a kluci mi tenhle prohřešek, doufám, odpustili. Po chvilce jsme sklesali na 40 metrů pod hladinou a pod námi se otevřela průzračná, ale temná hlubina. Jen ta představa, kolik prostoru je ještě tam dole! Však to není tak dávno, co tady David zaplul do 180 metrů pod hladinu. Sestup mu trval devět minut, dole setrval minut šestnáct. A návrat? Osm hodin!

Po chvilce obhlídky instalovaných pastí jsme zahájili pomalý kontrolovaný výstup. V sedmnácti metrech mi bylo najednou tak líto, že tu ještě nemůžu zůstat! Viditelnost už klesla a já přemýšlel, jak bych si ještě mohl něco „uzmout“ na památku. A v tu chvíli mi došlo, že jsem ještě neochutnal vodu! Vyjmul jsem automatiku z pusy a malinko usrkl. Vodu jsem znalecky poválel po „patýrku“ a hned jsem si vzpomněl na chuť kyselky, co jsme jako děti chodili pít k pramenu v Nezdenicích na Slovácku. A tak jsem se záhy napil pořádně, no polkl jsem dobrý čtvrtlitránek. Byla výborná!

Najednou sedím na břehu Propasti, zatímco lanovka táhne nahoru vybavení. Koukám se na hladinu, ze které se pomalu vytrácí sluneční svit a je mi tak líto, že je už po všem. Jestli jsem se všemu tomu potápění učil jen kvůli dnešku, mělo to smysl! A jestli chytíme alespoň jednoho korýše do pasti nade dnem, bude tenhle příběh o to šťastnějším. Ale to už bych chtěl možná příliš. Tož uvidíme!

Za dnešek už budu navždycky vděčný!