Nikdy jsem nepotkal někoho takového, jako byl on.

Miloval jsem jeho hodiny. Měl jsem na nich moc rád to, co ostatní děsilo. Tedy že až do jejich samotného konce nikdo nevěděl, o čem dnešní hodina je. Ani on sám. Dokázal pendlovat mezi tématy tak, jak mu to zrovna přišlo nejzajímavější a byl přitom celý zamazaný od křídy - nejvíc na hlavě. To byla bžunda!

Nikdy jsem neviděl člověka, který takhle jezdí na kole. Tak rychle, až mu vítr zhášel cigáro. A tak, když jsem viděl v dáli postavu na starém favoritu, jak předjíždí všechny ostatní cyklisty, přičemž drží řídítka jednou rukou, zatímco v té druhé svírá retko v závětří hlavy, aby si každé desáté šlápnutí šluknul otočen hlavou zpátky proti směru jízdy… věděl jsem, že je to on.

Vždycky chtěl, abychom si všechno co nejvíc vyzkoušeli sami. Na exkurzi do pardubického pivovaru obřadně chválil ty, kteří ochutnali chmelový koncentrát. „Stoprocentní hořkost, přátelé!“ komentoval naše vyšklebené výrazy. Na konci prohlídky jsme s ním jako třída společně v rámci získávání životních zkušeností vypili dvě basy lahváčů. Byla to jedna z nejlepších exkurzí za celej gympl.

RNDr. Jiří Dvořáček, řečený Dvorzi byl třídním učitelem mojí Zuzky. Ona chodila na čtyřletý gympl, já na osmiletý. Třídy jsme měli na stejném patře, sbalil jsem ji na vánočním koncertě. Zuzka nikdy nezapomene, jak onehdá začal hodinu před celou třídou slovy: „Zuzano, chovej se, prosím, na chodbách s tím svým zoologem trochu méně biologicky!“ Nechtěla mi pak dát pusu na veřejnosti dobře týden.

U moře s oblibou pitval ulovené mořské živočichy. Od doby, co si ale spletl sumýše s hovnem, si na to zásadně půjčoval cizí ešus.

„Cestujte, kdykoliv můžete! Cestováním získáte nejvíc zkušeností! Je jedno, kam. Hlavně jezděte!“ to říkával asi nejčastěji. Když jsme se potkali po mé přednášce o sedmi kontinentech, měl ze mě radost. A já z toho měl ještě větší radost.

Jednou při přípravě laborek v roce 1998 omylem vyrobil patrně bojový plyn fosgen - tedy alespoň to jsme tehdy společně vydedukovali. Slíbili jsme mu, že to nikomu neřekneme, že pokašlávání celého gymplu svedeme na alergie. V únoru. Ale teď už to propálit můžu. Dvorzi umřel.

Když jsme se o jeho skonu s mou ženou v sobotu dozvěděli, hned jsme věděli, co máme dělat. Koupili jsme plechovky piva, na pronajaté louce kdesi v Železných horách rozdělali oheň a povídali si. Žili jsme spolu. Měl by radost, kdyby nás tam i po těch letech takhle viděl. Klidně i biologicky.

Přál bych všem zažít alespoň jednoho takového učitele, jako byl Dvorzi. Do důchodu odešel před třemi týdny za potlesku celého gymnázia.