Když mi bylo kolem jedenácti let, jezdili jsme s tátou i několikrát ročně fotit Orlické hory. Mlhy, lesy, louky... Jednou v létě jsem nedal jinak a musel jsem fotit vážky. V letu. Na film, v plným manuálu. Přestože mi táta říkal, že to nemá smysl, nechal mě dva filmy vyflákat, ať se ukážu. Toho odpoledne u rybníka jsem neudělal jedinej snímek, přesto se ten den vepsal do mý paměti a to napořád. Jednak jsem dostal šanci zkusit něco, co bylo od základu marný. Ale jednak - ten rybník stál na pozemku jistýho fotografa Fanty. Zatímco já jsem ztrácel políčko za políčkem, táta se s ním dal do řeči. Jo a jedna maličkost - ten fotograf tehdy poměrně čerstvě oslepl. Když už nezbylo ani jedno políčko, dal jsem se s tím fotografem do řeči taky. Byl naprosto nadšený, že tam běhá kluk s pevnou třístovkou a zkouší fotit takovou ptákovinu. Mluvili jsme o životě a já si od toho odpoledne vážil svýho zraku ještě mnohem víc, než kdy před tím. Je to totiž dar... Čas od času jsem si na to odpoledne vzpomněl. A dneska, po zhruba patnácti letech, jsem zadal jeho jméno do Googlu. Neuvěřitelný. To celý nebyl přelud. Ten člověk je skutečnost. Už si na nás určitě nebude pamatovat, ale já si hraju s myšlenkou jej kontaktovat... A říct mu, že jsem od tý doby už taky byl v jeho milovaném Mexiku a na Kubě. Popovídat si.

Česká televize (2006):
Fotograf Václav Fanta skoro oslepl, přesto neztratil chuť do života, možná že i díky svému vnukovi Péťovi
Fotograf Václav Fanta skoro oslepl, přesto neztratil chuť do života, možná že i díky svému vnukovi Péťovi, který ho vodí na procházky a popisuje mu nejen dnešní svět, ale i zbytky světa dávno zašlého jako jsou např. domovní znamení. Také s ním navštěvuje zajímavé výstavy, přibližuje mu je a povídá si o nich. Děda si zase s vnukem hraje na kapitána a plavčíka, a díky „klukovské romantice“ pirátů a námořníků se navrací zpátky do dětství.