Kdo si počká, ten se dočká

Nepsal se ještě žádný kalendářní rok, neboť na naší zemi ještě nebyla žádná lidská civilizace, která by se snažila roky počítat. Zpětně se současní vědci snaží odhadnout toto období jako zhruba 90  miliónů let před naším letopočtem, tedy jako druhohorní éru, konkrétně svrchní křídu. V této době této planetě kralovali dinosauři, pterodaktylové a vůbec taková ta havěť, jejíž kosterní pozůstatky motají jedněm lidem hlavy, druhým nahánějí strach.

V té době, obdobně jako dnes, pluly v oceánských vodách milióny jedinců drobných řas kokolitek, které hrají velmi podstatnou roli ve světové rovnováze několika životně důležitých prvků, jako jsou uhlík, kyslík a vápník. Jedna z těchto řas byl již velmi stará a uhynula. Její vápenatá schránka pomalu klesala ke dnu, tzv. sedimentovala, a stala se součástí opuky. Dno, na které usedla, se dnes nazývá bělohorské souvrství, a naleznete ho např. na konečné tramvaje pražské linky 22. Na dně mořském ležela velmi dlouho, až se konečně podle křesťanského kalendáře psal rok 1364. Tehdy zemřel Arnošt z Pardubic, první arcibiskup pražský. Na jeho hrob (tumbu) byla potřeba právě ona bělohorská opuka, a tak se patrně nejen naše kokolitka stala jeho součástí. Ležela v hrobě mnoho dalších století, až do roku 2009, kdy jsme ji společně s tehdejším ředitelem Orlického muzea v Chocni, Dr. Zdeňkem Štaffenem, zničehonic našli při studiu hrobu nejslavnějšího pardubického rodáka. Snímek je z rastrovacího elektronového mikroskopu, zvětšení 16000x a představuje patrně ukázku jednoho z nejkomplikovanějších způsobů, kterak se může fotograf dostat k modelce...