ANDSKÁ POKLADNICE BOTANIKY

National Geographic (březen 2025)
článek si můžete stáhnout v PDF

  „Nikdo!“

Tohle slovo. Tohle jediné slovo mi rezonovalo v hlavě pokaždé, když jsem přemítal o našem plánu.

„To tam fakt nikdo nikdy nebyl?“ ptal jsem se zas a znova své bývalé kolumbijské spolužačky Diany, aby mi svou roztomilou češtinou s lehkým španělským přízvukem vždy přitakala: „Možná tam byli nějací lovci. Taky třeba nějaký partyzán, když tam kladl minu… anebo nějaký vládní voják, který ji zas vyhrabal. To se neví. Ale zatím tam nebyl žádný přírodovědec, to je jistý!“

A já jsem si už od dětství myslel, že tohle nemůže dnešní člověk zažít, aniž by se potopil na oceánské dno, anebo letěl do vesmíru. Že doba Emila Holuba, Davida Livingstona, anebo Ernesta Shackletona již pominula. Teď to ale vypadá, že máme šanci vstoupit do veřejnosti zapovězených míst národního parku Yariguíes. Námi vyhlédnutý horský hřeben Serrania de los Cobardes leží šest stupňů nad kolumbijským rovníkem ve Východních Kordillerách, kde se na vrcholcích třítisícovek rozkládá bájné páramo. To je zcela mimořádně rozmanitý ekosystém, který je domovem stovek člověkem nepopsaných druhů orchidejí a dalších rostlin, které čekají jen na nás, až je vyfotíme, utrhneme, dovezeme do laboratoře a popíšeme. Můžeme se tak stát očitými svědky doposud nepopsané biologické diverzity, než navěky zmizí v důsledku globálních změn. Stačí jediné! Překonat zcela prostupný andský prales a dostat se nahoru!

      Popis nových druhů do rozrůstajícího se katalogu biodiverzity Země však není tou jedinou motivací naší cesty. Páramo je totiž specifické tím, že se z botanického hlediska jedná o druhově nejbohatší vysokohorské prostředí světa, přičemž až 70% druhů zde žijících jsou endemické. Doposud ale není známo, proč tomu tak je. Jak zde nové druhy vznikají a proč? I na takové otázky můžeme hledat odpovědi, pokud se jako první přírodovědci dostaneme do doposud neprobádaného párama, které ne náhodou připomíná galapážské ostrovy Charlese Darwina. Namísto pevniny uprostřed oceánu se však  jedná o izolované vegetační ostrovy na vrcholcích vysokých hor uprostřed pralesa severních And. Namísto galapážských pěnkav chceme studovat orchideje, které zde obdobně tvoří řadu nových, morfologicky velice odlišných, ale přitom příbuzných druhů. Teď máme šanci se dozvědět, jak podobné si jsou tyto evoluční mechanismy podobné!

      O výstup na Filo Del Hambre (3355 m n.m.) se v nedávné minulosti marně pokusil mladý profesor botaniky David Sanin z Univerzity v Bogotě. Byl to zatím jediný člověk, kterému kolumbijská vláda udělila povolení vstoupit do rezervace a na vrcholu sbírat biologický materiál. David však ukončil výstup zhruba ve výšce dvou tisíc sedmi set metrů. Na vině byl jak neproniknutelný terén, tak ztráta orientace v  důsledku neexistujících mapových podkladů, či nedostatečné zásoby a patrně také nedostatečná terénní zkušenost...

A teď jsme tu my. A s námi druhý, společný pokus! Situace mi připomíná, jak jsem v patnácti hltal v kině akční film Lara Croft – Tomb Raider. Můj obličej pokrývalo akné, když jsem skrze mastná sklíčka brejliček nevěřícně sledoval Angelinu Jolie ve stopách vědy a záchrany světa. A teď je to tady! V reálném světě! A Lara není jedna, ale jsou dvě - Kolumbijka Diana Libeth Aparicio Vásquez a Argentinka Luciana Salomon. Ke dvěma tentokrát již skutečným botaničkám pak v expedici nechybí dva štramáci. Petr Synek v roli mecenáše a organizátora výpravy a pak já, ozbrojen fotoaparáty, kamerami a dronem. Praha, Amsterdam, Atlanta, Bogota, Bucaramanga a jsme tu. Ve tři hodiny ráno stojíme na startu novodobé botanické expedice!

      Ráno se ještě za tmy schází před malým hotýlkem v zapomenuté andské vesničce Simacota celý expediční tým. Kromě Davida s námi jdou také jeho dva studenti, tři zaměstnanci parku a k tomu několik průvodců. Upřímně, první pocit není nepodobný tomu, který má člověk na startu expedice v Himálaji. Zprvu se tomu potichu smějeme, ale od kóty asi dvou kilometrů nadmořské výšky začíná být prales skutečně jen stěží prostupný a strmě nahoru vedoucí cestu si musíme prosekávat mačetami. V tu chvíli jsme za okázalý servis najednou rádi.

      A jak se prodíráme jako kolona velkých neohrabaných tvorů džunglí, lepí se na nás mnoho druhů bodavého hmyzu. Místní jim říkají tabanos. Jsou podobní naším ovádům (patří do stejné čeledi dvoukřídlého hmyzu, ovádovitých – Tabanidae), jsou však větší, neodbytnější a hlavně jich je moc.  Konečně se probojujeme do horského sedla ve výšce 2550 metrů nad mořem. A tam se to stane. Potkáváme lovce!

Jsme překvapení my i oni. Na rozdíl od nich však nemáme zbraně. Ale taky jsme tu, opět na rozdíl od nich, legálně. Lov je v parku totiž zakázaný. Ale vzhledem k rozloze Yariguíes, historii a zachování dobrých mezilidských vztahů je pytláctví částečně tolerované. Vzhledem k neprostupnosti pralesa mírný lov nenapáchá tolik škody, jako jeho absolutní zákaz. Navíc lovci často žijí ve stejné vesnici jako ochránci přírody, takže lidé spolu musí nějak vycházet. Tak jako tak, načapat ozbrojeného muže s dvěma syny, jimž se otec snaží předat rodinnou loveckou tradici, zaskočí nejen nás, ale i strážce. Chlapi si rychle vymění pár vět a lovci zmizí v pralese.

Už nikdy je neuvidíme, ale kdykoliv se během dopoledne ozve houkání sovy, nikdo z nás nezapochybuje, že je to jejich signál. A až k nám večer přiletí do základního tábora tři gvačarové, strážci si budou jistí, že tito lelkům podobní ptáci jsou právě převtělení lovci. Necháme je při tom. Vítejte v džungli!

      Jedním z důvodů, proč je zdejší příroda tak nedotčená a zcela neprostupná, je i její ponurá minulost. Kraj byl ještě nedávno zaminovaný a miny tu pravděpodobně leží doteď. Zdejší hory totiž sloužily až donedávna jako útočiště partyzánům. Jejich částečné příměří mezi s vládou bylo podepsáno v roce 2016, ale říká se, že na území parku pod horami dodnes někteří partyzáni žijí a čekají na svůj čas. Kdo ví… Já si neumím představit, že bych tady dobrovolně žil tolik let. Jsme tu sotva den a už mi je z těch ovádů a komárů úzko.

„Ten starší lovec, kterého jsme dneska potkali, podle mě určitě kdysi patřil k některé z vojenských geril, které to tady měly pod kontrolou…“ začala nahlas uvažovat Diana, a postupně nám začíná v polostínu pralesa líčit nedávnou kolumbijskou historii. Z jejich pamětnických příběhů jde mráz po zádech. Shodou okolností jsme Petr, Diana i já narození ve stejném roce. Zatímco my jsme v devadesátkách žvýkali Pedro, hráli POGy, přetáčeli kazety na tužkách a vyvíjeli vlastní směsi do bublifluku, dětství v Kolumbii bylo hrubšího zrna. Tehdy nebylo možné jen tak někam jet, každý den se vraždilo ve jménu moci i drog. Diana si pamatuje, jak jednou chtěla na základní škole nasednout v nedalekém městě na autobus, když se jí do cesty postavil voják se slovy: „Pokud vstoupíš dovnitř, už nikdy se nevrátíš!“ Měla štěstí, jen poděkovala a vrátila se domů. Tehdy bylo běžné dívky a ženy v autobusech znásilňovat, dokonce i zabíjet. A tak se stalo, že se ta malá holka raději vydala do Prahy, naučila se výborně česky a vystudovala Karlovu Univerzitu, kde působí dodnes. A teď se vrátila do rodné země s námi.

      Nastal náš první večer v džungli. „Sice tu nemáme roční období jako v Čechách, ale za to máme přes den léto a v noci zimu!“ komentuje změnu teploty Diana, která na sebe navléká jednu vrstvu za druhou. Jakmile slunce zapadne, ochladí se o víc než třicet stupňů Celsia. Výstup druhého dne zahajujeme ve čtyři ráno, abychom šli co nejdéle bez slunečního žáru, přestože to znamená prodírat se pralesem úplně po tmě s čelovkami. Nevadí. Třebas alespoň i ti tabanos někdy spí, nebo ne? Když nad ránem rozsvítím světlo ve stanu, nestačím se divit. Tabanos sice nikde, ale v předsíňce jsou doslova stovky, ne-li tisíce krvechtivých komárů! Je to souvislá vrstva hmyzích těl přilepených na síťovinu vnitřní strany stanu!

Pakujeme tak s Petrem všechno ještě uvnitř, abychom náš průchod chodbičkou hrůzy přečkali. Nakonec rychle balíme stan do batohu i s komáry a vybíháme do pralesa. Z běhu se však rychle stane pomalé prodírání, potupně často po čtyřech. Plazíme se pod kořeny a mezi kameny vegetací, která neúprosně zachytává cokoliv, co je volně uchyceno na těžkém batohu.

Zhruba hodinu po východu slunce se náš postup mění v čiré utrpení. Ani ne tak pro vedro a bolest, kterou nám působí ostrá vegetace, ale opět kvůli tabanos. Probudili se a dostali hlad. Bolestivě mě bodají do slabin, do boků a zpocených zad pod batohem. Kolem poledního míjíme barevného leguána, kterého nutně potřebuju vyfotit. Nádech. Zabít tabanos, další tabanos. Rychle zaostřit. Ne, au! Au! Znova. Nádech. Au! Plác! Au! Znova zakomponovat a zaostřit. Spoušť. Au! Padá mi na zem krytka makroobjektivu, ale nejsem schopen ji rychle najít. Snažím se ji nahmatat v podrostu, ale dostávám desítky zásahů do odhalených boků. Krytku obětuji a utíkám pryč. Doufám, že tam ta fotka bude!  Až po chvíli mi dochází, že vzhledem k lokalitě dost možná zabíjíme nové, doposud nepopsané druhy ovádů. Ovšem, víte co? Dobře jim tak! Jen ať si vyhynou nepopsaní!

      Jdeme jako roboti, hledáme cestu, zabíjíme tabanos, podlézáme kmeny a kořeny pořád dokola. Kolikrát se zastavím. Dívám se kolem sebe a nechápu, kde jsem a co tu dělám. Pokud se člověk rozhodne opustit zavedené stezky předků a dostat se do míst, kam nikdo nechodí, musí počítat s tím, že to určitě bude bolet. V poledne už ležím v polostínu malého keře, obtočený kolem drobného keře. Páramo je už na dohled!

Jenomže je docela dost možné, že jsme se dostali do pořádného průšvihu - nemáme vodu! Přes naše neustále otázky a řešení, kolik vody nám pomohou nosiči vynést do druhého tábora, jsme zjevně podcenili pohodlnost místních, kteří usoudili, že pro nás čtyři budou stačit na celý den v rovníkovém pralese dva litry vody dohromady.

„To není ani pro jednoho! My tady potřebujeme pět litrů na den na člově      ka, tři litry jsou úplné, ale úplné minimum!“ vidím poprvé naštvaného Petra, který se marně snaží nacpat do zbytku stínu kapradiny. Diana i Luciana rovněž propadají mírné panice, protože je teď velice možné, že celá naše akce zkrachuje jen kvůli jedné komunikační chybě.

Oskar, vedoucí ochránců přírody, viděl naše zoufalství a uznal, že ranní vláha z listů bromélií nám nemůže stačit. Spolu s nejlepším nosičem berou všechny naše lahve a prázdné barely a vyráží hledat vodu. Pokud se do večera nevrátí s alespoň deseti litry vody, musíme se po tmě vrátit dolů a celou akci ukončit. Alespoň to čekání je snesitelné. Naše dočasné útočiště přeci jen leží na náhorní plošině s minimem vegetace, což s sebou nese i významně nižší hustotu bodavého hmyzu. Anebo soucitně nebodají lidi umírající žízní? Usínám malátný v keři. Naše budoucnost je nejistá.

      „Que bueno! Ellos llevan agua! Oni fakt mají vodu!“ budí mě z mikrospánku povyk. Jo! Nemají ji sice zdaleka tolik, kolik bychom potřebovali, ale je jí dost na to, abychom mohli zůstat do druhého dne a ještě dnes večer se pokusili o výstup na vrchol, který nosiči příhodně přezdívají Cerro el Pote. Tedy hrnek. Více vody už mít nebudeme, musíme vystačit s tím, co donesli. Rychle ji společně filtrujeme a pijeme. Na náhorní plošině není mnoho místa pro stany, ale pomocí mačet se podařilo vytvořit improvizované, ale na jednu noc použitelné, plošinky. Výška je 3200 metrů nad mořem, do západu slunce zbývají ještě dvě hodiny a my přesto vyrážíme nahoru!

      Nestíhám vnímat tu neobvykle rychlou změnu světa okolo mě. Tabanos jsou pryč, komáři taky. Z lesa přechází krajina v bezlesé páramo, které je při západu slunce tou nejskvostnější odměnou za veškeré strádání předchozích dní. Na vrcholu je to jednoduše nádherné, mraky jsou pod námi a na všechny strany vybíhají horské hřebeny. Už od pohledu vypadají zcela nedostupné. Jsem šťastný!

      Diana i Luciana sbírají okamžitě rostliny jako pominuté! Zatímco David a jeho studenti vzorkují po celou dobu výpravy druhy žijící v lese v nižších polohách, čas našich botaniček nastal právě teď a jejich plátěné pytle se rychle plní rostlinami, které je zaujmou nezvyklými tvary, či barvami. Nesbírají samozřejmě nahodile veškerou přítomnou květenu, ale zástupce orchidejí a hvězdicovitých, tedy světově nejrozmanitější čeledi rostlin.

Konečně mi to dochází… Dokázali jsme to! Na konci dne máme desítky vzorků. V několika případech jde takřka jistě o vědě dosud neznámé druhy orchidejí a kapradin. Luciana navíc objevuje podivný strom čeledi lilkovitých, který v učebnicích přírodovědy doposud chybí taky! Jeho přítomnost je pro nás velikých překvapením, neboť takto vysoko se stromy takřka nevyskytují. Stálo nás to mnoho sil, bylo to celé o hodně těžší, než si kdokoliv z nás dokázal představit… ale tahle expedice je úspěšná! Jaký je to paradox, že po půl roce plánování a po týdnu cestování mají naše botaničky na vrcholu tak málo času na sběr nejcennějšího botanického materiálu – pouhou hodinu, než slunce zapadne! Stejná časová dotace je však vyměřena i mojí dokumentační činnosti. Za tmy se už musíme všichni sejít u stanů a ráno zamířit zpátky do základního tábora.

Radost z pobytu na vrcholu při západu slunce je vidět i na Oskarovi, který utrhl pro manželku několik květů klejovek (Espeletia), typických rostlin párama a šťastně říká: „Dokud slunce nezapadne pod obzor, z vrcholu se nehnu.“ Tím si mě získal, stejně jako panákem rumu, který nám donesl v noci do stanu.

      Komunikační faux pais ohledně zásob vody nakonec nebude jediným nedorozuměním dnešního dne. Zatímco my zůstáváme těsně pod vrcholem přes noc, strážci spolu s Davidem a jeho studenty zahájili sestup již během odpoledne. Jejich postupové tempo je však významně rychlejší, než jaké dokážou vyvinout David a Dianita s Luisem. Ti se i při sestupu snaží také plnit svůj hlavní úkol - nasbírat maximum vzorků kvetoucích rostlin z lesa. Průvodci už ale měli hlad a namísto společného sestupu delegovali dohled na Luise.

Bohužel tak učinili v momentě, kdy se David s Dianitou už nějaký čas motali v kruhu a nedařilo se jim najíst správnou cestu. Luis na ně čekal marně až do soumraku. Pak se rozhodl doběhnout do tábora, dokud ještě něco viděl. Když vydatně večeřícím průvodcům oznámil, že nemá svého školitele, ba ani svou spolužačku, mávli nad tím rukou: „Je už tma, najdeme je ráno.“

      David a Dianita se v základním táboře objevili druhého dne, dvě a půl hodiny po východu slunce.

Oba vyčerpaní. Noc přečkali přímo na stezce, naštěstí s ohněm a s oříšky. V noci byla zima a neměli dost oblečení ani vody.

      „Davide?“ zeptal jsem se o mnoho hodin později v nastalé noci, kdy jsme se konečně všichni sešli zpátky v základním táboře, „tys ani v jeden moment nechtěl ty lidi zabít?“ Roztržitý botanik se pousmál a vytáhl ze stanu osobní zásobu kvalitního rumu. Polovinu lahve odlil průvodcům převalujícím se u ohně a zbytek nechal kolovat mezi námi.

„Bez nich bychom se sem nedostali a teď jsme tady a máme vzorky! Tohle je prostě krásná práce! Teď musíme popsat každou rostlinu tak, jak ji vidíme čerstvou. Jakou má barvu, a hlavně jak voní. Protože až bude usušená v laboratoři, bude vypadat úplně jinak a vonět jako sláa. Jsme pořád v kontaktu s rostlinami. Miluju to. Na šarvátky teď nemám čas! Ale jsem rád, že to Dianita zvládla statečně. Je úplně vyčerpaná, ale podívej na ní!“ ukazuje na skleslou studentku, která z posledních sil po tmě u stanu zakládá jednu herbářovou položku za druhou. Přestože je unavená, nepůjde spát dřív, než bude hotova. „Spal jsem dnes v noci poprvé venku! Tedy spal… řekněme přečkal noc. Hodně jsem přitom přemýšlel o tom, jaká to bude na univerzitě ostuda… ztracený profesor a ještě k tomu se studentkou v noci v pralese!“ dodal ještě a s díky přijmul trochu jídla, které průvodci nedojedli.

      Všude kolem nás byla černočerná tma, jen velice daleko na horizontu byla vidět v jednom směru poblikávající světla desítky kilometrů vzdálené vesnice. Prales křičel nocí, kterou se nesly zvuky cikád a tu a tam hrůzostrašné volání tinam. Byli jsme šťastní, že první etapa naší výpravy je za námi. Co přinese zítřek, netuší zatím nikdo z nás.  Než jsme usnuli, nad stanem nám přeletěla letka papoušků. Dobrou noc!

      Dobrodružstvím v pralese pak příběh nekončí. Ba naopak! V následujících měsících, či spíše letech, čeká všechny naše botaniky mravenčí práce s nasbíranými vzorky. Ano, rostliny, které nasbírali v limitovaném čase jednotek hodin, je nyní zaměstnají na tak dlouhý čas, který stráví v univerzitních laboratořích! Kromě základního morfologického popisu je totiž nutné analyzovat u nových exemplářů také jejich genetickou informaci a příbuznost s ostatními, již známými druhy z okolních a probádaných páram. Teprve až s novým, zcela přepracovaným rodokmenem jednotlivých rostlinných rodů publikovaným v mezinárodním vědeckém periodiku budeme moci vyslovit závěrečný ortel o výsledku naší výpravy.

APPENDIX

Impakt!

      Toto slovíčko, tato kouzelná formule, tohle zaříkávadlo. Pro kolik současných vědců je impakt vysvobozením, zatímco pro druhé prokletím! A co že to je? Do češtiny by se impakt dal přeložit jako „dopad“, anebo „zásah“. Vědecký výzkum je totiž doslova ničím, dokud není publikovaný. A v čem citovanějším a serióznějším periodiku se výsledky výzkumu vědci publikují, tím větší impakt práce má.

Impakt je jako oheň. Je to dobrý sluha, ale špatný pán. Proč? Pro začátek bude stačit, že pokud vědec věnuje svůj pracovní čas něčemu, co nemá měřitelný impakt, nemusí jeho činnost na pracovišti působit vůbec důvěryhodně.

      Diana, autorka nápadu naší kolumbijské expedice, se na výpravu velice těšila. Až tolik, že ve svých třech ratolestech našla inspiraci k velice odvážnému počinu. Napsala knihu pro děti! A o čem? No, přeci o páramu.

Přizvala do projektu dva skvělé kolumbijské ilustrátory a všichni na knize pracovali poctivě celý rok, aby vznikla nádherná publikace „la MINIENCICLOPEDIA del PÁRAMO“, mj. oceněná jako nejlepší publikace roku 2024 kolumbijským ministerstvem kultury. Je určená dětem žijícím v zemích, kde páramo mají, jen na to někdy trochu zapomínají a ve školách se to obvykle vůbec ani neučí. Bohatě ilustrovaná knížka ukazuje nejen horský ekosystém, ale taky to, jak funguje ochrana přírody a k čemu je dobré se o ni zajímat. A taky s nadhledem přibližuje práci přírodovědců, kdo všechno tam nahoře na vrcholcích hor vlastně žije a že svět je celkově docela prima místo. Celý projekt zaplatila Diana z vlastních úspor a díky její obětavé činnosti spatřilo světlo světa již na tři tisíce knih, které již našly cestu ke svým čtenářům.

      Po skončení terénních prací vyrážíme pěšky do školy, kde už na nás čeká naložené auto s plným kufrem knih. Škola amerického typu je na první pohled útulná. Na domluvené audienci u ředitele si půjčujeme ve třech vlnách takřka všechny žáky školy. Přes pět set dětí, které slyšely a hlavně viděli Dianu s Lucianou vyprávět o přírodě nedalekého okolí horského městečka. Na Dianě je dobře vidět celoživotní učitelská rodinná průprava. Děti jí visí na rtech. Zapojují se do diskuse, hádají odpovědi na její záludné otázky. Rychle kreslí návrhy prvních společných projektů, které prezentují před spolužáky i učiteli. A jen co skončí přednáška, stane se vždy něco, co děti absolutně nečekají – každé z nich, každé! Dostane svou vlastní knihu zdarma. Jistě, můžete namítnout, že většinu z nich může zájem o přírodu opustit stejně tak rychle, jako se probudil. A budete mít pravdu. Ale pokud by se jen u jediného procenta takto oslovených dětí projevil hlubší zájem o svoje životní okolí, máme tu pět nových dobrovolníků, přírodovědců, ochranářů, anebo třeba učitelů.      

Skrýváme slzy dojetí z nadšených dětských objetí, z úsměvů a dětské radosti, které je kolem nás více, než dokážeme zpracovat. Učitelky se opatrně ptají, zda si mohou pár výtisků vzít i pro sebe a pro děti, které dnes nejsou ve škole. No, jasně! Chvíle, jako je tahle, jsou pro mě okamžiky radosti. Mám najednou pocit, že veškerá naše práce má o to větší význam a přínos. Že společnosti vracíme, co jsme si sami v minulosti třeba vzali. Dnes máme impakt! Ano, náš impakt není měřitelný čísly.

Počínání, jako je tohle, působí pro mnoho lidí podivně. Ale v hloubi duše tuším, že návštěvy škol, které neoplývají kdovíjakým materiálním bohatstvím, mohou naší společnosti pomoci víc, než popisy nových druhů orchidejí, které jsme jen před pár dny odebrali v páramu. Dává mi to najednou všechno smysl. Celá naše cesta jako jeden celistvý celek. Diana přírodě své země přináší to, čemu se naučila u nás v Evropě a já jsem na náš kontinent najednou hrdý.