Divoká romantika

Jiří Černý, Petr Jan Juračka, Jakub Matějovic, Lenka Orságová

Publikováno v časopise Koktejl (4/2011: 72 - 78). PDF.

Sedím na palubě malé motorové lodě. Poslouchám, jak vlnky pleskají o její borty, a studený vítr ze mě vysává všechno teplo, takže promrzám až do morku kostí. Do podpalubí k ostatním se ale schovat nechci. Kolem se na kilometry daleko rozprostírá klidná hladina, která je v dálce lemována rozeklanými vrcholky vysokých hor. Tam se ukrývá můj cíl. 
 

Po více než týdnu putování jsme konečně na dohled východního břehu rozlehlého Bajkalu. Loď zde jezdí jednou denně a je jediným kontaktem s civilizací. Choulím se do své bundy a snad i trochu drkotám zuby. Kromě jednoho starouška jsem na palubě sám. Počasí vypadá neutěšeně, celá obloha je pokryta těžkými, ocelově šedými mraky, mezi kterými jen tu a tam probleskne slunce. Najednou se mraky začínají trhat a rychle mizí kdesi za obzorem. Sluníčko svítí, ale příjemné teplo je spíše pocit než skutečnost.

„Kuda vy iďotě?“ zazubí se na mě stařík a ukáže mi svoji obdivuhodnou sbírku zlatých zubů. Pokouším se mu svou chabou ruštinou vysvětlit, že jsme se vydali na přírodovědeckou expedici a máme v plánu na loďkách projet severovýchodní pobřeží Bajkalu, cestou odebírat vzorky zooplanktonu, které bychom pak rádi porovnali s podobnými vzorky sebranými z jezera Frolicha, nacházejícího se kousek na východ od nejhlubšího a nejstaršího jezera světa. Stařík evidentně nechápe, co to přírodovědecká expedice je. Pochopil pouze cosi o lovu, a tak mě urputně přesvědčuje o návratu do Severobajkalsku a cestě po Angaře, kde si údajně výborně zarybaříme. On sám tam prý ulovil skoro dvoumetrovou štiku!

Loď, představující jediné spojení malé lázeňské osady Chakusy s okolním světem. Plavba napříč severním Bajkalem po trase dlouhé zhruba 50 km jí trvá něco přes tři hodiny.

SVATÍ PATRONI A RADON

Tříhodinová plavba nás přenesla k východnímu břehu do lázeňské osady Chakusy, cíle naší dnešní cesty. Chakusy byla vybudována na místě, kde  sek od břehu Bajkalu vyvěrají teplé minerální prameny. Ty byly známy už před staletími Evenkům, původním místním obyvatelům, podobným svým životním stylem severoamerickým indiánům. Voda, která tu pramení, má teplotu 46 °C, za jejími blahodárnými léčebnými účinky prý stojí místní svatí patroni a mimo jiné i to, že je bohatá na radon. Ihned po přistání jsme se rozhodli prohřát si naše plavbou prochladlé kosti. Tři venkovní bazény s rozdílnou teplotou nám poskytly blahodárnou koupel, která nás úžasně osvěžila a nabudila. Večer nás pak několik Rusů ve věku kolem třiceti let pozvalo, abychom s nimi povečeřeli tradiční ruskou rybí polévku uchu a bajkalskou lososovitou rybu omula. Omul, se podával podle tradičního bajkalského způsobu: syrový, jen se solí. Jediné co večeru chybělo k tradiční ruské dokonalosti, byl alkohol. Naši přátelé byli totiž na tomto výletu se svými matkami, které jim všechnu vodku zabavily  a pečlivě ji střežily. A naše tím pádem došla v okamžiku.

Pobřeží Bajkalu u osady Chakusy.

TAJEMNÉ JEZERO

Pozdě večer nás pak Sergej, jeden z našich nových ruských přátel, vzal do baně, sauny představující dle našeho názoru jeden z nejblahodárnějších prvků sibiřské kultury. Ruská pohostinnost, jakou jsme okusili v Chakusy, ale nebyla to, za čím jsme se na Bajkal vypravili. Když jsme se balili, přišel za námi nadšený Sergej s tím, že i matky se musejí někdy koupat a jim se během té doby povedlo ukořistit „trochu“ vodky. Nalil nám ihned stakan, a kdybychom rychle neodjeli, dopadlo by to s námi úplně jinak. Nalodili jsme se na naše nafukovací čluny baraky a nabrali kurz na sever do zátoky Ajaja, vzdálené od Chakusy zhruba patnáct kilometrů. Ajaja se zařezává zhruba pět kilometrů hluboko do hor na východním pobřeží Bajkalu. Ze severu i z jihu ji svírají  vysoké skalnaté stěny, na západě se otevírá mocnému Bajkalu a na východě pokračuje širokým údolím dál do hor až k našemu cíli – tajemnému jezeru Frolicha.

Jjezero Frolicha.

ČERVENÁ RYBA

Původem ledovcové jezero napájejí dvě hlavní řeky, Levá a Pravá Frolicha, přičemž z něj vytéká řeka jediná – Frolicha, a to nikam jinam než do bajkalské zátoky Frolicha. Jezero je hluboké zhruba 80 metrů a má velmi specifický podkovovitý tvar. Obvod jezera měří přes 35 km. Odtok je částečně přehrazen „poloostrovem valounů“, který funguje jako přirozená hráz. Jezero je známé především pro endemický poddruh sivena, který je nazýván davatčan (Salvelinus alpinus erythrinus). Jeho výskyt je znám pouze ze samotného jezera a z něj vytékající řeky. Je vedený jako ohrožený na červeném seznamu druhu IUCN. Tento poddruh je považován za místní glaci-  ální relikt – pozůstatek po době ledové. Název davatčan pochází z jazyka Evenků, ve kterém znamená „červená ryba“ a představuje přírodní božstvo, které člověk nesmí rušit.

V Ajaji jsme se utábořili na sklonku dne, ale i přesto se polovina z nás vypravila na hřeben na severním břehu zátoky fotit, zatímco ta druhá půlka se starala o večeři a tábor. Skoro hodinu jsme se škrábali po strmém svahu, abychom se nakonec dostali na vysokou skálu na jeho vrcholku. Pohled, který se nám otevřel, za tu námahu stál. Slunce se sklánělo k západu a v jeho posledních paprscích se všude na západ od nás třpytil severní Bajkal. Dole pod námi se pak leskla Ajaja lemovaná pláží zářivě zlatého písku, na kterém jako malé hračky ležely naše čluny. Na východě  se pak zvedaly mohutné štíty hor, které mezi sebou jako blyštivou perlu svírají jezero Frolicha.

Zátoka Ajaja.

BAIKALPLAN

Ráno naše cesta vedla po nově zřízené stezce, kterou přes léto budovali dobrovolníci z německého sdružení Baikalplan, podporujícího turistický ruch na severním pobřeží Bajkalu, které je většinou turistů míjeno. Zdejší krajina nabízí výrazně atraktivnější a nedotčenou divočinu než jih, avšak s absencí turistické infrastruktury či služeb. Hlavním cílem projektu však není postavit zde hotely pro bohaté a líné turisty, nýbrž vybudovat schůdnou a atraktivní stezku, vhodnou pro vícedenní treky, a alespoň trochu usnadnit sportovněji založeným cestovatelům putování po severním břehu a okolí jezera Frolicha. V současné době má stezka po dvou letech práce necelých 100 km. Z větší části připomíná mírně prošláplou cestu napříč tajgou, leč kdo byl někdy v tajze, chápe, že i prošláplá cesta je velkým pomocníkem jinak takřka nepřístupným terénem. K jezeru jsme se dostali po necelých dvou hodinách chůze. V září, kdy jsme sem dorazili, byly břehy jezera už liduprázdné. Nicméně řada opuštěných tábořišť, nepořádek kolem nich (tak typický kolem všech ohnišť na Sibiři) a jedna ze dvou rusko-anglických cedulí nás přesvědčily o tom, že v létě tady muselo být nemálo návštěvníků.

Cesta na břehu jezera Frolicha.

BEZ ČLUNU ANI RÁNU

Frolicha je úchvatné, křišťálově čisté ledovcové jezero ve tvaru pokrouceného ypsilonu ze všech stran  lemovaného horami, vysokými zhruba jako slovenské Tatry. Jejich úbočí pokrývá hustá tajga. Břízy a olše, které všude kolem jezera rostly, se s přicházejícím podzimem začínaly barvit do všech odstínů zlaté a rudé. To vše se zrcadlilo v průzračné vodě jezera, která přecházela z nedohledných hloubek až po mělké, podzimním sluncem vyhřáté písčiny a rákosové mokřady. Sotva jsme rozbili tábor, snesl se na krajinu kolem nás soumrak a nad námi se rozzářily hvězdy v takovém jasu, kterého se v hustě zalidněné krajině jen tak nedočkáte. Nad celou krajinou se rozhostilo noční ticho a pouze slabý odraz ohně na hladině jezera a vůně hořícího dřeva prozrazovaly naši přítomnost.

Druhý den jsme se za svitu prvních slunečních paprsků vypravili na průzkum nejbližšího okolí. Stezka vedoucí po břehu jezera směrem na východ se ale brzy začala ztrácet v hustém podrostu tajgy, až úplně zmizela kdesi v rákosové bažině. Na opačnou stranu pak vedla směrem na severozápad až k místům, kde jezero Frolicha opouštěla v dravých peřejích stejnojmenná řeka. Díky člunu jsme se mohli vydávat na delší výpravy po jezeře. Podařilo se nám prozkoumat oba ostrovy i velkou část jezera. Předposlední den našeho pobytu u jezera jsme s naším fotografem vstávali ještě za tmy a vydávali se na sever k zátoce Levá Frolicha. A zatímco Petr čekal přes hodinu po kolena v ledové vodě na správný fotogenický okamžik, kdy vycházející  slunce ozáří okolní kopce, nasával jsem neopakovatelnou atmosféru jezera netrpícího zatím turistických ruchem ani průmyslem.

Džordž pluje po Froliše.

ČAS ODEJÍT

S úsvitem jsme se vydali hlouběji do nitra Levé Frolichy a s každým zabráním pádla se kolem nás otvíraly další nové scenerie, ve kterých se panorama horských vrcholků doplňovalo s hlubokými, tichými, podzimem zářícími lesy a klidným jezerem. Kromě fascinace přírodou jsme ale cestou také fotili a odebírali vzorky zooplanktonu. Poslední probuzení bylo do mrazivého rána. Trávu okolo stanů pokrývala jinovatka a na kopcích kolem jezera, jen několik desítek výškových metrů nad jeho hladinou, ležel sníh. Zima na Sibiři přichází brzy a nám bylo takto naznačeno, že máme odejít. Vyklepali jsme tedy vodu ze svých stanů a celt a věnovali Froliše poslední smutný pohled.