Padesát na padesát

Asi takový je poměr lidí, kteří tuhle fotku nenávidí, oproti těm, kteří ji mají rádi, nebo dokonce jako pozadí na svém počítači či telefonu. Za žádnou jinou ze svých fotografií jsem nezískal tolik kritiky, jako za tuhle. A přeci - zrovna u tohoto snímku je mi všechna kritika úplně putna. Pořídil jsem ji jako poděkování za to, že je všechno jak má být...

Psal se rok 2010 a moje žena (tehdy holka) toužila po společné dovolené, dlouho jsme už nikde nebyli spolu. Já chtěl na Malou Fatru, ona někam na kola. A tak jsme vyrazili na Malou Fatru na kolech. Kdo kdy byl na Malé Fatře na kolech, ví, že to není úplně cyklo-terén, ale tyto nesrovnalosti se mě povedlo z její hlavy před odjezdem zcela vymýtit. Tedy až do okamžiku, kdy jsme vyrazili ze Strečna na Chatu pod Suchým, do kopce, který musela má drahá šlapat z velké části pěšky, protože tak velký kolečka vzadu opravdu nemá. Večer jsme poseděli a poklábosili s místními. Když jsem jim oznámil svůj záměr vyškrábat se ještě za tmy na Suchý, byl jsem označen za sebevraha a bylo mi sděleno mnoho zaručených fíglů, jak se zachovat v případě setkání s medvědem, kterých je prý v kraji více než dost. A mají hlad. A chodí v noci. "Takový hlad, že jak tady sedím, napadl medvěd chlapa s běžící motorovou pilou v ruce! Za bílýho dne! Ti říkám, to je šílený. zůstaň do světla v boudě...", klevetili místní. Následujícího rána, bylo přesně 02.52, jsem za tmy vyrazil nahoru. Zuzka mi ještě zamávala z okna a já se jal stoupat. Po dobré půl hodině jsem potkal lišku. Vystrašený z řečí předchozího večera jsem k ní tiše hovořil, v ruce jsem držel stativ jako obranu, pro případ, že by to byl převlečený medvěd. Asi po minutě mi došlo, že se chovám jako tajtrdlík a začal jsem znovu stoupat. Setkání s laněmi a s mladými byl pak o něco intenzivnější zážitek. Přeci jen, stojící laň je vysoká jako kredenc. Ale podařilo se mě je přesvědčit, aby mi uvolnily cestu a vstoupil jsem do temného lesa na úpatí Suchého. Rozeklané stromy, skaliska, tenká cestička, mnoho očí kolem na mě za svitu čelovky pomrkávalo. Pustil jsem si na telefonu nahlas hudbu, aby mě bylo slyšet. Očima jsem šmejdil kam až bylo možno dohlédnout. Pach medvědího trusu znám ze zoo, a řekl bych, že se moc neliší od té velmi intenzivní vůně, kterou jsem už dobrou půl hodinku větřil kolem. Do vrcholu mi zbývalo posledních asi 300 metrů, byl jsem v pásu kosodřeviny. Z ničehonic, kousek ode mě, se kosodřevina dala do velmi výrazného pohybu. Dupala jako na lesy a mě už bylo jasné, že je to můj poslední okamžik. Medvěd je tu! Stál jsem jako skála a jen se díval ke hvězdám. V hlavě mi běželo, co jsem to jen za pitomce - namísto vyhřátého spacáku a ženského objetí se tady budu teď prát s medvědem, já blbec! Naštěstí se medvěd bál stejně jako já a prostor rychle opustil. Věděl jsem, že zpátky ni krok a tak jsem vystoupil na vrchol. Omylem o hodinu dříve, než jsem chtěl, omylem bez bundy. Čekání na slunce bylo tak velmi dlouhé, ale krásné. Příroda se pomalu probouzela, a já se jen neustále pomalu otáčel jako na obrtlíku, abych případného nežádoucího návštěvníka zahlédl dříve, než on mě. Když slunce vyšlo, pořídil jsem bracketingovou sérii téhle scény, chvíli se ohřál, a šel dolů. Dopoledne mě pak čekala hřebenovka, a já si celou cestu prohlížel četný medvědí trus, který jsme překračovali co čtvrthodinu. Měl jsem zase štěstí. Od toho rána mám ve slovenských horách vždy takový ten pocit, že tam nejsem sám...
Mezi hlavní výtky téhle fotky patří to, že je popředí světlejší, než obloha. To bývá častým neduhem přehnaných HDR fotografií, jako je i tato. Přesto si myslím, že právě světlé popředí působí v tomto případě plasticky a dodává snímku ten pocit, který jsem toho rána měl i já... A ať již patříte k tomu, či onomu táboru, tuhle fotku kvůli Vám už měnit nebudu ;-)