Tohle nevymyslíš, na to přijde fakt jen sám život… Včera asi tři minuty před budějovickou přednáškou za mnou přišla kamarádka Blanka, co občas chodí na moje fotografické kurzy. Před půl rokem ji na kongresu živočichářů sbalil jistej Diego z Venezuely, kterej umí jenom španělsky, zatímco Blanka řekne tak maximálně „¡Gracias!“ Aby spolu mohli mluvit i jinak, než tělesně, sehnali si kouzelná sluchátka - mluvíš česky, druhému se to překládá do španělštiny a naopak.

„Peťo, prosím, kdybys to měl při přednášce v uchu, on by tomu Diego rozuměl… já ho sem dneska vzala s sebou!“ zněla nečekaná prosba. Trochu mě to překvapilo, ale tak vyndat z ucha to můžeš vždycky, ne? Na co Blanka nepomyslela byl ovšem fakt, že když Diego zašeptá něco španělsky, ozve se mi to v uchu na pódiu jako vnitřní hlas v hlavě. Před plným sálem.

Přednášku jsem začal autorským čtením z nové knížky. Byl jsem zrovna v nejlepším, když mi vnitřní hlas zašeptal: „Taky Tě miluju!“ Úplně jsem zapomněl, že mám v uchu to sluchátko a podíval se kolem sebe, co se děje. Pokračoval jsem dál ve čtení, když se ozvalo: „No tak to je dobrý, haha!“ To už jsem si na přítomnost objektu v uchu vzpomněl a rozhodl se to ještě vydržet, zkusit to.

O pár minut později jsem líčil historky s Ivánkem z Faerských ostrovů, když se vnitřní hlas ozval znovu: „Chci se Tě dotýkat!“ začal jsem se strašně smát a podělil se s publikem o to, co se mi zrovna děje v hlavě. Blanka asi trochu zpanikařila a Diegovo sluchátko restartovala. V tom mém se ale spustilo zpravodajství z Venezuely: „Nepokoje v ulicích metropole neutuchají. Ekonomická situace se v blízkém horizontu rozhodně nebude zlepšovat!“

Co si budeme nalhávat, konečně jsem zažil, jaké to asi je, když Daniel Stach poslouchá české pokyny z režie v levém uchu, zatímco v tom pravém vnímá anglický projev hosta Hyde Parku před milionem diváků v televizi. Ale vsadil bych se, že mu kouzelné sluchátko nikdy neřeklo: „Mluvte, prosím, česky!“, ba ani „Chci Tě večer pomilovat!“

Až teď mi došlo, že jsem tohle hlavní sdělení zapomněl po přednášce Blance vyřídit. Ale on se Diego určitě připomněl.

Mimochodem, celá historka má veselou dohru. Po přednášce za mnou Diego přišel a děkoval, že jsem byl ochotnej tohle podstoupit. Povídali jsme si „španělsky“, použil jsem dokonce minulý čas. Diego mi tvrdil, že by nepoznal, že se učím jenom z Duolinga a že prej to vypadá, že se se mnou jako už dá i domluvit. To mi dodalo obřího španělštinářského sebevědomí, které jsem se rozhodl ihned uplatnit při dnešních promocích ve Velké aule slavného Karolina, kde jsem shodou okolností seděl v taláru jako „důstojný reprezentant“ akademické obce, v košili, s motýlkem a čistýma brejlema. Při závěrečných gratulacích jsem třásl pravicí čerstvému latinskoamerickému magistrovi a spontánně se rozhodl negratulovat anglicky, nýbrž španělsky. Jenomže jak to byl tak na honem, namísto jednoduchého „¡Felicidades!“ mi naběhla fráze včerejší lekce, a to „¡Feliz navidad!“ A tak jsem letos poprvé popřál někomu šťastné vánoce. Tak, alespoň se můžeme už těšit.