„Abyses z toho nepoprděl!“ říkávala dycinky moje babička Emilka, protože slovíčko „neposral“ jí tak nějak nešlo přes pysky. Bylo to takový vtipný a člověk si na to zvyknul, až nám to všem přišlo normální. Vzpomněl jsem si na to teď, když ke mě vedla vážnou řeč babička mojí ženy Zuzky, Věra, a to na chalupě:

„Teda, že Tys mi ty papíry s tím psaním nechal u kamen naschvál, že jo?“ zeptala se a očekávala okamžitě moje doznání. Už už chtěla pokračovat v obžalobě, když jsem se začal bránit. Vcelku rychle jsem pochopil, že je řeč o ručně psaných poznámkách editora Miroslava Náplavy, a to k mojí nové knize Něha Himálaje (na červencovém snímku mi je předává v Pardubicích, resp. vyhazuje je z vlaku, kterým putuje do Prahy z Moravy). Mám takový zvyk tyhle papíry po přečtení a promyšlených úpravách nechat spálit, aby ty jeho poznámky byly alespoň k něčemu užitečné a ne jinak tomu bylo i na chalupě, kde jsem jich většinu zpracoval a část jeho komentářů předal k obřadnému zpopelnění.

„Ono je to teda celý strašně zajímavý, až na to slovíčko“, pokračovala babička ve výpovědi. Ihned si myslela, že budu vědět, o jaké slovíčko se jedná. Že pokleknu před jejím majestátem, začervenám se a zapřísahám se, že už to slovíčko nikdy nenapíšu, ba ani nevyslovím. Ale já věděl úplný hovno, co má na mysli a celá rudá byla naopak ona.

„Nemohla jsem z toho všeho spát!“ pokračovala, abych se pokusil nenápadně zjistit: „Nemohla jste spát z toho, co se nám tam stalo?“ a předpokládal, že přitaká. Ale ne. Jí vůbec nevadilo, že se píše o lidech na pokraji života a smrti. Ba ani moje srdceryvné popisy barev západu slunce nad himálajskými vrcholy nebo vyznání lásky její vnučce ji nezajímaly. Jí šlo pouze a jen o to jediné slovíčko.

„Kdybych tohle řekla doma! No to by mě hnali!“ přidala a se zdviženým ukazováčkem imitovala rytmus metronomu.

Nechápal jsem.

„Má na mysli prcání…“ odvětil následně chladně tchán Miloš, který příhodu slyšel již vícekrát a podařilo se mu z babičky to slovíčko za několik dní dostat.

„Aha!“ přitakal jsem.

„No vidíš! Jak tohle můžeš vůbec napsat?“ zeptala se babička.

„No já jsem rád, že jsem tu nenechal ty stránky po tom. Prcání je na začátku, to je dobrý!“

Babička se pokřižovala a šla se dívat na AZ-kvíz s výborně a nahlas artikulujícím Alešem Zbořilem.

Beru to jako první recenzi na rukopis od první čtenářky. Tak asi dobrý.

Moje kniha má, stejně jako ty dvě předchozí, editory dva - výše zmíněného Mirka a pak mojí bývalou spolužačku Janu Vokurkovou, která ale na rozdíl od Náplavsona nevyhazuje svoje poznámky z okénka projíždějícího vlaku pět týdnů po termínu, nýbrž je posílá mailem a poněkud fádně včas. A o tom se ale blbě píše, za což jí děkuju :-) Přínos obou editorů byl v tomto případě opravdu veliký a jsem jim za jejich zpětnou vazbu nadosmrti vděčný, což se může projevit například v pozvání na víno, až to vyjde :-)

———————-

Kniha je už zalomená v posledním čtení před tiskem. Miroslav k ní již tradičně nemá přístup, ale četli ji naopak další tři lidé, kteří tam, doufejme, vyzobali už i ty poslední chyby. Předprodej běží stále tu: http://bwtshop.cz/petr-jan-juracka-neha-himalaje