Asi tak dvacet minut jsem seděl doma na gauči a pozoroval bílou zeď v domnění, že se to seskupení cihel, malty a štuku promění v bytost. V nějakou inteligentní bytost, která mi poradí, jak se mám rozhodnout. Už už ta potvora otevírala tlamu pod omítkou a chystala se ke mě pronést projev se vztyčeným ukazováčkem a zvednutým obočím, když jsem ji rázně zastavil a řekl sám pro sebe nahlas: “Hele, tohle je můj život! Jasný? Přeci za sebe nenechám rozhodovat příčku do kuchyně!” Zeď se zase stala zdí a já si zase nazul neposedné botky. Tentokráte jsem si ale do ranečku zabalil rovnou troje - cyklistické nášlapy, lezecké kobry a barefooty, který se dají stočit do ruličky.

Ono rozhodnutí nebylo jednoduché. Žena odjela s dětmi na chalupu, kde plánovala trávit dva dny s kamarádkami a jejich dětmi. Mě tak vznikl prostor pro práci na mikroskopech a dotahováni restů, kterých jsem měl až nad hlavu. Jenomže venku bylo tak nějak polojasno a ve sklepě na mě čekalo nové, vysněné kolo. Připočteme-li k tomu ještě hozenou rukavici v podobě nabídky vícedélkového lezení v Jizerkách, bylo jasno. “Tak jo, to víš, že jedu! Beru si ale jenom lezečky a helmu, ju?”, zavolal jsem svému kamarádovi Komárovi. Ten mi obratem potvrdil, že vezme všechno ostatní od lana přes smyce a expresky, ale poprosil mě, abych do svého baťůžku vzal alespoň vklíněnce, protože ty doma nemá. Chodili jsme spolu do jeslí, neúspěšně balili holky na dětských táborech, pili naše první tajné víno na poli, hráli spolu v kapele a tak vůbec jsme spolu prožili dost na to, abychom si spolu zase prskli něco pěkného. Cestou za Komárem z Pardubek do Jablonce jsem to plánoval vzít přes Krkonoše, přišlo mi to, nevím proč, logický. V mý neklidný hlavě byl tohle jasný směr. Zamkl jsem dveře od bytu a jen se pousmál, když jsem se míjel se sousedem. Oba nám bylo odpohledu jasný, že dneska to do práce nepošlu.

A tak jsem už za chvilku seděl ve vlaku i s novým kolem, v lezecké helmě a s plánem testu mého nového gravelu, tedy z pohledu biologa, takového řekněme silničního kola s terénními plášti. Vpředu mám jednoplacku, vzadu osm pastorků. Laicky řečeno - mému novému kolu chybí takové ty lehké převody do kopců a mě enormně zajímalo, jak prudké stoupání jsem ještě schopen ušlapat, než začnu kolo tlačit. Ještě z dob mé jepičí pubertální účasti v tenisové lize mám stehna nadupaný jak Vodňanský kuře, tak schválně, co v nich je! Nejprudší kopec v Čechách, co znám, vede z Pece pod Sněžkou na Luční boudu, takže, plán by byl! V Jaroměři ke mě do vlaku přisedl výrazně zkušenější cyklista Ivan, kterého jsem poznal před pár dny na facebooku a který měl tak, jako já, na Luční boudu taky zálusk. Navíc je to podobně ukecaný máčo jako já. Nebylo co řešit, ze Svobody nad Úpou jsme překvapivě lehce vyšupačili na Černou horu a z ní se jali sjíždět do Pece. Kdo jste odtud šli někdy pěšky na Kolínskou boudu, jistě znáte Václavák. Slavný, sotva pár desítek metrů dlouhý, avšak extrémně strmý kopec s velkými terénními schody. Ivan to přehopsal na svém kole s 25 mm tenkými silničními plášti postrádajícími jakéhokoliv vzorku se slovy: “Tady se mi líbí!”, zatímco já potupně svedl svoje kolo a začal ihned dumat, jak se tohle jezdí. Cestou na Kolínskou jsem tak po Ivanově vzoru začal přeskakovat příčné odvodňovací kanálky s oběma koly ve vzduchu abych zjistil, jaká je to sranda. Náš sjezd nabyl rázem alpského stylu, klesali jsme asfaltovými serpentýnami velmi věrně připomínající Rakouské hory. “Tady je to rovnýýý, jedů”, zaslechl jsem kolem sebe svištět toho magora šusem dolů. Moje měření ukazovalo v onen moment 72 kilometrů v hodině, jeho 87. Do prdele, já se bál! Úplně jsem zapomněl jaký je to se na kole bát! Moje poslední jízda, kdy jsem se fakt bál, se odehrála před patnácti lety. Jel jsem s Komárem. Tím Komárem. Oba na devadesátkových horácích lesem na šotolině. V zatáčce jsem nechtěl kamaráda sejmout a projel jí rovně do rygolu. Let vzduchem zastavil až strom, do něhož jsem vrazil hlavou. Tehdy naposled bez helmy. Ležel jsem na zemi a nemohl hýbat nohama. Ani rukama. Byl jsem v šoku a lapal po dechu. Skrz zlomené a zamlžené brýle jsem stěží rozpoznal siluetu Komára, který se mě zeptal, zda pojedeme dál. Ani jeden z nás tehdy nechápal, jak velké štěstí jsem měl. Odšoural jsem se nakonec po svých. Od té doby, až dodnes, jsem jezdil jak baba. Jako jo, sem tam hop, sem tam držka. Ale nic epic. Dnes jsem ale polykal do žaber vzduch visíc za Ivanem a ani se nenamáhal nasadit výraz drsňáka. Byl jsem vytlemený jak tříletý Pepíček na odrážedle. Oba na posrání.

Ivana i mě zastavil až výrazný kanál, který jsme oba přeskočili. “Jsem rád, že jsem se v životě naučil držet pevně řídítka”, hlesl Ivan a my prosvištěli Pec. Začalo plánované brutální stoupání a já hned přehodil řetěz na největší pastorek vzadu. “No, tak teď sis to vyplácal hned na začátku...” smál se Ivan a stoupal vedle mě. Oba jsme šlapali vstoje, vysmátí jak dva idioti na plese sufražetek. Slunko pálilo a my pálili za ním. Cítil jsem, že jsem dneska fakt na živu a taky že dnešní večer nebude dlouhý. Vyhopsali jsme kolem pověstných závějí nad Modrým dolem na Luční boudu a z Rakouska se stalo Švýcarsko. Rakušané totiž, omlouvám se, takhle vyvářet neumí. Vklopili jsme do sebe pověstné borůvkové knedlíky, ochutnali slavné rohlíky z Luční a dali si jednoho Paroháče od cesty, protože to jinak přeci nejde. Když jsem vyjel na svém kole až sem, ty převody zkrátka stačí. Měl jsem radost! Dobré kolo jsem si vybral!

Výstupem na boudu ale den nekončí a my až cestou domů od památníku obětem hor zjistili, jak úžasná odměna tu na nás čeká! Za zhruba dvacet pět minut jsme sjeli skoro dvacetikilometrový úsek do Vrchlabí! Průměrnou rychlost si jistě dopočtete sami. Mírně terénní úsek k Dvorské boudě jsem tak nějak proletěl před Ivanem, který na mě zezadu jen hlesnul “Lítaš tady jak Raška vole”. Z šotoliny se rychle stal asfalt a my to valili pořád rychleji dolů. Pořád mi přitom ale vrtalo hlavou, že by tu někde přeci ale jen měla být vracečka. V horách to tak přeci bývá! A opravdu, do jedné takové brutální serpentýny jsem vletěl, avšak nepřipraven. Zadní brzda už dávno nestíhala a ta přední mi už tak začala zadní kolo pomalu zvedat. Za zatáčkou už na mě se zalomenýma rukama čekal Ivan, který si byl nebezpečenství dobře vědom. “Ty vole, já to projel normálně po předním kole!”, řval jsem na něj, zatímco on zcela v klidu pronesl: “V pořádku! Základem je udržet s vozovkou kontakt alespoň jednoho kola, což se Ti povedlo, pokračujeme!”. A tak jsme už za pár minut později lízali zmrzku v údolí, jako bychom byli v Itálii. Ivan se okolním dámám pochlubil slunečními brýlemi a propracovaným břišním svalstvem, já novým fotoaparátem. V nohách jsme měli rovných 50 kilometrů se stoupáním 1777 metrů a spálenými 3000 kcal. Zážitků jsme však měli nepočítaně. “Hele, Ty seš asi první člověk, kterej líže rychlejš, než já”, pronesl jsem jen tak bokem. “No vidíš, a přesto jsem pořád single”, odpověděl Ivánek a skočil do auta mého kamaráda Hermelína, který nás hodil do Jablonce. U Komára jsem se tak zjevil až pozdě večer, ťukli jsme si pivkem a já upadl do sladkého spánku. Až ráno jsem zjistil, že moje tepovka klesla v noci na 42 úderů za minutu. Spal jsem jak plch zahradní.

“Vstávej prďolo”, vzbudila mě Komárova pohublá silueta. Jeho tělo je vlastně tak trochu nomen omen, však má na sobě sotva dvě deka tuku. “Nikam nejdu”, zachumlal jsem se do peřiny a nechal si dál zdát o borůvkových knedlících, šlehačce a taky o dršťkový polívce, kterou jsem měl v úterý k obědu. “Venku je nečekaně krásně! Je to epický!” odpověděl Komár a já naivně vyběhl do obýváku s obřím oknem a překrásným výhledem na Ještěd. Jenomže Ještěd vidět nebyl. Nebyla vidět ani většina Jablonce, protože venku lilo a padla mlha. Do toho nám zavolal Komárův parťák Zdenda přezdívaný Trenér, který měl být dneska prvním lezcem. Akci skrečoval. Jenomže my dva jsme tady a teď. A jdeme přeci na žulu, ta sice mokrá klouže, ale zase se neláme jako písek. Nedalo nám to a vyrazili jsme vstříc úchylnému dobrodružství. “Hlavně, že máme ty vklíněnce, ty nás tam když tak podržej…”, chtěl se ujistit Komár, že jsem nezapomněl na jištění. Zapomněl. Ani jsem mu to nemusel dlouze vysvětlovat, z mého výrazu mu to bylo jasný. “No, nevadí. To vysmyčkujem, jsme přeci klasici!” uklidnil sám sebe a my mohli vyrazit.

Jizerky se ukázaly v celé své kráse a nenápadně mi připomněly, jak mám tohle vlnité pohoří rád. “Úplný Yosemity viď!”, řval na mě Komár zatímco skákal přes vodopád Černého potoka a vedl mě lezeckou stezkou pod majestátní žulovou stěnu “Nos”, coby český ekvivalent kalifornského The Nose na El Capitanovi. V barefootech jsem přeskakoval kameny pod Poledním vodopádem a těšil se, až přestane pršet. Ze skály tekla voda proudem a chvílemi nebylo vidět na sto metrů. My se dnes rozhodli žít okamžikem a přestože jsme si oba ráno vyjasnili, že dnes lezení nebude a že se jdeme jen projít, do té stěny jsme vlítli. Navlékl jsem na sebe všechno oblečení a Komár poprvé lezl v péřovce. Foukal do nás vítr a prsty mrzly s každým bolestivým dotykem drsné skály. Klepání brady jsem nemohl zastavit a jen mlčky pozoroval bravurní postup mého přítele. “Je mi zzzzima”, ale jdu”, hlásil u druhého štandu. To už jsme oba viseli v rezavém kruhu dobrých dvacet metrů nad zemí, přímo pod nosem. Jen díky němu na nás nepadaly kroupy shora, ale pouze bokem. Kalifornie se rázem proměnila v ryzí tatranský výstup, který musel být na třetí délce lana ukončen. Přestože jsme ve stěně strávili už dvě hodiny a jsme zmrzlí na kost, oba jsme ochotni pokračovat. Další postup by ale byl ve stále sílících srážkách skrápějících náš rajbas příliš nebezpečný. Kdyby pak ujela Komárovi noha v traverzu, hodil by mi dlouhé kyvadlo a na to se máme alespoň trochu rádi. “Tak jsme zrovna utekli ze stěny”, zahlásil jsem Máárovi Holečkovi do telefonu přímo pod skalou. “Vono, někdy je lepší utýct, než se nechat chytit...” odpověděl spontánně držitel zlatého cepínu a začal se smát.

Pakliže je možné život hltat, posledních 36 hodin jsem se plně oddával obžerství. Jenomže uběhlo sotva pár dní a mě už zase kručelo v břiše. Na Luční boudu jsem se tak na kole ještě letos vypravil dvakrát. Podruhé to bylo s mou ženou, která jednoho klidného večera mezi řádky vyjádřila přání společné romantické noci bez dětí někde v pěkném hotelu. To jsem splnil a ubytoval nás na Luční, kam jsme opět vyrazili na kolech. Tím, že jsem ani sekundu nepochyboval o svém geniálním empatickém důvtipu a smál se asi půl hodiny vlastním vtipům, se má drahá ani nepokusila o ústup a v záchvatu záchrany alespoň trochy důstojnosti zapůjčila rychle od své maminky elektrokolo. To se jí vybilo na Výrovce a já si tak i po takřka dvaceti letech společného života oprášil nejedno slovíčko manželského tezauru. Když jsem jel za dva týdny na Luční po třetí, bylo mi poněkud trapné spokojit se s opakováním stále týchž výkonů, byť po jiných trasách. Ihned po tom, co jsem tedy dojel na Luční, přezul jsem tretry a vyběhl alespoň na Sněžku. Nikoliv v zajímavém tempu, avšak běh to byl. Když jsem pak sjížděl k autu u Trutnova, laškovně jsem opět odbočil na Černou horu. U vysílače si propleskl tváře, dopil zbytek vody, provedl cyklistický výsmrk a vzpomněl si na Ivana. “Tak pojď!” zařval jsem nahlas a začal dupat. Kdybych si byl býval všiml té nebohé maminky s kočárkem za mnou, asi by chuděra nemusela úlekem skákat i s potomkem do příkopu hned při mém odrazu. Ale zas měla co vyprávět večer doma. Narval jsem to tam, okysličil žábry, nastavil aerodynamiku a nasadil zase ten dementní výraz přežranýho prasete. Tachometr ukázal v nejprudším místě 92 km/hod a já byl spokojený. Spokojený, že jsem to ubrzdil. Mantinely jsou nastaveny.

Všechny moje aktivity postuju na Stravu, baví mě to. Naše jízda s Ivánkem je třeba tahle: