Jestli mám něco méně v oblibě, než pády ze skal… jsou to pády ze skal na kole. Nějak mi to nevyšlo a zadní kolo mého fungl-celo-péra ujelo do propasti. Kdybych jej byl býval zahodil, možná bych se nahoře ještě nějak udržel, ale přeci se nepustím nového kola. A tak jsme dolů letěli spolu, konec si úplně nepamatuju. Vybavuju si jen, jak letím prostorem po zádech do temnoty a v rukách pořád křečovitě svírám řídítka a prsty bláhově tahám za brzdy. Debžot. Čekal jsem, že to bude bolet. Ale nebolelo. Konec svahu byl mi milostiv a já se hned oklepal. Naražená záda, urvaná kamera a pár šrámů na kole jsou pod moje rozlišovací schopnosti. Teď musím vylézt z té rokle ven.
fotka (c) Vojta Kosobud
Bolest přišla až druhý den. Avšak úplně jinde, než jsem jí čekal. Je to pro mě úplně neznámý a nechutný pocit na místě, o kterém jsem doposud ani nevěděl, že existuje. Na palci u nohy. Přikulhal jsem sotva do kuchyně a ukazoval bebíčko rodině. Mojí domněnku natažené šlachy však rázem přetnula diagnóza mojí ženy, která zazněla jako pomyslný ortel s ještě ohlušující ozvěnou chrámu naší kuchyňské linky. Podagra. Anebo taky pakostnice. Naši předci téhle potvoře, dně, vymysleli spoustu přezdívek. Mě se asi nejvíc líbí “nemoc králů”, samozřejmě. Když už tak už! Panstvo mělo totiž neomezený přístup k masu a tuhle nemoc si obvykle uhnali svým zhýralým obžerstvím. Dobelhal jsem se hned do přízemí, do ordinace k naší doktorce, která sídlí ve stejném vchodu, v jakém bydlíme. Ta se na to sotva jedním očkem podívala a hlesla, že takhle od oka stejně pozná prd. “Tak nabereme kompletní biochemii, Libuško”, obrátila se na sestřičku, a ke mě dodala: “No hele, aby to byl úraz, no to byste přeci o něm věděl. Ono to asi fakt bude ono, však máte vysokou tu kyselinu močovou v krvi dlouhodobě. Teď si dáte brufen, pak druhej a třetí. Zítra odpoledne si zavoláte o výsledky, každopádně žádné pivo, luštěniny, maso a tak. Vždyť už to znáte. Ale nezoufejte, to bude dobrý.” Odbelhal jsem se potupně zpátky do bytu a začal se litovat. Pomalu jsem se smířil s tím, že včerejší pivko bylo moje poslední.
To bylo včera. A dnes je dnes. Dneska to bolí ještě víc. Sedím na pardubickém peróně a čumím na vlaky. Připadám si dneska fakt chromej a tak si představuju, co budu dělat, jestli se dožiju důchodu a budu tady sedět o holi. Učitě budu jezdit vlakem! A budu poslouchat rozhovory mladých lidí, abych věděl, jak se věci mají. A pojedu vlakem nejdál, jak to jen půjde! Myšlenkami jsem hned na mapě Evropy a snažím se vymyslet, kam nejdál jezdí z Pardubic vlak bez přestupu. Je dál Budapešť, anebo Hamburk? “Určitě Hamburk!”, proběhne mi hlavou, když mojí pozornost upoutají posunovači, co zrovna kolem prosvištěli drezínou. Oběma bylo padesát už před nějakým časem. Jednomu leze obří, vyžrané panděro z nádražáckého munduru a v očích mu čtu naprosto jasnou chuť na knedlo zelo s dvě dvanáctky. Možná na tři. V kapse má cigára. “Ty vole”, říkám si skoro nahlas. Takhle přeci vypadá týpek se dnou, a ne, jako já! Je mi 35, maso jím zhruba třikrát týdně a většinou je to losos a je toho málo. Chodím několikrát týdně běhat, pivko si dám jedno, nanejvýš dvě. Jezdím furt na kole, posiluju, spím dobře a pravidelně. Předevčírem jsem si byl zaběhat na zasněženém oválu v Holicích, ve sněhu, chumelilo a strašně foukalo. Deset kilometrů za 43 minut. To mi neříkej, že já mám dnu! Přijde mi to unfair, ale genetiku neokecám. Kdyby mi ten pitomej palec mohl třeba omrznout, to bych mu to nandal! A pak mi to došlo. Můj kamarád Radek Jaroš vylezl všechny osmitisícovky bez kyslíku. Když dolezl tu poslední, hned v bejzu dostal na hlavu korunu a titul “král Himálaje”, který rád používá všude, kam chodí. Dokonce používá hashtag #kraljaros pod každým svým příspěvkem. No jo! Tak proto! Radek je král a taky má tuhle “nemoc králů”! Proto si na Annapurně nechal omrznout všechny prsty a dneska chodí bez nich! Aby ho to nebolelo! V tu chvíli mi přijíždí vlak a já končím s rouháním. Jsem rád, že mě to nechytlo tam nahoře na horách, ale tady dole, v Polabí. Mám teď tři měsíce čas si to vyřešit. Začnu hned.
Tedy, začnu asi až zítra. Dnes jedu s potápěči z naší katedry na lokalitu Lomeček u Domažlic. Budou se potápět pod ledem a moje dálkově řiditelná ponorka u toho přeci nesmí chybět! Polykám brufen, nakládáme věci do auta a nějak to tam přetrpím. Jen co jsme přijeli mě ale moje pravděpodobná diagnóza mrzí ještě o něco víc. Zdenda, provozovatel potápěčské základny, narazil sud Plzně a pozval mě na exkurzi do udírny. Je to pokušení, ale moje vůle je silná. Jen si čichnu a jdu naštvanej ven. Raději si zavolám o výsledky a ujistím se, že mám teda tu pitomou dnu. “Pane Juračka!”, vykřikla na mě v telefonu sestřička, “je to divný! Normálně má bejt tej kyseliny do 420, a Vy máte 428! To je nejnižší hodnota, jakou jsme Vám kdy odebrali! Takže záchvat dny to Vaše bolení není!”. Zhruba o deset minut později jsem si čepoval už druhou Plzeň a zakusoval přitom vynikající domácí klobásky uzené studeným kouřem. “Teda chlapi! Já mám radost!”. Večer zpátky v Praze ale nastala apokalypsa. Sundat si botu znamená očistec bolesti, v noci nemůžu spát. Když jsem se ráno probral, moje pravá noha byla dvakrát tak velká, jako ta levá. Takový sloní kopyto to bylo, takový nateklý, beztvarý, divný a bolavý. Tohle ne, tohle není dobrý. Naštěstí fakulta sídlí hned vedle fakultní nemocnice. Když jsem před patnácti lety nedával pozor a čuměl za chůze v lese na displej foťáku, píchnul jsem si klacek do oka. Tehdy mi do rána celý zrudlo a opuchlo a zrovinka tady mě ho zachránili. Stejně tak, jako když jsem měl zánět v uchu z potápění na Kubě, to mi taky byla fakultka dobrá. Nic naplat, nastal čas vyzkoušet to potřetí. Cestou do nemocnice jsem si od kolegy vyslechl diagnózu zánětu žil a měsíce sádry. Asi už jsem smířenej se vším.
“A Vy nám sem lezete jako proč?”, zeptal se mě upřímně překvapený doktor, když viděl moje bebí. “Tohle je Vám málo? Vždyť se na tu nohu nemůžu ani postavit…”, bránil jsem se. Začal se smát. “Chlapče, tohle je hovno. Jako, chápu, že Vás to bolí. Ale podágra to není ani omylem. To byste tu nohu měl modrou, ještě hnusnější a monstróznější. Tohle je taková nateklá modřinka, víme? Mno. Zánět to taky není podle mě, budete dobrej. Pošlu Vás na rentgen a pak dáme hovor. Nazdar!”, udělal mi radost a odeslal mě pryč. Rentgen tady mají zařízený tak, že berou pacienty po třech. Každý má svou kabinku a rychle se střídají na ozáření. První šel nějakej pan Horáček, druhá Macíčková a třetí jsem byl já. To by jinak ani nebylo tak podstatný, Horáček byl takovej postarší pán, co ho bolel malíček. Ale ta Macíčková, to Vám bylo jiný kafe. Seděl jsem tam schoulenej v tý mrňavý kabince a moc dobře slyšel, co se začlo dít. “Paní Macíčková,” instruovala nebohou Macíčkovou sestřička, “Vy ale máte tedy větší prsa musíte si je přidržet takhle, ano, hezky, bradavky trochu nahoru, roztáhněte je, tak krása! A teď nedýchat!” Upřímně v tu chvíli jsem nedýchal ani já. Ona představa rozpláclých mimořádně bujných ňader hned za dveřmi zaměstnala mojí mysl natolik, že ten palec úplně přestal bolet. Když jsem se vrátil s výrazem blaženého idiota k panu doktorovi, následovala smršť jeho životních mouder. “Tak chlape. Jak říkám, úplný hovno to je. Ale nedávno jste si ten palec zlomil, víte to?” Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. “No prosím, ja si to hned myslel, že to nevíte. Zlomenina může bolet míň, než když je to blbě nakopnutý. Tak tu, abyste věděl, máte pěkně zhojenou. Teď Vám ale předepíšu gel, ať si to máznete, když budete mít zrovna čas. Stejně to máte z toho věčnýho běhání, všichni teď běhají jako prdlý…”. “Hned jsem se samozřejmě bránil a vysvětlil, že právě kvůli ochraně kloubů preferuji poslední roky kolo. “To máte hezký, ale víte, kolo… to jsou zase hemeroidy, křečový žíly, a co ta páteř! No jo, samej sport a pak to takhle dopadá, milej pane”, nezapřel v sobě praktického ortopeda. “Napíšu Vám do zprávy hematom, protože modřinka zní moc babsky a žena by se Vám večer smála. Dejte si doma nohy pěkně nahoru, otevřete si pěkně studenýho lahváče na moje zdraví a na tý expedici hlavně nikam nepadejte. Sbohem.” A bylo.
Druhý den jsem raději zůstal doma. Nohu jsem mazal, bral prášky, polehával na gauči a datlil moudra do počítače. Když jsem si chtěl nohu namazat odpoledne, spadla mi brada. “A do prdele!” zařval jsem hystericky na celý byt. “Nekróza!”, komentoval jsem zčernalou nebohou končetinu. Naštěstí ani tahle diagnóza nebyla správná. Nekrózu jsem z obou svých nohou dostal snadno dolů ve sprše. To mi totiž jenom pustily úplně nový, ještě nikdy nepraný, černý fusekle, co jsem dostal od Ježíška. Já ten palec mám fakt jenom naraženej. Jsem prostě baba.
