Je brzy ráno, touhle dobou obvykle ještě spím a nenechávám se ničím vyrušit. Slunko mě vzbudilo před pár okamžiky v houpací síti, v žaludku mě hřeje horké kafe a já čekám na peróně na vlak na Prahu s vědomím, že jsem posledních dvacet hodin prožil přesně tak, jak jsem prožít měl. Kdybych nemusel mít na hlavě šátek, ostatní cestující by mě měli za vysmátého idiota, protože mám na ksichtu rohlík od ucha k uchu. Tohle byl zase den!
Začalo to jedním mailem od kamaráda Štěpána Rusňáka. Nikdo přesně neví, kde se tenhle člověk středoškolskou přezdívkou “Vlasy”, kapitán vltavských luxusních lodí nikdy nesvlékající bílou uniformu, vlastně vzal. Neznáme počet jeho chromozómů, nejsme si jistí ani jeho pozemským původem. Známe jen počet jeho končetin a seznam telefonních čísel v jeho telefonu - jsou tam totiž všichni. Opravdu všichni. Pokud přijedou do Prahy The Rolling Stones, za hodinu se chlubí selfíčkem z Vltavy po boku vždy usměvavého kapitána nalévajícího české šampaňské. Pokud potřebujete kontakt na Reinholda Messnera, Štěpán se Vás zeptá, na které z jeho evropských telefonních čísel se ptáte, však jsou staří známí. Avšak jeho hlavní a největší životní role, s jakou si ho budeme už navždy pamatovat, dnešním dnem skončí.
Štěpán se před dávnými časy stal totiž osobním řidičem a částečně také opatrovníkem odkazu pana doktora Miloslava Stingla, náčelníka kmene Kikapú, který strávil celých devatenáct let poutí přes více jak 150 zemí světa. Člověka hovořícího více jak desítkou jazyků a nejúspěšnějšího českého spisovatele, který prodal na 17 milionů knih. Pan doktor zemřel v 89 letech před jedenácti dny a Štěpán se rozhodl uspořádat několikadenní pouť na jeho počest. Pouť, která začala v úterý ve Vyšším Brodě, a která se přes nejjižnější, nejzápadnější, nejsevernější a následně i přes nejvýchodnější body České republiky včera večer skončila na pražském Vyšehradě, kde jen za pár hodin začne zádušní mše v bazilice Sv. Petra a Pavla. Štěpán na tuhle cestu pozval všechny známé cestovatele, kteří jsou navíc shodou okolností kvůli koronaviru v Čechách a tak takřka všichni jeho pozvání s radostí přijali. Včetně mě.
Urvat se však na více dní pro mě nebylo tento týden úplně myslitelné a navíc představa třech dnů strávených v autech mě děsila. Jsem typický vlakový člověk, který chodí rád pěšky, leze na šutry a šlape na kole. Ke koloně jsem se tak přidal až na Malé Skále ve středu v noci s tím, že absolvuji jen nejvýchodnější bod naší země. Jen pár chvil před odjezdem se u mě doma stavil Filip Moško z Nikonu, který moc dobře věděl, jak moc se mi líbí nové objektivy pro Z bajonet a tak u nás v kuchyni na stole postupně vybalil všechna vysněná pevná skla se slovy: “Užij si to!”. Mezi sklíčky nechyběla ani moje vysněná, úplně nová pevná dvacítka “jedna osm es”, v onu chvíli jeden z prvních kusů v ČR, ne-li úplně první. Jen co se za ním zabouchly dveře, naházel jsem ta skla do batohu a vyrazil na nádraží.
Tím, že jsem do Malé Skály jel vlakem, dorazil jsem na místo setkání samozřejmě jako první. Nechal jsem si narvaný batoh na Žluté plovárně a úderným výklusem obhlédl má milovaná místa - skalní hrad Pantheon, Frýdštejn a samozřejmě Kopaninu. Můj okruh okruh se čtyřmi sty nastoupanými metry trval dobrou hodinu, ale kolona pořád nikde. Podle batohu mě však ve tmě poznal už z dálky Maara Holeček, držitel Zlatého cepínu a parťák pro každou párty. Dali jsme si rychlý pivo a najednou se tu kolem mě začaly objevovat doslova všechny tváře showbyznysu tak rychle, že kdybych v televizi přepínal zběsilé program za programem, bylo by to pomalejší. Jasné znamení, že se blíží Štěpán a že jsem tu správně. Mezi všemi těmi VIPs nechyběli ani moji dobří přátelé Srdcaři a když mě kamarád Mirek Náplava kolem druhé hodiny ranní poňoukl, zda nechci namísto zhruba čtrnáctihodinové jízdy autem tam a zpět raději do nedaleké jeskyně dotočit náš islandský filmeček, bylo jasno. Jsem sice na cestě na mši, ale čelovku i věci na přespání s sebou v batohu vedle kravaty a slušných bot mám, to je jasný. Hodil jsem si hamaku do nedalekého křoví a tím začal den, na který nikdy nezapomenu.
“Turka, nebo rozpustný?”, vzbudila mě první slova toho dne z oken sklárny, ke které křoví patřilo. “Tý jo, no jestli můžu prosit, tak turka”, vykoktal jsem ze sebe z útrob péřáku a zašklebil se do sluníčka, díky němuž jsem byl už pěkně zpocený. Všichni Srdcaři se postupně vypotáceli z naší MANky, dvanáctitunového nakláďáku, člena kolony za Miloslava Stingla, která nám už ale ujela. Po ranní kávě jsme se vypravili, jak je u Srdcařů zvykem, na druhou kávu na benzinku, aby se všichni konečně probudili a aby řidič Ondra konečně otevřel i ospalé pravé oko, zatímco do teď řídil jen na levé. O kousek dál už nás čekali páni jeskyňáři Marek Audy a Richard Bouda. Náš cíl byl jasný jeskyňářský kvak - Valhala! Asi největší žulový suťový labyrint u nás, pojmenovaný podle severského boha Odina trempy, kteří jej omylem v Jizerkách objevili před dobrým půl stoletím. Labyrintem protéká podzemní řeka Černá Nisa a tak na nic nečekám, sundávám botičky a brodím se úzkou chodbou v naději, že alkoholové opojení výjimečného večera zmizí. Vytáhl jsem hned dvacítku a zahájil tak dvacetihodinový test objektivu. Kolik milimetrů čítá jeho ohnisko, tolik hodin ode mě dostal na to, abych si na něj udělal názor! Když jsme vylezli z jeskyně a zamířili do trampské osady Island donést malý dárek z nedávno společně navštíveného Islandu, jakýmsi nedopatřením se o mé poloze dozvěděl kamarád Ivan Janošťák, toho času na služební cestě v Jablonci nad Nisou. “Mám s sebou věci na lezení a volný odpoledne, nemáš chuť?”, zněla jeho krátká zpráva. Prej, jestli nemám chuť… lezec, co nemá chuť lízt, je mrtvej lezec! Jako řízením osudu se mi ve stejný okamžik ozval taky můj nepálský parťák, rozervaný pískař a kameraman Honza Šimánek se vzkazem: “Mohli bychom spolu někdy něco polozit, Peťánku”. A tak jsme téhož večera stanuli všichni tři pod nádhernou věží Brána a já vejral jak péro na profil cesty. “Honzo tady ten sokol, to je hezký, dáme to?”. “No však právě sem si Vás teď vedu, je to VIIb, to tam lupneš jako prd”. Přiznám se, že jsem si na poslední cestu Miloslava Stingla do batohu lezení nepřibalil, ale to se v naší partě neřeší. Až budu kluci nahoře, pošlou mi jeden ze sedáků a boty si půjčím Honzovy. Prej se do nich vejdu. Jak řekli, tak udělali! Lengáčova cesta Josefa Smítka a Ladislava Vodháněla z roku 1939 je dost možná tou nejkrásnější pískovou cestou, jakou jsem kdy lezl cestou na pohřeb. Nechápu, co se ve mě probudilo za zvíře, ale hodil jsem si přes rameno prďolu bezzrcadlo a vyskákal to za chlapci bez ztráty kytičky. “Hele, jak se vlastně dostaneme dolů?” zeptal jsem se kluků, když jsem si uvědomil, že jsem před lezením sundal z Ivanova sedáku všechno to kovové harampádí, abych byl lehčí. Nahoře jsme tak stáli tři rošťáci se dvěma sedáky a jedním minikyblíčkem. “Takhle”, nebývale se rozhovořil Honzík a zmizel v komínu. Za hodinu už jsme za úplné tmy s Ivanem opejkali buřta v sedmihorském bejzu a řešili, jak se dostanu do Prahy na mši, abych se připojil zpátky ke koloně. Ivan jakoby neposlouchal moje logistické úvahy a jen mi ukázal na oblohu. Byla posetá hvězdami! Aplikace v telefonu hlásila měsíc na 17 promile jeho síly. Jasné znamení, že dneska ještě nekončíme. “Jasnej Kapelník!”, zavelel jsem na Ivana a vyrazili jsme k největší skalní dominantě Sedmihorek. Mezitím se ale v atmosféře nahromadil kdejaký bordel a hvězdy zmizely. Nad hlavou nám proletěla zářící družice, jejíž světlo se úplně rozptýlilo v mlze spolu se světelným smogem Turnova.
“Nevadí, mám tady tu dvacku, pojďme blbnout!”, nechtěl jsem noční focení jen tak vzdát. Úplnou náhodou jsme zjistili, že když Ivan chodí dál od Kapelníka, vrhá jeho čelovka krásný stín přímo na bílou pískovcovou stěnu. Hned jsme našli ideální úhel tak, aby se na něho promítla silueta statného smrku. Takový přírodní videomapping… Byla už jedna ráno a já se smířil s tím, že dnes to bude bez hvězd. Ještě jsme se ale chvíli zapovídali na téma dnešní noci, když se obloha otevřela a já doexponoval i vysněné noční nebe. Byly dvě hodiny ráno a my měli hotovo. Hodili jsme hamaky k rybníku a dali si budíka za chvíli. Ivan mě ráno probudil kávou a já se najednou ocitl tady ve vlaku. Za dvě hodiny už budu doufám stát i se stativem na kůru kdysi nejsvětějšího kostela naší země. Zařídil to… ehm, kdo jiný, než Štěpán. Těším se! Té dvacítce to bude určitě slušet. S kolonou Miloslava Stingla jsem tak de facto neputoval vůbec, ale nepochybuji o tom, že tohle by mi sám náčelník Kikapú nevyčítal. Však jsem udělal to samé, co dělal celý život on. Žil jsem tak, jak jsem chtěl! Tak šťastné cesty tam nahoře, pane doktore!