Frolicha a tajuplné hvízdání Čučuna

Jakub Matějovic, Jiří Černý, Petr Jan Juračka

Publikováno v HYDRO magazínu (4/2011: 2-3, 20-23). PDF.
K článku vyšla samostatná dvoustránková obrazová galerie - PDF.

Řeka hučí, bublá už z dálky. Ještě není vidět, a už o sobě dává vědět temným výstražným duněním vodní masy. Proplouváme posledních pár metrů dělících nás od odtoku z jezera, kolem mělčiny a vynořujeme se před Frolichou v celé její kráse. Vlny se ženou vstříc Bajkalu kdesi v dálce a zvou nás, ať zkusíme své znalosti a svou odvahu. Můj utajovaný strach padá a já věnuju poslední pohled scenérii přede mnou. Vlevo lesní velikáni, vpravo kamenné pole a uprostřed pěnící vodní masa. Zašeptám: „Ahój, Frolicho!“ Usměju se a pobídnu Jirku. Pádla se ponoří do vody a vyšlou nás vstříc vlnám…

Proč

Různá přání a očekávání svedla dohromady už nejednu skupinku. V našem případě byly motivy prazvláštní. Sběr klíšťat v Sibiřské tajze, odlovení endemických vodních živočichů ve vodách Bajkalu, touha vidět nevídané v ruských šíravách a pokořit řeku, o které víte jenom to, že tam je. Na počátku bylo přání a to se později přerodilo ve vědeckou expedici Něrpa.

Jak se tam dostali

Praha – Košice (český vlak), Košice – Kyjev – Moskva (ruský expres), Moskva – Irkutsk (Transsibiřská magistrála), Irkutsk – Severobajkalsk (mašrutka), Severobajkalsk – Chakusy (trajekt), Chakusy – Frolicha (pádla a nohy). Sedm dní, 7000 kilometrů a tisíce zážitků z cestování neznámou krajinou. Až poté jsme stanuli na břehu jezera, které napájejí dvě řeky, a pouze jediná odtéká. Všechno s typickou ruskou „nápaditostí“ pojmenováno Frolicha. Tento ráj fotografů, rybářů, cestovatelů a jiných napůl šílených osob je vskutku skvostným místem k jakémukoliv oddechu, jenž vás napadne. Jen nesmíte zapomenout, že jste v tajze, a ne u nás na Šumavě, i když si tak občas připadáte. Drsnější klima, medvědi a příroda, která se vám kdykoliv může vysmát do obličeje.

Varování

Místní obyvatelé, jen co dokázali zavřít povislé čelisti hned poté, co uviděli, v čem hodláme jezdit po Bajkale a Froliše, nám ochotně řekli, co máme čekat od zdejších vod. Rovnou nám poradili, abychom raději zůstali v chakuských termálních pramenech a užili si dovolenou na Sibiři. Jestli vyrazíme, spolkne nás určitě Bajkal, a když ne ten, tak na řece Froliše píchneme čluny a naše nafouklé mrtvoly pak budou muset poslat do vlasti. Mysleli jsme si, že přehánějí. Leč červíček pochybností už byl zaset. 

Přípravy a sjezd řeky Frolichy

Na jezeře jsme strávili několik dní prozkoumáváním jeho malebných zákoutí a regenerací unavených těl. Bylo mi oznámeno, že ostatní se na sjezd odtékající řeky necítí. Nikdy prý nic takhle obtížného nesjížděli. Vzdát se však svého vysněného cíle a jet domů bez pokoření téhle řeky? Paličatá neústupnost mi nedala spát. Musel jsem vidět na vlastní oči, čeho se ostatní tolik obávají. Večer před odjezdem jsme společně s Lenkou dopádlovali k protějšímu břehu a odtud došli po vlastních až k začátku řeky.

Musím přiznat, že ani já jsem nic podobného do té doby nesjížděl. Klidná hladina jezera se skokem změnila v místy až metrové peřeje a dravý proud ženoucí se korytem nepřipouštěl v dohledu žádnou bezpečnou možnost přistát nebo se zastavit. Zleva byl prudký sráz a zprava tak dvacet metrů široké pole velkých kamenů.

Po nich jsem přeskákal po proudu necelý kilometr a hodnotil naše šance. Žádná možnost zastavení, žádný prostor pro chyby. Žádná změna, kam oko dohlédlo. Jen dravý proud, ve kterém nemůžete stát, kamení, peřeje a hluk řvoucí vody.

Cestou zpět jsem sám sebe přesvědčoval, že to zvládneme. V táboře, už s kamenným obličejem a naprostou suverenitou, jsem pronášel slova o tom, že řeka je sjízdná a že i když se to o trochu zhorší, tak to zvládneme, tedy já a Jiří jako zkušenější vodáci. Scio a Lenka pak zvolí méně obtížnou cestu ze zátoky Ajaja do zátoky Frolicha po Bajkalu (alespoň jsme si mysleli, že tahle cesta je jednoduchá).

Usínal jsem ve své houpací síti pln očekávání a naslouchal vzdálenému hvízdání. Má fantazie zapracovala a paměť vyvolala vzpomínky na příběhy o tajemném Čučunovi, pánu zdejší tajgy.

Čučuna– (Volně převzato z knihy J. Mareše – Legendární opolidé.)

Evenkové (původní místní kmeny) tak nazývají legendárního opočlověka, ve světě známého jako Orang pendek, Kaptar, Jeren, Tok, Metoh kangmi, Seskveč nebo také Yetti. Je popisován jako dva a půl až tři a půl metru vysoký, mohutný a svalnatý, porostlý hustou, většinou rezavou, někdy i temnější srstí. Před lidmi neprchá a může jim být velmi nebezpečný. Zdá se, jako by neměl krk a hlava mu seděla přímo na ramenou. Jeho hvízdání je proslulé a obávané ve všech oblastech výskytu. Loví jeleny, jejichž masem se živí. Sbírá i různé bobule a rád si pochutnává na rybách. Je znám svým drsným humorem. Často děsí své oběti hvízdáním, nesoucím se na značnou vzdálenost. Z úkrytů hází balvany nebo prostě přijde a vezme si, co se mu zlíbí. Mnohdy skončilo setkání praskotem kostí a smrtí. Ženám a dívkám pak hrozí nebezpečí odvlečení a zajetí.

Po probuzení jsme obdrželi poslední varování od matky přírody. V chladném ránu se vrcholky třpytily prvním sněhem. Byl čas opustit pohostinství jezera a pádlovat dál. Rozloučili jsme se a já s mým háčkem Jirkou jsme nasedli do člunu. Nechali jsme se strhnout mírným proudem k odtoku a naposledy jsme pozorovali scenérie jezera, hor a lesů. Za pomalu sílícího zvuku vodní masy jsme se blížili k řece. Proplouvali jsme kolem poslední mělčiny a za ostrohem téměř v devadesátistupňovém úhlu k našemu směru nás očekávala řeka v celé své kráse.

Divoká vodní masa se okamžitě chopila gumového člunu a strhla ho do silného proudu. Po troškách, ale zato neúnavně nás zalévaly vrcholky peřejí. Řízení lodi se ztěžovalo s přibývající vodou. Směr jsme drželi s vypětím všech sil. Náš člun nás však nenechal na holičkách. Držel stabilitu, zalit do poloviny vodou, sloužil mnohosetkrát lépe než léty prověřené laminátky a plasťáky. Vydržel několik letmých, ale tvrdých kamenných polibků i drásání boků o velké balvany a po dvou kilometrech nás dovezl do mírnějších vod. Naše první přistání pak spíše než eleganci připomínalo drtivý dopad. Přídí jsme najeli na kamenitý ostrůvek s několika stromy. Vyskočili jsme a jali se zjišťovat případné škody. Člun však přežil bez jakékoliv újmy. Řeka dále už nepřipomínala divoké zvíře, ale změnila se v poklidnou říčku. Rychlý proud zůstal, avšak divoké vlny jsme zanechali za sebou.

Frolicha si pro nás připravila překvapení v podobě zvláštní mělčiny. Brzy jsme na ni narazili a nemohli se pohnout z místa. K našemu nemilému překvapení bylo ale všude asi tři čtvrtě metru hloubky a dno poseté tisíci kameny různých velikostí od kopacího míče po botník. Spousta škvír, nebezpečných mezer a kluzkých kamenů. Lepší podmínky pro zlomení nohy si představit nemůžete. Naštěstí byl tento úsek dlouhý asi jen 300 metrů a my se poté mohli nechat nerušeně unášet proudem v panenské krajině.

Řeka v úseku za peřejemi vypadala jako naše Otava na horním toku při mírně vyšším stavu vody. Jen krajina, kterou jsme projížděli, připomínala Šumavu jen velmi vzdáleně. Tajga se svými stromovými velikány přecházela v hory vysoké místy až 2300 metrů nad mořem a všude se vznášela opojná vůně pryskyřice a mechu rostoucího ve vrstvách i několik desítek centimetrů silných.

Úzké koryto meandrující řeky se na několika místech větvilo. To, co na mapě vypadalo jako snadné rozhodnutí, se v reálu proměnilo v intuici. Desítky postranních koryt a větvení, leckde naprosto identických s hlavním tokem, nedávalo příliš mnoho možností k rozhodování.

Později řeka ukázala druhý extrém. Naplavené kmeny, doběla ohlazené proudem a pískem, se tyčily do výšky tří metrů na obou březích v neprostupné změti postupně uzavírající tok řeky. Kdysi hlavní tok byl zatarasen změtí kmenů bez šance na splutí. Naštěstí pro nás si však voda cestu našla bočním kanálem.

I když nám v jednom místě od obou bortů ke břehu chybělo jen dvacet čísel, ani jednou jsme nebyli nuceni vystoupit a člun pracně přenášet. …S velkou pokorou musím přiznat, že Frolicha nám ukázala svou velmi mírnou tvář. V dobách jarního tání nebo po silných deštích bychom skončili zřejmě jako potrava pro ryby a ČR by mohla odepsat další ze svých občanů, zahynulých na zahraniční výpravě…

Čiperný tok se po čtyřech hodinách změnil v klidnou, ale proudící řeku, jež si pro své ústí do Bajkalu vybrala čarokrásné místo. Řeka, široká asi pětadvacet metrů, jako by neměla břehy. Voda zaplavila desítky akrů trav na obou neviditelných březích a z nich pak trčela sem tam ohořelá mrtvá torza stromů, vypadající jako bludné duše utonulých.

Zato Bajkal, na rozdíl od poklidné Frolichy, běsnil. Bouře zdvihla velké vlny a ústí proměnila v hřiště malých ďáblů, snažící se obrátit proud zpět, odkud přišel. Pracně jsme se probili proti vlnám a přistáli u srubu, jenž nám měl poskytnout přístřeší a teplo při čekání na zbytek výpravy.

Srub a čekání

Zatímco my jsme čekali v teple, hoštěni sympatickou ruskou rodinkou, Scio s Lenkou sešli po svých k Bajkalu. Na jeho romantických březích si zavdali „chutnou“ cestovatelskou večeří a zatímco pozorovali bouři, doufali v její rychlý konec.

Ráno pak viděli, že Bajkal se umoudřil, a vydali se na svou vodní pouť. Snad hodinku nebo dvě jim pádlování nedělalo velké potíže. Bajkal ale zatím sbíral síly. Vzedmul se vítr a s ním stále větší a větší vlny. Pro nezkušené vodáky velké riziko, ale kdo nezná nebezpečí, bojí se méně. Vlny se během hodiny vzedmuly do takové výše, že na vrcholu vln, korunovaných bělostnou pěnou, se člun lámal v půli a Sciovi mizela Lenka z očí. Objevila se až ve chvíli, kdy záď vystřelila nad hřeben vln a dotkla se Sciova temena. Kormidlovat v takových podmínkách s pramalými zkušenostmi s řízením člunu je velký hazard. Jakákoliv prudká změna směru vás může převrátit a jediná náruč, která vás pak přivítá, je ta, kterou rozevře vodní běs na dně Bajkalu.

Jakési tajuplné štěstí lidí, kteří nevědí, co činí, pomohlo dvěma odvážlivcům držet se na dohled břehu a jakžtakž manévrovat v divokých vlnách. Vítr vehnal člun na konec ostrohu, kde se za bouře dobrovolně nepřistává. Přistání nebo spíš ztroskotání se změnilo v zoufalý boj o přežití. Vlny mrskaly člunem o břeh, kde se zachytili Scio s Lenkou o větve stromů a vybičovaní adrenalinem jakýmsi zázrakem přivázali člun metr a půl nad hladinou. Stačil špatný úchop nebo odhadnutí vzdálenosti a tragédie byla na světě. Zcela vysíleni se doplahočili hlouběji do zálivu a v závětří postavili stan. Vyčerpání je rychle ukolébalo do spánku.

…ráno se naše rodinka ze srubu vydala na motorovém člunu přes Bajkal domů. Během hodiny byli zpět. Vlny, velké vlny na jezeře. Neprojedeme! (…) zatímco jsme trochu úzkostlivě pozorovali tohle běsnící sladkovodní moře, velké jak polovina naší republiky, zajídali jsme rostoucí stres roztodivnými lesními plody od hub po brusinky s cukrem. Scio s Lenkou nikde. Voda zuří. Bajkal se zlobí. Kde sakra jsou? Co je s nimi?…

Den setkání

Den, kdy jsme se měli setkat v zálivu Frolicha, se pomalu chýlil ke konci. Ti dva nikde. Naše malá společnost se rozšířila o patnáct lidí, o ruskou fotografickou výpravu, která vyrazila k Froliše. Tihle nadšenci se právě vraceli z výletu a přivezli si parádní úlovek. Mezi Rusy poskakovala malá obrýlená postavička, bez skrupulí obdivující ruskou techniku. Sotvaže nás spatřila, už křičela:„ Kluci, přišel jsem vás zachránit a nesu večeři!!!“ Scio i Lenka přežili ve zdraví.

…později jsme z vyprávění o šestimetrových vlnách, větru a polohy člunu zavěšeného ve svahu pět metrů nad hladinou klidného Bajkalu vydedukovali, že vlny dosahovaly pravděpodobně výšky „pouze“ tří až čtyř metrů. Stejně si myslím, že měli k… štěstí a kříže na ostrohu mi dávají za pravdu. Díky všem, kteří při nich stáli…

Bajkal.

Největší. Nejstarší. Nejhlubší. Mystický. V celém civilizovaném světě naleznete málo lidí, kteří by alespoň jedno z těchto přízvisek neuměli spojit s Bajkalem, nejznámějším jezerem světa. Nepatří mezi jezera největší, na objem si však s žádným jiným nezadá – tvoří totiž zhruba 20 % celkových světových zásob sladké vody. Tu kdybyste vylili na povrch, vytvořila by údajně až 20 cm hlubokou louži na celé planetě. Jeho tajemné a člověkem dosud neprozkoumané hlubiny lákají lidi odnepaměti. Přesně stanovit jeho hloubku zatím nelze, výška vodního sloupce je sice známá (necelé dva kilometry), ale mocnost sedimentu pod ním můžeme zatím pouze odhadovat, a to až na 6 – 8 kilometrů. Je s podivem, jak čistá voda Bajkalu je. V minulosti ji ohrožovala socialisticky pojatá papírna na břehu, která je naštěstí už několik let mimo provoz. Sami jsme jeho lahodnou vodu pili po celou dobu pobytu, a to bez jediných zdravotních potíží. Nejen pro čistotu vody, ale hlavně pro čistotu zdejší rozlehlé krajiny byl Bajkal v roce 1996 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Největší bohatství tohoto sladkovodního moře, jak jej místní nazývají, však spočívá v místní fauně a flóře čítající na 2600 známých druhů, z nichž více než dvě třetiny patří mezi druhy endemické, tj. žijící pouze zde. Proč tolik? Endemický boom se vysvětluje různě, hlavními faktory je patrně rozloha jezera (mnoho drobných různých habitatů vytváří prostor pro vzájemnou existenci mnoha druhů), stáří (čas na evoluci) a do jisté míry i izolovanost jezera (zdejší druhy tak nejsou potlačeny druhy z jiných okolních lokalit). Mezi endemické skupiny tu patří i korýši, které jsme přijeli na Bajkal lovit v rámci studentské vodácké expedice. Odebrali jsme takřka 20 vzorků charakterizujících rozmanité biotopy obývané místními korýši. Vzorky jsou nyní zpracovávány a vznikající fotodokumentace bude součástí plánované knižní publikace o korýších světa.