Kouzelná mikrofotografie

Petr Jan Juračka (portfolio)

Publikováno v časopise FotoVideo (6/2012: 20 -25). PDF.

Pamatuju si to jako dnes. Bylo mi jedenáct, táta mě vyzvedával na letním táboře pro děti se zájmem o přírodu. Byl jsem najednou ztracený a zmatený. Tenkrát jsem se totiž zamiloval do mikroskopů a moje tehdy ještě čerstvá láska k fotografování přírody zažila první tvrdou zkoušku.

Nikdy bych nehádal, že ani o patnáct let později nebudu vědět, co je vlastně lepší. A tak pořád montuju foťák na mikroskop a je to skvělé oboje. Teď už mohu říci, že je mikrofotografie láska na celý život. Jsem si hodně blízký se dvěma největšími legendami české scény, oba jsou již v důchodu. Mají za sebou desítky let práce s elektronovými i optickými mikroskopy. A dodnes tráví dny i noci nad fotkami, protože je to prostě baví. Je to totiž návykové. Chtěli byste je poznat osobně?

Společně s dr. Martinem Černým jsme se rozhodli založit na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy přírodovědný fotoklub a seminář pro studenty se zájmem o fotografii (a video!) s přírodní tematikou. Vedle semináře sestávajícího převážně z přednášek odborníků bude spočívat také v praktických workshopech zaměřených jak na čistě profesionální a astronomicky drahou techniku, tak na fotografování mikro- a makrosvěta běžnými zrcadlovkami. A rozhodně tento kurz nechceme omezit jen na studenty naší alma mater, ale otevřít jej široké veřejnosti. Můžete se kdykoliv s námi zamilovávat a odmilovávat a nechceme za to žádné peníze. Vědecká fotografie je totiž krásná, ale krutá milenka… Veškeré informace sledujte na webu: www.natur.cuni.cz/biologie/ekologie/fotoklub, kde se postupně dočtete, kdy a kde se konají jednotlivá session (lze volit jen to, co vás zajímá), kdo jednotlivé kurzy povede, co k fotografování potřebujete a mnoho, mnoho dalšího.

DEJ FOŤÁK NA MIKROSKOP

Kdo z vás vyzkoušel někdy v životě makrofotografii, dá mi jistě zapravdu, že je to boj. Boj se světlem a neskutečně nízkou hloubkou ostrosti, pročež většina snímků končí kdesi v nechtěných a neurčitých rozostřených tvarech. Tak si to celé ještě vynásobte deseti a jsme tam, kde začíná neskutečně technická disciplina – mikrofotografie. Co s tím? Zde vidíte čistě dokumentární snímek perloočky (malý planktonní korýš) z Nepálu coby pokus o odpověď.

• Protože je perloočka takřka průhledná, je velmi vhodné ji zhruba na 24 hodin ponořit do speciálního barviva (fialovomodrá barva).
• Protože se s ní ve vodě špatně pracuje, je dobré ji postupně, během dalších 24 hodin převést do něčeho viskózního, např. glycerinu.
• Protože je hloubka ostrosti skutečně nízká, je dobré nasnímat ji postupně v různých rovinách zaostření, v tomto případě jich bylo 64, fotoaparát je nastaven obdobně jako u snímání panoramat; Nikon D3100, ISO 200, 1/30 s, bez možnosti volby clony (cloní mikroskop), drátěná spoušť.
• Protože žijeme ve třetím tisícletí, nemá smysl skládat 64 fotek ručně, takže je dobré nahrát je do speciálního softwaru a nechat složit počítačem pomocí 3D modelu (dobrý moment na to dát si kafe…).

BĚH NA DLOUHOU TRAŤ

Když jsme na podzim roku 2005 slavnostně objevili nový druh perloočky (korýš) na Kokořínsku, ani ve snu nás nenapadlo, že jeho formální popis zabere více než pět let života. Jednou z nedílných součástí takového popisu je rozhodně vědecká fotodokumentace. Koláž, kterou vidíte na protější stránce, představuje 1000 hodin tvrdé lidské práce. A co že je na tom? Představte si že: Perloočka je miniaturní, asi milimetr až dva velký, průsvitný živočich s poměrně netriviálním systémem filtračních končetin, které potřebujete jednu po druhé nafotografovat v detailech… Protože jsou zvětšení a kresba světelného mikroskopu pro tyto účely nedostatečné, je lepší použít mikroskop elektronový, tj. zařízení okupující celou vlastní místnost s vysokými provozními náklady a vyžadující kvalifikovanou obsluhu… Abyste ale mohli nebohé zvíře strčit do lůna řvoucího stroje, musíte jej postupně vypreparovat a zbavit veškeré vody postupnými lázněmi v alkoholu, acetonu a jiných látkách, aby ve vakuu neexplodovalo… A pak jej ještě pozlatit několik atomů silnou vrstvičkou kvalitního zlata v argonové plazmě… Potom konečně v mikroskopu změnit změť černobílých zrn v optimálně ostrý obraz (elektronové mikroskopy neznají pojmy, jako jsou clona, citlivost a čas, expozice je vždy stejná, mění se jen intenzita a tvar toku elektronů, plus nastavení magnetických čoček a korekce optických vad). A objekt v počítači pečlivě, doslova pixel po pixelu, selektovat od okolí… A nakonec? To celé udělat zhruba stokrát… A je to!