Dneska by Ti, tati, bylo sedmdesát. Asi bys čučel, co všechno se děje. Chybíš všem. Ale zvládneme to. Tak na Republiku!
Halloween v muzeu
Převzatý zápaďácký svátky mě nikdy moc nebraly. Je ale fakt, že po ztrátě panictví se mi docela začal zamlouvat svátek Sv. Valentýna, stejně jako se mi od teď začal líbit Halloween! Když se mě před pár týdny zeptal kamarád Štěpán, kde by sehnal pár desítek čtverečních metrů oranžové fólie, bylo mi jasný, že se neptá jen tak :) Jsou prázdniny, venku je počasí spíš na prd a tak jsme s našima holkama vyrazili okouknout oranžově nasvícené Mosasaury, Allosaura, Triceratopse a nakonec samozřejmě už zase i tu jejich virtuální realitu, protože to jinak nejde. Jo, už zase jsem skoro brečel, když jsme proletěli pod Brachiosaurem, protože to je skvělý! :-) Tak to berte třeba jako můj tip na deštivý víkend, kdybyste měli cestu okolo :-) Za mě je určitě lepší očumovat starý kostry, než dlabat dýně a převlíkat se za spolužáky ze základky.
https://pop.cz/dinosauria/akce/79-halloweensky-tyden-v-dinosauria-museum-prague
Brrrr byla mi zima
Těžko povědět, čím to je, ale lidi kolem mě nebývají úplně normální. Na můj workshop v Českém Švýcarsku absolutně neplánovaně dorazil i kamarád David Vencl, držitel hned několika světových rekordů. Podle mě ten jeho nejzábavnější rekord spočívá v tom, že přišel k ledu, vysekal v něm díru a bez neoprenu se na nádech potopil přes padesát metrů hluboko. Magor. Anebo jeho rekord na potápění v salátové míse. Jo. David je prostě jinej a tak nás všechny nakazil jeho láskou k masochismu, že jsme skoro všichni dobrovolně vlezli do řeky a dvě minuty v ní plavali. Nevím, jestli nejsem na novej koníček už moc starej, ale ta „kryodemence“ ve studené vodě mě baví. Hádám, že většina z Vás ten stav zná? :) https://cs.wikipedia.org/wiki/David_Vencl
Výstava v Jihlavě
Zatímco já se včera flákal v tiskárně s knihou, moji kamarádi Filip a Tom hákovali a díky nim můžete tento týden vidět moje obří fotky v Jihlavě na náměstí! Tý jo! Těším se, až je uvidím naživo ve čtvrtek, kdy plánuju přednášku s s Nikonem v rámci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava! Fotil (c) Filip Moško :-)
https://vp.eventival.com/jidff/2023/film-schedule?day=2023-10-26&view=compact&showScreenings=1&showEvents=1&fbclid=IwAR0ygNODTyCphN74zIVXTmjbGmUxoI7xg7fC4rGesN1XKSa0j9znD45L6_Y
A JE TO VENKU!
PRÁVĚ TEĎ - Český Těšín / Cieszyn. Poprvé v životě jsem přešel slavný most přes řeku Olši spojující Českou republiku s Polskem. A cože to mám v ruce? Heh! Přeci výjezd archu s potahem obálky Něhy Himálaje, což znamená jediné - dneska jsme knihu opravdu vytiskli v těšínské tiskárně Finidr! A vypadá to neskutečně!
PS.: Pro zvídavé hlavičky zde mám kvíz: co zásadního na snímku chybí? Vítěz má u mě lahváče. Studenýho.
INSTANTNÍ ŠTĚSTÍ
Naše vnímání hodnoty lidské práce a kvality života se za poslední dekády skokově změnilo. Zatímco dědeček mého dědečka chodil po lesích a sháněl dřevo na zimu, aby ji rodina přečkala, jeho syn se zarputile snažil vrátit domů z války. Zatímco můj dědeček sháněl peníze na studia, moji rodiče proplouvali komunistickou nesvobodou.
A já?
Já teď momentálně řeším, zda si k snídani dopřeju dvojité espresso, flat white, anebo pro dnešek jen obyčejné cappuccino – no není to paráda?
Aneb oslovil mě Reportér magazín, zda bych nenapsal esej o problémech současné doby, resp. o můj pohled na svět. Tak proč ne? :-) Najdete ji v trafikách a předplatitelé i online: https://reportermagazin.cz/a/iANPS/instantni-stesti
LUXUSNÍ KLASICISTNÍ URBEX V PRAZE!
Nijak jinak bych asi tuhle akci popsat neuměl. Začalo to nevinně, tak jako většina dobrých nápadů - ve vlaku. Seděl jsem ve vagónu vedle ředitele hlavního města Ivo Macka. Jsme stejně staří, máme stejně staré děti a jezdíme spolu velmi často posledním nočním vlakem z matičky měst do našich milovaných Koněpůlek. Tentokrát jsme ale seděli v ranním vlaku do Prahy a někde na Florenci jsme oba zaklapli počítače a začali se kochat pohledem na probouzející se metropoli v lichotivém ranním světle. A jak jel vlak na hlavák a my seděli v pravo ve směru jízdy, nemohli jsme se nepokochat naší oblíbenou Masaryčkou, kde stojí patrně poslední chátrající klasicistní palác v Praze. Jeho omšelá fasáda poutá pozornost už zdálky. „Nechceš tam vlízt a zafotit si?“ zeptal se mě velmi nečekaně ředitel vesmíru, jehož vous však připomíná spíše opravdu ředitele muzea, než vládce galaxie. Od této věty utekl zhruba týden, než jsem Ivovi slavnostně odevzdal seznam mých studentů, kteří dychtivě po nabídce focení v takové krásné lokalitě okamžitě skočili. A tak jsme si oblékli vestičky, helmy, podepsali prohlášení o tom, že když se nám něco stane, bude to naše vina a nakonec jsme podškrábli i závěť jejíž poslední odstavec odkazoval v případě smrti náš veškerý majetek Muzeu hlavního města Prahy. No, nestalo se nikomu nic a vy teď můžete alespoň na fotkách vidět, jaký to tam je. Je to skvělý! Brzy se palác začne rekonstruovat a vy se můžete už teď těšit na nové interaktivní muzeum :)
S Martou na Dvojce
V souvislosti s novu knihou Něha Himálaje jsem jenom letos „poskytnul“ na asi tři desítky rozhovorů pro všeljaký média. Nepřestává mě ale udivovat, že ty lidi, co se Vás ptají, bývají mnohem zajímavější, než nějakej tydýt z Pardubic, co blbě vidí na horách. Tak třeba tuhle sobotu jsem byl v rozhlase pokecat v rámci Nočního Mikrofóra, který se hraje na pět třetin s přestávkama, během kterých se žvaní úplně stejně jako během poločasu s tím rozdílem, že to nikdo krom nás neslyší. A tak z tej sympatickej lejdy u protějšího mikrofónu nakonec vypadlo, že zpívá v divadle Sklep! Kámo, půjdem do divadla! :-) Jmenuje se Marta Malinová a je to taková menší vodíková puma. Záznam těch poněkud klidnějších hlavních hracích časů je tu: https://dvojka.rozhlas.cz/host-petr-jan-juracka-prirodovedec-a-fotograf-9093353
Foto © Jituška ze studia
ZOO vs wildlife
Fotit v zoo tak, aby fotky vypadaly jako z volné přírody. Takový cíl jsme si dali v rámci včerejšího workshopu v jihlavské zoo. Troufám si tvrdit, že ta snaha nebyla úplně marná. Tak ahoj zase v příští roce, Jihlavo! :-)
levhart perský (Panthera pardus saxicolor)
Nikon Z 9, FTZ, AF-S NIKKOR 300mm f/4E PF ED VR, 1/1250 sec., f/5, ISO 2500, z ruky s objektivem opřeným o sklo
———————————
levhart perský (Panthera pardus saxicolor)
Nikon Z 9, FTZ, AF-S NIKKOR 300mm f/4E PF ED VR, 1/400 sec., f/4, ISO 900, z ruky s objektivem opřeným o sklo
———————————
vydry malé (Aonyx cinerea)
Nikon Z 9, FTZ, AF-S NIKKOR 300mm f/4E PF ED VR, 1/500 sec., f/6,3, ISO 6400, z ruky v leže
———————————
kapybara (Hydrochoerus hydrochaeris)
Nikon Z 9, NIKKOR Z 85mm f/1.8 S, 1/200 sec., f/3,5, ISO 400, z ruky přes vyklopený displej fotoaparátu na zemi
———————————
plameňáci růžoví (Phoenicopterus roseus)
Nikon Z 9, FTZ, AF-S NIKKOR 300mm f/4E PF ED VR, 1/320 sec., f/5, ISO 2800, z ruky skrz plot
———————————
Závěrečná tulivá session s tapíry jihoamerickými (Tapirus terrestris) :-)
Dneska večír naživo v rádiu
Blbě večer usínáte? Anebo naopak usínáte moc brzy? Oba problémy je možné zrovinka dneska vyřešit! :-) Od 22:30 budu dnes večer pokud možno živým (tj. live) hostem hostem Nočního Mikrofóra na Český rozhlas. V programu mě sice už zase píšou s „e“, ale budu to fakt já, s „a“ :) https://dvojka.rozhlas.cz/program#/2023-10-14
Snímek (c) Marian Vaňáč
A je to tady
Tak do těch našich Pardubic dnes definitivně přišel podzim. A co k Vám? Už je to teda všude?
A zase v balonu!
„Alpy tě ohromí, Karle, ale tohle, to Tě dojme. Jen se na to podívej, vidíš to? To není země, to je zahrádka. A jestli máš srdce, tak to musíš cejtit.“ MUDr. Skružný. A já jen dodám, že budíček ve 3.45 se rozhodně vyplatil! Takové krásné ráno!
Pozn. pokud byste chtěli letět příště s námi, není nic jednoduššího, než se zaregistrovat tady: https://www.fotoskoda.cz/fotoulet-s-petrem-janem-jurackou/ info o vhodném termínu se k Vám dostane dříve, než to dáme na sítě :-)
Sem si zahrál v reklamě :-)
Ale stálo to za to, protože na natáčení byl bezva catering. Už jste někdy snídali gin & tonic bez tonicu? Je to bezvadný! PS.: Budu se na Vás těšit na FotoŠkoda Festu! :-) Letos budu povídat o horách, aby to bylo tématický :)
Poslední letošní koupačka?
Vyrazil jsem s dcerou Vendulkou k vodě na kolech. Jako jo, není to už nejteplejší a oba nesnášíme ledovou sprchu. Ale nevlezte tam, když je pořád tak krásně a teplo! Výsledkem večerní vyjížďky je 747 snímků na disku. Nelituju ani jednoho :-)
Jedlíci na cestách
Taky se ve Vašem okolí vyskytují zcela nesoudní kamarádi? Moji staří přátelé Jarda & Tom se na sklonku invalidního důchodu rozhodli stát youtubery a natáčí veselý videa o tom, jak někam dojedou a všechno sežerou. A ono je to kupodivu zábavný, koukáme na ně doma pravidelně :-) Ti dva blázni dokonce včera uvedli do života jejich knihu z prvních čtyř cest za žrádlem. A protože jsou zcela nesvéprávní, pozvali si mě jako jedno z patronů knihy. Zlatým hřebem včerejšího křestu byla currywurstová výzva, na kterou si její účastníci vzpomenou jistě ještě i dnes, protože výzva obsahuje mj. konzumaci z Berlína dovezených chilli papriček. Moderovaná výzva byla natolik dobrá, že jsme si před půlnocí na baru s Jardou tak trochu plácli, že by to provedli i na křestu Něhy Himálaje, však ty naše knihy vychází pod stejnou střechou. Měli byste o to zájem? Ochutnali byste řadu omáček s postupně rostoucí pálivostí? Já skončil na sedmičce, chtěl jsem se alespoň trochu vyspat :-)
Foto © Pavel Svoboda
A je tu říjen!
Tohle je moje nejvíc milované místo. Je to svátost na něj vystoupit a užít si západ! Tak to lidi votočte, von je tady fakt říjenec!
Křest Něhy Himálaje
Říká se, že fotka poví víc, než tisíc slov. Film pak poví víc, jak tisíc fotek. Ale co Vám zážitek ze tří himálajských expedic zprostředkuje nejvíc? No přeci křest knihy! Kromě přednášky mě a Honzy Trávy Trávníčka na Vás čekají desítky fotek na plátně i dvou velkoformátových výstavách, nepálské jídlo a co víc - na vlastní plíce budou všichni dobrovolní zájemci moci pocítit i stav hypoxie, který tam nahoře zažíváme. Celý slavnostní večer pro Vás chystám od loňského podzimu tak, aby tohle byl zážitek, na který nikdy nezapomenete. Doufám tedy, že v dobrém.
Pro zájemce bude také připravena poměrně náročná, ale zábavná bojovka přímo v Holicích. Stačí dorazit již dopoledne a postupovat podle instrukcí, které dostanou všichni lidé společně s lístky na akci.
A proč to tentokrát není v Praze, ale kdesi u Pardubic? To je jednoduché. Akci tohoto formátu udělat v Praze není reálné, alespoň ne za ještě zkousnutelné vstupné. Jsem si vědom dopravních omezení pro návrat domů a tak jsme pro všechny vyjednali možnost přespat přímo na akci na vlastních karimatkách ve spacácích v šatnách herců Kulturního domu Holice, kde se křest odehraje.
Lidi, tolik se na Vás těšíme! Na místě mi pro Vás pomůžou vytvořit Himálajskou atmosféru kamarádi z nakladatelství BWT Books, kolegové z Přírodovědecké fakulty UK, ale taky moji sponzoři a partneři, kteří si na večírek chystají svá doprovodná překvapení. Jupí!
DNESKA JE TO ROK!
Asi po hodině strávené v traverzu se vítr zvedl natolik, že bylo jen velmi těžké v něm i stát, natož jít. „Serte na jištění, makejte do stanu!“ zařval na mě šerpa Temba a já v dálce zahlédl světélka. Poslechl jsem jej, popadl cepín do obou rukou se zaťatými zmrzlými pěstmi v rukavicích. Jak jsem se k světlu blížil, scenérie přede mnou byla děsivější a děsivější. Viděl jsem v tu chvíli tři stany, z nichž jeden na sobě nesl viditelné logo „14 Summits“, ten byl tedy náš. Bylo v něm více lidí, než jsem byl schopen zvenku spočítat. Šerpa v předsíňce držel obě vstupní plachty, které se mu ze všech sil snažil vyrvat z rukou vítr. Foukalo natolik, že podle Beaufortovy stupnice síly větru bychom onen okamžik mohli nazvat vichřicí, či spíše orkánem. Do stanu už bych se nevešel, a tak jsem se snažil najít malé místečko v jeho pomyslném závětří. Kupodivu tady přímo na zemi leželo několik bezvládných lidí, mezi nimiž jsem si našel místo i pro sebe. Ledová zem studila i přes naducaný péřový oblek, ale vítr mi absolutně neumožňoval ani pomyslet na to, že bych z batohu vyndal péřovku či mikinu. Okamžitě bych o ně přišel. Lehl jsem si tedy na zem a zvažoval, jak dočkám rána. Nakonec jsem k sobě přivinul francouzskou dívku Marianne, kterou potkal stejný osud. Objali jsme se v těch oblecích jak dva tučňáci a snažili se vymyslet strategii přežití do rána – hlavně neusnout! Sestup nepřicházel v úvahu. Možná bychom ani nenašli cestu. Bylo 28. září 2022, tři hodiny a třicet sedm minut ráno, teploměr na batohu ukazoval -21,2 °C, výškoměr na ruce 7469 metrů nad mořem a já neměl ani potuchu, co s námi bude dál.
Ilustrace (c) Naty
Holka z Azkabanu
Někdy nevím, zda mají ty děti fakt zajímavý a prímový dětství, anebo jestli je to celý z mý strany taková rodičovská šikana. No, žena je stále na Seči a úkol zněl jasně: „Dopoledne je vem někam na kulturu a jestli jim nutně odpoledne musíš fakt pouštět toho Harryho Pottera, tak to prosím, opakuji, prosím a naléhám, proveď ještě za světla. Víš jakou má Majda představivost! Ona pak neusne! Ať má čas to vstřebat, je Ti to, prosím, jasný“. Ne asi.
No a pak je tu realita. Rozhodl jsem se vzít děti do relativně novýho IQ parku v Pardubicích. Vlítli jsme do baráku, koupili lupeny a snažili se dostat dovnitř, ale týpek nás zastavil. „Tady nejste v IQ parku, pane, tohle je výstava balónků!“. No dobře, omlouvám se a rveme se s dětma do IQ parku přes turniket, leč marně. „Prosím Vás, pane, sem si ale musíte koupit lístky do IQ parku!“ ozval se milý ženský hlas ze záchodu. „A co je asi tohle?“ mávám jsem ženštině na toaletě před nosem na znamení, že nejsem debil. Byly to lístky na čokoládový festival. Ty vole. Já nejím čokoládu a koupil jsem hned čtyři lupeny na čokoládu. Nuže dobrá. Z virtuální reality jsme proletěli výstavou balónků a přežrali se pralinkama, když už jsem to koupil. Harryho Pottera jsem pustil tak, že skončil za soumraku, uvařil jsem holkám špagety s instantní omáčkou a chtěl se pochlubit ženě, jakej jsem bourák.
A teď mi došlo, že je skoro devět hodin večer a my se s dětma rozhodli natočit dětskej horor „Holka z Azkabanu“ ve sklepě. Holky drkotají strachem zubama a já jen doufám, že se žena dobře baví a nečumí na mobil :-)
PÉŤOVO CHLAPÁCKÝ VEČER
Všechno to začalo včera odpoledne. Po celodopoledním sezení u kompu jsem se stavil se psem v krámu vyzvednout univerzální napájení pro starý notebooky, který mi poradil Michal Ruda. Ten Michal, s kterým se před deseti lety seznámil díky mému laxnímu vztahu k elektrické polaritě a spálil svůj první vrtulník na popel: „Tak kámo, jestli to začne hořet a já se neozvu, zavolej mi rychlou a hasiče, jo?“ Michal se zprvu uchichtl a pak se jen pro formu zeptal, zda jsem zkontroloval polaritu. No vida. Měl jsem to obráceně, už zase by u nás doma hořelo. Otočil jsem tedy konektor, strčil jej do svého prvního laptopu a pustil tam proud. Uvnitř to zarachtalo a naběhl test paměti. Můj starý Victor po ségře, tedy laptop s čipem Intel 386 vyrobený v roce 1988 naběhl jak hodinky. Jen si teda myslel, že je 1. prosince 1980 a že nemá nainstalovaný disk. „Teď to musíš rozšroubovat a podívat se, co je tam přesně za disk, hlavně to netipuj!“ snažil se mě zastavit Michal, leč marně. Vědom si univerzálního zákonu vesmíru jsem v BIOSu odklikl „HDD type 42“ a ta herka spustila DOS, který jsem očividně naposledy ze sentimentu použil před osmnácti lety a to v červenci roku 2005. Naběhly tam staré hry, kterých se okamžitě chytly naše dcerky a začaly na tý mašině pařit jak já za mlada.
Shodou okolností jsem doma s lymeskou boreliózou a sport je teď pro mě kvůli antibiotikům tak trochu tabu. Děti jsem odeslal na večer k babičce a žena odjela s kamarádkama pochlástavat někam na Seč. Můj plán intenzivní a nikým nerušené práce selhal někdy kolem deváté večer, kdy mé srdéčko zatoužilo po tom, co jsem plánoval už tolik let. Něco, co nemůžu udělat doma, když je tady zbytek rodiny, protože jsou to ženský, co tomu nerozumí. Jo. Pustili jsme si na bedně spolu se psem hned za sebou Ramba jedničku a hned na to i dvojku! A bylo to skvělý! První díl může za to, že v ledničce už není ani kousek šunky, ba ani to uzený (promiň Zuzi). Dvojka pak za to, že v troubě už není ta maková buchta (promiňte děti).
Jako malej jsem chtěl bejt vždycky jako Rambo. Ale cvičení s činkama mě nikdy nebavilo a tak jsem měl alespoň nůž, co mi byl od pasu ke kolenům a v jehož rukojeti jsem měl schovaný sirky, tak jako on. Až včera jsem si ale všimnul, že já jako Rambo už dávno jsem. Máme totiž stejnej foťák! Jo, Rambo II fotil na Nikon F3! Haha! Před třemi dny vyšla novinka, Nikon Z f, která imituje právě tyhle legendární starý kinofilmový zrcadlovky. A já už mám v hlavě svůj další retrorambofotoprojekt. Tak se těšte :-)
