Moc dobře si to loňské pardubické jarní dopoledne pamatuju. Brzy ráno jsem byl na lezecké stěně, dopoledne jsem makal ve fitku s kamarádem Filipem a pak si ještě zašel do bazénu. Po tréninku jsme si dali rychlou Indii a já šel krásně utahanej pěšky ještě na vlak do Prahy kolem naší rychlodráhy. Proti mě projela na plný plyn sanitka pod majáky. Na tom by nebylo nic divného, sanitky tudy do nemocnice jezdívají. Nový a velmi nepříjemný pohled byl ale do její kabiny. Řidič i doktor byli od hlavy až k patě navlečení do bílých neprodyšných obleků a na obličejích měli respirátory. Byl to můj první kontakt s touhle čínskou nemocí a moje první pocity si pamatuju velmi živě: “Tohle přeci ve svým městě nechci! Tohle není žádnej Wuhan!”. Psal se pátek 6. března 2020 a globální katastrofa už byla dávno nevyhnutelná.
Až druhý jsem se dozvěděl, že šlo v tom konkrétním případě o planý poplach. V sanitce ležel s příznaky vietnamec z Přelouče a přestože jeho testy byly negativní, mohl tu večerku po návratu ze špitálu nadobro zavřít. Lidi už k němu nechtěli chodit. Pardubice si na svůj první případ koronaviru musely počkat ještě čtyři dny. A skoro rok se mojí rodině dařilo se tomuhle dárečku vyhýbat. Až do teď.

DEN 0

Ležím zkroucený na parketách v cizím bytě. Příšerně mě bolí hlava a snažím se alespoň trochu zorientovat, kde to jsem. Venku pomalu svítá, matně si vybavuju průběh včerejšího večera. No jo, vždyť já jsem u Náplavy! Ve chvilce se uklidňuju a znova usínám, abych se vzbudil v okamžiku, kdy mě bude nezaměnitelně vlasatá postava mého oblíbeného režiséra a hlavně parťáka překračovat cestou na toaletu. “Kavíčku?”, hlesne pro něj tak typicky ranní pozdrav ještě za zvuku splachovadla. Vašek i já, kteří jsme se těsně před státní večerkou dopotáceli do Miroslavova příbytku odpovídáme chraplavým unizóno: “Co máš na mlýnku, barde?”. Bylo to Kongo takže každý dvě espressa, když už to platí Náplavec. Za každé probuzené oko jedno. Naše schůzka a rozsáhlá tvůrčí diskuse v Praze se večer trochu protáhla. Vašek přijel z Ústí nad Labem, já z Pardubic a ani jednomu se nám už nechtělo se trmácet domů, dopluli jsme tak společně do Radouče, jak Miroslav s oblibou označuje své sídlo, Prahu-Radotín. Alespoň jsme mohli poznat slavný byt, který tvoří více knih, než cihel. Takhle přesně jsem si Miroslavův domov představoval. Nezklamal mě ani v nejmenším.

“Polévku, chlapci?”, překvapil Náplavson a nabídl vlastní brokolicový krém. “Tati”, ozval se náhle z peřin v kuchyni dívčí hlas… “ta polívka je sice na okně, ale zkontroluj, že Ti nezkysla, radši”. “Sašenko, neboj, tu je fakt zimka. Chlapci, tu máte a kdyby Vám přišla kyslá, vězte, že to tak má být, dal jsem do polévky krapet více zakysané smetany. Krutonky jsme včera pohodovali společně, ty už Vám nenabídnu.” Polévka byla pravda, mírně nakyslejší než pardubický standard, ale je-li to tak přání kuchaře, neostýcháme se. Václav i já s vděkem dojídáme a utíkáme na vlak. Když jsme ve dveřích, Miroslav ochutnává také. “Kurva, ta polívka zkysla jak prase!”.

Když jsem vystoupil v Pardubicích z vlaku, cestou nádražím jsem v mysli prošel kompletní cestu domů a v mentální mapě vyznačil místa vhodná ke zvracení. Přestože mi polévka chutnala, tělu odvyklému alkoholu se neudělalo příliš dobře a brokolicový odér vykrknutý do roušky mi zatemnil mozek. Venku jsem však roušku strhl a rozdýchal to. Kamarádovu polívku přeci nevyhodíš. Sedl jsem na kolo a dojel domů. Ani mě nenapadlo, že to bylo na dlouhou dobu poslední povyražení mimo 74 metrů čtverečních našeho bytu. Zuzce není dobře, na zítřek se objednává na testy.

DEN 1

“Tak Zuzce vyšel pozitivní test!”, oznámil jsem Miroslavovi v telefonu.

“Těhotenský? To teda zírám!”, překvapilo mě jeho vysvětlení.

“Na antigenním testu jsem ale já i děti negativní, tak asi klid jo?” odpovídám prakticky jedinému kontaktu za poslední dny, který by se ode mě mohl případně nakazit. Cestou z testů chvíli přemítám, jak dál. Prodělat to svinstvo teď, pár týdnů před odletem na expedici je velký risk. Dostanu se zpátky do formy včas? Co plíce a srdce? Čeká mě pokus o osmitisícovku bez kyslíku, nemůžu si dovolit nebýt v pohodě. Ale přeci nenechám doma Zuzku s dětma samotnou až ji bude blbě. Leda odjet i s dětmi, ale i tak, nebylo by to fair. Byla by sama doma a to nechci, vždyť nevím,, jaký bude mít průběh. Jsme v tom spolu. Co se má stát, se stane. Dál už to neřeším, zkrátka jsme v karanténě jako rodina.

Během prvních hodin domácího vězení jsem konečně vyladil nastavení hrubosti mletí mého nového mlýnku na kávu od Ježíška, máme teď doma presso jako v kavarně U Zemánků. Venku nádherně sněží, trochu mě to žere. Vlastně dost. V Pardubicích prakticky nesněžilo posledních deset let a teď, tři hodiny po pozitivním testu, se takhle rozchumelí. Tak třeba to brzy roztaje a nebude me to tolik štvát. Téhož dne večer mě čeká první online expediční porada, všem oznamuju radostnou novinku s covidem. Nějak bylo, nějak bude. Zatímco jsme plánovali expedici, v televizi zrovna běžela premiéra prvního dílu nového seriálu z tvorby mého včerejšího hostitele, Srdcaři na severu. Zuzka je unavená a usíná, já do noci pracoval na své nové obrazové knize.

DEN 2

Po ráno jsem nabyl dojmu, že Zuzka nemá koronavirus, ale že od našeho králíka chytla myxomatózu, má rudý oči jak angorák a točí se jí hlava. O to překvapivější byla její první věta dne: “Sundej kalhoty a podej mi nůžky.” Přemýšlím za co jsem si vysloužil takový trest, než mi došlo, že mi chce odstřihnout vlající cár látky na patě.

K večeři nám udělaly holky toasty. Vynikající. “Až umřu, postarají se o Tebe!”, pronesla na gauči večeřející myxomatická žena. Asi ji opravdu není dobře. Nikdy nikdo totiž v týhle rodině nepřipustil pravděpodobnost, že bych já mohl někoho přežít.

Je to zvláštní pocit, pozorovat vlastní nemocnou ženu s tím, že je nanejvýš pravděpodobné, že za pár dní si role prohodíme. Ale co, třeba mě to nějak mine? Objednávám si pro jistotu cyklistické válce, takový speciální trenažér. Nechci úplně vypadnout z formy. Největší rodinnou krizi dne tak představovalo hledání kečupu, který jsme nemohli vůbec nikde najít. Byla to zároveň záhada dne - našel se u kávovaru a nikdo neví, kdo ho tam dal.

DEN 3

Je pondělí. Z okna pozorujeme sněhovou nadílku a v ní právě parkující auto naší doktorky. Ordinuje ve stejném vchodě, jako my bydlíme a jak se zdá, podélné parkování ve sněhu nedělá problémy jen mě. Dáváme jí dvacet minut na kafe, než ji ohlásíme náš stav, aby mohla vypsat Zuzce nemocenskou. Její pokyny nás překvapují: “Perte na šedesát. Když to nejde na šedesát, tak na čtyřicet, ale dvakrát za sebou. A do ledničky choďte v rukavicích! A všechno po sobě dezinfikujte! A mějte vlastní nádobí!”. Zuzka neměla ani tendenci jí to na ucho odkývat. Žijeme v jednom bytě jako jedna rodina. Jsou tedy dny, kdy bych nejraději zabalil do igellitu obě děti, ale dneska zrovna nezlobí. Dokonce se začaly vyptávat na naše dětství. Se Zuzkou jsme se oba dojali a pookřáli jsme, dokud nepřišla Madlenčina otázka na psaní domácí úkolů. Hlavně jí zajímalo, jestli už prý existovalo plnící pero, anebo jsme museli psát tuší a brkem. No dobře.

Brzy nadešel večer a já si v rámci boje proti stereotypu vzpomněl na knihu, kterou jsem četl na gymplu, na Krále krysu od Jamese Clavella. Knížka moc dobře vypráví o tom, jak se američtí zajatci vypořádávali s příšernými podmínkami japonského zajateckého tábora kousek od Singapuru. Jedním z procesů byly jejich rituály a starost o fyzický zevnějšek. Každý den, bylo-li to možné, se vojáci sprchovali a holili, aby si udrželi alespoň zbytek důstojnosti. Přesně se stejným motivem jsem vlezl dnes i každý další den karantény do sprchy i já. A to i přesto, že dneska ztratila žena svého největšího spojence proti mému boji proti přílišné hygieně - její čich! Je však poznat, že má moje žena dobrých charakter. Kafe stále trochu cítí.

DEN 4

Začínám mít pocit, že na konec karantény se nejvíce těší náš kávovar spolu s domácím králíkem. Přestože náš chlupáč váží zhruba půl kila, jen za karanténu přibral zhruba kila tři. Neustále ho cpeme granulema, nebrání se. Dnešek pak začíná dobrodružstvím - moje studentka obhajuje diplomku, vejrám na to jen skrz webkameru. Alespoň kamarádové umístili počítač přítomný obhajobě na druhé straně mezi chlebíčky a kafe, abych to měl prý komfortní.

DEN 5

O půlnoci mě z lehčí čtenářské letargie probouzí SMS. Kurýr prý převzal do přepravy můj objednaný domácí trenažér - cyklistické válce. Doručí mi jej prý mezi osmou ráno a osmou večer. To mám bejt jako celej den doma? No dobře, pro jednou zůstanu! Děti plánují dopoledne strávit okrasným vyšíváním bavlnkami za poslechu Tomáše Kluse, čímž mi vznikl prostor pro práci.

Ještě více ladím přípravu ranního espressa. Mám dojem, že jsem už lepší, než kdybych absolvoval baristický rekvalifikační kurz. Jsem fakt dobrej! Teda, to kafe je dobrý!

Dnes odpoledne mě a holky čekají PCR testy. Zuzka nám závidí túru na odběrové místo, které je od našeho bytu vzdáleno takřka půl kilometru. Tam a zpátky je to celý kilometr chůze! Odpoledne mám první příznaky, však mě ráno hodinky varovaly. Moje klidová tepovka letí na dobrý dvojnásobek té běžné, k tomu trochu rýma, teplota 37.2, bolí mě kyčle, jsem unavený. Většinu dne jsem pracoval na novém filmu a poprvé v životě mám regulérně otlačenou prdel. Bolí mě si sednout.

Večer jsem četl dětem naší oblíbeno knížku o Everestu a přitom jim vyprávěl o knížce, kterou jsem si včera četl před spaním, Padající hvězdu od mladičké dívky Miriam García Pascual, která zahynula pod lavinou v Indii. V knížce, která je spíše dívčím deníkem, mě zaujala její myšlenka: “Přání může trvat i celý život. Vítězství jen letmý okamžik, kdy to přání zmizí.” A pak jsem si uvědomil, že Miriam neměla úplně pravdu. Bylo-li to přání mít děti, vítězství může trvat mnohem déle, než samotné přání. Klidně celý život. Děti mě po tomto prozření láskyplně objaly, aby mě záhy přinasraly rozlitým pitím. “Stejně je to vítězství”, zamrmral jsem si pod nos a odešel z pokoje.

Večer přichází mordor. Mám zimnici, jakou jsem měl naposledy na Ama Dablamu v prvním výškovém táboře, kde mě zastihla výška. Takhle zničenej už jsem dlouho nebyl. Dojít si na záchod bylo utrpením, ale cestou jsem na polici popadl iPad. Když mám tyhle stavy, obvykle mě napadají ty nejpodstatnější věci do knihy a nechci je do rána zapomenout. A taky že jo! Mám to napsaný!

DEN 6

Za celej den jsem udělal 970 kroků. Přesunul jsem se z ložnice na gauč, pak jsem spal zpátky v ložnici a pak jsem došel zase na gauč. To bylo všechno. Zimnice, trochu teplota, únava. Na hovno den.

DEN 7

Na dnešek jsem se konečně trochu prospal. Venku je nádherně! Nepamatuju se, kdy bylo naposledy v Pardubicích tolik sněhu! A že tak vydrží! Od začátku naší karantény je venku permanentní krásné bílo. Naštěstí mi není natolik dobře, aby mě to teď štvalo.

DEN 8

Jo! Moje “body battery” je zpátky v měřitelných hodnotách! Ráno jsem se pokusil o reinkarnaci zpátky v civilizovaného člověka. Dal jsem si horkou sprchu, oholil se a odvápnil kávovar. A snažil jsem se pomalu hýbat strašně ztuhlýma nohama. Přijdu si jak medvěd brtník po zimním spánku. Přestože se mi stále točí hlava, když vstanu, odpoledne se konečně tu a tam dokážu na něco už zase soustředit a začínám opět pracovat na knize.

DEN 9

Je mi dobře! Vyhlašuji den boje proti trudomyslnosti! Zuzka organizuje dětem v domácích podmínkách kruhový trénink, já si ordinuji čtvrt hodiny na novém cyklotrenažéru na 60% maximální tepovky a patnáct minut lehkého posilování. To mi přeci nemůže ublížit. Jen co jsme docvičili a osprchovali se, celá rodina se převlékla do slavnostního. Něžné pohlaví je krásně načesané a v šatech, já mám sáčko. Jdeme do Casina! Zahráli jsme si stylový pokerový turnaj o zahraniční peníze z šesti kontinentů, které jsem si postupně pro tento účel navozil. Jedna bankovka vydá za dvě mince. Perfektní!

Už během turnaje na mě ale sedá nečekaná únava. Nevadí. Jdeme ještě do kina a náš obývák proměňujeme v pohodlnou pozorovací plochu před televizí, na které běží další rodinný dobrodružný film. Však jsme za karanténu viděli už všechny Jurské parky i animáky, které nám doporučovali naši známí.

Večer padám do postele totálně vyřízený.

DEN 10

“Ty, mrdlo by mi” nebývají má obvyklá první slova po ránu. Venku jasno, slunce, nádherná námraza, všude hektolitry sněhu a mráz. Beru to jako trest Boží. Asi jsem zlobil moc. Točí se mě hlava, trochu mě bolí dutiny. Stejně bych si to venku asi neužil, snažím se utěšit. Přijdu si jako nadupanej hokejista sedící na střídačce během finálového zápasu Stanley Cupu! Jak rád bych rozrazil branku a vpadl na led! Večer je mi ale zase pořádně blbě. Ten hajzl se mi vrací zpátky.

DEN 11

Celej den jsem unavenej. Beru prášky. Nechci jíst, ani pít. Zuzce dnes končí karanténa, ale zůstává s námi doma, než to skončí i nám. Alespoň mohla dojít do krámu, kde mi koupila colu, tj. jediný nápoj, který mi teď jakž takž chutná. Vzpomínám dnes celý den na expedici na K2, kde pro nás cola představovala ten nejlepší lék na všechno. Bolí Tě hlava? Vychlastej to černý pití a budeš fajn. Seš grogy? Pak je tu cola! Její cena logicky vzrůstala s každým dnem pochodu, tedy s každým dnem, kdy ji někdo musel nést na zádech. Její cena začínala už tak poměrně vysoko a během čtrnáctidenního treku do základního tábora se z ní stal obchodní artikl číslo jedna. Měla cenu zlata.

DEN 12

Dneska je líp. Dopoledne jsem si hrál s dětma naší oblíbenou hru na Mosasaura - klasická dětská honička s troškou rodičovské brutality. Po obědě jsem ale příšerně unavený a bezvládně usínám na gauči. Večer mám zase teplotu! Dnes je to poprvé, co si sám přiznávám, že to trvá dlouho a že moje účast na expedici je významně ohrožena. Přijímám to ale s až překvapivě chladnou hlavou. Díky twitteru jedné patoložky se dozvídám, že má právě teď na stole mého vrstevníka. Taky byl zdravý, ale covid mu přešel v zápal plic a bylo hotovo. Moje potřeby marnosti, jako je lezení po horách, musí jít nutně stranou. Musím se z toho dostat už kvůli dětem a Zuzce. Ta sama mě utěšuje slovy, že na tom přeci nejsem tak špatně. A má pravdu. Teplůtka a únavička. No dobře, to ještě chvíli vydržím, nebo ne?

Dnešek je však zlomovým dne vztahu mojí ženy a našeho králíka. Po dvou týdnech našeho permanentního soužití se ten trumbera rozhodl, že přijde o panictví stůj co stůj. Snaží se mi tady nonstop ošukat ženu. Vždycky, když už to Zuzku štve, zavřeme ho do klece, kde hrozně vyvádí a chce ven. Jen co ho pustíme, hned se jí motá pod nohama. “Vo kulky přijdeš…”, suše poznamenala moje žena a já jen doufám, že tuhle větu nebude směřovat nikdy ke mě. Působila totiž značně odhodlaně.

DEN 13

Klidová tepovka po probuzení pod 50. Vyspanej do růžova. Bez bolestí a s chutí k jídlu. Kdyby to tak chtělo vydržet! Odpoledne absolvuju dlouhej telefon s Trávou - řešíme spousty detailů kolem nadcházející expedice a mě to zase pomalu baví řešit. Těším se na výlet!

DEN 14

Vydrželo mi to! Večer jsem sice víc unavenej, ale jinak jsem, zdá se, zpátky! O ženských naší rodiny nemluvím, ty jsou v pohodě všechny už více jak týden. O našem zdravotním stavu a blížícímu se konci karantény svědčí také počasí venku. Nastala obleva, sníh před okny vystřídala rozmrzající psí hovna a bláto. My se ale těšíme ven i tak!

DEN 15

Končí nám karanténa! Jsme venku na prochajdě, celá rodina! Holky ušly 5 kilometrů a já si to pak dal bez nich ještě jednou. Večer jsme utahaný jak koťata, ale jsme šťastný, že jsme zase dobrý.

DEN 16

Deník končí. Jestli jsem za karanténu něco zjistil, bylo to poznání, že žiju v rodině, která dokáže přečkat dva týdny zavřená v bytě bez jediný hádky a řvaní. Netvrdím, že bych z toho prostoru občas neměl chuť vystoupit, ale nebylo to naštěstí nikterak nutné. Začínám sbírat informace o návratu ke sportu po covidu, pokusím se neuhnat hned na začátku. Děti jsou dnes samy venku s kamarádkami a hrají si na posledních třiceti čtverečních centimetrech sněhu na zahradě - v místě, kde před týdnem kdosi postavil sněhuláka. Hurá!