DEN 0
Ležím zkroucený na parketách v cizím bytě. Příšerně mě bolí hlava a snažím se alespoň trochu zorientovat, kde to jsem. Venku pomalu svítá, matně si vybavuju průběh včerejšího večera. No jo, vždyť já jsem u Náplavy! Ve chvilce se uklidňuju a znova usínám, abych se vzbudil v okamžiku, kdy mě bude nezaměnitelně vlasatá postava mého oblíbeného režiséra a hlavně parťáka překračovat cestou na toaletu. “Kavíčku?”, hlesne pro něj tak typicky ranní pozdrav ještě za zvuku splachovadla. Vašek i já, kteří jsme se těsně před státní večerkou dopotáceli do Miroslavova příbytku odpovídáme chraplavým unizóno: “Co máš na mlýnku, barde?”. Bylo to Kongo takže každý dvě espressa, když už to platí Náplavec. Za každé probuzené oko jedno. Naše schůzka a rozsáhlá tvůrčí diskuse v Praze se večer trochu protáhla. Vašek přijel z Ústí nad Labem, já z Pardubic a ani jednomu se nám už nechtělo se trmácet domů, dopluli jsme tak společně do Radouče, jak Miroslav s oblibou označuje své sídlo, Prahu-Radotín. Alespoň jsme mohli poznat slavný byt, který tvoří více knih, než cihel. Takhle přesně jsem si Miroslavův domov představoval. Nezklamal mě ani v nejmenším.
“Polévku, chlapci?”, překvapil Náplavson a nabídl vlastní brokolicový krém. “Tati”, ozval se náhle z peřin v kuchyni dívčí hlas… “ta polívka je sice na okně, ale zkontroluj, že Ti nezkysla, radši”. “Sašenko, neboj, tu je fakt zimka. Chlapci, tu máte a kdyby Vám přišla kyslá, vězte, že to tak má být, dal jsem do polévky krapet více zakysané smetany. Krutonky jsme včera pohodovali společně, ty už Vám nenabídnu.” Polévka byla pravda, mírně nakyslejší než pardubický standard, ale je-li to tak přání kuchaře, neostýcháme se. Václav i já s vděkem dojídáme a utíkáme na vlak. Když jsme ve dveřích, Miroslav ochutnává také. “Kurva, ta polívka zkysla jak prase!”.
Když jsem vystoupil v Pardubicích z vlaku, cestou nádražím jsem v mysli prošel kompletní cestu domů a v mentální mapě vyznačil místa vhodná ke zvracení. Přestože mi polévka chutnala, tělu odvyklému alkoholu se neudělalo příliš dobře a brokolicový odér vykrknutý do roušky mi zatemnil mozek. Venku jsem však roušku strhl a rozdýchal to. Kamarádovu polívku přeci nevyhodíš. Sedl jsem na kolo a dojel domů. Ani mě nenapadlo, že to bylo na dlouhou dobu poslední povyražení mimo 74 metrů čtverečních našeho bytu. Zuzce není dobře, na zítřek se objednává na testy.
DEN 1
“Tak Zuzce vyšel pozitivní test!”, oznámil jsem Miroslavovi v telefonu.
“Těhotenský? To teda zírám!”, překvapilo mě jeho vysvětlení.
“Na antigenním testu jsem ale já i děti negativní, tak asi klid jo?” odpovídám prakticky jedinému kontaktu za poslední dny, který by se ode mě mohl případně nakazit. Cestou z testů chvíli přemítám, jak dál. Prodělat to svinstvo teď, pár týdnů před odletem na expedici je velký risk. Dostanu se zpátky do formy včas? Co plíce a srdce? Čeká mě pokus o osmitisícovku bez kyslíku, nemůžu si dovolit nebýt v pohodě. Ale přeci nenechám doma Zuzku s dětma samotnou až ji bude blbě. Leda odjet i s dětmi, ale i tak, nebylo by to fair. Byla by sama doma a to nechci, vždyť nevím,, jaký bude mít průběh. Jsme v tom spolu. Co se má stát, se stane. Dál už to neřeším, zkrátka jsme v karanténě jako rodina.
Během prvních hodin domácího vězení jsem konečně vyladil nastavení hrubosti mletí mého nového mlýnku na kávu od Ježíška, máme teď doma presso jako v kavarně U Zemánků. Venku nádherně sněží, trochu mě to žere. Vlastně dost. V Pardubicích prakticky nesněžilo posledních deset let a teď, tři hodiny po pozitivním testu, se takhle rozchumelí. Tak třeba to brzy roztaje a nebude me to tolik štvát. Téhož dne večer mě čeká první online expediční porada, všem oznamuju radostnou novinku s covidem. Nějak bylo, nějak bude. Zatímco jsme plánovali expedici, v televizi zrovna běžela premiéra prvního dílu nového seriálu z tvorby mého včerejšího hostitele, Srdcaři na severu. Zuzka je unavená a usíná, já do noci pracoval na své nové obrazové knize.
DEN 2
Po ráno jsem nabyl dojmu, že Zuzka nemá koronavirus, ale že od našeho králíka chytla myxomatózu, má rudý oči jak angorák a točí se jí hlava. O to překvapivější byla její první věta dne: “Sundej kalhoty a podej mi nůžky.” Přemýšlím za co jsem si vysloužil takový trest, než mi došlo, že mi chce odstřihnout vlající cár látky na patě.
K večeři nám udělaly holky toasty. Vynikající. “Až umřu, postarají se o Tebe!”, pronesla na gauči večeřející myxomatická žena. Asi ji opravdu není dobře. Nikdy nikdo totiž v týhle rodině nepřipustil pravděpodobnost, že bych já mohl někoho přežít.
Je to zvláštní pocit, pozorovat vlastní nemocnou ženu s tím, že je nanejvýš pravděpodobné, že za pár dní si role prohodíme. Ale co, třeba mě to nějak mine? Objednávám si pro jistotu cyklistické válce, takový speciální trenažér. Nechci úplně vypadnout z formy. Největší rodinnou krizi dne tak představovalo hledání kečupu, který jsme nemohli vůbec nikde najít. Byla to zároveň záhada dne - našel se u kávovaru a nikdo neví, kdo ho tam dal.
DEN 3
Je pondělí. Z okna pozorujeme sněhovou nadílku a v ní právě parkující auto naší doktorky. Ordinuje ve stejném vchodě, jako my bydlíme a jak se zdá, podélné parkování ve sněhu nedělá problémy jen mě. Dáváme jí dvacet minut na kafe, než ji ohlásíme náš stav, aby mohla vypsat Zuzce nemocenskou. Její pokyny nás překvapují: “Perte na šedesát. Když to nejde na šedesát, tak na čtyřicet, ale dvakrát za sebou. A do ledničky choďte v rukavicích! A všechno po sobě dezinfikujte! A mějte vlastní nádobí!”. Zuzka neměla ani tendenci jí to na ucho odkývat. Žijeme v jednom bytě jako jedna rodina. Jsou tedy dny, kdy bych nejraději zabalil do igellitu obě děti, ale dneska zrovna nezlobí. Dokonce se začaly vyptávat na naše dětství. Se Zuzkou jsme se oba dojali a pookřáli jsme, dokud nepřišla Madlenčina otázka na psaní domácí úkolů. Hlavně jí zajímalo, jestli už prý existovalo plnící pero, anebo jsme museli psát tuší a brkem. No dobře.
Brzy nadešel večer a já si v rámci boje proti stereotypu vzpomněl na knihu, kterou jsem četl na gymplu, na Krále krysu od Jamese Clavella. Knížka moc dobře vypráví o tom, jak se američtí zajatci vypořádávali s příšernými podmínkami japonského zajateckého tábora kousek od Singapuru. Jedním z procesů byly jejich rituály a starost o fyzický zevnějšek. Každý den, bylo-li to možné, se vojáci sprchovali a holili, aby si udrželi alespoň zbytek důstojnosti. Přesně se stejným motivem jsem vlezl dnes i každý další den karantény do sprchy i já. A to i přesto, že dneska ztratila žena svého největšího spojence proti mému boji proti přílišné hygieně - její čich! Je však poznat, že má moje žena dobrých charakter. Kafe stále trochu cítí.
DEN 4
Začínám mít pocit, že na konec karantény se nejvíce těší náš kávovar spolu s domácím králíkem. Přestože náš chlupáč váží zhruba půl kila, jen za karanténu přibral zhruba kila tři. Neustále ho cpeme granulema, nebrání se. Dnešek pak začíná dobrodružstvím - moje studentka obhajuje diplomku, vejrám na to jen skrz webkameru. Alespoň kamarádové umístili počítač přítomný obhajobě na druhé straně mezi chlebíčky a kafe, abych to měl prý komfortní.
DEN 5
O půlnoci mě z lehčí čtenářské letargie probouzí SMS. Kurýr prý převzal do přepravy můj objednaný domácí trenažér - cyklistické válce. Doručí mi jej prý mezi osmou ráno a osmou večer. To mám bejt jako celej den doma? No dobře, pro jednou zůstanu! Děti plánují dopoledne strávit okrasným vyšíváním bavlnkami za poslechu Tomáše Kluse, čímž mi vznikl prostor pro práci.
Ještě více ladím přípravu ranního espressa. Mám dojem, že jsem už lepší, než kdybych absolvoval baristický rekvalifikační kurz. Jsem fakt dobrej! Teda, to kafe je dobrý!
Dnes odpoledne mě a holky čekají PCR testy. Zuzka nám závidí túru na odběrové místo, které je od našeho bytu vzdáleno takřka půl kilometru. Tam a zpátky je to celý kilometr chůze! Odpoledne mám první příznaky, však mě ráno hodinky varovaly. Moje klidová tepovka letí na dobrý dvojnásobek té běžné, k tomu trochu rýma, teplota 37.2, bolí mě kyčle, jsem unavený. Většinu dne jsem pracoval na novém filmu a poprvé v životě mám regulérně otlačenou prdel. Bolí mě si sednout.
Večer jsem četl dětem naší oblíbeno knížku o Everestu a přitom jim vyprávěl o knížce, kterou jsem si včera četl před spaním, Padající hvězdu od mladičké dívky Miriam García Pascual, která zahynula pod lavinou v Indii. V knížce, která je spíše dívčím deníkem, mě zaujala její myšlenka: “Přání může trvat i celý život. Vítězství jen letmý okamžik, kdy to přání zmizí.” A pak jsem si uvědomil, že Miriam neměla úplně pravdu. Bylo-li to přání mít děti, vítězství může trvat mnohem déle, než samotné přání. Klidně celý život. Děti mě po tomto prozření láskyplně objaly, aby mě záhy přinasraly rozlitým pitím. “Stejně je to vítězství”, zamrmral jsem si pod nos a odešel z pokoje.
Večer přichází mordor. Mám zimnici, jakou jsem měl naposledy na Ama Dablamu v prvním výškovém táboře, kde mě zastihla výška. Takhle zničenej už jsem dlouho nebyl. Dojít si na záchod bylo utrpením, ale cestou jsem na polici popadl iPad. Když mám tyhle stavy, obvykle mě napadají ty nejpodstatnější věci do knihy a nechci je do rána zapomenout. A taky že jo! Mám to napsaný!
